pondělí 27. ledna 2014

Styxx - 15. listopad 9533 př.n.l.



Styxx si projel rukou vlasy, když se mu zatočila hlava. Byl teď tak namol, že by mohl sekundovat matce. Bylinky, které si koupil ve městě, byly mnohem silnější než ta Estesova směs. Prodejce si nedělal legraci, když mu tvrdil, že zmírní tíži jakéhokoliv neduhu, který ho sužuje.
Upřímně řečeno se takhle ale cítit nechtěl. Jen chtěl být znovu normální.
Co ty víš o normálnosti?

Nic. Nikdy nebyl normální. Ne jako ostatní lidé. A to všechno jen kvůli jeho bratrovi. Kdyby se Acheron narodil s lidskýma očima, nikdo by se to nikdy nedozvěděl. Ani jeden z nich by nebyl mučen...
Někdo zaklepal na jeho dveře.
„Ano?“ Zvedl hlavu a uviděl v nich hezkou malou služebnou.
Uklonila se. „Jeho Veličenstvo si žádá vaši přítomnost na vnějším nádvoří, Výsosti.“
Žádá... miloval, když otec používal takováto slova. Jako by měl Styxx na vybranou. Kdyby nešel, otec by se rozzuřil.
Potřásl hlavou, aby si ji pročistil a spustil se na nohy.
Služebná se ani nehnula, když se k ní přiblížil. Místo toho, aby mu uhnula z cesty, postavila se tak, že by se musel otřít o její bujné tělo, aby mohl odejít.
Kousla se do rtu a věnovala mu žhavý pohled. „Chtěl byste, abych vám připravila pokoj, zatímco budete pryč, Výsosti? Klidně bych tu mohla být, až se vrátíte.“ Byla bych tou nejlepší milenkou, jakou jsi kdy viděl. Strašně ráda bych sála tvůj nektar, dokud bys neoslepl rozkoší...
Byla krásná a svůdná. Právě teď bylo ale jeho označení stále ještě jasně patrné. Měl štěstí, že ho nezahlédl lékař. To poslední co chtěl, bylo, aby kdákala o jejich děvkovském princi před zbytkem služebnictva.
„Ne, díky.“
Svůdně našpulila rty. „Tak tedy později, Výsosti?“ Kdybych měla královského bastarda, už nikdy bych nemusela znovu pracovat.
Díky tomuhle přišel o erekci spolehlivěji, než kdyby si dal ledovou koupel. Na rozdíl od svého stvořitele, on nevěřil v opouštění dětí, které zplodil. Na to byli lidé a svět příliš krutí. „Ne. Díky.“
Nechal ji tam a zamířil k místu, kde na něj v jasném slunečním světle, které mu bušilo do hlavy jako kladivo, čekal otec. Zvedl ruku, aby si jí zastínil své krví podlité oči a zastavil se vedle polstrované židle, kde odpočíval otec. „Volal jsi mě, Veličenstvo?“
Otec si odfrkl. „Doufal jsem, že ti příchod bude trvat déle.“
„Jak to?“
„Očekával jsem, že si užiješ půvabů té malé kokety, kterou jsem za tebou poslal. Doufal jsem, že tě potěší. Je velice talentovaná. Jedna z nejlepších, jaké máme.“
Skvěle. Přesně to potřeboval vědět. Jedna z otcových odložených štětek.
„Odpusť, otče. Kdykoliv jsem se v minulosti opozdil, když jsi mě předvolal, nevzal jsi to příliš dobře.“
Otec se rozesmál. „To je pravda. Kdykoliv pro tebe v budoucnu pošlu muže nebo stařenu, přijď rychle. Pokud přijde okouzlující služebná... dej si na čas.“ Pokynul k židli vedle něj. „Posluž si a poseď se mnou chvíli. Mám pár věcí, které s tebou chci probrat.“
Když se Styxx přesunul k sedadlu, pořád se mu trochu motala hlava. Ze všech sil se snažil, aby si otec jeho potíží nevšiml.
Přistoupil sluha, aby mu nalil víno a pak znovu ustoupil z doslechu.
„Možná se brzy octneme ve válce.“
Styxx nad tou zprávou povytáhl obočí. „S kým?“
„S Arkády. Pronikli do Korintu, a jak jistě víš, Korinťani jsou již dlouho našimi spojenci. Král Clietus mě požádal o posily, aby mohl Arkády odrazit.“
„Proč o tom mluvíš se mnou?“
„Rád bych věděl, co bys dělal, kdybys byl králem.“
„Setkal bych se se svými rádci a ne s nezkušeným synem.“
Otec se tomu zasmál. „Setkal jsem se s rádci a učinil rozhodnutí, ale chtěl bych vědět, co bys na mém místě udělal ty.“
Ach, to vysvětluje tuhle nesmyslnou lekci. „Zkoušíš mě.“
„Ano, vskutku.“
„A pokud selžu?“
„Budu raději, když selžeš jako princ než jako král.“
Styxx si usrkl vína a opřel si hlavu, zatímco přemýšlel. „Co ti řekli rádci?“
„Že dlužíme Korinťanům pomoc. Byli dlouhou dobu našimi důležitými spojenci. Nevěří, že bychom si měli dělat nové nepřátele, když nemusíme... tak mi řekni, chlapče, co bys udělal?
Učinil rozhodnutí, pro které nejsem dostatečně při smyslech.
Ale tohle otci říct nemohl. Takže odpověděl tím nejlepším, co ze své zamžené mysli poznamenané Galenovými lekcemi dokázal vydolovat. „Rozhodnutí jít válčit není jen o myšlenkách na to, co se stane, když vyhraješ. Je to spíše o tom, co se stane, pokud prohraješ. Je to o zvážení výhod vítězství proti následkům prohry. Rozhodně bych neposílal dobré didymoské muže na smrt kvůli králi, který je příliš slabý na to, aby si udržel svůj trůn. Pokud ale Arkádi dostanou Korint, nezastaví se. Už nikdy. A stejně jako Doriani, i jejich vojáci jsou tvrdě trénovaní profesionálové, nemilosrdní až do hloubi svých zahořklých duší.“ Naproti tomu většina korintských a didymoských vojáků byli jen obyčejní měšťané, kteří každý měsíc trávili pár dní, nebo jednou za rok dva týdny, na cvičišti. „Arkádi mají velké državy a mají oproti Korintu čtyřnásobnou armádu. I kdybychom poslali všechny své vycvičené muže, nemuselo by jich být dost na to, aby je zastavili, a Korinťané padnou. Pak Arkádi, rozzuření kvůli naší podpoře a pomoci, obrátí svůj zrak k Didymosu, věda, že jsme teď příliš oslabení válkou a neschopní odrazit jejich větší armádu. Raději bych vyslal k arkádskému králi posla s projevy naší úcty a začal s nimi dojednávat spojenectví. Zvlášť proto, že země Arkádů sousedí s Doriany, kteří jsou pro nás tou největší hrozbou. Pokud někdy Doriani obrátí svůj zrak k našemu bohatství a zemi, bude pro nás výhodné být ve spojenectví s královstvím, které s nimi sousedí na severu a na východě, zatímco my jsme jižně od nich. Ani přes všechny jejich skvěle vycvičené jednotky, nedokážou Doriani vyhrát válku na třech frontách zároveň proti nepříteli, který jimi pohrdá.“
„Proč by nám měli Arkádi věřit, když zrušíme naše spojenectví s Korinťany?“
„Který hlupák skutečně věří svému spojenci? Arkádský král je určitě chytřejší. Pochopí a uzná, že jsi příliš chytrý, než aby ses pouštěl do předem prohrané války. Kromě toho, určitě je mu jasné, že spojenectví s námi, by mu pomohlo, kdyby se Doriani rozhodli získat jeho državy. A jestli to není dostatečný důvod, Arkádský král nedávno ovdověl. Tvoje panenská dcera je jednou z nejkrásnějších řeckých žen. Nabídni mu její ruku, abys pouto posílil.“
To mě mělo napadnout.
Styxx předstíral, že nezaslechl otcovy myšlenkové pochody. „Takže co jsi udělal, otče?“
„Souhlasil jsem s návrhem svých rádců.“ Zajímalo by mě, jestli bych mohl posla povolat zpět... Zvedl pohár a naznačil směrem ke Styxxovi přípitek. „Možná je na čase, abych tě jmenoval jedním ze svých rádců.“
Styxx se ušklíbl. „Tvoji rádci by se velice urazili, kdybych měl posílit jejich řady vzhledem k mému věku a nedostatečným válečným zkušenostem. Vzali by to jako osobní urážku a mysleli by si, že se jim prostřednictvím mojí přítomnosti vysmíváš.“
Otec se zamračil. „Kdy jsi se tak zlepšil v umění diplomacie?“
Při narození. Celý svůj dosavadní život byl nucen manévrovat mezi matčinými a otcovými vrtošivými náladami. Otec se ho ale nikdy dřív na jeho názor neptal a on byl v minulosti příliš střízlivý, než aby jej sám prezentoval.
Otec přimhouřil oči. „Tady je má další otázka. Zněla by tvá odpověď stejně, kdyby Korinťany vedla překrásná královna?“
Styxx se při tom pomyšlení rozesmál.
Jeho smích ale odumřel ve chvíli, kdy si všiml své blížící se sestry. Kvůli výrazu její tváře ho napadlo, jestli neslyšela jeho návrh týkající se jejích vdavek. Byla velice vzteklá a bylo jí jedno, kdo se o tom dozví.
Probouzelo to v něm malého bratříčka, který jí nikdy nedokázal čelit. „Hele, ovčí hlava. Kde jsi byla, sladká sestro?“
„Pryč,“ odsekla vztekle a upřela na něj pohled, který kdyby mohl, zanechal by jej na zemi rozervaného na kusy v kaluži krve. Hrubě ho odbyla a obrátila se ke svému králi. „Otče, mohla bych s tebou chvíli mluvit o samotě?“
Otec na něj mrknul, než odpověděl. „Cokoliv mi chceš říct, můžeš říct před svým bratrem. Jednoho dne bude Styxx tvým králem a ty se mu budeš zodpovídat.“
Výraz její tváře svědčil o tom, že nic horšího by se jí nemohlo stát. Jako kdyby věděla něco o skutečném pekle a utrpení. Koneckonců ji ale nikdo nikdy za žádný z jejích přestupků nepotrestal. A nikdy ji nedrželi obličejem dolů a...
Styxx se odtrhl od svých ďábelských vzpomínek a zaútočil na tu děvku, které ho udeřila pokaždé, když se dostal do její blízkosti. Když už ne fyzicky, tak aspoň verbálně.
Měl bys ho nechat zbičovat, otče... není nic víc než zkažený, sobecký tyran.
Kdykoliv mohla, zhoršovala jeho tresty. Není pochyb o tom, že kdyby se zúčastnila lovu, vybízela by je k tomu, aby se k němu chovali ještě hruběji. Krutěji.
Kdyby byl střízlivý, nejspíš by mlčel. Ale dnes...
„To je pravda,“ řekl jízlivě a upil vína. „Znamená to, že mi budeš muset líbat nohy stejně jako všichni ostatní.“
Jako by to někdy někdo dělal...
Otec se rozesmál. „Ty uličníku jeden.“
Ryssa se kousla do rtů a přibila ho k zemi pohledem, který mu dával na vědomí, že by si přála, aby chcípnul a shořel. Že mu nepřeje nádechy, které mu procházejí plícemi.
„Takže proč jsi tady, kotě?“ zeptal se otec. „Chceš novou cetku nebo šaty?“
„Ne. Chci, abys přivedl Acherona domů.“
Styxx odvrátil pohled, když jím ta slova projela od hlavy až k patě a přinutila jeho srdce bít rychleji. Mohla se nějak dozvědět, co jim Estes udělal?
Otec rozhořčeně zaprskal. „Podívejme, co se to honí tou tvojí pošetilou hlavinkou. Už několikrát jsem ti říkal, co si o tom myslím. To monstrum sem nepatří.“
Styxxovým tělem se prohnal panický děs, když si přejel rukou po slovech, která mu nechal Estes vtisknout do rozkroku. Kdyby otec teď pro Acherona poslal, Estes by je mohl odhalit jen kvůli své zlomyslné podlosti.
A jak by mohl Styxx popřít to, co je tak jasně vyznačeno na jeho těle?
V žádném případě se nedalo odhadnout, co by Estes, nebo Acheron, když na to přijde, udělal. Bratr se choval bláznivě, když se ho Styxx pokusil osvobodit. Acheron byl Estesovi naprosto oddaný a splnil každičký jeho rozmar.
Co když Acheron řekne, že se toho všeho Styxx ochotně účastnil? Že je prosil, aby z něj udělali děvku...
Styxx se zašklebil a promluvil, než se mohl zarazit. „Proč ho tu chceš? Je pro nás všechny nebezpečný.“
„Jak nebezpečný?“
Způsobem, který vůbec nedokážeš pochopit, holčičko.
Král se na ni zadíval. „Nevíš, čeho všeho je polobůh schopný. Mohl by zabít tvého bratra, zatímco bude spát, zabít mě, zabít nás všechny.“
Acheron by mohl říct celému království, že jsem děvka, kterou pomohl vycvičit... nepochybně by si užívala, kdyby jeho ponížení vyšlo na veřejnost. Kdyby věděla, jak byl ponížen a zneužit.
Pro Acherona by plakala. Jemu by se jen vysmála.
Doufám, že dostaneš, co si zasloužíš...
Ryssa si dupla. „Proč nemáš strach o Estese?“
„Estes ho dokáže udržet pod kontrolou.“
Styxx zaskřípal zuby, jak se mu ta slova odrazila ozvěnou v hlavě. Takže jeho otec věděl, že Estes bratrovi dává drogy. Když na to přijde, možná že dokonce věděl i to, že Estes Acherona bije, aby ho udržel v podřízené pozici. A proč by se o to měl starat? Bohové jsou mu svědky, že jeho samotného otec zřídkakdy ušetřil výprasku.
Podle toho co věděl, otec Estesovi poslal bič, který používal na Acherona. Z toho pomyšlení se mu udělalo tak špatně, že se málem pozvracel.
Co ještě jeho otec věděl?
„Acheron patří sem, k nám,“ řekla Ryssa a hlas se jí třásl emocemi.
Otec vyskočil na nohy. „Jsi žena, Rysso, a ještě k tomu mladá. Bude lepší, když se tvá mysl bude zaobírat módou a ozdobami. Plánováním svého oblečení na večírky. Acheron do téhle rodiny nepatří. Nikdy do ní nebude patřit. Teď běž za svou matkou a trochu si popovídejte. Styxx a já máme důležitější věci na práci.“
Probodla je pohledem. „Důležitější než je tvůj vlastní syn?“
„On není můj syn!“
Ta slova ťala Styxxe do srdce. Pokaždé, když je otec vyslovil, nějaká jeho část zemřela. Protože on znal pravdu.
Neexistoval způsob, jak legitimně odmítnout jedno dvojče a přijmout druhé. Jizva na jeho paži svědčila o králových pochybnostech.
Stejně jako Acheron...
Ryssa potřásla hlavou. „Takže celá ta pohádka o ochraně Acherona byla lež?“
Otec se zamračil. „O čem to mluvíš?“
Rty se jí zachvěly, než odpověděla. „Když Acherona odváželi, tvrdil jsi mi, že to děláš kvůli jeho ochraně. Řekl jsi, že dva dědicové nemohou vyrůstat pospolu, že by byli pro nepřítele příliš snadným cílem. Řekl jsi, že Acherona přivedeš domů, až bude dostatečně starý. Nikdy jsi neměl v úmyslu mu dovolit vrátit se sem, že ne?“
„Nech nás!“
Otočila se na podpatku a vyrazila pryč.
Ohromený Styxx si znovu v hlavě přehrál její poslední slova. „Vážně jsi jí to řekl, otče?“
Dopáleně klesl na židli. „Kdo ví? Koho to zajímá? Řekl jsem jí, co jsem musel, aby mě neotravovala. Dej na má slova, Styxxi, není nic otravnějšího než ženská, která má svou hlavu.“
Styxx ignoroval jeho poslední štiplavou poznámku a položil otázku, na kterou potřeboval znát odpověď. „Proč jsi poslal Acherona na Atlantidu? Pravdu, otče.“
Protože kdykoliv vidím jeho zatracené oči, nenávidím tě. Otcovy myšlenky roztříštily jeho srdce na kusy.
„Co na tom záleží?“ vyštěkl otec vztekle. „Acheron není členem této rodiny. Nepatří sem.“
„A co skutečnost, že má stejnou tvář jako já?“
„Lest bohů.“
Ale já jsem ten, kdo má schopnosti. Acheron má jen jeho oči.
A otec by jej nenáviděl a zavrhl, kdyby se někdy dozvěděl pravdu.
Jsem nic...

Ještě hůř, on nemá vůbec nic. 

13 komentářů:

  1. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Chudák Styxx.. :(
    Som zvedavá, ako to bude ďalej pohľadom Styxxa...
    Ďakujem za super preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat