čtvrtek 27. února 2014

Dark Bites - 30. května 12 251 př. n. l.



Zatímco rybařili, seděla Bathymaas v objetí Ariclových paží, držela klacík, a on jí předčítal dopis od otce, který se týkal nadcházející svatby jeho bratra Persea. Během několika posledních měsíců se na tato poklidná odpoledne začala těšit, ačkoliv nevěděla proč. Tedy až na to, že zvuk jeho hlasu dělal s jejím dechem a kůží velmi podivné věci. Vůbec tomu ale nerozuměla.

Jak se tak opírala o jeho tvrdé, svalnaté rameno a hruď a sledovala, jak jí předčítá, začala se zajímat o jeho rty. Než se stihla zastavit, natáhla ruku a dotkla se jich.
Zarazil se a shlédl na ni s vyklenutým obočím.
„Jsou všechny mužské rty tak měkké jako ty tvé, Ari?“
Roztáhl rty v milém úsměvu. „Domnívám se, že ano, bohyně. Ale nemám ve zvyku sahat na rty jiných mužů, takže to nevím jistě.“ V hlase měl náznak pobavení.
Milovala to, že neměl žádné připomínky, kdykoliv řekla něco nevhodného či neznalého. Na rozdíl od ostatních, Caleba nevyjímaje, s ní nikdy neztrácel trpělivost.
A jeho rty ji silně fascinovaly. Stejně jako linie jeho silné, mocně tvarované čelisti a strniště pichlavých vousů, které škádlilo bříška jejích prstů. „Proč se lidé líbají ústy?“
„Říká se, že je to docela příjemné.“
„Už jsi někdy někoho políbil?“
„Ne na ústa, má paní.“
Zničehonic začala pod jejím bokem jedna část jeho těla natékat. Zamračeně se napřímila, aby se na to mohla podívat. „Zranil ses právě teď?“
Tvář mu zčervenala, když se přesouval, aby se od ní o kousek odtáhl. „Ne, má paní.“
Jeho odpověď a chování ji zmátlo ještě víc. „Není to snad důvod toho, že různé části těla natékají?“
Viditelně se přikrčil. „Většinou.“
„Ale ne pokaždé?“
„Ne,“ zaváhal a odkašlal si, než znovu promluvil. „Tahle konkrétní část mužského těla nateče pokaždé, když je… vzrušený.“
Tohle nebylo něco, o čem by někdy uvažovala nebo o čem by cokoliv věděla. „Vzrušuju tě?“
Zrudnul ještě víc. „Odpusť mi, jestli tě to uráží, má paní. Neovládám to. Ale nedělej si starosti, respektuji tvé postavení a čistotu tvého zrození a nikdy bych se tě nevhodně nedotkl. Přísahám.“
Uvnitř hrudi ji zasáhl zvláštní pocit jako pěst. Je to snad bolest?
Nebyla si tím jistá.
Byla fascinována boulí pod jeho chitonem. „Už se to někdy stalo?“
Jeho temně modrý pohled se ponořil do jejího. „Pokaždé, když jsi blízko mě, bohyně. Nebo kdykoliv ucítím tvou vůni.“
Doširoka rozevřela oči. „Ale já jsem to nikdy předtím necítila… tedy až do teď.“
Odvrátil zrak a znovu se zavrtěl, jakoby se cítil nepříjemně. „Normálně se obvazuji, abys to necítila.“
„Neznamená to ale, že tě to bolí?“
Kvůli jeho výrazu věděla, že se cítí trapně a rozpačitě. Přesto se jí jako vždy všechno snažil trpělivě vysvětlit, aby měla možnost to pochopit. „Značně. Přesto raději budu trpět bolestí, než abych tě urazil.“
„Mě ale nemůžeš urazit. Nemám city, které bys mohl zranit.“
V koutcích úst mu pohrával malý úsměv. „Na to jsem zapomněl, má paní.“
„Jak bys mohl?“
„Protože se pokaždé nezdáš být bez nich. Jako například teď… tvé obočí je svraštělé, jako kdybys byla zmatená či popletená, a to jsou emoce. Také se zdáš být velmi starostlivá a extrémně zvědavá. A to jsou všechno také emoce.“
Vážně?
„Mám emoce?“
„Zdá se, že ano.“
Mohla mít emoce celou tu dobu a vůbec o nich nevědět? Její tělo reagovalo na různé věci, ona to ale odepsala jako automatickou reakci, kterou nemůže ovládat.
Jako jeho bouli.
Bylo možné, že tyto fyzické reakce byly emocemi, které přehlížela?
„Ari? Jak jsou emoce cítit?“
Odložil klacík stranou a otočil ji čelem k sobě, zatímco spolu mluvili. „Je těžké je definovat. Kvůli tobě se o to ale pokusím.“ Jak nad tím uvažoval, jeho hezké obočí se stáhlo. „No… někdy cítím bolest na hrudi, když můj bratr vypadá smutně, nebo když mu něco ublížilo. Ta bolest je soucit, protože chci, aby byl šťastný a zdravý.“
„A jak je cítit láska?“
Aricles utichl, zatímco si prohlížel dětsky nevinný výraz v její tváři. To, jakým způsobem sluneční světlo rozzářilo ty neuvěřitelně oříškově hnědé oči jejím vnitřním ohněm a krásou. V srdci znal pravdu. Věděl, že se do ní zamiloval už před několika týdny. Ve chvíli, kdy s ním začala trávit tato poklidná odpoledne.
Ale jak by jí mohl vysvětlit, co cítí?
„Existují různé druhy lásky.“ Tohle se zdálo být tím nejvhodnějším úvodem.
„Jako třeba?“
„No, miluji svého otce, ale je to spíš povinnost. Staral se o mě, když jsem byl kluk a já se o něj starám teď, když je starší.“
„Ale ty jsi řekl, že se o tebe nestaral, když jsi byl mladý.“
Aricles si olízl rty a pokusil se jí vysvětlit velmi komplikovaný vztah, který ho často mátl úplně stejně jako právě teď ji. Přestože měl svého otce rád a zemřel by pro něj, jedna jeho část ho nenáviděla a cítila k němu odpor. „Staral se o nás až do smrti naší matky. Když jsme byli malí, byl skvělým otcem. Pak ho však ztráta ženy, kterou miloval, poznamenala tak, že nás již nebyl schopen emocionálně podporovat.“ Nebo finančně. Místo toho se jeho otec na dlouhou dobu vzdal svého života. „Bez mé matky už nechtěl dál žít a tak si zalezl do své číše a zůstal v ní. Takže se někdo musel postarat o něj a o farmu.“ Aricles se na ta první léta po smrti matky snažil nemyslet. Byly to tvrdé a drsné roky, ve kterých se snažil vypořádat s vlastním žalem a zároveň pečovat o své bratry a otce, stejně jako o jejich farmu.
„Takže láska je povinnost?“
„Ne tak docela. Mám na mysli… ano je, ale i není.“
Promnula si čelo. „Nechápu to.“
Aricles nad tím chvíli uvažoval. „Láska tě svazuje, protože chceš pečovat o osobu, která vlastní tvé srdce. Jejich štěstí a blahobyt pro tebe znamenají víc, než tvé vlastní. Takže ne, není to skutečná povinnost, protože o ně vlastně pečovat nemusíš. Cítíš se tak jen kvůli své vlastní touze.“
„Ach… to dává smysl.“
„A,“ pokračoval, „když jsou pryč, je to krutá ztráta, která tě sužuje a rozesmutňuje. Jediné, co chceš, je vidět jejich úsměv. Sledovat, jak radost rozjasní jejich tvář. Chceš být s nimi.“
Bathymaas přikývla. „Myslím, že teď už to chápu.“ To bylo to, co cítila vůči němu. Nerada se dívala, když při tréninku schytal rány. Když krvácel, způsobovalo jí to bolest na hrudi. Podobně jako teď… stále byla znepokojena skutečností, že měl tu bouli, když si toho nikdy předtím nevšimla.
A pomyšlení na to, že by mohl být zraněný…
To jí také způsobovalo bolest na hrudi.
Sklopila zrak k jeho rozkroku. „Proč ses dnes neovázal?“
Na tvářích mu vyskákaly červené skvrny. Bylo to rozkošné a sladké, a tak nějak ji to nutilo chtít se jich dotknout a zmírnit tak jeho rozpaky. „Byl jsem při tréninku zraněn a nechtěl jsem riskovat, že si ovázáním znovu otevřu ránu.“
Zalapala po dechu. „Kde jsi byl zraněn?“
„Na boku.“
Aricles ji chytil za ruku, když se natáhla, aby to zkontrolovala. Přerývaně dýchal a jeho tvář byla naplněn bolestí. „Prosím, bohyně. Už tak jsem dost tvrdý. Pokud se mě tam dotkneš… bude to pro mě jen horší.“
„Můj dotek tě bolí?“
Přikývl.
„Tak proč se mnou trávíš čas?“
Usmál se na ni a pustil její zápěstí. „Protože potěšení z tvé společnosti stojí za bolest, kterou mi to způsobuje.“
To jí vůbec nedávalo smysl. „Nedokážu pochopit smrtelné emoce. Jak může jakékoliv potěšení stát za bolest?“
„Prostě je to tak.“
Skutečnost, že byl ochotný trpět, aby mohl být s ní, vyvolávala v jejím žaludku zvláštní pocit. Nebyla si jistá, co to bylo, ale přinutilo jí to zvednout ruku a znovu lehce pohladit jeho rty. „Políbíš mě, Aricle, abych pochopila, proč to lidé dělají?“
Dlouze se nadechl a z jeho očí vymizel jas. „Rád bych, má paní. Ale obávám se, že jsem nikdy nikoho takto nelíbal. Jsem si jistý, že bych to zvoral.“
„Jestli to uděláš, nepoznám to, protože mě nikdy nikdo nelíbal. A i kdybys to třeba zvoral, pořád chci vědět, proč se kolem toho nadělá tolik povyku. Ty nejsi zvědavý, Ari?“
Aricles cítil, jak se mu při její otázce rozbušilo srdce. Ohledně toho, jak chutnají její rty, byl mnohem víc než jen zvědavý. Ale také byl tak trochu vyděšený.
Kdo jsi, abys diskutoval s bohyní?
Byl její služebník a její bojovník…
Pořád byl nejistý, ale i tak jí jemně položil ruku na tvář a palcem pohladil její rty. „Jsi si jistá, že chceš, abych to udělal?“
Přikývla.
Pomalu přitiskl své rty na její. V okamžiku kdy ji ochutnal, v jeho těle vyšlehl plamen, vedle kterého se jakákoliv přitažlivost, kterou v minulosti cítil k ostatním ženám, zdála slabá a bezvýznamná. Celý se třásl, zatímco ho mučily obrazy toho, jak se s Bathymaas miluje. Dal by cokoliv za to, aby ji takhle mohl držet, ale věděl, že to se nikdy nestane a že má štěstí, že mu toho tolik dovolila.
Bathymaas si nebyla jistá, co má čekat, ale když se jeho jazyk otřel o její a jeho vůně jí naplnila hlavu, něco uvnitř ní se zlomilo. Dech se jí zrychlil… stejně jako jeho. Pod dlaní cítila tlukot jeho srdce. Silný a mocný.
Stejný jako je on sám.
Až na jeho rty, které byly měkké a jemné, byl tvrdý a divoký. Navzdory jeho nezkušenosti byl jeho polibek nádherný a způsoboval jejímu tělu ty nejpodivnější věci. Přiměl ji chvět se a bolestně toužit.
Ariclovi se z Bathymaasiny chuti točila hlava. V žádné ze svých fantazií nikdy nesnil o tom, že by mohl být polibek tak sladký. Jeho tělo se probralo k životu, dožadovalo se od něj věcí, které ještě nikdy nezažil. Stálo ho každý kousek jeho sebeovládání, aby se uklidnil a dotýkal se jen této malé části jejího těla.
Odtáhl se a shlédl na její překrásnou tvář.
Otevřela oči a on v těch zlatých hlubinách poprvé spatřil skutečné emoce. Oči jí zaplály, když vzala jeho tvář do dlaní a přitáhla si ho zpět k dalšímu žhavému polibku.
Bathymaas věděla, že by ho měla pustit. Bylo by to rozumné, přesto ale…
Chtěla ho vlastnit způsobem, kterému nerozuměla. Víc než to, chtěla ho zatlačit dozadu a obkročmo se na něj posadit. Rukama ho hladit po celém těle, a přitom vůbec netušila proč. I když občas zahlédla zvířata, která provozovala sex, nikdy o tom nepřemýšlela. Dělali to, aby měli potomky.
Ale právě teď ho chtěla mít uvnitř sebe. Bylo to, jako kdyby po něm její tělo hladovělo způsobem, jakým se její žaludek dožadoval jídla.
A ona neměla tušení proč.
Také to tak cítil?
Přinutila se odtáhnout se a snažila se zklidnit svůj dech, když k němu vzhlédla zpod řas. „Je tohle emoce, Aricle?“
„Pro mě ano, bohyně.“
„Co cítíš?“
„Hlad, má paní. Majetnickost. Něhu.“ Lásku. Ale to se neodvážil říct nahlas. Už před ženou tuhle chybu udělal. „Ale nejvíce ze všeho péči a starostlivost.“
Bathymaas se podívala na své paže a na podivné hrbolky, které se tam objevily pokaždé, když byl poblíž. „Co to je?“
„Husí kůže.“
Přejela rukou po jeho bicepsu. „Taky ji máš. Také se mě chceš dotknout?“
„Ano, má paní.“
„A přesto to neuděláš.“
„Řekl jsem ti, že tě nechci zneuctít. Raději bych zemřel, než abych ti jakkoliv ublížil.“
Když to řekl, zamžil se jí zrak a stáhlo hrdlo. Několikrát zamrkala, ale místo toho, aby viděla jasněji, vše se jen zhoršilo a něco mokrého jí steklo po tváři. „Co je to? Oslepla jsem?“
S něžným výrazem zvedl ruku a jemně jí přejel palcem po tváři. „Říká se jím slzy.“
„Proč je mám?“
Jemně jí otřel tváře. „Mohou se nečekaně objevit, kdykoliv tě uvnitř něco bolí, nebo kdykoliv se něco dotkne tvého srdce.“
Zamračeně shlédla dolů a zvedla egyptský amulet, který spočíval mezi jejími ňadry. „Ale mé srdce je tady. Nic se ho nedotklo.“
Arlices potlačil úsměv nad její nevinností a položil jí ukazováček mezi ňadra. „Ne, má paní, tvé srdce je tady.“ Ale jakmile ta slova pronesl, uvědomil si, že necítí žádný tlukot. Zamračil se.
Natáhla k němu amulet. „Nejsem jako ty, Ari. Když jsem byla dítě, zjistila jsem, že ti, kteří se narodili matkám, mají srdce a puls, ale já ne. Zeptala jsem se na to otce a on mi dal tento amulet a řekl, že je v něm jeho srdce, které pro mě ztratil ve chvíli, kdy jsem byla stvořena. Řekl, že je v něm jeho láska ke mně a i když nikdy nepochopím, co je to láska, dokud budu nosit svůj amulet, budu sebou mít kousek z něj, aby mě udržel v bezpečí v jeho nepřítomnosti. To je mé srdce.“ Zamračila se ještě víc nad šťastným výrazem, který prozářil jeho tvář. „Proč se takhle usmíváš?“
„Protože nyní máš dvě srdce, má paní. Tvého otce a mé.“
Pořád nechápala, co tím myslí. Položila mu ruku na hruď a cítila, jak mu bije srdce. „Tvé srdce je stejné jako to mého otce. Silné.“
„Přesto jsou srdce křehká a snadno se zlomí.“
„Jak?“
„Není k tomu třeba mnoho. Když někoho miluješ, jediná slza,“ řekl a setřel jí z tváře další, „nebo zamračení může srdce zlomit. A pokud se něco stane tomu, komu jsi dala své srdce, jejich ztráta ho může rozbít na tolik kusů, že se už nikdy neuzdraví.“
Spadla jí čelist. „Tím pádem je dobře, že jsi mi to své dal. Neboť já nikdy nemohu zemřít či být zraněna.“
Jeho úsměv se rozšířil. „Vskutku jsem šťastlivec.“
„A ta fyzická stránka lásky… je důležitá?“
„Ne. Láska může přetrvat i bez ní.“
„Jsi si jistý?“
Aricles přikývl a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Věděl, že si nikdy nebudou fyzicky blízcí, a i když jedna jeho část po té zkušenosti toužila, miloval ji natolik, že by od ní nežádal něco, o čem věděl, že to nemůže mít. Něco, čeho nebyl hoden. Současně ale pomyšlení na to, že by s ní nesdílel tato klidná odpoledne, že by po něm nevrhala ty nahodile podivné a trapné otázky, ho zraňovalo víc, než dokázal snést. „Ano.“
Náhle si stáhla amulet a pověsila mu ho kolem krku. Kámen byl pořád ještě zahřátý teplem jejího těla. „Co to děláš?“
Položila na něj ruku. „Dal jsi mi své srdce. Je jen spravedlivé, abych ti věnovala to mé.“
Usmál se nad její drahocennou, nevinnou sladkostí, která se ho dotkla až v hloubi jeho duše. „Takhle to nefunguje, má paní. Láska není o tom, co je fér. Je o citech.“
„Ty jsi citlivý. Já spravedlivá.“ Poplácala amulet. „Tohle je fér. Já dvě srdce nepotřebuji a ty bez něj nemůžeš žít. Takže já budu mít tvé a ty mé.“
A on si nikdy ničeho nebude vážit víc. Položil ruku na její a vychutnával si vnitřní krásu své bohyně. „Děkuju ti, má paní.“
Bathymaas sklonila hlavu a podívala se na jejich spojené ruce. Teprve teď začínala chápat, proč lidé dělají ty divné věci, které dělají.
Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním.
Jak řekla Arimu, ona nemůže být zraněna ani zabita. Ale o něm to neplatilo. A čím víc přemýšlela nad tím, že by se mu mohlo něco stát, tím víc se jí stahoval hrudník. Bylo těžší dýchat. Dokonce i bez ptaní věděla, že je to fyzická bolest. Něco, co by neměla být schopná vnímat.
Přesto to již nadále neplatilo.
Jaksi si vyměnili srdce, a pokud se Arimu někdy něco stane…
Upřímně se bála toho, co by mohla udělat. Když jí její otec dal své srdce, nikdy neřekl, co by se stalo, kdyby ho zlomila či rozbila. Celý život ho ochraňovala. Ale teď, když ho měl Ari, už ho nadále nemohla uchránit před zraněním.
Horší bylo, že nemohla zabránit tomu, aby byl zraněn.
„Dávej na sebe pozor, Ari. Kvůli mně.“
„Vždy, má bohyně. Jsi jako vzduch, který dýchám.“
Po těchto slovech se skrze ni prohnalo teplo. Z nějakého důvodu pro ni byla důležitá.
Stejně jako on.

16 komentářů:

  1. Děkuji za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Super, díky za překlad!!
    Gábina

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad momo:)

    OdpovědětVymazat
  4. Krasne...dakujem...

    OdpovědětVymazat
  5. moc děkuji za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Krásne .... dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. To bylo hezké. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat