středa 19. února 2014

Styxx - 24. červen 9532 př. n. l.



„Je mi z tebe nanic!“
Proč jen nejsem mrtvý? Styxx zasténal, když na něj otec i přes bušení v jeho hlavě dál řval.
„V životě jsem se necítil trapněji!“
Pak by sis měl vyzkoušet probudit se nahý a připoutaný k posteli svého strýce, který tě prodal muži, kterého jsi nucen znovu vidět.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“ pokračoval otec v útoku.
To jako fakt? Seru na tebe, starochu... já nejsem ten, kdo tě poslal do lesů, kde tě znásilnili, a pak se ti ti samí násilníci dva dny vysmívali.

Ten, který tě nechal pro tvé vlastní dobro mučit svými milovanými kněžími.
Rozesmál by se, kdyby to nebylo tak zatraceně žalostné. Styxx si olízl suché rty a pootevřel oči, aby zjistil, že se otec tyčí přímo nad ním. „Co jsem udělal?“
„Ležíš tu opilý, zatímco pořádáme banket na tvou počest. Víš, jak to vypadá?“
Jako že jsem rozmazlené, šťastné princátko, přesně takové za jakého mě ostatní hloupě považují?
„Je to neuctivé vůči mně, senátorům i jejich rodinám. Takový králem chceš být? Opravdu?“
Vlastně nechci být králem, zvlášť ne králem senátorů, kteří zaplatili mému strýci za to, aby mě mohli ošukat.
„Vstávej!“ kopl do něj otec.
Styxx se zašklebil, než se zvedl do sedu. Zorničky se mu rozšířily, když se mu zvedl žaludek. Vydrápal se z postele a tak tak to stihl k nočníku předtím, než se jeho žaludek zbavil celého svého obsahu.
„Podívej se na sebe. Jsi ubohý. V životě jsem neviděl nic žalostnějšího.“
Tak to by ses už možná neměl dívat. Znovu začal zvracet.
Otec ho přejel nemilosrdným, zlostným pohledem. „Jakmile skončíš s touhle svou egocentrickou, tebou zaviněnou nemocí, dostaneš výprask.“
Styxx si otřel ústa. „Řekl jsi, že na to už jsem příliš starý.“
„Také jsi příliš starý na to, aby ses choval jako mrzuté, nezvladatelné dítě. Pokud máš v úmyslu se takto chovat, budu tě za to také ve stejném duchu trestat.“
Začal protestovat, ale pak se mu žaludek znovu obrátil naruby.
„A mám v úmyslu sledovat každou ránu, kterou dostaneš.“
Styxx zavřel oči, nezměrně vděčný za to milosrdenství, i když to pro něj zároveň znamenalo další rány. Díky bohům. Téměř se usmíval díky úlevě, kterou cítil.
Roztřeseně se nadechl, opřel se o zeď a vzhlédl k otci. „Hádám, že budu potřebovat pomoc, pokud kvůli tomu mám sejít dolů.“
„Myslíš si, že je to legrace?“
K popukání, no vážně. Stejně jako trapný hororový příběh. Proč se tomu nezasmát? Kvůli slzám by se dočkal jedině výsměchu. Proč nezkusit jiný přístup?
„Co chceš, abych řekl, otče? Promiň? Dobrá. Promiň. Prosím, najdi ve svém srdci malý kousek milosrdenství a odpusť mi neúctu a úhonu, která ti vznikla kvůli mému opomenutí.“
„Opovažuješ se mi vysmívat? Ne, vůbec toho nelituješ. Ale budeš.“ Kopl Styxxe do nohy. „Stráže!“
Přišli okamžitě.
Styxx je přejel pohledem zpod přivřených víček, zvědavý, jestli ho některý z nich také ojel.
Otec ustoupil, aby ho mohli hrubě popadnout a s radostí mu tak způsobit co nejvíc utrpení. „Odveďte jeho Výsost k vykonavateli.“
Styxx zamrkal, když ho vytáhli na nohy a začali ho táhnout dolů. V hlavě mu zněly jejich nevyslovené urážky hned vedle těch, kterými po něm metal jeho otec.
Jako by mi na tom snad záleželo.
Trhnutím otevřeli dveře do prostor strážných a strčili ho dovnitř. Vykonavatelovy oči se rozzářily nenasytným chtíčem, když ho tam uviděl.
Styxx se na něj ledově usmál. „Smůla, starochu. Otec má v úmyslu se dívat.“
To jeho radost zkazilo, ale pohled, který ji nahradil, sliboval Styxxovi strašlivou odplatu.
No jo, tohle bude bolet. Hodně.
Tak ať.
„Sedmdesát ran.“
Dokonce i vykonavatel zadržel dech nad tvrdostí otcova příkazu.
Styxx se bez mrknutí oka setkal s otcovým pohledem a zasmál se. „Proč tam končit, otče? Proč to rovnou nezarovnat na sto?“
„Pokračuj v těchto nestydatostech a já to udělám.“
Než mohl říct něco dalšího, strčil mu vykonavatel do úst kus kůže. „Pro dobro všech bohů, Výsosti, držte už hubu,“ vydechl Styxxovi do ucha.
Vykonavatel se setkal s otcovým pohledem. „Jsem omluven, Veličenstvo?“
„Ano.“
„Výsosti?“
Copak záleží na jeho názoru? Který pitomec přišel s touhle pokroucenou formalitou?
Styxx zíral na otce, když krátce kývl.
Vykonavatel ho odvedl do své „překrásné“ místnosti a připoutal ho k lavici, kterou znal velice dobře. Styxx mlčky přihlížel, jak vykonavatel vybírá rákosku, jak pak přechází za něj a zvedá mu chiton, aby obnažil jeho zadek.
„Počkat!“ řekl otec, než začal.
Styxx zaskřípal zuby, když se jeho srdce zmocnila nová hrůza. Označil ho snad Estes slovem „kurva“ i tam?
Bohové, co tam vidí?
„Vyndej mu roubík.“
„Ano, vaše Veličenstvo.“ Vykonavatel vyndal z jeho úst kůži, ustoupil a odvrátil pohled.
„Odkud pochází jizvy na tvých stehnech a zadku, chlapče?“
Styxx nestačil zírat nad stupiditou té jediné otázky. „Vymítali ze mě démony horkem a krví, otče. Vzpomínáš si?“
„Rozžhavenými cejchy?“
Ne... úplně ledovými.
Je snad ten staroch senilní? Co si myslel, že použili? Okvětní plátky růží?
„Když tě Estes přivedl, viděl jsi moje rány.“
Otec tahal za Styxxův chiton, dokud neodkryl celou levou polovinu jeho těla a spolu s ní i brutální, svraštělé jizvy, které mu sahaly od podpaží až na stehno. Otec několik vteřin nic neříkal, zatímco jeho pohled přejížděl po jeho těle, pak sklouzl na Styxxovo předloktí, kde ho ten parchant pořezal, a nakonec na jizvy, které mu způsobila matčina milující ručka.
Naštěstí byl Styxx ohnutý, takže ta nejděsivější jizva, která ho označovala jako kurvu, byla před otcovým pohledem skryta.
„Můžeš jít,“ řekl král nakonec vykonavateli.
Uklonil se a poslechl.
Otec těžce polkl. „Ve skutečnosti jsem tvé tělo neviděl, když jsi byl v Dionýském chrámu. Sotva jsem se ti podíval do tváře.“
Legrační bylo, že jemu to tak nepřipadalo. Byl by přísahal, že otec zíral na jeho rány se zvráceným uspokojením.
Otec přikryl Styxxův bok chitonem, jako by se už znovu na jizvy nedokázal podívat. „Kolik měsíců jsi tam strávil?“
Ta otázka ho zasáhla tvrdě. „Ty si to nepamatuješ?“
Otec zavrtěl hlavou. „Ale ty ano, nebo snad ne?“
Jak na to mohl zapomenout? „Každičká vteřina, kterou jsem strávil v laskavé péči kněžích, je natrvalo vyrytá v mé paměti, otče.“
Otec sebou trhl a pak mu rozvázal ruce. Už jsi toho zkusil dost, chlapče.
Styxx vstal, když jeho otec bez dalších slov odešel.
S prudce bušícím srdcem se vydal na cestu zpět do svého pokoje. Věděl, jak strašné jsou jizvy na přední straně jeho těla. O kolik horší musí být ty na jeho zadní části těla, když v otci vzbudily takový odpor?
Možná bych se mohl zeptat senátorů, kteří mě ojeli, protože ti je viděli.
Přitiskl si dlaň k lebce a přál si, aby ji mohl zmáčknout tak, že by z ní všechno to svinstvo dostal.
Tohle už nemůžu vydržet. Byl příliš mladý na takovou hrůzu. Příliš mladý na to, aby mu bylo takto ublíženo, aniž by to kdy mělo mít nějaký konec. Není z toho cesty ven...
K čertu s tebou, Acherone.
Od chvíle, kdy mu ta slova jeho bratr mrštil do tváře, pochopil, že jsou pravdivá. Hladové pohledy všech, kteří ho zahlédli. Pohledy a činy o kterých předpokládal, že přicházejí kvůli tomu, že je princ. Ale Acheron měl pravdu. Lidé toužili po jeho těle, i když nevěděli, že má titul. A byli mnohem agresivnější, když to nevěděli.
I kdyby utekl, chovali by se k němu stejně jako strýc. Jako by byl jen kus lahodného masa na slavnostní tabuli. Stal by se svým bratrem...
Skvěle placenou, velice často využívanou děvkou.
Ne že by jí už nebyl.
Chci jen chvilku klidu, ve které nebudou vzpomínky rvát mou duši na kusy. Jen jeden den bez bolesti.
S těžkou hlavou se umyl, převlékl a pak se proplížil kolem svých strážných, aby si mohl vyzvednout koně.
Když vyrážel ze stájí směrem k pobřeží, měl v hlavě jedinou myšlenku.
Ukončit tuhle pekelnou noční můru jednou provždy.

***

Styxx zaklel, když zarazil svého koně a sklouzl ze sedla na pevnou, nepohyblivou zem. „Ach, bohové...“ Proč zrovna dnes musí trpět tou nejhorší bolestí hlavy?
Bolelo to tak strašně, že se nemohl pořádně ani nadechnout. A pak začalo...
Zatracené krvácení z nosu.
Nebyl schopen to ustát, proto klesl na kolena a neobtěžoval se s pokusy o zastavení krvácení. Přitiskl si dlaně k očím a zíral na moře pod sebou. Vlny se tříštily o rozeklané skály. Zdálo se to být utěšující a milé.
Vzpomněl si na dobu, kdy byl malé dítě a jeho otec jej brával k lodím, kde se setkal s jejich kapitály a majiteli, a kde pozoroval rybářské děti hrající a smějící se v příboji. Chtěl se k nim připojit, ale otec to odmítl.
Je to obyčejná zábava pro obyčejné lidi. Ty jsi princ. Je na čase, aby ses tak začal chovat.
Jako princ se mezi ně podle svého otce neměl míchat. Familiárnost by způsobila to, že by jej nadále vnímali jako nižší bytost. Musíš vždycky být na úrovni a chovat se důstojně. Král může vést jen tehdy, když jej ostatní respektují.
Kdo by respektoval krále, kterého svázali tváří dolů přes lavici a znásilnili ho? Krále, se kterým obchodovali jako se zbožím, a...
Kterého označkovali.
Styxx vztekle vykřikl. S tímhle světem jsem skončil. Mám toho dost.
To proto sem přišel. Aby to ukončil. Pozoroval příboj pod sebou hladovým pohledem. Jediný krok. Pak budou on i Acheron od téhle hrůzy osvobozeni. Budou si moci volně hrát ve vlnách a smát se jako jiní lidé...
Jsi silnější než tohle!
Opravdu? Necítil se silný. Ne dnes. Dnes se cítil jako neschopný ubožák, za kterého ho považovali. Cítil se zneužitý a bezmocný.
Zahanbený až k jádru své zčernalé a spálené duše.
Jediný krok...
Žádné další bolesti hlavy nebo krvácení z nosu. Žádné další škodolibé ponižování namířené proti jeho osobě. Žádné další nenávistné pohledy matčiných a sestřiných očí. Očí každého, kdo ho považoval za rozmazleného, milovaného prince, který neměl na světě jedinou starost.
Chci jen klid.
Styxx se zvedl na nohy, odhodlaný to ukončit. Jeho kůň Troian si za jeho ramenem odfrkl. Styxx zabořil ruku do jeho dlouhé, jemné černé hřívy a něžně ho poplácal. Troian byl jeho jediný skutečný přítel.
Pevně koně objal kolem krku. „To je v pořádku, chlapče.“ Stáhl mu uzdu a věděl, že se bez ní kůň vrátí do stájí. Takhle se nemusí bát, že se Troian o něco zachytí, zraní, nebo že se dostane do pasti.
Naposledy se přitiskl ke koňské šíji a pak ustoupil. Srdce mu bušilo v rytmu, ve kterém mu pulzovala hlava, když sledoval převalující se vlny. Bude to bolet, až narazí na skály, ale nezbývalo než doufat, že to nebude trvat dlouho.
Když bude mít štěstí, zemře ve chvíli, kdy do nich narazí.
Upustil uzdu na zem a rozhlédl se po krajině, ve které vyrostl a které měl vládnout. Přežije i bez něj. Jeho lidem se pravděpodobně bude žít lépe. Teď alespoň mají krále, který si svou korunu zaslouží.
Krále, který nebyl terčem posměchu, a kterého nikdo nikdy neprodal.
Styxx spolknul bolest, která ho nikdy neopouštěla, a udělal jediný krok, aby se propadl do nicoty.
Kolem jeho padajícího těla hvízdal vítr a pohazoval si s jeho vlasy a oblečením. Zdálo se, že trvalo celou věčnost, než narazil na hladinu. Srazil se s ní tak tvrdě, že by byl přísahal, že má každou kost v těle zlomenou. Vlny se po něm vrhly a stáhly ho dolů do chladné hlubiny jasně modrého moře. Polykal a dusil se vodou, která násilně zalévala jeho tělo, pak začal prskat a kašlat.
Všechno zčernalo.
Ale po krátkém okamžiku nicoty byl stále naživu.
Dokonce i pod vodou...
Jak to? Tohle bylo nemožné. Prostě nemožné. Příboj ho i přesto odnesl ke břehu a hrubě jej na něj vhodil.
Potlučený a pohmožděný ležel na písku v bolestech a mrznul.
Pořád byl žalostně živý.
Nedokážu dokonce ani zemřít správně. Jak moc je tohle ubohé?
Jak tam tak ležel v bolestech, které si nikdy nedokázal ani představit, praštila ho do tváře syrová, nenávistná pravda. Bohové nemají v úmyslu ušetřit ho ani jediné vteřiny utrpení, ke kterému jej zatratili. Dokonce mu ani nedovolí zemřít, aby tomu unikl.
Vy zvrácení bastardi!
Chtěl plakat zoufalstvím, které cítil, ale v očích neměl žádné slzy. Proč se obtěžovat? Všechny slzy, které kdy prolil, způsobily jen to, že dostal ještě větší výprask.
Znechuceně se odvlekl z vody a vypotácel se na pobřeží. Jeden kotník měl ošklivě vymknutý. Možná i rameno. Ne že by na tom záleželo.
Teď když pochopil jaké je jeho skutečné místo ve světě, už nezáleželo na ničem. Nebyl králem nebo princem.
Dokonce ani člověkem...
Jsem zatracený a prokletý. Navždy.
S roztřeseným povzdechem se vyškrábal nahoru na silnici a zarazil se, aby se podíval, jak daleko bude muset jít, než se dostane domů. Kdyby byl celý, nebylo by to tak zatraceně daleko.
Ale tak jak právě byl...
„Nikdy to nezvládnu.“ Ne v tomhle stavu.
Možná by ho nějací bandité mohli...
Co?
Zabít?
Rozesmál se nad imaginární představou jejich ohromeného zděšení, kdyby se dozvěděli, že je nesmrtelný. Pak sebou ale trhl, jak celým jeho tělem projela vlna bolesti. Ležet tu mu nepřinese nic užitečného ani dobrého.
Přinutil se vstát a klopýtat po cestě, jak nejlépe to šlo.
Po chvíli spatřil malý průzor mezi stromy po své pravici, který vedl k pokojně bublajícímu potůčku. Jelikož si chtěl na pár minut odpočinout, zamířil k němu.
Byl tak soustředěný na doušek vody, který si chtěl dál, že si nevšiml drobné dívky s rybářským prutem, dokud s poplašeným výkřikem nevyskočila na nohy. Ohnala se malým nožem s dovedností, která mu sdělila, že ho umí velice dobře používat.
Při pohledu na ni se celou dlouhou minutu nedokázal nadechnout. Byla to vtělená krása. Přesto nevlastnila Ryssin perfektní křehký půvab. Měla zlatohnědou kůži a husté černé vlasy. Její oči měly světlou, hnědo-zlatou barvu. Červenobílý oděv, do kterého bylo zahalené její tělo, zdůrazňoval skutečnost, že je velice pěkně tvarované. Velice přitažlivé... Také byla mnohem vyšší než jeho sestra. Ale ve srovnání s ním byla i přesto drobná.
Nikdy v životě neviděl nic lákavějšího... krásnějšího nebo ryzejšího.
„Kdo jsi?“ dožadovala se odpovědi a sevřela přitom svůj nůž pevněji. „Dotkni se mě a já tě bodnu, přísahám.“
Styxx se zamračil, když podle způsobu, jakým pohybovala hlavou a rukama, poznal, že je úplně slepá. Cítil se jako naprostý kretén kvůli tomu, že ji vyděsil.
„Prosím,“ řekl a potýkal se přitom se svou bolestí. „Uklidni se. Je mi líto, že jsem tě vyděsil, a rozhodně ti nemám v úmyslu ublížit. I kdybych chtěl, nejsem ve stavu udělat něco víc než tě zakrvácet. Přísahám, děvče, mám z tebe větší strach než ty ze mě.“
Narovnala se a nakonec spustila i nůž. „Kolik ti je?“
„Šestnáct. Prosím, jen si potřebuji na chvilku sednout a popadnout dech. Pak tě tu zanechám tvému... no čemukoliv, co to tu právě děláš.“ Klesl na kolena a hlasitě zasténal.
Vrátila nůž do pouzdra na zápěstí. „Jsi v pořádku?“
„Jo...“ syknul, když střed jeho těla zaplavila další bolest. „Ne. Vlastně ne. Já...“
Co by měl říct? Že skočil z útesu, že se pokoušel zabít, a přišel při tom na to, že je nesmrtelný?
Tohle v žádném ohledu nebylo rozumné přiznat.
„Shodil mě kůň.“
Účastně se zašklebila. „Chudáčku. Můžu ti nějak pomoct?“
Zarazil se, než se nad její nabídkou stihl rozesmát. Jemu ve skutečnosti nikdo a nic nepomůže.
Přesto to byla jedna z nejlaskavějších věcí, kterou mu kdy kdo nabídl, když měl starosti. „Díky, ale je to v pořádku.  Jen si na chvíli potřebuju sednout a pokusit se vzpomenout si na to, jak mám dýchat.“ Styxx se naklonil nad vodu, aby si mohl opláchnout obličej a smýt tak krev a pot. Ruka se mu třásla a žaludek se mu zvedal kvůli jeho utrpení.
Pak se v jediném okamžiku navzdory vší jeho námaze zhroutil rovnou do vody. Trvalo několik vteřin, než se dokázal odrazit zpátky na břeh. Skvěle... teď jsem pokrytý ještě i blátem. Jen on dokáže vypadat jako naprosto neschopný debil před tou nejkrásnější dívkou, s jakou se kdy setkal.
Před dívkou, která se ho nepokusila sexuálně napadnout.
Připlížila se k němu a šmátrala přitom po zemi, dokud nenarazila na jeho nohu. Pak pomalu přejela přes jeho boky a záda na ramena a hlavu. Odtáhla se ve chvíli, kdy se dotkla jeho tváře. „Ty krvácíš.“
„Promiň... tady...“ Utrhl kus svého chitonu a použil ho k očištění její dlaně.
Zamračila se nad tím. „Proč čistíš mou ruku, když ty jsi tím, kdo tady krvácí?“
„Nechtěl jsem, aby sis ušpinila oděv.“
„Ale ty krvácíš,“ řekla nevěřícně.
„To je v pořádku. Vážně. Dělám to často.“
Vzala si od něj jeho provizorní hadřík, ponořila ho do vody, pak se k němu vrátila a jemně mu otřela zraněnou tvář.
Styxx se položil na záda a zavřel oči nad něžností, s kterou se její půvabné ruce pohybovaly po jeho kůži. Voněla jako lilie a eukalyptus. Jako teplo a sluneční záře. A jednu jeho část napadlo, jestli je její zářící bezchybná pleť tak sladká, jak vypadá. „Jak se jmenuješ?“
„Bethany.“
Tiše to jméno zopakoval a vychutnával si přitom překrásné slabiky jména, které nikdy předtím neslyšel.
„A ty jsi?“
Zarazil se, než automaticky odpověděl. Stejně jako její, i jeho jméno bylo neobvyklé, zvláště pro muže. Jestli ho slyšela, okamžitě pozná, co je zač a on nechtěl, aby ho nenáviděla stejně jako všichni ostatní. Pro ni nebyl rozmazleným, idiotským princem. Byl jen...
Neschopný, idiotský občan.
„Hector.“
Usmála se na něj. „Hectore, víš, kde je tvůj kůň?“
„Obávám se, že si šel najít schopnějšího jezdce, který ho v budoucnu nebude uvádět do rozpaků.“
Hlasitě se zasmála. Díky tomu jasnému sladkému zvuku jeho srdce vynechalo jeden úder. Stiskla rty k sobě. „Jak můžeš žertovat, když tak moc trpíš?“
„Abych slyšel tvůj smích, má paní, vrhnul bych se z tisíce útesů.“
Naklonila hlavu na stranu a zamračila se. „Flirtuješ se mnou, Hectore?“
Dělal to?
„Já... já nevím.“
Doširoka rozevřela své oříškově zlaté oči. „Ty to nevíš?“
„Nemám příliš zkušeností se ženami, má paní. Obyčejně s nimi nemluvím. Takže si nejsem jistý, jestli je tohle považováno za flirtování nebo ne.“
Odtáhla se, aby znovu namočila hadřík. „Co děláš, když se nepohybuješ v přítomnosti žen?“
Ach... kruci. Co dělají normální lidi? Setkávají se muži se ženami v běžném životě? Vůbec netušil.
„Já... ehm... pracuji s otcem. Jediná dívka, která je poblíž, je moje sestra, ale vlastně spolu nemluvíme. A rozhodně s ní neflirtuji.“
„To doufám.“ Znovu se usmála, natáhla dlaň směrem k jeho krku a hledala další zranění. Navzdory nesnesitelné bolesti, která jím zmítala, mu její dotek rozpálil krev. Nedokázal to vysvětlit, ale bylo v ní něco známého a uklidňujícího. Jako by ji znal celou věčnost.
„Proč jsi tady sama, Bethany? Je tu někdo, kdo na tebe dohlíží?“
Odtáhla se.
Chytil ji za ruku a jemně držel. „Já-já jsem to tak nemyslel. Jen jsem si dělal starosti, že jsi tu bez ochrany.“
„Mám svůj nůž.“
„A já to na tobě obdivuji, ale...“
„Často sem chodím posedět a zarybařit si. Obvykle mě tu nikdo neruší.“
Prokletá, krvácející kurva, která jí zničí zbytek rána, byla nepochybně to poslední, co potřebovala. „Odpusť mi, má paní.“ Styxx se překulil na bok, aby odešel.
„Hectore? Co to děláš?“
„Nechávám tě o samotě. Vím, jaké to je potřebovat čas pro sebe a nemít ho. Odpusť, že jsem tě vyrušil.“
Jemně položila dlaň na jeho rameno a strčila ho znovu dolů. „Nevyrušuješ mě. Teď klidně lež a dovol mi se ujistit, že nemáš nic zlomeného. Pokud je, půjdu sehnat pomoc a vrátím se s ní zpět.“
„Vážně je mi docela dobře, má paní. Už jsem se dopotácel a doploužil dost daleko. Potřebuji si jen chvíli oddechnout, než budu pokračovat v cestě.“ Prudce vdechl a zakryl si oči hřbetem dlaně.
„Co se děje?“
„Nic, má paní. Jen mě často trápí bolesti hlavy, a díky mému štěstí, se mi jedna právě teď pokouší rozštípnout lebku na dvě půlky. Zjevně netrpím dost velkou bolestí, aby to bohům vyhovovalo.“
Ušklíbla se. „Ubohý Hectore. Tady...“ Ignorujíc skutečnost, že je celý promočený, mu zvedla hlavu a položila si ji do klína. „Bylo mi řečeno, že mám léčivý dotek, co se týče takových věcí.“
Začal proti tomu protestovat, ale ve chvíli, kdy mu zabořila ruce do vlhkých vlasů a začala mu prsty přejíždět po lebce, agónie okamžitě ustoupila. Hlasy, které ho mučily, se proměnily ve slabý šepot, který sotva slyšel. Dokonce i její myšlenky před ním byly skryté. Bylo tak úžasné nic neslyšet...
Blaženě si povzdechl, zavřel oči a vychutnával si její sladkou vůni a převzácný, uklidňující dotek. Poprvé v životě, dokonce, i když byl promočený, krvácející a zraněný, byl v teple a spokojený.
Zhluboka vdechl její sladkou vůni a usmál se.
Bethany se zarazila, když si uvědomila, že Hector usnul na jejím klíně, zatímco si pohrávala s jeho měkkými kadeřemi. Měla bych se urazit? Vždyť byl strašlivě zraněný. I když to popíral, cítila jeho četná zranění a krev, která mu potřísnila oděv i kůži. Cítila ji.
Jako bohyně měla moc jej uzdravit, ale neudělala to. Mohlo by mu to být podezřelé. I přesto, že nebyl nic víc než obyčejný člověk, líbila se jí jejich krátká slovní výměna. Nikdy se k ní nikdo nechoval tak překrásně mile. Tak ohleduplně. Ne pokud něco nechtěli, a ona pohrdala falešníky.
Dávala přednost tomu, aby ji měli rádi pro ni samotnou a ne pro její moc nebo laskavosti, které mohla nabídnout.
Ale takhle to prostě chodilo. Lidé se plazili, bohové obchodovali a ona si nikdy od jejich intrik a úkladů neodpočinula. To proto sem chodila pokaždé, když potřebovala být sama se svými myšlenkami. Na chvíli předstírala, že je normální...
Ať už být normální znamenalo cokoliv.
Zavřela oči a snažila si představit, jak její tajemný Hector asi vypadá. Kdyby se proměnila do své božské podoby, mohla by jej spatřit. Ale taky by mohla být strašlivě zklamaná. Koneckonců to byl člověk a ona byla zvyklá na mimořádnou krásu bohů.
Ne. Lepší bude, když použije svou představivost, než aby riskovala to, že to bude odporná ropucha. Kromě toho, kdyby se v Řecku zjevila jako bohyně, Olympané by dostali záchvat vzteku. Bohové nevstupovali do teritoria jiných bohů bez výslovného pozvání. A už tak měli s Řeckem dost problémů. Nebylo nutné rozpoutat kvůli venkovskému chlapci a její zvědavosti válku.
Pečlivě po něm přejela dlaněmi. Jeho tvář byl jemně modelovaná a dokonale vyvážená. Měl dlouhý orlí nos a vlasy měkké jako ptačí křídla. Ovíjely se jí kolem prstů a mužné strniště na jeho bradě ji škádlilo na kůži. Rty měl plné a měkké na rozdíl od těla, které bylo tvrdé a pevné. Podle délky jeho paží a velikosti dlaní odhadovala, že je stejně vysoký jako bůh nebo Atlanťan. Ale jeho přízvuk byl rozhodně řecký. Hlas měl hluboký, chraplavý a příjemný.
Jelikož to byl Řek, správně by s ním neměla mluvit. I když s Řeky neválčili už velice dlouho, jejich příměří bylo velice křehké a ona nevěřila, že jej Řekové neporuší.
Jednoho dne se znovu octnou ve válce.
Ale její Hector nebyl politik ani bůh. Žádný bůh by nikdy nedovolil, aby se dostal do tak špatného stavu.
Potřebuje svého koně, aby se dostal domů.
Použila tolik moci, kolik si mohla dovolit a prohledávala éter, dokud jej nenašla a nepřivolala k sobě. Trvalo to pár minut, ale nakonec kůň přiklusal a žduchnul ji do ramene.
„Bylo od tebe ošklivé, že jsi svého pána shodil,“ řekla koni něžně. „Snaž se mu v budoucnu neublížit.“
Kůň zaržál a pak se šel napást. Bethany broukala a zpívala, zatímco jí Hector mírumilovně dřímal na klíně. Nevěděla proč, ale jeho přítomnost ji uklidňovala, i když byl v bezvědomí. Bylo na něm cosi sladce upřímného. Cosi nevinného a čestného. Pokorného.
Věci, na které nebyla zvyklá.
I když měla za ta staletí pár milenců, žádný ji nepřiměl cítit se vůči nim tak...
Ochranářsky.
Jak podivné.
Byl jako domácí mazlíček. Tím by jej nazvala její matka. Ale tohle to nevystihovalo správně. Přejela mu rukou po tváři a dovolila jeho vousům, aby jí poškádlily prsty. Toužila mu po ní sklouznout i jazykem, ale nechtěla ho vyděsit nebo urazit.
Nevím, co to v tobě je, Hectore...
Ale chtěla políbit jeho pevné, pootevřené rty. Místo toho se ale ústy dotkla jeho čela a nechala se zaplavit hřejivou, mužnou vůní jeho pleti.
„Spi, drahoušku.“ Koneckonců si mnohem raději bude hrát s jeho měkkými vlasy, než aby rybařila.

***

Styxxe probudil ten nejúžasnější zvuk na světě. Byl to nízko posazený jemný kontraalt. A kdosi ho hladil po tváři...  
V obavách, že jej obtěžuje strýc, se s kletbou napřímil a pohlédl do poplašené tváře samotného vtělení krásy.
„Hectore?“ To tiché lapnutí po dechu jej přimělo cítit se jako úplný idiot kvůli tomu, že ji znovu polekal.
„Bethany, promiň. Zapomněl jsem, kde se nacházím. Usnul jsem?“
Přikývla. „Na několik hodin.“
Vzhlédl a obloha mu její slova potvrdila. Bylo už hodně po poledni. „Odpusť. Neměl jsem v úmyslu tě zdržet. Doufám, že kvůli tomu nebudeš mít problémy.“
Natáhla se, aby se dotkla jeho tváře a usmála se. „Nemám žádné problémy. Začínala jsem si o tebe dělat starosti. Jsem ráda, že ses konečně vzbudil.“
Styxx se neochotně odtáhl od jejího něžného doteku a užasl, když si uvědomil, že ho vůbec nebolí hlava. A že hlasy jsou pořád tiché. Bylo zvláštní být s někým, o kom netušil, co si o něm myslí.
„A podívej...“ Ukázala směrem k vodě. „Tvůj kůň se vrátil.“
Usmál se nad skutečností, že Troian byl na opačné straně, než kam ukazovala. „To ano. Takže se mu nejspíš líbí být v rozpacích.“
„Jsem si jistá, že mu hanbu neděláš.“
Styxx se pomalu postavil. I když se jeho tělo ještě pořád úplně neuzdravilo, bylo to teď mnohem lepší, než když jí omdlel na klíně. „Připravil jsem tě už o hodně velkou část dne, má paní. Nebudu tě už obtěžovat.“
„Sotva jsi mě obtěžoval.“
Byla tak milá a sladká.
„Tak to tedy nevím. Zakrvácel jsem ti tvé krásné šaty a použil tě jako polštář. Vidím to jako velikou nepřístojnost.“
„Šaty se vyperou a pro mě rozhodně nebylo utrpení sedět tu s tebou, zatímco jsi spal.“
„Děkuji ti, má paní. Jsi velice laskavá. Dovolíš mi, abych ti pomohl na nohy?“
„To je od tebe velice galantní.“ Natáhla k němu ruku líbezným, ženským pohybem.
Styxx ovinul obě své dlaně kolem její a pomohl jí vstát. Byla přesně tak drobná, jak si myslel. Sahala mu sotva k ramenům. Její jemné vlasy mu spadly na pokožku jeho ruky v lehoučkém pohlazení, které mu zrychlilo tep. Cítil náhlou touhu zabořit obličej do těch tmavých kadeří a vdechovat vůni její kůže, dokud jí nebude úplně opilý. Ta vůně nyní pokrývala jeho i jeho oblečení a způsobovala, že pro něj bylo téměř nemožné v její blízkosti myslet.
„Chceš, abych tě doprovodil domů?“ zeptal se.
„To není nutné.“ Zavrtěla v jeho dlani prsty. „Už jsem na nohou. Můžeš mě pustit.“
Do tváří se mu nahrnulo teplo, když rychle pouštěl její ruku, i když to ve skutečnosti udělat nechtěl. „Existuje něco, čím bych ti mohl poděkovat za tvou dnešní laskavost?“
Zamračila se. „Nemusíš mi platit za to, že budu milá, Hectore.“
„Tak to se potom velmi lišíš od lidí, které znám. Ti všichni očekávají za jakýkoliv vstřícný čin náležitou odměnu.“
Stoupla si na špičky a opřela se mu o rameno, aby mu mohla zašeptat do ucha. „Já taková nejsem. Ale myslím, že je tu jedna věc, kterou bych ráda.“
Usmál se nad jejím příjemným činem. „Cokoliv.“
„Dokud slunce svítí, jsem tu na začátku a na konci každého týdne. Kdyby tě tu tvůj kůň v některý z těch dnů znovu shodil, nebyla bych proti tvé návštěvě zde, kdyby sis potřeboval odpočinout na tvé cestě domů.“
Srdce se mu po těch slovech rozbušilo. „Opravdu?“
Přikývla. „Budu tu i zítra.“
„Pak přijdu také. A slibuji, že už ti neušpiním šaty.“ Naposledy ji vzal za ruku a cudně ji políbil. „Ať je tvá cesta domů bezpečná, má paní.“
Udělala pukrle. „Stejně jako tvoje, můj pane.“
Styxx se se srdcem lehčím, než ho kdy dřív měl, vyhoupl na koně a na chvíli se zahleděl na její tvář a postavu.
Zarazila se. „Pozoruješ mě, Hectore?“
Její schopnosti ho ohromily. „Nemůžu si pomoct, něžná Bethany. Jsi příliš krásná, než aby to mohla vystihnout pouhá slova, a to nemluvím jen o tvé tváři. Pohybuješ se s grácií a sebejistotou, která mi bere dech.“
„Na slepou ženu, míníš?“
„Na jakoukoliv ženu. A v žádném případě jsem tě nemínil urazit.“
Usmála se. „Nic se nestalo.“
Styxx zaskřípal zuby, když se rozhlédl po jejich malé mýtině. „Cítím se hrozně kvůli tomu, že tě tu nechávám samotnou. Jsi si jistá, že nechceš, aby tě vzal domů?“
„Můj otec by to neschvaloval. Vyslýchal by tě a já si nemyslím, že jsi na to dnes připravený.“
A kdyby ho její otec viděl, mohl by ho poznat. Což by mohlo mít katastrofální důsledky. „Tak dobrá tedy. Vyrážím. Uvidíme se zítra.“
„Tak tedy zítra, dobrý Hectore.“
Styxx zabořil ruce do hřívy svého koně a použil dlaně, aby navedl Troiana domů. A s každým krokem, kterým se od ní vzdaloval, zůstávaly jeho myšlenky s tou nejkrásnější, nejněžnější bytostí, se kterou se kdy setkal. S bytostí přesně tak čistou a nevinnou, jak si sám přál být.
Sotva ji znáš.
To byla pravda, ale moc ji chtěl poznat lépe. Nikdy ho nikdo nepřiměl cítit se tak jako to dokázala ona. Legračně a vítaně. Hrdinsky a vznešeně, i přesto, že to jediné co udělal, bylo to, že ji celou zakrvácel a usnul na jejím klíně. Jak hloupé tohle bylo?
Nějak zmírnila bolest v jeho srdci a udělala všechno lepší. Přinutila ho se smát, i když se mu chtělo brečet. Jak by mohl takový zázrak opustit?
Kéž se nad ním bohové smilují, ale chtěl jí dát všechno, co měl.
Co můžeš tak úžasné ženě nabídnout? Jsi zjizvená, bezmocná kurva. Byla by zděšená, kdyby věděla, čeho se dnes dotýkala.
Byla by k němu tak laskavá, i kdyby znala pravdu? Nebo by znechuceně zkřivila rty a utekla? Ale ona nevěděla, kdo nebo co je zač. Pro ni byl jen obyčejným mužem.
A ona pro něj byla dokonalost sama.
Styxx počítal vteřiny do chvíle, kdy ji bude moct znovu vidět, když seskočil na příjezdové cestě a pomalu se pustil po palácových schodech vzhůru.
Kruci, to bolí.
Vážně jich potřebují tolik?
Stráž mu otevřela dveře do paláce. Styxx právě došel ke schodům, které vedly k jeho pokojům, když ho zastavil otcův hlas.
„Co se ti stalo?“
Zarazil se, když se otec přiblížil a pak si unaveně povzdechl. Jeho otec nad jeho neupraveným vzhledem zuřil. „Spadl jsem z koně.“
„Tví učitelé mi řekli, že ses nezúčastnil svých lekcí ani výcviku.“
Ne, doprdele. Vážně? Ten muž skutečně nevidí, jak trpí. Byl špinavý, pokrytý modřinami a řeznými ranami, a krví a blátem a prachem... a otec mu přesto spílal.
„Spadl jsem, otče. Byl bych se býval vrátil dřív, ale musel jsem najít svého koně. Prosím, odpusť mi mou bezohlednost vůči vám všem.“
A že jsem ti zakrvácel cestu...
Otcův pohled varovně ztvrdnul. „Dávej si pozor na ten tón, chlapče. Takže, mám ti zavolat doktora?“
Styxx zavrtěl hlavou. „Přežiju to,“ řekl hořce. Teď poznal pravdu, kterou mu moudrá stařena prorokovala při jeho narození. Může zemřít, jen pokud jako první zemře Acheron. Dokud bude jeho bratr žít, bude žít i on. Nebo jsou možná oba nesmrtelní. Ať tak či onak, on se smrti bát nemusí.
Thanatos si pro něj nikdy nepřijde.
Možná že kdybych přišel o hlavu...
Chce se mu tuhle teorii vyzkoušet? Nejspíš by bylo docela groteskní chodit tu s hlavou v dlaních... ale vzhledem ke zvrácenosti bohů bylo možné všechno.
Dokud myslel na Bethany, netrápil se životem v téhle děsivé noční můře. Ne pokud s ní bude moct strávit další den, jako byl ten dnešní.
I když by mnohem raději byl vzhůru.
Otcovo obočí se stáhlo, když si konečně uvědomil, že Styxx nekrvácí bezdůvodně. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“
„Ano, otče.“ Styxx vykročil, pak se ale zarazil. „Veličenstvo? Mohu tě požádat o laskavost?“
Temně se zamračil. „Ano. Samozřejmě.“
Styxx pochyboval, že otec bude tak vstřícný, až uslyší, o co mu jde. Ale musel to zkusit, i když to pro něj znamenalo další ponižování. „Mohli bychom prosím povolat Acherona domů?“
Otcovy oči zastřel vztek. „Víš, co si o tom myslím. Byl poslán pryč kvůli tvému bezpečí. Proč chceš, aby se vrátil?“
Protože je to můj bratr.
A on nedokázal vystát pomyšlení na to, co se mu právě dělo. Bez ohledu na to, co Acheron řekl nebo si myslel, nechtěl ho nechat na Atlantidě. Ne s Estesem.
„Neznepokojuje tě, že by mohl být kdesi daleko od nás zraněn, což by mi mohlo také ublížit?“
„Estes ho střeží. Nehrozí mu tam žádné nebezpečí.“
Na to, jak jsi inteligentní, jsi neuvěřitelně pitomý.
Proč je otec slepý vůči Estesovým nectnostem, a vůči ostatním ne? Styxx si ani nedokázal představit, že by ho někdo takto miloval. Že by ho ten někdo nikdy nesoudil, neměl ho nerad, ať už by spáchal jakákoliv zvěrstva.
Ale na ničem z toho právě teď nezáleželo...
„Prosím, otče. Nikdy za celý můj život jsem tě o nic jiného nežádal.“
„A přesně tohle je ta jediná věc, kterou ti nikdy neposkytnu. Rozumíš? Teď se běž umýt. Tvoje špína a zápach mě uráží. Smrdíš jako ženská.“
Ano, to ano. Potlačil úsměv, který se mu dral na rty při vzpomínce, kterou v něm vyvolala Bethanina vůně. Kdyby to bylo možné, nosil by na sobě její vůni navždy.
Styxx se otočil k odchodu, ale otec ho pevně popadl za paži. Přimhouřil oči a změřil si Styxxe tvrdým, zdivočelým pohledem.
„Vím, že přede mnou máš tajemství, chlapče. Vždycky jsi je měl.“
To proto, že kdykoliv jsem se ti o nich pokusil říct, když jsem byl dítě, dostal jsem do tebe kvůli nim facku.
A teď tahle tajemství poskytovala otci skutečný důvod pro to, aby jej nenáviděl a cítil vůči němu odpor.
„A ohledně dneška ti nevěřím. Myslím, že v tom, kde jsi byl, je mnohem víc.“
Styxx si udržel ve tváři prázdný výraz a přivřel oči. „Snad jasně vidíš, otče, že jsem spadl a ošklivě se zranil.“ Jediná věc, o které lhal, se týkala jeho úmyslu nevrátit se domů.
„Táhni mi z očí.“ Odstrčil ho od sebe.
S radostí. Styxx zamířil vzhůru a snažil se přitom působit co nejnormálněji.
Když se přiblížil ke svému pokoji, zpomalil, protože nahoře v hale byla jeho sestra a matka. Jejich smích odumřel ve chvíli, kdy ho uviděly.
Uctivě na ně kývl. „Matko. Rysso.“
Matčino obočí se stáhlo v hlubokém zamračení. „Co se ti stalo?“
Na chvíli si myslel, že možná projevila špetku mateřského zájmu. Ale vzápětí následovalo posměšné zvlnění rtů, které mu sdělilo, že nic takového neexistuje a pokud ano, je to velice pomíjivé.
„Upadl jsem.“
„Odkud?“ zasmála se hořce jeho matka. „Z postele nějaké děvky? Smrdíš jako jedna z nich. Musel ses s ní válet celé hodiny.“
„Není to žádná děvka,“ zavrčel, než se stihl zarazit.
„Muži,“ ušklíbla se matka na Ryssu. „Jejich náklonnost je vždycky vrtkavá. Modli se, dcero, aby žádnému z nich nikdy nedala své srdce. Starají se o ně, jen dokud je vítáš ve svém těle.“ Otočila svůj nenávisti plný pohled zpátky k němu. „Doporučuji ti, aby ses příště před návratem domů dal do pořádku. Jsi princ této říše. Nemyslím si, že je příliš očekávat od tebe trochu slušnosti a vhodný oděv, když odcházíš od svých děvek.“
Styxx cítil, že má v čelisti tik. „Já vím, matko. Urazil jsem celou svou rodinu. Jestli ne svými způsoby nebo mluvou, pak svým oděvem a koneckonců také svým penisem, který tebe a Ryssu uráží nejvíc.“
Ostře se nadechly.
„Xerxesi!“ vykřikla matka.
„Klidně mě zbičuj. Nic to ale nezmění. Mluvíš s Ryssou o mužích, aniž bys o nás cokoliv věděla. Nikdy ses neobtěžovala cokoliv se naučit. Vážně jsme jednoduché bytosti. Jen se k nám musíš chovat hezky.“ Otočil hlavu směrem, ze kterého zněly kroky jeho otce.
„Volala jsi?“ zeptal se otec.
Styxx odpověděl za ni. „Chce ti říct, že jsem ji a Ryssu urazil pravdou, otče. Že jsem před dámami použil nepatřičná slova. Chceš, abych se vykoupal před nebo až po trestu?“
Otec se zamračil. „Nejsi stejný jako dřív. Co tě změnilo?“
Styxx polkl bolest, která jej téměř zadusila. Byl znásilněn, zbit, udělali z něj kurvu, vyhrožovali mu kvůli tomu, viděl, jak se otec chladně odvrátil od jeho dvojčete. Byl proklet bratrem za to, že se mu snažil pomoci a pak zjistil, že nemůže zemřít. Jak by ho tohle všechno asi nezměnilo?
„Změnil mě život, Veličenstvo. Žiju jen proto, abych sloužil tobě a svému lidu. Nemám žádný jiný účel.“
Otec ztuhl. „Snažíš se mě přechytračit?“
„Ne, pane. Řekni mi, jak tě mám potěšit a já to udělám.“
„Jeho drzost musí být potrestána, otče. Zesměšňuje tě a uráží.“
„Podívej se mi do očí, chlapče. Zesměšňuješ mě?“
Styxx se bez mrknutí oka setkal s jeho pohledem. „Ne, pane. Proč bych to dělal?“
„A co jsi řekl matce a sestře?“
„Jen jsem poukázal na ironii toho, že matisera poučuje Ryssu o mužích, přestože o nás nic neví. A že ta moje součást, která je ve skutečnosti uráží, je můj penis.“
Matka na něj vztekle namířila ukazováček. „Vidíš, jak se k nám chová.“
Pro jednou se otec zasmál. „Říká pravdu. Za ni ho nemůžu potrestat.“
Matce zaplály oči, než postoupila kupředu a udeřila Styxxe do tváře v místě, kde už měl modřinu.
Styxx ucítil na rtech chuť krve, když se mu tam znovu otevřela rána.
„Oplakávám den, kdy jsem tě porodila.“ Ušklíbla se na jeho otce, než se prudce otočila k odchodu s Ryssou v patách.
„Nevšímej si jich, chlapče. Ženy mají jen dvě využití. V posteli a při vyjednávání. Jinak je nejlepší se jim vyhnout. Když už o tom mluvíme, vyplatil jsem další z tvých děvek, když jsi byl venku.“
„Prosím?“
„Jedna z posluhovaček za mnou přišla s dcerou, o které tvrdila, že je tvoje. Neměj strach, zbavil jsem se jich za tebe. Už se nevrátí, aby tě obtěžovaly.“
Styxx zaskřípal zuby. „Není moje.“
Otec se zasmál. „Samozřejmě že je. Nedělej si starosti. Nezlobím se. To se stává. Nedokážu ani spočítat, kolik já sám mám bastardů. Trik je v tom poslat je dost daleko na to, abys ty sám nesouložil se svými dcerami nebo tvoji synové se svými nevlastními sestrami.“
Styxx nevěřícně potřásl hlavou nad tím, jak nevzrušeně otec mluví o něčem, co on sám považoval za něco naprosto odpuzujícího. A nad skutečností, že otec zaplatil jakési neznámé ženě, i když on sám byl pořád ještě panic...
No dobře, díky Estesovi a zvířatům, se kterými cestoval, jím už technicky vlastně nebyl. Přestože se na něj služky a jiné ženštiny vrhaly už roky, ještě nikdy s žádnou z nich nespal. Dokonce žádnou ani nepolíbil. Příliš se bál toho, že by se díky své nezkušenosti ztrapnil.
A teď... netoužil být s nikým, kdo by mohl spatřit jeho značku.
Nemluvě o tom, že poté co jej zneužili, nehodlal jít do postele s nikým, kdo mu sloužil a nemohl by jej tak odmítnout. To poslední co chtěl, bylo mít sex s někým, kdo s ním ve skutečnosti být nechtěl.
Otec ho lehce poplácal po rameni. „Běž se vykoupat a odpočiň si. Uvidíme se u večeře.“
Styxx se lehce uklonil předtím, než vešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Nevěděl, co bolelo víc. Skutečnost, že jím jeho vlastní matka pohrdala kvůli něčemu, co neudělal nebo skutečnost, že ta jediná věc kvůli které na něj byl jeho otec pyšný, bylo něco, co neudělal.
Sykl bolestí a rychle dosedl na postel, když ho začaly pálit chodidla. Acherona na tom místě vypláceli rákoskou. Věděl to. I když to jeho vlastní chodidla nikdy na vlastní kůži nepocítila, jeho zadek byl s rákoskou obeznámen dost na to, aby dokázal ten pocit rozeznat.
K čertu s tebou, Estesi.
Alespoň že byl tentokrát se svou bolestí sám a nebude tak muset předstírat, že nic necítí. Posadil se a pevně přitiskl chodidla k podlaze. Jak se pohnul, zachytil závan vůně lilií a eukalyptu.
Bethany.
Zavřel oči a přivolal si představu její krásné tváře a jemného dotyku. Zvuk jejího hlasu, když mu zpívala. Poprvé v životě přesně věděl, co chce.
Jeho dokonalá žena měla to nejkrásnější ze jmen.


***

„Co děláš?“
Bethany se zarazila, když se za ní ozval Archonův hlas. Zbavila se své lidské podoby, otočila se a zamračila se na krále atlantských bohů. Myslel si, že by před jeho více než sedm stop vysokou postavou, měli všichni členové jeho pantheonu sklonit.
Bethany se ale před nikým neskláněla. Dokonce ani před nádherným zlatým králem bohů. „Doporučuji ti, abys použil jiný tón, když se mnou mluvíš Archone... zkus ubrat basy.“
„Máš snad hledat Apostolose!“
Chybějící atlantské božské dítě, které Archon hloupě zplodil se svou královnou Apollymi – velkou ničitelkou světů.
Bethany musela Apollymi projevit uznání. Skutečnost že královna bohů dokázala skrýt své dítě a uchránit ho přede vší jejich spojenou mocí byla velice působivá. Nikdo jiný by to nedokázal.
„Hledala jsem ho, Archone. V Řecku, přesně jak jsi navrhoval.“
„A?“
„A co? Apollymi je pořád uvězněná a já jsem tu sama. Zřejmě tedy, Velký Králi Bohů, nemám tvého syna ani jsem ho nezabila, zatímco jsem byla pryč.“
V Archonových očích zaplál vztek. „Ty jsi ta, kdo by si měl dávat pozor na svůj tón.“
Bethany se nad jeho rozčilením ušklíbla. „Nevyhrožuj mi. Musím ti snad připomínat, co se stalo, když ses naposledy střetnul s bohyní tohoto pantheonu? Nedopadlo to pro tebe dobře, že? To poslední co právě teď potřebuješ je to, abych se proti tobě spojila s tvou ženou.“
V jeho čelisti divoce zatepalo. „Máme sotva pět let, než uvolní jeho moc a oba na nás zaútočí. To nebude dobré pro nikoho z nás... cítím ho. Vím, že je naživu a že prospívá.“
„Pak,“ přitlačila mu ukazováček k masivní hrudi, „ho najdi. Jsi jeho otec, takže by to pro tebe mělo být snadné.“
Zamračil se na ni, než vyrazil pryč.
Obrátila oči v sloup, vytáhla z kapsy malý kousek Hectorova chitonu a usmála se nad jemností tkaniny. Zvedla si jej k nosu a jeho vůně ji znovu rozpálila.
Bylo pošetilé zakoukat se do pouhého chlapce, zvlášť když se vždycky pošklebovala bohům, kteří si drželi lidské milence. Nikdy nechápala, čím je přitahují. Byly to ubohé, křehké, věčně nespokojené bytosti.
Hector takový ale nebyl. Dokonce, i když ji celou zakrvácel, byl legrační a sladký. Milý. Ohleduplný.
Vzácný.
„Bet’anya? Jsi v pořádku?“
Setkala se s Chařiným pohledem, když se k ní atlantská bohyně radosti připojila ve vstupní hale jejich hlavní síně v Katateros – atlantském ráji, ze kterého si bohové udělali svůj domov. Chara byla se svými ohnivými kadeřemi a pletí barvy alabastru naprosto ohromující. Byla vysoká a smyslná a na jejích ústech vždy seděl úsměv.
Bethany vrátila kus látky do kapsy dřív, než ho bohyně mohla spatřit. „Je mi fajn. Proč se ptáš?“
„Usmíváš se, což mě děsí.“
Bethany se kvůli její poznámce rozesmála, což Charu přinutilo o krok ustoupit.
„Teď jsem fakt vyděšená. Když je bohyně hněvu a utrpení šťastná... nevěstí to pro ostatní nic dobrého.“
To byla pravda, ale s tím Bethany nemohla nic dělat. Zrodila se z Temnoty, Chaosu, Smrti a Slz. S věcmi, které dostala do vínku, bylo těžké mít v srdci světlo a lehkost.
Ale pouhá myšlenka na Hectora jí vnášela do hrudi jas.
No nejsem já směšná?
„Už jsi někdy...“ Bethany zaváhala, jelikož si nebyla jistá, jestli chce někomu vyjevit to, co se jí honilo hlavou.
„Jestli jsem někdy co?“
Bethany se rozhlédla po obrovské, bílým mramorem obložené místnosti, aby se ujistila, že je nikdo další nezaslechne. „Byla s člověkem?“ zašeptala.
Chara po ní blýskla zářivým úsměvem. „Mnohokrát. Dokážou být velice zábavní.“
„Zdá se, že ano.“
Díky její poznámce vyletělo jedno rudé obočí nahoru. „Beru to tak, že jsi našla takového, který ti dělá radost?“
Bethany pokrčila rameny s nenuceností, kterou rozhodně necítila. „Je to hloupé, že? Za krátký čas bude starý a mrtvý...“
„Nemusí být. Můžeš ho ušetřit.“
„Proč bych to dělala? Poblouznění nikdy netrvá déle než dva dechy. Jsem si jistá, že až se příště setkáme, budu se s ním nudit. Pokud se vůbec setkáme.“
„Nedovol, aby tě slyšela Agapa, když tohle říkáš. Zranila bys její city.“
Bethany si odfrkla. „Bohyně lásky si může vzít svoje semena lásky a strčit si je tam, kde to nebude příjemné. Nechci, aby ve mně ten její jed zapustil kořeny. Nikdy.“
Smějící se Chara nakrčila nos. „Tak tohle je Be’anya, kterou známe a milujeme. Věčná pesimistka.“
„Věčná realistka. Měla bys to někdy zkusit.“
„Ne, díky.“ Chara se zhoupla na špičky. „Raději dávám přednost snům a kráse světa.“
„Ta uschne a zemře. Je to tak se vším.“
„Ne s námi,“ připomněla jí Chara. „My jsme věční.“
„Jen když respektujeme hranice.“
Chara zvedla ruce nad hlavu. „To uznávám. Je pěkné viděl Její Svatost Mrzoutku znovu v akci. Chyběla mi.“
Bethany byla mrzutá a svárlivá. Vždycky taková byla. Ale na jedno krátké odpoledne, měla v srdci světlo. A smála se...
„Asi jsem nemocná.“
A má lepší věci na práci než plýtvat svým časem na nějaké smrtelné nic. Postrádají tu boha, kterého musí najít ještě předtím, než se bohyně destrukce osvobodí a všechny je zničí. Jen na to jediné by se měla soustředit.


15 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. moc pěkné, děkuji
    čerťas

    OdpovědětVymazat
  3. konečne sa už aj na Styxxa "usmialo" šťastie :)
    vďaka za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Dĺžka tejto kapitolky ma dosť prekvapila. Príjemná zmena oproti tým kratučkým, čo boli doteraz.
    Konečne sa Styxxovi objavilo zrniečko šťastia, aj keď to asi bude ešte na veeeľmi dlho, kým sa k tomu šťastiu dostane, žiaľ.
    Veľmi pekne ďakujem za ďalšiu kapitolku, dúfam, že čoskoro sa tu objaví ďalšia :)

    OdpovědětVymazat
  5. Krása, hurá, konečně :D díky za úžasný překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji mnohokrát za krásný překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad, konecne krajsia kapitolka :-) a pooooriadne dlha. Uz som sa nevedeĺa dockat, kedy sa tu objavi Bethany.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. JJJ taky mě délka téhle kapitolky překvapila. Ono se asi píše mnohém lépe o něčem hezkém než o těch hnusech co Styxx prožívá :) Moc děkuju za překlad. Tuším že takhle hezkých kapitolek moc nebude

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za preklad ,konecne nieco pekne momo:)

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat