středa 26. února 2014

Styxx - 25. červen 9532 př. n. l.



Styxxovi se úžil dech, když se blížil k malé mýtině, kde Bethany říkala, že bude. Trvalo mu hodiny, než se mu podařilo dostat se pryč od otce a učitelů. Po včerejšku jej otec velice pečlivě sledoval a tak byl Styxx nucen se vyplížit.
Trvalo mu to příliš dlouho? Je už pryč?
Z toho pomyšlení byl emociálně na dně. Projel mezi stromy a trhl sebou, když tam po ní nebylo ani stopy. K čertu! Kvůli nim ji minul.
Náhle uslyšel sotva patrné kroky, jak se někdo pohyboval mezi stromy.
„Bethany?“ zavolal.
Zvuky okamžitě ustaly. „Hectore?“

Úleva jej zaplavila tak rychle a prudce, že málem ztratil rovnováhu. Vyrazil za zvukem jejího hlasu a našel ji v hustém lese jen o pár metrů dál. Měla na sobě světlounce zelené šaty a její vlasy byly stažené do překrásné kaskády kudrlinek. Na předloktí měla zavěšený košík a v druhé ruce svírala svůj rybářský prut.
„Jsem tady.“ Seskočil z koně a dotknul se jejího ramene, aby poznala, kde se nachází.
Okamžitě se usmála. „Myslela jsem, že jsi změnil názor.“
„Ne. Nikdy. Omlouvám se. Prostě jsem nemohl přijít dříve.“
Bethany se zachvěla, když zvedl její ruku a vtiskl na ni polibek. Jeho hřejivý, mužný pach jí naplnil hlavu a přiměl její srdce bít rychleji. Projelo jí nečekané, děsivé nutkání jej obejmout a ona se musela nutit, aby mu nepodlehla. „Přinesla jsem nějaké jehněčí, sýr a víno.“
„Miluji sýr. Je to jedno z mých oblíbených jídel.“ Odebral jí prut a vtiskl jí něco do dlaně. „Já ti přinesl květiny.“
Přejela prsty přes malou kytici. Její úsměv se rozšířil, když ucítila měkkost okvětních lístků. „Vlčí máky?“  
„Ano, vskutku.“
„Děkuji.“ Vytáhla se na špičky a cudně ho políbila na tvář.
Styxx zavřel oči a vychutnával si pocit z doteku jejích rtů na jeho kůži. Toužil zabořit ruku do jejích vlasů a podržet si ji proti sobě, dokud se čas nezastaví. „Promiň, že jdu pozdě. Jestli už musíš jít...“
„Vlastně nemusím.“ Odvrátila se a zamířila k potoku.
„Dovol, abych ti to vzal.“ Styxx jí stáhl košík z předloktí.
Zatímco kráčeli, vytáhla z košíku v jeho ruce deku. Jakmile došli k jejímu místečku, rozprostřela ji na zem. Udivovalo jej, jak snadno a graciézně se pohybuje, přestože nic nevidí. Jak si zapamatovala, kde přesně byla, když se setkali.
„Můžu se tě zeptat na něco osobního?“
Zarazila se. „Přijde na to. Jak moc osobního?“
Opřel prut o strom. „To je... jedno. Neměl jsem to zmiňovat.“
Vyklenula obočí. „Podráždil jsi moji zvědavost. O co jde?“
„Já... hmm...“ Nervózně se poškrábal na tváři a modlil se k bohům, aby ji jeho hloupost neurazila. „Narodila ses slepá?“
Lehce se zasmála a začala vytahovat z košíku věci. „Slovo ‚osobní‘ má pro nás dva dost odlišný význam. Ne, nenarodila jsem se slepá. Po narození jsem viděla.“
„To proto se pohybuješ tak snadno?“
„Ne. Pohybuji se snadno, protože nejsem stará.“
Teď byla řada na něm, aby se zasmál. „Tak jsem to nemyslel.“
„Vím, jak jsi to myslel, a odpověď zní ne. Je to proto, že mám velice dobře vyvinuté smysly, což mi dovoluje rozpoznat, kde která věc je. Proto také mám ve zvyku si broukat nebo vydávat jiné zvuky, když jdu. Kdykoliv se k něčemu přiblížím, odrazí se od toho zvuk s ozvěnou, která mi dovolí poznat, že mi něco stojí v cestě.“
„Opravdu?“
Přikývla a posadila se na deku. „A co ty? Ty a tvůj zrak jste se narodili spolu?“
Znovu se zasmál. „To vskutku ano. Příliš si na něj ale nepamatuji. A někdy nefunguje tak dobře, jak by měl.“ Položil vedle ní košík a zaujal místo na opačné straně deky, takže mohl obdivovat způsob, jakým se po její tváři pohybovalo světlo, díky kterému mu její pleť připomínala horký, tmavý med. „Máš jiné vlasy.“
„Navlnila jsem si je.“
„Líbí se mi to... ačkoliv, dlouhé jsou taky pěkné,“ dodal rychle.
Její nádherný sladký úsměv ho okamžitě přiměl ztvrdnout. „Můj ubohý Hectore. Vážně s v přítomnosti žen necítíš příliš dobře, že?“
„Ani trochu, ale musím říct, že mluvit s tebou je mnohem snadnější než mluvit se všemi ostatními.“
„Jak to?“
Kvůli ničemu se mi neposmíváš... „Myslím, že to má co dělat s tím, že už při našem prvním setkání jsem ti ze mě předvedl to nejhorší. Tvoje mínění o mé osobě se od teď může už jen zvyšovat.“ Styxx se kvůli svým slovům ošil a odkašlal si. Řekl toho o své hlouposti a nešikovnosti příliš mnoho. Nemusel jí to připomínat, když to nebylo nutné. „Dnes je pěkně, že?“
Zašklebila se na něj. „Měníš téma. Zajímalo by mě proč.“
Než odpověděl na její otázku, unaveně si povzdechl. „Ženy mají ve zvyku mě využívat nebo soudit.“
„Využívat jak?“
Utrhl stéblo trávy a začal si s ním pohrávat. „Vidí mě jako naditou peněženku.“
„A jsi?“
„Ne. Jsem si celkem jistý, že jsem člověk. Alespoň většinou. Ráno to tak vždycky nevypadá. Spíš než peněženku, připomínám časně ráno medvěda.“
Její smích se přes něj přelil jako to nejsladší víno a úplně jej omámil. „Ale máš peníze?“
To jej přimělo vystřízlivět. Je přece jen stejná jako všechny ostatní? „Proč se ptáš?“
„Protože nemám ráda lidi, kteří jsou bohatí. Mají ve zvyku být arogantní a věřit, že peníze vyřeší jakýkoliv problém.“
I když tohle bylo vlastní jeho otci i strýci, on vyznával jinou filozofii. „Upřímně, má paní. Nemám vůbec žádné osobní bohatství.“ Jak by mu rychle připomněl jeho otec... všechno patří jemu. Dokonce i kůň, na kterém jezdí. „Jsem bezcenný.“
„To rozhodně nejsi.“
„Co se toho týče, chtěl bych ti připomenout, že jsi slepá.“ Styxx se přikrčil, když ta slova opustila jeho rty. Bohové, jak může být tak hloupý a necitlivý? „Bethany, nemyslel jsem tím....“
„Pst.“ Přitiskla mu prsty na ústa. „Pravda mě neuráží, Hectore. Jsem slepá. Nemůžu to popřít. Ale právě kvůli tomu vidím mnohem jasněji než ti, kterým oči fungují.“
Zvedla chleba, utrhla z něj malý kousek a nabídla mu ho. „Tady, drahoušku. Možná ti tohle vyžene z úst tu divnou pachuť?“
Usmál se a dřív než si v tom mohl zabránit, naklonil se k ní a snědl jí to přímo z ruky.
Bethany se zachvěla, když na svých prstech ucítila jeho rty ve chvíli, kdy se zakousl do chleba. Slyšela, jak nalévá víno do dvou pohárů, které přibalila. Něžně ji vzal za ruku a vložil jí do ní jeden z nich. Ovinula prsty kolem stopky a zadržela úsměv. Naplnil jej sotva z poloviny.
„Rozhodně se mě nepokoušíš opít.“
„Nevěřím ve využívání převahy nad jinými.“
„Pak jsi výjimečný člověk.“
„Jen upřímný.“
Jeho skromnost ji potěšila. „Jak už jsem řekla, jsi velice výjimečný.“
„Opravdu tomu věříš?“ zeptal se svým zvučným, hlubokým hlasem. Dokázala by naslouchat tomu ryze mužnému zvuku celičký den.
„Ze zkušenosti vím, že většinou všichni lžou nebo podvádí, aby dostali to, co chtějí. Z toho důvodu dávám přednost samotě před komunikací s lidmi.“
Napil se a odložil svůj pohár stranou. „Já nenávidím samotu. Přesto se ale zdá, že k ní budu nucen po celou věčnost.“
Zamračila se nad bolestí, kterou slyšela v jeho hlase. „Proč nenávidíš samotu?“
„Je osamělá.“
„Můžeš být obklopen lidmi, a přesto být osamělý.“
„Tuhle lekci jsem už pochopil. Pořád je ale lepší být rozptylován davem než být sám se vzpomínkami, které nemají jiný účel než mučit svědomí a bodat do srdce.“
Jeho moudrost ji překvapila. Zdál se být mnohem starší, než ve skutečnosti byl.
„Nejsi dost starý na takový žal.“
„Bolest se neohlíží na věk, má paní. Někdy si myslím, že Algea[1] dává z trucu přednost mladším obětem.“ Styxx zaváhal, když její obočí vystřelilo vzhůru. „Odpusť mi, má paní. Nemínil jsem být tak patetický. Zahnal jsem tvůj krásný úsměv, což jsem rozhodně neměl v úmyslu. Jak jsem řekl, strávil jsem příliš mnoho času o samotě. Neumím se ve společnosti chovat.“
Potřásla hlavou. „Shledávám tvoji upřímnou mluvu a srdečné poznámky osvěžujícími. Nemám trpělivost se lstmi a ještě méně s odpornými mluvky, kteří schovávají své drápy za dvojsmysly a vykonstruované věty. Takže ke mně buď upřímný, Hectore. To proto jsem na tebe dnes čekala, i když jinak nikdy na nikoho nečekám.“
Jak jen to udělala? Přiměla ho cítit se tak...
Lidsky. Úctyhodně. A bylo to pro ni tak snadné. Zatímco ostatní jej sráželi na dno, ona mu dala pocit, že by mohl vzlétnout.
„Nepodobáš se nikomu, koho jsem kdy potkal, Bethany.“
Vystrčila bradu tím nejroztomilejším způsobem, který kdy viděl. „To tedy doufám. Jsem hrdá na to, že jsem jedinečná.“
Ztvrdl ještě víc a přál si mít odvahu na to, aby jí ukradl polibek. „Měla bys být.“
Spolkla kousek chleba. „A co ty?“
„Co já?“
Naklonila se dopředu a cvrnkla ho do nosu. „Na co jsi u sebe pyšný?“
Na hloupost. Zdá se, že té měl nekonečnou zásobu, ale netoužil jí to přiznat takhle brzy. „Na nic.“
„Mluvím vážně, Hectore.“
Pohlédl stranou. „To i já.“
Přisunula se k němu tak blízko, až se mu z její vůně znovu zatočila hlava. „Neexistuje nic, v čem bys vynikal? Opravdu?“
Než se mohl zarazit, vytryskla z něj pravda. „Štvaní mého otce a rozhodně své sestry. Dokážu ji proměnit z usmívající se krásky v pomstychtivou fúrii jen tím, že vejdu do jejího pokoje. Mé schopnosti v tomhle ohledu skutečně budí úžas. Ale nejsem na to pyšný. A jak jsi mohla vidět z první ruky, mé jezdecké schopnosti jsou ještě nedostatečnější než má schopnost sociální interakce.“
„Musí být něco, v čem jsi dobrý. Jistě dokážeš přijít ještě na něco dalšího kromě vyvolávání vzteku ve členech tvé rodiny.“
„Jediná další věc, ve které vynikám, je skrývání bolesti za maskou netečného klidu.“
Bethany ztuhla, když v jeho slovech zaslechla muka. Lámalo se jí pro něj srdce. Vztáhla ruku, aby se mohla dotknout jeho dlaně, ale nemohla ji najít.
„Omlouvám se, má paní. Nemyslel jsem... měl bych už jít.“ Vzdaloval se od ní, slyšela, jak ustupuje.
„Hectore? Prosím, nechoď. Zůstaň se mnou.“
Styxx si vychutnával slova, která mu ještě nikdy nikdo neřekl. Jednoduše nikdy. Naopak, lidé jej většinou posílali pryč. Než se mohl zastavit, zamířil zpátky k ní.
Zvedla ruce, aby ho mohla cítit. „Jsi pořád ještě tady?“
Vložil ruku do jejích a dovolil jí, aby ho stáhla vedle sebe. Vzala jeho tvář do dlaní tak silně, že si nebyl jistý, jak by jí mohl nevyhovět. „Jsem tu.“
Úsměv na její tváři jej zasáhl jako blesk. „Neměli bychom prostě hovořit o počasí?“
„O čemkoliv, co tě potěší.“
Přejela mu prstem přes čelist a rty. „To jediné, co je na slepotě někdy těžké, je odhadnout něčí náladu. Protože nevidím tvůj výraz, nevím, jakou ji právě teď máš. Dobře to skrýváš.“
„Právě teď jsem šťastný a spokojený kvůli tomu, že tu s tebou sedím, Bethany.“ Odhrnul jí z tváře zatoulaný pramen vlasů. „Nemusíš ani vůbec nic říkat.“
„Ale já tě chci poznat.“
Ta slova jím projela jako nůž. „Vážně není co zkoumat. Pracuji. Studuji a někdy spím.“
„Co děláš pro radost?“
Vůbec žádnou zatracenou věc. Tedy až na jednu...
„Jezdím k potůčku, kde je úžasná dívka, které mě vždy potěší svým překrásným úsměvem, vínem a chlebem, takže můžu z úst dostat tu divnou pachuť.“
Potřásla nad ním hlavou. „A přede mnou?“
„Není žádné před tebou, Bethany. Nic mě netěšilo.“
Bethany při těch slovech zaváhala. Slyšela v jeho hlase upřímnost. Ale myslel to vážně? „Nic?“
Přiložil si její dlaň k tváři, aby ucítila jeho vážný výraz. „Nic.“
Než se mohla zarazit, přitáhla si ho k sobě a objala jej. Jeho silné paže ji příjemně obklopovaly, zatímco vdechovala vůni jeho kůže. Držel ji, jako by byla nevýslovně drahocenná. Jako by ji miloval...
Ale nebyla tak naivní. Ve skutečnosti jí mohl úplně ve všem lhát. Většina mužů to podle jejích zkušeností dělala.
Cítila, jak se mu napjala čelist, když kolem ní ovinul paže pevněji a vzal její hlavu do dlaní. Zhluboka se v jejích vlasech nadechl a pak ji pustil.
„Nemůžu uvěřit, že si tě ještě žádný muž nevzal.“
„Kdo říká, že se chci vdávat?“
„A nechceš snad?“
Zavrtěla hlavou. „Odmítám se komukoliv ze všeho zodpovídat. Můj život patří mě, stejně jako moje tělo. Nikdo mě nikdy nebude ovládat. Urazilo tě to?“
„Ani v nejmenším. Vážím si tvého ducha a doufám, že si jej navždy zachováš.“
Zamračila se. „Proč to říkáš?“
Styxx ztichl, když uvnitř něj procitla minulost. Možná v nějaké chvíli svého života uvažoval stejně jako ona, ale nedokázal se rozpomenout na dobu, kdy se necítil jako unavený, zbitý pes. „Život zná způsoby jak zlomit i ty nejsilnější z nás.“
Bethany zadržela dech, kdy uslyšela v jeho hlase skryté utrpení. „Ty nejsilnější kovy jsou ukuty za těch nejnásilnějších podmínek, můj pane. Shoří hluboko mezi těmi nejrozpálenějšími uhlíky a pak je do nich bušeno a tlučeno, dokud nemají požadovaný tvar. Tím se z nich stávají ty nejsilnější a nejvražednější zbraně. Věci absolutně krásné a mocné.“
Ale jen když je třímají ty správné ruce. Jako kdyby mu zašeptala Galenova slova a on konečně pochopil, co starý muž mínil o důvodech k boji.
Pro samotné bezpečí této ženy by bojoval.
„Máš ten nejúžasnější pohled na svět, má paní.“
„Ty snad ne?“
„Můj je mnohem chmurnější. Je plný zodpovědnosti a očekávání. Ale mnohem raději bych nahlížel na svět tvýma očima než svýma.“
„Ale mé oči jsou slepé.“
„A proto, jak jsi sama řekla, vidí mnohem víc než ostatní... má překrásná Bethany. Připadá mi, jako bych tě znal mnohem déle než jen jediný den, a vůbec nevím proč tomu tak je.“
Bethany ztichla. Cítila to samé a ani jí to nedávalo smysl. Proč se jí dokázal dotknout, když se to nikomu jinému nikdy nepodařilo?
Překvapovalo ji, že se na ni nevrhl, ani se ji nepokoušel políbit. Respektoval její osobní prostor i její tělo.
Její Hector se lišil od všech mužů, které kdy poznala.
Povzdechl si. „Připozdívá se a já nechci, abys byla venku po setmění. Měl bych tě nechat jít.“
Měla pocit, že nemluví o tomhle jejich setkání. „Navštívíš mě znovu?“
„Pokud tě to potěší?“
„Potěší.“
„Pak přijdu.“ Postavil se a pak pomohl na nohy jí.
Když se sehnula, aby zabalila košík, srazila se s ním hlavou. „Au!“ řekli současně.
Smějící se Styxx se narovnal a znovu si uvědomil, že hlasy v jeho hlavě jsou zticha. Nikdy je neslyšel, když byl s ní.
Proč?
„Doufám, že jsem ti nezpůsobil otřes mozku, má paní.“
Promnula si hlavu. „Zatím ne, ale bojím se, že by ses o to mohl pokusit znovu.“ Zvedla se na špičky a dotkla se svojí tváří jeho. „Dokud se znovu nesetkáme.“
Zavřel oči a vychutnával si pocit z jejího těla tisknoucího se k jeho, a jejího dechu dopadajícího na jeho krk. „Budu počítat vteřiny.“
Styxx jí podal košík a prut a sledoval, jak mizí mezi stromy. Nepohnul se, dokud mu úplně nezmizela z dohledu.
Neexistovalo nic, co by chtěl víc, než zůstat navždy s ní. Ale to byl jen neuskutečnitelný sen. Byl stejně pravděpodobný jako to, že se mu podaří přesvědčit otce, aby vzal Acherona na milost. 
A přesto...
Ona je jen dalším trikem bohů, kteří ji k tobě poslali proto, aby tě mučili něčím, pro co nebudeš nikdy dost dobrý.
Bylo to tak. Proč jinak by tu byla?



[1] řecká bohyně utrpení

13 komentářů:

  1. Děkuji. Tentokrát to bylo moc pěkné!!

    Gábina

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Keby to tak chcelo pokračovať v tomto duchu... Styxx konečne šťastný... Bojím sa toho, kedy sa to pokazí.
    Ďakujem za skvelý preklad a už teraz sa neviem dočkať ďalšej kapitolky. :)

    OdpovědětVymazat
  4. super :) ...ďakujem sa preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za krásný překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Asi mu to chudáčkovi dlouho nevydrží, ale stejně mu to přeju. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat