úterý 4. března 2014

Dark Bites - 23. srpna 12 251 př. n. l.



Jakmile sesedli v malém městečku poblíž chalupy, ve které se narodili, odtáhl Galen Aricla stranou, aby mu mohl něco pošeptat, zatímco Bathymaas sledovala lidi, kteří nazývali Didimosiu svým domovem. „Proč je bohyně s námi?“
„Chtěla vidět svatbu.“
Galen se podíval zpátky k místu, kde čekala spolu s jejich koňmi, a ušklíbl se. „Znervózňuje mě.“
Aricles se na bratra usmál. „Uklidni se. Neublíží ti.“ Poplácal Galena po rameni, a pak se vrátil k ženě, kterou miloval a ctil.

Bathymaas byla oděná v nejjemnějším bílém hedvábí a vypadala jako vtělená krása. Vůbec se do jejich smrtelné říše nehodila. On a Galen si na svatbu svého bratra oblékli své nejlepší chitony a chlamysy. Ale ve srovnání s ní vypadali jako venkovští balící, jak jim Galen často říkal.
Její nadpozemský zrak sklouzl po jeho těle, díky čemuž ztvrdl ještě víc. „Ari... je tak divné vidět tě oblečeného.“
Aricles zrudl, když se několik lidí otočilo a zvědavě na ně zíralo.
Bathymaas se zamračila, když si všimla jejich reakce. „Řekla jsem něco nevhodného?“
„Ne, má paní. To jen oni myslí na cosi nevhodného.“
Šokovalo ho, když jí potemněly tváře. „Je tohle stud?“ Zašeptala.
„Chceš se propadnout do díry, ve které tě nikdo neuvidí a vzít svá slova zpět?“
Energicky přikývla.
„Potom tedy ano, má paní. Je to stud.“
Její nádherné rysy zkřivilo to nejrozkošnější zamračení. Naklonila se blíž a zašeptala mu do ucha. „Tahle emoce se mi nelíbí, Ari.“
„Stejně jako většině lidí.“
„Jak se s ní vyrovnávají?“
„Pozvedneme brady a pokračujeme dál s tak velkým množstvím hrdosti, jaké jen v sobě dokážeme najít.“ Vzal ji za ruku a položil si ji do ohybu lokte, aby ji mohl dovést k místní společenské místnosti, kterou jeho otec pronajal kvůli Perseově svatební hostině.
Galen je předběhl a se zvednutýma rukama šel jako první. „Párty může začít! Nejdůležitější osoba je tu.“ Popadl Wallu, jednu z dívek, se kterou vyrůstali, a odnesl ji do rohu, kde bylo víno.
Bathymaas na Aricla vyklenula nad Galenovými slovy a činy obočí. „Měla bych se ptát?“
„Duševní porucha, která pochází z doby, kdy jsem ho shodil z naší postýlky za to, že mi ukradl chrastítko. Obvykle to přehlížím.“
Bathymaas se rozesmála a pak ztuhla… stejně jako Aricles. S vykulenýma očima slyšitelně polkla. „Přišlo mi to legrační.“
Usmál se na ni. „Máš ten nejkrásnější smích.“
To ji přimělo se usmát.
Když si uvědomila, co dělá, rychle si ho smazala z tváře. Sevřela jí panika a to ji přimělo začít panikařit ještě víc. Stejně jako to Lillian udělala Calebovi, Aricles ji změnil. Výrazně. Byl tak jiný oproti všem, které kdy poznala. Tak sladký a něžný.
Milý.
A čím více jí emoce vysvětloval, tím si byla jistější, že je cítí. Zvlášť když byl on poblíž.
Ale bude si muset dávat větší pozor, jinak si i někdo další uvědomí, že již není bez citů. Jako bohyně spravedlnosti by je nikdy neměla zažít. Nikdy. Jak by mohla být nestranná či spravedlivá, kdyby jí emoce zamlžovaly úsudek?
A přesto se jí líbily pocity, které v ní Aricles vyvolával.
Všechny.
Zatvrdila svůj výraz a dovolila mu, aby ji odvedl k otci a seznámil je. Byl jako mnohem starší a slabší verze dvojčat, nebyl zas až tak vysoký, ale přesto dokázala říct, odkud Aricles a Galen zdědili svůj dobrý vzhled.
Nabídl jí vřelý úsměv. „Takže to ty jsi ta bohyně, která mi ukradla chlapce. Teď vidím, proč neváhali a následovali tě.“ Živě na ni mrkl. „Kdybych byl o sto let mladší, taky bych tě s radostí následoval.“
Kývnula na něj. „Děkuji ti, pane Praxisi.“
„Stihls to!“
Obrátila se za šťastným mužským hlasem a spatřila menší, mladší verzi Aricla a Galena. Zdálo se, že všichni muži v této rodině jsou virtuální kopií sami sebe. Stejné zuřivě modré oči a stejně rudohnědé vlasy…
Stejně hezký úsměv.
Aricles objal svého nejmladšího bratra a pak je představil.
Perseus se hrdě uklonil. „Moje žena i já jsme poctěni tvou účastí, bohyně. Děkuji, že jsi umožnila mým bratrům přijít. Nemůžu ani vypovědět, jak moc si toho vážím.“
Podívala se na Aricla, který byl pro Persea mnohem víc otcem než Praxis. „Nemyslím si, že bych je dokázala udržet daleko… navzdory vší své moci. Jsou strašlivě oddáni tobě i vašemu otci.“
Perseus se začervenal a rozběhl se zpátky k drobné blonďaté nevěstě, která do něj byla zjevně zamilovaná stejně jako on do ní. Bathymaas sledovala, jak se objali a políbili se stejným množstvím vášně, jež cítila, když ji políbil Aricles.
Náhle bez dechu se podívala na Ariho a ucítila v těle prudké vzedmutí tepla, které ji zasáhlo pokaždé, když se podívala jeho směrem. Uvnitř ve své mysli si představovala, že ona je tou nevěstou, ke které Aricles běží s takovým nadšením.
„Jsi v pořádku, má bohyně?“
Ze starostlivosti v jeho hlase se jí podlomila kolena. „Jsem v pohodě, Ari.“
Podal jí pohár se zředěným vínem.
Zatímco Aricles mluvil s otcem, bloudila po místnosti, naslouchala lidem a sledovala, jak se chovají a vzájemně na sebe působí. Lidé ji vždycky fascinovali. Byli tak absurdní a nepředvídatelní.
Tak velmi zvláštní.
Hudba byla krásná, a ti co tancovali, to dělali s bezstarostnou a šťastnou vervou. Teprve tehdy si uvědomila, že Aricles se nikdy nepoddal takovému lehkovážnému chování. Na rozdíl od Galena, který měl přehozenou ženu přes rameno a točil se s ní dokola, zatímco popíjel ze stříbrného poháru, Aricles byl vždy nehybný a důstojný. Umírněný.
Obezřetný.
Řekl jí, že to začalo v době, kdy jeho matka zemřela, když mu bylo osm. Perseus byl sotva batole a jejich otec byl tak rozrušený, že nebyl schopný bez své manželky fungovat. Dva měsíce jen ležel v posteli a pil, zvedal se, jen aby vykonal ty nejzákladnější tělesné funkce. Veškerá údržba farmy, zaměstnanců a rodiny ležela na Ariho mladých ramenou. Jeho otec mu nedal šanci truchlit po své matce, zatímco se staral o bratry. Místo toho ho příliš brzy hodil po hlavě do dospělosti. A pak, když o dva roky později jeho dědeček onemocněl, byl poslán, aby se staral o něj i jeho statek, dokud nezemře.
V sotva dvanácti letech byl Aricles se svým dědečkem sám, když naposledy vydechl. Celá příprava pohřbu padla také na něj.  
Až doteď nechápala, co pro něj ztráta jeho dětství znamenala. Ostatní muži jeho věku se smáli a ohmatávali ženy kolem nich. Tančili a zpívali s nespoutanou radostí. Bez přemýšlení či obav se opírali jeden o druhého.
Jako Galen.
Zatímco Ari tam jen tak stál, střízlivý a zasmušilý.
Až na chvíle, kdy byli sami. To dokázal být lehkomyslný a sladký. Jeho oči se rozzářily životem a žertoval s ní, když jí pomáhal pochopit humor a lidské způsoby.
Aricles k ní vyrazil, jako kdyby vycítil její smutnou náladu. Pak mu ale cestu zastoupila malá holčička, která se snažila dosáhnout na chléb na stole. S laskavým úsměvem ji zvedl a pomohl jí, než ji znovu postavil na nohy.
Dívčina matka se k nim připojila a poděkovala mu, než odvedla svou dceru pryč. Bathymaas zírala na nafouklé bříško té ženy. Bylo zjevné, že čeká další dítě, možná rovnou dnes. Nikdy předtím nevěnovala pozornost těhotným ženám.
Ale teď…
Položila si ruku na ploché bříško a snažila se pochopit, jaké by to bylo, kdyby tam rostlo dítě. Kousla se do rtu, setkala se s Ariho pohledem a projel skrze ni podivný mráz, když si představila, jak by jeho dítě vypadalo. Určitě by bylo tak krásné jako jeho otec.
„Jsi v pořádku, bohyně?“
Nad jeho otázkou se zamračila. „Proč mi nikdy neříkáš jménem, Ari?“
Odkašlal si a uhnul pohledem. „Nejsem v takovém postavení, abych ho používal.“
Měla podezření, že je v tom něco víc. Bylo to, jako kdyby ten titul používal kvůli sobě, aby si připomínal, že on není božského původu. Ale i když neměl genetickou výbavu, rozhodně měl charakter.
Nemluvě o nesmrtelném srdci, jež mu dala.
„Ráda bych ho slyšela z tvých úst. Jen jednou. Vyhovíš mi?“
V těch nádherně modrých očích nechyběla oddanost, když se na ni podíval. „Vždycky ti rád vyhovím… Bathymaas.“
Vychutnávala si bohatost jeho přízvuku, když konečně vyslovil její jméno. „Už jsi někdy tančil, Aricle?“
Nervózně se zasmál. „Jednou jsem to zkoušel a rychle zjistil, jak jsi sama předtím zmínila, že stud je velmi nepříjemná emoce.“
Velice milovala způsob, jakým vysvětloval věci. „Nepředpokládám, že bys to chtěl zkusit znovu…“
„Jen pro tvé potěšení, má bohyně, ze sebe rád znovu udělám blázna.“
Odložil stranou její pohár a nabídl jí ruku. Bez zaváhání se ho chytila a nechala se zatáhnout na parket k ostatním. Jak tančili, neviděla žádný důvod, proč by měl být v rozpacích. Ve skutečnosti mu to docela šlo. Ale hlavně, pokaždé když kolem sebe ucítila jeho ruce a to, jak se ty pevné svaly zatnuly, její kolena o to víc zeslábla.
Aricles zapomněl na všechny v místnosti, když sledoval šťastný záblesk v Bathymaasiných očích a úsměv, který jí pohrával v koutcích úst. Na ženu, která nikdy předtím netančila, byla lepší než vynikající.
To proto, že je bohyně.
Děsilo ho, jak snadno na to zapomínal, když byl s ní. Již dávno ji přestal vidět jako něco jiného než své srdce.
Dokonce i teď to jediné co chtěl udělat, bylo přitáhnout ji k sobě a držet ji, jako to dělal, když se setkávali u potoka při rybaření. A když mu vstoupila do náruče a položila si hlavu na jeho rameno, roztál. Zavřel oči, vdechoval její vzácnou vůni a přál si, aby takhle mohli zůstat navždy.
Píseň však až příliš brzy skončila a on byl nucen ji pustit ze svého objetí.
Otevřel oči a zachytil Galenovo zděšené zamračení, o kterém věděl, že si ho zaslouží. Neměl právo toužit po bohyni. Žádné právo chovat se tak důvěrně k té, které sloužili.
Přesto byl jeho mozek stejně hluchý jako srdce. Ani jeho zdravý rozum neposlouchal. Celé tělo ho zradilo a chtělo, potřebovalo, snilo o něčem, o čem věděl, že by neměl cítit.
Bathymaas se postavila na špičky a vtiskla mu na tvář cudný polibek. „Děkuji, že jsi mě zabavil.“
Kývl na ni a snažil se ignorovat svého bratra, který na něj stále zamračeně zíral.
O několik hodin později, poté, co se vrátili do kasáren na ostrově, ho Galen zahnal v zadní chodbě do kouta.
„Co se to děje mezi tebou a bohyní?“
Aricles držel svůj tón vyrovnaný a výraz prázdný. „Nevím, co máš na mysli.“
„Ale ano, víš. Miluješ ji.“
„Samozřejmě, že ano. Miluji všechny bohy.“
„Ano, ale ne jako ji. Nejsem hloupý, Ari. A vím, co jsem viděl.“
Odehnal Galenův hněv pokrčením ramen. „Nejsem nic víc než její válečník. Stejně jako ty a ostatní.“
„A pokud ti to nevěřím?“
„Tak jsi blázen.“
Galen ho proklel. „Fajn, ale pokud mám pravdu, bratře, buď opatrný. Láska mezi smrtelníky a bohy nikdy nedopadá dobře. Pokud se ti něco stane…“ slzy mu zalily oči, než je rychle mrkáním zahnal pryč. „Musel bych dospět a to je to poslední, co bych chtěl udělat.“
Aricles ho s úsměvem objal a políbil na vršek hlavy. „Neboj se, bratříčku. Nějakou dobu tě ještě budu obtěžovat.“

„To bys raději měl. Jinak tě budu muset následovat do Kalosis a nakopat ti zadek.“

14 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle je fakt sladké. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat