úterý 25. března 2014

Dark Bites - 9. února 12 250 př. n. l.



Bathymaas stála na okraji útesu a okusovala si palec, zatímco sledovala, jak její muži bojují s řeckou falangou. Malphasbyl v čele, ale její pozornost se soustředila na Aricla. Přesně jak řekl Malphas - celý její tým byl neuvěřitelný. Přesto bylo zřejmé, kdo z nich je nejsilnější a nejzkušenější.
Ani Malphasse svou démonskou mocí se nemohl rovnat Ariclovým schopnostem. Bojoval, jako kdyby slyšel myšlenky svých nepřátel. Jako kdyby znal každý pohyb, který udělají,ještě předtímnež ho udělají.
S trochou úsilí její muži prorazili štítovou zeď a zahnali Řeky do defenzivy.
Přesto trvalo hodiny, než konečně zvítězili.

Vydechla úlevou a zamířila k nim, když vtom se vzduch kolem ní zavlnil. Otočila se a spatřila za sebou řeckého boha Apolla. Oděný byl v plné zbroji a ve tváři měl výraz zuřivé nelibosti.
„Takže je to pravda. Nahradila jsiChthoniany.“ Jeho tón byl vyčítavý.
Dala si záležet, aby se v její odpovědi žádná taková emocenenacházela. „Ne natrvalo. Ale ano, dokud neukončí svou válku, můj tým za ně bude zaskakovat, aby byla smrtelná rasa v bezpečí před těmi, kteří by jim mohli škodit či si je chtěli podrobit.“
Před bezcitnými bohy jako jsi ty…
Z hrdla mu uniklo tiché zavrčení. „Nejsem tím nadšený, Bathymaas. A moji matku to těší ještě méně.“
Bathymaas musela samu sebe zarazit, aby při zmínce o Leto nezkroutila rty. Byla to sobecká mrcha, která vždycky toužila po Bathymaasině moci. Důležitější ale bylo, že se jíLeto chtěla pomstít. Když řecká bohyně čekala s Diem Apolla a Artemis, a jeho manželka kvůli tomu chtěla její hlavu, Leto požádala Bathymaas, aby Heru nějak potrestala.
Naneštěstí pro Leto byla ale spravedlnost na straně Hery, manželky, které bylo ukřivděno. Leto neměla Diasvádět. Nebylo to tak, že by nebyla varována. Všichni věděli o Heřiných žárlivých odplatách těm, kteří si činili nároky na slabiny jejího manžela.
V zuřivosti jí Leto slíbila, že za to Bathymaas jednoho dne zaplatí. Ale dnešek nebyl tím dnem.
„S tvými pocity, ani s pocity tvé matky nemůžu nic dělat, Apollo. Spravedlnost je naplněna.“
Apollo zmizel, a pak se jí objevil za zády. Obtočil jí paže kolem pasu, přitáhl si ji k sobě, aby jí mohl zašeptat do ucha: „Jsi opravdu tak chladná, jak se jevíš?“ Roztáhl jí dlaň na břiše a třel se o ni tak, že cítila jeho vybouleninu. Ale na rozdíl odAriho, k té jeho cítila jen lhostejnost a odpor. „Jsem dokonalý milenec, Bathymaas. A s tebou bych předvedl své nejlepší mravy. Slibuji, že by ti v mé posteli emoce nechyběly.“
Vykroutila se z jeho objetí a otočila se k němu. „Nebuď hlupák. Nemám o tebe zájem, Apollo.“ Tohle dělal, kdykoliv se viděli.
A ona to nenáviděla.
Podíval se na ni. „Dlužíš mi něco za to, že jsi dnes roztrhala mé muže na kusy.“
„Umožním ti žít. Není to snad dost?“
V čelisti mu zuřivě zaškubalo. „Jednoho dne, Bathymaas… tě budu mít.“
Jen přes její mrtvolu. Ale neodvážila se to říct nahlas. „Měla bych dát vědět svému otci?“
Apollo ji okamžitě opustil.
S neuvěřitelnou úlevou se přenesla do tábora mužů. Čekala, že budou slavit. Místo toho tam však bylo takové ticho, že kolem sebe slyšela šepotání větru.
Kde jsou?
Zvědavě zamířila k Malphasovu stranu. Ale to, co tam našla, jí vyrazilo dech z plic a vyvolalo v ní paniku. Aricles ležel naMalphasověpolním lůžku se čtyřmi šípy zabořenými hluboko v hrudi.
Musela vynaložit veškeré své sebeovládání, aby nezačala křičet a nerozběhla se k němu. „Co se stalo?“ Zeptala se s klidem, který rozhodně necítila.
„Apollo… bůh lukostřelby,“ zavrčel Malphas. „Bitva byla u konce, když se před námi ten parchant objevil a řekl, že tohle je odměna pro našeho nejlepšího válečníka. Než jsme si vůbec uvědomili, že je ozbrojen, vstřelil do Aricla čtyři šípy a zmizel.“
Krev v ní vřela, jak bolestně toužila sevřít Apollovo srdce v pěsti. Jak se opovažuje!
Ale její pomsta může počkat. Aricles byl to jediné, na čem záleželo. Ležel s očima napůl otevřenýma, zatímco lapal po dechu bolestí.
Zkrátila vzdálenost mezi nimi a vzala ho za ruku. „Aricle?“
Navzdory svému zjevnému utrpení se usmál, když se setkal s jejím pohledem. „Odpusť mi, že jsem tě zklamal, bohyně.“
Sevřelo se jí hrdlo, když poukázal na svůj slib, že se mu během bitvy nic nestane. Technicky ho dodržel.
Nikdo nemluvil o tom, co bude po ní.
„Nezklamals mě.“ Jelikož věděla, že prohraje svůj boj se slzami a city, rozhlédla se po svých mužích. „Potřebuji, abyste všichni odešli.“
Uklonili se a poslechli.
Až na Galena. Jeho modré oči plavaly v slzách. „Přežije?“ Jeho hlas se na tom slově zlomil.
„To ti slibuji. Teď jdi a nech mě ho uzdravit.“
Kývl a rychle odešel.
O samotě s Ariclem, klesla na kolena a z očí jí tekly slzy. Ruce se jí třásly, když se natáhla, aby vyrvala šípy ven, ale zarazil ji.
„To nemůžeš, má paní. Jejich špičky mají protihroty. Jen bys mě zranila ještě víc. Musíš je protlačit skrz, abys je mohla vytáhnout.“
Při tom pomyšlení se nahlas rozvzlykala. „Za to toho bastarda zabiju!“ zavrčela.
Vzal její tvář do dlaní a usmál se. „Odhaluješ emoce, bohyně.“
Zakryla jeho ruce svými, jak se snažila zastavit slzy. Ale byla to předem prohraná bitva. Nebyla válečník jako on. „Musí existovat jiný způsob, jak je dostat ven, aniž by ti to ublížilo.“ Zavřela oči a přivolala k sobě svou tetu Menyaru.
Její drobná, krásná teta s karamelovou kůži a černými vlasy, byla také egyptskou bohyní Ma’at… další bohyní spravedlnosti.
A také tou, která léčí.
Hlavně ale bylaMenyara jedinou další osobou, kromě svého otce, které Bathymaas důvěřovala.
Jakmile Menyaraspatřila její slzy,zalapala po dechu. „Dítě, co se ti stalo?“
Vzlykla a ukázala na Aricla. „Prosím, uzdrav ho, teto Mennie. Prosím.“
Menyara vytřeštila oči a bez váhání přikývla. Položila ruku na Ariclovu hruď a pak na šíp, který těsně minul jeho srdce. „Zhluboka se nadechni.“
Bathymaas poklekla vedle něj a chytila ho za ruku, zatímco sbíral síly.
Aricles kývl, aby dal nové bohyni najevo, že je připravený.
Nechala šíp, aby se rozplynul, ale její čin ho spalovalzevnitř i zvenku.
Aricles se dusil utrpením. Muka mu zastřela zrak, jak mu srdce pumpovalo do těla ještě víc bolesti.
Bathymaas sklonila hlavu a přitiskla tvář k jeho, zatímco levou ruku položila na druhou stranu jeho obličeje. Zavřel oči a dovolil její vůni a teplu, aby ho zklidnily.
Dokud její teta nenechala rozplynout další.
Zařval bolestí.
Bathymaas ho chytila pevněji. „Dýchej, lásko. Jen dýchej.“
Lásko…
Nikdy předtím mu tak neřekla. Usmál se navzdory svému utrpení a položil levou ruku na tu její.
V době, kdy zmizel poslední šíp, byl kvůli prožité agónii sotva při vědomí. Bathymaas ho stále držela a její slzy dopadaly na jeho kůži.
Byl zesláblý a lapal po dechu. Jeho pohled se setkal s pohledem její tety, která se nezdála být jejich vztahem příliš nadšená.
„Musí dnes odpočívat, May,“ řekla Bathymaas. „Ráno ho bude bolet celé tělo, ale bude fungovat.“
Bathymaas mu stiskla ruku, než vstala. Stále ho za ni ale držela. „Děkuju ti, Mennie.“
Její teta si otřela z tvářeslzy. „Ach, děvče…“ Stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Neříkej o tom svému otci… ani nikomu jinému. Nikdy.“
„Já vím.“
Menyara položila ruku na Ariclovo rameno. „Kdybys měl jakékoliv jiné srdce, chlapče, zabila bych tě za to, co jsi provedl mému děťátku.“ Vzala jejich propletené ruce do svých. „Oba máte pro tohle fiasko mé požehnání a nikdy o vás nikomu neřeknu. Ale buďte opatrní. Tohle tajemství vás může obazničit.“ Políbila Bathymaas na tvář a pak zmizela.
Než se mohla zarazit, položila seBathymaas vedle něj a přitiskla ho k sobě. „Nesmíš dovolit, aby tě znovu zranili, Ari. Rozumíš mi?“
Usmál se jejímu přísnému rozkazu. „Pokusím se.“
„Ne, ty uspěješ.“ Přejela rukou po jeho nyní zjizvené hrudi. „Vytvořím takovébrnění, jaké ještě nikdo nikdy neviděl, aby tě ochránilo v boji. Ani kousek tvé holé kůže nebude odkrytý. Jsi tak příliš zranitelný.“
„Ale naši lidé takovýmto způsobem bojují.“
„Je to hloupé.“
„Všechny války takové jsou, moje bohyně.“
Měl pravdu a ona nenáviděla, že ji kdy tohle napadlo. Ale kdyby to neudělala, nikdy by se s ním nesetkala. Nikdy by nepoznala jeho vřelost a srdce.
Z bláta vzejde květ. A on byl její květ.
Zvedla se a vtiskla mu na rtyněžný polibek. „Uzdrav se pro mě, Ari.“
Odrhnul jí vlasy z obličeje a nabídl jí i přes svou bolest další úsměv. „Uzdravím. Slibuju.“
Nikdy úmyslně svůj slib neporušil. Hravě se otřela nosem o jeho a rychle ho políbila, než se neochotně odtáhla, aby mohl odpočívat a vyléčit se. Přikryla ho dekou.
Když chtěla odejít, chytil ji jemně za zápěstí. „Miluju tě, Bathymaas.“
Kvůli jeho něžným slovům jí do očí vhrkly další slzy. „Také tě miluju, Ari.“
Ale ani přesto se to neodvážili dát najevo. Ani živé duši. Z té nespravedlnosti se jí chtělo křičet. Nebylo fér, že to musí držet v tajnosti, zatímco ostatní mohou vykřičet svou radost až k vrcholkům těch nejvyšších hor.
Zvedla si jeho ruku ke rtům a políbila zjizvené klouby. A když to udělala, ucítila zvláštní bušení.
Zírala na něj s rozšířenýma očima.
„Co se děje, má paní?“
Jelikož tomu nedokázala uvěřit, přitiskla si ruku na hruď a cítila…
Své srdce.
Ono bilo!
Kousla se do rtu, chytila ho za ruku a přitiskla si ji mezi ňadra. „Cítíš to?“
Byl zděšený úplně stejně jako ona. „Ty máš srdce.“
„Ne,“ řekla bez dechu. „Není moje. To tys mi dal své. To tvoje srdce bije uvnitř mě, Ari.“
Aricles byl ohromen, když pod konečky prstůcítil teplo její kůže a silné údery. A i když se kvůli tomu radoval, zároveň jej to děsilo.
Co to provedli?
Změnit bohyni, to nemůže být dobrá věc.
Nikdy.
Náhle se ozvalo klepání na stěnu stanu.
Bathymaas od něj odskočila ve chvíli, kdy Malphas promluvil. „Můžeme vstoupit, má bohyně? Mám tady vedle sebe nervózní starou bábu, která se chystá pomočit kvůli obavám z toho, že je jeho bratr mrtvý.“
Otřela si obličej a zhluboka se nadechla, než se vrátila zpátky do své nic necítící role. „Vstupte.“
Galen se rozběhl k posteli a odtáhl deku, aby mohl zkontrolovat hruď svého bratra. Jediné co tam zbylo, byly čtyři jizvy v místě, kde Menyara zapečetila rány. „Jak je to možné?“
Bathymaas si odkašlala. „Zavolala jsem k němu tetu. Musí dnes večer odpočívat, ale ráno bude v pořádku.“
Aricles zavrčel, když ho Galenpopadl do drtivého objetí. „Až ráno, tupče,“ zajíkl se. „Dnes večer se pořád cítím, jako kdybych byl postřelen čtyřmi šípy.“
Galen ho se smíchem pustil. „Pamatuj na tvůj slib, bratře. Nesmíš ze mě ještě udělat odpovědnou dospělou osobu.“
Aricles si odfrkl. „Jdi a propij se do hlupáctví. Slav s ostatními a uvidíme se ráno.“
„Ale ne příliš brzy ráno.“ Galen na něj mrknul, než vstal a políbil ho na tvář. „Dobře se vyspi.“
„A ty… se ujisti, že půjdeš spát někdy před ránem.“
Caleb si podrážděně povzdechl. „Myslím, že dnes večer přespím u ostatních. Nezvykej si na to, Aricle. Nevzdávám se své postele či stanu snadno.“ Malphas se jí uklonil a následoval Galena. „Schovej nějaké víno i pro mě, ty nenasytný bastarde.“
Bathymaas se pohnula, aby se Aricla zeptala, jestli mu něco může přinést, ale už spal. S úlevou přejela prstem po linii jeho dokonale tvarované čelisti a vychutnávala si pocit z toho, jak ji jeho vousy škrábou na kůži.
Znala ho téměř dva roky. V některých ohledech se jí zdálo, jako kdyby se právě setkali a jindy jako kdyby ho znala věčnost. Zvedla amulet a zírala na kamenné srdce, které jí dal její otec. Tenhle šperk už nebyl nadále teplem uvnitř jejího těla. Její srdce teď patřilo Ariclovi. On byl tím, co ji živilo a bez jeho tiché a jemné povahy by byla ztracena.

A i když by měla být zděšena tím, co jí udělal, nebyla. Místo toho vyšplhala zpátky na lůžko a lehla si vedle něj, aby ho mohla objímat, zatímco bude spát. Ale když zavřela oči, nemohla odehnatstrach, který ji pronásledoval. Byl to smrtelník. Ona ne. Jakou naději mohla mít jejich láska? Mohlo tohle skončit nějak jinak, než velmi špatně pro ně pro oba? 

13 komentářů: