pondělí 24. března 2014

Rytířské sny - Kapitola 1



„No,“ řekla Taryn Edwardsová do telefonu, zatímco stála vedle silnice a sledovala, jak plynulá dallaská doprava míjí její porouchané auto, „skočila bych pod nejbližší autobus, ale když uvážíme, jaké mám dneska štěstí, jsem si jistá, že by se porouchal ani ne milimetr přede mnou. Jen by zničil moje oblečení… a pravděpodobně by mi taky rozbil hodinky.“

„Vždyť máš Timexky.“


 Odfrkla si. „Věř mi, dneska by ani moje Timexky nezvládly jedinou kapičku vody. Dej mi náklaďák a já ho rozmáčknu svým plnicím perem.“

Skrze poruchy zazněl Janinin smích. „Taryn, vážně je to tak zlé?“

Tarynv ruce pevně svírala mobila podívala se na svého odstaveného Firebirda, který byl tou nejkrásnější a nejdražší trávníkovou dekorací, jakou si kdy koupila.

Při vší smůle si na ni musel hrát právě teď, když jediné, co chtěla, bylo dostat se domů a utopit svůj žal v litrech zmrzliny Ben &Jerry'sPhish Food. „Když uvážíme tu skutečnost, že jsem zaseklá venku v tomhle příšerném vedru, v podpatcích a s černým autem, které by momentálně nejelo ani z kopce, i kdyby ho poháněl hurikán, řekla bych, že ano.“

Janine se znovu zasmála. „Chceš, abych tě vyzvedla?“

„Ne. Cením si té nabídky, ale musím počkat na odtahovku. Což je zdá se jediná věc,která se pohybuje pomaleji, než můj DOA Firebird.“

„Ježíš,“ kníklaJanine. „Ty máš teda náladu.“

To protože jsem zrovna nachytala přítele v jeho kanceláři se sekretářkou. Zrovna jí  ukazoval pozici, za kterou by ho postavili do síně slávy Kama Sutry, tím jsem si jistá...

Do srdce se jí zařízla bolest, když si vybavila,jak si to ti dva na jeho stole rozdávali. Na chvíli nebyla schopná dýchat a zoufale to celé chtěla Janine říct. Ale to poslední, co potřebovala, bylo brečet na kraji silnice. Její důstojnost byla vším, co jí zůstalo. Neměla nejmenší úmysl nechat Roba, aby jí vzal i tenhle poslední kousek jí samé.

„Taryn, proč...“

Zčistajasna její telefon, stejně jako její auto, přestal fungovat. „Janine?“

Nic.

Zkusila znovu vytočit číslo, ale porucha byla tak závažná, že vůbec nic neslyšela.

„Skvělý,“ zamumlala, zatímco mobil vypínala. Zadívala se na nákupní centrum naproti přes ulici. Byl by to kus cesty skrz hlučnou dopravu, ale aspoň se tam nacházel obchod s potravinami, kde mohla sehnat něco chladného k pití. Taky pár dalších krámků,které by si mohla prohlédnout, aby zabila čas, než se sem odtahovka dostane.

A když bude mít trochu štěstí, nějaké auto nebo náklaďák do ní možná vrazí a ukončí její trápení.

Uskakováním před projíždějícími vozidly se dostala až k nákupnímu středisku. Kruci, opravdu došla až sem bez tělesného zranění. Vážně neměla svůj den.

Otrávená tou skutečností zamířila do potravin, ale když se blížila ke vchodu, náhodou uviděla malé knihkupectví hned vedle.

Zastavila a zamračila se při pohledu na útulně vypadající místo. Kdy to otevřeli? Nevzpomínala si na to, že by to tu někdy předtím viděla.

Vzhlédla k ručně malované ceduli: Denní snění a duhy.

Jak zvláštní.

No, děkujme Bohu za malé laskavosti. Dobrá kniha může dnes večer její žal vyléčit skoro stejně dobře, jako Ben & Jerry.

Jak vstupovala do veselého obchůdku lemovaného poličkami, uviděla postarší ženu, která rovnala knihy na stěně napravo od ní. Na té staré dámě bylo něco, co se jevilo mladistvé, téměř živelné, když slézala ze žebříku, aby Taryn přivítala. Pohybovala se s překvapivou hbitostí. Její platinově šedé vlasy byly stažené do drdolu a na sobě měla vybledlé modré džíny a růžový letní svetr.

Obchod voněl jako zatuchlé staré knihy, a úplně nalevo v rohu byla malá kavárnička, kde se právě v konvici připravovala překapávaná káva.

„Vítejte,“ řekla žena, její hnědé oči zářily přívětivostí. „Vsadím se, že hledáte něco na čtení.“

Poprvé za celé odpoledne se Taryn usmála. „Musíte být věštkyně.“

Žena se zasmála, zatímco zkracovala vzdálenost mezi nimi. „Ne tak docela. Koneckonců, jste přece v knihkupectví.“ Mrkla a zastavila se před Taryn. „Takže, co máte ráda? Thrillery, science fiction…“ Starší žena si poklepávala na bradu a bedlivě ji pozorovala. „Ne. Romantiku. Vypadáte, jako byste potřebovala dobrý romantický příběh.“

Taryn nad tou myšlenkou nakrčila nos. Čtení romantických románů vzdala už hodně dávno. Pohřbila tu naivní Popelka-čekající-na-prince část sebe sama ve skříni spolu s jejími panenkami Barbie, jinými dětinskými fantaziemi a vírami. „Abych byla upřímná, tak takové knihy nečtu.“

Stařenka se zdála být uražená. „Proč ne?“

„Jeden muž, jedna žena. Šťastně až na věky. Spolu navěky věků… kecy.“

Zavrtěla nad ní hlavou. „Jmenuji se Esther,“ řekla a nabídla jí ruku.

„Taryn,“ odvětila a potřásla si s její rukou, která byla jako teplý samet.

Esther si ji pátravě prohlédla. „Takže, teď mi řekni o tom muži, co ti ten sen ukradl.“

Taryn nikdy nebyla ten typ člověka, co se druhým moc svěřuje, tím spíš ne úplnému cizinci, a přesto, dřív, než si to stačila uvědomit, začala se z ní hrnout ven celá její minulost s Robem Carpenterem, včetně těch nejhorších detailů.

„Bylo to strašné!“ vzlykla, když si od Esther brala kapesníček, aby si osušila slzy. Pak pokračovala ve vyprávění celé té příšerné příhody. „Já tomu hadovi věřila a on mi lhal.“

Esther ji dovedla k malému stolku v kavárně a nalila jí šálek kávy.

„Tak vidíš,“ řeklaTaryn, než se vysmrkala, „řekl mi, že jsem pro něj jediná. Že nikoho jiného nebude milovat. A pak mě oslovil jiným jménem, když zvedl telefon. Dobrý způsob, jak se prozradit, víš?“ Vzdychla. „Mělo mi to podle toho dojít, ale já jako husa věřila jeho lžím a teď…“

Znovu viděla Roba a jeho sekretářku na stole, jejich oblečení rozházené na podlaze kolem.

Taryn si zajela pěstí do vlasů, když ji opět zaplavily bolest, ponížení a smutek. „Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak mohly to všechno být jen prázdné otřepané řeči?“

Esther ji pohladila po ruce. „To je v pořádku, drahá, a je mi to moc líto. Ale neměla bys svůj názor na všechny muže zakládat na jednání jednoho bezohledného idiota.“

Taryn se i přes zlomené srdce pousmála. „Vážně to byl idiot.“

„Samozřejmě, že byl. Jsi nádherná mladá žena s celým životem před sebou. To poslední, co potřebuješ, je být takhle otupělá. To, co potřebuješ, je starý dobrý hrdina.“

Taryn si zasněně povzdechla nad tou myšlenkou, kdyžta pohřbená část jí samé nadzvedla svou ošklivou hlavu. Ať už to chtěla přiznat nebo ne, stále tu byla ta malá, maličká část uvnitř ní, která věřila v pohádky. Nebo alespoň chtěla věřit. „Rytíři v zářícím brnění, pojď mě přivinout do náruče. Nezní to hezky?“

„Ano, to zní.“

Sledovala, jak Esther vstala a přešla k poličkám nalevo. O minutu později se vrátila zpět s knihou v ruce.

„Potřebuješ bojovníka, drahá, a já znám někoho perfektního. Sparhawk Statečný, čtvrtý Hrabě z Ravensmooru.“

Taryn zkoumala fialovou měkkou vazbu, ze které se na ni šibalsky usmíval pohledný muž s mečem a holou hrudí. Vítr pročesával jeho ebenové vlasy, jeho upřímné oči byly hluboké a měly zářivě zelenou barvu. Rozpustile uchvacující zelenou, která měla nádech tajemných vědomostí a inteligence. Nesly v sobě záblesk muže, který věděl jak na ženské tělo. Muže, který by si dal načas a ujistil se, že práci odvedl dobře.

Oh, ano, byl to opravdu kus.

Úsměv, který měl na tváři, byl čertovský a bylo na něm něco podmanivého. Jeho ramena se boulila silou a energií a na krku měl zlatý vlčí špičák, který prohloubil perfektní opálení jeho kůže.

Byl pozoruhodný a úžasný. Žena uvnitř ní automaticky reagovala na tak zjevnou mužnost. Možná to byla jen kresba, ale byla to zatraceně dobrá kresba. Ten druh kresby, který ženu přiměje si na chvíli přát, aby mohla takovou dokonalost najít z masa a kostí.

Aspoň na noc nebo dvě.

Zlatem vyvedený název, Rytířské sny, se rozprostíral přes obálku, ale jméno autora se, zdá se, opotřebovalo.

Kupodivu vzadu nebyla žádná reklama a nakladatele nepoznávala. „Ma Souhait?“

„Je to staré nakladatelství,“ řekla Esther. „Existovalo už předtím, než jsem se narodila.“

„Opravdu?“

„Oh, ano. Bude se ti to líbit, věř mi.“ Esther se podívala ven z okna na místo, kde stál Tarynin Firebird. „Odtahovka je tu. Raději bys měla běžet.“

Taryn vytáhla ven peněženku.

Esther jen mávla rukou. „Drahoušku, po tom, jaký jsi měla den, považuj to za dárek.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“ Esther ji doprovodila ke dveřím. „Hodně štěstí tobě a Sparhawkovi. A pamatuj, někdy se naše sny zjeví, když to nejméně očekáváme. Někdy, jen někdy, je dokonce můžeš najít, jak čekají ve tvé posteli, když otevřeš oči.“

Taryn nadzvedla obočí nad tak zvláštní poznámkou, ale nakonec, Esther byla celkem mile výstřední osobnost. „Děkuji, Esther.“

Se Sparhawkem v ruce zamířila přes parkoviště, pak přešla ulici a vysvětlila řidiči, kam má vzít její auto.

Později té noci, poté, co se pořádně vyplakala kvůli Robovi, snědla půl litru zmrzliny, a po dlouhévykleštit-toho-neužitečného-bastarda konverzaci s Janine, vytáhla svou knihu a rozhodla se dát Sparhawkovi šanci.

A čtení téhle knihy ti pomůže jak?

Bylo to hloupé, to věděla, ale stejně si nemohla pomoci a zabránit si v touze číst tu knihu a dostat tak Roba-vykastrovaného-bastarda pryč z hlavy, než půjde spát.

Přelétla očima první odstavec.

Hrabě zRavensmooru byl hrdina jako žádný jiný. Vysoký, mocný a přitažlivý, měl rozcuchané černé vlasy a mužně pohledný obličej, který nebyl ani roztomilý ani zženštilý. Byl to opravdový muž.

Říkalo se, že v bitvě zabil přes tisíc mužů. Když kráčel halou přeplněnou šlechtici ověšenými šperky, s rukou na jílci svého pozlaceného meče, jeho arogantně pyšná chůze vypovídala o muži, jehož samotná přítomnost zničila přes tisíc žen...

Taryn se nad tou představou usmála. Ano, zcela určitě zněl jako někdo, kdo by jí mohl Pitomce Roba dostat z hlavy.

Povzdechla si, jak četla víc o putování, potulném bojovníkovi a jeho výpravě za získáním jeho krásné, i když tak nějak mdlé panny. Byla škoda, že takové chlapy v moderní Americe nevyrábějí.

„Sparhawku,“ šeptla a lehce se usmála, „přála bych si, abys byl aspoň na dvě vteřiny skutečný.“

Taryn zaklapla knihu a položila ji na svůj noční stolek, zhasla světlo, a uvelebila se ke spaní. Ale jak tak ležela, nedokázala vidět nic jiného, než poslední popis, který si o hrdinovi přečetla.

Rytíř v brnění na zádech svého mohutného bílého hřebce, jak vjíždí do lesa, aby hledal vesnickou kouzelnici…

Sparhawk sesedl v půlce lesa, jeho srdce divoce bušilo pro samé očekávání. Podrost byl tak hustý, že odtud už bude muset pěšky.

Ne, že by mu to vadilo. Přešel by klidně ohně pekelné, aby uprchl od té, které byl zaslíbený.

Životu s Alinor.

Zachvění odporu mu přejelo po páteři. Musel najít způsob, jak svému osudu uniknout, a jestli se městským klepům dalo věřit, stará čarodějnice v lesích by měla mít nějaký zázrak, který by ho mohl zachránit.

Prodíral se hustým podrostem. Nikdo se nikdy neodvážil takhle hluboko do lesa. Nikdo kromě Hagy. Tohle byl její domov a udržoval ji v bezpečí před kýmkoliv, kdo by jí chtěl ublížit.

Jak šel, cítil čísi děsivou přítomnost. Téměř jako by ho samy stromy sledovaly.

Ale nebál se ani zdaleka. Ne on, který hleděl do tváře pohanům v Outremeru. On, který získal své bohatství díky síle ruky, ve které třímal meč a potu na čele. Nebylo ghúla ani démona obývajícího tyto lesy, který by byl více nebezpečný, než on sám.

Vskutku, říkalo se, že i ďábel byl ze Sparhawka vyděšený.

Kráčel vpřed, dokud konečně nenašel hliněnou chýši pokrytou pokroucenými šlahouny vinné révy. Jedinýmnáznakem života uvnitř bylo plápolání velké lojové svíčky.

Odhodlanější než kdykoliv předtím, zaklepal na dveře pokryté vínem. „Čarodějko?“ zavolal. „Nezamýšlím ti jakkoliv ublížit. Přišel jsem hledat tvou radu a pomoc.“

Po krátkém tichu se dveře pomalu se skřípěním otevřely, aby odhalily postarší ženu s dlouhými, stříbrno-šedými vlasy. Její staré hnědé oči zářily energičností o hodně mladší duše, a dlouhé šedé vlasy volně spadaly přes křehká ramena.

„Milorde,“ přivítala ho, zatímco otevírala dveře, aby mohl dál. „Vejdi, posaď se a pověz mi o té záležitosti, kvůli které jsi zavítal do mojí říše.“

Sparhawk udělal, k čemu ho pobízela. Následoval ji dovnitř do malé, úzké chýše a posadil se na místo u okna, které mu ukázala. Seděl tam několik minut, aby si uspořádal myšlenky. To bylo prvně, kdy někomu řekl o svém problému s Alinor, a jakmile začal mluvit, chrlil ven všechny odporné detaily.

„Takže, chápeš,“ řekl jemně, zatímco mu stará žena podala divný černý a hořký lektvar, který uvařila na ohni. „Žádnou ze svých povinností nenalézám tak odpudivou, jako přítomnost milady. Dal bych cokoliv, co mám, abych mohl mít paní, která…“ Sparhawk tu větu nedokončil. Nemohl.

To, co si přál, byla spíš pohádka, než realita. Nikdo se v těchto dnech a době nebral z lásky.

Nikdo.

Ne, že by o lásce cokoliv věděl, tak jako tak. On, který nikdy nepoznal laskavý dotek. Nikdy nepoznal, jaké to je, být někde vítán. Strávil celý svůj život sám a v bolesti.

Jeho rodiče zemřeli, když byl sotva malé dítě, a byl odložen nejprve ke svému strýci, který pohrdal samotnou jeho přítomností, pak jako panoš poslán k muži, který na něj vůbec nemyslel.

Když se ostatní chlapci těšili na cestu domů ke svým rodinám, on musel čistit stáje od hnoje a sloužit pro jeho panského rytíře. Své volné dny trávil v koutě komnaty a sledoval, jak se rodiny kolem něj radují ze svých dárků, zatímco on neměl nic, co by bylo jeho.

Jako muž si vybojoval svůj osud hrotem svého meče a našel spoustu žen, které dychtily po jeho titulech, bohatství, a těle, ale ani jedna z nich nikdy nedychtila po jeho srdci. Všechny mu připadaly sobecké a marnivé.

Vše, co kdy chtěl, bylo vidět jedinou tvář, ať krásnou nebo ošklivou, jak se rozzáří, když vstoupí do místnosti. Najít otevřenou náruč, která by ho přivítala při jeho návratu a oči, které by pro něj plakaly, když je pryč.

Ale to bylo pošetilé přání a on to dobře věděl.

„Chci z tohoto příběhu pryč,“ řekl nakonec. „Nemohu si vzít Alinor, žít tu s ní jedinou další vteřinu. Viděl jsem svůj konec a je to vskutku bledý konec. Prosím, žádám tě, řekni mi, jak to změnit.“

Stará žena se lehce dotkla jeho ramene. „Mohu ti pomoci, milorde.“

„Můžeš?“ zeptal se, v jeho hlase zazníval nedostatek nadšení. Pochyboval, že by mu mohli i všichni svatí jakkoliv pomoci z této nepříznivé situace. Ale doufal. Vždycky doufal. 

Přikývla. „Pošlu tě do světa mnoha zázraků. Světa, kde je vše možné… Místa, kde tvůj konec ještě není určen.“

Sparhawk zadržel dech. Odvažuje se vůbec doufat v tolik? „Za jakou cenu?“

Jemně se pousmála. „Není žádná cena, milorde. Co dělám, dělám pro lásku.“

„Pro lásku?“

„Jistěže. Vím, že bych se do toho neměla motat, ale občas – je to vzácné, upozorňuji – ale občas se objeví speciální případy, které si vyžadují speciální opatření. A ty, dobrý Sparhawku, jsi přesně takový případ. Neměj obavy, nebudu dál sledovat, jak trpíš.“

Sparhawk se na ni usmál. Vesničani se v této ženě zmýlili. Nebyla to čarodějnice. Byla anděl.

„Máš jméno, které mohu znát, abych pro tebe mohl odříkat modlitbu díků?“

Vlídně se na něj usmála. „Jistě. Říkají mi Esther.“

„Pak ti dlužím o mnoho více, než bych ti mohl někdy splatit, dobrá Esther.“

„Ale,“ řekla a v jejím hlase zaznívalo varování, „to, co ti dávám, je pouze šance. Mé síly, takové, jaké jsou, jsou omezené. Nemohu ti dát nic víc, než sedm dnů, abys stvořil svůj zázrak. Pokud nedokážeš v průběhu toho času nalézt lásku, pak se budeš muset vrátit sem a vzít si Alinor.“

Při té myšlence se mu sevřel žaludek. Přesto, žena před ním mu nabídla šanci, a Bůh věděl, že už měl o hodně horší vyhlídky, než to, a přesto se vrátil jako vítěz.

„Pak zajistím, aby tento zázrak fungoval,“ vydechl. „Bez ohledu na to, co pro to budu muset udělat.“

„Nuže, napij se, milorde,“ řekla a pozvedla ruku, ve které držel pohár. „A pamatuj, někdy se naše sny zjeví, když to nejméně očekáváme. Někdy, jen někdy, je dokonce můžeš najít, jak čekají ve tvé posteli, když otevřeš oči.“


14 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Krása :D Děkuji a doufám, že brzo bude přeložena další kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkný! To bude r-o-m-a-n-t-i-k-a jak vyšitá :o)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný sen;-),dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. DÍKY ZA PRVNÍ KAPITOLU.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad vypadá to úúúžasně.

    OdpovědětVymazat