pátek 21. března 2014

Styxx - 19. srpen 9532 př. n. l.




Šokovaná a zmatená Bethany se zarazila uvnitř svého chrámu v Katateros, když uviděla Archona s Apollonem.
Řecký bůh na jejich posvátné půdě?
To bylo zakázané. Samozřejmě, bylo to zakázané Archonem, ale stejně...

Proč tady řecký bůh byl? Bylo to stejně šokující jako kdyby někdo z nich zaskočil na Olymp na čaj. Kdykoliv měli normálně co do činění s Apollonem, jednali s ním ve svých chrámech na Atlantidě.
Zvědavě k nim přistoupila blíž, aby zjistila, co se děje. Stejně jako o ní, i o Apollonovi se říkalo, že byl zrozen více než jen jedním pantheonem. Existovalo několik protichůdných příběhů o totožnosti jeho matky, ale řecký bůh nikdy žádný z nich nepotvrdil. Užíval si záhadnost toho všeho.
Jeden z příběhů z něj dělal jejího bratrance z otcovy strany. Ona si ale nemyslela, že by v něm byla egyptská krev. Kdyby ano, dokázala by ji vycítit. Ale to jediné, co z Řeka cítila, byla zlomyslná stopa krutosti, která ji přiměla se podivit, jak ho mohou jeho lidí vystát.
Zřejmě se řeckým lidem neukazoval příliš často, protože jinak by se asi zařídili jinak.
„Moc dobře víš, co si o tom myslím,“ řekl Apollon Archonovi. „Pokud chceš napadnout Řecko, máš mou plnou podporu.“
Archon zvedl ruku, aby Apolla zarazil, než řekne ještě něco dalšího. „Kdo je tam?“
Vystoupila ze stínů.
Oba bozi vydechli úlevou, díky čemuž byla ještě zvědavější. Proč vítají její přítomnost, když je zřejmé, že ti dva osnují nějaké spiknutí?
Bethany se postavila vedle Archona. „O čem to vy dva mluvíte?“
Archon se podíval na Apolla, než odpověděl. „O válce.“
To bylo jedno z jejích oblíbených témat. Lidé nikdy nebyli poctivější, než když bojovali o své vlastní životy. Zbabělci ukáží svou pravou tvář a hrdinové se objeví na těch nejnepravděpodobnějších místech.
Apollo si zkřížil paže na hrudi. „Právě jsem říkal tvému strýci, že stejně jako vždycky, v nadcházejícím konfliktu s Řeckem plně podporuji Atlantidu. Nezapomněl jsem, jak vaši lidé uvítali moje, když Zeus nařídil, aby moje Apollity zabili. Zavazuje mě to k loajalitě a úctě vůči vám.“
Apollité byly rasou, kterou stvořil Apollon, poté co se s otcem nepohodl nad lidstvem. Apollité, vyšší a silnější než lidé a obdaření psychickou silou, se rychle rozhodli podrobit si své řecké bratry. Což Zeus vzal jako urážku. Nařídil Apollovy, aby své „děti“ zabil a Apollo neoblomně odmítl.
Jelikož se nad nimi Atlanťané slitovali, otevřeli Apollitům dveře a udělali z nich „příkladné“ občany Atlantidy. V důsledku toho se vztahy mezi Řeckem a Atlantidou napjaly ještě víc než dřív. A Apollon byl kvůli tomu nucen ctít oba pantheony a oba národy.
Dosud stál vždycky proti Řecku na jejich straně, ale Bethany mu přesto nevěřila. Podezřívala ho, že jeho skutečná věrnost patří jen a pouze Apollovi, nikomu jinému...
Bylo na něm něco, z čeho jí vždycky přejížděl po páteři mráz. Vrozený odpor.
„Jen mi řekni, co potřebuješ, a já udělám všechno pro to, aby se to stalo,“ ujistil ho Apollo. „Teď bude nejlepší, když se vrátím, než si ostatní Olympané všimnou, že jsem pryč a začnou se ptát, kde jsem byl.“ Zmizel.
Bethany se na strýce zamračila. „Právě teď máme s Řeckem křehké příměří. Myslela jsem, že jej chceš zachovat.“
„To bylo předtím, než do jejich oblasti Apollymi ukryla dítě. Už je dost starý na to, aby mohl bojovat. Doufám, že bude mezi řeckými vojáky, které zabijeme, zvlášť když zaútočíme po celém Řecku. Našimi hlavními cíli budou jejich královské rodiny a šlechta. Nikomu nepřijde zvláštní, když všichni zahynou v bitvě nebo při dobývání.“
Rafinované...
Zamračená Bethany se pokoušela najít smysl v emocích, které u něj vycítila. „Apostolos je tvůj syn, Archone, nemůžeš...“
„On není můj syn. To je ten problém.“
Po těch vrčivých slovech ztuhla. „Co tím myslíš?“
Ztišil hlas. „Po tom debaklu s Apollyminým prvorozeným, jsme se rozhodli, že si ji vezmu a zařídím, aby byla šťastná. Jak jistě víš, já nejsem neplodný a ona také ne. Záměrně jsem jí bránil v početí. A to, že nevím, kdo je otcem jejího bastarda je...“
A sakra. Nevěřícně na něj zůstala zírat. „Vážně nemáš ani tušení, kdo ho zplodil?“
„Ne. Nejspíš to byl některý z jejích Charontů nebo nějaký jiný bůh.“ Charonti byli Apollyminou armádou démonů. Jejich mravnost byla rozporuplná, a proto to byli smrtící stroje s božskou mocí. Spojení jednoho z nich s Apollyminou mocí a s jejich armádou za zády...
Ano, to by bylo velice špatné.
„Proč jsi to neřekl ostatním?“
Archonovy se rozšířily nozdry. „Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, že není můj. Umíš si představit, co by ze strachu mohli udělat?“
Měl pravdu. Dokonce i bohové měli sklony k panikaření. A celá tahle situace byla vysoce paniky hodná.
Neznámý nevyzpytatelný bůh s nejasnou loajalitou a armádou morálně nedostatečných démonů pod svým velením... vážně děsivé.
Archonovy oči zrudly. „Je mi jedno, jestli budeme muset zabít každého řeckého prince téhle generace, ale její syn musí zemřít dřív, než bude uvolněna jeho moc.“
I když si to velice nerada přiznávala, měl pravdu. „Pak v této válce stojím při tobě.“
„Děkuji. Mohu se spolehnout na tvou diskrétnost?“
„Samozřejmě.“
Archon na ni kývl a vrátil se do svého vlastního chrámu.
Bethany přejela pohledem přes dech beroucí krajinu Katateros, která byla domovem atlantských bohů ještě před úsvitem lidských dob.
Apollymi, která patřila k nejstarším bohům, byla tak mocná, že existovala pouze jediná další osoba, která se jí mohla postavit a čekat přitom úspěch – bohyně, která před dávnými časy zmizela.
A po všech těch stoletích Bethany konečně pochopila Apollymin temperament a motivaci. Za prvé, manžel, kterého kdysi milovala a který ji zradil s jinými milenkami. Za druhé, ztráta dvou synů. Dokud nepoznala Hectora, nevěděla Bethany o lásce vůbec nic. Kdyby se dotkl jiné ženy...
Na místě by ho vykuchala.
Kdo by to byl řekl, ale nedokázala vymyslet sladší dárek než mít s ním dítě. Zvláštní že nikdy předtím žádné nechtěla. Vždycky si o dětech myslela, že jen kňučí a jsou nechutné. Odporné. Malí tyrani, kteří by potřebovali být zamčení, dokud se z nich nestanou lidé.
Ale teď...
Strašně by se jí líbilo mít malé blonďaté děťátko, které by mohla chovat a milovat. Dítě s otcovou duchaplností a jemným kudrnami. A pokud někdy bude mít to štěstí a bude takové mít, zničila by každého, kdo by jej ohrožoval.
Stejně jako Apollymi.
Upřímně řečeno, při pomyšlení na vraždu syna bohyně jí nebylo právě nejlépe. Nikdy jí to nesedělo. Ale občas prostě musí být jednotlivec obětován pro dobro většiny.
Ne snad?

Možná, jen možná, existuje nějaký jiný způsob, jak z toho ven. 

13 komentářů:

  1. Veľmi som sa potešila tejto kapitolke, pretože som sa jej už nevedela dočkať...
    Začína to byť skutočne zaujímavé, ja som len zvedavá, kedy sa Bethany dozvie, kto v skutočnosti je jej Hecktor.
    Ďakujem za ďalší skvelý preklad a teškám sa na ďalšiu kapitolku... :)

    OdpovědětVymazat
  2. ďakujem, konečne to začína byť zaujímavejšie.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Diky moc za preklad, jsem zvedava na Bethanin uhel pohledu

    OdpovědětVymazat
  5. No to som zvedava, co sa teraz stane a dakujem za preklad. MiBo

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za preklad, a az doteraz som si myslela ze Aschov otec je Archon, no som zvedava kto to nakoniec bude i ked tipujem ze v tejto knihe sa to nedozvieme. Ja by som to mozno odhadovala na Savitara, i ked to je iba moj osobny tip.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mas pravdu, nedozvime - to je jedna z nejvetsich spekulaci tehle knihy :D

      Vymazat
  9. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem velmi pekne za preklad

    OdpovědětVymazat