pondělí 14. dubna 2014

Dark Bites - 22. října 12 249 př. n. l.


„Je to jen můj pocit, nebo se vážně zdá, jako by se nám bohové mstili?“
Aricles vzhlédl od svého vyřezávání, aby se setkal s Hectorovým pohledem. „Chtějí nás mrtvé.“
„Ach, tak dobře. Nejsem jediný, kdo si toho všiml. Až doteď jsem si myslel, že je to jen můj pocit.“
Galen se s úšklebkemusadil v noháchAriclovy postele. „Je to znepokojující, že? A boj není takový, jaký jsem ho očekával.“

Aricles vyklenul nad bratrovým zasmušilým tónemobočí. „Slyším snad lítost?“
„Je to lítost. Pořád se vracím k tomu dni na farmě, kdy nás přišli rekrutovat. Pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsme se balili?“
„Nezapomeň si plášť?“
Galen se zasmál a zavrtěl hlavou. „Řekl jsi mi, že boj nebude stejný, jako ty válečné hry, které jsem hrával. Že přijde den, kdy budu unaven chůzí přes bojiště nasáklá krví.“
„A ten den přišel, bratře?“
Přikývl. „Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, jak jsou někteří vojáci mladí. Nebo jak moc rozhněváme bohy.“
Hector si těžce povzdechl. „Myslím, že to cítíme všichni. Přísahám, že jeden z vojáků, kterého jsem dnes zabil, nemohl mít víc než patnáct… pokud vůbec.“
Haidesse usadil na Galenově posteli vedle nich. „Brzy to budou čtyři roky, co jsem byl naposledy doma. Moje sestra se vdala a pořídila si dvě děti poté, co jsem odešel… stýská se mi po rodině.“
Galen se opřel. „Náš bratr má dítě… syna, už téměř rok a my ho ještě neviděli. A z nějakého důvodu pořád myslím na Taliu.“ Setkal se s Ariclovým pohledem. „Pamatuješ se na ni?“
„Byla krásná a myslela jsi, že to ty jsi pověsil na oblohu měsíc.“
Galen se smutně usmál. „Ano, to ano. Ale byla pro mě příliš rozvážná. Vždycky jsem si myslel, že by se víc hodila k tobě.“
Aricles spolknul připomínku, že Galenův jediný problém s ní byl ten, že se s ním odmítla vyspat. „A teď?“
„Líbila by se mi žena s takovou morálkou, přesvědčením a milou povahou. Taková, které bych mohl věřit, že mi zůstane věrná, kdybych byl někde pryč. Myslíš, že je ještě volná?“
„Nevím, bratříčku.“
Haides trhl bradou směrem k Phelixovi, který spal na své posteli na druhé straně místnosti. „Všimli jste si, že i on přestal ostřit svůj meč?“
Monokles kývl, když se k nim připojil. „Pořád se mi honí hlavou to, co říkával můj otec –Bojuj dál, můj synu. Nejen svým mečem a kopím, ale vším, co v tobě je.“ S povzdechem zavrtěl hlavou. „Ale nyní jsou to slova aténské kněžky, co mě straší – měl bys dosáhnout k hranici ctnosti, než vytáhneš svůj meč a překročíš hranice smrti.“
„Všem se nám stýská.“ Aricles se postupně podíval na každého z nich. „Ale všichni jsme složili slib, že budeme bojovat za naši bohyni a lid našich zemí. Jak říká jedno staré přísloví – jen mrtví spatří konec války. Nesmíme zapomenout, že se jedna právě odehrává a je sotva v půlce. Lidé se naučili vzhlížet k našim červeným plášťům a černé zbroji. Obrací se k nám pro ochranu. Jak bychom je mohli opustit?“
Galen si unaveně povzdechl. „Zajímavá slova vzhledem k tomu, že jsi jediným z nás, kdo tady nechtěl být.“
Ariclespřestal vyřezávat. „Stále netoužím po žádné válce. Ale nejsem zbabělec a nedovolím, aby mě z toho obviňovali bozi či kdokoliv jiný.“
„Má pravdu,“ souhlasil Haides. „Vysmívali by se nám, kdybychom se stáhli.“
Aricles jim nabídl smutný úsměv. „Myslím, že bychom všichni potřebovali pauzu. Promluvím si s Malphasem a bohyní, zda bychom nemohli mít týden pro sebe, abychom viděli naše rodiny a našli v srdcimír.“
Monokles ho poplácal po rameni. „Neustále na nás dohlížíš. Děkuji, bratře.“
Aricles na ně kývl. „Pro vás cokoliv, to přece víte.“ Odložil vyřezávání stranou a vyšel z kasáren k malému chrámu, který postavili pro jejich bohyni. Pokaždé, když se vrátili domů z bitvy, zanechali tam oběť pro její přízeň a čest. Ne, že by to bylo potřeba. Vždycky na ně dohlížela.
A i když v chrámu zřídkakdy zůstávala, přišla, kdykoliv ji Aricles zavolal.
„Bathio?“ Řekl jemně.
Okamžitě se objevila se zářivým úsměvem a přitáhla si ho k sobě. „Neuvědomila jsem si, že už jste se vrátili z bitvy.“
Ze strachu, že by se prozradili, se snažili nebýt spolu během války a tréninkutak často. Ale bylo pro ni čím dál těžší nijak nereagovat, kdykoli byl zraněn a jeho strach o její bezpečí byl velmi rozptylující, když se ho lidé snažili zabít.
„Vrátili jsme se dnes ráno.“ Lehce ji políbil na rty a užíval si její chuť a vůni. „Chyběla jsi mi.“
„A ty mě.“ Zavřela oči, zabořila mu ruku do vlasů, přitiskla nos ke krku a zhluboka se nadechla, z čehož ho příjemně zamrazilo.
Chtěl v ní být tak moc, až si připadal, že má tělo v jednom ohni. Ale tohle nebyl ten správný čas ani místo. „Mohu tě požádat o laskavost?“
„Cokoliv.“
„Muži jsou unavení. Existuje nějaký způsob, jak zařídit krátký odklad, aby mohli navštívit své rodiny?“
„Žádáš to pro ně, ale ne pro sebe?“
„Ty jsi má rodina, bohyně. Jsem více než spokojený s tím, že zůstanu tady, i když ty tu nejsi.“
Prsty mu přejela přes rty předtím, než ho políbila. „Kéž bychom nikdy nemuseli být od sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu.“
To by si přál i on, ale nedalo se nic dělat. „Jsi vždy v mém srdci, bez ohledu na to, kde jsem.“
Přitáhla ho k sobě a pevně ho objala. „Řekni mužům, že mohou na tři týdny jet domů a vidět své rodiny, pokud nevypukne další boj. Možná je svolám, takže by měli být připraveni se kdykoliv vrátit. Ale doufejme, že to nebude potřeba.“
Když se pokusil odtáhnout, zarazila ho. „Ale doufám, že nepůjdeš s nimi.“
Přitiskl si její ruku ke rtům a políbil ji do dlaně. „Zůstanu.“
S posledním polibkem se vrátil do kasáren, aby dal vědět ostatním. Všichni byli nadšení, až na Galena, který se na něj mračil. „Proč nemůžeš jít se mnou?“
„Pokud by k něčemu došlo, je potřeba, aby jeden z nás zůstal. Přihlásil jsem se.“
„To není spravedlivé!“
„Spravedlivost nemá nic společného se životem a válkou, bratříčku. Tak to prostě je. A my se přes to snažíme přenést, jak nejlépe umíme. A teď se sbal. Užij si volno a pošli mou lásku otci, Perseovi, Julii a jejich synovi. Řekni jim, že na ně často myslím.“
„Tak dobře. Ale budeš mi chybět.“
„Ty mě také. Nicméně si užiji noční spánek bez chrápání.“
Galen do něj se smíchem strčil. „Já nejsem tím medvědem v místnosti. To Hector.“
Hector se rozesmál, zatímco si balil věci. „Řekl bych, že mě to urazilo, ale je to pravda.“
Aricles šel k truhle a vytáhl malého vyřezávaného koně a vojáka, které udělal pro svého synovce. Podal je Galenovi. „Vezmi to Theodorusovi a řekni mu, že ho jeho strýc snad brzy uvidí.“
„Vyřídím.“
„A také pozdravuj Taliu.“
Galen se začervenal, ale nic neřekl a pokračoval v balení.
Do hodiny, i když již bylo skoro po setmění, byli muži pryč a Aricles zůstal sám v místnosti, která se najednou zdála být až příliš klidná. Protože pocházel z dvojčat a doma sdílel pokoj s oběma bratry již od nepaměti, nikdy předtím nestrávil noc sám. Bylo to podivně znepokojující.
Myslel na to, dokud za sebou neucítil něčí hřejivou přítomnost. Jeho srdce bylo okamžitě lehčí.
Otočil se a čekal Bathymaas.
Místo toho to však byl řecký bůh Apollo.
Aricles vyskočil na nohy, aby se mu postavil. „Co tady děláš?“

Po tváři se mu rozšířil zlomyslný škleb. „Je čas na odplatu, Atlanťane. A tentokrát tady není nikdo, kdo by nás rušil.“

12 komentářů:

  1. ďakujem za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  6. Ahojtě, omlouvám se za reklamu, ale píšu povídky na blog a byla bych ráda za váš názor. Děkuji moc za tenhle blog, je BOŽÁCKEJ!!! Čautě baby :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Oou!!! To bude malér. Zmetek jeden rozmazlenej. Na člověka s menší mocí si troufá, ale kdyby se mu postavil někdo, kdo je mu roven, stáhnul by ocas a mazal si stěžovat mamince.
    Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Ten ješitnej,zlovolnej ......dík za překlad :-)

    OdpovědětVymazat