pátek 18. dubna 2014

Dark Bites - 23. října 12 249 př. n. l.



Zamračená Bathymaas se zhmotnila v kasárnách Ēperonů. Čekala, že ji Aricles zavolá, jakmile ostatní budou pryč, ale bylo již dávno po setmění a ona si byla jistá, že teď už všichni odjeli domů.
Její zamračení se prohloubilo, když ho uviděla v posteli bez jakéhokoliv světla. Lekla se, že je nemocný a rychle zkrátila vzdálenost mezi nimi. „Ari?“
Naplnila ji hrůza, když spatřila jeho potlučenou tvář. Celou ji pokrývaly modřiny. Na krku měl silný otisk ruky, jako kdyby ho někdo držel a dusil.
S lehkým povzdechem se nadzvedl.

„Co se stalo?“
Oči mu potemněly hanbou a utrpením. „To je v pořádku, má bohyně. Uzdravím se.“
„Kdo ti to udělal?“
„Na tom nezáleží.“
„Mě na tom záleží! Byl to jeden z Ēperonů?“
Ztěžka polkl, než odpověděl. „Ne. Ti s dobrou náladou vyrazili k domovům.“
„Tak kdo?“
Odmítl se setkat s jejím pohledem. „Bathio, prosím… nechci se o tom bavit.“
Slzy jí zamlžily zrak, když viděla, jak moc je zbitý. Jak moc si přála mít moc ho uzdravit. Ale bohužel, tuto schopnost neměla. „Zavolám tetu. Ona-“
„Prosím, Bathio… byl bych radši, kdyby o tom nikdo další nevěděl.“
„Proč?“
Po tváři mu sklouzla jediná slza. „Prosím, nech to být.“
„Děsíš mě, Ari. Nikdy dřív jsem tě takhle neviděla. Nerozumím tomu.“
Aricles bojoval se slzami, které ho dusily kvůli tomu, co mu Apollo udělal. Jednu věc musel uznat – ten parchant věděl, jak někoho potrestat a zajistit, že by dotyčný raději zemřel, než aby o tom vyprávěl další duši.
Bathymaas se posadila vedle něj a odrhnula mu vlasy z obličeje. „Můžu pro tebe něco udělat?“
Stále se nedokázal přimět, aby se jí podíval do očí. Nebyl si jistý, jestli toho ještě někdy bude znovu schopen. „Jen tu semnou chvíli zůstaň… Nechci teď být sám.“
Vzala jeho ruku do dlaní a přitiskla si ji k srdci. „Nemám v úmyslu tě opustit, drahý… už jsi jedl?“
Zavrtěl hlavou.
Pomocí své moci přivolala talíř plný masa, sýrů a ovoce. A pak ho naprosto šokovala, když ho nakrmila vlastní rukou. To trochu pomohlo zmírnit jeho hrůzu, stud a bolest. Ale stále to nestačilo.
Jediné, co teď chtěl, bylo zemřít.
Bathymaas cítila, jak ji v očích pálí slzy kvůli tomu, jak se Ari i nadále choval. Jak moc si přála, aby uměla číst myšlenky, či se mohla vrátit v čase, aby viděla, co se stalo. Nedělala si legraci, když říkala, že ji děsí. Něco v něm bylo zlomeno.
Chtíc to napravit, přivolala misku s vodou a jemně očistila jeho zranění. Když mu přejížděla hadříkem přes krk, zarazila se při pohledu na rány po kousnutí.
Apollo.
Musel to být on. Součástí Heřina prokletí Lety bylo to, že odsoudila dvojčata k životu o krvi. Na rozdíl od jiných bohů museli Apollo a Artemis pít od ostatních, aby mohli žít. Byl to tvrdý trest, ale Bathymaas to nijak nemohla zvrátit. Ne bez toho, aby dvojčata zabila.
„K tomuhle došlo kvůli mně, že?“ Vydechla.
Poprvé od jejího příchodu se setkal s jejím pohledem. „Ne, má paní. Tohle si nikdy nesmíš myslet.“
Mohl to všechno popírat, ale ona znala pravdu. Byl to jeho trest za to, že Apollovi zabránil v tom, aby ji znásilnil.
V té chvíli ji pohltila temnota. Taková, co byla plná hořkosti a násilí.
Děsu.
Nikdy předtím nic podobného necítila. Jediné, co chtěla, bylo pomstít se Apollovi za to, že mu ublížil.

Ať tak či onak, za tohle Apollo zaplatí…

11 komentářů: