čtvrtek 3. dubna 2014

Rytířské sny - Kapitola 2



Sparhawk se s trhnutím probudil. Hlava mu třeštila bolestí, jako kdyby noc předtím vypil příliš mnoho medoviny. Díky světlu brzkého ranního slunce soudil, že den teprve začíná. Slabé paprsky máslové barvy se rozlévaly od otevřeného okna přes dřevěnou podlahu až na postel, ve které ležel.


Tu postel vůbec neznal.

Byla nesmírně obrovská, se světle žlutou přikrývkou a on se do ní se svou výškou metr devadesát tři snadno vešel. Stejně, jako žena ležící vedle něj.

Nadzvedl obočí, jak zkoumal její nádherné hnědé vlasy, které jí dosahovaly sotva pod ramena. Byly husté, s červenohnědými a medovými prameny štědře protkanými skrze temnotu. Nebyla to Alinor, ale nová hrdinka, o kterou měl usilovat.

Rty se mu roztáhly do úsměvu a on cítil, jak jeho nitrem bodlo kopí touhy. Jaký to poklad se nalézal v této posteli?

A ona skutečně byla poklad, příjemně teplá a měkká, jak dřímala. Dlouhé řasy jí jemně odpočívaly na tvářích, růžové rty měla pootevřené.

Natáhl se, aby se dotkl hedvábných kudrn jejích vlasů. Hebké pramínky se omotaly kolem jeho prstů a krev mu okamžitě vzplála.

Kdo byla? A jak se ocitl v její posteli?

Zamračil se, zatímco se snažil vybavit si, co se stalo. Poslední, na co si vzpomínal, bylo to, že opustil chýši čarodějnice a tváří v tvář se setkal s Alinor, která byla tak rozčilená, jako nikdy.

Alinor.

Když si vzpomněl na její jméno, cuklsebou. Měl si ji za několik dnů vzít, a přesto i samotný její hlas mu drásal uši. Ačkoliv byla bezpochyby nejkrásnější ženou na světě, představa její tváře a postavy mu zkroutila žaludek.

Dosti už! Má být tvou paní, ženou, a ty ji budeš ctít.

Jistě, bude. I kdyby to měla být jeho smrt.

A upřímně řečeno, nejspíš se jednoho dne vrhne z nejbližšího úbočí hory, aby se jí zbavil. To byla celkem poutavá možnost.

Ale ani zdaleka ne tak poutavá, jako tato cizinka po jeho boku.

Tato cizinka s malým vílím obličejem a tmavým obočím, které se klenulo nad očima zavřenýma ve sladkém spánku. Přejel palcem po růžové tváři, která byla měkčí, než královské prachové peří a dotkl se jemných okvětních lístků jejích rtů. 

Postrádala velkou krásu Alinor, a přesto na ní bylo něco, co přitahovalo jeho pozornost. Něco, co mu dávalo znát, že i právě v tuto chvíli, zatímco zde leží, se jeho historie mění. Děkoval za to Bohu. Konečně nalezl něco nového.

A ona byla přitažlivé sousto. Její vzhled byl zemitý a sladký, ne perfektní a ostrý, jako Alinořin. Dřív, než v tom sám sobě dokázal zabránit, stáhl přikrývku, aby si ji mohl lépe prohlédnout. A jak se pohledem toulal po jejím částečně oblečeném těle, prohnalo se jím teplo, přímo k tříslům, která zabolela touhou po ní.

Podle šatů by hádal, že je nějakou pokojskou v hostinci, i když barva a styl jejího oděvu se neshodoval s ničím, co kdy předtím viděl.

Krátká večerní róba dosahovala sotva pod boky a odhalovala pár neuvěřitelně hebkých a půvabných nohou. Nohou, které zoufale chtěl ochutnat svými rty. Nohou, které bolestně toužil cítit omotané kolem svých boků, jak by se s ní pomalu a důkladně miloval, dokud by oba nebyli vyčerpaní a plně uspokojení.

Uznale nasál vzduch, zatímco dlaní přejížděl po vnější straně jejích stehen. Jeho tělo ještě více ztvrdlo v odpověď na to, jak žena ze spánku vzdychla a zasněně se zavrtěla.

Srdce se mu zastavilo, když se noční košile vyhrnula výš a odhalila malou, tenkou pokrývku, která skrývala vlhkou, ženskou část jejího těla.
                                                         
Kdo však byla tato pokušitelka?

Byla to ta, o které mu vyprávěla ta stará čarodějka?

Musela být. Pouze to by vysvětlovalo jeho přítomnost zde, na tomto nanejvýš podivném místě.

A jak tak sledoval její odpověď na svůj dotek, věděl, že už nikdy nechce víc Alinor a jejího kňourání. Chtěl po svém boku tuto ženu se zuřivostí, která byla stejně ohromující, jako domáhající se.

Ji a její bujnost, plnost křivek, tak rozdílnou od Alinořina tenkého, křehkého rámu. Tělo této ženy bylo stvořeno pro útěchu muže v chladné zimní noci. Vskutku, její ňadra by se mu volně rozlila přes dlaně a stehna byla stvořená pro kolébání boků muže, zatímco by se nořil hluboko do jejího těla.

Hladový a plný bolestné touhy sklouzl rukou po křivce jejích stehen zpět nahoru k lemu krátké, tmavě modré noční košile.

Taryn si povzdechla ze svého žhavého snu o mimořádně impozantním hrdinovi. O muži, který ovládal svět kolem sebe a nikdy se neomlouval.

Celou noc snila o tom pohledném, temném cizinci se zářivě zelenýma očima a silnou náručí, ve které ji mohl držet. Šeptal jí hlubokým, smyslným hlasem. Trápil ji obrazy svého žití a potřebou udělat jeho život lepším.

SparhawkStatečný.

Jak hloupé jméno, a přesto…

Tak nějak sedělo k hrdinovi příběhu.

Dokonce i teď dokázala ve svých snech vidět pohlednou tvář z obálky knihy, cítitteplou ruku klouzat po vnější straně jejích stehen, poté po noze nahoru. Její tělo se přetočilo do jeho pohlazení, naléhalo na něj, zatímco ji stravovaly oheň a horečka. 

Zadržela dech, jak se ta ruka pohnula k jejímu pasu, pak výš. Přes křivku břicha až k jejím…

Prudce otevřela oči, když se někdo dotkl jejích ňader.

S výkřikem vyskočila z postele a uviděla vysokého muže oblečeného ve středověkém oblečení, který na ni zíral s arogantně nadzvednutým obočím.

„Kdo sakra jsi!“ dožadovala se odpovědi. Až pozdě si uvědomila, že seskočila na špatnou stranu postele.

Byl mezi ní a dveřmi.

Bože, pomoz jí.

Ale on se ani trochu nepřiblížil. Jen ji z postele sledoval s výrazem, který by se nedal nazvat jinak, než trpělivým. Jeho stříbrná kroužková košile se ve světle leskla a na sobě měl bílý plášť, který nesl znak rudého půlměsíce a jelena.

Vypadal přesně, jako…

Hlava se jí zatočila. To nemohl být on. Prostě nemohl.

„Jsem hrabě z Ravensmooru. A ty?“

„Já totálně vyšiluju,“ řekla.

„To je nanejvýš podivné jméno, milady. Neráčíte být náhodou Velšanka?“

Taryn se namáhavě pokoušela popadnout dech, jak tak zírala na toho úžasného muže ve své posteli, který mluvil s hlubokým, smyslným britským přízvukem. Muže, který vypadal až moc jako hrdina na obálce její knihy.

Dokonce měl kolem krku stejný zlatýšpičák…

Co se to tu kruci děje?

V tu chvíli napůl čekala, že se ozve znělka z Pásma soumraku a Rod Sterling začne se svým blábolením o dimenzích.

„Jak ses dostal do mého domu?“ zeptala se.

Teprve teď se pohnul z postele. Blížil se k ní jako nějaký malátný, elegantní predátor zvedající se z podřepu. Svaly se mu při pohybu doslova vlnily, kroužková košile při jeho krocích nepatrně zaskřípěla. Srdečný, uličnický úsměv pohrával na okrajích pohledných rtů, když jí zaklonil bradu, aby se jí mohl zadívat dolů do očí.

Ta síla ji zcela zaplavila. Byl statný a vysoký, a tak neuvěřitelně báječný, že jediné, co chtěla, bylo ho ochutnat. Mužná vůně santalového dřeva a kůže jí vtrhla do hlavy a zanechala ji bez dechu a celou rozehřátou.

Jeho prsty zůstaly na její čelisti a vyvolávaly v ní mrazení, zatímco hleděla do očí tak neuvěřitelně zelených, že se sotva zdály být skutečné. Do očí hypnotizujících ji nebezpečností a inteligencí, které prozrazovaly o svém majiteli.

Byl na ni jemný, ale nebylo pochyb, že by mohl být smrtící. Nepochybně měl sílu na to, aby si s ní mohl dělat, co by se mu zachtělo.

A přesto neudělal jediný další pohyb, aby se jí dotkl. Jen ji propaloval skrz na skrz pohledem. Pohledem, ze kterého sálal zadržovaný hlad.

Když promluvil, hluboká majetnickost jeho hlasu jí v těle vyvolala zachvění.

„Popravdě, milady, nemám zdání. Vím pouze to, že jsem zde, abych vás získal.“

Získal? Zamračila se nad zvláštní volbou slov. „Jak získal?“

„Čímkoliv, co bude zapotřebí.“

No, jo, tohle bylo divný. Praštila se do hlavy, nebo tak něco? Stále ještě snila? Možná dostala horečku, kvůli které měla halucinace. Brzké stádium demence? Taryn skousla rty, jak se snažila uspořádat myšlenky a přijít na přijatelné vysvětlení toho, proč je tenhle úžasný kus chlapa naprosto nehodícího se do současnosti v jejím domě a nesnaží se ji znásilnit.

Možná to byl jen nějaký přelud, který způsobila příliš velká dávka stresu a kofeinu.

Ale ruka na její tváři se zdála být příliš skutečná a muž stojící před ní příliš impozantní, než aby si to jen představovala. 

„Podívej, pane Děsivý, nevím, jak ses sem dostal, ale okamžitě odejdi, nebo zavolám poldy.“

„Poldy?“

„Policii. Chlupatý. Však víš, zákon.“

Zamračil se. „To já jsem zákon, milady. Nezodpovídám se nikomu kromě sebe.“

Och, tohle bylo zatraceně zlý.

Sklonil hlavu, až jitmavé vousy poškrábaly na tváři, a zašeptal jí do ucha. „Nebojte se mě, maličká,“ vydechl chraplavě. „Jste mojí hrdinkou a já nemám v úmyslu vám jakkoliv ublížit. Nikdy.“

„Co tedy zamýšlíš udělat?“

Odtáhl se a věnoval jí čertovské zašklebení. „Hodlám se vám dvořit. Zajistit, že se do mě do konce týdne bezhlavě zamilujete.“

Probublal jí nervózní smích. Tohle bylo zkrátka příliš bizarní, aby se to dalo popsat slovy.

„Vy mi nevěříte?“ zeptal se s povýšeným pohledem.

„Kámo, já nevím, čemu věřit.“ Opravdu nevěděla. „Jak ses vůbec dostal do mého domu?“

Pokrčil rameny. „V jednu chvíli jsem stál před svou…“ Jeho oči se zostřily zlostí a on zaváhal. Odkašlal si. „Mrkl jsem a ocitl se tady.“

„Mrkl jsi jako Jeannie, správně?“

„Jeannie?“

„To je jedno.“

Sjel prsty po její čelisti, pak jí je zapletl do vlasů. A když k ní naklonil hlavu, rychle se odtáhla z jeho objetí a zamířila ke dveřím. V polovině cesty zamrzla na místě, když pohledem zachytila knihu na svém nočním stolku.

Její temný rytíř s mečem byl pryč, a na jeho místě stál blonďák, který držel kytici růží.

To snad ne!

Nevěřícně zalapala po dechu. To nemohla být pravda. On prostě nemohl být…

„Sparhawku?“

Napřímil se. „Vy znáte mé jméno?“

„Dobře,“ řekla pomalu. „Jsem zdrogovaná.“ Bylo jí jedno, že si ani jednou žádnou drogu nevzala. Nezdálo se, že by existovalo jiné logické vysvětlení. Esther jí musela dát něco do kávy. I když netušila, proč trvalo sedmnáct hodin, než to nějak zabralo.

Prostě tu muselo být nějaké rozumné, logické vysvětlení, proč tu ten tak pitomě pojmenovaný SparhawkStatečný, Hrabě z Ravensmooru, stál ve svém brnění a ona ztrácela hlavu.

Ale opravdu žádné nebylo.

Musím zavolat Esther.

Pokud někdo věděl, co se děje, určitě to byla ona. Poté, co zvedla telefon a zavolala na informace, rychle zjistila, že pro obchod neexistoval žádný záznam.

A upřímně, vlastně to ani nebylo překvapení. Někde hluboko v mysli už to tušila.

Přesto cítila potřebu přijít na cokoliv, na co mohla. „Víš co, teď se hodně rychle obleču a ty a já si uděláme výlet.“

„Kam?“

„Do malého knihkupectví.“

Zamračil se. „Co je to knihkupectví?“

Promnula si spánky. „Hádám, že ve středověku nic takového nebylo, že ne?“

„Středověku? Lady, používáte velice podivná slova.“

Znovu se nervózně zasmála. „Jo, dobře, nebudu to zdržovat,“ řekla a použila slova, kterým by, jak doufala, mohl rozumětlépe. „Neprodleně se obléknu a pospíším si zpět k tobě či k ti, nebo jakkoliv to má vlastně být.“

Jeho zamračení se prohloubilo, a jak zamířila do koupelny, přísahala by, že ho slyšela říkat, „Zvláštní toť slečna, ale nanejvýš zábavná.“

Sparhawk vyšel z pokoje, zatímco čekal, až se Lady Totálně Vyšilujuvrátí. Čarodějka nežertovala, když říkala, že tento svět je naplněn podivnými divy. Byly tu rostliny uvnitř nádob, ve kterých nebyla voda ani zemina. Podivný nábytek pokrytý tmavě zelenou látkou. Nic v obydlí této ženy mu nepřišlo ani vzdáleně povědomé.  

Co bylo zač toto místo, kam ho čarodějka poslala? Možná jiná planeta? Svět kouzelníků?

Snad by se měl bát o svou nesmrtelnou duši. Ale když se mu v hlavě vynořila myšlenka na návrat k Alinor, dokonce i něco, co ohrožovalo jeho věčnost, muselo být lepší, než její nasládlý úsměv a nevýrazný důvtip.

Jak šťouchal do rostliny, která měla zvláštní, nepřirozenou strukturu, ucítil za svými zádyčísi přítomnost. Otočil hlavu a zamrzl na místě. Jeho nová paní na sobě měla podivnou tuniku s krátkými rukávy a kalhoty, které byly vysoko na stehnech ustřižené. Pohled na ty dlouhé nohy ho přiměl přemýšlet o tom, jak hebká byla její kůže v jeho dlani a o kolik lépe by chutnala na jazyku.

Pomalu přejel očima přes bujné křivky až k jejímu obličeji. Zrůžovělé tváře mu daly znát, že se pod jeho pohledem cítí nepohodlně. Usmál se nad tím poznáním.

Taryn se nemohla ani pohnout, když se dívala na to, jak ji Sparhawk pozoruje. Ten chlap byl tak neskutečně sexy. Zelené oči byly naplněné žárem a tělesnými znalostmi. Věděla, na co myslí, a upřímně, myslela na to taky. Představa jeho nahého a v její posteli… na jejím těle.

Jo, chlape!

Vyplňoval tu košili způsobem, jakým středověcí kováři určitě zamýšleli, aby byla nošena. Stál tam, široká ramena zatlačená dozadu. Z jeho postoje vyzařovala pýcha a nesl v sobě znaky muže jistého si sám sebou.

Muž uvnitř něj ničil ženu uvnitř ní.

A právě v tu chvíli jí došlo, že ho nemůže vzít na veřejnost v tomhle středověkém brnění. Pokud by nešli na gotický festival. Lidé by  mohli začít pokládat otázky, na které by ani nestihla odpovědět, a poslední, co potřebovala, bylo aby se tohle zvrtlo v nějaký špatný nízkorozpočtový béčkový film, ve kterém by skočili kdesi v laboratoři.

Nebo hůř, v blázinci.

Zatímco zírala před sebe, přešel místnost a zastavil se před ní. „Řekněte mi, milady, kde je váš poručník?“

Zamračila se. „Myslíš moje rodiče?“

„Mám na mysli kohokoliv, kdo je odpovědný za vaši budoucnost.“

„To budu já.“

Zmatený výraz přelétl po jeho pohledných rysech, než ho nahradilo pobavení. „Vskutku? Zodpovídáte se pouze sobě samé?“

„Stejně jako ty.“

Usmál se nad tou odpovědí, a předtím, než si uvědomila, co zamýšlí, zajal její rty těmi svými.

Taryn se krátce napjala a začala couvat dozadu, ale jeho ruce ji rychle obklopily a přitáhly ji blíž k jeho žáru, zatímco jí vnikl do úst a uchvátil je. Neexistovalo jiné slovo pro to, jak si je zcela přivlastnil.

Byla políbená už mnohokrát v životě, ale nikdy ne takhle. Nikdy s takovou planoucí intenzitou. Jeho jazyk jemně přemlouval její, jeho rty byly žádoucí.

A ta vůně…

Tak mužná. Tak vroucí. Tak sexy.

Vyzvedla se na špičky a zasténala pod jeho dotekem, toužila přitáhnout si ho blíž. Ochutnat víc z tohoto neskutečného muže.

Sparhawk zamručel pod vášní v jejím pohlazení, když kolem něj omotala ruce. Přitiskla se k němu a odpovídala na polibky s hladovou touhou, která ho překvapila. Ano, byla to divoška. Taková, která by ho v posteli uspokojila, a on by ji na oplátku nikdy neopustil v touze poněčem víc. Nikdy by neodešel, dokud by nebyla zcela vyčerpaná a uspokojená.

V tu chvíli věděl, že právě ji přijme za svou. Nikdy se nevrátí k Alinor.

Nikdy.

Přikryl její obličej dlaněmi a neochotně se stáhl. Nechala oči zavřené, jako kdyby si vychutnávala tu chvíli.

Usmál se.

Když otevřela velké oči laňky a vzhlédla k němu, ucítil, jak se v něm vzedmula zvláštní vlna. Byla syrová a bolestná a dožadovala se jí způsobem, který ho ohromil.

„To bylo pěkné,“ řekla zadýchaně.

Zasmál se. To bylo prvně, co mu nějaká žena toto řekla. 

Taryn se snažila získat zpět rovnováhu, ale nebylo to snadné. Ne, když vše, co opravdu chtěla, bylo vstoupit zpět do jeho náručí a užít si s ním to nejhříšnější milování. Ještě horší byl ten slabý hlásek kdesi vzadu v hlavě, který opakoval, že sex s postavou z romantického románu by se stejně nepočítal. Správně?

Mohla by s ním dělat, cokoliv by se jí zachtělo, a nikdo by se to nikdy nedozvěděl…

Och, ano, to by mohla být zábava.

„Dobře, Spar…“ Když chtěla říct jeho jméno, zarazila se. Sparhawk znělo při vyslovení nahlas zkrátka příliš absurdně, aby se to dalo vůbec vyjádřit slovy.

Co si to ta autorka myslela?

Och, udělej mi to, Sparhawku. Jsi chlapák.Taryn se sama sobě zasmála. Ne, to jméno ve skutečném světě nefungovalo.

„Jak chceš, abych ti říkala?“ zeptala se.

Nadzvedl obočí. „Můžete mi říkat Hrabě.“

Taryn zadržela další smích. Jo, dobře. To bylo pravděpodobně jediná horší věc, než Sparhawk. A z nějakého hrozného důvodu jí v hlavě začala hrát písnička od DixieChicks Sbohem Earle(pozn. překl. Earl je anglicky hrabě).

Och, to snad ne!

„Fajn, podívejte vaše veličenstvo nebo milosti nebo kdovíco, Hrabě a Sparhawk prostě nejsou přijatelní, dobře?“

Nějakým způsobem se Sparhawkovi podařilo vypadat ještě víc vznešeně. „Co prosím? A toto mi říká žena zvaná Totálně Vyšiluju?“

Tohle se rychle rozpadalo v ještě větší chaos a bizarnost. „Mé jméno není Totálně Vyšiluju. Jmenuju se Taryn. Taryn Edwardsová.“

Zdálo se, že se trochu uvolnil. „Lady Taryn?“

„Ne, prostě Taryn.“

„Nuže, Taryn. Můžeš mi říkat Sparhawku.“

Taryn skousla rty a zacukaly jí koutky. „Víš, chlapáku, to prostě dost dobře nemůžu.“

„Pak mi říkej milorde,“ odvětil, naprosto nechápal, co má za problém.

Taryn se zhluboka nadechla. „Nech mě ti vysvětlit můj svět. Když ti budu říkat milorde a ty mně milady, tak nás lidi oba zavřou.“

„Na pranýř?“

„Jistě. Hm, takže potřebuju jméno, kterým bych ti mohla říkat, a u kterého by se na nás nikdo divně nekoukal.“ Nebo které by mě nahlas nerozesmálo pokaždé, když ho použiju.

„Když je toto tvůj svět, mi—“ zarazil se, když nadzvedla obočí. „Taryn. Pověz mi, jaké jméno bych měl používat?“

Taryn se na něj pár vteřin dívala, jak procházela možnosti. Byl příliš fantastický, aby se jmenoval nějak jednoduše, jako Tom nebo Ken nebo Robert. Potřeboval nějaké víc ušlechtilé jméno.

Konečně skončila u rozhodnutí, že to jen zkrátí. „Co takhle jenom Hawk?“

Pořád trochu směšné, ale lepší.

Přikývl. „Nuže dobrá, Taryn. Pro tebe teď budu znám jako Hawk.“

Při těch slovech jí projelo zvláštní zachvění. Pro tebe. Určitě těmi slovy nemyslel nic zvláštního; přesto ji zahřála u srdce.

„Teď musíme něco udělat s tím oblečením.“

„Chceš měnit mé jméno a můj oděv, milady. To na mně není zhola nic, co by ti připadalo přijatelné?“ 

V jeho očích se mihl zraněný odlesk tak rychle, že měla za to, že se jí to možná jen zdálo. A v tu chvíli si vzpomněla na to, co o něm četla v knize…  

Alinořina slova způsobila, že jeho staré rány znovu začaly krvácet.

Poznal kritiku a už dávno ji přestal jakkoliv tolerovat. Nikdonemuselpoukazovat najehonedostatky, protože důvěrně znal každou chybu, kterou měl.  Bylo na ně s křišťálovou jasností upozorňováno v jehomládí, pod násilným poručnictvímjehopána.
Pokud tohle byla opravdu postava Sparhawka přivedená k životu, tak bude mít stejnou minulost, jako Sparhawk v knize.

Srdcejí při té myšlence poskočilo. Muž v knize si celým životem nesl osamělost a utrpení. Byla to jeho bolest, kvůli které o něm četla dlouho do noci, potřeba vidět ho šťastného, co ji hnala k tomu, aby otáčela stránku za stránkou v naději, že Alinor nějak pochopí, jak skvělého chlapa má.

Taryn se při tom pomyšlení zarazila.

Ne, tohle nebylo skutečné. On nebyl skutečný. Sparhawk je rytíř z knihy. Nemůže ožít.

A přesto…

„Co se stalo s tvými rodiči?“ zeptala se.

Jeho oči zmatněly. „Matka zemřela po porodu, bratr se narodil mrtvý. A můj otec skonal zármutkem o několik měsíců později.“ 

„Kdybys za něco stál, kluku, tvůj otec by se nezatratil ďáblu tím, že si vzal život, aby se tě zbavil…“

Taryn sebou trhla, když si vzpomněla na slova, která řekl Sparhawkův strýc, když dovedli vystrašeného chlapce k jeho dveřím. Bylo mu sotva osm, přesto se Sparhawk odvážil odporovatnefér zacházení, a strýc ho udeřil tak silně, že rána způsobená jeho prstenem zanechala jizvu. 

Jizvu na levé tváři, přímo pod okem.

Jizvu, která by nejspíš vypadala přesně jako ta vybledlá, kterou měl na své levé tváři Hawk.

Srdce se jí zastavilo.

„Poslali tě žít s tvým strýcem, když ti bylo osm?“ zeptala se, doufajíc, že to popře.

„Jak jsi to věděla?“

Taryn se udělalo zle. Uprostřed hlubokých nádechů se posadila na opěradlo tmavě modré pohovky. „No, páni,“ vydechla.

Hlava se jí točila. Jak mohlo tohle být skutečné? Jak se mohl dostat do jejího světa? Jak?

Hawk přešel blíž k ní, vzal ji za ruku. „Jsi v pořádku, Taryn? Vypadáš, jako bys měla omdlít.“

Zcela upřímně, cítila se na omdlení. „Jsem v pohodě,“ řekla, zatímco zírala na dlouhé prsty svírající její ruku. Prsty, které byly z masa a kostí, stejně, jako muž vedle ní.

„Musíme za Esther.“ Jo, to vážně museli. Určitě měla nějaké opravdové odpovědi.

„Za Esther? Tou čarodějkou?“

„Cože?“

„Ta čarodějka, co mě sem poslala. Jmenovala se Esther. Znáš ji?“

Taryniny oči se rozšířily. „Malá šedovlasá žena s hnědýma očima?“

„Ano.“

„Ona tě sem poslala?“

Přikývl.

No, to dost věcí vysvětluje. „A neřekla ti náhodou, proč tě sem poslala?“

„Požádal jsem ji o to. Chtěl jsem uniknout blížící se katastrofě s Alinor, a ona mi řekla, že se ocitnu v zázračném světě, což se stalo. Ale neznám zdejší scénář, vím jen, že jsi má hrdinka a že se mám pokusit o to, aby ses do mě zamilovala.“

To… snad… ne. „Proč bys žádal takovou věc? Tvůj svět se nezdál tak špatný.“

Dle výrazu jeho tváře soudila, že nesouhlasí. „Mám své důvody, milady. V mém domově je mnoho nepříjemností, kterým bych se nejraději vyhnul.“

Tomu rozuměla. Měla vlastní nepříjemnosti, kterým by se ráda vyhnula. Nabrala hluboký, posilující nádech, donutila se vstát a vrátila se k problému, který to celé začal. Jeho šaty.

Měla nějaké z Robových tepláků, které si od něj jednou půjčila, když si na sebe u něj doma nedopatřením vylila Colu. I když Rob nebyl ani zdaleka tak velký, jako Hawk, tepláky by se měly dokázat dost roztáhnout na to, aby to aspoň ušlo.

Dala je Hawkovi a o deset minut později toho nápadu litovala, když Hawk vyšel z ložnice a na sobě měl námořnické tepláky, které objímaly zadek tak prvotřídní, že se udivovala nad tím, že ho ministerstvo zemědělství neoznačkovalo. A její tričko velikosti XXL bylo napnuté přes hruď tak dobře vyladěnou, že by ho mohla najmout pro reklamu na magazín o svalech.

Co hůř, ty tepláky byly posazené nízko na jehopevných bocích a dokonale tak odhalovalybřišní svaly.

Oh, kruci, tak strašně je chtěla cítit pod svými prsty.

A v tu chvíli měla chuť děkovat neznámé autorce té knihy. Ta ženská byla bohyně! A jejímu vkusu co se týče mužů, by se mělo tleskat do skonání světa.

Sparhawk se pozastavil, když zaznamenal rozpálený pohled Taryniných velkých hnědých očí. Ani nemrkla, zatímco si ho odspoda nahoru celého prohlížela. Pousmál se nad tím vědomím.

S chtíčem mohl pracovat. To lhostejnost by zhatila jeho plány.

„Je můj oděv odpovídající?“ zeptal se.

Přikývla, zamrkala, pak spojila pohled s jeho. „Cože to?“

Zasmál se. „Ptal jsem se, jestli je teď pro tebe mé oblečení přijatelné.“

„Mmm-hmmm,“ řekla a ten zvuk dával znát její schválení. „Už potřebujeme jen tenisky a jsme vybavení.“

Neptal se. Popravdě, bál se zeptat. Tenisky, to znělo skoro bolestivě. „Mám své boty.“

Zavrtěla hlavou. „Bez urážky, ale škorně a tepláky k sobě prostě nesedí.“

„V tom ti budu věřit.“

Taryn se rozhodla, že tak jako tak je dost dobře oblečený na to, aby ho vzala do knihkupectví. Popadla z kuchyňské linky klíče, vyvedla ho ven z domu a ukázala mu svoje auto na příjezdové cestě.

Zamířil k němu se zamračením. To se značně prohloubilo, když kolem projelo další auto, a na jeho tváři mezi sebou zápasilystrach se zvědavostí, jak ho sledoval. „Jak se tyto věci pohybují bez koní?“

„Mají v sobě stroje. Tobě by nejspíš nedávaly žádný smysl.“

„Tomuto jednomu označení rozumím, milady. V mém světě jsme také měli stroje.“

„Vážně?“

„Vskutku, ale nic, jako je toto.“ Přejel dlaní po střeše jejího auta, jako by ho obdivoval.

Usmála se při pohledu na ten nadšený výraz a něco uvnitř jí říkalo, že si projížďku v jejím pronajatém autě zamiluje.

Hluboce oceňující pohled mu přeběhl po tváři, jak si sedal na místo spolujezdce a ona nastartovala.

Jakmile vyjeli z cesty a rozjeli se dolů po silnici, jeho oči zazářily jako oči dítěte, které úplně poprvé vidí oceán.

„To je jako mít křídla,“ vydechl, zatímco sledoval, jak krajina prolétává kolem. „To je neuvěřitelné!“

„To je v pohodě. I když tohle auto není tak rychlé, jako můj Firebird.“

Oči se mu rozzářily ještě víc. „Ty jezdíš na ptákovi, který létá rychleji než oheň (pozn. překl.: fire = oheň, bird = pták)?“

„Ne tak docela. Je to auto, stejně jako tohle, jen víc super a rychlejší.“ Aspoň když zrovna funguje. Se smíchem vyjela na mezistátní silnici a zamířila tam, kde byla včera.

O půl hodiny později stáli před prázdným obchodem, kde den předtím byloEstheřino knihkupectví. Okna byla zakrytá a vypadalo to, jako by tu nic nebylo nejméně rok. Žádná cedule, žádné knihy. Nic.

„Tohle nemůže být pravda,“ řekla polohlasně.

„Co se děje?“

„Včera tady ten obchod byl.“

Věnoval jí zmatený pohled. „Nezmýlila ses?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, přísahám. Zrovna včera jsem tam seděla a pila kafe, zatímco jsem si povídala s Esther.Tvrdila, že mi její kniha pomůže…“

Bylo to neuvěřitelné.

„Co to tedy znamená?“ zeptal se Hawk.

Taryn zavrtěla hlavou. „Hádám, že to znamená, že tě musím naučit moderní angličtinu. Protože kámo, zdá se, že jsi tu uvízl.“

Sparhawk viděl nevěřícnost v jejích očích a už už ji chtěl opravit. Ale neudělal to.

Zdálo se, že až příliš dychtí po tom, aby odešel. Ostatně jako většina jeho známých. Třebas kdyby ji dokázal nějak přesvědčit k tomu, aby s ním strávila čas, mohla by ho začít mít ráda, alespoň trochu.

Ale proč by měla, když ani tvůj vlastní druh tě nemůže vystát?

Potlačil ten hlas. Ta čarodějka by ho sem jistě neposílala, pokud by nevěřila tomu, že je možné zařídit, aby po něm tato zvláštní žena ve zdejším příběhu toužila.

Chytil se té myšlenky a vzal Taryninu ruku ze dveří, sevřel ji ve své. „Řekni mi, milady, bylo by snad tak strašně zlé být tu se mnou uvízlá?“

Taryn chtěla říct ano, ale nemohla. „Já nevím, Hawku. Nevím o tobě nic, kromě toho, co jsem si přečetla v knize.“

„A já nevím nic o tobě, má lady Taryn, kromě toho že se zdáš být laskavá a milá žena.“

„Jo.“ Tak laskavá a milá, že ji její přítel odkopl kvůli lacinému požitkuv jeho kanceláři. „Pojď, musíme ti sehnat víc oblečení a nějaké boty.“

Převedla ho přes rušnou ulici do TJ Maxxu, aby ho mohli pořádně obléknout. Vlastně to byla docela zábava, protože Hawk neměl ponětí, co bylo moderní a co ne. Oblékl si, cokoliv mu řekla, a jo, v džínách vypadal zatraceně dobře. Když vyšel ven z převlékací kabinky, jedna žena dokonce narazila do stojanu s kravatami, protože na něj nemohla přestat zírat.
Ne, že by jí to Taryn měla za zlé. Sama se cítila tak trochu, jako by měla závrať. Nezdálo se, že by si Hawk byl vědom, jak jiné ženy vyvádí z rovnováhy. Vypadalo to, že si všímal jen jí, což byla moc příjemná změna. 

„Sedí dobře?“ zeptal se.

Taryn si skousla ret, když uličnicky přikývla. „Och, jo, zlato, sedí přesně tak, jak Bůh a Calvin zamýšleli, že by džíny měly muži sedět.“

„Calvin?“

„To je jen takový výraz.“ Natáhla se a rozepnula límec, aby ho tmavě zelené tričko s dlouhými rukávy neškrtilo. Ta barva udělala jeho oči ještě zářivější. Jeho kůži opálenější, božštější.

Stálo ji všechny síly, aby ho nestrčila do převlékací kabinky a nestrhla z něj oblečení, pro potěšení z toho pohledu a mazlení.

Vážně, žádný chlap by neměl být takhle svůdný a sexy.

Taryn ho poslala zpátky dovnitř, aby se svlékl a šla vybrat spodní prádlo a ponožky. Když se k ní vrátil, měl na sobě znovu tepláky a oblečení držel v rukou.

Jakmile zaplatili, vzala ho Taryndo obchodu se sportovním zbožím, aby mohli koupit boty.

„Ty máš snad tu úplně největší velikost nohy,“ vydechla, jak je přeměřovali. Vážně měl velikost čtyřicet osm. „Panejo, ty jsou obří.“

„To se mi vysmíváš?“

„Kdepak,“ ušklíbla se. „Věř mi, v mém světě má velká noha podstatnou výhodu.“ 

„Proč to?“

„No, ženy přirovnávají velikost chodidla k…“ sklouzla pohledem k oblasti jeho těla, která už hodiny podněcovala její zvědavost.

Oči se mu rozšířily, když pochopil, co tím myslí. „Milady!“

„Já vím, jsem zkažená, ale nemůžu si pomoct. Viděl ses už někdy v zrcadle?“

Usmál se na ni, zatímco vstal, aby si ji přitiskl k sobě. Sklonil hlavu, aby jí mohl zašeptat do ucha. „Kdykoliv si bude má Lady Zkažená přát uspokojit svou zvědavost, jsem tím nejochotnějším prosebníkem.“ Ta slova jí do těla vyslala mrazení, stejně jako horký dech najejím krku.

Taryn zavřela oči a vdechla jeho vůni. Opravdu jí stálo všechny síly nepřitáhnout ho k sobě a neulíbat ho k smrti.

„Nepokoušej mě,“ řekla tiše. „Potřebujeme najít kryty na obří nohy.“
Ale než stihla uniknout, vtiskl jí narty velmi rychlý a mocný polibek. Taryn tála. „Ty jsi až příliš dobrý na to, abys byl skutečný.“

Ale on přece vlastně nebyl. Ne doopravdy.

Nebo byl?

Odtáhla se a zamračila. „Jak ses sem dostal, Hawku?“

Prsty se jí proplétal ve vlasech a usmál se na ni. „Požádal jsem starou čarodějku o zázrak, který by mě ochránil od Alinořiných spárů, a ta čarodějka mě poslala za tebou.“

„Jo, ale jak?“

„Nemám zdání. Jednu chvíli jsem stál před Alinor, která na mě křičela, a tu další jsem se probudil ve tvé posteli.“

„Můžeš se nějak dostat zpátky domů?“

Sparhawk zaváhal. Ta čarodějka říkala, že když se do něj Lady Taryn nezamiluje, bude se muset vrátit zpět do vlastního příběhu. To bylo to poslední, co by chtěl. Za všechny ty roky měl Alinor dost. Skutečně, raději by zemřel, než být nucen se jí ještě jedinkrát dvořit.

„Nikoliv,“ zalhal, nebyl ochotný přemýšlet o svém životě ve své vlastní knize. „Byl jsem sem poslán kvůli tobě, Taryn. Potřebovala jsi hrdinu a já jsem zde, abych jím byl.“

Viděl radost a bolest, které jí jeho slova vyryla do tváře.

„Nechceš snad, abych byl s tebou? Je tu jiný hrdina, kterého bys upřednostňovala?“

Povzdechla si. „Ne tak docela. Jen prostě nevím, co dělat s mužem ze středověku. Tím myslím, že přece nemůžeš někde pracovat nebo cokoliv. Pro rytíře v zářícím brnění není v Americe dvacátého prvního století moc příležitostí.“

„Chceš tedy, abych se vrátil do své knihy?“

Vypadala zmateně. „Ne… Ano… Já nevím. Jen si zkrátka nejsem jistá, co bych s tebou měla dělat.“

„A co se mnou chceš dělat?“

Taryn při téhle otázce polkla. Obrazy v její mysli byly horké a zkažené a naprosto nevhodné, když právě stála na veřejném místě. „Já nevím, Hawku,“ odpověděla popravdě.

„Pak předstírej, že tu jsem jen na sedm dnů. Předstírej, že po konci týdne mě už nikdy nebudeš muset znovu vidět. Že se prostě vrátím tam, odkud jsem přišel. Co bys se mnou v tom případě dělala?“

Toužebně se usmála. „Nejsem si jistá.“

„Věnuj mi sedm dní svého času, Lady Taryn. Jen sedm. Přísahám, že pokud si pak nebudeš přát, abych nadále zůstával ve tvé blízkosti, zmizím navždy a vrátím se do své knihy vzít si Alinor.“

Taryn skousla rty nad tak nádhernou představou. Sexy přítel na sedm dnů, který by jí nezlomil srdce. Esther měla pravdu; bylo to přesně, co jí doktor předepsal. „Tak dobře. Sedm dnů.“

Vzdálila se od něj a šla mu koupit boty, pak ho vyvedla z obchodu, k jejímu autu, aby mohli dojet zpět k ní domů.

Bylo tak zvláštní mít ho tu, po tom, co se stalo s Robem. Přesto si část jí samé jeho přítomnost opravdu užívala. Hawk ji pobláznil způsobem, jako se to ještě žádnému jinému muži nepodařilo.

Zůstal s ní celé odpoledne a pomáhal jí vařit večeři, i když ve skutečnosti neměl ponětí, jak udělat i tu nejjednodušší věc. Hlavně elektrický otvírač na konzervy ho naprosto zmátl.

Nejdřív si myslel, že je posedlý a pokoušel se ho zabít její naběračkou. Nakonec ho přesvědčila o tom, že je to dobrá věc a ukázala mu, jak to funguje.

Zamračila se, zatímco se snažila otevřít víčko sklenice s omáčkou na špagety.

„Ukaž, má paní, dovol mi to udělat.“

Podala ji Hawkovi, který ji okamžitě bleskurychle otevřel.

„Díky,“ řekla a vzala si ji zpátky. Tak v tomhle byl opravdu dobrý.

Hawk naklonil hlavu, než přešel ke sporáku, aby prozkoumal plotýnky. „Není tu oheň, a přesto je to horké.“

„To díky elektřině.“

Se zamračením se k ní otočil. „Elektřině?“

Taryn se mu to pokusila vysvětlit, pak si uvědomila, že tomu vlastně sama doopravdy nerozumí. „Je to magie,“ řekla tedy nakonec. „Hustá magie.“

„Spíše horká magie,“ řekl a vrátil zpět hrnec. „Zde ve své knize máš nanejvýš pozoruhodný svět, Lady Taryn.“

„Tohle není kniha. Tohle je realita.“

Zdálo se, že ho tohle prohlášení zmátlo. „Nikoliv, milady. Já jsem postava a ty jsi postava. Náš svět je kniha, která je psána někým jiným, dokonce i teď, jak tu mluvíme. Každý náš pohyb a každé slovo je pečlivě naplánováno.“

„Ne,“ řekla a pokusila se mu to vysvětlit. Šla ke své knihovně a vytáhla ven jednu z knih v měkké vazbě. „Tohle jsou knihy a tohle je realita. Nejsme v knize. Jsme v mém domě.“
„Jsi si jistá, Taryn? Jak víš, že tohle není kniha a my nejsme jen loutky vedené rozmary někoho jiného?“

„Protože já jsem skutečná osoba z masa a kostí. Nikdo mě neovládá. Ovládám se sama.“

„A kdyby ses mě zeptala, řekl bych to samé, tak jak víš, že je to pravda?“

To byla velice zvláštní poznámka a ona se díky ní začala cítit strašlivě nepříjemně. „Přestaň s tím, dobře? Začínám se cítit jako ti lidi v Pásmu soumraku, co byli uvěznění uvnitř městečka na hraní obřího dítěte, které se tím bavilo.“ Otřásla se, pak se zarazila. „Jestli je tohle kniha, tak jak to, že všechno tady je ostré a čisté? Všechny barvy jsou intenzivní a svět nikde nekončí.“ 

„V mé knize je to také tak.“

To ji překvapilo. Byla by si myslela, že všechno je útržkovité a nejasné. „Opravdu?“

„Jistě. Není zde žádný rozdíl, co se týče citových nebo smyslových zážitků. Jen prostředí se změnilo.“

No, to bylo prostě děsivé.

Věnoval jí milý úsměv. „Ale musím říct, že tvůj svět se mi líbí o mnoho více, než můj.“

„Proč?“

Pohled zelených očí ji spálil svou intenzitou. „Protože jsi v něm ty.“

Při těch slovechroztála. Kruci, ten chlap dokázal být někdy nepřiměřeně okouzlující. Co to na něm bylo, že ho tolik chtěla? Byla to snad taky kouzla?

Pokusila se představit si, jaké by to bylo mít skutečného Hawka z moderní doby. Byl by jí tak okouzlený? Byla by ona tak okouzlená jím? Bylo těžké být si jistá.

Možná se tohle všechno dělo proto, že byl hrdina a ne opravdový muž. Ale pak, co vlastně bylo skutečné? Nebylo snad skutečné něco, co v ní vyvolávalo pocity? Něco, co mohla vidět, okusit, čeho se mohla dotýkat, cítit to a slyšet? Pokud bylo, tak byl Hawk úplně stejně skutečný, jako byl Rob.

A ta myšlenka ji opravdu vyděsila.

Jakmile byla večeře připravená, nandala mu špagety a pak talíř odnesla do jídelny, aby se mohli najíst. To bylo něco, co se ukázalo snazší říct, než udělat. Hawk neměl ponětí, jak jíst vidličkou.

Zíral na ni, jako kdyby to byla nějaká bytost z vesmíru.

„Copak vy nemáte vidličky?“

„Nikoliv, milady. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl.“

„Ou.“ Vzala si ji od něj a ukázala mu, jak namotat těstoviny připomínající andělské vlasy kolem hrotů. Zkusil s jídlem zamířit k puse, ale špagety sklouzly z příboru a spadly mu rovnou do klína.

Tarynzadržela smích a natáhla se, aby je zvedla, ale v momentě, kdy se ho dotkla, věděla, že udělala chybu. Jakrukou přejížděla po jeho těle, uvědomila si, žeje úplně ztvrdlý.Oči mu zaplály, zatímco prudce nasál vzduch mezi zuby.

Odkašlal si, vystřelil do stoje a vzdálil se od ní. Špagety s plácnutím přistály na podlaze. „Odpusť mi, má paní,“ řekl, když se sklonil, aby to uklidil. „Neměl jsem v úmyslu tě urazit.“

„Urazit mě čím?“

„Mým, um… mým nežádoucím stavem. Uvědomuji si, že jsi náležitě ctnostná žena a omlouvám se, pokud jsem ti způsobil jakékoliv nepohodlí.“

Jediná věc, která jí způsobovala nepohodlí, byly jeho rozpaky. „To je v pohodě, vážně,“ řekla, zatímco mu pomáhala uklidit podlahu. „Nejsem uražená.“

Pozastavil se, aby se na ni podíval. „Ne?“

Zavrtěla hlavou. „Vlastně jsem polichocená.“

Zelené oči ztemněly, pátravě si ji prohlédly. „Vážně?“

„Vskutku,“ odvětila jeho vlastním jazykem. Přiblížila se k němu, až se téměř dotýkali. Jasně mu z tváře vyčetla touhu. Viděla potřebu, kterou k ní cítil. A ona ji cítila také. Byla horká a zkažená. Domáhající se. A jediné, co chtěla, bylo ochutnat toho muže před ní.

Sparhawk nebyl na polibek připravený. Zamručel, když ucítil její chuť, a jeho tělo ztvrdlo ještě více. Celý dlouhý den cítil v tříslech bolestnou touhu po ní. Stálo ho všechny síly, aby si ji násilím nepřivlastnil, ale něco takového by nikdy neudělal. Byla jeho hrdinkoua jako taková si zasloužila jen nejvyšší respekt a obdiv.

Hlava se mu zatočila ze sladkosti jejích úst a vůně jejích vlasů, dojmy z nich mu vtrhly do hlavy. Přitiskla si ho k sobě, zatímco mu dlaněmi přejížděla po zádech, díky čemuž po ní zatoužil ještě více.

A pak udělala tu nejnečekanější věc ze všech. Zajela mu rukou pod horní okraj kalhot. Sparhawk usykl, když ucítil horkou dlaň na své holé kůži. Celým tělem mu projelo mrazení, jak její ruka pomalu klouzala přes jeho bok až k pasu.

„Taryn,“ vydechl její jméno jako modlitbu.

Hluboce ho políbila, proplétala jazyk s jeho, zatímco prsty zamířila k jeho ztvrdlému penisu. Zaklesl jí ruce do vlasů a zasténal, když se ho poprvé dotkla. Každá částečka jeho těla se chvěla hořkosladkou potřebou. 

Taryn ho držela v ruce a utápěla se v tom pocitu. Její rytíř byl velký muž a ona tála při té představě mít ho uvnitř sebe. Přejela prsty níž ke kořeni penisu, aby ho mohla přikrýt svou dlaní. Hrdelně zamručel, když ho lehce stiskla.

Zasmála se nadšením z potěšení, které mu dala a jemně skousla jeho pichlavou bradu. Nikdy nepatřila mezi ženy, které spaly s mužem, kterého sotva potkaly, a přesto se cítila, jako by ho důvěrně znala. A dost zvláštním způsobem to tak vlastně bylo. Z toho, co si přečetla, věděla o jeho životě víc, než co kdy věděla o Robovi. Navíc, znala pravdu o Hawkovi, zatímco Rob ji krmil spoustou lží.

Sparhawk nemohl jasně uvažovat, když na sobě cítil její dlaň. Za celý svůj život nikdy neměl ženu, která by byla tak dychtivá po milování s ním. Mohla snad jeho nově nalezená paní skutečně mít ve svém srdci něhu jemu náležící?

Odvažoval se v to vůbec doufat?

To bylo vše, o čem kdy snil. Vše, co kdy chtěl. Při všech bojích, ve kterých bojoval a při všech ženách, které potkal, to byla právě myšlenka na nalezení jednoho upřímného srdce, které by ho mohlo milovat, co jej přiměla pokračovat a jít ve svém životě dál.

Odtáhla ruku, než mu v rychlosti stáhla tričko přes hlavu. „Vím, že bychom to neměli dělat, Hawku,“ šeptla. „Ale chci tě až moc na to, abych se jen šla zchladit do hodně ledové sprchy.“

„Jsem jen tvůj pro cokoliv, co tě potěší.“

Usmála se. „Tak pojď, můj pane bojovníku, a nech mě potěšit nás oba.“

Vstala jako první a zamířila ke své ložnici. Sparhawk ji dvěma dlouhými kroky dohnal, než si ji přitiskl do náručí a odnesl k posteli.

Taryn se zasmála jeho zápalu. Být takhle žádaná byl úžasný pocit. Nemohla si vzpomenout na žádného muže, který by byl takhle nadšený z její blízkosti. A určitě ne na žádného muže, který by vypadal tak skvěle, jako tento.

Opatrně ji položil na postel, než se k ní připojil. Přitiskl si ji k sobě a důkladně ji políbil.

Zasténala nad tou chutí a pocitem ze vší té božské váhy, která se k ní tiskla. Celým tělem se naklánělnad jejím, a ona si libovala v jeho jedinečnosti. Každý jeho sval se vlnil pod jejíma rukama. Spalovala ji touha, která se připojovala k hluboké hučící potřebě uprostřed jejího těla. 

Odtáhl se, aby se na ni zadíval, zatímco jí pomalu, opatrně rozepnul košili. Odhrnul látku, pak se zamračil při pohledu na podprsenku.

„Co je to?“ zeptal se, zatímco její košíčky prozkoumával prsty.

„Podprsenka.“ Ukázala mu, jak ji zepředu rozevřít.

Jeho oči zazářily, jakmile se mu odhalila. „Jsi nádherná,“ vzdychl a přikryl její ňadro svou dlaní.

Celé Tarynino tělo se napjalo, když sklonil hlavu, aby vsál její napnutou bradavku. Jeho ústa byla horká a úchvatná. Jeho dech jí vysílal sálající teplo do kůže. Touha jí projela jako tekutý oheň, který chtěl víc a víc těch doteků.

Sjela mu dlaní po zádech a cítila tak, jak se jeho svaly napínaly, když se hýbal. 

Byl neuvěřitelný.

Sparhawk si dal načas při ochutnávání sladkých soust její holé kůže. Jemně skousl naběhlý vrcholek, než se odtáhl, aby se o něj jemně otřel vousy. Zachvěla se. Spokojeně se usmál, potěšený z toho, jak na jeho dotek reagovala.

Taryn ho kolébala svým tělem. Byl tak dobrý pocit, že ji opět držel muž.

Zatřásla se, když jí stahoval kalhotky, pak si prolíbal cestu po její hrudi, až ke rtům. Včera, když poprvé viděla jeho obrázek, měla pravdu. Vážně věděl, jak na ženské tělo. Ten muž měl pár opravdových dovednosti.

V touze prozkoumat víc z jeho nadání mu stáhla džíny, aby mohla cítit každičký kousek toho bujného mužského těla na svém. Nohy měl pokryté tmavým ochlupením, které ji zalechtalo na kůži.

Srdce jí divoce bušilo. Kvůli zraněním z minulosti si jedna její část nemohla pomoci a musela přemýšlet nad tím, jestli by ji Hawk byl schopen také ranit. Ale jak by mohl?

Možná tohle všechno opravdu byl jen nějaký podivný sen. Možná ji přeci jen srazil autobus, ona ležela v kómatu a tohle bylo něco, čím ji mysl držela při životě.

Nebo byl možná skutečný a ona by mohla najít nějaký způsob, jak si ho nechat.

Poslední myšlenka ji přitahovala nejvíce.

Sparhawkjemně umístil svou pánev mezi její stehna. Zavřel oči a vychutnával si pocit z jejího těla pod svým. Z jemných chloupků, které ho dráždily na břiše.

Usmála se na něj a sáhla dolů, aby ho našla. Zadržel dech, když ho sevřela v dlani, pak jeho penis navedla, pomalu a kousek po kousku, hluboko dovnitř sama sebe.

Zasténal při pocitu hladkého, vlhkého tepla jejího těla. Žádná žena mu ještě nikdy neposkytla tak dobré přístřeší. Stiskl ji v náručí, držel ji blízko u své hrudi a začal se pohybovat proti ní. 

Taryn zasténala rozkoší, která jí projela, když začal přirážet proti jejím bokům. Každý náraz se jí ozvěnou rozléval tělem, naplňoval ji a dráždil ji. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký kdy poznala.

Kdyby nevěděla, že něčemu takovémunemá věřit, přísahala by, že ji miloval. Držel ji jako něco drahocenného. Každý jeho náraz ji konejšil a vzrušoval. Dosáhlo to až k té nízko posazené touze, která chtěla jen to, aby ji naplnil a utišil ji.

Prohnula se v zádech, když jí tělo explodovalo rozkoší.

Sparhawk zamručel, když se pod ním zavrtěla. Vykřikla a pevně ho sevřela. Zvuk jejího požitku ho strhl přes okraj, zatímco také on našel svůj vlastní ráj.

Zhroutil se na ni, nechal měkkost jejího těla ukonejšit jeho. Toto byl ten nejzázračnější pocit, jaký kdy poznal. Cítil se s ní spojený. Jako by byl její součástí. 

Nedávalo to smysl.

Spokojeně si povzdechla a přejela mu dlaněmi po zádech. „To bylo neuvěřitelné.“

„To vskutku bylo.“

Zasmála se a pak ho políbila. Sparhawk se jí přitiskl ke krku, aby mohl vdechnout její sladkou vůni. Bylo to dost na to, aby skoro znovu ztvrdl. Olízl jemnou kůži, obdivujíc jejístrukturu. „Už nikdy nechci opustit toto lože, má lady Taryn.“

„Ani já ne,“ řekla, než se krátce zasmála. „Ale když to neuděláme, po pár dnech by to mohlo začít být ošklivé. Uschli bychom z nedostatku vody.“ 

„Neumím si představit lepší způsob, jak odejít.“

„Tak to jsme dva.“

Sparhawk se přetočil na svou stranu, pak si ji přitiskl k sobě. Položila se na něj jako přikrývka a kreslila mu na hrudi kruhy.

„Děkuji, Lady Taryn.“

„Za co?“

„Že se díky tobě cítím takhle.“

Taryn se usmála. Žádný muž jí nikdy nepoděkoval za to, že se s ním milovala. Uvědomila si, že se jí to líbí. Hodně. „Bylo mi potěšením, Hawku. Kdykoliv budeš chtít se znovu takhle cítit, stačí zapískat.“

Zašklebil se, pak lehce pískl.

Znovu se rozesmála. „Ty jsi hroznej.“

„Nikoliv, má paní. Jen jsem z tebe v úžasu.“ 

Taryn se vyšplhala ještě více nad něj, aby cítila celou délku jeho tělapod svým. Kdyby měla jedno přání, chtěla by takhle zůstat navždy. Ale v srdci cítila, že nemohli.

Dříve nebo později museli z téhle postele vylézt.

A dříve nebo později se budou muset rozdělit. Bezpochyby navždy. Při té myšlence sebou trhla, ale někde hluboko uvnitř věděla, že je to pravda. Netušila, jaká „kouzla“ ho sem přivedla; každopádně tohle nemohlo vydržet. On byl postava z knížky. Nikdy by nemohl být její a cokoliv ho sem přivedlo, ho nejspíš do jeho světa i vrátí.

Přesto ji pouhá myšlenka na to nutila křičet odmítáním a nespravedlností. Jak zvláštní. Sotva ho znala a už si ho chtěla ponechat.


Kdyby jen mohla…

13 komentářů:

  1. Paaani. To byla pekne dlouha kapitplla :-)
    Moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Ta je tedy pěkně dlouhá. Mockrát děkuji

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem pekne za kapitolu

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za bezva dlouhou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za krásnu kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Dík za krásný překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Krásná kapitola,děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad... :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat