úterý 22. dubna 2014

Rytířské sny - Kapitola 3



Následující čtyři dny byly ty nejlepší v Tarynině životě. Hawk zůstával v jejím domě přes den, zatímco ona pracovala, a každou noc, když se vrátila, tam na ni čekal s něčím speciálním. Jednou vyplenil růžové keře, které měla za domem a celý dům pro ni pokryl růžemi a zapálenými svíčkami. Vypadalo to jako scéna z nějakého filmu. Nebo ještě lépe, jako sen.

Dokonce se naučil vařit na sporáku, i když tomu chybělo hodně k dokonalosti. Bylo od něj ale tak sladké, že se snažil. Ani jí nevadilo jíst spálený chleba. Vlastně začínala přicházet na chuť „zčernalému“ kuřeti a steaku.

Co víc, přicházela na chuť Hawkovi potřenému šlehačkou, když trávili noci nazí a v její posteli. Nic nemilovala víc, než ležet v jeho náručí, zatímco studovala každičký kousek jeho těla. Byl zábavný a nápomocný, což u muže, který byl barbarským rytířem, bylo co říct.

„Jsou všichni rytíři tak něžní?“ zeptala se ho předchozí noci.

„Nemám zdání, Taryn, jelikož nemám ve zvyku ležet v posteli s jinými rytíři.“

Zasmála se a on ji pohladil po vlasech.

„Ale abych byl upřímný, je jen určité množství bitev, které muž dokáže snést. Myslím, že my všichni toužíme po tišším životě a něžném doteku.“

Taryn zavřela oči, zatímco ji líbal, dokud necítila slabost v kolenou. V jeho doteku byla čistá magie. I v jeho polibcích. Odtáhla se, aby na něj seshora pohlédla a roztáhla jeho nohy. Měla plíživé tušení, že se do tohoto muže začíná zamilovávat.

Jak bylo něco takového možné? Jak se mohla zamilovat do postavy z knížky?A přesto, nedokázala myslet na nic kromě něj. Na zvuk jeho hlasu, křivku jeho čelisti, mužnou krásu jeho tváře. Pronásledoval ji ve dne v noci. Volal ji, kdykoliv ho opustila. Všechno, na co dokázala v práci myslet, byla cesta domů a čas strávený s ním o samotě. Bylo děsivé, kolik ze sebe mu už dala a to se sotva poznali.

Rukama sevřel její tvář. Tarynmu ji natočila do dlaně, aby mohla ochutnat sladko-slanou chuť holé kůže, zatímco se k němu pomalu skláněla.

Hawk zasténal, když ho celého pojala do sebe. Usmál se na ni a prohnul se v zádech, jakmile se proti němuzačala pohybovat. 

„Miluju, když jsem uvnitř tebe, Lady Taryn.“

Musela přiznat, že se jí líbil ten pocit, když ho měla tak hluboko v sobě. Na spojení s ním bylo něco výjimečného. Sjel rukama k jejím ňadrům,která jemně přikryl dlaněmi, zatímco nadzvedl boky, aby se do ní zanořil ještě hlouběji.

Taryn se na něm projížděla pomalu a klidně, libovala si v pocitu plnosti z jehomohutnosti.

Sparhawk zavřel oči a nechal ji převzít plnou kontrolu nad jejich společným požitkem. Nevěděl, co na té ženě bylo tak zvláštního, ale dotýkala se ho tak jako nikdo předtím. V její náruči se cítil milovaný. Opečovávaný. Žil jen pro pohled na její tvář, dotek její dlaně. Myšlenka na život bez ní…

Raději by byl mrtvý, než by nad tím vůbec uvažoval. Jak by mohla být taková věc možná?

Přejel jí rukou přes napjaté bradavky, nechal je polaskat jeho dlaň. Zasykla v odpověď na ten dotek. V touze dát jí ještě větší potěšení pomalu přejel dlaní od jejích ňader, přes křivku břicha, až k vlhkým tmavým kudrlinkám tam, kde se spojovala její stehna.

Zaklesl pohled do jejího a ponořil svůj palec do záhybů jejího těla, aby našel její citlivé jádro. Vykřikla rozkoší, když ji jemně pohladil. Co bylo ještě lepší, zrychlila své tempo proti němu, vtahovala ho hlouběji a hlouběji.

Taryn nemohla přemýšlet, když na sobě měla jeho ruku. Jediné, co dokázala, bylo cítit ho, jeho nárazy, to, jak v ní byl hluboko.Chtěla uspokojení, a když ho dostala, vykřikla rozkoší. 

Srdce jí divoce bušilo, přepadla dopředu, na něj.

Sparhawkji svíral v náručí a přetočil se nad ni, oba byli stále spojení. Jejítělo se dál křečovitě svíralo kolem jeho. Ponořil se hluboko do ní a zrychlil své přírazy, aby mohl prodloužit její orgasmus. Divoce ho políbila, jazykem útočila proti jeho, zatímco mu přejížděla nehty po zádech.

Potěšený tou reakcí do ní znovu a znovu vrážel, dokud on sám nenašel uvolnění. Zamručel rozkoší. Omotala paže a nohy kolem něj, aby ho udrželablízko u sebe, zatímco leželi v propoceném následku jejich hry. 

Taryn se zhluboka nadechla, čekala, až se uklidní. Tohle byla její oblíbená část noci. Chvíle, kdy byli oba vyčerpaní a jediné, co slyšela, byl jeho dech. Kůže na kůži, tep srdce proti tepu druhého. Na světě nebylo nic jako tohle.

Vdechovala vůnisvého bojovníka, která ji okouzlovala.Naslouchala úderům jeho srdce, dokud ji neukolébaly ke spánku.

***

Vzbudila se ráno, zaspala do práce. Sparhawk stále spal. Nechtěla ho budit, chvíli zamilovaně okukovala úžasné pozadí, které bylo zcela obnažené. Tmavá, zlatohnědá kůže perfektně kontrastovala s jejími krémovými prostěradly. Usmála se při pohledu na jeho rozcuchané černé vlasy a vousy rašící mu na tvářích.

„Udělej mi to, Sparhawku,“ řekla polohlasně a krátce se zasmála.

Stálo ji to veškerou sebekontrolu, aby ho pohlazením neprobudila a nedali si před jejím odchodem rychlovku. Ale už teď šla pozdě. Ušklíbla se a donutila se odejít do koupelny, aby se připravila.

Ale vzpomínka na něj v její posteli a na váhu jeho těla najejím ji provázela celý den v práci. A z toho důvodu pospíchala domů, kde ho našla oblečeného v tmavě modrém tričku a džínech, jak na ni čeká. 

Dnes večer šli ven. Dostala ten nápad den předtím, když jí jedna její spolupracovnice vyprávěla o oslavě narozenin své dcery. Byla si jistá, že tohle si Hawk užije… večeře ve středověkém stylu.

Přivítala se s ním rychlou pusou, pak ho nahnala do auta, aby se tam dostali v dostatečném předstihu.

„Nerozumím tomu spěchu,“ poznamenalHawk, když se zastavil před autem.

Ze zklamaného výrazu na jeho tváři jí bylo jasné, co si myslí. „Nemůžeme strávit každou vteřinu v ložnici, zlato.“

„Proč ne?“

Zasmála se. „Jsi si jistý, že jsi nebyl v erotickém románu?“

Zamračil se. „Co je to?“

„Kniha, ve které celou dobu nedělají nic jiného, než že mají sex.“

Zelené oči zajiskřily. „Taková věc existuje? Zdá se mi, že jsem měl sEsthervést důkladnější rozhovor a jasněji určit mou žádost. Cítím, že jsem si možná s naším příběhem zvolil dosti chabě.“ 

Taryn protočila oči. „Pořád ti říkám, že tohle není příběh. Teď jsi skutečný muž.“

„Ale skutečným jsem byl již dříve.“

Oh, on to snad nikdy nepochopí. Pro něj byl opravdový svět úplně stejně reálný, jako ten fiktivní. A pokaždé, když trval na tom, že jeho svět je skutečný, slyšela v hlavě hlas její matky. „Polož tu knihu a pojď do reálného světa. Život je víc, než slova na stránce, a já už mám dost toho dívat se na to, jak mrháš svým časem na takovou hloupou věc.“

Jako malá holka byla jako Hawk a věřila tomu, že místa a lidé byli stejně opravdoví, jako ti kolem ní. Ale matka ji nakonec strhla na zem a v průběhu času Taryn četla méně a méně, jak následovala její radu.

Ale pravda byla, že chvíle s Hawkem si užívala víc, než jak si kdy užila cokoliv jiného. Jestli měl Hawk pravdu a tohle byla kniha, pak nechtěla realitu. Chtěla jen a pouze tohoto muže, který právě lezl do jejíhoFirebirdu.

Taryn nastoupila a vyjela z příjezdové cesty.

Když doraziliaž k „hradu,“ měla z očekávání Hawkovy reakce na onu restauraci téměř závrať. Vždycky si myslela, že je tohle místo tak nějak kýčovité, ale potom, co o tom Rachel mluvila a Taryn si prohlédla webové stránky, věděla, že sem musí Hawka vzít. Doufala, že se tu bude cítit jako doma.

Jakmile zastavili na parkovišti, Hawk se podezřívavě zadíval na budovu, která byla stylizovaná tak, aby se podobala středověkému hradu, včetně praporů pověšených venku. 

„Co je tohle za místo?“ zeptal se.

„Je to restaurace podle vzoru tvojí doby. Myslím, že se ti to bude líbit.“

Moc toho neřekl, když ho vzala za ruku, aby ho dovedla dovnitř, ale dle jeho výrazu poznala, že je úplně zmatený. Zatímco čekali, až otevřou zápasiště a oni se budou moct posadit, vzala ho do dárkového obchodu, kde ho přitáhly dřevěné meče a štíty.

„Vrací ti hezké vzpomínky?“ zeptala se. Už pochopila, že jeho „vzpomínky“ z knihy jsou pro něj stejně skutečné, jako její vlastní pro ni. Pro Hawka opravdu nebyl rozdíl mezi fantazií a realitou.

Přikývl. „S takovými jsme trénovali, když jsem býval panošem.“ Ale byly to katapulty na hraní, které nejvíce přitáhly jeho pozornost.

„Chtěl bys jeden?“

Zavrtěl hlavou. „Nikoliv. Viděl jsem jich více než bych rád.“

Ze smutku v jeho očích vyčetla, že mu připomněly nešťastnou minulost. „Strávil jsi spoustu času ve válce, že ano?“

„Ano. Příliš mnoho. Když jsem byl mladší, nikdy jsem nemyslel, že by mohlo být něco lepšího než sláva bitvy.“

„A teď?“

Jeho pohled se setkal s jejím a teplo v těch nádherných zelených očích v ní zapálilo oheň. „Teď bych mnohem raději na tvé tváři vyloudil úsměv.“

Položila mu dlaň na tvář, než mu věnovala rychlý polibekjako tichý příslib do budoucna.

Stiskla jeho ruku, dovedla ho ke kolbišti a zajistila, že bude mít místo přímo vepředu, aby představení viděl v celé jeho kráse.

„Co je to?“ zeptal se, když se rozhlížel po napodobenině středověkéhoturnajovéhopole.

„Zatímco budeme jíst, předvedou nám rekonstrukci toho, jak bojovali a cvičili rytíři.“

Když se objevila žena v suknici, která je obsluhovala, Hawk zamrkal, aby se ujistil, že vidí dobře.

„Toto všechno je velice podivné,“ řekl jí, když byli znovu sami. „Známé a přitom ne.“

Taryn se usmála a čekala, dokud se neobjevili rytíři. Hawk si poposedl víc dopředu, oči mu zasvítily zmateným zájmem.

Nadšeně ho sledovala. Připomínal jí dítě, které zažívá svůj první výlet do cirkusu. „Takže, co si myslíš?“

Věnoval jí samolibý pohled. „Jsou velice zkušení, ale já bych je porazil.“

Zasmála se jeho domýšlivosti, i když o jeho schopnostech nebylo pochyb.

Taryn si představení nesmírně užívala, dokud se uprostřed jedné z bojových scén něco ošklivě nezvrtlo. Když příliš blízko jednoho z koní vybuchl oheň, který byl součástí speciálních efektů, zvíře se splašilo, shodilo svého jezdce a začalo divoce pobíhat kolem. Řehtalo a děsilo ostatní koně. Sotva se červený rytíř postavil, kůň na něj chtěl nejdřív zaútočit, pak ale uskočil dřív, než se ho dotkl, a vyběhl k bariéře. Jakmile se při svém splašení dostal až příliš blízko ke zdi, dav začal křičet, což jenom zvětšilo chaos. Jeho podkovy se nebezpečně přiblížily ke kovové bariéře. Červený rytíř se pokusil koně chytit za otěže, ale ten se začal vzpínat. Muž už nestihl uhnout, když mu kopyta dopadla na hruď a on se zhroutil k zemi.

Taryn se zděsila. „Myslím, že je zraněný. Těžce.“

Dříve, než jí došlo, co se děje, Hawk přeskočil přes stranu zápasiště a rozeběhl se k panikařícímu koni. Taryn vyskočila na nohy, vyděšená z toho, co chtěl dělat.

Kůň se opět vzepjal na zadní a divoce proti němu zahrabal kopyty ve vzduchu, zatímco zaměstnanci křičeli, aby se vrátil zpátky. Hawk je neposlouchal. Vyhnul se kopytům a jediným pohybem, který byl poetický a nádherný, vyskočil do sedla.

Taryn v úžasu sledovala, jak chytil otěže a po chvíli snažení dokázal zvíře uklidnit. Ostatní rytíři mezitím běželi k tomu červenému, aby se ujistili, že je v pořádku.

Hawk sklouzl ze sedla a jemně koně poplácal, zatímco na něj pomalým a klidným hlasempromlouval.

Na cvičišti se objevil muž v černém tričku a džínech, nejspíš trenér koně. Převzal od Hawka otěže, něco mu řekl,a on naklonil hlavu.

„Náš obránce!“ pronesl král ze svého pódia, ukazujíc na Hawka se slavnostním mávnutím ruky. „Jest opravdovým zázrakem. Přijmi naše slova díků, milostivý rytíři.“

Hawk se otočil ke králi a položil si pěst pravé ruky na levé rameno, než se důstojně poklonil. „Bylo mi ctí být vám k službám, Vaše Výsosti,“ řekl a zněl, jakoby si hraní užíval spolu s nimi. Pak se rozeběhl ke zdi a přeskočil ji, aby přistál přímo před Taryn.

„Páni,“ vydechla v úžasu nad jeho schopnostmi. „Ohromně působivé.“

Pokrčil rameny. „Děkuji, ale ještě působivějšíby to bylo v plné zbroji.“ Mrkl na ni.

Taryn se smála, zatímco personál uklidil arénu a pak představení pokračovalo tam, kde skončilo.

O pár minut později k nim přišel muž v černém. „Hej,“řekl, zatímco se posadil na prázdnou židli vedle Taryn. „Jen jsem ti chtěl poděkovat za to, co jsi udělal. Tohle bylo Goliášovo první představení. Štve mě, že se nechal tak vylekat.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoci,“kývlHawk.

„Ty jsi Angličan?“

„Vskutku.“

Muž se usmál a natáhl k němu ruku. „Jsem Danny Fairfield.“

Potřásl si s ním rukou. „Hawk.“

Danny se zasmál. „Takže, ty děláš do historických rekonstrukcí?“

„Pořád,“ usmála seTaryn. „Může se utkat s nejlepšími z nich.“

„Opravdu?“ Zdálo se, že Danny je tou zajímavou zprávoumimořádně zaujatý. 

„Trénoval jsem do bitvy mnoho mužů a panošů.“

„No, hele, kdykoliv by ses chtěl ucházet o místo tady, zavolej mi. Neustále hledáme nové talenty.“

„Děkuji,“ pousmál seHawk.

Danny vstal a odmlčel se. „Mimochodem, večeře jde dneska na nás.“

„Super,“ zazářilaTaryn. „Ceníme si toho.“

Danny jim pokynul hlavou a opustil je. Ale jak odcházel, s Taryn se zatočil celý svět.

Hawk by mohl dostat práci…

„Je něco špatně, Taryn?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Jen jsem přemýšlela o tom, že jsme možná našli něco, k čemu jsi víc než kvalifikovaný.“

„To je dobrá věc?“

„Och, ano,“ odpověděla nadšeně. „To znamená, že kdybys tu měl zůstat, měl bys práci.“

„Chceš, abych zůstal?“ zeptal se se známkou naděje v hlase.

Taryn na něj po dobu celého jednoho úderu srdce jen beze slova hleděla. Jak by mohla nechtít, aby se tento muž stal trvalou součástí jejího světa? „Jo, myslím, že chci.“

Sparhawkovo srdce se rozbušilo. Vůbec poprvése Taryn zmínila, že by tu mohl zůstat déle, než sedm dní. To bylo dobré znamení. Velmi dobré.

Ale stále neřekla nic o lásce, a zbývaly už jen tři další dny, než se měl vrátit k Alinor. To byla poslední věc, co by chtěl. Těch pár dnů s Taryn bylo nádherných. Kouzelných. Co by si bez ní počal?

Popravdě, nechtěl to vědět.

Po zbytek večeře moc nemluvili, a poté, co dojedli, vrátili se do Tarynina domu.

Jakmile vstoupili do obývacího pokoje, začalo se dít něco divného. Hawkova kůže zešedla.

Vypadal nemocně. „Co se děje?“ zeptal se.

„Já nevím.“ Taryn mu pomohla ke své pohovce. Svíjel se, jako by byl v bolestech. Přiložila mu ruku na čelo a ucítila silnou horečku. „Zlato, jsi v pořádku?“

Držel se za břicho, jako by ho něco trhalo, zašklebil se a zaklel.

Najednou její ruka prošla skrz něj. „Hawku?“

Podíval se na ni, v očích paniku. Vypadalo to, jako by se ztrácel z existence.

„Hawku?“

Než se nadála, byl pryč. Nezůstal po něm ani cár látky.

„Ne!“ vykřikla Taryn, když náhle byla ve svém obývacím pokoji úplně sama. „Říkal jsi, že máme sedm dní.“

Vrať se ke mně.

Šeptl jí v hlavě Sparhavkův hlas.

„Jak?“ zeptala se nahlas.

Neozvala se žádná odpověď. Žádná! Teď už byl pryč. Taryn seděla ochromená nevírou, zatímco ji zaplavovala bolest. Jak mohl takhle zmizet?

***

Sparhawk se prudce probudil, aby zjistil, že je zpátky ve své vlastní posteli. Podle toho, jak to tam vypadalo, bylo brzy ráno. Když se přetočil na velkém ručně vyřezávaném mahagonovém lůžku, střetl se tváří v tvář s Alinor, která na něj hleděla, jako by ho chtěla proklát jeho mečem.

„Dobře,“ pronesla odměřeně a přimhouřila oči. „Jsi zpět, milorde.“

„Na tom není nic dobrého,“ zavrčel a vstal. Musel najít čarodějku a vrátit se k Taryn. Nestrávil s ní dost času.

Alinor mu zastoupila cestu ke dveřím. „Kam míníš jít?“

„Do toho ti nic není. Nyní ustup stranou.“

Vyzývavě zvedla bradu a rozpřáhla ruce. „Ne! To určitě neučiním. A ty také již neopustíš tento hrad!Jsi můj hrdina, Sparhawku. Můj! Nenáležíš do toho druhého příběhu k té druhé ženě! Taryn?! Co je to vlastně za jméno?! Toť mužské jméno a přesto bys raději byl s ní, nežli se mnou?! Něco takového nedopustím!“

Sparhawka při jejích slovech zamrazilo. „Jak víš o Taryn?“ 

Dupla si. „Protože jsi podváděl!“ Hodila na něj knihu.

„Ou!“ vydechlSparhawk, když ji zvedl. Byla to původní kniha jeho příběhu, jen teď byla Alinor uvedená jako autorka. „Co jsi udělala?“ 

„Já?“ odfrkla si. „To ty jsi ji změnil jako první. Já si všímala svého, dělala, co jsem měla, když ses najednou rozhodl jít a změnit naše životy! Ne, to nepřijímám! Já měla být dívkou, do které ses měl zamilovat a ty máš být můj bojovník!Proto jsem vytvořila novou hlavní knihu.“

Nemohl se nadechnout, když do něj její slova prosákla skrz naskrz. Pokud vytvořila svou vlastní verzi jejich životů, nebylo nic, co by mohl udělat, aby to změnil. Bůh mu pomáhej, pokud ona opravdu byla její autorkou. „Kde je ta kniha?“

Věnovala mu pohrdavý, posměšný úsměv. „Někde, kde ji nenajdeš. Ale neboj se, právě teďmám rozepsaný náš příběh. Amy dva budemev pořádku, ty a já. Budeme mít spoustu dětí a hrady všude po Christendomu. Každý nám bude závidět.“

Noční můra byla o tom už jen přemýšlet. „Já tě nemiluji, Alinor. Miluji Taryn.“

Zaječela na něj. „Ty mě budeš milovat, Sparhawku! Jsi můj hrdina! Vím, že tomu teď odporuješ, protože to hrdinové dělají. Ale zvykneš si na tu roli hned, jakmile dokončím nákupy svatebních šatů. Ty tu zatím počkáš a budeš chvíli přemýšlet, zatímco já budu naplňovat svoji roli jako dobrá postava.“

Sparhawk zalapal po dechu, když se otočila a opustila místnost. Udělal tři kroky a otevřel těžké dřevěné dveře. „Já tu nezůstanu, Alinor!“ zakřičel na ni.

Zastavila se napůl cesty chodbou, aby se podívala zpátky na něj se samolibým uspokojením zářícím na její krásné tváři. „Och, ale ano, zůstaneš. Tu starou čarodějnici jsem z knihy úplně vymazala.Pokud půjdeš do lesů, všechno, co teď nalezneš, bude zátoka, ze které se nedá dostat nikam dál.“

Sparhawk zabouchl dveře, pak je hned znovu otevřel. Nehodlal jen tak věřit tomu, co mu řekla. Nehodlal se jen tak lehkovážně podrobit dějové linii svého příběhu. Byl Sparhawk Statečný! Králův bojovník! Nikdo nepřebere vládu nad jeho životem bez boje!

Proběhl hradem až do stájí, kde našel svého koně. Osedlal ho, pak zamířil zpět k chýši čarodějky. 

Jenže tentokráttu nebylo nic kromě zátoky obklopené velkými přerostlými stromy, přesně, jak říkala Alinor. Žádné stopy po chýši, nebo po čarodějce.
                                                                   
„Proklínám tě, Alinor!“ vykřikl k nebi nad hlavou. „Miluji Taryn.“

Ale nebyl tu nikdo, kdo by ho slyšel. Taryn byla pryč a nyní byla znovu jeho osudem svatba s Alinor. Zarmoucený a malátný otočil koně a zamířil zpět ke hradu.

Oči se mu zaplnily slzami, ale odmítal je nechat stéct. Musela být nějaká cesta ven! Nějaký způsob, jak se dostat zpět k Taryn. Nemohl se vzdát! Nemohl vzdát boj o svou paní!

Když dorazil k hradní bráně, byl už rozhodnut, co udělá. Muselnajít Alinořinu původní kopii knihy.Pokud by to dokázal, mohl by ji zkusit změnit, stejně jakoAlinor, a vrátit se k Taryn a jejímu příběhu.

Pokud ne, pak byl odsouzen k tomu zůstat tu navěky.

***

Taryn seděla na posteli a vhlavě jí mluvily hlasy. Přísahala, že slyšela Sparhawkův hluboký baryton a nějakou ženu, kterou nikdy předtím nepotkala. Její hlas byl vysoce posazený a ufňukaný. Uječený. Procházel jí hlavou jako tříštící se sklo.

Alinor?

To, co se dělo v její hlavě, bylo děsivé. Viděla ve své mysli, jak Sparhawk prohledává hrad, jako kdyby se dívala na film. Cítila jeho zoufalství a bolest, jak po ní žalostně toužil a hledal svou knihu. Každá myšlenka, každý pocit, který cítil, byl také v ní. Bylo to, jako by to zažívala spolu s ním.

„Ztrácím rozum.“

„Ne, drahá, neztrácíš.“ Ozvalo se za jejími zády.

Taryn se prudce otočila. Stála tamEsther. „Co děláš v mém domě?“

Esther si povzdechla a vešla pomalu do pokoje, než se posadila vedle ní. „Porušuji všechna možná pravidla… znovu. Neměla bych tu být, ale vlastně jsem neměla být ani v tom obchodě, když se tvoje auto porouchalo, jenže jsem neměla na výběr. Stále nemám. Musím to napravit, než bude příliš pozdě.“

„Napravit co?“

Esther se na ni usmála. „Tvůj šťastný konec.“

Taryn si promnula čelo, když v jejímpravém spánku propukla silná bolest. Tak a je to. Ztratila rozum. Už s tím nešlo nic dělat. Možná by měla zavolat psychiatra.

„Nejsi blázen,“ řekla Esther tiše. „Prosím, ani na to nemysli. Už tak jsme vás kvůli tomu dost ztratili.“

„Dost vás jako koho?“

„Spisovatelů,“ odpověděla Esther jednoduše. „Z nějakého důvodu spousta z vás odmítá, co vidíte a slyšíte ve svých hlavách. Pokud to ignoruješ příliš dlouho, nahromadí se to a pak děláš spoustu divných věcí. Mumláš si pro sebe. Máš noční můry. Denní přeludy. Totální anarchie a chaos. Dřív, než se naděješ, spisovatel buď sedí v koutě a horečně si brouká sám pro sebe, nebo skončí na prášcích proti depresi.“ Zaváhala. „Ty nebereš prášky proti depresi, že ne?“

Ne, ale začínala si myslet, že by měla.

Taryn se na ni zamračila avůbec nebrala v úvahu nic z toho, co řekla. „Jak ses vůbec dostala do mého domu?“

„Hlavní vchod. Nechala jsi ho otevřený.“

Ne, nenechala. Ale nechtěla se hádat. „Jak jsi věděla, kde bydlím?“

„Vím, kde bydlí všichni dobří spisovatelé.“

Bolest zesílila. „Já nejsem spisovatelka,“ trvala na svém Taryn. „Nikdy jsem nebyla.“

Esther ji blahosklonným způsobem poplácala po ruce. „To říkal i Hemingway, když jsem mu poslala Sbohem armádo, a podívej, co s tím dokázal.“ 

Dobře, obě byly cvoci. Ale když se bláznovství odsunulo stranou, zůstávala jen jedna věc, která ji tížila. „Můžeš mě dostat zpátky ke Sparhawkovi?“

Esther si těžce povzdechla. „Ne.“

Taryniny oči se zalily slzami, když uslyšela to poslední, co teď potřebovala slyšet.Nechtěla ani přemýšlet o tom, že by ho už znovu neviděla.

Esther se naklonila dopředu a tiše promluvila. „Ale ty můžeš.“ 

Taryn polkla. Uvnitř ní začala narůstat naděje. „Co tím chceš říct? Kdybych mohla, nemyslíš, že už bych tam byla?“

„Drahoušku, už tam jsi. Proč myslíš, že ho teď slyšíš ve své hlavě?“

„Protože jsem se zbláznila.“

Esther se zasmála a zavrtěla hlavou. „Ne, zlatíčko. Slyšíš ho, protože jsi spisovatelka.“

A už to tu bylo zase. „Já nemám čas na-“

„Pamatuješ si na to, jak jsi před pár týdny měla ten divný sen o muži, co se ztratil v lesích?“ zeptala se Esther a přerušila tak její popírání.

Taryn zaklapla pusu. Ten sen ji pronásledoval celé dny a ona se marně snažila přijít na to, co to znamená. Živé duši o tom neřekla. Dokonce ani Janine.

„Jak o tom víš?“ zeptala se.

Esther pokrčila rameny, jako kdyby to nebylo nic neobvyklého. „Já jsem ta, co ti ten sen poslala. Jsem zásobárna pro romantické romány.“ 

„Cože jsi?“

„Zásobárna,“ odpověděla Esther trpělivě. „Je nás pár desítek a jsme strážci knih, které byly napsány, i těch, které teprve napsány budou.“

Taryn se právě chystala natáhnout pro telefon a zavolat policii, když se její pokoj najednou změnil na něco, co vypadalo jako obří knihovna.

Srdcejí bušilo, když se rozhlížela po lesklých policích pokrytých tisíci a tisíci knih vázaných v kůži, tak daleko, jak oko dohlédlo. Byla to ta nejneuvěřitelnější věc, jakou kdy viděla. „Totálně mi přeskočilo.“

„Ne, drahá. Věděla jsem, že mi neuvěříš, pokud to sama neuvidíš.“ Esther, která teď byla oblečená v zářivě červeném rouchu, prošla kolem řady polic, s láskou přejela prsty po okraji vyřezávaného dřeva. Bylo zřejmé, že stará žena milovala každý svazek v místnosti.

„Kde tohle místo je?“ zeptala se Taryn.

„Řekněme, že je to zkrátka „jinde“. Místo, jako je tohle, není nikde na Zemi… tak docela.“

Esther přešla k polici po její pravé straně a přejela dlaní přes hřbety knih bez jmen autorů. „Tohle jsou knihy, které teprve musí být napsány. Každá je unikátním výtvorem.Já jsem jedna z těch, co dohlížejí, že se lidé žijící uvnitř těchto knih dostanou ke svému autorovi. Takovému, co je dokáže správně zrodit.“ Věnovala Taryn dlouhý pohled. „Bylo ti souzeno stát se spisovatelkou, Taryn, ale ty jsi sešla z cesty. Pamatuješ si na to, když jsi byla malá a pořád jsi psala o všech lidech mluvících k tobě, kdykoliv jsi zavřela oči?“

„Jo,“ řekla obranným tónem, „a má matka mi domluvila, abych přestala mít hlavu v oblacích a soustředila se na to, co je důležité.“

Esther si povzdechla. „Nesnáším, když se tohle stane. Tímto způsobem přicházíme o tolik nádherných příběhů. 'Mysli prakticky. Přestaň poslouchat postavy, které prostě jen chtějí žít.' Proto máme lidi jako je Sparhawk, a proto je nakonec také ztrácíme. Taková tragédie, opravdu.“ 

Taryn se zamračila. „Co myslíš tím, také ztrácíme?“

Esther ukázala na klenuté ocelové dveře na stěně za ní.„To je Údolí ztracených duší. Tam posíláme knihy, jejichž postavy se vzbouřily.“

„Vzbouřily?“

Přikývla. „Víš, postavy z nenapsaných knihžijí v jakémsi neustále se opakujícím vzoru, zatímco čekají na to, až budou jejich příběhy dokončeny. My, zásobárny, vyšleme ke spisovateli nápad, obvykle první kapitolu nebo útržek z pozdější doby. Přehrává se v jeho hlavě pořád dokola a dokola, nežho donutí sednout si a napsat ho. Pokud spisovatel selže v následování myšlenky a jejím přenesení na papír, tak se postavy mohou chytit do smyčky, kde prožívají ty samé scény znovu a znovu, někdy jen s malými změnami, dokud nezačnou v podstatě šílet z té monotonie. Pak semohou stát dost mrzutými a vzbouřit se proti autorovi a nám.“

Esther se otřásla, jako by ji i jen pouhá zmínka o tom děsila. „Takže kdykoliv cítíme, že se to děje, vytáhneme postavy z mysli onoho spisovatele, pak je pošleme k jinému, kde se proces opakuje, dokud někdo konečně nesepíše příběh jejich životů.“

Taryn zírala na všechny ty „nenapsané“ knihy. „Nerozumím tomu. Odkud všechny tyhle nápady pocházejí?“

Esther pokrčila rameny, zatímco přelétla pohledem přes nekonečnou řaduknih. „Jsou darem vesmíru pro lidský druh. Upřímně, nevíme, odkud pocházejí. Prostě se objeví na poličkách, a my máme za úkol přivést je k životu. Je to tak trochu jako když se narodí dítě. Odkud pochází jeho duše? Někteří tomu říkají Bůh, jiní osud, v cokoliv věříš nebo jakkoliv tomu chceš říkat, posílá nám to knihy. Naše osobní teorie je, že duše dítěte a duše postav jsou zrozeny na stejném místě. Některým je určeno být žijícími, dýchajícími lidmi z masa a kostí a jiní jsou žijícími, dýchajícími lidmi na papíru.“

Esther vybrala jeden svazek z poličky nejblíže u ní a podala ji Taryn.

Stejně, jako u kopie Rytířských snů, kterou jí dala v knihovně, nebyl ani zde uveden autor. Obal ukazoval tmavovlasého regentského hejska držícího spoře oděnou blondýnku. „Tato kniha byla během posledních pár let vysílána znovu a znovu. První spisovatelka se rozhodla, že už nechce psát romantické příběhy a místo toho přesedlala na záhady. Další se opravdu těšila, až ji začne psát, dokud se ovšem nevdala. A další se dostala až do půlky knihy, než byla příliš mnohokrát odmítnuta a rozhodla se, že už to dál nemůže snášet. Přestala a spálila to, co napsala. Poslední spisovatelka, které jsme ji poslali, dokončila první tři kapitoly, ale pak se rozptýlila kvůli fámě, že nikdo už historické romance číst nechce. Takže knihu odložila stranou, aby psala něco, o čem si myslí, že je více prodejné.“

Esther si povzdechla, jako kdyby jí to lámalo srdce. „Vše, co teď máme, jsou první tři kapitoly a ty se opakují stále dokola. Postavy jsou v Londýně, za vlády prince regenta, kde se stále účastní toho samého večírku a říkají stejný text do omrzení. Milesje prostopášník, ale stejně jako Sparhawka ho už nebaví poslouchat, jak Henrietta řeční o sobě a jejím neotesaném strýci, který ji chce připravit o dědictví. Pokud se k nim spisovatelka brzy nevrátí, tak je budu muset poslat jiné, než postavy úplně ztratíme.“

„Jak ztratíme?“

Esther si vzala knihu zpět a láskyplně si ji přitiskla do náruče. „V podstatě začnou psát příběh samy, a odmítají přijímat příkazy od spisovatelů. Pokud máme dostatečně silného autora, který je miluje, pak je může zachránit. Pokud tu žádnýautor není, pak už se nemohou dostat pod kontrolou a příběh se rozpadne. Najednou máš středověké rytíře, co unášejí regentovy guvernantky, psi spící se slepicemi. Chaos. Absolutní chaos. Příběh je pak navždy ztracen, a my jsme nuceni umístit knihu do tamté místnosti.“ Znovu ukázala na dveře. „Je to opravdu tragické. Nejlepší kniha všech dob je teď tam uvnitř, protože autor, kterému bylo určeno ji napsat, si myslel, že ztrácí rozum, když začal slyšet postavy, které k němu promlouvaly. Teď je závislý na léku proti depresi a bydlí v izolovaném srubu v Montaně.“

Taryn byla z toho všeho stále zmatená. „Tím mi chceš říct, že Sparhawk není skutečný?“

„Ne, to ne,“ řekla upřímně. „Všichni jsou skuteční. Všichni. Stejně, jako ty nebo já, jen žijí ve svém vlastním světě, který je od našeho oddělený. Umožnila jsem Sparhawkovi přejít ze svého světa do tvého ve více hmatatelné formě, aby si tě mohl získat. Věděla jsem, že jestli se do něj bláznivě nezamiluješ, tak ho nezachráníš. A pokudby se měl na poličku vrátit ještě jednou jedinkrát, tak by se vzbouřil a převzal vládu nad svou knihou, takže by nikdo už nikdy nebyl schopný ji dopsat. Teď se zdá, že se místo něj vzbouřila Alinor a všeohrozila.“ 

Esther jí podala kopii Rytířských snů. Na jejím obalu byl Sparhawk, stejně, jako původně. Jen teď bylo jméno autora Alinor de Blakely.

Taryn přejela dlaní po vyražených písmenech. „Jak tohle může udělat?“

„Alinor našla původní kopii a převzala nad ní kontrolu. Chtěla mít Sparhawka zpátky, a tak napsala jeho návrat.“ Esther otevřela knihu, aby jí ukázala části, které teď na stránkách obsahovaly její jméno.

Taryninosrdce se málemzastavilo, když viděla svůj vlastní život napsaný inkoustem. Bylo to děsivé. „To nemůže být pravda.“

„Ano, drahoušku, může a je.“ Esther otočila na poslední stránku knihy, kde byla svatba Alinor a Sparhawka.

Taryn se sevřelo srdce. Kniha skončila a ona nebyla na jejím konci zmíněna.

„Nezoufej,“ řekla Estherrychle. „Všimni si, že na té stránce je ještě místo. A když otočíš na poslední stránku, je prázdná úplně.“

„Většina knih to tak má.“

„Ano, ale ne všechny. Ty, které nemají žádné prázdné stránky, jsou zcela dokončené. Už se s nimi nic dalšího dělat nedá. Ale knihy mající prázdné stránky, jako tahle, mohou být ještě doplněné.“

Taryn projel záblesk naděje. „Co přesně tím chceš říct?“

Esther jí podala pero, které se tu zčistajasna objevilo. „Říkám, že můžeš změnit Alinořinu knihu a udělat z ní svoji. Všichni jsme autoři našich vlastních životů, Taryn. Vytváříme pravidla našeho světa a jsme ti, kteří určují, kterou cestou se dát. Všechno je to jen a jen na tobě. Tenhle příběh skončí tak, jak ty budeš chtít. Ale pouze pokud máš odvahu a představivost ho dokončit.“

Znělo to příliš dobře na to, aby to byla pravda. Příliš snadné. „Ale nebude to publikovaná kniha.“

Esther napřáhla ruku, aby ukázala na všechny knihy kolem nich. „Jen malé procento všech napsaných knihje někdy vydáno, drahá. O mnoho více z nich zůstává v srdcích, myslích, a šuplících svých autorů navždy, poté, co se přenesou na papír. Existují výhradně pro potěšení a užitek autora. Ale co je důležitější, pro postavy, protože dokud nejsou na papíře, nejsou doopravdy naživu. Každý autor svým lidem dluží, aby je zrodil nejlépe, jak dokáže.“

Esther jí pobídla ke stolu, který se tu objevil také zčistajasna. „SparhawkStatečný teď sám zoufale potřebuje někoho, kdo by za něj bojoval. Někoho, kdo by ho mohl zachránit od jisté smrti a trýzně. Jinak stráví věčnost s Alinor, ztracený za ocelovými dveřmi.“

Taryn už díky tomu krátkému společně strávenému času věděla, jak moc Sparhawk nenáviděl myšlenku, že by uvízl s Alinor. Esther měla pravdu. To by ho zabilo.

Pokud se tomu, co říkala, dalo věřit, byla Taryn jeho jedinou nadějí…


Esther jí věnovala pohled plný naděje. „Takže co to bude, Taryn?“ 

9 komentářů: