neděle 6. dubna 2014

Styxx - 19. září 9532 př. n. l.



Jelikož se královna vrátila, neodvažoval se Estes Styxxe udržovat tak nadrogovaného jako předtím. Bylo to zároveň prokletí i požehnání. Právě teď si Styxx nechtěl pamatovat žádnou z těch příšerných hodin, které prožil, kdy příležitostně slyšel matčin a Ryssin společný smích, zatímco byl proti své vůli držen v Estesových pokojích, které byly hned vedly těch Ryssiných.
S trochou štěstí už nikdy nebude znovu tak ponížen.
Styxx konečně osvobodil svá pohmožděná, krvácející zápěstí od provazu. Trvalo mu hodiny, než se mu to podařilo.

Ruka ho pálila od toho, jak jí kroutil, aby ji mohl vytrhnout z hrubých, silných vláken. Tak rychle jak jen mohl, si rozvázal i druhou. Obvykle ho Estes poutal řetězem, nebo svazoval jeho ruce daleko od sebe. Dnes v noci, z důvodů, o kterých nechtěl uvažovat, je ale Estes svázal k sobě a vytáhl je Styxxovi nad hlavu, aby ho přivázal k posteli.
Pak ten parchant ztratil vědomí dřív, než mu je mohl dát od sebe.
S úšklebkem si Styxx vytáhl z úst roubík, zatímco Estes tvrdě spal vedle něj. Estes se s těžkým povzdechem překulil a přehodil stehno přes Styxxovo. Jeho ruka vyhledala část Styxxova těla, která v něm vzbudila odpor. Opatrně, aby strýce neprobudil, se mu vymanil dost na to, aby si mohl osvobodit kotníky a sklouznout z postele.
Srdce mu prudce bušilo, zatímco zvažoval své možnosti. Neexistoval způsob, jak otce zpravit včas. I kdyby to udělal, věřil tomu, že by to Estes překroutil tak, že by mu otec nikdy neuvěřil. Matka byla k ničemu. Ryssa byla úplně pitomá.
Když se pokusí Estese zatknout, všechno vyjde najevo. Nepochyboval, že by ho strýc zase svázal a vzal ho na Atlantidu, kde by ho prodával.
Z té jediné další možnosti, která mu zbývala, se mu dělalo špatně.
Ale byl to jediný způsob, jak to všechno zastavit. Jediný způsob, jak ochránit bratra i sestru.
Sebe.
Jsi ubohý zbabělec. Jeho vlastní pohrdání umlčelo hlasy bohů v jeho hlavě. Skutečný muž už by to dávno udělal.
Jenže to nebylo tak snadné. Nikdy nikomu neublížil. Ne úmyslně.
Musím to udělat. Strýc mu nedával na vybranou. Když to neudělá, znásilní i Ryssu.
Kdybych to dopustil, jak bych s tím dokázal žít?
Stejně jako žil se svým svědomím a ponížením, které mu poskytli Estes a ostatní.
Krůček po krůčku.
Ale ať už to je jakkoliv, nemůže dovolit, aby Rysse ublížili. Ne, když to může zastavit.
A Acheron nikdy neopustí Atlantidu. Ne dokud je Estes naživu...
S třesoucíma se rukama a děsivou hrůzou v srdci, se Styxx natáhl pro polštář. Přitiskl si ho k hrudi a zíral na strýcovo nahé tělo.
Bohové mi odpusťte to, co se chystám udělat.
Než si to mohl rozmyslet nebo utéct, přinutil se Styxx přitisknout polštář na Estesovu tvář. Estes tlumeně vykřikl, popadl Styxxe a snažil se ho odtlačit. Styxx ovinul tělo kolem jeho a využil každý trik, který ho Galen naučil, aby ho udržel a ujistil se, že nepovolí sevření, dokud mu Estes neochabne v náručí.
Dokonce i potom čekal v obavách, že je to jen trik. Pokud ve strýci bude zbývat byť i jediný dech, za tohle by Styxxe zabije.
Ruce měl studenější než led, když se konečně pohnul, aby se pokusil nahmatat pulz.
Nic.
Byl mrtvý.
Zabil jsem ho.
Oči mu naplnily slzy a do krku mu stoupla žluč. Vzal život. A ne jen tak ledajaký život. Strýcův život.
Život otcova milovaného mladšího bratra.
Styxx odtáhl polštář a odkryl tak Estesovy skelné, otevřené oči. Ironií bylo, že Styxx neviděl toho sadistického parchanta, který ho celý minulý rok obtěžoval... viděl strýce, který k němu byl laskavý, když byl chlapec. Toho, který mu kupoval dárky a který se mu snažil pomoci.
Jelikož se nedokázal vyrovnat s tím, co udělal a co se to s ním stalo, rozběhl se Styxx k nočníku, kde vyprázdnil svůj žaludek.
Otec by mě zabil, kdyby to někdy zjistil.
Spáchal vraždu. Chladnokrevnou. Brutální. Hrdelní zločin.
Neměl jsi na vybranou.
Právě teď mu to tak ale nepřipadalo. Ne pod tíhou tohoto druhu definitivnosti. Zabil jsem svého vlastního strýce. Moje maso a krev.
Vyděšený Styxx sklouzl po zdi a snažil se pochopit, proč má suché oči. Ohlédl se k posteli a zalapal po dechu, když uviděl provazy, které rozvázal. Ty by ostatním prozradily, že Estes nebyl v posteli sám.
Zpanikařeně vyskočil a rychle je sesbíral, aby žádný důkaz neprozradil jeho dnešní přítomnost zde. Druhý pohár. Jeho roubík. „Hračky“, které na něj strýc použil. Pak zatlačil Estesovy oči a urovnal postel.
S děsem a nevolností se vyplížil ze strýcoval pokoje a přešel do svého, kde spálil všechno, co sesbíral, až nezbylo nic, co by jej mohlo prozradit.
Postavil kylix na stůl a přinutil se uložit do postele, ze které mu naskakovala husí kůže. Mísila se v něm vina a strach, hanba a hrůza, které překonaly jakýkoliv žal, který by snad mohl cítit. A to jediné, co mohl dělat, bylo čekat, než někdo objeví Estesovo tělo.
A obviní ho ze zločinu, který ho jistě bude stát hlavu.

***

Bylo právě uprostřed dopoledne, když ho jeden z členů jeho doprovodu našel v posteli. Styxx naslouchal rozruchu venku přitisknutý ke svému polštáři a strach ho svíral tak pevně, až hrozilo, že ho zadusí stejně, jako on zabil svého strýce.
„Styxxi!“ vykřikla matka a rozrazila dveře. „Pojď! Tvůj strýc je mrtvý.“
Celou dlouhou minutu se nemohl ani pohnout, když se snažil vymyslet, jak by měl zareagovat. Jaká reakce je přijatelná.
Jaká ho neusvědčí.
Než se mohl rozhodnout, matka z něj strhla polštář i přikrývku. „Slyšel jsi mě?“
Předstíral spánek, měl dokonce ještě i zavřené oči. Pak se na ni zamračil. „Cože?“
„Estes je mrtvý. Zdá se, že zemřel ve spánku. Vstaň a obleč se, ty bezcenný pse! Potřebujeme tě.“
Roztřeseně se nadechl a vstal, aby se umyl a oblékl.
Ve chvíli, kdy se připojil ke své rodině, klečela matka na podlaze vedle Estese a kvílela žalem, o kterém věděl, že ho necítí. Jeho pohled se zarazil na Rysse, která klečela vedle matky. Měla v očích slzy, ale on věděl, že nepatří Estesovi. Myslela na Acherona.
Xan na něj vrhl podezřívavý pohled, který mu prozradil, že atlantský princ ví, co udělal, ale neodvažuje se ho obvinit bez důkazu.
„Kde jsi byl?“ dožadoval se odpovědi Phanes, otcův nejstarší rádce.
Než mohl Styxx odpovědět, z místnosti zmizel veškerý vzduch, jak se všechny oči obrátili ke dveřím za ním.
Styxx se otočil a spatřil otce, který tam zamračeně stál a setkal se s pohledem každého, kdo stál okolo bratrova studeného, nahého těla. Beze slova se otec vrhl k posteli a dotkl se Estesova ramene. Trhl sebou bolestí.
„Nechte nás!“ zařval otec.
Ryssa pomohla matce na nohy a obě spěšně ustoupily.
Když se Styxx pohnul, aby je následoval, otec ho zarazil.
„Ty ne, chlapče. Chci, abys zůstal.“
Strach se mu zabodl do srdce jako nůž, když za ostatními zavřel dveře a vrátil se k otci.
„Co se stalo?“
„Nevím, otče. Právě jsem se o tom dozvěděl.“
Po královské tváři stékaly slzy, když se natáhl po Styxxovi, přitáhl si ho do náruče a pevně ho držel. Celým otcovým tělem zmítaly divoké vzlyky. Styxx se nemohl pohnout, zatímco mu otec plakal na hrudi. Nikdy v životě neviděl otce nad ničím projevovat takové množství emocí.
Zařízly se do něj otcovy vzpomínky na dětství, které sdílel se svým milovaným bratrem. To, jak moc miloval muže, kterého syn, jehož objímal, zabil.
Styxx se zatvrdil. Vzmáhal se v něm vztek, který se dožadoval toho, aby otce odstrčil a řekl mu, jaký ve skutečnosti jeho bratr byl. Co Estes udělal jemu a Acheronovi, a co měl v plánu provést Rysse. Ale věděl, že by mu otec nikdy neuvěřil. Stejně jako Ryssa nikdy neuvěří, že je Styxx schopný udělat dobrý skutek, jeho otec nikdy neuvěří, že Estes je schopen učinit jakýkoliv špatný.
A nikdy by Styxxovi neodpustil to, že ho zabil.
Po několika minutách se otec vzchopil a narovnal se. Otřel si slzy a odkašlal si. „Musíme pro něj zařídit pořádný pohřeb. Pak se budeme muset postarat o jeho záležitosti na Atlantidě.“
Styxx před ním sklonil hlavu. „A co nadcházející válka?“
Otec se ohlédl po jeho strýci a pak svěsil hlavu. „Máš pravdu, chlapče. Musíme si s tím pospíšit. Pohřbíme Estese dnes v noci do naší hrobky a hned ráno odcestujeme na Atlantidu. Ať tvá sestra a matka dohlédnou na přípravu jeho těla.“
Styxx zaváhal, než mu vyhověl. „Je mi to líto, otče.“
Král si přitáhl Styxxovu hlavu a políbil ho na čelo. „Sbal si jen to nejnutnější.“
„Promiň, cože?“
„Nechci na Atlantidu cestovat sám. Potřebuji, abys to jel udělat se mnou. Budeš mou silou.“
Jeho strach a pocit viny se proměnily v chladný vztek. Když to poslouží otci, mohou Dydimos nechal bez krále na trůnu.
Ale když on potřeboval jet se svým otcem...
Neexistoval v celém širém pekle jediný způsob, jak by to šlo uskutečnit.
Kdybys pro jednou bral ohled na mé potřeby, ty parchante, tvůj bratr by byl pořád ještě naživu. Styxx se podíval na postel, kde byl svázán a chtěl říct otci pravdu. Chtěl vidět otcovu tvář ve chvíli, kdy se dozví, že jeho vlastní bratr udělal z jeho synů kurvy.
Nedělej to. Pravda by mu nic dobrého nepřinesla. Otec ho nikdy nemiloval tak, jak miloval Estese a nikdy ani nebude.
Styxx shlédl na jizvu na svém předloktí a přijal skutečnost, kterou nemohl změnit. Uklonil se a opustil otce, aby ostatním řekl o pohřbu. Pak se šel sbalit.
Když došel do svých pokojů, Xan byl uvnitř a čekal na něj.
Obrovský Atlanťan široce rozkročil nohy a založil si paže na hrudi. Z každého kousku jeho těla vyzařoval hněv. „Zabil jsi ho, že ano?“
Díky výcviku, který podstupoval od narození, Styxx královsky povytáhl obočí. „O čem to mluvíš?“
Dobrých sedm stop vysoký Xan postoupil kupředu a tyčil se teď nad Styxxem. Pokoušel se ho zastrašit svou velikostí. „Minulou noc jsem šukal tvou těsnou prdelku spolu s Estesem. Když jsem odcházel, byl jsi mimo a přivázaný k posteli.“ Xan popadl Styxxe za ruku a podržel ho, aby se mohl podívat na jeho pohmožděné, strupy pokryté zápěstí. „Estes tě nemohl rozvázat, dokud dnes ráno nevstal a přesto jsi tam nebyl, když jsem vešel dovnitř, abych tě mohl znovu ojet.“
„Probudil jsem se uprostřed noci a našel ho vedle sebe mrtvého. Zpanikařil jsem.“
„Nevěřím ti.“
„Možná bychom měli přednést tu záležitost otci a nechat ho rozhodnout o tom, kdo má pravdu? Ale to bys mu musel přiznat, jak to, že víš, že jsem se nemohl osvobodit.“
Xan se zašklebil. „Myslíš si, že jsi z toho venku. Ale bohové vědí, co jsi udělal. Chladnokrevně jsi ho zabil. Slyšel jsem, že Furie vašeho pantheonu mají speciální hněv, se kterým navštěvují hlavy těch, kteří zabijí svou vlastní rodinu.“
„Pak je uvítám s otevřenou náručí.“ Styxx na něj zíral. „Já nejsem ten, kdo mého strýce zabil. Udělal jsi to ty ve chvíli, kdy ses rozhodl prahnout po mé sestře.“
Xan s ním udeřil o zeď tak silně, že mu vyrazil dech. „Estes mi bude chybět. Byl to dobrý přítel. Ale nejvíc ze všeho mi bude chybět pohled na tebe a tvého bratra, jak mi kouříte ptáka, dokud se do vašich pěkných malých pusinek neudělám a nebudu moct sledovat, jak polykáte každou moji kapku.“
Styxx na něj zaútočil, ale ten parchant ho nakopl do slabin a zanechal ho jeho utrpení. Fyzickému i psychickému.

***

Bethany si povzdechla, když balila svůj košík. Znovu. Už to bylo víc než měsíc, co Hectora viděla naposledy. Nevěrný bastard to je, zuřila v duchu. Dej mužům co chtějí a oni nemohou zmizet dost rychle.
Jak jen je všechny nenáviděla.
Snažila se nemyslet na to, že dovolila, aby jí ublížil pouhý smrtelník, a právě se chystala přenést domů, když poblíž zaslechla šustot.
„Beth?“
Nejdřív si myslela, že je to z její strany jen zbožné přání.
Dokud ho neslyšela zavolat znovu. „Hectore?“
Z ničeho nic se ocitl po jejím boku a lehce si ji přitáhl k sobě. Objal ji tak pevně, že sotva mohla dýchat a zabořil jí tvář do prohlubně krku. Celé jeho tělo se třáslo tak, že ji to vyděsilo.
„Děje se něco?“
„Ne teď když jsem konečně znovu s tebou.“ Zpevnil sevření. „Promiň, že jsem tu nebyl. Věř mi, snažil jsem se přijít. Nemyslel jsem na nic jiného než na to, že chci být s tebou. Ve dne v noci.“
Ta slova a pravda v jeho zoufalém tónu jí vehnaly do očí slzy. „Myslela jsem, že jsi na mě zapomněl.“
„Jak bych mohl zapomenout na vzduch, který dýchám? Jen díky tobě žiji.“
Byl mnohem hubenější než předtím a měl na těle řezné rány a otoky, kterým nerozuměla.
„Byl jsi nemocný?“
„Nemáš ani ponětí, jak strašně rád slyším zájem ve tvém sladkém hlase.“ Přitiskl si její ruce k tvářím a políbil jí do dlaně. „Jak ses měla?“
„Chyběl jsi mi a myslela jsem, že se z toho zblázním.“
„Opravdu?“
Vyklenula obočí. „Máš radost z toho, že jsem na sebe byla naštvaná?“
„Ne. To nikdy. Nikdy by ses neměla zlobit sama na sebe. Vážně jsem ti chyběl?“
„Samozřejmě.“
Znovu jí políbil ruku. „Jen maličkost ve srovnání s tím, jak moc jsem po tobě toužil já, přísahám.“
„Pochybuji.“
„Je to pravda.“
Pořád se nekontrolovatelně třásl. „Proč se tak chvěješ?“
„Kvůli tvé kráse. Tvá ohromující přítomnost mě vždycky rozechvěje.“
Odfrkla si, i když ji jeho lichotky zahřály u srdce. „Jako vždy dokonale ovládáš mluvu.“
„Ne. Před tebou jsem bezmocný, má paní. Vždycky.“ Klesl před ní na kolena a přitiskl jí hlavu k břichu.
Znepokojená Bethany mu ji tam podržela. „Bála jsem se o tebe. Vím, že se stalo něco strašného.“
„Bylo to strašné, vskutku ano. Nemohl jsem tě vidět, má drahá paní.“
Obrátila nad jeho pošetilostí oči v sloup. „Ty ošklivá, bídná, bezohledná bestie. Nutíš mě ti odpustit, i když na tebe chci být kvůli tvému zanedbávání naštvaná.“ Usmála se na něj a projela mu prsty jeho jemné vlasy.
„Snesu tvůj vztek, dokud se nepromění v nenávist. Nemohl bych žít, kdybych si myslel, že mě nenávidíš.“
„No podívej, všechno je pryč. Uvnitř mě už není ani stopa po vzteku. K čertu s tebou, Hectore. Ty mizero!“
Přitiskl si její dlaně k tváři, aby mohla cítit jeho úsměv. „Jak jen jsem postrádal tvoje nadávky.“
„A jak já jsem postrádala svoji lásku, ty rozčilující muži.“ Zvedla jeho ruku ke svému srdci, aby mohl cítit, že bije pro něj. „Navzdory všemu, co jsem se snažila podniknout proti tomu, ses vkradl do té mojí části, kde mi můžeš ublížit. Rozumíš, Hectore? Jsem pomstychtivá žena, jejíž hněv je nepředstavitelný. Nenuť mě jej obrátit proti tobě. Pro dobro nás obou.“
„Dokud ve mně zbývá dech, neudělám úmyslně nic, co by ti ublížilo, Beth.“ Vstal a věnoval jí ten nejsladší polibek, jaký si jen dokázala přestavit. „Bohužel musím na několik příštích týdnů odjet. Ale vrátím se sem hned, jakmile se vrátím. Přísahám.“
„To bys tedy měl.“
Přitáhl si ji do náruče a vydechl: „Jednoho dne ti možná řeknu, co se stalo. Ale teď...“ Políbil ji. „Budu počítat vteřiny, dokud tě znovu nespatřím.“
Bethany ho tiskla k sobě a dovolila nevinnosti jeho polibku, aby do ní vdechla život. „Už teď mi chybíš.“
„Ne tolik jako chybíš ty mě.“
Styxx se přinutil ji pustit, aby ji nechal jít a vrátil se zpět ke svému koni. Chvíli sledoval, jak zvedá košík a prut a přemýšlel, jestli by ho pořád milovala, kdyby se dozvěděla pravdu o tom, co udělal. Jak nemilosrdně se zachoval ke svému vlastnímu strýci.
Zaslouží si někoho mnohem lepšího než je on. Nedokázal pochopit, proč ho miluje, když nikdo jiný nemohl.
Prosím, nezačni mě nikdy nenávidět, Bethany.

To by bylo skutečně to nejmučivější peklo. 

19 komentářů:

  1. Díky za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tinka: dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ta kniha by se měla jmenovat: To si chudák nezaslouží. Alespoň je to pořád romantika a on má relativní klid. Ach jo. Teď ho miluje, ale pochybuju, že v záchvatu vzteku bude mít holka nějaké pochopení. Musíme zuřivě držet pěsti. Hlavně, že už je ten zmetek po smrti. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak konečne je po Estesovi - a možno budem mrcha - ale zaslúžil si krutejšiu smrť - zlo by malo byť aj adekvátne potrestané...a snáď už bude mať Styxx od takýchto hnusných vecí pokoj, ale bojím sa čo i len pomyslieť, čo tá potvorská Kenyonová pre neho vymyslela :-) Ďakujem za preklad...

    OdpovědětVymazat
  6. konečne ten hajzel Estes skapal, čakala som že bude mať horšiu smrť zaslúžil by si,aby mu Styxx zaživa vyrezal srdce, ale hlavne že je po ňom,nemôžem sa dočkať pokračovania

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Estes by si zaslúžil skôr mučenie ako takúto smrť, ale aspoň mu už nebude ďalej ubližovať.
    Ďakujem za ďalšiu kapitolku...:)

    OdpovědětVymazat
  10. vďaka za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  11. taky jsem ráda, že Estes je konečně pod kytičkama, ale mám obavu, že v téhle knížce vždycky po špatné následuje ještě horší část, někdy se fakt bojím číst dál. Navíc jako čerstvá překladatelka si neumím představit tohle překládat, protože když musím myslet nad každou větou a tím, jak to co nejlépe vyjádřit česky, je to daleko intenzivnější, daleko víc se mi to dastává pod kůži. Máš můj neskonalý obdiv, že ses do toho dala, a to už vůbec nezmiňuju, jak neuvěřitelně dlouhá tahle knížka je. Moc, moc díky, opravdu to oceňuju, teď ještě mnohem víc než dřív.
    Fly

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  15. Dakujem za prekald

    OdpovědětVymazat