sobota 10. května 2014

Dark Bites - 24. ledna 12 248 př. n. l.



Aricles si spokojeně povzdechl, když v klidných ranních hodinách držel Bathymaas. Teď, když ostatní znali pravdu, smáli se mu, když šel do postele v kasárnách.
„Máš za manželku krásnou bohyni a raději bys spal tady s námi, sám? Zbláznil ses?“
Usmál se při vzpomínce na Galenův rozhořčený tón. Odhrnul jí vlasy z tváře a vtiskl jí tam polibek ve chvíli, kdy místnost osvětlil jasný záblesk.

Aricles měl sotva čas mrknout, než byl vymrštěn z postele a přitisknut k podlaze. Měl pocit, že má zlámanou každou kost v těle. Nebyl schopný se pohnout a tak tam byl nucen jen tak ležet, zatímco ho obrovský muž sledoval zlatýma očima, ve kterých se zračila vražda. S dobře stavěnou a statnou postavou to byl zjevně nějaký bůh války.
Bathymaas se s výkřikem probudila. „Papas, ne!“ Vyskočila z postele a při tom sebou stáhla deku, aby ji mohla ovinout kolem svého nahého těla. Popadla boha za obrovský biceps. „Neubližuj mu!“
„Nechci mu ublížit. Chci toho zkaženého mizerného psa zabít!“
Postavila se mezi ně. „Miluju ho, papas. Pokud ho zabiješ, zničíš mé srdce.“
S utrápenýma očima si ji Set přitáhl do náruče a pevně ji sevřel. Přitiskl jí rty k hlavě, zatímco zíral na Aricla. „Máš srdeční tep?“
Přikývla.
Set zaklel. „Když Apollo tvrdil, že tě viděl s mužem, chtěl jsem toho řeckého bastarda vykuchat, ale Ma’at mě zastavila. Máš vůbec představu, co jsi uvedla do pohybu, dcero?“
Slzy jí stékaly po tvářích. „Nezajímá mě to. Znamená pro mě vše.“
Set jí otřel slzy, povzdechl si a pak uvolnil neviditelné sevření Aricla. „Kéž bys mi to řekla sama.“
„Věděla jsem, že bys to neschvaloval a nechtěla jsem, abys Arimu ublížil.“
Rozpačitý Ariclesse rychle oblékl.
Setovi z hrdla uniklo hluboké zavrčení, když od Bathymaas odstoupil. „Leto se dožaduje tvého sesazení a potrestání. Tvrdí, že válka, kterou jsi rozpoutala proti Řekům, nevznikla kvůli spravedlnosti, ale jako laskavost tvému Atlantskému manželovi.“
Byla tím absurdním obviněním zděšená. „Ari nechce mít s válkou nic společného.“
Set se na něj zamračil. „Ale je to tvůj nejlepší bojovník.“
„Který nechce mít nic společného s válkou,“ zopakoval Aricles. „Byl jsem farmářem, než tohle vše vypuklo a měl jsem to raději než boj.“
Set se rozzlobeně zasmál. „Na ničem z toho nezáleží. Pořád se dožadují naší krve.“
„A já Apollovy.“
Bathymaas zalapala po dechu, když odstoupila od svého otce, aby čelila svému manželovi. „Co jsi to provedl, Ari?“
„Vyzval jsem Apolla. Vyřešíme to tím jediným způsobem, jaký Řekové chápou. Násilím.“
„Ne,“ vydechla. „To nemůžeš!“
„Má pravdu.“
Zírala na svého otce. „Ne, nemá.“
„Ale ano, dcero, má. Pokud Apolla porazí, zastaví to touhu po krvi a ostatní to zastraší. Ustoupí.“
„A pokud ne?“
Set jí pohladil po bradě. „Emoce jsou pro tebe nové, Bathy. A pochybuji, že chápeš sílu strachu.“ Podíval se přes ni na Aricla. „Kdy s ním budeš bojovat?“
„Za dva dny ode dneška.“
„Ujisti se, že neprohraješ, chlapče.“
Aricles se podíval na svou ženu. „Slibuji, že ne.“
Ale už když to vyslovil, Bathymaas v duchu měla hrozivý pocit. Stane se něco špatného. O tom nepochybovala.

9 komentářů: