neděle 25. května 2014

Styxx - 26. říjen 9532 př. n. l.



„Podívej se na ty ubohé bastardy,“ ušklíbl se směrem k Bethany Misos, atlantský bůh války, když se připojili k atlantské armádě, která se připravovala k útoku na řeckou kolonii Halicarnassus, jednoho z nejbohatších řeckých měst. Atlanťané chtěli dokázat a ukázat svým podružným lidským bratrům, že musí opustit atlantské břehy.

Ještě víc ale chtěli zmasakrovat každého řeckého prince, který bude tak hloupý a pustí se do boje.
Bethany přitáhla uzdu svému bílému okřídlenému oři vedle svého praděda. Její matka Symfora, bohyně smutku, už kráčela po bitevním poli a čekala na muže, kteří dnes zemřou. „Vybral sis svého šampiona, Tattasi?“ zeptala se Misose.
Bůh války se na ni usmál. „Zerilus.“ Vůdce atlantské armády. Se svými téměř osmi stopami byl tak obrovský, že se o něm říkalo, že pod jediným švihem jeho ohromné sekery padl statný strom. „A co ty, drahoušku? Koho sis zvolila?“
Hectora. Nikdy ale nemohla své rodině dovolit, aby zjistila, že její srdce náleží nepřátelskému táboru a navíc obyčejnému pěšímu vojákovi.
Takže si vybrala Atlanťana, u kterého byla nejmenší pravděpodobnost, že ho zraní. „Xana.“
„Atlantský princ... skvělá volba, vskutku.“
„Teď, jestli mě omluvíš, Tattasi, měla bych se projít v řeckých řadách a udělat svou práci.“
Rozesmál se. „Zavolej nás, kdyby tě spatřil některý z řeckých bohů. Čím dřív se rozpoutá boj, tím lépe.“
Bethany mu zasalutovala svým mečem, otočila svého okřídleného koně Herita a rozlétla sek řeckému táboru. Ani ne tak kvůli tomu, aby rozdmýchala v jejich srdcích obvyklé utrpení a nespokojenost, jako spíš proto, aby našla obchodníkova syna, který měl kolem zápěstí její medailon.
Kde jsi, Hectore?
Upřímně řečeno, byla jejich počtem ohromená. Řekové ve velmi krátkém čase shromáždili velkou armádu. Sundala si svou zlatou helmici, aby lépe viděla tváře mužů připravujících se na nadcházející bitvu.
Po její pravici byla didymoská zástava. Zamířila rovnou k jejich ležení. Když začala pátrat v jejich zadních řadách mezi pěšími vojáky, vyrušil ji jasně červený záblesk.
Athéna...
Vycítila zde přítomnost té řecké mrchy. Jejich vzájemná nevraživost byla v celém Středomoří legendární. Pocházela z doby, kdy před staletími Bethany probodla během bitvy srdce Athéninu chráněnci.
Takže kterého tvého oblíbence zabiji dneska?
Bethany pobídla svého koně k zemi a sklouzla ze sedla. Dotýkala se náhodně vybraných řeckých vojáků, když je míjela, a způsobila, že je v mžiku sevřel bolestivý strach a duševní muka. Oni nebyli jejím Hectorem. Nebyli dost vysocí. Takže se nestarala, jestli padnou nebo ne.
Prošla kolem stanu a ztuhla, když zahlédla nechvalně známého didymoského prince Styxxe. I když slyšela jeho jméno již nesčetněkrát, nikdy předtím ho neviděla.
Namyšlený usoplenec. To byla její první myšlenka, když ho spatřila zahaleného v jeho drahé černé zbroji s jasně červeným chlamysem, jak ztuhle sedí na hřbetě mimořádného černého hřebce. Královská hrdost prýštila z každého póru jeho těla. Přesto nabízel nádherný obrázek, když mu jemný vánek čechral vzpurné blonďaté kadeře, které mu dodávaly nekonvenční, chlapecký vzhled. Tmavě hnědé obočí se klenulo nad inteligentníma očima tak modrýma, že soupeřily svou průzračností a živostí s Egejským mořem.
Tvrdý výraz zdůrazňoval jeho ostře řezané lícní kosti. Příliš mladý na plnovous, měl jen na bradě a kolem úst lehký poprašek světlounce hnědých vousů.
Opravdu byl velice krásný.
„Tvůj aspis[1], mladý princi.“
Bethany přimhouřila oči, když spatřila Athénu v podobě pěšího vojáka, jak podává svému šampionovi červený štít. Neměl ani tušení, že má řecká bohyně v úmyslu vyjet s ním do bitvy.
Takže tohle je tvá volba? Opravdu? Namyšlený princ bez bojových zkušeností?
Rozesmála by se, kdyby to nebylo tak ubohé.
Princ na Athénu kývl a vzal si štít se znakem černě vyvedeného fénixe, nad kterým byla vavřínová koruna a slovo „Bráním.“ Váha hoplonu způsobila, že se mu svaly na paži napjaly a vystoupily ještě víc. Řekl bohyni něco, co vyvolalo její úsměv.
Athéna mu podala jeho černou helmu.
Princ si ji jednou rukou nasadil na hlavu a pak se natáhl pro xiphos. Jaká škoda, že ho musí zabít. Krása jakou vládl, byla v lidském světě vzácná.
Kéž by Athéna věnovala svou přízeň někomu jinému...
Bethany si povzdechla nad tím plýtváním, zvedla luk a nasadila šíp. Zamířila na princovo srdce.
Jenže když vypustila šíp, právě pobídl koně kupředu.
Sakra! Šíp minul hřebcův bok a narazil do stanové tyče.
V tu chvíli se k ní Athéna obrátila a zírala na ni.
Bethany udělala na řeckou bohyni hrubé gesto. Přivolala svého koně, vyšvihla se na Heritin hřbet a odlétla pryč dřív, než se v řecké bohyni rozhořel oheň.
Bitva započala.
Bethany s těžkým srdcem přelétla pohledem řecké řady a doufala přitom, že je její Hector v bezpečí.
„No?“ zeptala se Dafonia, když se Bethany vrátila na jejich stranu bitevního pole. „Popíchla jsi je?“
„Ne tolik jako obvykle. Našla jsem Athénina šampiona a skoro jsem ho dostala. Ale ta mrcha mě viděla.“
Bohyně sváru ji poplácala po rameni. „Neměj strach, sladká sestřenko. Den je ještě mladý. Dnes večer se dosyta napijeme krve řeckých padlých.“ Diafonia roztáhla křídla a se svým bratrem Palim po boku se vrhla mezi vojáky. Ona a její bratr Strife vždycky pobíhali mezi jejich nepřáteli a podněcovali jejich hněv a vyvolávali zmatek.
Ve chvílích jako byla tato, Bethany opravdu postrádala Apollymi. Bohyně destrukce byla v bitvách vždycky jejím nejlepším spojencem.
Tak fajn. Měla tu válku, kterou musela vybojovat a didymoského prince, kterého musela zabít. „Připrav se, Háde. Chystám se ti ke dveřím poslat Athénina nejnovějšího mazlíčka.“
Přelétla ke Xanově boku a posilovala během dne jeho paži, aby mohl masakrovat jednoho Řeka za druhým.
Dokud konečně znovu nezahlédla mladého didymoského prince.
Někdy během bitvy sesedl a bojoval pěšky vedle svých mužů. Athéna nebyla nikde k nalezení.
Bethany se zarazila, když spatřila ladnost a krásu jeho brutálního umění. Někdo prince dobře vycvičil. Navzdory svému mládí bojoval jako ostřílený veterán. Beze strachu. V jeho útocích a blocích nebylo žádné váhání. Utkal se s každým nepřítelem bez mrknutí oka nebo viditelné únavy. Ve skutečnosti to spíš vypadalo, že s každým dalším soupeřem získává novou sílu.
Neuvěřitelné. Byl celý od krve kapající z jeho zbroje a kůže, přesto bojoval dál v půvabném, absolutně děsivém tanci.
„Styxxi!“ Xanovo nečekané zvolání ji překvapilo. Neměla ani ponětí, že její princ zná Athénina šampiona. A soudě podle hněvu v jeho tónu nebyli přátelé.
Xan se rozběhl k princi a probíjel si přitom cestu skrze muže, kteří stáli mezi nimi.

***
Styxx se zvuky výkřiků, řevu a třeskání kovů v uších vrazil meč do středu hrudi muže, se kterým bojoval. Sotva se trochu vzchopil, když mu zorné pole překryl ohromný stín. Vzhlédl právě ve chvíli, kdy mu na hlavu letěla sekera. Zvedl svůj prohnutý štít a zalapal po dechu kvůli divoké ráně, která mu ochromila celou paži a poslala ho na kolena. Vyštípla z jeho aspisu kus dřeva a poslala jej k zemi.
Jeho nejnovější útočník frustrovaně zařval, když napřáhl sekeru k další ráně. Obr vyškubl Styxxovi štít a odhodil ho stranou. Styxxovi se nějak podařilo udržet svůj hoplon, ale cítil se kvůli tomu, jako by mu odervali paži od ramene.
Styxx se odkulil z cesty útoku a vyskočil na nohy, aby se mohl Xanovi postavit čelem. Na chvíli se nemohl nadechnout, když ucítil ve vzpomínkách ruce toho bastarda na svém těle, zatímco se smál Styxxovi do ucha a dobíral si ho.
Xan přimhouřil oči. „Dlužíš mi, červe. Tvůj život za Estesův.“
Jak ho Galen naučil, udržel Styxx pusu zavřenou a na urážku neopověděl. „Nikdy nedovol nepříteli, aby se ti dostal do hlavy, chlapče. Tvoje emoce by tě mohly zabít.“
Tohle nebylo o vzteku, egu nebo strachu. Tohle byla válka. Krutá. Brutální.
Konečná.
Jedna chyba a mohl by přijít o končetinu.
Nebo o hlavu.
Soustředění a dovednosti byly ty jediné věci, kterého ho udrží naživu a v jednom kuse. A i když věděl, že nemůže zemřít, nechtěl žít s useknutou částí těla.
Xan znovu máchl sekerou. Styxx znal sílu té rány a věděl, že jich moc nevydrží. Upustil svůj hoplon a vrhl se na mnohem většího muže. Zabořil rameno do Xanova žaludku a přinutil obra klopýtnout, takže mu sekera vyklouzla z ruky a neškodně přistála na zemi za Styxxem.
Jak atlantský princ padal, popadl Styxxe a stáhl jej sebou. „Jestli chceš kouřit moje péro, chlapče, jediné, co musíš udělat, je požádat o to.“
Styxx se s ním rval, aby se osvobodil, ale Xan mu ovinul mohutné končetiny kolem těla a pevně držel. Zaútočily na něj děsivé vzpomínky a on měl co dělat, aby nevykřikl.
„Myslím, že bych tě měl zajmout, místo abych tě zabil, malý princi, a pak můžeš být mým osobním tsoulusem, dokud se tvé těsné prdelky nenabažím a neprodám tě obchodníkovi s kravskou mrvou, abys ho pobavil.“
Ke Styxxově hrůze Xan sklouzl rukou dolů a popadl ho přes jeho brnění do dlaně.
„Jen nechte nanicovaté Řeky, aby posílali do bitvy jejich krásné malé kurvičky.“
Styxxův pohled zahalil vztek. Něco uvnitř něj se protrhlo a uvolnilo. S bojovým výkřikem zrozeným z celoživotní hanby, se Styxx v Xanových pažích přetočil a zabořil do obrova boku svůj kopis.
Xan ho pustil a vykřikl.
Ale Styxx mu nedal šanci. Bodal ho znovu a znovu, dokud se nepřestal hýbat. Srdce mu bušilo a údy se třásly, když slezl z toho bastarda a uviděl Xanovu bledou kůži a skelné oči.
„Za Acherona,“ vydechl.
A za něj samotného.

***
Bethany se odvrátila od Řeka, kterého právě zabila a ztuhla při pohledu na Atlanťana, kterého si zvolila, jak leží mrtvý na zemi. Šokovaná do hloubi své duše, zírala na řeckého prince, který sebral svůj štít a vrhl se na dalšího soupeře.
Co se to právě stalo? Jejího šampiona nikdy předtím nikdo neporazil. Nikdy. To proto se na pár minut otočila, aby bojovala s ostatními.
„Docela smůla, holka,“ řekla Athéna Bethany, když se objevila vedle ní. „Teď víš, proč jsem si vybrala tak mladého válečníka. Je nebojácný a odvážný. Nezdolný.“
Bethany se otočila, aby bohyni udeřila, ale Athéna už byla pryč.
Dobrá, mrcho... ukážu ti moc.
Nebyla jen bohyní utrpení a hněvu. Byla také atlantskou bohyní lovu.
Bethany přivolala svůj luk a vyrazila ve Styxxových stopách. Než tahle bitva skončí, vykoupe se v jeho krvi. Zamířila na jeho hlavu a vypustila šíp.
Jenže než mohl rozštípnout jeho lebku, zvedl štít, jako by věděl, že se blíží a zablokoval ho tak.
Ne...
Jak je tohle možné?
Zkusila to znovu. Tentokrát se šípu vyhnul a ten další rozštípl mečem.
Držel nad ním ochrannou ruku někdo mnohem mocnější než Athéna. Byla to stará moc...
Chtonianská?
Kdyby nevěděla, že to není možné, řekla by, že je to prvotní zdroj. Ale neexistovalo, že by prvotní moc plýtvala sama sebou na mladého lidského prince. Dokonce ani na tak pěkného.
Přivolala svého koně, připojila se k řadám svého pradědečka, aby šla po Styxxovi a ukončila jeho zkaženou existenci.
Misosovy zářící zelené oči se rozšířily překvapením nad jejím náhlým objevením. „Co to děláš?“
Ukázala na Styxxe. „Chci, aby tamten zemřel.“
„Ten musí být Athénin.“
„Dostaň ho, Tattasi!“
Usmál se na ni. „Pro tebe cokoliv, má drahá.“
Princ Zerilus zařval, když uviděl na zemi svého mrtvého bratrance Xana a Styxxe vzdalujícího se od jeho těla. Obrovský Atlanťan bažící po pomstě se vrhl přímo na didymoského prince.

***
Styxx věděl, že je něco špatně, když mužikolem něj, včetně Atlanťanů, se kterými bojovali, ustoupili. Prakticky od Styxxe utekli.
Tohle nemohlo být dobré.
Otočil se a uviděl ohromného muže, který se k němu hnal jako splašený kůň.
A sakra...
Náhle si znovu připadal jako by mu bylo dvanáct a Galen jej zasypával ranami, zatímco on ležel bezmocně na zemi, neschopný jim čelit.
Obr vrhl oštěp. Styxx se mu odklidil z cesty, ale proletěl příliš blízko jeho těla a škrábl jej do bicepsu. Sotva zvedl hoplon, když po něm ta hora masa sekla mečem s takovou silou, až si myslel, že má zlomenou ruku. Ne, ne zlomenou...
Roztříštěnou.
Styxx zasyčel, odvalil se a zkontroloval to, aby se ujistil, že mu ruka pořád funguje.
Fungovala, ale nebyla z toho příliš nadšená.
Obr se vrhl vpřed. Styxx ustoupil stranou a máchl xiphosem směrem k soupeřově odhalené paži. Protivník se překulil a vykryl ránu svým vlastním mečem.
Styxx se otočil a ustoupil. Obr dýchal ztěžka, namáhavě. Tohle byl jeho klíč k přežití. I když byl ten muž nemožně obrovský, byl také mnohem starší, a unavený. Pokud Styxx zůstane mimo dosah a ještě trochu svého soupeře vyčerpá, mohl by ho dostat.
Ale má jen jednu ránu. Jestli mine...
Znovu vyzkouší svoji předpokládanou nesmrtelnost.
Styxx sklonil hlavu, vyrazil vpřed a pak hned ustoupil, nutíc tak muže přemáhat se a rychle postupovat v jeho stopách. Pak si uvědomil, že všichni muži kolem nich vytvořili kruh a přestali bojovat, aby je mohli pozorovat.
Skvělé. Publikum pro mé ponížení a pravděpodobnou smrt. Přesně to, po čem toužím...
Cokoliv uděláš, staříku, nesrážej mě k zemi před nimi všemi a neosahávej mě předtím, než mě zabiješ.
Víc než ztráty hlavy se bál toho, že někdo viděl, jak se po něm Xan sápal.
Styxx se zaklonil, když se obr rozmáchl a těsně ho minul. Pak zvedl svůj xiphos. Obr ustoupil a udeřil svým menším kulatým štítem do Styxxova pohmožděného boku. Vybuchla v něm bolest a jeho zrak zeslábl.
V uších mu zvonilo, takže neslyšel nic víc, než bušení svého vlastního srdce v hrudi.
Obr se zasmál a bodl ho přímo do hrudi. Místo, aby se Styxx pokusil ránu odvrátit, zvedl ruku a nechal meč projet mezi loktem a bokem. Přitiskl ruku na vojákovo předloktí, podržel obra na místě a zvedl ze země svůj vlastní xiphos. Jediným rychlým pohybem mu Styxx od pasu vytrhl jeho kopis a zabořil ho do obrova boku, přímo do mezery v jeho bronzovém kyrysu.
Obr s divokým zasyknutím klopýtl, čímž Styxxovi odhalil svou hlavu. Dřív než ho to zvíře mohlo odstrčit, zabořil mu Styxx kopis do krku.
Obr padl jako podťatý dub a vzal Styxxe sebou. Několik vteřin se nikdo nepohnul. Ne dokud Styxx nepopadl dech a neodvalil ze sebe obrovo tělo.
Řeckými vojsky zazněl hlasitý, divoký jásot. Ztuhlí a zmatení Atlanťané zamrzli na místě.
Styxx pořád ještě otřesený těsností boje, zvedl svůj xiphos a hoplon a čekal na dalšího útočníka. Ale zdálo se, že se k němu právě teď nikdo nechce přiblížit. Spíš se Atlanťané snažili zmizet, jako by se ho báli.
Najednou se rozezněly hlasy. „Atlanťané ustupují!“
Ohromený Styxx vzhlédl, jak se křik rozléhal v jejich řadách, a řečtí vozatajové a kavalerie se hnali za hoplity a pronásledovali lukostřelce. Atlantští vojáci běželi k jejich lodím a odplouvali. Nemohl tomu uvěřit. Podle toho co věděl, atlantská armáda nikdy z boje neustoupila.
Vyrazil za nimi, ale byl příliš unavený a rozbolavělý. Vážně, chtěl prospat měsíc nebo ještě víc.
Galen se smál, když se k němu připojil a poplácal ho po zádech tak silně, až Styxx klopýtl. „Přežil jsi, chlapče. A dokonce i v jednom kuse. To je dobře! To. Je. Dobře.“
„Ehm... díky. Taky způsob jak podpořit moji sebedůvěru, starochu,“ prskl Styxx na Galena a pak se zašklebil, jak příšerně ho bolela hlava. Hlasy bohů byly během bitvy nemilosrdné, zejména jeden z nich.
„Galene? Slyšel jsi někdy o Bet’anye Agriose?“
„Atlantské bohyni utrpení a hněvu? Ó ano, mladý princi. Ona není z těch, které bys chtěl vzývat. Jakmile si jednou vytyčí směr, je neúprosná. Proč?“
„Slyšel jsem jednoho vojáka, jak vyslovil její jméno a byl jsem zvědavý.“
„Vezmi si k srdci radu starého válečného psa, synku. Nevyslovuj její jméno jen tak.“
Styxx přikývl a zamířil k jejich části ležení. Dělal, co mohl, aby ignoroval příšerné obrazy, zvuky a zápach kolem nich. Všude byli mrtví nebo umírající muži. Jejich křik a sténání bylo horší než hlasy v jeho hlavě. Země byla prosáklá krví a dalšími věcmi, nad kterými nechtěl uvažovat.
Když na to přišlo, on sám na sobě měl tolik krve, že doslova kapala z každé části jeho zbroje a dokonce i z jeho nosu. I když tahle mohla být jeho. Upřímně řečeno, nedokázal to poznat.
Jak pěšky kráčel přes pole, uvědomil si, že ne všechny hlasité výkřiky, které slyší, jsou v jeho bolestí pulzující hlavě. Muži kolem nich skandovali jeho jméno.
Šokovaný až do hloubi své duše v obavách zpomalil. Proč mě takhle provolávají?
Udělal něco špatně?
Zleva k němu přiběhl posel a hluboce se uklonil. „Princ Styxx? Jeho Veličenstvo, král Kreon, tě chce okamžitě vidět... bez váhání.“
Ale on je zamazaný. Pokrytý krví, potem a špínou.
Jeho otec by jeho, nebo jakéhokoliv vojáka, nechal zmrskat, kdyby se opovážil objevit se v jeho přítomnosti takto.
Pohlédl na Galena, který na něj mrkl a odebral mu štít, meč a helmu. „Byl jsi povolán, můj pane. Zřejmě tě král potřebuje vidět ihned.“
Styxx si nebyl jistý, co má očekávat a byl tak velice znepokojený. Otřel si do svého chlamysu obličej a ruce, jak nejlépe mohl, zatímco následoval posla do největšího ležení, kde král Kreon z Helicarnassu čekal uvnitř svého přepychového stanu, který byl plný šlechticů a elitních vojevůdců všech jednotek a městských států.
Úžasné. Celé publikum pro jakési nové ponížení, které ho čeká. Do prdele... pořád dokola mu v hlavě běžely jejich urážky, kterých se mu dostalo při jejich předcházejících setkáních.
Xerxes sem poslal svého spratka, aby nás sledoval, zatímco my musíme bojovat? Co si myslel?
Kde máš chůvu a kojnou, chlapče?
Máme ho nechat odříhnout, když se napije vína?
Vína? Máš snad na mysli mléko. Ta slaďoučká tvářička je příliš jemná na něco ostřejšího.
Chudák Galen. Ještě včera vedl nejsilnější armádu celého Řecka. Teď dělá poskoka Xerxesovu dítěti.
Jeden z těch bastardů dokonce klepl do jeho ucha. „Přesně jak jsem si myslel... pořád na sobě má placentu!“
Styxx navzdory vzrůstající panice držel hlavu zpříma. Prošel středem těch bastardů, kteří jej shazovali, dokud nedorazil ke trůnu. Poklesl na jedno koleno a pozdravil ho. „Veličenstvo.“
„Vstaň, princi Styxxi.“
Vrátil se do stoje. Zaujal vojenský postoj s rukama za zády a čekal na králova slova. Prosím, řekni mi, že jsi neviděl, jak mě Xan popadl za penis, než jsem toho parchanta zabil...
Nebo to bylo něco ještě horšího než tohle?
„Moji pozorovatelé a generálové mi řekli, že vděčíme za dnešní vítězství tvé ruce s mečem a tvé odvaze, která inspirovala všechny, kteří tě viděli bojovat bez ustání či odpočinku.“
He?
Rozpačitý a nervózní Styxx se rozhlédl po mužích shromážděných ve stanu. Mužích, kteří se mu vysmívali a uráželi ho jen pár hodin před bitvou, nemluvě o jejich krutosti ze včerejška, kdy na něj otevřeně plivali.
A to ne proto, aby mu popřáli štěstí.
Jejich současné myšlenky ho zahltily až do bodu, kdy už žádnou další nedokázal rozeznat. Někteří odvraceli oči, neschopní se s ním ani letmo setkat pohledem. „Tu bitvu vyhráli všichni, Veličenstvo. Nebojoval jsem víc než kdokoliv jiný.“
Král sestoupil ze svého trůnu a přistoupil k němu. „Ano, ale ty jsi tím, kdo sám bez pomoci sejmul dva nejvyšší velitele a největší hrdiny atlantské armády. To ty jsi jediný důvod, pro který ustoupili.“
Zmatený Styxx sklopil pohled a čekal, až uslyší, jak něco podělal a všechny je tím zahanbil.
Kreon se před něj postavil s přísným zamračením. „Počítám tvého otce mezi nejarogantnější a nejtvrdohlavější muže, které znám.  Když jsem se dozvěděl, že povedeš otcovu armádu do dnešní bitvy, mohl jsem o tom říct hned několik věcí, ale žádná z nich se o vás dvou nevyjadřovala právě pochvalně. Upřímně řečeno, myslel jsem, že se mi tvůj otec vysmívá, jak je jeho zvykem. Ale zdá se, že se mě bohové rozhodli pokořit kvůli mojí aroganci. Nemůžu ani vypovědět, jak jsem vděčný, že jste nám ty a Didymos dnes přišli na pomoc, mladý princi. Pošlu tě domů s dary pro tebe i tvého otce. Nyní jdi. Nabízím ti svoji soukromou lázeň a služby mojí nejoblíbenější otrokyně.“
Celou minutu byl Styxx tak ohromený, že nedokázal odpovědět. Nakonec našel svůj hlas. „Děkuji Vám, Veličenstvo. Jsem zahanben Vaší štědrostí, a i když velice rád využiji Vaší lázně, zdvořile odmítám Vaši otrokyni. I když jsem si jistý, že je úžasná, mám v Didymosu dámu, která na mě čeká a já bych nikdy neudělal nic, čím bych zneuctil její víru ve mě... doufám, že mi rozumíte.“
Král se usmál a přikývl. „Závidím tvému otci dědice, kterého vychoval. A je pro mě čest tě znát, princi Styxxi. Užij si tento večer svého vítězství a oslav, které nadcházejí.“


***
Bethany prahla po krvi, když byli přinuceni ustoupit z Řeckého ostrova. Pořád toužila po hrdle prince Styxxe, ale nemohla být se svou božskou mocí na území jiného pantheonu. Ne dokud nebudou bojovat.
K čertu!
„Jak nás mohli porazit?“ zavrčel Misos. „Nás nikdy nikdo neporazil!“
Pali znechuceně pokrčil rameny. „Viděl jsi řeckého šampiona? Styxxe z Didymosu? Slyšel někdy někdo o tom bastardovi?“
„Byl mladý,“ řekla Bethany. „Viděla jsem ho těsně předtím, než vypukla bitva. Skoro jsem ho měla... pcha!“ Štvalo ji, že minula.
Opakovaně.
Zatracený řecký čokl!
Misos odhodil svůj štít. „Je to polobůh? Nebo Chtonian?“
Bethany zavrtěla hlavou. „Je to člověk se standardní lidskou výbavou. Jak mohl strhnout naše bratry? Mají nadpřirozené schopnosti... měli kosit Řeky jako zeleninu v zahradě.“
Diafonia si projela rukama svoje tmavé vlasy. „Jak to, že bojuje jako nesmrtelný?“
„Možná ho jeden z nich trénoval?“ navrhl Pali.
Bethany zaskřípala zuby. „Po jeho boku bojovala Athéna.“
Misos si odfrkl. „To nás v minulosti nezastavilo.“
Ne, to ne. Bethany si povzdechla, když v mysli viděla jejich nově nalezeného šampiona. „Byla to jen jedna bitva. Měl štěstí.“
Misos se na ně na všechny zamračil. „Tak se pojďme postarat, že ten mladý princ o svoje štěstí přijde.“
Když se začali rozptylovat, aby dohlédli na svoje vybraná vojska, připojil se k nim Apollo. „Co se to ve jménu Háda právě stalo?“
Pali se na něj zašklebil. „Dostali jsme na prdel. Co jsi dělal? Prospal jsi to?“
Apollo na něj zíral. „Jak můžeme dostat Řecko, když nás vyhnali od svých břehů jako by naplácali malým holkám?“
„My?“ přejel Misos Apolla v jeho skutečné zlaté podobě pohrdavým pohledem. „Tebe ‚my‘ nezahrnuje, Řeku.“
„Ale ano, dokud mí lidé budou bojovat a umírat. Zvláště můj vnuk! Kdo z nich zabil Xana?“
„Princ Styxx,“ vykřikli unisono.
Pali si odfrkl. „Jsi taky hluchý? Jak ti mohlo ujít, že tví lidé skandují jméno toho mrňavého bastarda?“
Apollovy oči zaplály náhlým poznáním. „Ten malý hajzlík je Didymoský princ a dědic?“
„Kde jsi byl?“ zeptala se Diafonia. „Zřejmě jsi tu během bitvy nebyl.“
„Samozřejmě že ne. Nemůžu dovolit, aby mě Zeus nebo Athéna viděli družit se s našimi nepřáteli. Přišel jsem, když jsem slyšel, že ustupujete. A musím říct, že mě ta novinka šokovala.“
Misos zkřížil ruce na hrudi. „No, pokud toužíš po pomstě, použij jakékoliv prostředky, abys odstranil vašeho prince z našich budoucích bitevních plánů.“
Apollo se zlomyslně usmál. „Nedělej si starosti, starochu. Já se o něj postarám.“



[1] lehký řecký štít

16 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát :)) hned mám lepší neděli.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. No konečne ho niekto pochválil a poďakoval mu :)
    Neviem sa dočkať ďalšej kapitolky.
    Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za dalsiu kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. díky, jsem zvědavá, kdy Bethany pochopí, že Styxx a Hector jsou jeden a ten samý, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat