pondělí 30. června 2014

Krvavá trojice - Kapitola 1



SOUČASNOST
ATLANTA, GEORGIE

Evalle udržovala vzdálenost asi jednoho městského bloku mezi ní a démonem Cresylem, který se plížil podél Peters Street, jedné z těch po setmění nebezpečnějších částí centra Atlanty.


Tři hodiny po půlnoci. Hrobové ticho na brzké nedělní ráno. Kde byli všichni ti lidé vycházející z barů? Na ulici by jich mělo být podstatně víc.

A daleko důležitější otázka: Kdo poslal do téhle oblasti Cresyla – znovu – a proč? Podruhé za deset dnů. Ke všemu by tohohle nedokázala rozpoznat tak rychle, kdyby je poté, co se ten poslední objevil a zničil jí den, nezačala studovat.

Tolik nelidských bytostí, o kterých se musela naučit, a tak málo času. Zvlášť během jejich lovení. Ale poslední Cresyl spatřený v Atlantě zmizel dřív, než způsobil nějaký problém.

Tentokrát neměli takové štěstí. Zemřel člověk, navíc na démonský útok dost podezřelým způsobem. Byla to smrt, která pro Evalle znamenala problém a oplétačky s VIPERem.

Mladá žena byla zřízená a chybělo jí jen srdce. Horší ale byl zápach síry, který jí dal znát, nakolik nelidský ten útok byl. Ale to nedávalo smysl. Démon musel pozřít celé lidské tělo, aby mu vzal duši, tak proč jen jeden orgán? Proč oběť znetvořovat?

Nezavánělo to démonem. Zavánělo to způsobem, jakým v minulosti těla poškozovali Alteranti.

Snažil se snad někdo záměrně, aby ta vražda vypadala, jako by ženu napadl Alterant?

Nebo jsem jen paranoidní?

Přála si, aby Tzader a Quinn nebyli odvoláni z města. Oni by dokázali oddělit realitu od paranoi. Ona sama v tom nebyla dvakrát dobrá už od doby, co před dvěma lety přežila jejich útěk od Medbů.

Poslali snad tohohle démona oni?

Stále se ji snažili dostat?

Jenže ani to nedávalo smysl. Cresylové pocházeli z Jižní Afriky a ne od Keltů, tím pádem nebyli tím typem démona, kterého by použili Medbové.

Přestaň s těmi šílenými úvahami a chytni tu pitomou věc, co se tu plíží po městě. Pokud VIPERu předá důkaz o tom, co zabilo tu ženu, předtím, než to začnou vyšetřovat, nebude ani podezřelá. Pokud ne, všichni budou ukazovat na ni, jakmile se dozví o roztrhaném těle.

Tak to chodilo vždycky.

Vinná nade vší pochybnost. Důkazní břemeno proti mně, bez ohledu na to, jak jsem se osvědčila.

Bastardi.

Nikdy neublížila jedinému člověku, ale koneckonců byla Alterantka, tím pádem braná jako hrozba i za pouhé dýchání jejich vzduchu.

Dokonce i dočasné podezření by bylo nesnesitelné, protože by znamenalo stáhnutí jejích sil na minimální úroveň. To by znamenalo, že zůstane v podstatě bezbranná ve městě, kde se potulovali tiché a vražedné nadpřirozené bytosti.

Účelně.

Jako ta, co se plazila před ní.

Kdyby ona pobíhala po Atlantě bez svých schopností, bylo by to jako vyhlášení lovecké sezóny se zaměřením na ni a skončila by na desce v márnici hned vedle té chudinky, které chybělo srdce.

I když jí myšlenka na ztrátu sil otřásla, větší starosti si dělala s tím, že jejich náhlé snížení by mohlo vyvolat nedobrovolnou proměnu do její bestiální podoby čistě z přirozeného instinktu se chránit.

To by přinejmenším z pohledu VIPERu učinilo konec jakýmkoliv otázkám ohledně její viny a ona by byla odsouzená k zániku.

Raději by čelila místnosti plné démonů, než téhle možnosti. Navíc, VIPER ji tu potřeboval. Co se týče nadpřirozených jevů, měla nejlepší informátory ve městě.

Díky tomu našla tohohle démona tak rychle.

Cresyl zakopl, znovu nabral rovnováhu, pak se zastavil, jako by uvízl na místě. Kvůli tomu, že musela dělit svoji pozornost mezi něj a cestu, se jen tak tak vyhnula jakési hromadě shnile páchnoucí nechutnosti, kterou za sebou na chodníku nechal.

Skvělý… jako kdyby šla za koněm. Ježíš. Copak neměli žádný smysl pro čistotu?

On - pohlaví démona určila podle velikosti jeho rohů - probleskával, nabíral a ztrácel tvar. Pro nepodezřívavé lidi ve tři hodiny ráno vypadal víc jako stín a mlha, než cokoliv živého. I přes své tmavé sluneční brýle však Evalle díky svému vrozenému nočnímu vidění vnímala jeho kostnatou páteř, plazivý ocas a hrubou kůži stejně jasně, jako by se dívala na obraz ve vysokém rozlišení.

Proč se pohyboval tak loudavě? Cresylové byli obvykle rychlí a nebezpeční… a cestovali v párech.

Kde byla družka tohohle?

Který z nich dnes večer rozpáral člověka…

A udělali to vůbec oni?

Něco to udělalo, a oni byli nejpravděpodobnější kandidáti. Ostatky mladé ženy dorazily do městské márnice před pár hodinami. Evalle tam pracovala na částečný úvazek jako technická údržba od deseti v noci do pěti ráno. Od všech agentů VIPERu se očekávalo, že se začlení do společnosti, nejlépe někde, kde se mohli dozvědět o nadpřirozených jevech.

Márnice k tomu byla perfektní místo. Ne jen kvůli VIPERu, ale i pro její osobní důvody.

Mrtví nepředstavovali hrozbu.

Většinou.

A existovalo snad lepší místo, kde by mohla zaslechnout zvěsti o neobvyklých zabitích nebo stopách po zvláštní DNA? Být v pohotovosti v neděli ráno obvykle znamenalo zpracovávání průměrného násilí ze sobotní noci, ne démonské řádění. Vedoucí ranní směny, který obdržel tělo ženy, zažádal, aby zvířecí kontrola přišla prohlédnout zbídačené tělo a vyprázdněnou hruď.

K té návštěvě nemělo dojít do pondělního rána. Ale Evalle nemohla riskovat možnost, že se VIPER o tom zohavení dozví ještě před pondělím. Kromě ní měli i další špehy s přístupem do márnice.

I kdyby divoké zvíře ze zoo dokázalo vyrvat srdce z těla tak čistě, jakýkoliv vyšetřující by se zarazil nad tím, proč by pozemský predátor nechal zbytek těla být a nesnědl ho.

Zvířata měla tendenci být nepořádnými zabijáky. Démoni tolik ne.

Všechno ohledně téhle smrti bylo špatně. Nesouhlasilo to s čímkoliv, co kdy viděla nebo slyšela, co se týče démonů Cresylů – nebo jakéhokoliv jiného druhu. Její šestý smysl ji brněl tak, že dosahoval mimo tabulky a nemohla se zbavit pocitu, že tohle je pro ni zlý. Opravdu zlý. Jelikož byla před prací sama, neměla na čas úmrtí žádné alibi.

Tohle není paranoia. Někdo po mně jde. Musí to tak být. Nic jiného prostě nedávalo smysl.

Quinn a Tzader by jí pomohli, ale ti byli v Charlottě, a ona jim nechtěla volat jako nějaká ženská v nesnázích. Přišla jsem do tohoto světa sama a dokážu zvládnout cokoliv, co přede mě postaví.

A bohové, dokáže zvládnout Cresyly.

Pokud neudělá chybu.

Nebo jí nevyprší čas. Za méně než dvě hodiny bude svítat a až se to stane, bude nucená zmizet z ulic, aby se ukryla před srpnovým sluncem. Přesně z toho důvodu předstírala, že je jí nevolno a brzy z práce odešla. Nebyla to ale tak úplně lež. Vážně jí bylo špatně při představě, že někdo chtěl dostat její zadek do maléru.

Nebo přesněji do klece.

Evalle sebou trhla, jak jí při té myšlence projely nechtěné vzpomínky jako ostré drápy. Nic jí nezpůsobovalo větší záchvaty paniky, než představa uvěznění.

No, vlastně ještě jedna věc, ale ani o té nechtěla přemýšlet.

Soustřeď se. Ale to se těžko udělalo. Bez ohledu na to, jak moc se snažila, aby minulost zůstala pohřbená, věci jako tahle hrozba odkrývaly její největší obavy a otevíraly staré rány.

Přesně z toho důvodu mnohem raději bojovala s démony mimo její nitro. Jak je jednou zabila, zůstali mrtví. Škoda, že ti uvnitř ní takhle nespolupracovali. I pokud se jí podařilo jednoho zabít, tucet dalších vyšel na povrch.

Jak by řekl Quinn, zatracení bezohlední šupáci.

Ale to teď nebylo důležité. Předtím než se vypravila na lov, vydala se na desetiminutovou cestu do svého bezpečného bytu pod podlažím parkoviště v centru města, jen aby si vyzvedla zbraň - speciální dýku, která měla kostěnou rukojeť s vyřezávanými keltskými vzory. Čepel se leskla smrtícím kouzlem. Naprosto skvělá vecička. Mohla být použita k zabití většiny démonů, když vrazila ostří doprostřed jeho čela, mezi místa, kde nad očima vyrůstaly rohy. Tu dýku od Tzadera dostala jako dar, poté, co jí s Quinnem v Utahu zachránili život.

Byla jen jednou z několika ceněných darů od těch dvou. Jejich přátelství a důvěry si z nich vážila nejvíce.

Ale právě teď tu byla sama.

Démon se zastavil v půlce dalšího bloku, u nohy spícího pobudy obalené novinami. Patřila ubohému pomačkanému stvoření, které nikoho netrápilo.

Přemýšlel snad, jestli má toho chlápka sníst?

Evalle se taky zastavila, zůstala stát bez jediného pohybu. Začala se potit, jedna studená kapka stekla po kůži a vsákla se do jejích džínů. Zadní strana jejího starého bavlněného vojenského trička se jí přilepila k zádům. Nosila ho, protože bylo pohodlné, ale v tomhle vedru se nedalo cítit dobře v ničem. V jejích botách s ocelovou špičkou jí bylo teplo, ale byly o dost praktičtější a bezpečnější, než sandály pro případ, že by se někdo, nebo něco chtělo začít prát. Obemkla prsty dýku v pouzdru u pasu a nakrčila nos nad sirným zápachem vycházejícím z démona. Ten zápach byl moc slabý na démona, co nedávno pozřel lidské srdce.

I když, jeden z nich třeba mohl objevit kouzlo deodorantu nebo parfému.

Na druhou stranu, navoněné hovno bude pořád zapáchat, bez ohledu na to, co uděláte.

Možná, že tahle věc tu ženu nenapadla. Nelíbila se jí myšlenka na to, že by čemukoliv záměrně ublížila, ale ta mladá žena zemřela strašlivou smrtí a nejrychlejší cesta, jak najít družku téhle věci, by bylo přimět ho zavolat pro pomoc.

Krom toho, byla agentka VIPERu a očekávalo se od ní, že udělá, cokoliv bude třeba, aby ochránila lidi před predátory.

A to udělá.

Zhruba o kilometr dál vjelo do ulice auto a zamířilo k ní, vypálený výfukový tlumič do noci hlasitě rachotil. Nespustila oči z démona. Poslední věc, co by chtěla, bylo napadnout ho přímo před civilistou, který by pak démona viděl čistě a jasně. Kvůli boji by nabral pevnější tvar. Ale nemohla mu dovolit toho tuláka zabít.

Démon zavrtěl hlavou a cosi polohlasně zamumlal, pak pokračoval v cestě, jako by si jen neochotně nechal toho člověka ujít.

Vydechla úlevou. Ale proč nevyužil téhle šance?

Když světla projíždějícího auta namířila na démona, stvoření se rozeběhlo vpřed, pak zmizelo do postranní uličky nalevo.

Evalle se vmáčkla do tmavého vchodu, dokud ji auto neminulo, pak rychle vyrazila pryč. Zadržela dech, když přeskočila přes pobudu, který zapáchal tělesným pachem a močí. Páni, ten puch se tomu démonskému úplně vyrovnal. Možná se u něj ten démon zastavil ze zvědavosti, jestli není příbuzný.

Ulička zatáčela doleva, ponořená do temného stínu, který vytvářely budovy na obou jejích stranách.

Končila u železničního náspu.

Prázdného. Žádný démon.

Sakra. Nemohla ho ztratit.

Evalle opatrně postupovala vpřed, snažila se ve vzduchu zachytit sebemenší závan síry. Naštěstí ho nakonec ucítila, právě ve chvíli, kdy došla až k plevem zamořenému bloku o velikosti šest metrů čtverečných na konci ulice.

Démon, tentokrát v pevné formě, seděl shrbený na hromadě pneumatik, a hladil si nad rohy svou šupinatou hlavu. Nesouvisle mumlal. Zápach zkažených vajec naplňoval vzduch. Ale na tuhle vzdálenost by byl ještě o dost horší, kdyby to byl on, kdo se nedávno krmil na člověku.

„Co tady děláš?“ promluvila autoritativně, i přes pochyby, že by jen tak vyžvanil pravdu. Nějak s ním rozhovor začít musela.

Pomalu nadzvedl hlavu. Z jedné strany širokých úst sklouzla slina. Jeho kalné žluté oči byly rozostřené. Znovu začal mumlat, byl to hluboký hrdelní zvuk. „Ty.“

Co? Co to s ním bylo? Udělala další krok vpřed, ale udržovala zhruba tří metrovou vzdálenost. „Pracuješ s někým?“

„Ty.“

Na Cresyla se tenhle nechoval zrovna dvakrát nebezpečně. Choval se, jako by byl pomatený… nebo zdrogovaný.

Nebo možná smutný. Mohl by být kvůli něčemu smutný? A proč to vycítila? Bývala by si myslela, že její rozvíjející se empatická stránka bude náročnější. „Kdo zabil tu ženu?“

Jeho oči udělaly několik podivných kruhů, pak se zaměřily na ni. „Ty.“

„Hádám, že ti budu muset dát na výběr z možností. Znáš i nějaká další slova, nebo si musím koupit samohlásku?“

Kde jsi, Evalle? zavolal ji Tzader telepaticky.

Blízko Peters Street na jihu Atlanty. Nedaleko od místa, kde jsme loni zabásli tu bandu víl Půlnočního Měsíce. Proč? Kde jsi ty?

V Atlantě. Co děláš?

Díky Mache, že je Tzader zpět. Evalle by rozhodně neodmítla jeho pomoc. Zahnala jsem do rohu-

Démon zavrčel a vyskočil na nohy, ramena nahrbená v agresivním postoji. Oči mu bíle zaplály. „Tys ji zabila.“

„Zabila koho?“ Vytáhla dýku a zatočila s ní, připravila se na jeho útok.

„Tys ji zabila.“ Začal výt, a jeho tělo se zatřáslo, jako by v reakci na drogu. Ale drogy na démony nepůsobily, nebo snad jo?

Udělal krok vpřed a zakopl.

Začaroval snad někdo tu věc, aby Evalle obvinila z vraždy ženy? „Kdo je tvůj pán? Kdo tě sem poslal?“

Evalle?

Minutku, Tzadere. Mám zrovna napilno.

„Ona zemřela. Ty. Zemřeš.“ Démon se na ni vrhl.

Musel mluvit o někom jiném. Cresyl by se nikdy nemstil za člověka.

Uskočila napravo a otočila se, když ji minul. „Kdo zabil tu ženu?!“

„Ty.“ Klopýtal kolem a vrčel.

„Mohli bysme přeskočit k jiné odpovědi?“ Potřebovala otázku, na kterou nemohl odpovědět „ty.“ „Kde je tvoje družka?“

To byla špatná otázka.

Zvedl hromadu pneumatik a hodil ji po ní, ale ona byla moc rychlá a obloukem se jí vyhnula.

Nebo on byl na démona moc pomalý. Otočila se a znovu se postavila proti němu. Zaklonil se. Zasténal tak žalostně, že jí ho skoro bylo líto.

Proč k němu jeho družka ještě nepřišla?

Kdyby přestal vydávat ten příšerný zvuk dost dlouho na to, aby si mohli promluvit, možná by z něj dostala pár odpovědí. Počítala s tím, že ji napadne, a ona ho bude moct chytit za ocas. Cresylové byli jako vačice. Když jsi dokázal omotat jeho ocas kolem svého předloktí, byl pod tvojí kontrolou.

Něco pomátlo jeho mysl.

Možná měl nějakou divnou nemoc. Mohli démoni onemocnět? Démonská vzteklina, nebo tak něco?

Nemohla ublížit něčemu, co s ní nebojovalo.

Evalle zjemnila hlas a opatrně se během svých slov blížila k jeho ocasu. „Koukni, kámo. Jen mi řekni, kdo tě sem poslal a já najdu někoho, kdo ti pomůže. Nebo mi řekni, kde je tvá družka a já ji sem přivedu.“

Démon zavyl. Byl to vřískavý zvuk, tak vysoký, že by ho žádný člověk nemohl zaslechnout. Ocas se mu prodloužil, šlehl jím proti ní a podrazil jí nohy. Dopadla na zem, praštila se hlavou o beton.

Omámeně zamrkala a dotkla se svých slunečních brýlí, které teď byly nakřivo. Nikdo jí neřekl, že Cresylové tohle s ocasem umí.

Sklonil se nad ní, rozkročil se a obemkl koleny její nohy. Ruce s prodlouženými drápy měl napřažené nad hlavou, připravené k útoku. A otevřená ústa plná zubů, co se chystaly urvat kus jejího těla.

Za bolestí hlavy se v její mysli ozvaly instinkty přežití. Někdo z dálky zavolal její jméno… nebo to byl Tzader v jejím podvědomí?

Démon se k ní začal pomalu sklánět.

Upírala oči na poblázněný záblesk v jeho pohledu. Krev jí proudila v uších. Srdce v hrudi bušilo jako válečné bubny. Čím víc se jeho ostré tesáky blížily k její tváři, tím hlasitěji tlouklo.

Na poslední chvíli popadla dýku a zabodla mu ji do čela.

Zatuchlý žlutý prach zavířil, pak se vytratil. Důkaz toho, že nezabil člověka. Kdyby ano, byla by schopná zachytit do pěsti jeho esenci předtím, než by se vypařila.

Kruciš. Žádný důkaz. Musí dostat toho druhého démona.

„Nemohlas počkat, než se sem dostanu?“ zazněl z uličky rozčilený mužský hlas.

Když se přetočila a dostala se na kolena, uviděla, jak k ní Tzader běží. Měl na sobě tričko s krátkými rukávy, džíny a boty. To všechno bylo tak černé, že by ho běžným zrakem nikdy neviděla.

Vstala a oprášila si džíny. „Ne, nemohla jsem čekat.“

„Jaký mělo smysl ti tenkrát v Utahu zachraňovat zadek, jestli ho hodláš riskovat pokaždé, když se k tobě otočíme zády?!“

„Mohli bysme s touhle debatou znovu nezačínat?!“ Byla Tzaderovi i Quinnovi nadosmrti vděčná, že jí zachránili život a strážili její tajemství, ale občas se chovali jako dva přehnaně starostliví bratři.

Většinu času.

„Tohle byl jen Cresyl, a ke všemu praštěnej.“

Tzader tázavě nadzvedl jedno obočí. Založil si ruce na prsou. „Takže jsi spadla na zem čistě proto, abys srovnala šance?“

Raději jen pokrčila rameny, než aby přiznala, že podcenila svého protivníka. Žádný trénovaný bojovník by neměl udělat takovou chybu. „V tu chvíli se to zdálo jako dobrý nápad.“

„Co ten spěch?“

Řekla mu o těle v márnici. „Nezjistila jsem, kdo poslal toho démona a nemůžu dokázat, že jakýkoliv Alterant – včetně mě – tu ženu nezabil, dokud nedostanu toho druhého Cresyla.“

Ani objevení dalšího Alteranta by od ní neodvedlo pozornost. Vlastně to způsobovalo jen víc problémů. Dlouho bylo všechno v pohodě, ale před dvěma měsíci se nový Alterant přeměnil a napadl lidi. Evalle byla znovu předvolána k VIPERu a obsáhle dotazována ohledně své schopnosti zabránit nedobrovolné proměně. Sen – nejvyšší autorita VIPERu - se ji snažil nachytat, aby ji mohl strčit do ochranné vazby.

Ochranné? Jo, jasně.

Tzader stočil pohled k obloze, která se každou minutu rozjasňovala. „Krátí se ti čas.“

„Toho si jsem vědomá. Teď, když jsi zpátky, můžeme se rozdělit a pátrat dál.“ Vyrazila směrem k Peters Street.

Dohnal ji a šel vedle ní. „Ještě na lov jít nemůžu. Vrátil jsem se, abych se setkal s někým, kdo má vodítko vedoucí k Beladorskému zrádci.“ Stále nezjistili, kdo byl ten parchant, co je zradil.

Dva roky… Dva pitomý roky a nebyli ani o krok blíž, než když trčeli uvěznění v jeskyni. Mezitím se ten zrádce pohyboval v jejich řadách, a kdoví, koho za tu dobu ještě zabil a podvedl.

„To je skvělý.“ Několik nocí strávila přemýšlením nad tím, jestli vůbec někdy zjistí, kdo je v Utahu podrazil. Ať to byl kdokoliv, byl vynalézavý a chytrý.

Bylo by to skvělý, kdybych si nemusel dělat starosti o to, jak tu na vlastní pěst honíš démony. Dej mi hodinu, abych tu schůzku vyřídil, a půjdeme spolu.“

Zcvoknul se? Znovu se podívala na blednoucí noční oblohu. „Nemám hodinu. Čas běží, a Cresyla dokážu zvládnout. Víš, co mi VIPER udělá, jestli se o tomhle dřív dozví. Sen netoleruje cokoliv, co má se mnou něco společného.“ Zastavila se na rohu, její ruka automaticky spočinula na rukojeti dýky.

„Pochybuju, že se o tom zabití dozví dřív, než v pondělí. Najdeme toho druhého démona, než se to stane.“

„A co když ne, Z? Co když se o tom dozví ještě před pondělím?“

Tzader se podíval stranou, pohled naplněný obavami. „V tom případě se ujistím, že se o tom dozví Brina. Bude tu pro tebe.“

Jo, jasně. To by dřív věřila hadovi v lese, že ji nekousne.

Evalle nepovažovala Brinu za tak podporující a laskavou jako Tzader. Ne co se týče Alterantů. Brina byla protějšek Sena. Oba byli na pozici prostředníků, ale s jedním rozdílem. Zatímco Brina se coby prostředník mezi Beladory a jejich bohyní Machou chovala jako obhájce, Sen fungoval výhradně jako spojení mezi agenty VIPERu a Tribunálem.

Sen prosazoval rozhodnutí Tribunálu. Žádná obhajoba.

Tím spíš ne v případech týkajících se Evalle.

Macha a její Beladoři se museli řídit usnesením Tribunálu. Kdyby šli proti němu, udělalo by to ze všech Beladorů nepřátele koalice VIPER. Byli by označeni jako psanci a nařídila by se jejich poprava. Pokud by se tohle stalo, Evallin kmen by bojoval na všech frontách, ne jen s nelidskými predátory a dalšími mocnými bytostmi.

Při té myšlence se otřásla. „Brina by se mě nikdy nezastala.“

„Měj v ní trochu důvěry. Zakročí, když jí řeknu, že ses neproměnila a nezabila člověka.“

A tomuhle měla věřit? Už teď cítila, jak se za ní zavírají dveře vězení.

Sevřela rukojeť dýky. „Mohla bych v ní mít trochu důvěry, kdyby ona někdy měla trochu důvěry ve mně, aniž bys ji o to nejdřív musel žádat. Mimoto, ona nedokáže zastavit podezření. Jestli nenajdu důkaz, co doopravdy vraždilo, jsem v háji. Víš, co VIPER udělá, když nenajdu démona, abych dokázala, že to se mnou nemá nic společného.“ Nadzvedla ruku, aby Tzadera zarazila, když jeho oči nabraly nádech, jaký mívaly, když jí dával kázání. „Ani jeden z nás na tohle dohadování nemá čas, a já nehodlám do VIPERu nakráčet bez něčeho, co by dokázalo moji nevinu. Zavolej mi po svojí schůzce a budeme pokračovat jako tým.“

„Já můžu lovit i za denního světla, tak zbytečně neriskuj. Víš vůbec, kde ten druhý Cresyl je?“

„Zatím ne, ale brzy budu. I kdybych musela obejít všechny Noční slídily ve městě.“ Ale to snad nebude potřeba. Nejdřív zkusí Gradyho.

I když byl ten starý ghúl osina v zadku a dalo jí sakra práci vymáčknout z něj jakoukoliv informaci, byl jedním z nejlepších informátorů, co se týče čehokoliv nadpřirozeného.

Tzader se rozhlédl po ulici a hodnotil všechno viděné i neviděné. „Máš tu někde svoji motorku?“

„Je zaparkovaná v ulici kousek odtud.“ Její mobil zabzučel, když jí přišla zpráva. Vytáhla ho ze zadní kapsy džínů.

Tzader se podíval na hodinky. „Musím jít, nebo přijdu pozdě. Zavolám ti hned, jakmile to půjde, v nejhorším případě se u tebe v průběhu dne zastavím.“

„Dobře.“ Podívala se na displej, zatímco Tzader během pár vteřin zmizel. Zpráva byla od Kellmana, jednoho ze dvou mladistvých čarodějů žijících na ulici, protože neměli žádnou rodinu ani klan.

Byla prostá: SOS… démon.

Rozeběhla se pryč, a rychle zapnula GPS, kterou jí Quinn nainstaloval do telefonu. Dokázala vystopovat mobil na místo, odkud přišlo volání.

Prosím, prosím, ať je ta démonská hrozba Cresylova družka. Ať má aspoň jednou v životě štěstí…

Jelikož za celý rok tu bylo spatřeno méně než deset démonů, bylo to dost pravděpodobné.

Na další křižovatce zahnula doleva a vytáhla klíč s dálkovým ovládáním, které stiskla, jakmile se dostala do patnácti metrové blízkosti své motorky, kovově zlaté Suzuki GSX-R. Milovala ji. Dokázala se prohnat po silnici rychlostí kulky. Přední světlo jednou zablikalo a odehnalo pobudy, co se kolem ní shromáždili. Kineticky uvolnila svou helmu ze zrcátka na řidítku, kde byla zavěšená, a nasadila si ji na hlavu, zatímco si obkročmo sedala na motorku a startovala.

Odrazila se od obrubníku, prudce přidala plyn. Přední pneumatika zůstala asi patnáct stop ve vzduchu.

O dvanáct minut později už jela po Metropolitní dálnici. Zahnula do příčné ulice vyznačené na jejím mobilu, pokračovala přes půl kilometru a zastavila se před zděnou budovou patřící přepravní společnosti, která byla podle cedule na dveřích v neděli zavřená. Přes slabý hluk motoru naslouchala, jestli neuslyší kluky.

Nic.

Ale vzduch páchl výrazným sirným zápachem.

Silným. Sytým. Smrtícím.

Zápachem dobře nakrmených démonů.


A uvnitř byly dvě vystrašené děti...

8 komentářů:

  1. Díky moc za překlad 😊

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. DĚKUJI MOOOOOOOOOOC ZA PŘEKLAD! na tuto knihu jsme se těšila :) je tak dál!

    OdpovědětVymazat