pondělí 14. července 2014

Krvavá trojice - Kapitola 3



„Co jsi zač?“ Evalle se rozkročila, připravená bojovat. A taky ho pořádně praštit do hlavy za to, že zabil toho Birrna a zničil tak její šance na snadné alibi.

Ale dvě nejdůležitější otázky prolínající se skrze její obavy byly: Co je zač ta zbraň, kterou toho démona sundal, a chystá se ji použít na ni?


Neměla čas na další společnost. Svítat mělo už za míň než hodinu. A i když na motorce měla oblek, který by ji v případě nouze ochránil, nebylo moc pohodlné být v čemkoliv černém, co pokrývalo celé tělo. Ne během nejteplejších letních dnů v Georgii, v nichž teplota obvykle dosahovala třiceti čtyř stupňů už v osm ráno.

Muž vyšel arogantním krokem vpřed. Čím víc se blížil, tím víc viděla z jeho obřího těla. Svaly se boulily pod černou výstrojí, podobné ACU - Army Combat Uniform - s kevlarovými chrániči. Rukávy měl vyhrnuté nad velkými bicepsy. Očividně se nebál démonských kyselinových plivanců.

Na jednom oku měl dalekohled pro noční vidění, díky kterému ji v téhle zapadlé budově beze světla viděl stejně snadno, jako ona jeho. Sečteno a podtrženo, byl to pohledný muž. V tom šíleném, přehnaném, Hraju moc Call of Duty a Resident Evil slova smyslu.

„Seš v pohodě?“ Jeho rty se sotva pohnuly, pak se navrátily do úzké linky. Krátké černé vlasy seděly k jeho strohé osobnosti.

Nezněl jako hrozba, ale rozhodně tak vypadal.

A stále nesklonil svou zbraň.

„Je mi fajn. Ty jsi?“

„Isak.“ Ukázal hlavní na její brýle. „Jsi slepá?“

Takovou otázku slýchala často, protože byla zvyklá nechávat si je dokonce i v noci. Tzaderův kamarád je pro ni na zakázku vyrobil. Použil čočky, které dovolovaly, aby její oči byly za šera vidět, ale kryly jejich divnou barvu. Říkejme tomu speciální proměnlivá zabarvená skla - kdyby tak jen mohla něco takového dostat i pro svou kůži. S ochranným faktorem alespoň 5000. „Ne. Při slabém osvětlení vidím skvěle, včetně tvého batmanovského opasku.“

Nepatrně při tom rýpnutí nadzvedl obočí, jako by se v duchu ptal, nakolik citlivé by mohly číkoliv oči v tomhle skladě, kde byla tma jako v pytli, být. Ale zřejmě usoudil, že viděla dost, aby dokázala jeho zvláštní vkus ohledně pásků odhadnout. „Co tu děláš?“ zeptal se.

Jako by čekal, že mu to řekne… „Co tady děláš ty?“

„Lovím démony.“

Páni, to bylo sakra upřímný. Většina lidí, co lovila démony, to naprostým cizincům jen tak nevyžvanila ze strachu z plně hrazené návštěvy místního blázince.

Byl ten chlápek snad nějaký jí neznámý agent VIPERu? Ti jí nevadili, pokud se jí nepletli do cesty.

Nebo nezabili Birrna, co potřebovala chytit.

Ale jestli šlo o agenta, necítila z něj žádnou sílu.

Ne. Rozhodně to byl člověk.

Divný a extrémně atraktivní, ale člověk.

„Pro koho pracuješ?“ zeptala se.

„Sám pro sebe.“

Sevřel se jí žaludek. Mohl by být žoldák, kdokoliv… obzvlášť s takovým dělem. Přesně to, co její už-dávno-podělaná noc potřebovala.

Isak pokračoval v přelétání pohledem po okolí, pak se zastavil, aby si ji znovu prohlédl. Konečně zbraň stáhl a přitiskl si ji k hrudi. „Co po tobě ten démon chtěl?“

Jo, rozhodně bylo divné vést podobnou konverzaci s neznámým civilistou.

„Večeři a kino. Jak jsi věděl, že tu je?“

„Cítil jsem ho na míli daleko.“

Škoda, že dvojčata ne.

Znovu ho svými silami prohlédla, ale stále z toho chlápka necítila žádné neobvyklé pole energie. Nic, co by ho označilo jako cokoliv jiného, než člověka s fetišem na zabíjení démonů.

A kde vzal tu šílenou zbraň?

Letmo si prohlédla hromadu páchnoucího démonského hnoje. V Isakově přítomnosti nemohla použít své síly, aby to tu uklidila. Ani zavolat VIPER, aby poslali úklidovou četu, dokud neměla plán, co by zachránil její hlavu ze špalku.

A v žádném případě se toho nehodlala dotknout rukama. Od Cresyla se jí povedlo odejít celkem čistá, ale tohle by z kůže dostávala hůř, než zápach tchoře. Ne, že by měla zájem o dovádění s nějakým chlapem, ale kdyby takhle smrděla, zajistilo by jí to klid a samotu na celé měsíce.

Co je důležitější - VIPER by z ní Birrn démona vycítil.

Musel jsi ho zabíjet?“ zeptala se.

Podezřívavě nadzvedl obočí. „Co? Byli jste snad kámoši, nebo tak něco?

Stočila pohled zpátky k němu, pak vzhlédla k jeho očím, tak odolným vůči emocím, že jí po páteři projelo varovné zamrazení. Isak se nezdál překvapený tím, že věděla o démonech.

Jaký byl jeho příběh?

A co mu démoni udělali? Běžný člověk se jejich lovem a zabíjením nezabýval.

Co by mohla říct, aniž by to skončilo její smrtí nebo vystavením VIPERu… což by možná taky znamenalo její smrt? Tenhle chlápek chodil, mluvil a střílel jako člen samozvané pořádkové hlídky. Takové typy znala. Když jsi nepodpořil jejich nenávist, sám ses stal terčem k zabití.

Neupřímně se usmála. „Tak nějak jsem doufala, že bych se ho mohla zeptat na pár otázek. Dík, že jsi tu možnost zlikvidoval. Doslova.“ Pitomče, co se pleteš do cizích věcí.

„Démona?“ Jeho nezakryté oko se rozšířilo, pak se přimhouřilo s náznakem pobavení, které vůbec nesedělo k té vážné GI Joe tváři. „Tys chtěla vyslýchat něco s IQ salátu, co vidí lidi jako hlavní zdroj obživy? Dobrej nápad. Jsi opilá, nebo psychicky narušená? Nebo jsi jedna z těch cvoků, co si myslí, že nelidské bytosti jen potřebují lásku a porozumění, zatímco budou žvýkat naši mozkovou hmotu?“

Její vnitřní alarm nabral vysoké otáčky při způsobu, jakým řekl „nelidské bytosti.“ Jako by už pouhý ten výraz byl odporný. Co by udělal, kdyby věděl, že ani ona nebyla tak úplně běžný občan? „Takže ty prostě libovolně zabíjíš kohokoliv, kdo není člověk, i když nikomu neubližuje?“

Zkřivil ret. „Zab je všechny a nech jejich rozmanité bohy, ať si je roztřídí. Pokud sis toho nevšimla, zlatíčko, je tu vyhlášená lovecká sezóna proti nám. Buď ty zabiješ démona, nebo démon sní tebe. Podle mě bys mi měla děkovat. Zrovna jsem zabránil tomu, aby tě spořádal.“

Pohoršeně vydechla. „Já se o sebe dokážu postarat sama, Terminátore. A co se týče toho poděkování… jo. Zrovna jsi podělal něco, co jsem potřebovala vyřešit. Vážně díky moc.“

Jeho pobavení zmizelo. „Ach, Bože. Neříkej mi, že jsi členka té paranormální skupinky objímačů stromů, co se všechny snaží přesvědčit, že zlomyslní poltergeisti a démoni jsou jen nepochopení a potřebují, aby se k nim někdo přitulil.“

Zrovna ona rozhodně ne. Ale on nemusel vědět, jaký postoj k zabíjení démonů má.

Do její organizace tomu Rambovi nic nebylo. „Nechceš mi říct, jaké skupiny jsi členem ty?“

Pomalu zavrtěl hlavou.

„V tom případě jsme tady skončili. Na jednu noc už jsem ztratila schopnost cítit dostatečně.“ Zvažovala, jestli nemá zavolat Tzaderovi. Musel být pořád na té schůzce, jinak by to dávno udělal sám. Potřebovala tu ten bordel nějak uklidit.

Když se pohnula, aby kolem něj prošla, chytil ji za ruku.

Při tom doteku zamrzla vztekem a zlostně pohlédla na jeho velkou pracku, jakmile se ozvaly staré vzpomínky. Už nebyla vyděšená bezbranná holka, a nikdo se jí už rozhodně nebude dotýkat, aniž by k tomu dala výslovný souhlas. „Máš tři vteřiny, abys mě pustil, nebo odteď budeš levák.“

Zvedl ruku na znamení, že se vzdává. „Máš blízko odvoz?“

„Ano.“

„Půjdu s tebou a-“

„Ne. Na jednu noc jsi mi prokázal už dost laskavostí a teď tu ten svinčík musím uklidit, než to někdo najde.“

„Mí lidi si s tím poradí.“

„Vážně?“ Dneska si zasloužila trochu štěstí. Ale upřímně… doopravdy znal nějakou skupinu, co by sem přišla, uklidila zapáchající démonské bláto a nenahlásila ji ani nezatkla? „Pracuješ se strážci zákona?“ Jelikož dělala pro márnici, setkala se už s hodně místními strážníky, ale nikdy neviděla tohohle Ramba. A že by si ho všimla.

Isak se ušklíbl. „Ani ne.“

Věřte tomu, nebo ne, to byly v jejím světě dobré zprávy. VIPER zaměstnával celou řadu různých lidí, včetně velkého počtu Beladorů. A spousta z nich patřila k místní policii, FBI a dalším agenturám. Ale pokud jeho lidé nepracovali s žádnými z jejích…

Možná má nakonec šanci.

I když neměla ponětí, co byl tenhle chlápek zač, vsadila by se, že Tzader to vědět bude. Nebo to dokáže zjistit.

Pokračovala směrem k doutnající díře, co Birrn ve skladišti zanechal. Došla až k nakládací rampě. Horký vzduch byl dusný, ale čerstvý. Seskočila na parkoviště a vyšla vpřed.

Těžké kroky ji následovaly. „Koukni, nemyslím, že ti dochází, proti čemu stojíš. Hotlanta se dneska vaří v páře, protože někdo nad městem rozpoutal hotové peklo. A oni tu nejsou, aby si s námi hráli, holčičko. Jsou tu, aby hodovali na vnitřnostech.“

Holčičko? Pan drsňák neměl ponětí, s kým má co do činění on, a právě teď měl štěstí, že po téhle poznámce nekulhal. „Risknu to.“

„Jak se jmenuješ?“

„Rozhodně to není Holčička. Zlato. Ani Kotě, Kocourku. Teď upaluj, chlapečku. Holky potřebují být samy.“ Protože nemohla uklidit ten démonský hnus, když ji u toho bude pozorovat.

Pokud nepoužije ruce.

Ne-e. To radši ať mě VIPER spálí. Protože to je prostě o-d-p-o-r-n-ý.

Evalle sotva došla do půlky parkoviště, když se ozvaly sirény. A blížily se.

Kruci… policie mířila tímhle směrem a nejspíš dorazí stejnou cestou, jako přišla ona.

Prosím, ať to celé nějaké zatoulané dítě nenatočilo na mobil. To by jí ještě dneska scházelo. Její tvář v místních zprávách, jak bojuje s démonem. Při jejím štěstí by se to dostalo i na YouTube a během dvaceti čtyř hodin by byla známější než Paris Hilton na tahu.

Podívej se na to z té lepší stránky. Možná by se Sen zadusil vztekem a umřel dřív, než by ji stačil hodit do klece.

No tak, mysli, Evalle, mysli. Potřebovala každou minutu, co do svítání zbývala, aby zjistila, kdo Birrna poslal. Proč na sobě měl keltské znaky a co jeho pán chtěl dělat s Alterantem.

S ní…

Jo, a taky přijít na nějaké vysvětlení roztrhaného těla v márnici, ve kterém by se vyhnula obvinění ze snědení ženina srdce.

Některé noci se vážně nevyplácelo vycházet z domu…

Jelikož modré policejní houkačky už blikaly za bránou, její nejnaléhavější problém byl nedostatek času na to, aby se nějak vypořádala s doutnající hromadou démonského špízu na zemi. Mohla by jim namluvit, že je jen nespokojená zaměstnankyně, co se snažila dostat svého starého šéfa do průšvihu tím, že mu sem podstrčí tuhle nechutnost?

S tím, jaké mám dneska štěstí, sotva.

Jaká byla pravděpodobnost, že by mohla Isakovým lidem s úklidem tohohle bince věřit?

Otočila se a Isak seskočil z nakládací rampy a přiběhl k ní. Mávla směrem k poldům. „Hezký dárek. Moc díky za záznam v rejstříku, pane Zastřel a zabij. Vážím si toho. Znáš nějakou dobrou firmu, co by za nás zaplatila kauci?“ Protože s jeho vznětlivostí by měl od někoho dostat množstevní slevu.

Zastavil se před ní, zbraň zavěšenou na zádech. „Nepotřebuju žádnou prohnilou firmu. Mám něco lepšího.“

Nemohla se dočkat, až uslyší, o co jde. „Raketomet a tank?“

„Ne. Plán útěku. Jdeš?“

To si nemyslela. „Dík, ale najdu si vlastní cestu ven.“

„V tuhle chvíli už se poldové rozlézají po budově jako mravenci po dortu, a ty se takhle staneš třešničkou na něm.“

Měl pravdu. Nesnášela ho za to. „Tak fajn, pane První krev. Veď mě ke svobodě.“

Policejní jednotka rámusila blízko hlavního vchodu.

Isak se zastavil u zdi na straně budovy. Teprve teď si všimla, že podél ní seshora vede tenký kabel. Záludný malý parchant… jak chytré. Ve výšce ramene visela kovová spona s masivním kroužkem ve tvaru D. Zpod trička vytáhl krátký tlustší kabel, který byl nejspíš připojený k postroji, a připnul k ní karabinu na jeho konci.

Ale jestli si myslel, že se nechá vytáhnout nahoru podél téhle stěny, tak se zbláznil.

Tři nebo čtyři a půl metru nad zemí, žádný problém.

Cokoliv výš…

Velký problém.

Evalle nesnášela výšky. Nikdy.

Zvuky doprovázející otevření velké elektrické brány na ulici byly následovány zvuky blížících se poldů. Světla baterek tancovaly před nimi.

Nenápadnost nebyla silnou stránkou Atlantské policie. Naštěstí pro ni.

Rozhlédla se kolem, rychle zhodnotila potenciální alternativní cestu. „Víš co Isaku, já-“

Jeho paže se jí otočila kolem pasu a trhla s ní dozadu k tělu tak tvrdě, že to bylo jako náraz do cihlové zdi. Panika z toho, že se jí dotýká, byla odstrčená stranou ještě větším strachem, když se její nohy odlepily od země a oni vystřelili po drátu vzhůru rychlostí, ze které se jí udělalo špatně.

Ne, ne, ne!

Vztekle zasyčela. „Pusť mě dolů!“

„Zlatíčko, rozhodně nechceš, abych v téhle výšce něco takového udělal.“

Byla tak pitomá! Než si v tom stačila zabránit, podívala se pod sebe. Svět pod ní se rychle smršťoval. Její žaludek hrozil, že jí znovu ukáže slaw dog, co měla k večeři. Stiskla víčka k sobě, skousla zuby a snažila se potlačit paniku.

Neupustí ji. Prostě ne.

I tak strach zůstával a oslaboval ji, zatímco ji minulost udeřila spolu s realitou, kterou pohrdala. Zatřásla se jí ramena. Donutila svaly, aby zesílily sevření.

Nikdy, nikdy neukaž slabost. Před nikým.

Na to bylo moc pozdě.

Zaskřípala zuby, když se jí v hlavě ozval rozporuplný hlas, který nenáviděla. Zůstaň v klidu, Evalle, tohle zvládneš. Přežila jsi už o hodně horší věci.

Proč, proč není létání jednou z mých schopností?

Ale když se přiblížili k vrcholu, uvědomila si, že její pád nehrozil… a Isak se ji nesnažil osahávat.

Nenapadal ji. Tohle nebyla její minulost a ona už nebyla bezbranné dítě.

Oběma rukama si ji tiskl k hrudi. Projev ochrany, ne násilí.

Cítila jeho lidskou vůni, teplou a lehce propocenou kvůli námaze. Drsný, rozený muž. Přitáhl si ji blíž, jako kdyby ji chtěl udržet v bezpečí před čímkoliv.

Nikdo ji takhle nikdy nedržel.

Jako by pro něj byla vzácná.

Ale na tom nesešlo. Tak jako tak nemohla snést ten pocit, když ji něčí ruce zadržely na místě. Když ji někdo tiskl ke svému tělu.

Nech mě jít, nech mě jít, nech mě jít…

Šeptl jí do ucha ve snaze ji uklidnit. „Už tam skoro jsme. Za chvilku tě pustím.“

Nejsi bezmocná holka. A on není ten parchant. Proč se těch vzpomínek nemohla zbavit? Proč ji pálily nejvíc právě ve chvíli, kdy si je nejméně mohla dovolit?

Zničil jsi mou minulost, ty prašivý pse. Moji budoucnost nezničíš…

Kousla se do tváře, aby si zabránila vykřiknout a vyzradit tak policii, kde se nachází.

Pohyb vzhůru zpomalil.

Třásla se a nemohla se přimět otevřít oči. Zbabělče.

Jaký druh zabijáka démonů se bál výšek a lidského doteku? Zvládla by se postavit samotnému ďáblu, ale stačilo, aby se nějaký podivín nenuceně dotkl jejího ramene a ztuhla.

Mysli na policajty, Sena… cokoliv jiného.

Zezdola přicházely rozrušené výkřiky. Policie musela najít ten malý démonský dáreček. Zavrtěla hlavou. Frustrovalo ji, že to tam nechala.

Možná, že ty usmažené pozůstatky odmávnou jako spálenou gumu a budou je ignorovat. Pomáhej jí Bůh, jestli se na to podívají zblízka a zjistí, že ty úlomky jsou ve skutečnosti šupiny.

Třeba by to pak odbyli jako návštěvu od Pafa, kouzelného dráčka…

Takové štěstí neměla. A zděsila se při pomyšlení, co Sen udělá, jakmile se dozví o tomhle a těle v márnici.

Mohla by se přidat k francouzské cizinecké legii…

Ještě stále existovala? Možná by stálo za to to prošetřit.

Soustřeď se, Evalle. Neměla v úmyslu nechat Sena, nebo kohokoliv kromě Tzadera, aby se o tom dozvěděl.

„Nepanikař,“ šeptl Isak, když se přestali hýbat vzhůru. „Otočím tě, abys mohla vyšplhat do okna.“ Co to na tom jemném tónu bylo, že ji to málem přimělo zapomenout, jaký byl cvok?

Když ucítila, že se její tělo otočilo, otevřela oči a spatřila staromódní okno, které se vysouvalo nahoru. Jeho spodní část byla dostatečně pootevřená, aby se vmáčkla dovnitř. Nedívej se dolů. Prostě se dostaň do té místnosti.

Isak posunul jednu ruku pod její nohy a nadzvedl ji, aby mohla protáhnout nohu skrz okno a proklouznout do bezpečí. Hned, jak se špičkou boty dotkla podlahy, odskočila stranou.

Vstoupil hned za ní, odpojil závěs a podíval se z okna, než se otočil zpátky k ní. „Typický. Nic neviděli. Dobrá věc na policajtech a démonech… málokdy se podívají nahoru.“

Přikývla. Nejlépe, jak mohla, než popadla dech a přestala se tolik třást.

Zvláštní, ale jeho zbraň už jí nevadila. Jeho ruce a tělo na jejím ano.

Ale Isak neudělal jediný nebezpečný pohyb. Byl k ní jen milý a respektoval ji… aspoň při jejich útěku.

Vlastně mu dlužila za to, že ji odtamtud dostal, i když byl součástí problému. Aby jemu i sama sobě dokázala, že se zvládne dotknout člověka a nevyšilovat, natáhla k němu ruku. „Díky.“

Obemkl prsty kolem jejích v přátelském, jemném sevření. Na ženu měla velké ruce, ale v té jeho se přesto ztratila. V tu chvíli ho viděla spíš jako ochranářského grizzlyho než jako démony zabíjející tank.

Přišel blíž.

Zůstala na místě. Odmítala nechat muže, aby ji zastrašil. Obzvlášť pouhého člověka. Jednomu to v minulosti prošlo, ale ten za to zaplatil.

Není mi šestnáct a nejsem zavřená ve sklepě. Mám síly. Žádný člověk mi už nikdy nemůže ublížit.

Ne bez vážného ublížení na zdraví.

Když vzhlédla – musela, protože Isak byl o dalších patnáct centimetrů vyšší než ona se svou výškou metr sedmdesát osm – uvědomila si, že už na oku nemá dalekohled. Nemohla určit barvu jeho očí, ale s ohledem na lehký stín by vsadila na modrou. Jemná barva na tak tvrdého muže.

„Je ‘díky’ a potřesení rukou všechno, co dostanu za to, že jsem riskoval svůj život, končetiny a vězení?“ Jeho pohled se propálil do jejího, s otázkou, jestli se opováží couvnout z jeho výzvy. Palcem jemně přejel po jejím předloktí.

Zavrtěla hlavou. Čichal příliš mnoho démonských výparů, jestli si myslel, že to s ní bude mít tak snadné. „Promiň, slizáku. Nejsem takový typ holky. Nejdřív vyžaduju aspoň pár pěkných večeří a květiny.“

Isak se usmál. „Myslíš z cesty. Ne, že bych nerad zamířil tím směrem s tebou, ale chci jenom tvé jméno.“

Oh. Pitomče. Ale na druhou stranu, ona byla vždycky ve společnosti nemožná, obzvlášť té mužské. To ta vychovávaná-sama-ve-sklepě věc měla ve zvyku kazit její schopnosti ohledně jednání s lidmi. Raději by bojovala s démonem, než laškovat s mužem. A nezačínejte s tím, že se snaží stát jednou z jízlivých a zlomyslných ženských. „Jmenuju se Evalle.“

Jeho oči v šeru zajiskřily. Škádlily ji tak, jak to do té doby dělal jen Quinn. A nikdy s takovým efektem na její žaludek. Vážně se díky němu na vteřinu zachvěl… nebo to bylo tím dávivým reflexem způsobeným jejím strachem z výšek, co ještě neodezněl?

Evil? Zajímavé jméno. Zníš jako můj typ.“

Protočila oči. „E-vahl. Ne evil… pokud to nevyžaduje situace.“

Zasmál se. Byl to hřejivý, plný zvuk, vycházející z hlubin jeho těla. „Rád tě poznávám, E-valle.“ Jeho hlas se prohloubil, jako by si vychutnával, jak její jméno zní na jazyku. „Hádám, že se vážně dokážeš postarat sama o sebe.“ Zvedl její prsty dřív, než ho mohla zastavit, a políbil poškrábané kloubky. „Vždycky říkám, že je nejlepší, když je krása smíchaná s nebezpečím.“

Tentokrát nebylo pochyb, že ji přitahuje. No, jo, rozhodně jsem sjetá démonskými výpary. Odtáhla ruku pryč. „Když jsme u toho, generále Bisone, vážně musím jít, než se proměním v dýni.“

Naklonil hlavu k její. „Běž. Jsem hned za tebou.“

Zoufale se s ním chtěla hádat ohledně toho, že ji hodlá následovat cestou dolů. Měl tam venku tým, a z toho, co věděla, se dalo předpokládat, že jeden z nich by ji mohl zdržet. A to prostě nešlo. Potřebovala před rozedněním najít Tzadera nebo Gradyho, někoho, kdo by jí mohl pomoct zjistit, co se děje.

Podívala se přes rameno a zjistila tak, že si Isak opět nasadil dalekohled. Nebude mít sebemenší problém následovat ji dolů touhle temnou dírou.

Zastavila se u dveří v přízemí a opatrně je pootevřela, aby se ujistila, že za nimi nikdo nestojí. Recepce byla napravo od ní, dva dlouhé kroky vzdálená. Skrze okna směrem do ulice blikala jasná modrá světla, díky čemuž zjistila, že sem bylo zavoláno ještě víc policistů.

Co? To tam snad našli drogy? Ta malá démonská hromádka přece nemohla způsobit tohle všechno.

Evalle se otočila k Isakovi. Právě se dotýkal sluchátka v uchu, ze kterého vedl zatočený drát, končící na zádech za jeho tričkem.

Zvedl ruku a zmáčkl malý mikrofon na krku. „Všichni na příjmu?“

Takže s tím svým týmem si nedělal legraci. Do čeho se to dostala? A do jak velké části její interakce s Isakem byli zasvěceni?

Neměla ráda, když ji někdo špehoval.

Isak nadzvedl prst a beze slov ji tak požádal, aby seděla a ani se nehnula, zatímco bleskově oznamoval svou lokaci komukoliv, kdo byl na druhé straně toho systému. „Podejte zprávy ze všech obvodů.“ Znovu se odmlčel a přikyvoval. „Potvrzeno. Potřebuju odpoutat pozornost na západní straně. Cíl lokalizován a neutralizován, ale na tom nesejde. Známe zdroj. DHS lokalizováno. Mise splněna.“

Evalle se zamračila. DHS? Co to do háje bylo? Démonské Hlavní Sídlo?

Bylo snad možné, že by Isak opravdu věděl, odkud se tu ten Birrn vzal a co dělal v Atlantě?

A daleko důležitější věc – věděl cokoliv o Alterantech a proč ji Birrn hledal?

Otočil se k ní. „Připravená?“

Ukázala na jeho mikrofon. „Slyší nás?“

„Ne. Sensor přijímá jen vibrace mých hlasivek.“ Jeho rty se pomalu roztáhly do úsměvu. „Na co to myslíš?“

Ani trochu mu nevěřila, ale byl to nejbližší k nějakému vodítku, co měla, když jejího démona proměnil v přejeté zvíře. „Máš kartu nebo číslo?“

V jeho pohledu probleskl zájem. „Žádné, o které bych se mohl podělit, cukroušku. Máš ty telefonní číslo?“

Jo, jasně... „Obvykle nedávám moje číslo démony odstřelujícím cizincům, co mi říkají ‘cukroušku.’“

Zasmál se. „Něco ti řeknu. Musím něco vyzvednout, pak mám chvíli volno. Chceš se někde za půl hodiny sejít?“

Měla možná tak hodinu do svítání, a pak měla být veškerá její činnost vážně omezená. Mohla jezdit v denním světle, ale muselo to být rychle a zběsile a navíc ve vybavení, co by ji v tomhle vedru uvařilo. Což znamenalo setkat se někde blízko jejího domu. „Vyznáš se v centru?“

Pobaveně mu zajiskřilo v očích. „Ne, démoni loví jen na předměstí.“

Ten sarkasmus ignorovala. „Sejdeme se u Varsity. Budu čekat na motorce v drive-in.“ Jo, bude vystavená slunci, ale ona neplánovala zůstat dost dlouho na to, aby ji dostalo. Varsity bylo dvě minuty vzdálené od jejího domu a ona zůstane na motorce. A šlo o veřejné místo.

Kdyby něco zkusil, mohla by odtamtud okamžitě zmizet.

„Uvidíme se tam…“ Uličnicky se zašklebil. „Cukroušku.“

Evalle to nechala být a připravila se vyrazit.

Byla si jistá, že Tzaderovi by se nelíbilo, že ho na setkání s tímhle chlápkem nevzala s sebou,ale nevěděla, jak by Isak reagoval na někoho, kdo by se neohlášeně objevil. A v žádném případě si tuhle šanci nemohla nechat ujít. Mimoto, Tzader se už dlouho neozval. Což pravděpodobně znamenalo, že měl problémy se svým informátorem, a otravovat ho uprostřed něčeho takového by nebylo zrovna nejchytřejší.

I když ji měl rád jako sestru, nechtěla testovat limity jeho lásky tím, že by mu dala důvod chtít ji zaškrtit.

Nemluvě o tom, že jí nebude vadit se s Isakem znovu vidět. Koneckonců, její zvědavost ohledně nového hráče ve městě byla naprosto přirozená. Jakožto agent VIPERu měla povinnost zjistit, co byl Isak a jeho lidé zač.

Nic víc.

Stočila pohled zpět k jeho masivní postavě, která pěkně vyplňovala černý oděv určený pro vojenské operace. Víc, než pěkně. Údery jejího srdce se zrychlily.

Další setkání s ním bylo jen kvůli práci… 

Evalle nasála do plic hluboký nádech a snažila se přijmout nevyhnutelné. Isak považoval všechny nelidské bytosti za nepřátele a ona nepodporovala mužskou pozornost.

Nikdy.

Teď s tím nezačínej.

Věrný svému DNA alfy, Isak převzal velení. „Tady je plán. Za šedesát sekund přitáhnou moji lidé pozornost policie. Dám ti znamení, půjdeš doprava. Jakmile zmizíš, vyrazím já.“

Normálně se při projevu něčí autority naježila, ale rozhodla se ho nechat udělat to po jeho, protože musela naplno využít každou minutu, co do svítání zbývala. „To půjde.“

Prošel kolem ní, pak se zastavil a otočil se. Jeho prsty se jí omotaly kolem nadloktí, pevně, ale aniž by ji ohrožoval.

Svaly se jí zaťaly potřebou ohnat se proti němu, ale praštit někoho, kdo se jí snažil pomoct, to by nebyla zrovna normální reakce. Možná by mu dokonce ublížila, kdyby neudržela své síly pod kontrolou.

Jeho prsty jí sklouzly z ruky, díky čemuž zmizel její iracionální pocit ohrožení. „Třicet minut. Varsity… nebo jinak.“

Jinak co?

Zeptala by se, ale čas běžel a ona se odsud potřebovala dostat.

Otočil se, přešel ke dveřím a podržel nějaké elektronické zařízení u bezpečnostního panelu. Čekal, až zhasnou světla, než pootevřel dveře a nahlédl ven.

Zírala na jeho záda, ztuhlá na místě. Na kůži stále cítila otisky jeho prstů. Žádný muž ji nikdy předtím nezanechal bez dechu. Dokonce ani namakaní božští bojovníci u VIPERu, co byli ohromující jako plně naložený tank…

A Isak byl jenom člověk.

Na druhou stranu… Přelétla pohledem po jeho vytvarovaném pozadí.

Většina žen by tohle nazývala bohem.

A upřímně, díky němu si vážně začínala přát, aby se mohla dostat přes ty jizvy, co na ní zanechala minulost a cítit se normálně – jako jakákoliv jiná žena v blízkosti přitažlivého muže.

Ale to jí bylo krutě vytrženo z rukou, a nevěděla, jestli někdy bude schopná to překonat.

Někdy mrtvé není mrtvé dostatečně…

Isak jí dal znamení. Byl čas. Zhluboka se nadechla a vyrazila vpřed.

Během probíhání kolem něj letmo pohlédla na policajty shromážděné kolem elektrické brány, stojící zády k ní. Rychle vyběhla opačným směrem.

Nezastavila se, dokud nebyla z dohledu. Zatímco vcházela do tmavého výklenku, ohlédla se přes rameno právě včas, aby viděla, jak Isak zdánlivě nenuceným krokem přechází přes ulici a ztrácí se ve stínech, jako by je vlastnil.

Co byl ten chlap zač?

Zavrtěla hlavou. Teď neměla čas na přemýšlení o něm, jeho žhavosti nebo zvláštních vtípcích, které dělal.

Ke své motorce se musela dostat dost spletitou cestou, vzhledem k tomu, že Atlantská policie jí svou přítomností bránila jít přímo. Ta oklika ji stála deset z jejích třiceti minut.

Ale to nevadilo.

K Varsity se při jízdě snadno dostane za jedenáct minut. Mohla by za osm, v případě, že státní policista zrovna nikde neměřil rychlost.

Ale proč pokoušet štěstí kvůli pouhým třem minutám?

Právě, když se natahovala pro helmu, přišla jí zpráva. Vylovila mobil z kapsy u bundy a přečetla si ji:

Rudá-V-2.


To byl kód pro „tvůj zadek musí být za dvě hodiny v centrále VIPERu, ani o minutu déle.“

Jediná výmluva, kterou by Sen za pozdní příchod přijal, byla smrt. A i v tom případě by chtěl vraždit.

Pravděpodobně by ji kvůli tomu taky zapsal. Koneckonců, smrt nebyla omluvou pro zanedbání povinností.

Ale s tím příkazem byl jeden drobný problém. Hlavní sídlo VIPERu leželo dvě hodiny cesty na sever od Atlanty. Pokud by vyrazila hned, stihla by to tak tak.

Samozřejmě… taky by musela jet za plného denního světla.

Isak bude čekat u Varsity, aby si s ní promluvil o svém lovení Birrna, a nepřipadal jí jako typ muže, který by nějak zvlášť dobře snášel, když někdo nepřijde na domluvenou schůzku.


Takže zbývala jediná otázka. Kterého z nich si mohla méně dovolit nehorázně naštvat?

7 komentářů:

  1. Zaujímavé :-) , tak to som zvedavá ako sa to bude ďalej vyvíjať. Vďaka za preklad a korekciu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Hezkýýýýýýýýýýýý, díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat