pondělí 21. července 2014

Krvavá trojice - Kapitola 4



„Kde je ta Alterantka?“

Tzader nehnul ani brvou nad tím, že Sen vždy nazýval Evalle „ta Alterantka,“ jako by byla nádor na jeho zadku a ne jedna z nejcennějších přínosů pro jejich organizaci. Věnoval muži svůj nejlepší zlostný pohled typu nažer-se-a-chcípni.


Vrchního tyrana VIPERu to ani trochu nevyvedlo z míry.

Proto Tzader zkusil trochu více taktu, aby uklidnil Senovo trauma. „Ona přijde.“

„Do sedmi? Ostatní už jsou v zasedací místnosti. Nemáme čas čekat na křížence.“

Tzader se musel kousnout do jazyka, jak moc chtěl Senovi ukázat jeho místo. Neměl ho rád ani v jeho světlé dny.

A tenhle rozhodně nebyl jeden z nich.

Vážně ho svíralo, že nedokázal Evalle přiznat její zásluhy. Byla dvakrát takový agent, než mnoho z nich, ale Sen byl na ni přesto zasednutý jako na nějakém nešikovném čerstvém nováčkovi v jejich řadách.

Každopádně, kdyby tomu arogantnímu hajzlovi jednu vrazil, ničeho by tím nedosáhl, proto raději odvedl téma jinam. „Proč jsme vůbec tady?“ Byl si jistý, že pokud by se VIPER doslechl o útoku Cresyla, byl by kontaktován samotnou Brinou. A Sen by sem Evalle okamžitě teleportoval. I kdyby jen z toho důvodu, že věděl, jak teleportování nesnášela.

Parchant.

Sen mu věnoval jízlivý pohled. „Jestli chceš o misi slyšet dnes ráno, zůstaň. Jinak ať tebe a Quinna později informuje Trey. Odmítám plýtvat dechem na to, abych všechny detaily vysvětloval dvakrát.“ Podíval se na hodinky. „Té Alterance zbývá šestnáct minut.“

„Určitě ti ty hodinky nejdou napřed?“ Tzader se neměl obtěžovat. Používání sarkasmu na imbecily bylo plýtvání.

S posledním úšklebkem na rozloučenou se Sen teleportoval do zasedací místnosti, a nechal Tzadera samotného v prázdné chodbě. Ten si povzdechl a podíval se na jednotvárnou kamennou uličku, která se zdála být nekonečná. Chodby jako tahle vytvářely spletitou pavučinu skrze jejich izolované útočiště pod horami na severu Georgie. Tohle byla bezpečná zóna pro všechny nadpřirozené bytosti, protože téměř nikdo tu nemohl používat magii ani jiné schopnosti.

Nikdo kromě Sena, který byl zpravidla stejně nevrlý jako člen Hells Angel s kocovinou, kterého nechali nahého v poušti. Sen neskrýval skutečnost, že srovnával svou pozici u VIPERu s kydáním prasečího chlívku. Díky čemuž Tzader přemýšlel, proč první Tribunál vůbec vybral právě jeho pro vyjednávání mezi nimi a jejich agenty.

Nebo spíš, koho Sen naštval, aby mu přidědili tenhle úkol. Kdokoliv to byl, musel být extrémně silný, že ho dokázal uvrtat do téhle role proti jeho vůli.

A v případě Sena se o vyjednávání moc mluvit nedalo; jen tvrdé vynucování.

Řídil VIPER podle jediných pravidel…

Jeho.

Ze všech čarodějů, měničů, Beladorů, empatiků, čarodějek, kentaurů a seznamu dalších bytostí, co utvářely mezinárodní koalici VIPERu, nikdo kromě bohů a bohyň nevěděl, co byl Sen zač, nebo odkud se vzal.

Tzader sázel na nejnižší hlubiny pekla, ale to byl jen jeho názor.

Ten nedostatek znalostí udržoval agenty v blízkosti Sena nervózní. Ani při pohledu na něj jste nemohli říct jeho genetický původ. Byl jako směs všech ras najednou. Modré oči tvaru mandle, mahagonově hnědé vlasy a možná severská stavba kostí.

Jako Beladorský Maistir velel Tzader severoamerické skupině a zodpovídal se pouze Brině a Mache. Považoval Sena za sobě rovného, přinejlepším, bez ohledu na jeho pozici u VIPERu. Nestaral se o to, proč Sen uvízl v téhle úloze nebo jak moc ji nenáviděl, pokud s žádným Beladorem - včetně Evalle - nezacházel nespravedlivě.

Což znamenalo, že většinu dní měl kvůli němu spoustu práce.

Tzader procházel tunely, dokud nedošel až ke kontrolnímu stanovišti u vchodu do jeskyně, kde stál na stráži Jake, místní usedlý trol. Odpudivý trol mohl při své výšce jeden a půl metru vypadat nepůsobivě, ale byl nebezpečné stvoření. Nepravidelný neudržovaný plnovous pokrýval celou dolní polovinu jeho obličeje.

Tzader se zastavil proti větru – což bylo něco, co dělal každý, kdo měl mozek. „Žádal někdo nedávno o vstup?“

Jake, držící jednu stranu sluchátek u ucha, pokýval svou hranatou hlavou. Rozcuchal si při tom střapaté šedohnědé vlasy vytvarované do neatraktivního sestřihu podle hrnce. „Před minutou někdo volal, ale zpráva nedorazila… spojení se přerušilo.“

Tzaderem projelo špatné tušení. Trol Evalle vždycky buzeroval. Jake předstíral neschopnost, aby zakryl podlost tak velkou, že ostatní trolové v ní mohli plavat. Ale jeho neoklamal.

Jake chtěl Evalle dostat stejnou měrou, jako Sen. „Myslel jsem, že jsi tu komunikační jednotku spravil.“

Jake si otřel nos. „Myslel jsem, že jo. Chci říct, fungovalo to v pohodě, když sem ráno přišli všichni ostatní, ale něco teď není synchronizovaný. Ty nový hydraulický dveře se před pár minutama zasekly, tak jsem je zavřel. S tím přerušovaným zvukem nic neudělám, dokud nebudou v provozu. Je to otrava, vážně.“ Jake zvedl k ústům tenký hlasový záznamník a udělal pár poznámek, pak zápolil s nastavením a tlačítky černé elektronické krabice podepřené jeho obrovským břichem. „Neměli bysme tenhle problém, kdyby mi Sen věřil a směl bych používat svoje síly. Čeho se bojí? Že si uprdnu a zničím jeho kancelář?“

No, jo, přesně o to šlo. „Nepoužil jsi jednou svoje schopnosti, aby sis vyčaroval pero, a nezničil místo toho celou severovýchodní chodbu?“

Jake vycenil zuby. Vypadal spíš jako chlupaté divoké prase pózující pro rodinnou fotografii, než nebezpečný trol z jeho rodného Jotunheimu. „Já je zvládnu kontrolovat, já-“ zarazil se a naklonil hlavu, aby se zaposlouchal, pak se zamračil.

Jestli s Evalle zase zametal, chystal se Tzader sníst trolí koule k snídani. „Dej to nahlas.“

„Uklidni se.“ Jake zmáčkl tlačítko na své malé krabičce.

Přes poruchy zazněl přerušovaně ženský hlas. „VIPER 66-“ Další část přeskočila, pak Tzader slyšel, „-caidová.“

„Vstupní kód nejasný,” odpověděl Jake znuděným hlasem. „Zopakujte-“

Už nebylo pochyb o tom, kdo to byl, když Evallin vzteklý hlas zařval: „Otevři tu stěnu… hned!“

Tzader viděl rudě. „Nech si ty kecy, Jakeu. To je Evalle a ty to moc dobře víš.“ A byla ve smrtelném nebezpečí. Čím déle zůstávala tam venku a pekla se na slunci, tím víc se blížila smrti. „Otevři ty dveře, Jakeu.“

Jakeovy oči zčernaly. „Zase se to zaseklo. Nemůžu.“

Tzader cítil, jak mu jeho nože chrastily u stehen, zatímco se v něm hromadil vztek. Ten parchant býval mohl nechat dveře otevřené dost dlouho na to, aby se Evalle dostala dovnitř a skryla se před sluncem. „Otevři ty zatracený dveře!“

„Já! Nemůžu!“ zařval Jake. „Proč nepoužiješ svoje síly a neotevřeš si je sám?“

Ze stejného důvodu, jako to nedokázal udělat Jake.

Nikdo tu nemohl používat schopnosti… kromě Sena.

„Pojď sem, Sene!“ vykřikl Tzader, vyslal svůj hlas přímo do hlavy toho bastarda. „Kincaidová je venku v tom horku a vchod se zasekl. Jestli ho neotevřeme, tak ji budeme seškrabovat z tvých nových dveří.“ Nebo hůř, seškrabovat její uvařené pozůstatky z chodníku.

Sen se objevil po jeho boku, nadzvedl ruku, namířil ji na dvanáct metrů vzdálený vchod a stiskl prsty k sobě.

Kámen se rozestoupil.

Řvaní výkonného motoru zahřmělo před motorkou, která prorazila skrz hustou mlhu vytvořenou na místě, kde bývaly kameny.

Evalle vjela dovnitř jako Ghost Rider usilující o držitele své smlouvy. Přední pneumatika zaskřípěla, když začala brzdit a zanechala na tvrdé kamenné podlaze pruh gumy. Ta zadní se zvedla ze země, dosáhla na výšku hrudi, zatímco motorka posledních asi čtyři a půl metru vzala smykem, než se zastavila dva a půl metru před Tzaderem. Otočila se a dosedla na zadní pneumatiku ve sto osmdesáti stupňovém závěru, včetně bočního stojanu už připraveného pro její zaparkování.

Evalle si strhla svou helmu a hodila ji Tzaderovi jako přihrávku z boku. Bez zaváhání ji chytil. Nasadila si sluneční brýle, zakryla tak své strašidelné svítivě zelené oči. Její hněv však neskryly ani v nejmenším. Ve vlnách pulzoval skrze místnost.

Zavrčela směrem k Jakeovi a Senovi. „Který z vás bastardů se mě snažil zabít?“

Jake ztuhl. „Co kdybysme navzájem nezpochybňovali svoje původy, hm? Koneckonců, to ty jsi tady ta s vadným rodokmenem.“

Tzader se přikrčil při tom, co musela být nejvíc do očí bijící sebevražda, jakou v poslední době viděl. Dokonce i trol by měl znát limity své blbosti.

Ale Jake očividně propadl u zkoušky z Jak přežít 101.

Vlhké prameny černých vlasů se přilepily k Evallinu krku a tváři na místech, kde ji teplo panující v Georgii vařilo uvnitř toho izolovaného černého obleku, co si byla nucena vzít na sebe, aby slunce nesežehlo její kůži.

„Alterantko,“ napomenul ji Sen mírně, když bouchla nohou o zem a sestoupila z motorky.

Propíchla ho pohledem plným kyseliny a zkřivila ret. „Ne ‘Alterantuj’ mě.“ Tzader mohl přísahat, že v tom tónu slyšel „ty debile“. „Co na otevření té stěny trvalo tak dlouho?“ Zuřivě přešla šesti metrovou vzdálenost mezi ní a Senem.

„Alterantko,“ varoval ji Sen znovu.

Jake ztěžka polkl. „Zkoušíme nový vstupní systém a má vadu… nebo dvě.“

„Samozřejmě, že má. Jednu příhodně naprogramovanou, aby se objevila jenom, když jdu uprostřed denních hodin dovnitř já.“ Evalle se zastavila jen pár centimetrů před Jakem. Zírala na něj z výšky téměř metr osmdesát tři, které ve svých jezdeckých botách dosahovala. Jeho nevrlý postoj se vypařil.

Přikrčil se pod jejím vražedným pohledem a trhl sebou, když zvedla ruku.

Namířila na něj ukazováček. „Ještě jednou zaváháš, jestli mi máš otevřít, když budu trčet na slunci, a já ti utrhnu koule a budu je nosit jako náušnice.“ Otočila se, ochablýma nohama udělala několik velkých kroků.

Tzader se musel držet, aby se neusmál. Ale nemohl ji vinit, že je vytočená. Málem se kvůli nim nedožila zítřka, a jestli měl někdo právo být naštvaný, rozhodně to byla ona.

„Jako kdybych si to vymyslel já,“ zamumlal Jake.

Přešla ke své motorce. „Jaký líný kretén měl za to, že hydraulické dveře jsou dobrý nápad, když je tu kdykoliv k dispozici dostatek psychické šťávy, aby pohnula celou horou?“

Sen si odkašlal a přimhouřil oči, vrhl po ní vražedný pohled. „Ten kretén, co s tím nápadem přišel, budu . Protože právě já jsem ten, co tu většinu času vězí a ty dveře otvírá. Ne, že bych měl lepší věci na práci, než si pro VIPER hrát na komorníka.“ Nozdry se mu rozšířily. „Naštěstí pro tebe jsem se sem hned dostavil, ale s děkováním nespěchej.“

Lhostejně pokrčila rameny. „Jsi taky ten, komu bych měla děkovat, že mě sem dovlekl uprostřed dne?“

Pohled, který jí věnoval, mluvil za vše. Nezodpovídám se ti a ty by sis to radši měla zapamatovat… mrcho. „Běž do zasedací místnosti.“ Sen zmizel.

Evalle nad jeho odchodem zkřivila ret, pak zjemnila svůj výraz, když se podívala na Tzadera. „Díky, že jsi zařídil otevření těch dveří, Z.“

Naklonil k ní hlavu. „Zatím mi neděkuj. Jen jsem dnes neměl čas na vybírání rakve. A když už mluvím o tvém do nebe volajícím přání umřít… mohla by sis přestat znepřátelovat Sena?“

„Proč bych to měla chtít udělat? Dva dny jsem nespala a on spustí rudý poplach, když přitom ví, že se budu celou cestu sem vařit.“ I když měla na motorce ochranný oblek, byl celý černý, aby jí pomáhal splynout s okolím v noci, v době, kdy se pohybovala venku. Ne zrovna ta nejlepší barva k nošení na slunci v plné síle. A nemohla ho jakkoliv větrat, protože jediný kousíček slunečního světla na její kůži jí způsoboval puchýře.

Rozepla si černou bundu, odložila dusivou vnější vrstvu a nechala si na sobě promáčené maskáčové tričko a propocené džíny. „Takže, co že to vlezlo Senovi do zadku a chcíplo?“

„Nevím. Viděl jsem tu Treye a Luciena, ale v zasedací místnosti jsem ještě nebyl.“

Zatímco z jejího batohu na nádrž vytahovala ručník, přála si, aby tu mohla s Tzaderem mluvit – i kdyby jen telepaticky. Ale on by nechěl riskovat, že Sen odposlechne cokoliv, co budou probírat.

Tiše zašeptala. „Musíme si promluvit…“

„Našla jsi něco?“ Tzader dal důraz na poslední slabiku. Měl na mysli druhého Cresyla, kterého lovila.

„Tak trochu.“ Ohlédla se po Jakeovi, který se tvářil, jako by neodposlouchával každé slovo, ale ji neoklamal. Mezi jeho práce patřilo i vyzvídání pro Sena. „Ne tady.“

Tzader přikývl. „Dnes večer se u tebe zastavím, ale teď už musím odejít.“

Zamračila se. To poslední, co chtěla, bylo vězet na schůzi bez něj. „A co to Senovo pozdvižení?“

„Už jsem mu řekl, že sleduju vodítko na Noirre. Mohl bych zůstat, ale mám omezený čas na to, abych někoho našel.“ Dal důraz na „někoho,“ aby jí naznačil, že myslel svého informátora.

Ah, to dávalo smysl.

Daleko více smrtící než černá magie, Noirrská magie, byla nejstarší ze všech a mělo se za to, že ji praktikovalo jen několik klanů. Medbové byli jedni z nich.

Odložila ručník. „Chápu. Účastní se téhle mise i Quinn?“

Tzader přistoupil blíž a ztišil hlas. „Ano, což mi něco připomíná. Moc na sebe v tomhle setkání neupozorňuj. A radši bys už měla jít, nebo přijdeš pozdě.“

„Neměj strach. Nerada bych Senovi způsobila mrtvici. No, i když na druhou stranu…“ Nakrčila nos a vytáhla lahev vody z nylonové MotoFizz tašky připoutané k zadní části jejího sedadla. „Takže, proč bych na sebe neměla upozorňovat? O co si děláš starosti?“

„Tebe. Sen řekl, že mě Trey později zasvětí, jako by si myslel, že od tebe to neuslyším. To mě znervózňuje.“

Jo, ji taky. Vůbec se jí nelíbilo, jak to zní, ale nechala to být. „Jsem si jistá, že Sen jen upozorňoval na to, že Trey je k dispozici kdykoliv, ne jen v noci. Stejně, jako všichni ostatní, mu připadám nedostačující. Myslí, že jsem dobrá jen pro vyzvídání a podřadné práce, nic víc.“

„Ne všichni o tobě přemýšlejí takhle.“

„Já vím, ty a Quinn ne.“ Zbytek…

To už by se klidně mohla jmenovat Fido.

„Brina tě pokládá za cenného člena našeho kmene.“

Jo, jasně. Evalle si tiše povzdechla. Kdyby na to odpověděla upřímně, jen by to začalo debatu, kterou by ani jeden z nich nemohl vyhrát. Na tom, že měla Tzaderův a Quinnův respekt, záleželo víc, než že se jí Brina vyhýbala. Evalle narovnala ramena a snažila se vypadat, jako že je ohledně toho, že Tzader odchází, naprosto v pohodě, ale nemohla úplně vypustit z hlavy jeho znepokojení.

Byl intuitivní, když šlo o ostatní.

„Neboj se, Z, budu v pořádku.“

„Kdyby ne, ať mi o tom dá Trey vědět.“

Nenáviděla to, ale věděla, že jakmile Tzader odejde, sama k němu nebude schopná dosáhnout. Nikdo se přes tuhle pevnost nemohl nikam telepaticky dovolat. To ji zneklidňovalo pokaždé, když sem musela přijít.

Uprostřed hor tě nikdo neuslyší křičet…

Zapněte strašidelnou hudbu.

„Zbývají ti dvě minuty. Nedoraž pozdě.“ Tzader od ní ustoupil a zvedl hlas. „Jsem připravený k odchodu, Sene. Nezapomeň na můj odvoz.“

Když Evalle dopila poslední hlt vody, Tzader už byl pryč. Sen ho teleportoval. Jediná horší věc, než jet v plné výbavě na slunci, bylo teleportování. Sen jí to udělal jednou a ona se na něj vyzvracela, když dorazila na místo.

Možná to byl jeden z důvodů, proč ji neměl rád. Ale pro ni to byl skvělý den. Nestávalo se často, že by v jeho případě měla poslední slovo.

Skopla boty a vklouzla do páru sandálů, než vyrazila do zasedací místnosti. Teplota takhle hluboko uvnitř hory byla ještě nižší, než u vchodu. Výhoda toho být v propoceném oblečení byla to, že se po její kůži rychle rozprostřel příjemný chlad.

Na místo došla s minutou náskoku a prohlédla si shromážděný tým. V místnosti se uvelebili tři muži, všichni otočení ke dveřím, zády ke zdi. Jediný další přítomný Belador byl Trey McCree. Natáhl se na kožené pohovce v barvě písku. Jelikož žil v oblasti Atlanty, jako ona, nemohl být ohledně honičky sem o moc šťastnější, než ona sama.

Na druhé straně místnosti se v antigravitační židli ze dřeva a černé kůže rozvaloval kovboj, s nenuceností, kterou dle ní určitě necítil. Reece „Casper“ Jordan. Byl u VIPERu přes šest let a pocházel z Texasu – odtud kovbojský klobouk barvy bílé kosti zakrývající jeho tvář a boty z hadí kůže, které vždy nosil. Jeho osobní prokletí bylo, že sdílel tělo s duchem ze třináctého století.

O třetím muži v místnosti, temném Castilianovi, co se jedním ramenem opíral o zeď, toho bylo známo málo. Lucien Solis. Jeho jméno možná znamenalo „světlo“, ale byl černý jako hřích. Bez ohledu na to, kde se nacházel, každého studoval, jako by byly exempláře, co by rád přišpendlil k desce a pitval.

„Dobré ráno, sluníčko.“ Casper se na ni zašklebil a postrčil si klobouk o trochu výš, zatímco si sedal. „Jak přes tuhle věc vidíš?“ Ukázal na téměř neprůhledné sluneční brýle, co neustále nosila. „Sakra, já sám pořád narážím do věcí a to vidím normálně.”

„Sluníčko?“ Evalle se usmála při narážce na její noční život. „Myslím, že jsem slyšela, že na dnešek byly předpovídány bouřky.“

Casper se ušklíbl. „To není vtipný.“ Poté, co byl před deseti lety během návštěvy Skotska zasáhnut bleskem, se někdy proměňoval do reinkarnace skotského bojovníka žijícího v roce 1260.

Od té doby nesnášel bouřky.

Ale upřímně, měla ho ráda. Na rozdíl od většiny agentů nebyl oddaný jakémukoliv božstvu nebo klanu – pouze VIPERu.

Jelikož už dopila první lahev vody, vzala si z hliníkové vany u zdi novou. Byla pro ně neustále doplňovaná balenou vodou, ledovými čaji a chlazenými nápoji.

Posadila se na druhou koženou pohovku blízko vchodu.

„Má někdo ponětí, o čem tohle celé je?“ Trey se poškrábal na hlavě. Rozcuchal si tím světle hnědé vlasy, které neustále vypadaly neupraveně, jako by zrovna vstal. Posadil se, položil nohy na kamennou podlahu a opřel lokty o kolena, hlavu složil do dlaní. Vřesově šedé tričko a džíny, které měl na sobě, zakrývaly tělo, u něhož by většina vyhazovačů v nočních klubech zaváhala, než by se rozhodli s ním vypořádat.

„Nemám ponětí.“ Evalle odložila vodu a zadívala se ke vchodu.

Trey zívl, oči rudé z nedostatku spánku. „Nestěžoval bych si, kdyby nás příště někdo upozornil trochu dřív.“

Život ženáče ho musel držet vzhůru dlouho do noci. Před dvěma lety se oženil, s láskou z dětství. Milou mladou čarodějkou, která, spolu s její sestrou, dodržovala zákony jejich klanu a praktikovala spirituální život uprostřed jasného světla míru a soucítění. Beladorům bylo jen vzácně dovolováno párovat se mimo kmen, ale Brina tu svatbu schválila. Tzader jí řekl, že jejich svazek odnesl pryč prázdnotu uvnitř Treye, a měl pravdu.

Trey se opravdu zdál šťastnější, pokojný.

Šťastný mizera.

Evalle cítila škubnutí něčeho podobného závisti, hloupé emoce, kterou hned zatlačila zpět hluboko do podvědomí. Nechtěla to, co měl on. Ne, pokud to znamenalo riskovat být znovu zranitelná.

Nikdy.

Záviděla mu ten klid, který cítil, nic víc.

Mimoto, nemohla se dát dohromady s kýmkoliv. Ne dokud nevěděla, odkud se vzali Alteranti a neporozuměla svému místu na světě. To pro ni v noci, kdykoliv měla možnost se nadechnout, byla priorita číslo jedna.

Samozřejmě až po jejích závazcích k VIPERu. A pak tu byla její práce v márnici a studium vysoké školy přes internet.

Jo, vážně neměla život.

Ale teď nebyl správný čas ani místo na to, aby o tom přemýšlela. Právě teď je čekalo tohle setkání.

Sama potlačila zívnutí. „Radši ať je to důležité.“

„Sen se naboural do tvého spánku krásy, drahoušku?“ Casper na ni mrkl.

„Jako by ho zajímalo, kdy kdokoliv z nás spí, když se nezdá, že on by to někdy dělal.“ Nejspíš by měla vstát a procházet se, aby v tomhle chladném vzduchu neusnula.

Hlasité kroky těžkých podrážek se blížily k nim, dopadající na břidlicovou podlahu v dlouhé chodbě. Všechny dveře VIPERu byly tři metry vysoké a kolem metru široké, aby dokázaly pojmout většinu různorodých tvarů těl.

„Čekáme na dva další,“ oznámil Sen, když vstoupil. Žádný pozdrav, jeho standartní pracovní postup. Jakému agentovi dovoloval dorazit pozdě? To neznělo jako jejich nelítostný Sen.

A jestli Lucien byl záhada, Sen byl neprostupné tajemství. Spekulace o tom, co byl zač, se pohybovaly v rozmezí od boha k polobohu až k samotnému ďáblu.

Tipovala by toho Lucifera.

Byl metr osmdesát tři vysoký a stál tam s rukama založenýma na hrudi. Černé džíny mu těsně přiléhaly k bokům. Už ho viděla vyššího a silnějšího. Senovo tělo se zdálo být nestálá věc. Nikdy nezůstávalo v jedné podobě na dlouhou dobu.

Tmavě kaštanový cop, který měl na posledním setkání VIPERu, byl pryč. Nahradily ho krátké husté vlasy.

Trey vydal podrážděný zvuk. „Co se děje?“

„Na jihovýchodě se objevil závažný problém.“ Sen to nijak nerozvedl.

Evalle si odfrkla. „Problémy máme všude…“ Když nikdo další nepromluvil, pokračovala. „Takže, o jak velkém problému tu mluvíme a kde přesně je?“

Ze Senova zlostného pohledu vyzařovalo naprosté pohrdání.

Hlavou jí proběhlo Tzaderovo varování a připomnělo jí, že jeho provokováním nic nezíská.

Nic kromě mučení.

I tak…

Na koho nebo na co čekal?

Sen nikomu nedovoloval, aby se na jeho shromáždění zpozdil. Na tomhle všem bylo něco zvláštního.

Zaznamenala přítomnost někoho jiného. Do místnosti vrazila energie a vír plný neklidu, co jí odřely ruce. Její smysly naznačovaly dar empatie už pár let, ale tohle byl ten nejsilnější nápor, co kdy pocítila.

V tu samou chvíli zbystřili i zbylí tři agenti.

Všechny oči se stočily ke vchodu, když vstoupila jakási žena.

Blond vlasy po bradu rámovaly perfektní tvář. Omračující oříškově hnědé oči a jemná pleť bez poskvrnky by stačily na to, abyste ji nenáviděli, ale umocnila to průměrnou výškou a postavou, kterou chtěly mít všechny modelky a mučily se, aby si ji udržely.

Pak se usmála.

V ten okamžik se Evallin empatický smysl zbláznil. Dle očekávání vycítila od mužů chtíč…

Ale to, co ji naprosto nepřipravenou zasáhlo, bylo šlehnutí nenávisti od jednoho z nich, natolik silné, že ho cítila na kůži.

Co to sakra bylo? A od koho to přišlo?

8 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Hustý, díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu. Těším se na další pokračování!
    D.

    OdpovědětVymazat