neděle 27. července 2014

Styxx - 11. srpen 9530 př. n. l.



Atlantští bohové se nacházeli v jejich bílé mramorové síni a mluvili o postupující řecké armádě, kterou jejich lidé nebyli schopní zastavit nebo zatlačit zpět.
„Jak je to možné?“ zavrčel Archon na bohy postávající před jeho trůnem. „Jsme lépe vyzbrojení. Vyspělejší. Naši vojáci mají psychické schopnosti, a přesto ten mrňavý, zkažený člověk a jeho armáda manévrují kolem nás a hromadně nám nakopávají prdele. Pro naši lásku, může mi někdo říct jak?“
Vyměnili si nervózní a znechucené pohledy.

„Chrání ho bůh,“ řekla Bethany a tlačila se davem, dokud nedošla k Archonovi. „Nevím který, ale je mocný. Kdykoliv se ho pokusím zasáhnout, je moje rána odražena, jako by ji viděl... což, jak všichni víme, je nemožné.“
„Apollymi?“ zeptal se Archon a dotknul se tak přímo toho, co napadlo i ji.
Dikastis, jejich bůh spravedlnosti, zavrtěl hlavou. „To ne. Není možné, aby byl její syn na Atlantidě, vedl armádu, a my o tom nic nevěděli. Používá moc, ale ta není naše. Cítili bychom, kdyby ano.“
„Možná je jen lépe vycvičen a je chytřejší než naše armády.“
Všichni se otočili k bohu moře, Ydorovi, a zírali na něj. Vysoký tmavovlasý bůh se oddělil od davu.
„Co?“ zeptal se nevinně. „Netvrďte mi, že to nikoho z vás nenapadlo. Viděli jste toho kluka? Je na bitevním poli šelmou. Uvnitř něj hoří hněv, který vypustí kdykoliv vezme do ruky meč. Nikdy jsem neviděl tak odvážného smrtelníka. Je to jako kdyby nás vyzýval k tomu, abychom ho zabili, jako by chtěl zemřít... s tímhle druhem myšlení to rozhodně není bůh.
Archon obrátil svoji pozornost zpátky k Bethany. „Říkáš, že je to Athénin šampion?“
Přikývla. „Ale Athéna ho v bitvě nechrání. Je to starší bůh. Jistě to cítíte i vy ostatní.“
Misos s ní souhlasil. „Má pravdu, bratře. Pokusil jsem se ho dostat vlastnoručně a on mi zlomil sekeru.“
Archonova tvář zrudla, když vztekle zařval. „Takže jak zastavíme tohohle debilního mrňavého prince?“
„Apollo.“ promluvila Epithymia a rozhlédla se po shromážděných bozích. „Jakkoliv mi je proti srsti to přiznat, ten řecký bastard je naší jedinou nadějí.“
Archon si nad jejím návrhem posměšně odfrkl. „Ten chce tenhle trůn.“ Zdůraznil svá slova poplácáním opěrky. „Proč by zastavoval jejich nejlepšího velitele, aby nám pomohl?“
„Protože kdyby Řekové dobyli Atlantidu, musel by se o naši říši dělit. Ale to jak je to teď... je jeden bůh Olympského pantheonu, vládnoucí zde, pro Dia.“ Epithymia se obrátila na celou skupinu. „Jak jste řekli, jeho ambice jsou mnohem větší. Chce usednout na tvůj trůn, a my to dobře víme. Nechce tu mít řecký pantheon o nic víc než my. Chce, abychom přemohli my je, to proto v Řecku vyhráváme.“
Archon se na svém trůnu opřel a hladil si plnovous, zatímco přemýšlel o jejích slovech. „Dává to smysl, a máš pravdu s jeho ambicemi. Ale nemůžeme mu říct pravdu o tom, proč potřebujeme jeho pomoc při vypořádání se s tím... člověkem. Vysmál by se nám. Takže jak ho přimějeme zasáhnout v náš prospěch?“
Epithymia mu věnovala sžíravý pohled. „Použij proti němu jeho chtíč. Pro boha umírněnosti, Apollova zhýralost je dobře známa a doložena. Půjde po čemkoliv. Po zvířatech, rostlinách, i minerálech.“
Archon zamyšleně přikývl. „Říká se, že princezna z Didymosu je nejkrásnější z řeckých žen. Můžeme využít princovu sestru proti němu. Pokud ji připoutáme k Apollovi, král Xerxes přivolá svého syna a jeho armádu na obřad... ať si myslí, že Apollo změnil strany, aby mohl být s tou ženou.“
Epithymia se usmála. „Řekneme Apollovi, že máme v úmyslu využít to dočasné příměří k posílení naší pozice, abychom mohli v budoucnu podniknout proti Řecku větší útok. Ale že na to potřebujeme čas.“
„Je dost hloupý na to, aby to sežral,“ řekl Misos se smíchem.
„Bet’anyo?“ vyhledal ji pohledem Archon. „Ty to s Řekem vyjednáš.“
Myslel to vážně?
Nevěřícně na něj zůstala zírat. „Vypadám snad jako Hermes nebo“ – ukázala na krásného boha stojícího po Archonově pravici – „Hephaestion? Já nejsem posel bohů.“
„Ne, ale jsi proti Apollovi mnohem mocnější než my ostatní. Můžeš povolat dva pantheony. A i když na nás nebere zřetel, bojí se tvého otce... a tebe.“
No jasně, jen jí to mrskněte do obličeje. Jako by s tím mohla něco udělat? Ale věděla, že hádat se je zbytečné. Archon byl svým způsobem šmejd.
Bethany zvedla ruce ve znamení kapitulace. „Dobrá. Co přesně chceš, abych mu řekla?“
„Že když nám s tímhle pomůže, svrhneme olympské bohy a necháme celé Řecko jemu a jeho Apollitům.“
Na to ten bůh a jeho obrovské ego určitě uslyší.
Bethany si povzdechla. „Fajn. Půjdu se s ním setkat. Ale za svou službu chci jednu věc.“
Archon vyklenul obočí. „A to je?“
Bethany zaváhala. Jenže v téhle věci už jí dlouho nezáleželo na tom, jestli se jí kvůli její lásce budou vysmívat. Navzdory všemu svému úsilí, nedokázala najít tu jedinou osobu, na jehož životě jí záleželo. A ona tohle neudělá s tím, že ho uvrhne do nebezpečí. „Řecký voják jménem Hector z Didymosu. Nikdo, bůh ani nikdo jiný, ho v boji nesmí zranit.“
Kývl na ni. „Souhlasím. Teď jdi a dostaň ty řecké parchanty z naší půdy a zpoza našich zad.“

***

Bethany vešla do Apollova delfského chrámu. I když dokázala ocenit jeho architekturu a krásu celého ostrova, nenáviděla to místo a boha, který ho prohlašoval za svou domovskou základnu.
„Můj otec za tebou za chvíli přijde.“
Zarazila se a prohlédla si Strykeriuse. Stejně jako Apollo byl vysoký a zlatý s živýma modrýma očima, které soupeřily se Styxxovými. Oba princové byli také pravděpodobně stejně staří. Upřímně řečeno, Styxx se zdál být mnohem starší a protřelejší. „Jsi zčásti Atlanťan?“ Cítila to z něj. Na rozdíl od olympského boha měl jeho syn něco z jejich moci.
„Po matce, královně.“
Bethany se zamračila, když si vzpomněla na to, jak Archon a ostatní zabili nemluvně, za které byl prohlášen Strykerius. „Myslela jsem, že její syn zemřel při porodu?“
„Strykeriusi!“ vyštěkl Apollo a přiměl tak chlapce vyskočit. „Běž dovnitř a nech nás.“
Něco na tomhle všem bylo velice zvláštní, ale neměla čas se tím zatěžovat. Měla tu pitomého boha, nad kterým musela vyhrát.
„Co pro tebe můžu udělat, sestřenko?“
Přikrčila se, když Apollo použil fámu o tom, že ho porodila egyptská bohyně Isis. Ale Bethany nebyla hloupá. Její teta měla moc dobrý vkus na to, aby se od Dia nechala zbouchnout. Pro tohle spojení nebylo v celém vesmíru dost nektaru ani vína.
„Byla jsem vyslána, abych s tebou dojednala podmínky.“
Apollo se ušklíbl. „Už vás nebaví mít za zadky řeckého prince?“
Zírala na něj. „Dobře. Tohle dělat nemusím. Můžu jít domů do Egypta a žít si docela šťastně, zatímco ty dáš Diovi druhý trůn jako vždycky.“ Otočila se k odchodu.
„Počkat!“
Bethany se na něj znovu podívala. „Ano?“
„O co přesně mě žádáš?“
„Chtějí, aby ses dal dohromady s řeckou princeznou, což rozptýlí tvoje lidi a pantheon, takže my budeme moci posílit naši armádu a pozice a znovu tuhle válku rozdmýchat. Dobudeme Řecko, svrhneme tvou milovanou rodinku, a pak ti ho odevzdáme, aby sis ho užil.“
„Proč byste to dělali?“
„Protože Atlanťané, na rozdíl od Řeků, nikdy netoužili po válce. Raději žijeme v míru. Pokud bude mít Řecko jediného boha, on – v tomhle případě ty – bude příliš zaneprázdněný, než aby se poohlížel po naší zemi. Takže tvoji Apollité budou mít Řeky, tvůj syn dostane trůn, ty budeš vládnout Olympu, a nás necháte na pokoji.“
„A s kterou princeznou chcete, abych se dal dohromady?“
„Tou z Didymosu.“
Jeho tvář se rozzářila širokým úsměvem. „Z Didymosu? Vážně? Mnohem raději bych měl jejich prince než princeznu.“
Bethany nenuceně pokrčila rameny. „Pro mě za mě můžeš mít oba. Ale já tady o princi nevyjednávám. To jen Řekové mají ve zvyku nabízet své syny jako děvky vašim mužským bohům.“
Apollo se zasmál. „Jsi chytrá, Bet’anyo. A máš pravdu... mimochodem, poděkuj Archonovi za tenhle nápad. Oceňuji ho a budu si to pamatovat.
Kývla na něj. „Bav se se svým princem dobře. Jen dostaň toho parchanta z našich břehů.“

„Neboj. Zařídím rád obojí.“ 

11 komentářů: