pátek 22. srpna 2014

Krvavá trojice - Kapitola 9



Svěží vůně čerstvě posekané trávy připomněla Laurette Barrettové dětství, nadějnější dobu, ve které chyby neměly tak strašné následky. Dobu dávno předtím, než se z ní stala dvaceti čtyřletá žena žijící na rozcestí nepřízně osudu a strachu.
Její dědeček by nad ní zavrtěl hlavou a řekl by: „Tohle překonáš, Laurie.“
Kdyby byl stále naživu, možná. Jenže on odešel, a její život byl v troskách.
Sluneční svit ji opouštěl každou minutou, díky čemuž bylo procházení se parkem ještě o dost těžší, ale měla vedle sebe Bruta. Když hledala malého psa s elánem, milá dáma v útulku jí žertem oznámila, že má devítikilového psa, co je kříženec mezi teriérem a ježkem.

Laurette se do voříška splácaného z několika plemen na první pohled zamilovala a pojmenovala ho Brutus, aby povzbudila jeho sebevědomí.
Jak se o něj bude moct postarat, jestli se věci zhorší?
Jak bude schopná zaplatit jakékoliv účty, pokud nebude schopná si nic vydělat? Negativní myšlení nikdy nevyřešilo žádný problém – to věděla. Už sedm let přežívala na vlastní pěst díky tomu, že nedovolila, aby ji cokoliv porazilo.
Určitě dokáže ještě jednou vymyslet, jak se dostat z katastrofy. Ale už byla unavená z toho, že v tom neustále získávala takovou praxi.
Být napálená podvodníkem se stávalo všem, dokonce i chytrým ženám. Nebyla hloupá, jen v lidech hledala to nejlepší.
Neviděla jsi, že tohle přijde, že ne?
Zasmála se vlastnímu neúmyslnému vtipu na účet svého selhávajícího zraku, aby si zabránila podlehnout panice, která se jí usadila v hrudi. Vidět vůbec cokoliv se každým dnem ztěžovalo. Vše, co byla schopná spatřit v zrcadle dnes ráno, byly ohnivě rudé vlasy, co zdědila po svém dědečkovi a neurčité modré tečky na místě, kde byly její oči. Líčení už zavrhla.
Ale na nedostatek jasného zraku nemohla svádět to, že dovolila, aby ji Chuck ošidil. Ten chlap by dokázal prodat rudý nanuk dámám v bílých rukavicích.
Zvlášť proto, že byly ženy.
Kdyby snad to, že ji využil, nebylo už dost ponižující, dostal se Chuck i k jejím skrovným bankovním účtům a vyčerpal je do posledního desetníku.
Když se poprvé potkali, myslela si, že bude perfektní prodejce pro její velké venkovní keramické květináče. Dědeček jí řekl, že dokud bude mít svoji keramiku s charakteristickým designem namalovaným na straně, bude v tomhle světě v bezpečí. Také jí řekl, že potká muže, ve kterého bude moct věřit, cizince, co jí ukáže nečekanou vlídnost v její nejtemnější chvíli.
Byla pitomá, že i jen na jedinou minutu věřila, že jím je Chuck. Ale zdálo se to tak perfektní a sedělo to na proroctví jejího dědečka. Muž, jako Chuck, co se objevil právě ve chvíli, kdy její zrak začal selhávat.
Přála bych si, abys byl tady, dědečku. Když byl naživu, nikdy jí neporadil špatně. Ale teď byl pryč, a tohle musela vyřešit sama. A bez toho, aby se obracela na dalšího muže. Z toho, co se stalo, se poučila, že nikomu se nedá věřit.
Byla na světě sama a nikdo se o to nestaral.
Kdyby tak jen mohla nějak zachránit svůj zrak. Mohla by pak pokračovat v prodeji svých výtvorů. Stále dokázala keramiku vytvarovat rukama, ale malba spletitých obrazců a rozmanitých písmen na každý z nich - jejích příznačných vzorů – by už tak možná nebyla. I kdyby přišla na to, jak se zbavit téhle překážky, potřebovala ještě najít klienty a květináče doručit. Neměla nikoho, kdo by jí pomohl.
Poslední měsíce se pokoušela trénovat tím, že vzory malovala se zavázanýma očima. Pochybovala, že dokonce i někdo shánějící abstraktní umění by za její poslední fiasko utratil třeba jen peníze na oběd. Bez jejího zraku bude její kariéra první oběť a její nezávislost hned ta další. Nic jiného neuměla.
Bestova choroba. Tak se jmenovala ta zlodějka, co jí způsobovala slepotu. Až do své diagnózy o ní nikdy ani neslyšela. Teď o okulární degeneraci, na kterou neexistoval lék, věděla všechno.
Za posledních pár měsíců se dostala od stavu, kdy s tlustými brýlemi viděla dost na to, aby mohla řídit, až k rozmazanému světu, co žádné čočky nedokázaly zaostřit.
S rychlostí, jakou to postupovalo, měla být naprosto slepá za pouhých několik týdnů.
Bez žádných úspor a s nemožností dál pracovat skončí na ulici, kde bude vydaná napospas mužům, vedle kterých Chuck vypadal jako Galahad.
Srdce se jí rozbušilo, jeho údery slyšela v uších stále hlasitěji. Točila se jí hlava a bylo jí zle.
Naléhavé kňučení přerušilo její záchvat paniky. Brutus zatahal za vodítko, čímž ji stáhl dopředu a pryč z té spirály, co ji táhla k zemi.
Laurette zamrkala, aby si pročistila hlavu a přála si, aby dokázala tak snadno zaostřit i svůj zrak. Kvůli mlhavým stínům jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že stojí mimo cestu, přímo na trávě. Brutus vyskočil a opřel se jí o nohy, celé jeho tělo se hýbalo, když vrtěl svým pahýlovitým ocáskem.
Nadechla se, aby se uklidnila, a sklonila se, aby ho mohla obejmout. „Máš pravdu. Řekla jsem, že půjdeme na procházku a nebudeme o tom chvíli přemýšlet.“
Nejspíš to vzal jako znamení, aby vyrazil pryč a táhl ji přes lávku na jižním konci parku. Šilhala skrze brýle, aby trochu viděla, ale jediné, co dokázala rozeznat, byla říčka pod mostem. Viděla zvlněné kapičky, které byly pravděpodobně hromádky květin a bláta.
Brutus ji táhl dolů přes úpatí mostu a dál přes trávu, až ke břehu říčky, kde začal očichávat hromady kamenů a bahna. Pochopila, že mířil na určité místo, když prudce trhl hlavou dolů.
„Ne, Brute. Nemůžeme si z parku na naši zahrádku nic vzít.“ To by jí teď ještě scházelo… zápis v rejstříku a pokuta, co nemohla zaplatit.
Když odmítal odejít, klekla si vedle něj, aby zjistila, jestli dokáže rozeznat, co upoutalo jeho pozornost.
Zdálo se, že jeden kámen září, jako by chytal poslední zbytky světla, než zapadne slunce. No tak počkat… Celou věčnost zírala na kámen ve tvaru husího vejce, naprosto uchvácená, než Brutus zaštěkal – no, spíše zaňafal - a odvedl tak její pozornost.
Ona ten kámen viděla.
Čistě a jasně.
Ne, nemohla vidět jeden kámen, když všechno ostatní byla jen směs barev a tvarů. Jen se jí něco zdálo.
„Tak jo. Čas jít.“ Než bude mít další halucinace a skončí ve svěrací kazajce.
Laurette se postavila a otočila se. Ale nemohla odejít. Cítila silnou potřebu se na ten kámen znovu podívat.
Byl teď velmi jasný. A tak nějak se zdálo, jako by zářil.
Laurette si hřbetem dlaně protřela oči. Ztrácela snad kromě zraku i rozum?
Ten kámen nezářil. Opravdu to vidím, nebo ne?
Znovu na něj zírala. Ten tvar vypadal jako měkký kus červeno-oranžové lávy s fialovými a žlutými stužkami. Všechny ty barvy se míchaly a pohybovaly, jako by byl rozžhavený.
Brutus před kamenem klesl k zemi s nataženými packami, jako by mu někdo řekl povel „lehnout“ a on poslechl.
Jo, jasně. Tohle by se určitě někdy stalo.
Zvedni ten kámen a dokaž sama sobě, že není roztavený a ty nejsi cvok. Sice si ho nemohla vzít s sebou domů, ale neexistoval žádný zákon zakazující na pár vteřin držet kámen, aby sama sebe přesvědčila, že jí nepřeskočilo.
Dřepla si a dotkla se ho jedním prstem, rychle, pro případ, že by byl horký. Ne tak horký, aby se spálila, ale příjemně teplý. To nedávalo smysl. Zavřela oči a dovolila prstům, aby se obtočily kolem hladkého tvaru, zatímco ho stiskla do dlaně, aby kámen prozkoumala dotekem sochaře.
Přísahala by, že se pohnul, jako by byl živý.
Když otevřela oči, barvy v její dlani jasně žhnuly.
Rozhlédla se po parku, ale bylo zvláštní, jak se všechno skrz její brýle zdálo rozmazanější, než dřív. Volnou rukou si sundala tlustá skla, a dech se jí zadrhl v hrdle při uvědomění si toho, co viděla.
Všechno.
Mladík hodil svému psovi frisbee přes půlku hřiště. Border kólie se odrazila, aby chytila hračku ve vzduchu. Mladý pár sedící na dece o patnáct metrů dál si hrál se svým dítětem, kterému narostl nový přední zoubek.
Tohle se nemohlo dít.
Laurette přelétla pohledem k Tenth Street, která oddělovala park od residenční oblasti. Normálně by odsud nemohla tu ulici vidět. Světla aut ostře propalovala soumrak ztemňující město.
Nikdy dřív neviděla tak dobře, dokonce ani s brýlemi. Dokonce ani před svou diagnózou.
Kámen spočíval v její dlani, pulzující živoucí energií.
Hlava se s ní chtěla hádat, že tohle se prostě nemohlo dít, že kameny nenavracely zrak, ale jejímu srdci to bylo jedno.
Viděla.
Aby otestovala svou teorii, oddálila od kamene prsty, pak znovu prozkoumala park. Neviděla tak jasně, jako předtím, ale stále lépe, než s těmi nejlepšími brýlemi, jaké kdy měla.
„Co mám dělat, Brute?“
Štěkl na ni a začal šťastně pobíhat kolem.
Laurette znovu obemkla prsty kolem kamene a svět se opět zaostřil. Zahákla brýle za výstřih svého topu bez rukávů.
Opravdu se tohle dělo? Nebo přicházela o rozum?
Pokud nad ní opravdu přebíralo kontrolu šílenství, použije to jako základ svojí obhajoby, jestli ji zatknou za to, že si bere majetek města. Protože právě držela zázrak.

A nehodlala o tomhle kameni komukoliv říkat. Nebo ho někdy vracet.

7 komentářů:

  1. Moc dekuju za skvely preklad. Tato knizka se mi moc libi. Musim rict ze jsem zmatena. Myslela jsem ze kamen najde Ev. Ale jsem strasne zvedava jak to bude dal.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat