úterý 19. srpna 2014

Styxx - 20. leden 9529 př. n. l.



Styxx s Bethany na klíně zarazil koně. Sklonil se, aby mohl s úsměvem zabořit tvář do její šíje a vdechnout sladkou eukalyptovou vůni jejího pleťového mléka. Její vůně jej přiměla okamžitě ztvrdnout a omámila jeho hlavu víc, než drogy, které mu kdysi nutil Estes.
Položila mu dlaň na tvář. „Jsme tu?“

Lehce ji stiskl. „Ano, lásko. Řekl bych ti, ať zavřeš oči, ale...“
Opřela se o jeho rameno a políbila ho na oholenou tvář. I když jí jeho vousy nevadily, díky její neschopnosti rozluštit kvůli nim jeho výraz, jim dal vale. „Nejsi vtipný.“
„A přesto mi říkáš, že máš můj smysl pro humor ráda. Tak co je s tebou, ženská?“
„To proto, že jsem do tebe zblázněná. Kvůli tomu řeknu cokoliv.“
Rozesmál se nad jejím škádlením a sesedl. Položil jí ruce na boky, sundal ji dolů a postavil vedle sebe. Najednou se divoce rozštěkal velký pes.
Při tom zvuku se zamračila. „Kde to jsme?“
„Nedávalas pozor, kterým směrem od potoka jedeme?“
„Ale ano. Vím, kde jsme, ale ne kde jsme. Nebo spíš, proč tu jsme.“
Nechal koně se pást, vzal ji za ruku a vykročil. „Jsme na velice zvláštním místě.“
„Ale na jakém?“
Položil její ruku na dřevěné dveře malého kamenného domku.
Zamračila se víc, když se pes rozštěkal ještě úporněji. „Co to je?“
„Pst, skylosi![1]“ Řekl psovi a pak zjemnil svůj tón, když promluvil na Bethany. „Koupil jsem to pro tebe. Je to místo, kam budeš moci uniknout, kdykoliv bude škaredě.“
Ztuhla. „Hectore -“
„Beth, vůbec k ničemu tě to nezavazuje.“ Přitiskl si obě její dlaně na tváře, aby mohla cítit jeho upřímnost. „Je tvůj, prostě a jednoduše. Můžeš si tady nechávat svoje věci a nenosit je pořád sem a tam. Dole pod kopcem je velké jezero plné ryb. Ujistil jsem se o tom, než jsem to koupil.“
„Nerozumím...“
Políbil ji do dlaní, když jím projela hrůza. Od doby, co se vrátil domů, ho mučily představy o tom, jak jí někdo ubližuje. O jiném muži, který zabloudil na její místo a nebyl tak zraněný jako on, když ji tam poprvé potkal. Nebo hůř, o tom, jak jí ubližuje Apollo, aby ho dostal k sobě. „Vím, že máš svůj nůž, ale bojím se o tebe, když s tebou nejsem. Pořád. Cítil bych se lépe, kdybys měla bezpečnější místo, na kterém můžeš být o samotě.“
Bethany se usmála, zatímco se jí díky jeho ohleduplnosti a laskavosti oči plnily slzami. Ale i tak si nemohla odpustit malé poškádlení. „Věřím, že víc než na mě jsi myslel na sebe. Už si nechceš dělat starosti se spálenými koleny nebo vytlačenými větvičkami na zadku.“
Rozesmál se. „Ty mě tak dobře znáš. Ale musím přiznat, že mi ty příležitostné intimní chvilky se stromem budou chybět. Myslím, že po mém posledním střetu s jeho větvemi bychom se už měli vzít... nebo alespoň zasnoubit.“
Zatímco otvíral dveře, zaúpěla nad jeho pokřiveným smyslem pro humor. Když byly dokořán, vyřítil se na ni obrovský pes.
„Dolů!“ vyštěkl Hector a odtáhl ho pryč. „Beth, seznam se se...skylosem. Ještě nemá jméno. Ale je velký jako kůň a je tu, aby tě udržoval v bezpečí. Najal jsem ženu, která ho bude chodit každé ráno krmit. Nebo ho můžeš brát sebou, když půjdeš domů... jak budeš chtít. Byl bych raději, kdybys měla ochránce vždycky u sebe.“
Zaslechla v tónu jeho hlasu obavu. Vážně se o ni bál. Sklonila se, pohladila psa po uších, zatímco on jí olizoval tvář. „Jakou má barvu?“
„Černou.“
„Ahoj, chlapče.“ Políbila ho na chlupatou hlavu. „Myslím, že bych ti měla říkat... Dynatos.“
„Dynatos[2] to on je,“ souhlasil Hector, odvedl ji dovnitř a přecházel s ní sem a tam, aby se seznámila s prostředím a o něco se nezranila.
Hlavní dveře ústily do pokoje se stolem, dvěma židlemi a místem pro vaření a přípravu jídla. Po pravé straně byl pokoj s postelí, truhlicí a dalšími dvěma židlemi postavenými před ohništěm.
I když to bylo malé, bylo to také velice útulné.
Přesto... „Tohle od tebe nemůžu přijmout, Hectore. Je to příliš.“
„Ale můžeš. Chci, abys ho měla.“
„Hectore -“
„Beth...“ přitáhl si ji k sobě a přitiskl se jí ke krku. „Prosím, přijmi to a poskytni mé mysli klid stran tvého bezpečí.“
Jeho prosba jí lámala srdce. Ať už se mu ve válce stalo cokoliv, něco to s ním udělalo. I když se vždycky staral o její bezpečí, teď jím byl doslova posedlý. Pořád ji učil nové způsoby, jak odzbrojit útočníka – ne tedy, že by jeho triky potřebovala, ale to mu nemohla říct. Kdykoliv usnul, pronásledovaly ho příšerné noční můry, ze kterých se budil napůl šílený a rozzuřený.
Dokonce i teď se jí v náruči chvěl.
Nabídla mu vděčný úsměv a políbila ho na tvář. „Dobře, Hectore. Děkuji ti.“
Styxx zavřel oči, zatímco ji objímal a nechal vůni její pokožky, aby ho ukonejšila. Ničeho na světě si necenil víc než jí samotné. Udělal by cokoliv, aby byla šťastná a v bezpečí.
„Takže,“ zašeptal jí do ucha. „Co vyzkoušíme první? Jezero nebo postel?“
Hravě si odfrkla. „Věděla jsem, že máš postranní úmysly.“
„Hej, jezero jsem přece navrhl jako první.“
„Hm-hmm... ale vím, že jsi to tak nemyslel.“
„Byl jsem dokonalý džentlmen.“
„To není ta tvoje část, která do mě takříkajíc šťouchala.“ Objala ho a políbila. „Asi bych se nad tebou měla slitovat.“ Oždibovala jeho čelist, z čehož tvrdnul ještě víc, než spustila ruku dolů a popadla jeho erekci. „Ale neudělám to. Raději půjdu rybařit.“ Rozesmála se a oběhla ho.
Styxx nahlas zasténal, zatímco Dynatos vyrazil za ní. „Jsi tak chladná, má paní! Krutá. Bezcitná!“ Dohnal ji u předních dveří.
Čekal, že je otevře, a byl překvapený, když se před nimi otočila a opřela se zády o dřevo. Zabořila mu ruce do chitonu, přitáhla si ho k sobě a políbila ho tak žhavě, až málem chytil plamenem.
Pak před ním klesla na kolena a zvedla lem jeho chitonu.
Styxx nemohl dýchat, zatímco po něm přejížděla rukama. Když jej pak vzala do úst, měl co dělat, aby zůstal ve vzpřímené poloze. „Miluji tě, Bethany,“ vydechl, když jí zabořil ruce do jemných vlasů.
Olízla ho od kořeně až po špičku. „Taky tě miluji.“
Styxxovi se třásly nohy a plně se soustředil na Bethany, když se Dynatos nečekaně postavil za něj a skočil mu na záda. Tak tak se stihl zachytit dveří, než srazil Bethany. „K čertu, pse!“
Se smíchem se odtáhla. „Máš problém se svým dárkem, drahoušku?“
Styxx se snažil odtlačit tu mamutí potvoru pryč. „Vůbec ne.“
Bethany se začala zplna hrdla smát, když slyšela, jak Hector vrčí, zatímco se pokouší ze sebe psa dostat. „Jsi si jistý, že je to pes a ne medvěd?“
„Vzhledem k jeho váze přemýšlím o koni.“
Slyšela, že pes vyskočil a začal ho olizovat. „Nezdá se být divoký.“
„To umí být, ale ne k tobě.“ Dveře se otevřely a zavřely.
Najednou ji Hector popadl do náruče a rozeběhl se s ní k ložnici, kde ji položil na postel. „Kde jsme to skončili?“
Dynatos zaštěkal za dveřmi a pak do nich vrazil.
„Vyrušení, hádám.“
Hector jí položil hlavu na hruď a povzdechl si. „Přísahám, že jsem prokletý.“
Znovu se zasmála a zvedla jeho rty ke svým. „Můžu ho ignorovat, když ty taky.“
Táhl její šaty vzhůru, dokud nebyla úplně odhalená jeho pátravým rukám. „Já ho rozhodně dokážu ignorovat... a taky dům v plamenech...“ rty zajal vrcholek jejího ňadra. „Konec světa...“
Roztáhla nohy a šeptala mu do ucha, zatímco vedla jeho ruku k místu, kde se spojovala její stehna. „Pak vstup dovnitř, můj pane, a hraj si, co hrdlo ráčí.“



[1] řecký výraz pro označení ‚pse‘
[2] .: řecký výraz pro mocný, silný, statný

15 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. skvělé, aspoň nějaký pěkný okamžik :-) Děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Oni ešte budú prekvapení :(
    Ďakujem za perfektný preklad :)

    OdpovědětVymazat