středa 27. srpna 2014

Styxx - 22. říjen 9529 př. n. l.



Ve Styxxovi procitla příšerná nevolnost. Zase. Už několik dní se necítil dobře a taky věděl proč. Acheron přestal jíst. I když mu do cely bylo po trochách doručováno jídlo, jeho bratr si vybral pomalou sebevraždu.
Během minulého týdne, kdy se symptomy zhoršovaly, Styxx uvažoval, že o tom řekne otci, ale pak si to rozmyslel.
To nemohl Acheronovi udělat. Jeho bratr chtěl ukončit své utrpení. To jediné, co mohl udělat, bylo dovolit to. I když to bolelo jako samo peklo.

Takže o tom nemohl nikomu říct ani slovo. Dokonce ani Bethany. Místo toho strávil většinu uplynulých dní s ní a s vědomím, že nebude trvat dlouho, než ho Acheron zabije.
Potřásl hlavou a pokusil se tak zbavit otravné mlhy. Bylo to k ničemu.
Styxx se natáhl po svém vínu, aniž by si všímal jídla. Nezáleželo na tom, jak moc jedl, pořád byl hladový a v břiše mu stále divoce kručelo... jako vždycky, když Acheron hladověl.
„Styxxi? Slyšíš?“
Zamrkal a setkal se s otcovým ledovým pohledem. „Veličenstvo?“
Ryssa ohrnula rty v ošklivém výrazu. „“Neslyšel ani slovo, otče. Ignoruje nás jako vždycky.“
„Ptal jsem se, co si myslíš o tom, že bychom tvou sestru Apollovi nabídli ve žluté a zlaté.“
„Jistě.“ Víno mu vyklouzlo z ruky.
„Styxxi?“
Slyšel otce, ale nemohl odpovědět. Podlomila se mu kolena. Tvrdě dopadl na podlahu.
Otec a kněží se k němu rozběhli. Mluvili na něj, ale nerozuměl jim ani nereagoval. Byl tak slabý, že sotva dokázal pohnout rukou.
Z otcovy tváře vyprchala všechna barva, když ho zvedl a odnášel do jeho postele. Na chvíli Styxx skoro dokázal předstírat, že ho otec miluje. Ale moc dobře věděl, jak to ve skutečnosti je. Nikdo nemohl udělat takové věci, jaké udělaljeho otec, a přitom se starat o své děti. Bylo to nemožné.
Ten parchant ho nikdy nenazval synem, ne pokud o něm nemluvil s někým jiným. Otec vůči němu nikdy nepoužil žádný druh vyjádření náklonnosti. Na rozdíl od Ryssy, jeho drahocenného kotěte...
Styxx pomalu zamrkal, zatímco se uvnitř jeho hlavy proháněly hořké vzpomínky.
Ryssa popošla blíž, sedla si na jeho postel a chytila ho za ruku. Pokud odsune stranou to, jak ho mlátila, nikdy dřív se ho neráčila dotknout...
Nikdy.
Zcela jistě umírám.
Myšlenky a hlasy se mu v hlavě mísily, ale odsunul je stranou, aby si mohl vyvolat obraz Bethany ze včerejška, kdy jí dal zlatý náhrdelník, který jí koupil. Její tvář rozzářila jeho svět, podobně jako zazáří slunce po dlouhém dešti.
A pak, zatímco mu svým krásným hlasem zpívala a hrála na její bubínek, mu zatančila. Její zvonečky lehce zacinkaly při každém jejím ladném pohybu boků a paží. Opravdu nebylo nic krásnějšího.
Jak moc si ji právě teď přál držet v náruči, poslouchat pobrukování jejího sladkého, melodického altu. Ale už nikdy neuvidí její tvář, už nikdy neucítí její něžný dotek na své kůži.

S bolestným pomyšlením, že ho ona ztrácí, zavřel oči a odevzdal se bohům, které nenáviděl. 

16 komentářů:

  1. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc dekuju za preklad a trpelivost :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad, jen je mi trochu líto, že nemůžu napsat, že to byla krásná kapitola, ach jo, už od začátku byli knížky odSherrilyn dost brutální, ale tahle je prostě ... no vždyť víte

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za uzasny preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Obaja sú v pasci...
    Ďakujem za ako vždy skvelý preklad :)

    OdpovědětVymazat