čtvrtek 25. září 2014

Krvavá trojice - Kapitola 13



Jelikož s ní Kardos nemohl jet bez helmy, protože s jejím štěstím nebylo možné, aby je někdo nezastavil a nedostali pokutu, poslala ho Evalle do nejbližší stanice metra místního přepravního systému MARTA a dala mu peníze, aby mohl dojet zpátky do centra a sejít se se svým bratrem. Brblal ohledně cestování hromadnou dopravou, ale nakonec tam šel.
Jakmile se ujistila, že je bezpečně usazený ve vlaku, vyrazila do márnice a doufala, že se vyhne další katastrofě.

Dojet tam netrvalo dlouho. Vklouzla na parkovací místo blízko hlavního vchodu dvoupatrové budovy vyhlížející na Fulton County Stadium, kde Braves hráli baseball. Vytáhla ze sedlové tašky svůj bílý plášť a spěchala ke dveřím. V jediném dobře nacvičeném pohybu si laboratorní plášť přehodila přes tričko.
Uvnitř pokračovala chodbou vpřed, dokud nedorazila k pitevně, kde za skleněným oknem patoložka Beaulah Laytonová pitvala mrtvolu. Její obočí se hýbalo nahoru a dolů v rytmu mumlání nějaké písně ze sedmdesátých let, kterou Evalle nedokázala zařadit. Beaulah se pohybovala jako hvězda němého filmu. Krátké černé vlasy měla perfektně upravené, jako by plánovala jít na večeři namísto krájení těl do pěti ráno.
Když Evalle nestopovala démony, prováděla jednoduchou údržbu zdejšího vybavení a nějaké to uklízení, ale raději se od mrtvol držela tak daleko, jak to šlo. Dnes ráno se naneštěstí setkala s roztrhaným tělem pořádně zblízka.
Zaťukala na sklo.
Beaulah se otočila dostatečně na to, aby se ujistila, že kohokoliv, kdo ji vyrušil, zasáhne plný nápor jejího pohledu. Odložila pilu na kosti, kterou používala, a přišla ke dveřím, co Evalle otevřela.
Evalle se snažila ignorovat zatuchlý zápach smrti, který jí vtrhl do nosních dírek. „Omlouvám se, že jsem se dneska ráno musela ulít. Asi jsem něco snědla. Už se to ale přehnalo.“
„Dobře. Nechci, aby tudy probíhal nějaký chřipkový virus, a zvlášť ne aby probíhal mnou.“
Evalle se usmála. „Tomu věřím. Jen jsem se tu chtěla zastavit a zjistit, jak to jde. Jsou nějaké problémy s vybavením?“
„Vybavení je v pořádku, ale dneska odpoledne tu byl blázinec.“
Evalle se zamračila. „Neposlouchala jsem zprávy. Měli jsme tu tornádo nebo tak něco? Někdo vyhodil do vzduchu letiště?“
„Ale ne. Nešlo o těla došlá sem, ale o jedno, které odešlo.“
Evalle se úzkostí stáhl žaludek. To vůbec neznělo dobře. „Co tím myslíš?“
„Ta rozžvýkaná neznámá zmizela.“
Na chvíli si Evalle myslela, že jí vážně bude zle. Tohle pro ni nebylo dobré. „Co? Jak?“
Beaulah pokrčila rameny. „Nemám ponětí. Byla tady, když jsem v poledne odcházela ze šichty. Dneska v šest večer jsem sem přišla, abych se setkala s vyšetřujícím ze zvířecí kontroly, co chtěl vidět tělo, a vytáhla jsem prázdnou zásuvku. Nikdo neví, co se stalo. A rozhodně neodešla sama. Poldové tu hledali otisky, ale jediné, co našli, byly moje a stážisty, co mi ji pomáhal přenést.“
Evalle se přikrčila při každém slově, které ji přibližovalo ke katastrofě. „Co myslíš, že se stalo?“
„Netuším. Ochranka projela záznamy a zkontrolovala na nich všechny, co přišli poté, co já odešla. Nic zvláštního. Nikdo, kdo by tu neměl být.“
To bylo pochopitelné, protože všichni zaměstnanci ochranky, které Evalle potkala, byli lidé. Nevěděli, že nějaké nelidské bytosti sem mohli vstoupit a odstranit tělo, aniž by byly zpozorovány.
Otázka byla: Kdo se sem dostal a co chtěl s tělem té mrtvé ženy?
Použít ho jako důkaz proti mně? Její paranoia vystoupala do vysokých otáček. A kdo by ji za to mohl vinit?
Mysli, E, mysli.
Mohl to tělo vzít Storm? Neměla zdání, jaký byl rozsah jeho schopností, nebo co přesně Sen očekával, že udělá, zatímco bude její parťák. Ale nevylučovala, že ho mohl ukrást, aby ho použil jako důkaz proti ní, než ho vrátí do márnice.
Evalle bojovala s potřebou zhluboka se nadechnout, dokud se nedostane ven, kde vzduch nesmrděl jako formaldehyd. „Už tě nechci dál zdržovat. Uvidíme se v úterý.“
„Měj se.“ Beaulah zamířila zpět k mrtvole.
Evalle spěchala, aby se z budovy dostala tak rychle, jak to jen bylo možné. Jakmile udělala první krok ven, nasála do plic vzduch a pospíchala ke své motorce. Právě vrátila bílý plášť do své sedlové tašky, když ji vyděsil mužský hlas.
„Myslela jsi, že jsem žertoval, když jsem řekl „nebo jinak“?“
Úplně na Isaka zapomněla.
Evalle změnila svůj výraz plný paniky na pohled příjemného překvapení, než se k němu otočila.
Dnes nevypadal v modrém tričku s límcem zastrčeném do džínů tak hrozivě. Ale ona ho dříve viděla v démony zabíjejícím módu a vybavení. Brát jeho uvolněnou pózu jako ležérní postoj by byla chyba. Stačilo se podívat do jeho ocelového pohledu a viděli jste nebezpečí, které v jeho očích číhalo.
Nebezpečí mohlo být pro ženu v jejím odvětví práce neskutečně sexy. Jako by ses o to starala.
Legrační bylo, že skoro jo.
Zastrčila ruce do kapes. „Jak jsi mě tu našel?“
„Mám přátele na nízkých místech.“
Nakolik nízká vlastně byla toť otázka. Přelétla pohledem k bráně, u které dříve projela kartou přes čip. „Jak ses dostal za bezpečnostní bránu, když nejsi u strážců zákona?“
Vždycky to tu považovala za bezpečné místo k parkování, ale teď si nebyla tak jistá.
„Tvůrčí konverzace. Co se s tebou dneska ráno stalo?“
„Za to se omlouvám, ale objevilo se něco nečekaného a já neměla číslo, na které bych ti mohla zavolat a dát ti vědět. Vidíš, co se stane, když se nepodělíš?“
Neodpověděl. Nereagoval. Nespolknul jí to.
„Mělo to co dělat s mojí prací a šéfem,“ dodala.
„Touhle prací?“
Ups. Zapomněla, jak bystrý ten Rambo je. „Ne, uh, mojí druhou prací. Dělám trochu poslíčka, a musela jsem narychlo dojet do Chattanoogy.“ Dobře, že tu Storm nebyl, nebo by ukazatel na jeho detektoru lži vězel hluboko v červené barvě.
„To muselo být zatraceně důležitý, když si tě zavolali tak brzy ráno, ke všemu v neděli.“
Nemáš ponětí, jak moc. „Spíš šlo o nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout.“
Nezdál se přesvědčený, ale ani ji neobviňoval, že lže. „To nemění nic na tom, že ses neukázala.“
„Žaluj mě.“
„No, na to jsem zrovna nemyslel.“
Už jen to, jak to řekl, jí způsobilo husí kůži a znervóznilo ji. Dřív, než si stačila v tom vyzrazujícím pohybu zabránit, polkla.
Jeho rty se na jedné straně nadzvedly. Ne přímo úsměv. Ale dost na to, aby si nemyslela, že je rozčilený. Oči měl modré. Mnohem modřejší, než čekala.
Stále potřebovala zjistit, co ví o tom Birrnovi. Pokud se chtěl podělit. „Měli jsme se jenom sejít na kafe. Co kdybysme to změnili na jídlo a já zaplatila účet? Volba je na tobě.“
Dal si na čas s rozhodováním, jak odpoví. „Dobře. Co třeba zítřejší oběd?“
Oběd? To nemohla, a ani nechtěla vysvětlovat, proč nechce během dne chodit ven, muži, co neměl soucit s čímkoliv nepřirozeným. „Kvůli nočním tady mám vnitřní hodiny nastavené trochu jinak.“
„V tom případě, co takhle dneska v noci?“
Měla méně, než třicet minut, aby se zvládla dostat k Piedmontu do půlnoci, a musela najít ten kámen. Jestli ho nedostanou do rukou, její problémy se stanou v porovnání s nadcházejícím Armageddonem naprosto bezvýznamné. A co bylo důležitější, nemohla se znovu vyhnout Stormovi, aniž by na sebe přitáhla další podezření.
Isak se ani nepokusil o úsměv, ale jeho hlas byl plný pobavení. „Vyjde ze všeho toho náročného zpracovávání, co tu vidím probíhat, nějaké rozhodnutí?“
„Dnešní noc je trochu rušná. Jen jsem se snažila najít místo v rozvrhu. Ale rozhodně se s tebou můžu sejít ve čtyři třicet ráno.“
Zdálo se, že pochybuje, jestli tentokrát dorazí. „Kde? Jelikož máš nabitý program, vyber místo.“ Dal silný důraz na „nabitý program,“ v pochybách nad pravdivostí jejích slov.
„Na Peachtree jižně od Fox Theater je malá celonoční restaurace.“ Protože se zdálo, že jsou spolu zase zadobře, a ona měla trpělivost komára, rozhodla se trochu vyzvídat. „Zjistil jsi něco o tom, co toho Birrna přivedlo do města?“
„Něco málo.“
Čekala, v naději, že to rozvine, ale to se nestalo. Místo toho přišel o krok blíž, obtočil dva prsty kolem jejího zápěstí, jemně, a nadzvedl její ruku. Natočil jí zápěstí tak, aby na něj viděl.
Razítko z IC ve tvaru rakve svítilo v úzkém tmavém prostoru mezi nimi.
Měla by vytrhnout ruku z jeho sevření a dát mu důvod držet ty své dál od ní, jestli je chtěl dál používat. To by ukázalo víc pudu sebezáchovy, než tu stát a utápět se v tom, jak nádherně voněl.
„Dívčí mejdan?“ Jeho otázku doprovázel úsměv, co ještě víc navýšil jeho přitažlivost.
Pokrčila rameny. „Já nemám žádné přítelkyně.“ Když se zamyslela, vlastně znala jednu ženu, kterou za kamarádku považovala, ale Nicole byla čarodějka a Evalle nikdy s nikým na dívčím mejdanu nebyla. Nemělo smysl teď brát svá slova zpátky.
„Nějakého přítele?“
„Ne.“ Odpověděla moc rychle a příliš pozdě si uvědomila, jak to vyznělo. Žádné přítelkyně. Žádní přátelé. Žádní lidští kamarádi. „Myslím tím, že mám přátele, co jsou muži, ale ne přítele.“
Ta odpověď ho potěšila, díky čemuž pocítila potřebu vysvětlit nedostatek svého společenského života. „Hodně pracuju.“
„V noci.“
„Ano. Na den mě nikdy moc neužilo.“
„Proč to?“
Čím víc by teď řekla, tím snazší by později bylo ji pověsit. Významně se zadívala na hodinky. „Moc ráda bych tenhle rozhovor dokončila, ale za dalších dvacet minut musím někde být.“
Studoval její tvář a vlasy. Jeho oči se zastavovaly na detailech, než putovaly dál, důvěrně. Jako pohlazení pohledem, které ji roztřáslo dokonce i v tomhle horku.
To, že byla v centru té intenzity, legračně zrychlilo údery jejího srdce. Zčásti podezřením a zčásti přitažlivostí k němu.
Ani pro jedno se necítila pohodlně.
Ustoupila o krok stranou, pak se zaměstnala kontrolou, že je všechno připravené k odjezdu, když její motorka přitom byla vždycky připravená. „Uvidíme se u večeře, dobře?“
„Budu tam.“
Skoro cítila, jak přemýšlí. Kdyby byl Tzader nebo Quinn, prostě by se dožadovala, aby jí řekl, co mu dělá starosti, ale u Isaka váhala. On byl neznámé území.
V očích se mu leskl záblesk, který ji nutil přemýšlet, jestli snad nezachytil její myšlenky. „Na jednu věc ohledně tebe jsem zatím nepřišel.“
Už si nasadila helmu, ale obličejový štít byl nahoře, zatímco si sedala na motorku. Ironicky se zasmála. „Jen jednu věc, na kterou jsi nepřišel? To se nemůžu dočkat, až ji uslyším.“
„Zajímá mě tvá aura. Tvoje je… jiná.“
On viděl aury? Krucinál. Čekala by spoustu otázek, ale tuhle ne.
„Jiná?“ zeptala se. Doufala, že nepostřehl lehký třes jejího hlasu. „Jak jiná?“
„Není lidská.“


9 komentářů:

  1. Perfektní ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. tak to vyzerá zaujímavo, som zvedavá, čo sa bude diať ďalej, a vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat