Téměř
o rok později
„Bet’anyo...
potřebujeme, abys rozsoudila náš spor.“
Bethany
se zarazila, když vstoupila do velké síně v Katateros, ve které lemovaly
obrovské kruhové foyer sochy hlavních bohů. Bílá mramorová podlaha se jasně
leskla a v jejím středu se skvěl Apollymin sluneční symbol. Právě byla na
cestě, aby Archonovi podala hlášení, že právě našla stopu Apostolose.
Ale
dřív než to mohla dojít ke dveřím vedoucím do jeho trůnního sálu, zastavili ji
její bratranci Teros a Phanen, bohové strachu a paniky. „Rozsoudila co?“
„Je
to tvůj nebo Artemidin emblém?“
Srdce
se jí sevřelo, když jí podali náhrdelník, který dala velice dávno Styxxovi.
Nejprve si myslela, že patří někomu jinému, ale nebylo pochyb, že v něm
bylo kouzlo, kterým ho zaklela. I když bylo z nějakého důvodu extrémně
slabé, pořád na něm cítila zbytky otcovy ochranné moci. „Kde jste to vzali?“
Teros
si založil ruce na hrudi. „Ty nám odpověz první.“
Vstoupila
do jeho osobního prostoru a na oplátku na ně zírala. „Kde jste to vzali!“
Nebyla to otázka. Byl to požadavek.
Phanenovy
tmavé oči se rozšířily, když od ní o krok ucouvl. „Uklidni se, sestřenko. Je to
suvenýr, který jsme získali.“
„Od?“
„Válečného
zajatce,“ odpověděl za něj Teros.
„Zajatce,
u všech čertů.“ Odfrkl si Phanen po bratrově vysvětlení. „Byl darem Atlantidě
od Apolla. Projev úcty, tak to bylo.“
Popadla
Terose pod krkem a pevně ho držela, aby mu ukázala, jak přesně je vytočená.
„Začni od začátku a řekni o muži, kterému jsi to vzal.“
„Proč
-“
Zarazila
ho smrtícím pohledem. „Tvoje další slova odpoví na moji otázku nebo budou
poslední. A my oba víme, že mám moc to udělat.“
Těžce
polkl, než konečně odpověděl bez dalších dotahů. „Styxx z Didymosu. Jako
projev dobré vůle vůči nám všem, ho Apollo asi před rokem předal Archonovi.“
Nad
jeho novinkami se jí zatočila hlava. To nemůže být...
Věděla
by to. Kdyby byl Styxx tady v jejich říši na Atlantidě, věděla by to.
Nebo
ne?
„Styxx
je v Didymosu,“ trvala na svém.
„Ne...
jeden z Apollových sloužících duchů je v Didymosu a předstírá, že je
princ. Skutečný Styxx sem byl dopraven loni, když jsi byla v Egyptě se
svým otcem a tetou. Byla tu kvůli tomu obrovská oslava. Byl svázaný jako
festivalová husa a hozen s nahým zadkem doprostřed haly k Archonovým
nohám.“
Bethany
od nich ustoupila, jak ji celou kvůli Styxxovi přepadly hrůza a bolest. Prosím,
ať je to lež... prosím. Podívala se znovu na škodolibé bratry, kteří jí teď šli
na nervy tím, že se smáli něčemu, co ona za legrační vůbec nepovažovala. „Jak
jste získali můj náhrdelník?“
Teros
udeřil Phanena do hrudi. „Říkal jsem ti, že je její.“
Phanen
ho ignoroval. „Vzali jsme ho Styxxovi před dvěma dny, předtím než ho odvedli
dolů do arény na další exhibiční zápas. Bojoval jako démon, aby si ho udržel.
Málem jsem mu musel urvat ruku, abych mu ho vzal. Mohla bys nám poděkovat za
to, že jsme ti ho vrátili, víš.“ Trhl bradou směrem k jejímu amuletu. „Jak
ho vlastně získal? Ukradl ho během války některému z našich vojáků?“
Ignorovala
jeho otázku, když se pokoušela najít smysl v tom, co říkal. „Aréna?“
Teros
se zamračil. „To je jako všechno, co na to řekne?“
Bethany
ho popadla za jeho formestu a přitáhla si ho k sobě. „Jaká zkurvená
aréna!“
Bratři
si nad její mluvou vyměnili pohled, než Teros znovu promluvil. „Atlantský
hlavní amfiteátr. Třikrát týdně ho předvádí na veřejných hrách a bojích. Někdy
ho ze sportu mučí.“
Bethany
se s těžkým žaludkem přemístila z Katateros do hlavní arény
v hlavním městě. Během chvilky se přeměnila v apollitskou služebnou,
než vstoupila do zadržovacího prostoru pod hlavní arénou. Tady byla držena
zvířata a uskladněny rekvizity pro show. A také zde byli drženi vězni kvůli
veřejným popravám a hrám, ve kterých někdy mohli vyhrát svobodu.
„Takže
dostal jsi svou libru masa?“
Zarazila
se při pohledu na dva obrovské bojovníky, kteří k ní mířili.
„Ne,
ale dostal jsem libru malé řecké prdelky. Nemůžu uvěřit, že takový kus hovna
někdy vedl armádu.“
„Pokud
si vzpomínám, vedl armádu přímo proti té tvojí a zadupal ji do země.“
„Drž
hubu.“
Bethany
se udělalo nad jejich krutostí špatně od žaludku, když zamířila do chodby, ze
které vyšli. Věděla, o kom to mluví a vnikalo to do ní jako tisíce nožů. Jak jsem ho mohla nechat na pospas tohohle?
Osamělého
a nechráněného.
Všude
kolem ní vězni křičeli a prosili o slitování nebo jídlo, zatímco strážní
nabírali vodu do pokroucených nebo rozbitých misek a pak je prostrkávali malými
dírami v dolní části zamčených dveří.
„Kde
je Styxx z Didymosu?“
Strážný
nakrčil čelo. Plivl na zem u svých nohou, utřel si ústa hřbetem dlaně a věnoval
jí spekulativní pohled. „Za tuhle informaci se platí poplatek, a ten poplatek
závisí na tom, co mu chceš udělat.“
„Mluvit
s ním.“
Rozesmál
se. „Nikdo s ním nemluví, holka. Nejsem hlupák. Nemůžu ti dovolit nechat
ho krvácet. Má dnes zápas a já v tom mám prachy.“
Vztyčila
se nad tím malým červem ve své božské podobě. „Kde je?“ zavrčela.
Strachy
ucouvl. „Odpusťte mi, bohyně. Neuvědomil jsem si, že ho někdo z vás znovu
chce. Je tam.“ Ukázal na dveře vpravo.
Vzala
mu kbelík s vodou, přešla ke dveřím a otevřela je. Ale to, co našla
uvnitř, jí přimrazilo na místě, když jí hrůza zabořila spáry rovnou do srdce.
Úplně
nahý, špinavý nad všechna lidská měřítka, byl Styxx připoutaný jako zvíře.
Kolem krku měl tlustý železný obojek, který byl připoutaný k ohromnému
řetězu. Řetězu, který vedl k železným poutům na jeho zápěstích a
kotnících. Řetěz vedl od něj k systému kladek u dveří, které určovaly,
kolik svobody bude v místnosti mít. Zamrkala, když si vzpomněla, jak moc
nenáviděl, když byl čímkoliv spoutaný.
Dokonce
i slabým, lehoučkým šátkem.
Krev,
špína, řezné rány a modřiny pokrývaly celé jeho tělo. Dusila se slzami. Jeho
překrásné blonďaté vlasy byly mastné, špinavé a slepené krví a špínou.
Styxx
ovinul ruce kolem řetězů, které ho držely, když uviděl svého nejnovějšího
„návštěvníka“, který vstoupil do jeho temné cely. Pořád byl rozervaný a krvácel
kvůli těm posledním dvěma a chtěl jen pár minut, aby si mohl lehnout do tmy a
pokusit se zapomenout na to, co mu udělali.
Ale
ti chamtiví bastardi mu nedovolili mít ani chvilku klidu.
Alespoň
to byla drobná blondýnka, která se tu objevila neozbrojená. Jelikož atlantské
ženy postrádaly sílu a vytrvalost svých mužů, dával mnohem raději přednost
jejich mučení. Obvykle se spokojily s fackami, škrábanci nebo pliváním.
Byly opravdu nebezpečné, jen když byly ozbrojené.
Když
se za ní zavřely dveře, vyskočil divoce do dřepu, aby ji mohl sledovat a
zjistit, jakou nechutnou hru chce hrát. Hlava se mu točila bolestí a hladem.
Potřásl jí a nutil se zůstat soustředěný a ostražitý.
Musel
být.
Bethany
se chtělo brečet, když se ty překrásné modré oči upřely do jejích. Na chvíli si
myslela, že bude zvracet, když v nich uviděla šílenství. Udělali
z něj vzteklé zvíře. Ale horší bylo vědomí, že ho políbila Epithymia, a
tím mu dala skutečně nadpozemský půvab. Dokonce, i když byl špinavý, rozbušilo
se jí srdce a protnula ji touha. Ne že by ji necítila tak jako tak. Ale poznala
sestřenčin odporný dotek.
„Styxxi?“
Zavrčel
na ni a stáhl se hlouběji do stínů.
Pohnula
se pomalu a lehce, natáhla směrem k němu kbelík s vodou. Přesto před
ní pořád ustupoval.
Bethany
ho položila tak, aby na něj dosáhl a pak ustoupila ke dveřím.
Až
tehdy se k němu přiblížil... po všech čtyřech jako zbitý pes. Byl tak
ostražitý a plachý, že jí to lámalo srdce. Díval se na ni, jako by čekal, že mu
ublíží, když se ke kbelíku přiblíží. Opatrně začichal, pak strčil do vody
prsty, aby mohl okusit pár kapek. Spokojený, že není zkažená, si dlouze
vydechl. Ty modré oči se z ní nespustily, když ho popadl do rukou a napil
se jako by neměl vodu celé dny. Nebyla v něm žádná kultivovanost, když
rychle a zuřivě pil.
Někdo
na chodbě zakašlal.
Odtrhl
se od kbelíku a skočil zpět do rohu cely, kde se přikrčil, připravený
k boji.
Bethany
přivolala bochník chleba. Natáhla ho k němu a pomalu se blížila. Tentokrát
se dostala dost blízko na to, aby viděla příšerné škrábance a rány na jeho
tváři. Krev a špínu v jeho vousech. Hluboká a ošklivá hojící se zranění od
zbraní, zubů a drápů na jeho rukou, nohou, hrudi, břiše i zádech.
To,
jak příšerně bylo jeho tělo zjizvené předtím, nebylo nic ve srovnání s tím,
co viděla nyní. Nepovolili mu v aréně žádné zbraně?
Podle
toho, jak vypadalo jeho tělo, musel bojovat se svými protivníky úplně nahý...
„Nechci
ti ublížit,“ řekla jemně. Odtrhla mu kus chleba. „Tady.“
Podezření
v jeho pohledu rvalo její svědomí na kusy. I když slyšela, jak mu
v žaludku kručí hladem, odmítal si od ní vzít chleba.
Když
se přiblížila dost na to, aby se ho dotkla a on dosáhl limitu svých řetězů, oči
mu zaplály hněvem.
„To
je v pořádku.“ Zbavila se chleba a zvedla svůj náhrdelník tak, aby ho
viděl. „Chceš ho zpátky?“
Ve
chvíli, kdy se na něj zaměřil, sklouzla mu po špinavé, oteklé tváři jediná
slza.
A
jí unikl vzlyk. „Dej mi ruku a já ti ho vrátím.“
Styxx
zaváhal, než poslechl a posunul se tak blízko, aby dosáhla na jeho zápěstí. Natáhl
svou zjizvenou pravou ruku, kterou nemohl úplněrozevřít od té doby, kdy na něj
zaútočili Trákové a přibodli mu ji k zemi dýkou.
Ignorovala
jizvy, škrábance a modřiny na jeho předloktí, ovinula mu ho kolem zápěstí a
zapnula.
Zalezl
si zpátky do svého rohu, stočil se do klubíčka a svíral svou dobrou ruku kolem
jejího náhrdelníku jako by to byl ten nejcennější poklad.
Když
se k němu přiblížila tentokrát, nehýbal se. Ztuhle tam seděl a přerývaně
oddechoval, zatímco dál hladil její náhrdelník zuboženými prsty.
„Co
ti to udělali?“ vydechla a natáhla se, aby mu odhrnula vlasy z pošramocené
tváře. Vzhledem k jeho stavu, by nejspíš byla vhodnější otázka na to, co
mu neudělali.
Zavřel
oči a zvedl si paže k hlavě, jakoby čekal, že mu dá facku nebo ho podrápe.
A pořád měl svou dobrou ruku pevně na náhrdelníku, aby ho ochránil.
A
to jí zlomilo srdce znovu. Chtěla ho utěšit, proto mu přejela po linii čelisti.
„Nedělej
to.“ Jeho drsný šepot ji překvapil
„Nedělej
co?“
Oči
se mu naplnily slzami, ale žádná neskanula, když se podíval stranou.
Naplnila
ji zuřivost. Nenechá ho tady, aby s ním takhle zacházeli. Vstala a
odpálila řetězy, které ho poutaly. Místo aby se mu ulevilo, hrabal se pryč a
pokoušel se najít něco, co by ho ochránilo. Divokýma očima propátrával místnost.
Což
ji ještě víc vytočilo. Ať už se k němu Apollo choval jakkoliv špatně, její
vlastní pantheon jej traumatizoval hůř, než si dokázala představit.
K čertu
s nimi se všemi!
Natáhla
ruku směrem ke Styxxovi. „Nechci ti ublížit. Poslala mě Bethany.“
Na
chvíli se uklidil, pak ale potřásl hlavou a jeho pohled naplnila agónie.
„Lžeš.“
„Přísahám,
že nelžu. Vezmi mě za ruku a já tě odsud dostanu.“
Styxx
moc dobře věděl, co je pro něj dobré. Ven ho brali pouze kvůli zavrženíhodným
věcem. Lepší být mučen a znásilňován v soukromí než venku v aréně,
kde to všichni vidí a fandí tomu. Venku se mu nikdy nic dobrého nestalo. Jasně,
že se mu nikdy nic dobrého nestalo ani uvnitř.
Ale
alespoň tady byl čas od času sám.
Natáhla
se po něm.
Trhl
sebou a podíval se ke dveřím, o kterých věděl, že jsou zamčené. Horší bylo, že
i kdyby nebyly, a on by vyšel na chodbu, hodili by ho do klece, pak ho vytáhli
do arény, aby bojoval, dokud by ho neporazili a znovu nepotrestali.
„Vezmi
mě za ruku. Slibuji, že tě odsud vezmu pryč.“
Ale
on nebyl hloupý ani naivní – to už z něj vymlátili dávno. „A kam půjdeme?“
„Někam,
kde tě budu moct vyléčit předtím, než tě pošlu domů.“
Blbost.
Už nikdy nepůjde domů, a už dlouho to ani nechtěl. Kdyby se o tomhle jeho otec
někdy dozvěděl...
Ne.
Prostě jen chtěl, aby ho zabili. Dokonce, i když žadonil o slitování, žádný bůh
mu nebyl ochotný vyhovět.
Bethaniny
oči se nad podezřením v těch nebesky modrých očích zalily slzami. Jak jsem mohla dovolit, aby ti tohle
provedli? Jak jsem mohla říct‚miluji tě‘, a vůbec se tě neobtěžovat
zkontrolovat?
Mučila
ji vina. „Můžeš mi věřit.“
Ušklíbl
se nad jejími slovy, jako by mu zhořkly na jazyku. Ale jelikož neměl žádnou
skutečnou možnost volby, nakonec vložil dlaň do její.
Bethany
ho vzala do svého chrámu v Katateros. Přivolala formestu a ovinula ji
kolem jeho zbitého a modřinami posetého těla.
Styxx
zadržel dech, když mu bohyně jemně naznačila, aby ji následoval do krytého
atria, v jehož středu byl obrovský bazén.
„Chceš,
abych ti pomohla s koupelí?“
Zavrtěl
hlavou. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal.
„Dobrá
tedy. Vrátím se s jídlem.“
Žaludek
se mu sevřel děsem a hladem, když se rozhlížel kolem v očekávání toho, že
je to další trik. Nějak tak to být musí...
Ale
voda plná páry vypadala tak lákavě. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy měl
skutečnou koupel namísto ledového kbelíku, který na něj vychrstli. Začal se od
ní vzdalovat, ale pokušení dostat ze svého těla tu špínu bylo příliš velké.
Ať
tak či onak, ošukají mě. Alespoň mu poskytnou trochu pohodlí, než začne další
násilnické kolo. Pomalu a s obrovskou nervozitou zamířil ke schodům, které
vedly do teplé, mírně slané vody plné páry.
Strčil
tam nohu a čekal, že ustoupí nebo se něco vymrští z vody a zaútočí to na
něj. Ale nic se nestalo. Zhluboka se nadechl, sundal si formestu a váhavě
vstoupil do bazénu.
Sotva
se začínal uvolňovat, když se žena vrátila.
Styxx
se přesunul na druhý konec bazénu a postavil se tak, že ji měl na očích a páteř
a dlaň tiskl k dlaždičkám. Jen pro případ.
Bethany
zamrkala, aby se zbavila slz, když uviděla, že se na ni dál dívá, jako by
očekával útok. Položila podnos s jídlem nedaleko něj a šla pro potřeby do
koupele.
Když
se s nimi vrátila, všimla si, že ta jediná věc, kterou si vzal
k jídlu, bylo jablko. Pořádně ho otřel a podrobil důkladné prohlídce.
Podržel si ho v zubech, zatímco natahoval jednu ruku k okraji bazénu,
aby si vzal další.
Odkryla
košík, aby mu ukázala mýdla, oleje a pleťová mléka. Pak zvedla břitvu a zrcadlo
a nechala mu to tam. Vzdálila se a posadila se na své bílé lehátko.
Až
tehdy pokračoval v pojídání jablka. Jeho pohled se od ní vzdaloval jen
proto, aby mohl čas od času letmo prohlédnout stíny.
Když
skončil se svými jablky, položil zbytky na podnos a vzal si břitvu.
Fascinovaně
sledovala, jak se holí, aniž by používal zrcadlo. Nikdy předtím tohle muže
dělat neviděla. Ale když se očistil, nic už neskrývalo důkazy toho, co mu
udělali. Čerstvé jizvy, modřiny a zranění na místech, která ji nutila chtít
ulovit ty, kdo ho zranili a přimět je za to zaplatit.
Přivolala
mu ručník a čisté šaty.
Když
k němu zamířila, stáhl se na opačnou stranu bazénu.
„Je
to jen ručník, kalhoty a formesta.“ Položila je a znovu ustoupila.
Teprve
tehdy opustil bazén.
Zatímco
se oblékal, odvracela Bethany pohled od jeho zad, které krvácely, zhmožděných
zranění a čerstvých jizev. Ti bastardi. Jak ho mohli takto mučit?
Když
se k němu vrátila pohledem, zamračeně studoval její emblém na zádech
formesty. „Co se děje?“
„To
je tvoje?“ zeptal se skrze zaťaté zuby.
„Ano?“
Oči
mu potemněly vztek a panikou, když upustil formestu a hledal únikovou cestu.
„To
je v pořádku.“
Namáhavě
oddechoval. „Nenávidíš mě. Opakovaně ses mě pokoušela zabít. Vypsala jsi na mou
hlavu odměnu.“
„Ne...
tedy myslím tím, že jsem to udělala. Ale neudělala.“
Z toho
byl ještě zmatenější.
„Je
to ten stejný emblém jako na náhrdelníku, který ti dala Bethany. Podívej se.“
Udělal
to a znovu se ušklíbl.
„Jsem
její božská patronka. Nevěděla jsem, že jsi její Hector. Kdybych to věděla,
nikdy bych se ti nepokusila ublížit. Přísahám ti, Styxxi.“
Oči
se mu zalily slzami, když pohladil její náhrdelník. „Víš, jak se jí vede? Je
v pořádku?“
„Ano
je.“
Těžce
polkl, pustil náhrdelník a zvedl formestu. Jeho pohyby byly tak pomalé a
bolesti plné, že ji z toho bolelo srdce. Tohle nebyl ten půvabný válečník
a milenec, kterého znalo. Tohle byl někdo, kdo byl bit až na pokraj smrti a
držen jako zvíře příliš dlouhou dobu.
„Chceš
k jídlu něco jiného?“
Jeho
hladový pohled přiměl její vlastní žaludek zakručet sympatickou bolestí. Ale
zavrtěl hlavou.
Pak
si uvědomila proč. „Nejsou v tom drogy.“ Vstala a vzala si sousto. Pak se
napila vína, aby ho pro něj ochutnala.
Dokonce
ani pak si to nevzal.
„Co
je špatně?“ zeptala se.
„Už
jsem na tenhle trik naletěl. Budeš muset vymyslet něco nového.“ Až tehdy si
uvědomila, že pořád svírá v rukou břitvu, zatímco ji ostražitě sleduje,
jako by čekal, až po něm půjde. „Chystáš se mě taky znásilnit?“
Při
jeho otázce zamrkala. „Ne.“
Jeho
oči ji obviňovaly ze zrady a lži. Ale horší bylo to utrpení a vyčerpání, které
viděla v hlubinách jeho křišťálového pohledu, když pokračoval
v prohledávání každého dalšího stínu. „Nejsem hloupý. Vím, že jsi mě sem
nepřivedla a neumyla jen proto, že bys byla milá. Kde jsou ostatní?“
„Žádní
tu nejsou.“
„Nelži
mi,“ zavrčel. „Umýváte mě, jen když se kolem mě chcete ometat. Raději bych,
kdyby ses do toho už pustila, než abys předstírala laskavost. Jeho pohled se
vrátil ke stínům. „Dívá se Archon nebo Asteros? Ydor?“
Trhla
sebou při potvrzení toho, že je její rodina stejně zkažená jako Řekové. „Tohle
není žádný podvod ani zrada, Styxxi. Přísahám.“
Ale
on jí to rozhodně nevěřil a upřímně řečeno, nemohla ho kvůli tomu vinit. Jeho
rodina ho opustila. I jeho bohové.
A
ona.
Právě
teď si potřeboval odpočinout. Přesto věděla, že se neuvolní. Ne potom, co mu
udělali. Jak by taky mohl? Provedli ho hrůzami, které by nikdo neměl protrpět.
A
ona ho nemohla poslat domů, dokud nezjistí, co dělá Apollo v Didymosu. Jak
udržuje Styxxovo uvěznění v tajnosti před jeho nedbalou rodinou.
Takže
použila svou moc, aby ho ukonejšila, dokud nebyl jako pod vlivem drog.
„Odlož
tu břitvu, Styxxi.“
Zaváhal,
než poslechl.
„Dej
mi ruku.“
Znovu
se s tím pokoušel bojovat, ale nemohl. Nakonec ho vzala za ruku a odtáhla
ho do ložnice. I když nemohl odolat ani bojovat s jejími přáními, cítila
jeho paniku, jak se bál jejích záměrů. Stáhla mu formestu z ramen a
složila ho na postel.
Naklonila
se k němu a políbila ho na jeho zhmožděnou tvář. „Spi klidně, princi.
Nikdo se ti nechystá ublížit.“
Přerývaně
dýchal, jak s tím bojoval, ale nakonec se mu víčka třepetavě spustila přes
oči a on se konečně uvolnil. Zatímco spal, slyšela, jak mu kručí v žaludku
hladem.
Z očí
jí kanuly tiché slzy, když rukou přejížděla po nových jizvách na jeho hrudi a
pažích. Přes otisky rukou, řezné rány a modřiny, všechno čerstvé a hojící se,
svědectví o nočních můrách, kterými prošel.
Sám.
Apollo
ho předal jeho nepřátelům, kteří se chtěli pomstít nejen jemu, ale všem jeho
lidem...
Jak
mohl ten prohnilý bastard udělat něco tak chladného?
Koneckonců
je tímhle ale vina ona. Odešla od něj a pokračovala ve svém životě.
To
nebyla celá pravda. Postrádala ho každou minutu každého dne. To proto ho
nezkontrolovala. Příliš se bála znovu ho vidět. Protože v srdci věděla, že
jestli ho uvidí, nedokáže ho nechat být.
A
to bylo v pořádku.
Tohle
byl nejobtížnější rok jejího života. Každý den když vstala, si myslela, že to
bude snadnější, ale místo toho to bylo obtížnější. Vědomí, že byl tam venku a
ona za ním nemohla jít...
Bylo
to učiněné peklo.
Navzdory
zdravému rozumu si lehla do postele a přitulila se k jedinému muži,
kterého kdy milovala. A s každým spatřením jeho zranění se nenáviděla za
to, že dovolila, aby se mu tohle stalo.
On
by ji nikdy takovému osudu dobrovolně neponechal. Nikdy by z jejího života
z žádného důvodu neodešel...
Byla
bohyně. Věděla, jak opuštěný bude, a co udělala?
Nechala
ho nechráněného ve světě, který ho nenáviděl.
„Je
mi to líto, Styxxi.“ Ale to nic neměnilo na hrůzách, které přetrpěl a přežil
kvůli její bezcitné nedbalosti. „Dám to pro tebe do pořádku. Ať to stojí
cokoliv.“ Ačkoliv neměla ponětí, jak to udělá. Apollo bude zuřit, až zjistí, že
si Styxxe přivlastnila. Technicky pořád patří jemu.
A
vědomí toho, že se její vlastní panteon zúčastnil Styxxova zneužívání...
Že
dovolil, aby tu byl držen a mučen pro zábavu.
Stačilo
to k tomu, aby se postavila na stranu Apollymi. K čertu s nimi
se všemi! Jak mohli být tak neskutečně necitelní?
Jedna
věc byla jistá, neměla v úmyslu pomoct jim ulovit Apostolose. Pro ni za ni
klidně mohli všichni shořet.
Zasloužili
si to za to, co udělali tomu slušnému muži, jehož jediným zločinem bylo to, že
za svůj vlastní lid bojoval ve válce, kterou začal ten její.
Bethany
kolem něj ovinula paže a přála si, aby mu to všechno mohla vymazat
z paměti. Ale ona tuhle moc neměla.
A
poprvé za rok byla konečně šťastná, když se k ní tulilo jeho hřejivé,
dlouhé, tvrdé tělo, zatímco vdechovala jeho ostrou, mužnou vůni. To jediné, co
chtěla, bylo slyšet ho říkat to, co jí říkával kdykoliv od sebe byli dlouho
odloučení, „Chyběla jsi mi s každým
úderem mého srdce.“
Nejspíš
už jí to nikdy neřekne. A kdo by ho za to mohl vinit? Zradila ho tím nejhorším
způsobem.
Dokázala
by tohle odpustit?
Ne,
nedokázala. Za nic na světě.
Bylo
to hanebné a kruté. Zavřela oči, vzala jeho hlavu do dlaní a položila mu dlaň
na příšernou modřinu na jeho tváři. „Nikdo už ti znovu neublíží, akribosi.
Nedovolím jim to.“
***
Styxx
se zhluboka nadechl a povzdechl si. Musím
snít. I když byl hladový, bylo mu příliš teplo a pohodlně. Víc než jen to.
Cítil proti svému tělu křivky a vůni sladkého eukalyptu a lilií, po které
toužil víc než po čemkoliv jiném.
Hrdlo
mu sevřely neprolité slzy, zatímco čekal, až to všechno zmizí a on se znovu
ocitne ve své špinavé díře, připoutaný ke zdi.
Na
to myslel, dokud se tělo vedle něj nepřekulilo a nevtlačilo mu koleno do
rozkroku.
Sykl
bolestí, otevřel oči a spatřil zlato zelený pohled, který zrcadlil jeho vlastní
šok. Celou minutu se nemohl pohnout, zatímco čekal, až zmizí.
„Beth?“
Bethany
ztuhla, když ji zachvátila úzkostná touha, která ji sežehla. Musela usnout
vedle Styxxe... což jí navrátilo její skutečný vzhled.
A
jelikož byli v jejím chrámu, pořád měla svůj zrak.
Měla bych
odejít.
Ale nemohla. Ty modré oči jí znemožňovaly jakýkoliv pohyb.
„Ahoj,“
vydechla.
Zíral
na ni, jako by byla poslední pochoutkou na světě, a on nejedl už rok nebo víc.
Než se mohla pohnout, pomalu přiblížil svoje rty k jejím.
Bethany
zasténala nad tím, jak dobře chutnal. Převalil ji na záda, zatímco prohloubil
polibek a způsobil tak, že se jí zatočila hlava. Vždycky skvěle líbal, ale
tohle...
Proti
tomu se zdály být všechny jeho předchozí polibky cudné.
Styxx
zavřel oči, když její jazyk tančil s tím jeho a její vůně mu plnila hlavu,
dokud z ní nebyl opojený. Ty víš, že
to není skutečnost. Je to trik...
Ale
znal její chuť. Její vůni. To, jak se ho držela. Jak tohle může být trik?
Zabořil jí tvář do ohbí krku a nechal hrůzu loňského roku zmizet. Když byla
v jeho náruči, bylo to skvělé. A když se ho dotkla, roztřásl se.
„Chyběl
jsi mi,“ vydechla mu do ucha.
„S
každým úderem mého srdce,“ zašeptal jí na oplátku.
Bethany
se dusila vzlyky, když k ní přitiskl své dlouhé tělo. Sklonil hlavu dolů a
vsál její ňadra. Vzala jeho hlavu do dlaní, zabořila mu ruce do jeho jemných,
zlatých vlasů.
„Prosím,
buď skutečná.“ Jeho drsná, úpěnlivá prosba ji mučila.
Vina
ji zasáhla tak silně, že se sotva mohla nadechnout. „Jsem skutečná.“
Položil
jí hlavu na břicho a vzal ji do náruče. Jeho horké, tiché slzy ji pálily, když
dopadaly na její kůži. Držel se jí, jako by byla jeho záchranné lano. Jako by
mu byla nevýslovně drahá.
Pak
se natáhl, vzal ji za ruku a přitiskl si ji k tváři. Výraz na jeho tváři
s jakým si vychutnával její dotek, jí lámal srdce.
Pak
se od ní odtrhl a odtáhl se. „Jen mě zabij... prosím.“
„Styxxi
-“
„Ty
nejsi moje Beth,“ zavrčel zuřivě.
Po
tváři mu skanula další slza. Škubl hlavou a zařval bolestí. „Chtěl jsi mě
zlomit, ty bastarde! Dobrá! Jsem zlomený!“ zařval, pak ztišil hlas a zašeptal.
„Jsem zlomený.“ Bolest v jeho tváři, když se na ni díval, ji rvala na
kusy. „Prosím, tohle mi nedělej. Raději mě bij a znásilňuj, než abys proti mně
používala moji Bethany.“ Natáhl se k ní a sevřel ruku v pěst.
Opustil
postel, sklouzl na podlahu a stočil se do klubíčka. Zakryl si hlavu pažemi.
Klekla
si vedle něj a prohrábla se mu vlasy. „Styxxi... jsem to já.“
Odmítal
se na ni podívat. „Ne. Moje Beth mi neříká Styxxi... ona není tím, kdo mě
nenávidí.“ Ovinul dlaně kolem jejího náhrdelníku a vzlykal jako by bylo jeho
srdce stejně rozdrcené jako to její. „Prosím, nenič tu jedinou dobrou věc,
kterou jsem kdy poznal. Udělám, cokoliv řekneš. Jen nešpiň její památku. Je to
všechno, co mi zbylo.“
„Dobrá.“
Políbila ho na hlavu a pak od něj ustoupila. „Odpočineš si a já se vrátím
později.“
Sklouzl
zpátky na podlahu, do rohu, jako zpráskaný pes.
Bethany
pomalu vstala, zatímco se její vztek ztrojnásobil. V mysli ho viděla
takového jaký býval. Pyšného. Divokého. Vzdorného.
Ochranářského.
A
teď byl úplně na kusy.
Je to moje vina. Tohle všechno.
Věděla, jak byl osamělý. Jak ochotný byl vzdát se všeho, co měl, dokonce i
trůnu, aby byl s ní, chudou slepou rolnickou dcerkou.
Pro
dobro své rodiny, pro dobro svých lidí, ho nechala jít. Dala jim všem přednost
před ním, a jak se jí za to odvděčili?
Znásilnili
a zničili tu jedinou věc, kterou kdy milovala. Rozervali ho na kusy a smáli se,
když to dělali.
Vztek
jí zatemnil zrak, když vyrazila za Archonem. Byl sám ve svém vlastním chrámu,
používal sfora, a pokoušel se najít dítě, které, jak doufala, ho zabije.
Přinutila
se vypadat klidně, když se k němu pomalu blížila. „Víš, že byl princ Styxx
v Aerynu?“
„Co?“
Ve skutečnosti jí vůbec nevěnoval pozornost. „Co jsi říkala?“
„Ptala
jsem se tě, jestli sis byl vědom toho, že prince Styxxe zadržovala Atlantská
královna.“
Archon
si posměšně odfrkl. „Žila jsi v jeskyni? Je tu už několik měsíců hlavní
atrakcí.“
„Ne
v jeskyni ne. Hledala jsem Apollymina syna.“ Vlastně dělala všechno, co
mohla pro to, aby se držela dál od Atlantidy a nemyslela na všechny ty pokusy o
zabití Styxxe, když napadl její vlast. Díky otcově moci, že jí zabránila udělat
tu největší chybu v jejím životě.
Archon
konečně vzhlédl a věnoval jí plnou pozornost. „Bohužel už není ani zdaleka tak
divoký, jako když ho sem přivedli poprvé, ale jestli se s ním chceš
pobavit, pořád stojí za trochu smíchu.“
Její
žaludek se jí díky těm hrubým slovům obrátil naruby. „Co všechno jste mu
udělali?“
Archon
se opřel, jak o tom přemýšlel. „Apollo ho nechával kolovat po Olympu, dokud na
to nepřišla Athéna a nezatrhla to. Pak ho přivedl sem pro naše pobavení.“
Ta
slova ji zasáhla jako rána. „Jaký druh pobavení?“
„Co
myslíš, že jsme mu udělali? Vedl armádu do naší země, zabíjel naše měšťany a
smrtelné rodinné příslušníky. Nemohli jsme ho nechat nepotrestaného. Když už
nás začal nudit, hodili jsme ho královně jako Apollův dar a ona ho dala do
arény kvůli boji a dalším opravdu kreativním věcem, aby její lidé a vojáci
mohli dát najevo rozhořčení nad ním a ostatními Řeky.“
„A
nikdo v Didymosu si nevšiml jeho nepřítomnosti?“
„Ne.
O to se postaral Apollo.“
Vážně
chce vědět víc, než jí už Blbý a Blbější řekli? „Postaral se o to. Jak?“
Archon
pokrčil rameny. „Nevím. Nezajímá mě to. Tak proč kvůli němu ten výslech?“
„Až
do dneška jsem nevěděla, že je tady.“
„Och.
No, jestli máš zájem, možná se budeš chtít zúčastnit dnešního zápasu. I když je
ve stavu v jakém je, pořád se snaží odrážet útočníky, dokud se jim ho
nepodaří dostat do pasti, nebo dokud nevypustí psy nebo kočky, kteří ho složí k
zemi. Je mnohem zábavnější sledovat to, když víš, že nemůže vyhrát, ať dělá, co
dělá. Přesto se pořád snaží vyhrát. Je to zvláštní, no vážně. Lidé a Apollité
sází na to, jak dlouho vydrží. Pak na konci nechají dav stanovit trest za jeho
zločiny.“
„Jaký
trest?“
„Buď
je odsouzen k bití, nebo slavnostně znásilněn pro zábavu davu.“
Dech
jí unikl z plic. Těžce. Stálo ji všechny její síly nezaútočit na Archona.
„A ty to shledáváš přijatelné u muže, který odmítl ublížit našim nevinným
lidem? Tomu, který použil svoje vlastní vojáky k tomu, aby se ujistil, že
Atlanťanky nebudou znásilňovány, zatímco tu Řekové bojovali?“
Nevzrušeně
pokrčil rameny. „Naši lidé jsou těmi, kteří rozhodují o trestu. Ne já. Nejsem
tu proto, abych zasahoval do jejich zábavy po té hrůze, kterou je provedl.“
„A
jak dlouho myslíš, ž tenhle trest bude trvat?“
„Promluv
si s jeho majitelem. Znovu ti opakuji, že nebudu zasahovat kvůli kusu
hovna, který pro mě nic neznamená.“
Ale něco znamená
pro mě...
Bethany
napočítala do deseti a pak se přinutila odejít, než podlehne nutkání odstřelit
Archona rovnou tam, kde právě sedí.
Místo
toho šla do Didymosu, aby se podívala, co se stalo během toho roku její
obrovské pitomosti. Jak je možné, že je Styxx pryč z domova rok a nikdo si
toho nevšiml?
Ano,
porušovala tím všechny druhy dohod, úmluv a nařízení, ale bylo jí to úplně
jedno. Tolik toužila po krvi...
Bethany
zamířila do paláce, pak se ale zarazila. Galen by byl tím, kdo by ho postrádal.
Jestli někdo ví, že je Styxx pryč, bude to jeho jediný přítel a učitel. Takže
šla do kasáren, kde našla starého muže v jeho ubikaci.
Přestrojila
se za didymosského vojáka a vstoupila. „Kde je princ Styxx?“
Galen
unaveně vzdychl. „Nevím. Už dlouho jsem ho neviděl.“
Použila
svou moc, aby ho donutila vyjevit to, co má na mysli. „Jsi v pořádku, mistře
Galene?“
„Ne
tak docela, ale nejsem to já, o koho mám strach. Princ není v pořádku od
doby, co ho opustila jeho žena.“
„Jak
to?“
Galen
si ztěžka povzdychl. „Vím, že válka často lidi mění, a ztráta někoho, koho
miluje... ale už to není ten stejný chlapec jako ten, kterého jsem cvičil. Spíš
to vypadá, jako by ho něco posedlo. Jako by jeho tělo ovládal démon. Ale o tom
ani slovo. Nechci se dívat na to jeho návrat do Dionýsova chrámu. Ne potom, co
mu udělali, když tam byl minule.“
V tu
chvíli přesně věděla, co Apollo udělal. Jen nevěděla proč. Hněvivě opustila
Galena a zamířila do paláce, kde našla ‚Styxxe‘ jak se směje se členy senátu.
Okamžitě vycítil její cizí božskou moc a obrátil k ní veškerou pozornost.
Bethany
zakývala prstem.
‚Princ‘
se omluvil a připojil se k ní v chodbě. Když byli mimo dohled
ostatních, změnila ho Bethany v Poenu – řeckého ducha pomsty – a mrštila
olympskou démonkou proti zdi. „Proč se vydáváš za prince?“
Poena
pokrčila rameny. „Apollo mi to řekl, zatímco princ podstupuje svůj trest.“
„Za?“
„Hybris.“
(pozn. překl. Hybris znamenala v
řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé,
drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost.)
Hybris?
Vážně? U Řeckých bohů to byl největší hřích, jaký mohl smrtelník spáchat, a ona
si nedokázala představit, že by si o sobě někdo tak pokorný, jako byl Styxx,
mohl myslet, že je bůh nebo víc než některý z nich. „Vůči komu?“
„Předpokládám,
že vůči Apollovi, jelikož to byl on, kdo mě kvůli tomuhle předvolal.“
S každým
dalším vysloveným slovem, se Bethanin vztek ztrojnásobil. „A kde je Apollo
teď?“
Poena
pokrčila rameny.
Bethany
ji chytila pod krkem a přitiskla ji ke zdi. „Přiveď mi ho. Budu v jeho
chrámu tady ve městě. A jestli si ceníš své existence, už nebudeš předstírat,
že jsi Styxx ani jediný den.“
„Promiň?“
„Ach,
ty mrcho, prosím, dej mi důvod. Právě teď jsem připravená přivolat každého
Olympana a Titána a otevřít plechovku s egyptskými nakopávači prdelí. Nebo
ještě lépe, jak si myslíš, že řecký lid zareaguje, když jim řeknu, jak jejich
bohové bezstarostně dovolili, aby jejich milovaného řeckého hrdinu celý rok
nespravedlivě trestali jejich nepřátelé? Kolik z nich si myslíš, že
přivedu do našeho pantheonu?“
„To
by ses neopovážila.“
„Vážně,
právě teď na mě ještě tlač. Přiveď ke mně svého pána a pohni si.“ Bethany se
přemístila přímo do Apollova chrámu... což by mohlo být považováno za válečný
akt.
Ráda
by rozpoutala válku, i kdyby v ní musela bojovat samotná.
Znechuceně
prošla kolem otevřeného prostoru a zašklebila se na oltář, na kterém lidé
nabízeli Apollovi oběti za shovívavost, kterou ten bezcenný hajzl naprosto
postrádal.
„Co
tady děláš?“
Bethany
se otočila a postavila se k němu čelem. „Jsem moc ráda, že jsi mě nenechal
čekat.“
Apollo
na ni zíral. „Měla ses se mnou setkat na Atlantidě. Ne tady.“
„Kdyby
mi to bylo líto, omluvila bych se. Ale tohle je jen zdvořilostní návštěva. Chci
ti dát vědět, že jsem osvobodila Styxxe z tvojí pekelné díry.“
Apollo
zavrtěl hlavou. „To nemůžeš. Není tvůj.“
„Beru
to tak, že jsi ho dal pryč.“
„Nedal
jsem ho tobě.“
„Předhodil
jsi ho mým bratřím, aby ho mučili,“ připomněla mu. „Takže si ho můžu vzít.“
„Ne
pokud nechceš válku.“
„Vážně?“
ušklíbla se na Apolla. „Začneš válku kvůli pouhému smrtelníkovi?“
„Proč
ne? Začal jsem ji i pro méně. Kromě toho ještě nedostal svou lekci.“
„A
jaká lekce to má být?“
Apollovy
oči zaplály hněvem. „Sklonit se před svými bohy a projevit nám náležitou úctu.“
Hořce
se zasmála. „Zbláznil ses? Skoro jsi ho zabil. Je sotva člověk po tom všem, čím
jsi ho nechal projít.“
Apollo
necítil žádné výčitky. „A co?“
„Je
to princ, Apollo. Dědic. Jeden z tvých lidí.“
„A
oba, on i jeho bratr proti nám spáchali hybris.“
Ztuhla,
když uslyšela něco, o čem se před ní Styxx nikdy nezmínil. „Bratr?“
„Ano.
Ta mrňavá děvka spí s mou sestrou.“
„A
ty spíš s jejich. V čem je problém?“
Apollo
vyslal do místnosti záblesk energie. Tak násilnický, že jí rozvířil její černé
vlasy. „Problém,“ zařval, „je to, že jsou to vyškolené kurvy!“
„Pak
tedy obrať svůj vztek k jeho bratrovi,“ procedila mezi zuby.
„Och,
věř mi, že jsem to udělal. Ale přesto jsem s ním ještě neskončil. Ne za
všechny ty zločiny, které proti mně Acheron spáchal.“
„Když
se bavíš pomstou proti jeho bratrovi, nech Styxxe jít.“
Apollo
se na ni zašklebil. „Tohle se tě netýká. Proč jsi ještě tady? Když jsme
uzavírali naši dohodu, řekla jsi mi, že je ti jedno, co se Styxxem udělám.“
A
ta slova jí projížděla jako střepy skla. Byla hloupá a bezohledná.
Bohužel
ale nemohla říct Apollovi pravdu, protože by jinak použil Styxxe proti ní. Což
by pro Styxxe nevěstilo nic dobrého.
Takže
si zvolila méně důležitý důvod. „To proto, že jsi ho přivedl k našim
břehům. Teď se mě to týká. Jsem bohyní odplaty a poznám, když si někdo zaslouží
být potrestán. Choval se k mým lidem čestně. Nedovolím, aby ho ponižovali
na atlantské půdě.“
„Dobrá,
pošli ho domů. Budu ho ponižovat tady.“
No
jasně, přesně tohle chtěla...
Vlastně
ani trochu.
Bethany
se chtělo zaklít nad pastí, do které se nechala chytit. Ale nemohla dovolit,
aby byl Styxx dál zraňován. Ne po tom všem. „Nechám ho jít.“
„Co
dělám v Řecku, není tvoje věc.“
„A
co já dělám tvým Apollitům na Atlantidě není zase tvoje... ach, a tenhle seznam
zahrnuje také všechny Apollity, kteří
jsou v Řecku... jako třeba tvůj syn, Strykerius, a jeho děti.“
Z tváře
se mu vytratila barva. „Toho by ses neodvážila.“
„Prosím,
zkus to.“
Apollo
na ni zavrčel. „Pořád Styxxe vlastním.“
„A
já chci, abys ho propustil.“
„Ne.“
„Ne?“
zopakovala nevěřícně.
„Třikrát
se mi postavil. Bezostyšně a bez výčitek vědomí. Nedovolím člověku, aby tohle
dělal, o nic víc, než bys to dovolila ty. Než tohle začalo, řekl jsem mu, že
nepřestanu, dokud mě o to nebude prosit. Což neudělal. Před třemi dny se mi
vysmál do tváře a odmítl se nechat vyléčit. Řekl mi, že si to nesmírně užívá a
nemá v úmyslu požádat mě ani o hovno, takže jsem si řekl, že ho nechám na
pospas jeho nesmírné zábavě.“ Apollo na ni zíral, jako by ona byla tím, kdo se
mu vysmívá. „Nepřestanu, dokud mě nepoprosí, jak by jako zkažený člověk měl!“
Bethany
zavrčela nad tvrdohlavostí těch dvou. Prosit neměl Styxx v povaze, a ani
by to tak nemělo být. Byl princ a hrdina.
„Nepotrestal
jsi ho už dostatečně?“
„Řekl
mi, ať mu udělám to nejhorší, co dokážu. Jen mu dávám to, o co si řekl.“
V tu
chvíli chtěla uškrtit Styxxe za to, že je tak paličatý. Ale jeho vzdor a síla
byly součástí toho, co na něm milovala nejvíc.
Ale
ne dneska. Dnes chtěla zabít Apolla i Styxxe.
Zírala
na Řeka, který ji skutečně vytáčel. „Jsi příšerný debil.“
„A
ty ne? Řekni mi, Bet’anyo, soucítíš s těmi, které tě tvůj pantheon vyšle
potrestat?“
„Pro
tvoji informaci, ano. Nenásleduji slepě něčí rozkazy.“
„Bohužel
pro tebe, to na tom nic nemění. Označil jsem ho a označený taky zůstane.“
„Dobrá.
Teď uvažujme o tom, že tvého syna a vnuky označím... zase já.“ Otočila se
k odchodu.
„Cože!“
zařval Apollo.
Usmála
se na něj. „Až budeš připravený obchodovat, dej mi vědět.“
„Buď
opatrná s tím, co uvádíš do pohybu, děvče.“
„Ty
jsi ten, kdo by měl našlapovat opatrně, chlapče.“ Zkrátila vzdálenost mezi
nimi, aby jasně viděl, jak moc vážně tuhle záležitost bere. „A pamatuj na to,
kdo je můj otec. Tvrdíš, že tvou matkou je Isis. Já moc dobře vím, jak to je.
Set je můj otec, což je nesporné, a na rozdíl od tvého přizdisráčského
pantheonu, on zabíjel a mrzačil bohy. Nejen, že jsem zdědila jeho moc, ale také
jsem čirou náhodou holčičkou, kterou zbožňuje. Jeho jediné dítě. Když jsem se
narodila a Archon mu odmítl dovolit, za mnou chodil, on sám vstoupil
s Atlanťany do války a řezal je hlava nehlava, dokud Archon nesouhlasil
s tím, že mě můj otec může navštěvovat, kdykoliv jen bude chtít. A i když
nemám ve zvyku utíkat se svými problémy za tatínkem, tentokrát to udělám. Jsi
na to připravený, Řeku?“
Světlo
v Apollových očích jí řeklo, že by ji chtěl prohodit zdí. „Dobrá, chceš,
aby byl volný? Dostaň ho na kolena a přinuť ho mě odprosit. Teprve tehdy ho
propustím.“
„Přísahej.“
„Přísahám
při řece Styx, že pokud padne na kolena a poprosí mě o odpuštění, vzdám se jeho
vlastnictví.“
Kývla
na něj a odešla, aby se vrátila do kasáren, kde Galen právě ostřil svůj meč.
Tentokrát se tam objevila jako Athéna.
Okamžitě
před ní poklekl. „Má paní.“
Bethany
se nenáviděla za ten podvod, když ho vzala za ruku a vytáhla ho nohy. „Je tu
někdo, koho oba milujeme a kdo nás potřebuje, Galene.“
„Styxx?“
Přikývla.
„Ten muž, kterého jsi tady minulý rok vídal, nebyl on. Tohle je podvodník,
kterého sem poslali bohové, aby mu zničili život.“
„Věděl
jsem to... vím, že by můj princ nebyl tak hrubý a krutý.“ Rozšířily se mu
nozdry. „Apollo, ty bastarde.“
„Ty
to víš?“
„Měl
jsem podezření. Otravoval prince ode dne, kdy Styxx zabil v bitvě jeho
vnuka.“
„A
teď se mu za to velice ošklivě mstí. Vzhledem k tomu, že Styxx nebyl doma
a nikdo jiný, než my tři to neví, nechci ho brát rovnou do paláce. Musí být
někde s někým, komu můžu věřit, že mu pomůže znovu si zvyknout na svobodu.
Potřebuje čas, aby se fyzicky uzdravil z toho, co mu udělali.“
„Udělal
bych pro svého prince cokoliv.“
Vděčně
na starého muže kývla. „Přivedu ti ho zítra, ale musíš vědět, že se hodně
změnil.“
„Děkuji
vám, bohyně.“
Pohladila
ho po ruce a vrátila se do svého chrámu.
Když
vyrazila do své ložnice, zachytila v černém mramoru svých zdí svoji
skutečnou podobu. Styxx nepřijal příliš dobře, když ji viděl jako Bethany a to
poslední co chtěla, bylo mu ublížit ještě víc. Polkla a znovu se proměnila
v blond Apollitku. Pak otevřela dveře.
V první
chvíli ho neviděla. Pak si uvědomila, že jsou dveře na balkon otevřené a
věděla, že je pryč.
Zatlačila
do dveří a uviděla ho, jak sedí v koutě s nohama přitaženýma
k hrudi a pažemi ovinutými kolem nich. Vypadal mnohem zranitelněji, než
jak ho kdy viděla, když zíral do údolí. Byl tak nehybný, že vypadal spíš jako
socha než jako divoký princ válečník.
„Styxxi?“
Nic
neřekl, ale podíval se na ni. Pomalu k němu zamířila.
Zůstával
nehybný a ostražitě ji pozoroval.
„Tvým
jménem jsem se dohodla s Apollem na tvém propuštění.“ Poklekla vedle něj.
„Chce, abys ho o to požádal. Na kolenou. Uděláš to?“
Hořce
se ušklíbl, jako by jí vůbec nevěřil. „Jistě. Proč ne? Co na tom teď záleží?“
Natáhla
se, aby mu odhrnula vlasy.
Chytil
ji za ruku a zastavil ji dřív, než se ho dotkla. Sebenenávist a hanba
v jeho očích se jí zabořila až na dno duše. „Jaký poplatek ti dlužím za
tvou službičku, bohyně? Chceš mě taky ošukat? Na veřejnosti nebo
v soukromí? Nebo bys byla raději, kdybych ti zaplatil krví? Nabídl bych ti
svou duši, ale ta už je zatracená.“
Nic
z toho nechtěla. Nebylo to to, co postrádala. „A co tvoje srdce?“
Podíval
se na náhrdelník ovinutý kolem jeho zápěstí a trhl sebou. „To jsem dal pryč už
dávno. Bylo rozdrceno a zlomeno. Nic dalšího ti nabídnout nemůžu.“
„Můžeš
mi dát své přátelství?“
Styxx
pomalu zamrkal, než pohlédl stranou. „Vůbec tomu slovu nerozumím.“
„Ani
trochu?“
Zavrtěl
hlavou.
„Pověz
mi o ženě, která vlastní tvé srdce. Dokážeš jí někdy odpustit, že ti ublížila?“
„Na
tom nezáleží.“
To
nebyla tak docela pravda. Jí na tom hodně záleželo. „Proč?“
Znovu
se stáhl do sebe.
Bethany
se ho chtěla dotknout, ale věděla, že on to tak nechce. Ne po tom, jak ho
všichni zneužili. „Proč mi neodpovíš?“
„Co
chceš, abych řekl, akra?“
Trhla
sebou při atlantském výrazu, který znamenal „paní a vládkyně.“ Byl to výraz
otroků. Oslovovali tak své majitele.
„Jsem
jen děvka a pes. Na nikom mi nezáleží a nic necítím.“ Jeho emocí prostý hlas jí
rval srdce.
Záleží ti na
mě...
Její
pohled padl na jizvy, které křižovaly celé jeho tělo. Ke značkám, které se
táhly po jeho levém boku od podpaží ke stehnu. Pak pohlédla na zubatou jizvu
nad jeho srdcem, kterou vždycky líbala. Matka ho bodla, když jí dal svůj dar.
Kolikrát
jen mu řekla, že mu nikdy neublíží a přesto na něm napáchala víc škody, než
všichni ostatní. Odešla a opustila ho, i když věděla, že nemá nikoho, kdo by ho
miloval a utěšoval.
Nemám právo
žádat ho o odpuštění.
Zacházela
velice neopatrně se vzácným darem, který jí dal. S jeho srdcem.
Po
tváři jí skanula slza, když si vzpomněla na to, jak jí poprvé řekl, že ji
miluje.
Seděla
u potůčku stočená v jeho náruči. Vzal její ruku do své a přitáhl si ji ke
tvaru egyptského srdce, který měl uprostřed hrudi.
„Hectore,
co to děláš?“
„Dávám
ti své srdce, má paní, ale prosím, buď k němu něžná. Je úplně nové a
nepoužité.“
„Jsi
bláhový... úžasný, ale bláhový.“
„Dokud
ti dokážu na tváři vyvolat úsměv, vždycky budu blázen do ženy, kterou miluji.“
„Ty
mě miluješ?“
„Stejně
jako úplněk miluje noc. Vždycky budu poblíž, ale zářit budu jen ve tvé
přítomnosti. Nezáleží na tom, kam půjdeš, budu tě následovat, dokonce i kdyby
to byly miliony mil.“ Držel si její ruku na hrudi, aby cítila, jak mu buší
srdce. „Tahle moje část nikdy nebude patřit nikomu jinému. Nedávám dary lehce a
nikdy je neberu zpět.“
Ten
den se zdál být staletí starý, přesto si sotva dokázala představit, o kolik
horší je to pro něj.
„Můžu
ti něco přinést, výsosti?“
Zamračil
se, jako by její otázce nerozuměl.
„Kdybych
ti přinesla jídlo, snědl bys ho?“
Zase
žádná odpověď. Tak mu přivolala mísu jablek a postavila ji vedle něj. Za srdce
ji vzaly hořkosladké vzpomínky, když jí přišlo na mysl, jak často jí nosil
jablka, když se scházeli. Použil svou dýku, aby je rozkrájel na plátky a pak ji
jimi galantně krmil.
„Proč
máš tak rád jablka?“
Nejprve
si myslela, že jí neodpoví, ale pak zašeptal: „Snadno se přenáší.“
„To
je jediný důvod?“
Polkl,
ale pořád se odmítal setkat s jejím pohledem. „Když jsem byl dítě, otec mě
posílal do postele bez večeře, kdykoliv jsem ho zklamal. Což bylo často. Takže
mi můj bratr tajně nosil jablka, než jsem šel spát. Připomínají mi, jaké to je
mít někoho, kdo mě miluje.“
Ta
slova z ní vyrazila vzlyk. „Ale nikdy jsi o svém bratrovi nemluvil.“
Hořce
se zasmál. „Není proč. Teď mě nenávidí.“
„Proč?“
„Acheron
si myslíš, že protože on je ten špatný, já musím být ten dobrý.“
„Copak
tvůj bratr nevidí pravdu?“
„Lidé
si vytváří svou vlastní realitu, bohyně. Nenávidíme a milujeme z důvodů,
které jsou známy jen nám samotným.“
Tohle
jí na něm chybělo nejvíc. Jeho srdce a jeho inteligence. Strávili bezpočet
hodin rozmluvami o myšlenkách a lidské přirozenosti. Filozofii. Dokázal
s ní mluvit v mnoha jazycích a kdykoliv se potýkala s nějakým
řeckým slovem, mohla použít egyptštinu nebo atlantštinu a on jej pro ni
přeložil.
„Pořád
jsi mi nesdělila svoji cenu, bohyně.“
Přivolala
pro něj talíř masa, ovoce a chleba a pohár vína. „Sněz to kvůli mně.“
Ačkoliv
slyšela, jak je hladový, zaváhal. Drazí bohové, co dělali s jeho jídlem,
že se tak bál nějaké si vzít?
Oči
mu potemněly smutkem a rezignací. Zvedl plátek zvěřiny a snědl ho. Když si byl
jistý, že je to bezpečné, zapomněl na dobré způsoby a vrhl se na zbytek jídla.
Trhla sebou při pohledu na to, jak její kultivovaný, důstojný princ jí jako
vzteklé zvíře.
Vymetl
celý talíř. Nezbyl ani drobeček.
„Chceš
víc?“
Zavrtěl
hlavou a olízal si prsty.
„Jsi
si jistý?“
Náhle
si uvědomil svůj nedostatek slušnosti a sáhl po ubrousku, aby si otřel ruce a
ústa. Vypadal tak unaveně a poraženě. Chtěla ho objímat a utišit jeho bolest.
Když
o chvilku později zívnul, zamračila se, když zachytila podivný záblesk
něčeho... „Co to je?“
Vrátil
ji zamračení. „Co?“
„Otevři
ještě pusu.“
Udělala
to a její srdce sebou škublo. Někdo mu propíchal střed jazyka řadou drobných
kuliček. Při tom pohledu se jí zastřel zrak. Na Atlantidě bylo běžnou praxí
tohle dělat sexuálním otrokům.
„Kdo
ti to udělal?“
Hanba
v jeho očích, vyvolala v jejích vlastních slzy. „Apollo, když mě vzal
na Olymp.“
Cítila
je už předtím, když ji líbal a sál jí ňadra, ale tehdy si neuvědomila, co jsou
zač. Když to teď věděla, toužila po krvi. „Chtěl bys, abych je odstranila?“
„Tvá
vůle je i moje, akra.“
Bethany
se dotkla jeho rtů a použila svou moc, aby je nechala se rozplynout.
Styxx
ji vzal za ruku a přitiskl si její zápěstí k nosu. „Voníš jako moje
Bethany.“
„Já
jsem tvoje Bethany.“
Zavrtěl
hlavou a pustil ji.
S povzdechem
vstala a natáhla k němu ruku. „Pojď, výsosti. Vypadáš, jako bys měl
omdlít.“
Vstal,
aniž by se jí dotkl a následoval ji k posteli. Strčila ho do ní a začala
mu broukat.
Styxx
si přitiskla dlaně k uším. „Proč se mi vysmíváš?“
„Vysmívám?
Čím?“
„Prosím,
strč mě zpátky do arény. Už tady nechci být.“
Byla
ohromená. „Raději bys byl připoutaný jako zvíře, než aby sis odpočinul
v mojí posteli?“
Přikývl.
„Proč?“
„Nechci
si připomínat to, co je pro mě navždy ztracené. Už tak to dost bolí, aniž bys to
musela ještě zhoršovat.“ Surové slzy v jeho hlase ji zabolely, když si
uvědomila, že cokoliv udělá, mu ji připomíná, což ho zraňuje.
„Dobrá.
Nebudu tedy zpívat. Nechám tě se v klidu vyspat.“ Což se ale snadněji
řeklo, než udělalo. Protože on nespal klidně. Místo toho sebou házel a kroutil
se, jak ho mučily noční můry. Ty teď byly mnohem horší, než to bylo tehdy, když
si zdříml v jejich domku.
A
i když bylo zlé vidět jeho bolest, mnohem hlouběji se do ní zařízlo, když začal
ve spánku volat její jméno. Nemohla to vydržet, proto si vedle něj sedla na
postel, zatímco trhaně odpočíval a mumlal srdcervoucí „Bethany.“
„Pst,“
vydechla mu do ucha a pokoušela se ho upokojit. Použila svou moc, aby ho
probudila dost na to, aby viděl, že je v její náruči, ale ne natolik, aby
ji odstrčil.
„Bethany?“
vyslovil její jméno jako modlitbu.
Položila
mu ruku na tvář. „Chyběl jsi mi můj Hectore.“
Zavřel
oči, zabořil jí tvář do vlasů a nadechl se. Okamžitě ztvrdl. Rozšířily se jí
zorničky, když na stehně ucítila jeho penis. Zapomněla, jak je velký.
„A
myslím, že já jsem ti taky chyběla.“
Odpověděl
jí polibkem tak žhavým, že ji zanechal bez dechu a celou zesláblou.
V zoufalé snaze ho potěšit, si prolíbávala cestičku přes jeho nahé tělo.
Bylo strašně zvláštní konečně vidět tělo, které znala tak důvěrně jako své
vlastní.
Nebo
si to alespoň myslela.
Zamračila
se a přejela rukou po jemných, krátkých chloupcích v jeho rozkroku, kde
uviděla značku, která ji neuvěřitelně rozzuřila. Ruka se jí třásla, když se
dotkla označení otroka. Zaskřípala zuby. Už tak bylo dost špatné, že ho
zneužívali jako děvku, ale označit ho tak...
To
bylo neuvěřitelně kruté.
Proč jsem
s ním neodešla před všemi těmi lety, když mě o to požádal?
Zachránilo
by ho to před spoustou bolesti a ponížením. Spoustou utrpení. Právě teď mohli
být někde v malém domku s dítětem...
Jen
oni tři.
Místo
toho si vybrala povinnost a závazek a nechala ho v rukou lidí, kteří na
něj pohlíželi jako na slabocha.
Jak ti tohle
můžu někdy vynahradit?
Můžu ti to vůbec
nějak vynahradit?
Nevěděla to, ale byla odhodlaná se o to pokusit.
Styxx
zavrčel, když ho Bethany vzala do úst. Točila se mu hlava. Už to bylo tak
dlouho, co naposledy cítil její drahocenné pohlazení. Tak dlouho, co se ho
vůbec dotkly milující ruce. Je tohle skutečné? Připadalo mu to tak, přesto se
to zdálo být spíše snem.
Potřeboval
ale, aby to bylo skutečné. Jen na chvilku. Po dobu jednoho úderu srdce.
Neopouštěj mě
znovu.
Když
ho Bethany opustila, chtěl ji zpátky tam moc, že když mu vzali jeho náhrdelník,
měl pocit jako by mu někdo urval končetinu. Nic ho hůř nezranilo.
A
když se ho dotkla, zaplavily ho vzpomínky. Byly tak bolestivé, že hrozilo, že
mu rozervou duši na cáry. Ale její dotek ho nějak připoutal k současnosti
a přinutil je ustoupit.
Na
chvíli zapomněl na všechno vyjma těch překrásných odpolední, kdy nebyl princem
Styxxem. Kdy byl jen on a překrásná žena, která mu věnovala smích uprostřed
krutého Tartaru. Někdo, kdo ho naučil smát se a z něčeho se těšit.
Někdo,
kdo ho naučil naději a lásce.
Chvěla
se mu brada, zatímco se jím šířila rozkoš. I když byla její ústa skvělá, nebylo
to to, co chtěl.
„Drž
mě, Bethany,“ vydechl.
Líbala
ho a postupovala po jeho těle zase vzhůru. Styxx prudce vydechl, než vzal její
hlavu do dlaní a políbil ji.
Překulil
se a položil se na ni, zatímco roztáhla nohy v pozvání. Vzal její ruce do
svých a políbil ji do dlaně, než do ní vklouzl.
Bethany
zasténala kvůli tomu, jak dobré to bylo. Zdálo se to jako věčnost, co ho
naposledy držela. Během minulého roku si na tohle nedovolila vzpomínat. Bylo to
příliš bolestné.
Ale
když k němu vzhlížela a cítila ho uvnitř sebe, zatímco ji držel jako by
byla tou nejdůležitější věcí v celém vesmíru, pokoušela se vzpomenout si,
jak mohla být tak hloupá a odejít.
Jak
mohla dát čemukoliv přednost před někým, kdo ji takhle miloval?
Nezasloužím si
tě.
Sykla
v extázi, zatímco se pohyboval proti ní. „Miluji tě,“ zašeptala mu do
ucha.
Zvedl
se, aby se na ni mohl podívat a vzít její tvář do dlaní. Neměl ponětí, že teď
vidí to, co nikdy předtím neviděla, když se milovali.
Něžnost
v jeho modrých očích. Lásku a bolest. Pálilo to. Zabořil se do jejího těla
hlouběji. „Až do dne, kdy ses mě dotkla, jsem na kůži nikdy necítil sluneční
svit,“ vydechl jí do ucha. „A bez mojí Bethany jsem prodléval v naprosté
temnotě.“
Sevřelo
se jí hrdlo. „Můj básník mi chyběl také.“ Nikdo s ní nemluvil tak jako on.
Dokázal být stydlivý a neobratný a zároveň s tím i výmluvný a elegantní.
To na něm milovala nejvíc.
Vždycky
jednal neočekávaně.
V tu
chvíli její tělo explodovalo rozkoší. Prohnula záda a vykřikla, když do ní
vrazil hlouběji a tvrději, zvyšujíc tak její potěšení, dokud se k ní
nepřipojil. Přerývaně oddechoval a třásl se jí v náručí. „Miluji tě celým
svým srdcem, Beth,“ zašeptal zlehka, zatímco si prolíbával cestičku po jejím
bříšku.
S povzdechem
se uložil mezi jejími stehny s hlavou na jejím břiše. Jeho dech ji lechtal
na kůži spolu s jeho řasami a vousy.
Během
několika úderů srdce si uvědomila, že tvrdě spí. Zasmála se, prohrábla mu rukou
vlasy a přemýšlela o dni, kdy se poprvé setkali a kdy jí usnul v klíně.
Ale
on s ní vždycky usnul. Z jejich rozhovorů věděla, že sám příliš dobře
nespí. Přesto kdykoliv byli spolu, trochu si zdříml. Vždycky ji hřálo, že jí
věří, i když nevěřil nikomu jinému.
Úsměv
jí zmizel z tváře při pohledu na Apollovo znamení na jeho zádech. A také
na všechna ostatní zranění a jizvy. Styxx by ji nenáviděl, kdyby se někdy
dozvěděl, že ona byla bohyní, která ho ponechala Apollově krutosti. Že patří
k panteonu, který ho takovým způsobem ponížil a potrestal.
A
kdo by ho za to mohl vinit? Měla za něj bojovat, místo aby odešla. On by za ni
bojoval vším, co měl. Styxx by ji nikdy neopustil. Kvůli ničemu.
Nemysli na to.
Nemohla
změnit to, co udělala. Ale mohla se ujistit, že už mu nikdo znovu neublíží. A
taky to udělá. I kdyby se měla postavit všem bohům na Olympu a
v Katateros. Nikdo už nikdy nevloží ruku na jejího prince.
Prosím odpusť
mi, Styxxi.
Přesto
ale nevěděla, jako ho po tom všem znovu vrátit do života. Co bude krutější?
Držet se stranou nebo se k němu vrátit a připomínat mu, že ho opustila,
když ji nejvíc potřeboval?
Jak
by jí mohl někdy znovu uvěřit?
Když
na to přijde, bude ještě někdy normální? Shlédla na něj, zatímco spal. Dokonce
i v bezvědomí, se jí zoufale držel. Když se s ní miloval, nebylo tam
žádné obviňování ani rezervovanost. To jí dávalo naději.
Samozřejmě
při tom nebyl při plném vědomí. Přesto to byla předzvěst toho, že by ji mohl
vzít zpátky.
Nebo
ji zatratit tak, jak v srdci věděla, že si zaslouží.
Boze to je hrozne :-(
OdpovědětVymazatTohle byla zatím nejhorší kapitola :( Děkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDakujem za preklad
OdpovědětVymazatTeda dneska je to pořádná dávka Styxxe. Díky moc!!!
OdpovědětVymazatGábina
Diky za preklad
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatĎakujem za super dlhú kapitolku, ale bola hrozná :-(
OdpovědětVymazatpáááni woooow už sa nemôžem dočkať pokračovania, konečne sa unúvala sa o neho starať čo s ním je, chudák Styxx :(
OdpovědětVymazattak doufám, že tohle byla ta nejhorší kapitola a teď už to bude jen lepší. Děkuji za překlad a korekci. Už se těším co bude příště
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad....ako vážne...čítam to v práci a tečú mi slzy :-((((
OdpovědětVymazatKatarína
Díky za překlad
OdpovědětVymazatvďaka za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDíky moc za překlad a korekci ! ! !
OdpovědětVymazatDíky moc za super překlad extra dlouhé kapitoly, opravdu si vaší práce cením!
OdpovědětVymazatNajprv chcem podakovat za vsetko co robite aby sme my mohli citat styxx...a neda mi,je mi S strasne luto...vie Acheron cim vsetkym si presiel jeho brat? A mu ukazal jeho spomienky,ale S to tiez nemal take jednoduche.vie to v sucasnosti acheron? A je boh,ale S? je mi ich oboch velmi luto.
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazatKlobouk dolů překladatelce. Čtu tuhle knihu tady po částech a vždy po přečtení té jedné části mám na dlouhou dobu po náladě. Miluju tuhle sérii, ale to co autorka provádí se Styxxem je vážně moc. Už teď vím, že tuhle knihu nikdy v celku číst nebudu, to bych nedala. Takhle po částech to ještě jde. Překladatelka je hvězda, asi bych tohle překládat nedokázala, takže moc díky.
OdpovědětVymazatDakujem za preklad. Cenim si vasu pracu a snahu. Musi to byt tazke prekladat. Lebo aj citat to je tazke. Placem so Styxxom. GabiM.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad, a souhlasím s tím, že si ji znovu asi celou nepřečtu, tak po kouskách to jde, ale jinak.....
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDakujem.
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazat