pondělí 22. září 2014

Styxx - 11. leden 9527 př. n. l.



Téměř o rok později

„Bet’anyo... potřebujeme, abys rozsoudila náš spor.“
Bethany se zarazila, když vstoupila do velké síně v Katateros, ve které lemovaly obrovské kruhové foyer sochy hlavních bohů. Bílá mramorová podlaha se jasně leskla a v jejím středu se skvěl Apollymin sluneční symbol. Právě byla na cestě, aby Archonovi podala hlášení, že právě našla stopu Apostolose.
Ale dřív než to mohla dojít ke dveřím vedoucím do jeho trůnního sálu, zastavili ji její bratranci Teros a Phanen, bohové strachu a paniky.  „Rozsoudila co?“
„Je to tvůj nebo Artemidin emblém?“

Srdce se jí sevřelo, když jí podali náhrdelník, který dala velice dávno Styxxovi. Nejprve si myslela, že patří někomu jinému, ale nebylo pochyb, že v něm bylo kouzlo, kterým ho zaklela. I když bylo z nějakého důvodu extrémně slabé, pořád na něm cítila zbytky otcovy ochranné moci. „Kde jste to vzali?“
Teros si založil ruce na hrudi. „Ty nám odpověz první.“
Vstoupila do jeho osobního prostoru a na oplátku na ně zírala. „Kde jste to vzali!“ Nebyla to otázka. Byl to požadavek.
Phanenovy tmavé oči se rozšířily, když od ní o krok ucouvl. „Uklidni se, sestřenko. Je to suvenýr, který jsme získali.“
„Od?“
„Válečného zajatce,“ odpověděl za něj Teros.
„Zajatce, u všech čertů.“ Odfrkl si Phanen po bratrově vysvětlení. „Byl darem Atlantidě od Apolla. Projev úcty, tak to bylo.“
Popadla Terose pod krkem a pevně ho držela, aby mu ukázala, jak přesně je vytočená. „Začni od začátku a řekni o muži, kterému jsi to vzal.“
„Proč -“
Zarazila ho smrtícím pohledem. „Tvoje další slova odpoví na moji otázku nebo budou poslední. A my oba víme, že mám moc to udělat.“
Těžce polkl, než konečně odpověděl bez dalších dotahů. „Styxx z Didymosu. Jako projev dobré vůle vůči nám všem, ho Apollo asi před rokem předal Archonovi.“
Nad jeho novinkami se jí zatočila hlava. To nemůže být...
Věděla by to. Kdyby byl Styxx tady v jejich říši na Atlantidě, věděla by to.
Nebo ne?
„Styxx je v Didymosu,“ trvala na svém.
„Ne... jeden z Apollových sloužících duchů je v Didymosu a předstírá, že je princ. Skutečný Styxx sem byl dopraven loni, když jsi byla v Egyptě se svým otcem a tetou. Byla tu kvůli tomu obrovská oslava. Byl svázaný jako festivalová husa a hozen s nahým zadkem doprostřed haly k Archonovým nohám.“
Bethany od nich ustoupila, jak ji celou kvůli Styxxovi přepadly hrůza a bolest. Prosím, ať je to lež... prosím. Podívala se znovu na škodolibé bratry, kteří jí teď šli na nervy tím, že se smáli něčemu, co ona za legrační vůbec nepovažovala. „Jak jste získali můj náhrdelník?“
Teros udeřil Phanena do hrudi. „Říkal jsem ti, že je její.“
Phanen ho ignoroval. „Vzali jsme ho Styxxovi před dvěma dny, předtím než ho odvedli dolů do arény na další exhibiční zápas. Bojoval jako démon, aby si ho udržel. Málem jsem mu musel urvat ruku, abych mu ho vzal. Mohla bys nám poděkovat za to, že jsme ti ho vrátili, víš.“ Trhl bradou směrem k jejímu amuletu. „Jak ho vlastně získal? Ukradl ho během války některému z našich vojáků?“
Ignorovala jeho otázku, když se pokoušela najít smysl v tom, co říkal. „Aréna?“
Teros se zamračil. „To je jako všechno, co na to řekne?“
Bethany ho popadla za jeho formestu a přitáhla si ho k sobě. „Jaká zkurvená aréna!“
Bratři si nad její mluvou vyměnili pohled, než Teros znovu promluvil. „Atlantský hlavní amfiteátr. Třikrát týdně ho předvádí na veřejných hrách a bojích. Někdy ho ze sportu mučí.“
Bethany se s těžkým žaludkem přemístila z Katateros do hlavní arény v hlavním městě. Během chvilky se přeměnila v apollitskou služebnou, než vstoupila do zadržovacího prostoru pod hlavní arénou. Tady byla držena zvířata a uskladněny rekvizity pro show. A také zde byli drženi vězni kvůli veřejným popravám a hrám, ve kterých někdy mohli vyhrát svobodu.
„Takže dostal jsi svou libru masa?“
Zarazila se při pohledu na dva obrovské bojovníky, kteří k ní mířili.
„Ne, ale dostal jsem libru malé řecké prdelky. Nemůžu uvěřit, že takový kus hovna někdy vedl armádu.“
„Pokud si vzpomínám, vedl armádu přímo proti té tvojí a zadupal ji do země.“
„Drž hubu.“
Bethany se udělalo nad jejich krutostí špatně od žaludku, když zamířila do chodby, ze které vyšli. Věděla, o kom to mluví a vnikalo to do ní jako tisíce nožů. Jak jsem ho mohla nechat na pospas tohohle?
Osamělého a nechráněného.
Všude kolem ní vězni křičeli a prosili o slitování nebo jídlo, zatímco strážní nabírali vodu do pokroucených nebo rozbitých misek a pak je prostrkávali malými dírami v dolní části zamčených dveří.
„Kde je Styxx z Didymosu?“
Strážný nakrčil čelo. Plivl na zem u svých nohou, utřel si ústa hřbetem dlaně a věnoval jí spekulativní pohled. „Za tuhle informaci se platí poplatek, a ten poplatek závisí na tom, co mu chceš udělat.“
„Mluvit s ním.“
Rozesmál se. „Nikdo s ním nemluví, holka. Nejsem hlupák. Nemůžu ti dovolit nechat ho krvácet. Má dnes zápas a já v tom mám prachy.“
Vztyčila se nad tím malým červem ve své božské podobě. „Kde je?“ zavrčela.
Strachy ucouvl. „Odpusťte mi, bohyně. Neuvědomil jsem si, že ho někdo z vás znovu chce. Je tam.“ Ukázal na dveře vpravo.
Vzala mu kbelík s vodou, přešla ke dveřím a otevřela je. Ale to, co našla uvnitř, jí přimrazilo na místě, když jí hrůza zabořila spáry rovnou do srdce.
Úplně nahý, špinavý nad všechna lidská měřítka, byl Styxx připoutaný jako zvíře. Kolem krku měl tlustý železný obojek, který byl připoutaný k ohromnému řetězu. Řetězu, který vedl k železným poutům na jeho zápěstích a kotnících. Řetěz vedl od něj k systému kladek u dveří, které určovaly, kolik svobody bude v místnosti mít. Zamrkala, když si vzpomněla, jak moc nenáviděl, když byl čímkoliv spoutaný.
Dokonce i slabým, lehoučkým šátkem.
Krev, špína, řezné rány a modřiny pokrývaly celé jeho tělo. Dusila se slzami. Jeho překrásné blonďaté vlasy byly mastné, špinavé a slepené krví a špínou.
Styxx ovinul ruce kolem řetězů, které ho držely, když uviděl svého nejnovějšího „návštěvníka“, který vstoupil do jeho temné cely. Pořád byl rozervaný a krvácel kvůli těm posledním dvěma a chtěl jen pár minut, aby si mohl lehnout do tmy a pokusit se zapomenout na to, co mu udělali.
Ale ti chamtiví bastardi mu nedovolili mít ani chvilku klidu.
Alespoň to byla drobná blondýnka, která se tu objevila neozbrojená. Jelikož atlantské ženy postrádaly sílu a vytrvalost svých mužů, dával mnohem raději přednost jejich mučení. Obvykle se spokojily s fackami, škrábanci nebo pliváním. Byly opravdu nebezpečné, jen když byly ozbrojené.
Když se za ní zavřely dveře, vyskočil divoce do dřepu, aby ji mohl sledovat a zjistit, jakou nechutnou hru chce hrát. Hlava se mu točila bolestí a hladem. Potřásl jí a nutil se zůstat soustředěný a ostražitý.
Musel být.
Bethany se chtělo brečet, když se ty překrásné modré oči upřely do jejích. Na chvíli si myslela, že bude zvracet, když v nich uviděla šílenství. Udělali z něj vzteklé zvíře. Ale horší bylo vědomí, že ho políbila Epithymia, a tím mu dala skutečně nadpozemský půvab. Dokonce, i když byl špinavý, rozbušilo se jí srdce a protnula ji touha. Ne že by ji necítila tak jako tak. Ale poznala sestřenčin odporný dotek.
„Styxxi?“
Zavrčel na ni a stáhl se hlouběji do stínů.
Pohnula se pomalu a lehce, natáhla směrem k němu kbelík s vodou. Přesto před ní pořád ustupoval.
Bethany ho položila tak, aby na něj dosáhl a pak ustoupila ke dveřím.
Až tehdy se k němu přiblížil... po všech čtyřech jako zbitý pes. Byl tak ostražitý a plachý, že jí to lámalo srdce. Díval se na ni, jako by čekal, že mu ublíží, když se ke kbelíku přiblíží. Opatrně začichal, pak strčil do vody prsty, aby mohl okusit pár kapek. Spokojený, že není zkažená, si dlouze vydechl. Ty modré oči se z ní nespustily, když ho popadl do rukou a napil se jako by neměl vodu celé dny. Nebyla v něm žádná kultivovanost, když rychle a zuřivě pil.
Někdo na chodbě zakašlal.
Odtrhl se od kbelíku a skočil zpět do rohu cely, kde se přikrčil, připravený k boji.
Bethany přivolala bochník chleba. Natáhla ho k němu a pomalu se blížila. Tentokrát se dostala dost blízko na to, aby viděla příšerné škrábance a rány na jeho tváři. Krev a špínu v jeho vousech. Hluboká a ošklivá hojící se zranění od zbraní, zubů a drápů na jeho rukou, nohou, hrudi, břiše i zádech.
To, jak příšerně bylo jeho tělo zjizvené předtím, nebylo nic ve srovnání s tím, co viděla nyní. Nepovolili mu v aréně žádné zbraně?
Podle toho, jak vypadalo jeho tělo, musel bojovat se svými protivníky úplně nahý...
„Nechci ti ublížit,“ řekla jemně. Odtrhla mu kus chleba. „Tady.“
Podezření v jeho pohledu rvalo její svědomí na kusy. I když slyšela, jak mu v žaludku kručí hladem, odmítal si od ní vzít chleba.
Když se přiblížila dost na to, aby se ho dotkla a on dosáhl limitu svých řetězů, oči mu zaplály hněvem.
„To je v pořádku.“ Zbavila se chleba a zvedla svůj náhrdelník tak, aby ho viděl. „Chceš ho zpátky?“
Ve chvíli, kdy se na něj zaměřil, sklouzla mu po špinavé, oteklé tváři jediná slza.
A jí unikl vzlyk. „Dej mi ruku a já ti ho vrátím.“
Styxx zaváhal, než poslechl a posunul se tak blízko, aby dosáhla na jeho zápěstí. Natáhl svou zjizvenou pravou ruku, kterou nemohl úplněrozevřít od té doby, kdy na něj zaútočili Trákové a přibodli mu ji k zemi dýkou.
Ignorovala jizvy, škrábance a modřiny na jeho předloktí, ovinula mu ho kolem zápěstí a zapnula.
Zalezl si zpátky do svého rohu, stočil se do klubíčka a svíral svou dobrou ruku kolem jejího náhrdelníku jako by to byl ten nejcennější poklad.
Když se k němu přiblížila tentokrát, nehýbal se. Ztuhle tam seděl a přerývaně oddechoval, zatímco dál hladil její náhrdelník zuboženými prsty.
„Co ti to udělali?“ vydechla a natáhla se, aby mu odhrnula vlasy z pošramocené tváře. Vzhledem k jeho stavu, by nejspíš byla vhodnější otázka na to, co mu neudělali.
Zavřel oči a zvedl si paže k hlavě, jakoby čekal, že mu dá facku nebo ho podrápe. A pořád měl svou dobrou ruku pevně na náhrdelníku, aby ho ochránil.
A to jí zlomilo srdce znovu. Chtěla ho utěšit, proto mu přejela po linii čelisti.
„Nedělej to.“ Jeho drsný šepot ji překvapil
„Nedělej co?“
Oči se mu naplnily slzami, ale žádná neskanula, když se podíval stranou.
Naplnila ji zuřivost. Nenechá ho tady, aby s ním takhle zacházeli. Vstala a odpálila řetězy, které ho poutaly. Místo aby se mu ulevilo, hrabal se pryč a pokoušel se najít něco, co by ho ochránilo. Divokýma očima propátrával místnost.
Což ji ještě víc vytočilo. Ať už se k němu Apollo choval jakkoliv špatně, její vlastní pantheon jej traumatizoval hůř, než si dokázala představit.
K čertu s nimi se všemi!
Natáhla ruku směrem ke Styxxovi. „Nechci ti ublížit. Poslala mě Bethany.“
Na chvíli se uklidil, pak ale potřásl hlavou a jeho pohled naplnila agónie. „Lžeš.“
„Přísahám, že nelžu. Vezmi mě za ruku a já tě odsud dostanu.“
Styxx moc dobře věděl, co je pro něj dobré. Ven ho brali pouze kvůli zavrženíhodným věcem. Lepší být mučen a znásilňován v soukromí než venku v aréně, kde to všichni vidí a fandí tomu. Venku se mu nikdy nic dobrého nestalo. Jasně, že se mu nikdy nic dobrého nestalo ani uvnitř.
Ale alespoň tady byl čas od času sám.
Natáhla se po něm.
Trhl sebou a podíval se ke dveřím, o kterých věděl, že jsou zamčené. Horší bylo, že i kdyby nebyly, a on by vyšel na chodbu, hodili by ho do klece, pak ho vytáhli do arény, aby bojoval, dokud by ho neporazili a znovu nepotrestali.
„Vezmi mě za ruku. Slibuji, že tě odsud vezmu pryč.“
Ale on nebyl hloupý ani naivní – to už z něj vymlátili dávno. „A kam půjdeme?“
„Někam, kde tě budu moct vyléčit předtím, než tě pošlu domů.“
Blbost. Už nikdy nepůjde domů, a už dlouho to ani nechtěl. Kdyby se o tomhle jeho otec někdy dozvěděl...
Ne. Prostě jen chtěl, aby ho zabili. Dokonce, i když žadonil o slitování, žádný bůh mu nebyl ochotný vyhovět.
Bethaniny oči se nad podezřením v těch nebesky modrých očích zalily slzami. Jak jsem mohla dovolit, aby ti tohle provedli? Jak jsem mohla říct‚miluji tě‘, a vůbec se tě neobtěžovat zkontrolovat?
Mučila ji vina. „Můžeš mi věřit.“
Ušklíbl se nad jejími slovy, jako by mu zhořkly na jazyku. Ale jelikož neměl žádnou skutečnou možnost volby, nakonec vložil dlaň do její.
Bethany ho vzala do svého chrámu v Katateros. Přivolala formestu a ovinula ji kolem jeho zbitého a modřinami posetého těla.
Styxx zadržel dech, když mu bohyně jemně naznačila, aby ji následoval do krytého atria, v jehož středu byl obrovský bazén.
„Chceš, abych ti pomohla s koupelí?“
Zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal.
„Dobrá tedy. Vrátím se s jídlem.“
Žaludek se mu sevřel děsem a hladem, když se rozhlížel kolem v očekávání toho, že je to další trik. Nějak tak to být musí...
Ale voda plná páry vypadala tak lákavě. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy měl skutečnou koupel namísto ledového kbelíku, který na něj vychrstli. Začal se od ní vzdalovat, ale pokušení dostat ze svého těla tu špínu bylo příliš velké.
Ať tak či onak, ošukají mě. Alespoň mu poskytnou trochu pohodlí, než začne další násilnické kolo. Pomalu a s obrovskou nervozitou zamířil ke schodům, které vedly do teplé, mírně slané vody plné páry.
Strčil tam nohu a čekal, že ustoupí nebo se něco vymrští z vody a zaútočí to na něj. Ale nic se nestalo. Zhluboka se nadechl, sundal si formestu a váhavě vstoupil do bazénu.
Sotva se začínal uvolňovat, když se žena vrátila.
Styxx se přesunul na druhý konec bazénu a postavil se tak, že ji měl na očích a páteř a dlaň tiskl k dlaždičkám. Jen pro případ.
Bethany zamrkala, aby se zbavila slz, když uviděla, že se na ni dál dívá, jako by očekával útok. Položila podnos s jídlem nedaleko něj a šla pro potřeby do koupele.
Když se s nimi vrátila, všimla si, že ta jediná věc, kterou si vzal k jídlu, bylo jablko. Pořádně ho otřel a podrobil důkladné prohlídce. Podržel si ho v zubech, zatímco natahoval jednu ruku k okraji bazénu, aby si vzal další.
Odkryla košík, aby mu ukázala mýdla, oleje a pleťová mléka. Pak zvedla břitvu a zrcadlo a nechala mu to tam. Vzdálila se a posadila se na své bílé lehátko.
Až tehdy pokračoval v pojídání jablka. Jeho pohled se od ní vzdaloval jen proto, aby mohl čas od času letmo prohlédnout stíny.
Když skončil se svými jablky, položil zbytky na podnos a vzal si břitvu.
Fascinovaně sledovala, jak se holí, aniž by používal zrcadlo. Nikdy předtím tohle muže dělat neviděla. Ale když se očistil, nic už neskrývalo důkazy toho, co mu udělali. Čerstvé jizvy, modřiny a zranění na místech, která ji nutila chtít ulovit ty, kdo ho zranili a přimět je za to zaplatit.
Přivolala mu ručník a čisté šaty.
Když k němu zamířila, stáhl se na opačnou stranu bazénu.
„Je to jen ručník, kalhoty a formesta.“ Položila je a znovu ustoupila.
Teprve tehdy opustil bazén.
Zatímco se oblékal, odvracela Bethany pohled od jeho zad, které krvácely, zhmožděných zranění a čerstvých jizev. Ti bastardi. Jak ho mohli takto mučit?
Když se k němu vrátila pohledem, zamračeně studoval její emblém na zádech formesty. „Co se děje?“
„To je tvoje?“ zeptal se skrze zaťaté zuby.
„Ano?“
Oči mu potemněly vztek a panikou, když upustil formestu a hledal únikovou cestu.
„To je v pořádku.“
Namáhavě oddechoval. „Nenávidíš mě. Opakovaně ses mě pokoušela zabít. Vypsala jsi na mou hlavu odměnu.“
„Ne... tedy myslím tím, že jsem to udělala. Ale neudělala.“
Z toho byl ještě zmatenější.
„Je to ten stejný emblém jako na náhrdelníku, který ti dala Bethany. Podívej se.“
Udělal to a znovu se ušklíbl.
„Jsem její božská patronka. Nevěděla jsem, že jsi její Hector. Kdybych to věděla, nikdy bych se ti nepokusila ublížit. Přísahám ti, Styxxi.“
Oči se mu zalily slzami, když pohladil její náhrdelník. „Víš, jak se jí vede? Je v pořádku?“
„Ano je.“
Těžce polkl, pustil náhrdelník a zvedl formestu. Jeho pohyby byly tak pomalé a bolesti plné, že ji z toho bolelo srdce. Tohle nebyl ten půvabný válečník a milenec, kterého znalo. Tohle byl někdo, kdo byl bit až na pokraj smrti a držen jako zvíře příliš dlouhou dobu.
„Chceš k jídlu něco jiného?“
Jeho hladový pohled přiměl její vlastní žaludek zakručet sympatickou bolestí. Ale zavrtěl hlavou.
Pak si uvědomila proč. „Nejsou v tom drogy.“ Vstala a vzala si sousto. Pak se napila vína, aby ho pro něj ochutnala.
Dokonce ani pak si to nevzal.
„Co je špatně?“ zeptala se.
„Už jsem na tenhle trik naletěl. Budeš muset vymyslet něco nového.“ Až tehdy si uvědomila, že pořád svírá v rukou břitvu, zatímco ji ostražitě sleduje, jako by čekal, až po něm půjde. „Chystáš se mě taky znásilnit?“
Při jeho otázce zamrkala. „Ne.“
Jeho oči ji obviňovaly ze zrady a lži. Ale horší bylo to utrpení a vyčerpání, které viděla v hlubinách jeho křišťálového pohledu, když pokračoval v prohledávání každého dalšího stínu. „Nejsem hloupý. Vím, že jsi mě sem nepřivedla a neumyla jen proto, že bys byla milá. Kde jsou ostatní?“
„Žádní tu nejsou.“
„Nelži mi,“ zavrčel. „Umýváte mě, jen když se kolem mě chcete ometat. Raději bych, kdyby ses do toho už pustila, než abys předstírala laskavost. Jeho pohled se vrátil ke stínům. „Dívá se Archon nebo Asteros? Ydor?“
Trhla sebou při potvrzení toho, že je její rodina stejně zkažená jako Řekové. „Tohle není žádný podvod ani zrada, Styxxi. Přísahám.“
Ale on jí to rozhodně nevěřil a upřímně řečeno, nemohla ho kvůli tomu vinit. Jeho rodina ho opustila. I jeho bohové.
A ona.
Právě teď si potřeboval odpočinout. Přesto věděla, že se neuvolní. Ne potom, co mu udělali. Jak by taky mohl? Provedli ho hrůzami, které by nikdo neměl protrpět.
A ona ho nemohla poslat domů, dokud nezjistí, co dělá Apollo v Didymosu. Jak udržuje Styxxovo uvěznění v tajnosti před jeho nedbalou rodinou.
Takže použila svou moc, aby ho ukonejšila, dokud nebyl jako pod vlivem drog.
„Odlož tu břitvu, Styxxi.“
Zaváhal, než poslechl.
„Dej mi ruku.“
Znovu se s tím pokoušel bojovat, ale nemohl. Nakonec ho vzala za ruku a odtáhla ho do ložnice. I když nemohl odolat ani bojovat s jejími přáními, cítila jeho paniku, jak se bál jejích záměrů. Stáhla mu formestu z ramen a složila ho na postel.
Naklonila se k němu a políbila ho na jeho zhmožděnou tvář. „Spi klidně, princi. Nikdo se ti nechystá ublížit.“
Přerývaně dýchal, jak s tím bojoval, ale nakonec se mu víčka třepetavě spustila přes oči a on se konečně uvolnil. Zatímco spal, slyšela, jak mu kručí v žaludku hladem.
Z očí jí kanuly tiché slzy, když rukou přejížděla po nových jizvách na jeho hrudi a pažích. Přes otisky rukou, řezné rány a modřiny, všechno čerstvé a hojící se, svědectví o nočních můrách, kterými prošel.
Sám.
Apollo ho předal jeho nepřátelům, kteří se chtěli pomstít nejen jemu, ale všem jeho lidem...
Jak mohl ten prohnilý bastard udělat něco tak chladného?
Koneckonců je tímhle ale vina ona. Odešla od něj a pokračovala ve svém životě.
To nebyla celá pravda. Postrádala ho každou minutu každého dne. To proto ho nezkontrolovala. Příliš se bála znovu ho vidět. Protože v srdci věděla, že jestli ho uvidí, nedokáže ho nechat být.
A to bylo v pořádku.
Tohle byl nejobtížnější rok jejího života. Každý den když vstala, si myslela, že to bude snadnější, ale místo toho to bylo obtížnější. Vědomí, že byl tam venku a ona za ním nemohla jít...
Bylo to učiněné peklo.
Navzdory zdravému rozumu si lehla do postele a přitulila se k jedinému muži, kterého kdy milovala. A s každým spatřením jeho zranění se nenáviděla za to, že dovolila, aby se mu tohle stalo.
On by ji nikdy takovému osudu dobrovolně neponechal. Nikdy by z jejího života z žádného důvodu neodešel...
Byla bohyně. Věděla, jak opuštěný bude, a co udělala?
Nechala ho nechráněného ve světě, který ho nenáviděl.
„Je mi to líto, Styxxi.“ Ale to nic neměnilo na hrůzách, které přetrpěl a přežil kvůli její bezcitné nedbalosti. „Dám to pro tebe do pořádku. Ať to stojí cokoliv.“ Ačkoliv neměla ponětí, jak to udělá. Apollo bude zuřit, až zjistí, že si Styxxe přivlastnila. Technicky pořád patří jemu.
A vědomí toho, že se její vlastní panteon zúčastnil Styxxova zneužívání...
Že dovolil, aby tu byl držen a mučen pro zábavu.
Stačilo to k tomu, aby se postavila na stranu Apollymi. K čertu s nimi se všemi! Jak mohli být tak neskutečně necitelní?
Jedna věc byla jistá, neměla v úmyslu pomoct jim ulovit Apostolose. Pro ni za ni klidně mohli všichni shořet.
Zasloužili si to za to, co udělali tomu slušnému muži, jehož jediným zločinem bylo to, že za svůj vlastní lid bojoval ve válce, kterou začal ten její.
Bethany kolem něj ovinula paže a přála si, aby mu to všechno mohla vymazat z paměti. Ale ona tuhle moc neměla.
A poprvé za rok byla konečně šťastná, když se k ní tulilo jeho hřejivé, dlouhé, tvrdé tělo, zatímco vdechovala jeho ostrou, mužnou vůni. To jediné, co chtěla, bylo slyšet ho říkat to, co jí říkával kdykoliv od sebe byli dlouho odloučení, „Chyběla jsi mi s každým úderem mého srdce.“
Nejspíš už jí to nikdy neřekne. A kdo by ho za to mohl vinit? Zradila ho tím nejhorším způsobem.
Dokázala by tohle odpustit?
Ne, nedokázala. Za nic na světě.
Bylo to hanebné a kruté. Zavřela oči, vzala jeho hlavu do dlaní a položila mu dlaň na příšernou modřinu na jeho tváři. „Nikdo už ti znovu neublíží, akribosi. Nedovolím jim to.“


***

Styxx se zhluboka nadechl a povzdechl si. Musím snít. I když byl hladový, bylo mu příliš teplo a pohodlně. Víc než jen to. Cítil proti svému tělu křivky a vůni sladkého eukalyptu a lilií, po které toužil víc než po čemkoliv jiném.
Hrdlo mu sevřely neprolité slzy, zatímco čekal, až to všechno zmizí a on se znovu ocitne ve své špinavé díře, připoutaný ke zdi.
Na to myslel, dokud se tělo vedle něj nepřekulilo a nevtlačilo mu koleno do rozkroku.
Sykl bolestí, otevřel oči a spatřil zlato zelený pohled, který zrcadlil jeho vlastní šok. Celou minutu se nemohl pohnout, zatímco čekal, až zmizí.
„Beth?“
Bethany ztuhla, když ji zachvátila úzkostná touha, která ji sežehla. Musela usnout vedle Styxxe... což jí navrátilo její skutečný vzhled.
A jelikož byli v jejím chrámu, pořád měla svůj zrak.
Měla bych odejít. Ale nemohla. Ty modré oči jí znemožňovaly jakýkoliv pohyb.
„Ahoj,“ vydechla.
Zíral na ni, jako by byla poslední pochoutkou na světě, a on nejedl už rok nebo víc. Než se mohla pohnout, pomalu přiblížil svoje rty k jejím.
Bethany zasténala nad tím, jak dobře chutnal. Převalil ji na záda, zatímco prohloubil polibek a způsobil tak, že se jí zatočila hlava. Vždycky skvěle líbal, ale tohle...
Proti tomu se zdály být všechny jeho předchozí polibky cudné.
Styxx zavřel oči, když její jazyk tančil s tím jeho a její vůně mu plnila hlavu, dokud z ní nebyl opojený. Ty víš, že to není skutečnost. Je to trik...
Ale znal její chuť. Její vůni. To, jak se ho držela. Jak tohle může být trik? Zabořil jí tvář do ohbí krku a nechal hrůzu loňského roku zmizet. Když byla v jeho náruči, bylo to skvělé. A když se ho dotkla, roztřásl se.
„Chyběl jsi mi,“ vydechla mu do ucha.
„S každým úderem mého srdce,“ zašeptal jí na oplátku.
Bethany se dusila vzlyky, když k ní přitiskl své dlouhé tělo. Sklonil hlavu dolů a vsál její ňadra. Vzala jeho hlavu do dlaní, zabořila mu ruce do jeho jemných, zlatých vlasů.
„Prosím, buď skutečná.“ Jeho drsná, úpěnlivá prosba ji mučila.
Vina ji zasáhla tak silně, že se sotva mohla nadechnout. „Jsem skutečná.“
Položil jí hlavu na břicho a vzal ji do náruče. Jeho horké, tiché slzy ji pálily, když dopadaly na její kůži. Držel se jí, jako by byla jeho záchranné lano. Jako by mu byla nevýslovně drahá.
Pak se natáhl, vzal ji za ruku a přitiskl si ji k tváři. Výraz na jeho tváři s jakým si vychutnával její dotek, jí lámal srdce.
Pak se od ní odtrhl a odtáhl se. „Jen mě zabij... prosím.“
„Styxxi -“
„Ty nejsi moje Beth,“ zavrčel zuřivě.
Po tváři mu skanula další slza. Škubl hlavou a zařval bolestí. „Chtěl jsi mě zlomit, ty bastarde! Dobrá! Jsem zlomený!“ zařval, pak ztišil hlas a zašeptal. „Jsem zlomený.“ Bolest v jeho tváři, když se na ni díval, ji rvala na kusy. „Prosím, tohle mi nedělej. Raději mě bij a znásilňuj, než abys proti mně používala moji Bethany.“ Natáhl se k ní a sevřel ruku v pěst.
Opustil postel, sklouzl na podlahu a stočil se do klubíčka. Zakryl si hlavu pažemi.
Klekla si vedle něj a prohrábla se mu vlasy. „Styxxi... jsem to já.“
Odmítal se na ni podívat. „Ne. Moje Beth mi neříká Styxxi... ona není tím, kdo mě nenávidí.“ Ovinul dlaně kolem jejího náhrdelníku a vzlykal jako by bylo jeho srdce stejně rozdrcené jako to její. „Prosím, nenič tu jedinou dobrou věc, kterou jsem kdy poznal. Udělám, cokoliv řekneš. Jen nešpiň její památku. Je to všechno, co mi zbylo.“
„Dobrá.“ Políbila ho na hlavu a pak od něj ustoupila. „Odpočineš si a já se vrátím později.“
Sklouzl zpátky na podlahu, do rohu, jako zpráskaný pes.
Bethany pomalu vstala, zatímco se její vztek ztrojnásobil. V mysli ho viděla takového jaký býval. Pyšného. Divokého. Vzdorného.
Ochranářského.
A teď byl úplně na kusy.
Je to moje vina. Tohle všechno. Věděla, jak byl osamělý. Jak ochotný byl vzdát se všeho, co měl, dokonce i trůnu, aby byl s ní, chudou slepou rolnickou dcerkou.
Pro dobro své rodiny, pro dobro svých lidí, ho nechala jít. Dala jim všem přednost před ním, a jak se jí za to odvděčili?
Znásilnili a zničili tu jedinou věc, kterou kdy milovala. Rozervali ho na kusy a smáli se, když to dělali.
Vztek jí zatemnil zrak, když vyrazila za Archonem. Byl sám ve svém vlastním chrámu, používal sfora, a pokoušel se najít dítě, které, jak doufala, ho zabije.
Přinutila se vypadat klidně, když se k němu pomalu blížila. „Víš, že byl princ Styxx v Aerynu?“
„Co?“ Ve skutečnosti jí vůbec nevěnoval pozornost. „Co jsi říkala?“
„Ptala jsem se tě, jestli sis byl vědom toho, že prince Styxxe zadržovala Atlantská královna.“
Archon si posměšně odfrkl. „Žila jsi v jeskyni? Je tu už několik měsíců hlavní atrakcí.“
„Ne v jeskyni ne. Hledala jsem Apollymina syna.“ Vlastně dělala všechno, co mohla pro to, aby se držela dál od Atlantidy a nemyslela na všechny ty pokusy o zabití Styxxe, když napadl její vlast. Díky otcově moci, že jí zabránila udělat tu největší chybu v jejím životě.
Archon konečně vzhlédl a věnoval jí plnou pozornost. „Bohužel už není ani zdaleka tak divoký, jako když ho sem přivedli poprvé, ale jestli se s ním chceš pobavit, pořád stojí za trochu smíchu.“
Její žaludek se jí díky těm hrubým slovům obrátil naruby. „Co všechno jste mu udělali?“
Archon se opřel, jak o tom přemýšlel. „Apollo ho nechával kolovat po Olympu, dokud na to nepřišla Athéna a nezatrhla to. Pak ho přivedl sem pro naše pobavení.“
Ta slova ji zasáhla jako rána. „Jaký druh pobavení?“
„Co myslíš, že jsme mu udělali? Vedl armádu do naší země, zabíjel naše měšťany a smrtelné rodinné příslušníky. Nemohli jsme ho nechat nepotrestaného. Když už nás začal nudit, hodili jsme ho královně jako Apollův dar a ona ho dala do arény kvůli boji a dalším opravdu kreativním věcem, aby její lidé a vojáci mohli dát najevo rozhořčení nad ním a ostatními Řeky.“
„A nikdo v Didymosu si nevšiml jeho nepřítomnosti?“
„Ne. O to se postaral Apollo.“
Vážně chce vědět víc, než jí už Blbý a Blbější řekli? „Postaral se o to. Jak?“
Archon pokrčil rameny. „Nevím. Nezajímá mě to. Tak proč kvůli němu ten výslech?“
„Až do dneška jsem nevěděla, že je tady.“
„Och. No, jestli máš zájem, možná se budeš chtít zúčastnit dnešního zápasu. I když je ve stavu v jakém je, pořád se snaží odrážet útočníky, dokud se jim ho nepodaří dostat do pasti, nebo dokud nevypustí psy nebo kočky, kteří ho složí k zemi. Je mnohem zábavnější sledovat to, když víš, že nemůže vyhrát, ať dělá, co dělá. Přesto se pořád snaží vyhrát. Je to zvláštní, no vážně. Lidé a Apollité sází na to, jak dlouho vydrží. Pak na konci nechají dav stanovit trest za jeho zločiny.“
„Jaký trest?“
„Buď je odsouzen k bití, nebo slavnostně znásilněn pro zábavu davu.“
Dech jí unikl z plic. Těžce. Stálo ji všechny její síly nezaútočit na Archona. „A ty to shledáváš přijatelné u muže, který odmítl ublížit našim nevinným lidem? Tomu, který použil svoje vlastní vojáky k tomu, aby se ujistil, že Atlanťanky nebudou znásilňovány, zatímco tu Řekové bojovali?“
Nevzrušeně pokrčil rameny. „Naši lidé jsou těmi, kteří rozhodují o trestu. Ne já. Nejsem tu proto, abych zasahoval do jejich zábavy po té hrůze, kterou je provedl.“
„A jak dlouho myslíš, ž tenhle trest bude trvat?“
„Promluv si s jeho majitelem. Znovu ti opakuji, že nebudu zasahovat kvůli kusu hovna, který pro mě nic neznamená.“
Ale něco znamená pro mě...
Bethany napočítala do deseti a pak se přinutila odejít, než podlehne nutkání odstřelit Archona rovnou tam, kde právě sedí.
Místo toho šla do Didymosu, aby se podívala, co se stalo během toho roku její obrovské pitomosti. Jak je možné, že je Styxx pryč z domova rok a nikdo si toho nevšiml?
Ano, porušovala tím všechny druhy dohod, úmluv a nařízení, ale bylo jí to úplně jedno. Tolik toužila po krvi...
Bethany zamířila do paláce, pak se ale zarazila. Galen by byl tím, kdo by ho postrádal. Jestli někdo ví, že je Styxx pryč, bude to jeho jediný přítel a učitel. Takže šla do kasáren, kde našla starého muže v jeho ubikaci.
Přestrojila se za didymosského vojáka a vstoupila. „Kde je princ Styxx?“
Galen unaveně vzdychl. „Nevím. Už dlouho jsem ho neviděl.“
Použila svou moc, aby ho donutila vyjevit to, co má na mysli. „Jsi v pořádku, mistře Galene?“
„Ne tak docela, ale nejsem to já, o koho mám strach. Princ není v pořádku od doby, co ho opustila jeho žena.“
„Jak to?“
Galen si ztěžka povzdychl. „Vím, že válka často lidi mění, a ztráta někoho, koho miluje... ale už to není ten stejný chlapec jako ten, kterého jsem cvičil. Spíš to vypadá, jako by ho něco posedlo. Jako by jeho tělo ovládal démon. Ale o tom ani slovo. Nechci se dívat na to jeho návrat do Dionýsova chrámu. Ne potom, co mu udělali, když tam byl minule.“
V tu chvíli přesně věděla, co Apollo udělal. Jen nevěděla proč. Hněvivě opustila Galena a zamířila do paláce, kde našla ‚Styxxe‘ jak se směje se členy senátu. Okamžitě vycítil její cizí božskou moc a obrátil k ní veškerou pozornost.
Bethany zakývala prstem.
‚Princ‘ se omluvil a připojil se k ní v chodbě. Když byli mimo dohled ostatních, změnila ho Bethany v Poenu – řeckého ducha pomsty – a mrštila olympskou démonkou proti zdi. „Proč se vydáváš za prince?“
Poena pokrčila rameny. „Apollo mi to řekl, zatímco princ podstupuje svůj trest.“
„Za?“
„Hybris.“ (pozn. překl. Hybris znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost.)
Hybris? Vážně? U Řeckých bohů to byl největší hřích, jaký mohl smrtelník spáchat, a ona si nedokázala představit, že by si o sobě někdo tak pokorný, jako byl Styxx, mohl myslet, že je bůh nebo víc než některý z nich. „Vůči komu?“
„Předpokládám, že vůči Apollovi, jelikož to byl on, kdo mě kvůli tomuhle předvolal.“
S každým dalším vysloveným slovem, se Bethanin vztek ztrojnásobil. „A kde je Apollo teď?“
Poena pokrčila rameny.
Bethany ji chytila pod krkem a přitiskla ji ke zdi. „Přiveď mi ho. Budu v jeho chrámu tady ve městě. A jestli si ceníš své existence, už nebudeš předstírat, že jsi Styxx ani jediný den.“
„Promiň?“
„Ach, ty mrcho, prosím, dej mi důvod. Právě teď jsem připravená přivolat každého Olympana a Titána a otevřít plechovku s egyptskými nakopávači prdelí. Nebo ještě lépe, jak si myslíš, že řecký lid zareaguje, když jim řeknu, jak jejich bohové bezstarostně dovolili, aby jejich milovaného řeckého hrdinu celý rok nespravedlivě trestali jejich nepřátelé? Kolik z nich si myslíš, že přivedu do našeho pantheonu?“
„To by ses neopovážila.“
„Vážně, právě teď na mě ještě tlač. Přiveď ke mně svého pána a pohni si.“ Bethany se přemístila přímo do Apollova chrámu... což by mohlo být považováno za válečný akt.
Ráda by rozpoutala válku, i kdyby v ní musela bojovat samotná.
Znechuceně prošla kolem otevřeného prostoru a zašklebila se na oltář, na kterém lidé nabízeli Apollovi oběti za shovívavost, kterou ten bezcenný hajzl naprosto postrádal.
„Co tady děláš?“
Bethany se otočila a postavila se k němu čelem. „Jsem moc ráda, že jsi mě nenechal čekat.“
Apollo na ni zíral. „Měla ses se mnou setkat na Atlantidě. Ne tady.“
„Kdyby mi to bylo líto, omluvila bych se. Ale tohle je jen zdvořilostní návštěva. Chci ti dát vědět, že jsem osvobodila Styxxe z tvojí pekelné díry.“
Apollo zavrtěl hlavou. „To nemůžeš. Není tvůj.“
„Beru to tak, že jsi ho dal pryč.“
„Nedal jsem ho tobě.“
„Předhodil jsi ho mým bratřím, aby ho mučili,“ připomněla mu. „Takže si ho můžu vzít.“
„Ne pokud nechceš válku.“
„Vážně?“ ušklíbla se na Apolla. „Začneš válku kvůli pouhému smrtelníkovi?“
„Proč ne? Začal jsem ji i pro méně. Kromě toho ještě nedostal svou lekci.“
„A jaká lekce to má být?“
Apollovy oči zaplály hněvem. „Sklonit se před svými bohy a projevit nám náležitou úctu.“
Hořce se zasmála. „Zbláznil ses? Skoro jsi ho zabil. Je sotva člověk po tom všem, čím jsi ho nechal projít.“
Apollo necítil žádné výčitky. „A co?“
„Je to princ, Apollo. Dědic. Jeden z tvých lidí.“
„A oba, on i jeho bratr proti nám spáchali hybris.“
Ztuhla, když uslyšela něco, o čem se před ní Styxx nikdy nezmínil. „Bratr?“
„Ano. Ta mrňavá děvka spí s mou sestrou.“
„A ty spíš s jejich. V čem je problém?“
Apollo vyslal do místnosti záblesk energie. Tak násilnický, že jí rozvířil její černé vlasy. „Problém,“ zařval, „je to, že jsou to vyškolené kurvy!“
„Pak tedy obrať svůj vztek k jeho bratrovi,“ procedila mezi zuby.
„Och, věř mi, že jsem to udělal. Ale přesto jsem s ním ještě neskončil. Ne za všechny ty zločiny, které proti mně Acheron spáchal.“
„Když se bavíš pomstou proti jeho bratrovi, nech Styxxe jít.“
Apollo se na ni zašklebil. „Tohle se tě netýká. Proč jsi ještě tady? Když jsme uzavírali naši dohodu, řekla jsi mi, že je ti jedno, co se Styxxem udělám.“
A ta slova jí projížděla jako střepy skla. Byla hloupá a bezohledná.
Bohužel ale nemohla říct Apollovi pravdu, protože by jinak použil Styxxe proti ní. Což by pro Styxxe nevěstilo nic dobrého.
Takže si zvolila méně důležitý důvod. „To proto, že jsi ho přivedl k našim břehům. Teď se mě to týká. Jsem bohyní odplaty a poznám, když si někdo zaslouží být potrestán. Choval se k mým lidem čestně. Nedovolím, aby ho ponižovali na atlantské půdě.“
„Dobrá, pošli ho domů. Budu ho ponižovat tady.“
No jasně, přesně tohle chtěla...
Vlastně ani trochu.
Bethany se chtělo zaklít nad pastí, do které se nechala chytit. Ale nemohla dovolit, aby byl Styxx dál zraňován. Ne po tom všem. „Nechám ho jít.“
„Co dělám v Řecku, není tvoje věc.“
„A co já dělám tvým Apollitům na Atlantidě není zase tvoje... ach, a tenhle seznam zahrnuje  také všechny Apollity, kteří jsou v Řecku... jako třeba tvůj syn, Strykerius, a jeho děti.“
Z tváře se mu vytratila barva. „Toho by ses neodvážila.“
„Prosím, zkus to.“
Apollo na ni zavrčel. „Pořád Styxxe vlastním.“
„A já chci, abys ho propustil.“
„Ne.“
„Ne?“ zopakovala nevěřícně.
„Třikrát se mi postavil. Bezostyšně a bez výčitek vědomí. Nedovolím člověku, aby tohle dělal, o nic víc, než bys to dovolila ty. Než tohle začalo, řekl jsem mu, že nepřestanu, dokud mě o to nebude prosit. Což neudělal. Před třemi dny se mi vysmál do tváře a odmítl se nechat vyléčit. Řekl mi, že si to nesmírně užívá a nemá v úmyslu požádat mě ani o hovno, takže jsem si řekl, že ho nechám na pospas jeho nesmírné zábavě.“ Apollo na ni zíral, jako by ona byla tím, kdo se mu vysmívá. „Nepřestanu, dokud mě nepoprosí, jak by jako zkažený člověk měl!“
Bethany zavrčela nad tvrdohlavostí těch dvou. Prosit neměl Styxx v povaze, a ani by to tak nemělo být. Byl princ a hrdina.
„Nepotrestal jsi ho už dostatečně?“
„Řekl mi, ať mu udělám to nejhorší, co dokážu. Jen mu dávám to, o co si řekl.“
V tu chvíli chtěla uškrtit Styxxe za to, že je tak paličatý. Ale jeho vzdor a síla byly součástí toho, co na něm milovala nejvíc.
Ale ne dneska. Dnes chtěla zabít Apolla i Styxxe.
Zírala na Řeka, který ji skutečně vytáčel. „Jsi příšerný debil.“
„A ty ne? Řekni mi, Bet’anyo, soucítíš s těmi, které tě tvůj pantheon vyšle potrestat?“
„Pro tvoji informaci, ano. Nenásleduji slepě něčí rozkazy.“
„Bohužel pro tebe, to na tom nic nemění. Označil jsem ho a označený taky zůstane.“
„Dobrá. Teď uvažujme o tom, že tvého syna a vnuky označím... zase já.“ Otočila se k odchodu.
„Cože!“ zařval Apollo.
Usmála se na něj. „Až budeš připravený obchodovat, dej mi vědět.“
„Buď opatrná s tím, co uvádíš do pohybu, děvče.“
„Ty jsi ten, kdo by měl našlapovat opatrně, chlapče.“ Zkrátila vzdálenost mezi nimi, aby jasně viděl, jak moc vážně tuhle záležitost bere. „A pamatuj na to, kdo je můj otec. Tvrdíš, že tvou matkou je Isis. Já moc dobře vím, jak to je. Set je můj otec, což je nesporné, a na rozdíl od tvého přizdisráčského pantheonu, on zabíjel a mrzačil bohy. Nejen, že jsem zdědila jeho moc, ale také jsem čirou náhodou holčičkou, kterou zbožňuje. Jeho jediné dítě. Když jsem se narodila a Archon mu odmítl dovolit, za mnou chodil, on sám vstoupil s Atlanťany do války a řezal je hlava nehlava, dokud Archon nesouhlasil s tím, že mě můj otec může navštěvovat, kdykoliv jen bude chtít. A i když nemám ve zvyku utíkat se svými problémy za tatínkem, tentokrát to udělám. Jsi na to připravený, Řeku?“
Světlo v Apollových očích jí řeklo, že by ji chtěl prohodit zdí. „Dobrá, chceš, aby byl volný? Dostaň ho na kolena a přinuť ho mě odprosit. Teprve tehdy ho propustím.“
„Přísahej.“
„Přísahám při řece Styx, že pokud padne na kolena a poprosí mě o odpuštění, vzdám se jeho vlastnictví.“
Kývla na něj a odešla, aby se vrátila do kasáren, kde Galen právě ostřil svůj meč. Tentokrát se tam objevila jako Athéna.
Okamžitě před ní poklekl. „Má paní.“
Bethany se nenáviděla za ten podvod, když ho vzala za ruku a vytáhla ho nohy. „Je tu někdo, koho oba milujeme a kdo nás potřebuje, Galene.“
„Styxx?“
Přikývla. „Ten muž, kterého jsi tady minulý rok vídal, nebyl on. Tohle je podvodník, kterého sem poslali bohové, aby mu zničili život.“
„Věděl jsem to... vím, že by můj princ nebyl tak hrubý a krutý.“ Rozšířily se mu nozdry. „Apollo, ty bastarde.“
„Ty to víš?“
„Měl jsem podezření. Otravoval prince ode dne, kdy Styxx zabil v bitvě jeho vnuka.“
„A teď se mu za to velice ošklivě mstí. Vzhledem k tomu, že Styxx nebyl doma a nikdo jiný, než my tři to neví, nechci ho brát rovnou do paláce. Musí být někde s někým, komu můžu věřit, že mu pomůže znovu si zvyknout na svobodu. Potřebuje čas, aby se fyzicky uzdravil z toho, co mu udělali.“
„Udělal bych pro svého prince cokoliv.“
Vděčně na starého muže kývla. „Přivedu ti ho zítra, ale musíš vědět, že se hodně změnil.“
„Děkuji vám, bohyně.“
Pohladila ho po ruce a vrátila se do svého chrámu.
Když vyrazila do své ložnice, zachytila v černém mramoru svých zdí svoji skutečnou podobu. Styxx nepřijal příliš dobře, když ji viděl jako Bethany a to poslední co chtěla, bylo mu ublížit ještě víc. Polkla a znovu se proměnila v blond Apollitku. Pak otevřela dveře.
V první chvíli ho neviděla. Pak si uvědomila, že jsou dveře na balkon otevřené a věděla, že je pryč.
Zatlačila do dveří a uviděla ho, jak sedí v koutě s nohama přitaženýma k hrudi a pažemi ovinutými kolem nich. Vypadal mnohem zranitelněji, než jak ho kdy viděla, když zíral do údolí. Byl tak nehybný, že vypadal spíš jako socha než jako divoký princ válečník.
„Styxxi?“
Nic neřekl, ale podíval se na ni. Pomalu k němu zamířila.
Zůstával nehybný a ostražitě ji pozoroval.
„Tvým jménem jsem se dohodla s Apollem na tvém propuštění.“ Poklekla vedle něj. „Chce, abys ho o to požádal. Na kolenou. Uděláš to?“
Hořce se ušklíbl, jako by jí vůbec nevěřil. „Jistě. Proč ne? Co na tom teď záleží?“
Natáhla se, aby mu odhrnula vlasy.
Chytil ji za ruku a zastavil ji dřív, než se ho dotkla. Sebenenávist a hanba v jeho očích se jí zabořila až na dno duše. „Jaký poplatek ti dlužím za tvou službičku, bohyně? Chceš mě taky ošukat? Na veřejnosti nebo v soukromí? Nebo bys byla raději, kdybych ti zaplatil krví? Nabídl bych ti svou duši, ale ta už je zatracená.“
Nic z toho nechtěla. Nebylo to to, co postrádala. „A co tvoje srdce?“
Podíval se na náhrdelník ovinutý kolem jeho zápěstí a trhl sebou. „To jsem dal pryč už dávno. Bylo rozdrceno a zlomeno. Nic dalšího ti nabídnout nemůžu.“
„Můžeš mi dát své přátelství?“
Styxx pomalu zamrkal, než pohlédl stranou. „Vůbec tomu slovu nerozumím.“
„Ani trochu?“
Zavrtěl hlavou.
„Pověz mi o ženě, která vlastní tvé srdce. Dokážeš jí někdy odpustit, že ti ublížila?“
„Na tom nezáleží.“
To nebyla tak docela pravda. Jí na tom hodně záleželo. „Proč?“
Znovu se stáhl do sebe.
Bethany se ho chtěla dotknout, ale věděla, že on to tak nechce. Ne po tom, jak ho všichni zneužili. „Proč mi neodpovíš?“
„Co chceš, abych řekl, akra?“
Trhla sebou při atlantském výrazu, který znamenal „paní a vládkyně.“ Byl to výraz otroků. Oslovovali tak své majitele.
„Jsem jen děvka a pes. Na nikom mi nezáleží a nic necítím.“ Jeho emocí prostý hlas jí rval srdce.
Záleží ti na mě...
Její pohled padl na jizvy, které křižovaly celé jeho tělo. Ke značkám, které se táhly po jeho levém boku od podpaží ke stehnu. Pak pohlédla na zubatou jizvu nad jeho srdcem, kterou vždycky líbala. Matka ho bodla, když jí dal svůj dar.
Kolikrát jen mu řekla, že mu nikdy neublíží a přesto na něm napáchala víc škody, než všichni ostatní. Odešla a opustila ho, i když věděla, že nemá nikoho, kdo by ho miloval a utěšoval.
Nemám právo žádat ho o odpuštění.
Zacházela velice neopatrně se vzácným darem, který jí dal. S jeho srdcem.
Po tváři jí skanula slza, když si vzpomněla na to, jak jí poprvé řekl, že ji miluje.
Seděla u potůčku stočená v jeho náruči. Vzal její ruku do své a přitáhl si ji ke tvaru egyptského srdce, který měl uprostřed hrudi.
„Hectore, co to děláš?“
„Dávám ti své srdce, má paní, ale prosím, buď k němu něžná. Je úplně nové a nepoužité.“
„Jsi bláhový... úžasný, ale bláhový.“
„Dokud ti dokážu na tváři vyvolat úsměv, vždycky budu blázen do ženy, kterou miluji.“
„Ty mě miluješ?“
„Stejně jako úplněk miluje noc. Vždycky budu poblíž, ale zářit budu jen ve tvé přítomnosti. Nezáleží na tom, kam půjdeš, budu tě následovat, dokonce i kdyby to byly miliony mil.“ Držel si její ruku na hrudi, aby cítila, jak mu buší srdce. „Tahle moje část nikdy nebude patřit nikomu jinému. Nedávám dary lehce a nikdy je neberu zpět.“
Ten den se zdál být staletí starý, přesto si sotva dokázala představit, o kolik horší je to pro něj.
„Můžu ti něco přinést, výsosti?“
Zamračil se, jako by její otázce nerozuměl. 
„Kdybych ti přinesla jídlo, snědl bys ho?“
Zase žádná odpověď. Tak mu přivolala mísu jablek a postavila ji vedle něj. Za srdce ji vzaly hořkosladké vzpomínky, když jí přišlo na mysl, jak často jí nosil jablka, když se scházeli. Použil svou dýku, aby je rozkrájel na plátky a pak ji jimi galantně krmil.
„Proč máš tak rád jablka?“
Nejprve si myslela, že jí neodpoví, ale pak zašeptal: „Snadno se přenáší.“
„To je jediný důvod?“
Polkl, ale pořád se odmítal setkat s jejím pohledem. „Když jsem byl dítě, otec mě posílal do postele bez večeře, kdykoliv jsem ho zklamal. Což bylo často. Takže mi můj bratr tajně nosil jablka, než jsem šel spát. Připomínají mi, jaké to je mít někoho, kdo mě miluje.“
Ta slova z ní vyrazila vzlyk. „Ale nikdy jsi o svém bratrovi nemluvil.“
Hořce se zasmál. „Není proč. Teď mě nenávidí.“
„Proč?“
„Acheron si myslíš, že protože on je ten špatný, já musím být ten dobrý.“
„Copak tvůj bratr nevidí pravdu?“
„Lidé si vytváří svou vlastní realitu, bohyně. Nenávidíme a milujeme z důvodů, které jsou známy jen nám samotným.“
Tohle jí na něm chybělo nejvíc. Jeho srdce a jeho inteligence. Strávili bezpočet hodin rozmluvami o myšlenkách a lidské přirozenosti. Filozofii. Dokázal s ní mluvit v mnoha jazycích a kdykoliv se potýkala s nějakým řeckým slovem, mohla použít egyptštinu nebo atlantštinu a on jej pro ni přeložil.
„Pořád jsi mi nesdělila svoji cenu, bohyně.“
Přivolala pro něj talíř masa, ovoce a chleba a pohár vína. „Sněz to kvůli mně.“
Ačkoliv slyšela, jak je hladový, zaváhal. Drazí bohové, co dělali s jeho jídlem, že se tak bál nějaké si vzít?
Oči mu potemněly smutkem a rezignací. Zvedl plátek zvěřiny a snědl ho. Když si byl jistý, že je to bezpečné, zapomněl na dobré způsoby a vrhl se na zbytek jídla. Trhla sebou při pohledu na to, jak její kultivovaný, důstojný princ jí jako vzteklé zvíře.
Vymetl celý talíř. Nezbyl ani drobeček.
„Chceš víc?“
Zavrtěl hlavou a olízal si prsty.
„Jsi si jistý?“
Náhle si uvědomil svůj nedostatek slušnosti a sáhl po ubrousku, aby si otřel ruce a ústa. Vypadal tak unaveně a poraženě. Chtěla ho objímat a utišit jeho bolest.
Když o chvilku později zívnul, zamračila se, když zachytila podivný záblesk něčeho... „Co to je?“
Vrátil ji zamračení. „Co?“
„Otevři ještě pusu.“
Udělala to a její srdce sebou škublo. Někdo mu propíchal střed jazyka řadou drobných kuliček. Při tom pohledu se jí zastřel zrak. Na Atlantidě bylo běžnou praxí tohle dělat sexuálním otrokům.
„Kdo ti to udělal?“
Hanba v jeho očích, vyvolala v jejích vlastních slzy. „Apollo, když mě vzal na Olymp.“
Cítila je už předtím, když ji líbal a sál jí ňadra, ale tehdy si neuvědomila, co jsou zač. Když to teď věděla, toužila po krvi. „Chtěl bys, abych je odstranila?“
„Tvá vůle je i moje, akra.“
Bethany se dotkla jeho rtů a použila svou moc, aby je nechala se rozplynout.
Styxx ji vzal za ruku a přitiskl si její zápěstí k nosu. „Voníš jako moje Bethany.“
„Já jsem tvoje Bethany.“
Zavrtěl hlavou a pustil ji.
S povzdechem vstala a natáhla k němu ruku. „Pojď, výsosti. Vypadáš, jako bys měl omdlít.“
Vstal, aniž by se jí dotkl a následoval ji k posteli. Strčila ho do ní a začala mu broukat.
Styxx si přitiskla dlaně k uším. „Proč se mi vysmíváš?“
„Vysmívám? Čím?“
„Prosím, strč mě zpátky do arény. Už tady nechci být.“
Byla ohromená. „Raději bys byl připoutaný jako zvíře, než aby sis odpočinul v mojí posteli?“
Přikývl.
„Proč?“
„Nechci si připomínat to, co je pro mě navždy ztracené. Už tak to dost bolí, aniž bys to musela ještě zhoršovat.“ Surové slzy v jeho hlase ji zabolely, když si uvědomila, že cokoliv udělá, mu ji připomíná, což ho zraňuje.
„Dobrá. Nebudu tedy zpívat. Nechám tě se v klidu vyspat.“ Což se ale snadněji řeklo, než udělalo. Protože on nespal klidně. Místo toho sebou házel a kroutil se, jak ho mučily noční můry. Ty teď byly mnohem horší, než to bylo tehdy, když si zdříml v jejich domku.
A i když bylo zlé vidět jeho bolest, mnohem hlouběji se do ní zařízlo, když začal ve spánku volat její jméno. Nemohla to vydržet, proto si vedle něj sedla na postel, zatímco trhaně odpočíval a mumlal srdcervoucí „Bethany.“
„Pst,“ vydechla mu do ucha a pokoušela se ho upokojit. Použila svou moc, aby ho probudila dost na to, aby viděl, že je v její náruči, ale ne natolik, aby ji odstrčil.
„Bethany?“ vyslovil její jméno jako modlitbu.
Položila mu ruku na tvář. „Chyběl jsi mi můj Hectore.“
Zavřel oči, zabořil jí tvář do vlasů a nadechl se. Okamžitě ztvrdl. Rozšířily se jí zorničky, když na stehně ucítila jeho penis. Zapomněla, jak je velký.
„A myslím, že já jsem ti taky chyběla.“
Odpověděl jí polibkem tak žhavým, že ji zanechal bez dechu a celou zesláblou. V zoufalé snaze ho potěšit, si prolíbávala cestičku přes jeho nahé tělo. Bylo strašně zvláštní konečně vidět tělo, které znala tak důvěrně jako své vlastní.
Nebo si to alespoň myslela.
Zamračila se a přejela rukou po jemných, krátkých chloupcích v jeho rozkroku, kde uviděla značku, která ji neuvěřitelně rozzuřila. Ruka se jí třásla, když se dotkla označení otroka. Zaskřípala zuby. Už tak bylo dost špatné, že ho zneužívali jako děvku, ale označit ho tak...
To bylo neuvěřitelně kruté.
Proč jsem s ním neodešla před všemi těmi lety, když mě o to požádal?
Zachránilo by ho to před spoustou bolesti a ponížením. Spoustou utrpení. Právě teď mohli být někde v malém domku s dítětem...
Jen oni tři.
Místo toho si vybrala povinnost a závazek a nechala ho v rukou lidí, kteří na něj pohlíželi jako na slabocha.
Jak ti tohle můžu někdy vynahradit?
Můžu ti to vůbec nějak vynahradit? Nevěděla to, ale byla odhodlaná se o to pokusit.
Styxx zavrčel, když ho Bethany vzala do úst. Točila se mu hlava. Už to bylo tak dlouho, co naposledy cítil její drahocenné pohlazení. Tak dlouho, co se ho vůbec dotkly milující ruce. Je tohle skutečné? Připadalo mu to tak, přesto se to zdálo být spíše snem.
Potřeboval ale, aby to bylo skutečné. Jen na chvilku. Po dobu jednoho úderu srdce.
Neopouštěj mě znovu.
Když ho Bethany opustila, chtěl ji zpátky tam moc, že když mu vzali jeho náhrdelník, měl pocit jako by mu někdo urval končetinu. Nic ho hůř nezranilo.
A když se ho dotkla, zaplavily ho vzpomínky. Byly tak bolestivé, že hrozilo, že mu rozervou duši na cáry. Ale její dotek ho nějak připoutal k současnosti a přinutil je ustoupit.
Na chvíli zapomněl na všechno vyjma těch překrásných odpolední, kdy nebyl princem Styxxem. Kdy byl jen on a překrásná žena, která mu věnovala smích uprostřed krutého Tartaru. Někdo, kdo ho naučil smát se a z něčeho se těšit.
Někdo, kdo ho naučil naději a lásce.
Chvěla se mu brada, zatímco se jím šířila rozkoš. I když byla její ústa skvělá, nebylo to to, co chtěl.
„Drž mě, Bethany,“ vydechl.
Líbala ho a postupovala po jeho těle zase vzhůru. Styxx prudce vydechl, než vzal její hlavu do dlaní a políbil ji.
Překulil se a položil se na ni, zatímco roztáhla nohy v pozvání. Vzal její ruce do svých a políbil ji do dlaně, než do ní vklouzl.
Bethany zasténala kvůli tomu, jak dobré to bylo. Zdálo se to jako věčnost, co ho naposledy držela. Během minulého roku si na tohle nedovolila vzpomínat. Bylo to příliš bolestné.
Ale když k němu vzhlížela a cítila ho uvnitř sebe, zatímco ji držel jako by byla tou nejdůležitější věcí v celém vesmíru, pokoušela se vzpomenout si, jak mohla být tak hloupá a odejít.
Jak mohla dát čemukoliv přednost před někým, kdo ji takhle miloval?
Nezasloužím si tě.
Sykla v extázi, zatímco se pohyboval proti ní. „Miluji tě,“ zašeptala mu do ucha.
Zvedl se, aby se na ni mohl podívat a vzít její tvář do dlaní. Neměl ponětí, že teď vidí to, co nikdy předtím neviděla, když se milovali.
Něžnost v jeho modrých očích. Lásku a bolest. Pálilo to. Zabořil se do jejího těla hlouběji. „Až do dne, kdy ses mě dotkla, jsem na kůži nikdy necítil sluneční svit,“ vydechl jí do ucha. „A bez mojí Bethany jsem prodléval v naprosté temnotě.“
Sevřelo se jí hrdlo. „Můj básník mi chyběl také.“ Nikdo s ní nemluvil tak jako on. Dokázal být stydlivý a neobratný a zároveň s tím i výmluvný a elegantní. To na něm milovala nejvíc.
Vždycky jednal neočekávaně.
V tu chvíli její tělo explodovalo rozkoší. Prohnula záda a vykřikla, když do ní vrazil hlouběji a tvrději, zvyšujíc tak její potěšení, dokud se k ní nepřipojil. Přerývaně oddechoval a třásl se jí v náručí. „Miluji tě celým svým srdcem, Beth,“ zašeptal zlehka, zatímco si prolíbával cestičku po jejím bříšku.
S povzdechem se uložil mezi jejími stehny s hlavou na jejím břiše. Jeho dech ji lechtal na kůži spolu s jeho řasami a vousy.
Během několika úderů srdce si uvědomila, že tvrdě spí. Zasmála se, prohrábla mu rukou vlasy a přemýšlela o dni, kdy se poprvé setkali a kdy jí usnul v klíně.
Ale on s ní vždycky usnul. Z jejich rozhovorů věděla, že sám příliš dobře nespí. Přesto kdykoliv byli spolu, trochu si zdříml. Vždycky ji hřálo, že jí věří, i když nevěřil nikomu jinému.
Úsměv jí zmizel z tváře při pohledu na Apollovo znamení na jeho zádech. A také na všechna ostatní zranění a jizvy. Styxx by ji nenáviděl, kdyby se někdy dozvěděl, že ona byla bohyní, která ho ponechala Apollově krutosti. Že patří k panteonu, který ho takovým způsobem ponížil a potrestal.
A kdo by ho za to mohl vinit? Měla za něj bojovat, místo aby odešla. On by za ni bojoval vším, co měl. Styxx by ji nikdy neopustil. Kvůli ničemu.
Nemysli na to.
Nemohla změnit to, co udělala. Ale mohla se ujistit, že už mu nikdo znovu neublíží. A taky to udělá. I kdyby se měla postavit všem bohům na Olympu a v Katateros. Nikdo už nikdy nevloží ruku na jejího prince.
Prosím odpusť mi, Styxxi.
Přesto ale nevěděla, jako ho po tom všem znovu vrátit do života. Co bude krutější? Držet se stranou nebo se k němu vrátit a připomínat mu, že ho opustila, když ji nejvíc potřeboval?
Jak by jí mohl někdy znovu uvěřit?
Když na to přijde, bude ještě někdy normální? Shlédla na něj, zatímco spal. Dokonce i v bezvědomí, se jí zoufale držel. Když se s ní miloval, nebylo tam žádné obviňování ani rezervovanost. To jí dávalo naději.
Samozřejmě při tom nebyl při plném vědomí. Přesto to byla předzvěst toho, že by ji mohl vzít zpátky.

Nebo ji zatratit tak, jak v srdci věděla, že si zaslouží. 

23 komentářů:

  1. Tohle byla zatím nejhorší kapitola :( Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. Teda dneska je to pořádná dávka Styxxe. Díky moc!!!
    Gábina

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za super dlhú kapitolku, ale bola hrozná :-(

    OdpovědětVymazat
  6. páááni woooow už sa nemôžem dočkať pokračovania, konečne sa unúvala sa o neho starať čo s ním je, chudák Styxx :(

    OdpovědětVymazat
  7. tak doufám, že tohle byla ta nejhorší kapitola a teď už to bude jen lepší. Děkuji za překlad a korekci. Už se těším co bude příště

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad....ako vážne...čítam to v práci a tečú mi slzy :-((((
    Katarína

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za super překlad extra dlouhé kapitoly, opravdu si vaší práce cením!

    OdpovědětVymazat
  12. Najprv chcem podakovat za vsetko co robite aby sme my mohli citat styxx...a neda mi,je mi S strasne luto...vie Acheron cim vsetkym si presiel jeho brat? A mu ukazal jeho spomienky,ale S to tiez nemal take jednoduche.vie to v sucasnosti acheron? A je boh,ale S? je mi ich oboch velmi luto.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Klobouk dolů překladatelce. Čtu tuhle knihu tady po částech a vždy po přečtení té jedné části mám na dlouhou dobu po náladě. Miluju tuhle sérii, ale to co autorka provádí se Styxxem je vážně moc. Už teď vím, že tuhle knihu nikdy v celku číst nebudu, to bych nedala. Takhle po částech to ještě jde. Překladatelka je hvězda, asi bych tohle překládat nedokázala, takže moc díky.

    OdpovědětVymazat
  15. Dakujem za preklad. Cenim si vasu pracu a snahu. Musi to byt tazke prekladat. Lebo aj citat to je tazke. Placem so Styxxom. GabiM.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za překlad, a souhlasím s tím, že si ji znovu asi celou nepřečtu, tak po kouskách to jde, ale jinak.....

    OdpovědětVymazat
  17. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat