sobota 20. září 2014

Syn Nikoho - Kapitola 1



New Orleans, Louisiana
18. září 2014


„Víš, Seleno, existuje tenká hranice mezi tím, že je pro mě někdo důležitý či mrtvý. A ty po ní v současné době šlapeš.“
Selena Laurenová, která stála na chodbě vedle hromady krabic, se rozesmála nevrlému tónu své sestřenky. „To je v pohodě, Jo-jo. Jen pamatuj, že s naší cajunsko-romskou krví mě budeš moci stále slyšet, i když budu mrtvá. Budu tě navěky strašit.“
Josette Landryová se přikrčila nad přezdívkou z dětství, díky které se vždy cítila jako ňafající čivava. Za normálních okolností by Selenu poopravila, ale v této chvíli byla příliš unavená a zhnusená, než aby se obtěžovala. „Podívej, jediná věc, jakou teď chci přivolávat, je výlet do cukrářství Baskin-Robbins. Takže pokud nemáš v kabelce litr smetanových dobrot, přestaň mluvit a začni řídit.“ Jo jemně táhla Selenu ke dveřím a ignorovala zvonky, které cinkaly u lemů Seleniny stříbrně fialové rozvláté sukně. Samozvaná věštkyně, její sestřenka, byla ztělesněním divnosti jejich romského dědictví, od kudrlin, ozdob až po dva sudy s hořícím ohněm.

Jo se zarazila, když přejela pohledem od Seleniných dlouhých, kudrnatých, hnědých vlasů k bílé rolnické blůzce a nápadnému, specifickému měsíčnímu náhrdelníku, až po Birkenstocké sandály.
Musela to vzít zpátky. Selena nejen že propagovala své dědictví, ale ona se v tom stereotypu válela jako šťastné prasátko v továrně na bláto.
Selena si odfrkla. „Utápět tvé problémy v rock’n Pop Swirl, zmrzlinovém a ovocném poháru, nic nevyřeší.
„Zapomeň na pohár. Tenhle den chce třešňový koláč s čokoládovou polevou… a trojitou dávkou zmrzliny. A už hyjé!“
„Ráno se budeš nenávidět.“
„Nenávidím se právě teď. Alespoň mi dovol nenávidět svůj život se šťastnou vzpomínkou na lahodné, mražené štěstí v mém vypouklém břiše.“
„Fajn,“ zabručela Selena. „Dokonce ti to zaplatím.“
„Samozřejmě, že jo.“ Jo si přes rameno přetáhla potrhanou brašnu. „Jsem švorc.“
Selena si znovu odfrkla, jak vyhrabala ze své hippie proutěné kabelky obrovskou, načechranou klíčenku. „Ty nejsi normální, že ne?“
„Jsem geneticky svázaná s větví tvojí rodiny. Samozřejmě, že nejsem normální. Nikdy nebudu normální.“
Jo zamkla dveře od bytu, zatímco na ni Selena čekala a vrtěla hlavou, ačkoliv nechápala, proč se vůbec obtěžovala. Jediná hodnotná věc v něm byli její tři psi. A kdyby sebou zloději přinesli žvýkací tyčinky, šťastně by ji bez boje opustili. Zlí, uslintaní, psí usmrkanci.
Jo zahlédla skrz okno krabice, které sbalila, a trhla sebou. Pokud se brzy její celoživotní smůla neztratí, skončí na ulici a bude muset své milované psíky dát do útulku.
Nebo ještě hůř, ke starší ségře.
Jak mohla dojít až sem? Takový její život neměl být. Nikdy nebyla nezodpovědná. Zatímco ostatní děti chlastaly a pařily, ona zůstala doma a tvrdě šprtala. Absolvovala jako premiantka. Škudlila a schovávala peníze, a pak celé své hnízdo s vejci ztratila kvůli advokátním poplatkům, když se rozvedla se svým manželem, protože odmítal pracovat. To proto, že kdyby Barry Riggio pracoval, neměl by čas na to, aby šukal jiné ženy v její posteli, zatímco se Jo dřela ve dvou pracích, aby je udržela nad vodou!
Jo. Nikdy se necítila víc podvedená či zraněná. Nikdy už nebudu znovu věřit jinému muži.
A jako by to nebylo dost zlé, kvůli firemnímu snížení stavů přišla o místo a o šest týdnů poté přišla i o svou noční práci, protože továrna vyhořela díky podivnému požáru elektrického přístroje.
Zahlcena selháním svého života i ambicích se Jo otočila směrem k ulici a zamířila k obrubníku, kde byl zaparkován Seleny džíp. Kdyby se jen Selenin manžel a jeho advokátní kancelář zabývala rozvody, něco by ušetřila. Ale Bill se specializoval na trestní a firemní právo, ne to rodinné. A i když jí jeho kámoš pomohl zvýhodněnou úrokovou sazbou, ta podváděcí vyžírka ji stála každý cent z úspor.
„Co mám dělat, Lainie?“
Selena pro ni otevřela dveře. „Dýchej, zlato. To přejde. Do té doby ti můžu-“
Nevezmu si od tebe půjčku. Nikdy!“
„Přijala bys práci?“
Jo počkala, dokud Selena neobešla auto a nesedla do džípu, než odpověděla. „Neumím číst z čajových lístků nebo dlaně. A jestli mě nacpeš do svého obchůdku, bacha, nejsem si jistá, zda udržím na vodítku svůj sarkasmus.“
„Jo, já vím, ty a maloobchod jste špatná kombinace. Tvůj strýc Jacob na rodinných sešlostech stále vypráví o tom jediném dni, který si strávila prací v jeho garáži.“
„Nebuď tak dramatická… pracovala jsem tam jen dvě hodiny, než mi teta Paulina dala vyhazov.“
Selena se rozesmála. „O to mi přesně jde. Mimochodem, vážím si své zákaznické základny a vysoce je respektuji, takže tě nemám v úmyslu postavit za pult, kde bys jedinou rukou dovedla můj obchod rovnou do příkopu. Co pro tebe mám, slečno Žraloková, je možnost dělat to, co umíš nejlépe. Práce kameramanky.“
Jo okamžitě ožila. „Oh? Opravdu?“
Selena přikývla, jak vjela do dopravy. „Je tu jen maličký háček.“
„Ach, blech, já to tušila! Jde o porno, že jo?“
„Ne!“ Selena zkřivila tvář a pak vypadala, jako by to zvažovala. „I když jak tě znám, tak bys asi radši brala porno než tohle.“
Jo ztěžkl žaludek, když si uvědomila, že to muselo být něco paranormálního a blbějšího než klika od dveří. „Co?“
„Mám pár přátel…“
„Ne! Potkala jsem se s tvými přáteli. Raději bych pracovala v Tabithině obchodě pro dospěláky, kde bych třídila samolepky na bradavky a jedlé tanga.“
„To můžu taky zařídit. Jen pamatuj, že musíš znát rozdíl mezi K-Y a-“
„Přestaň! Hned! Nechci vědět nic o zkaženosti tvé sestry. Stále jsem zjizvená po tom příběhu o něčí zubní protéze v zadní části šuplíku s tangy.“
„Ty jsi tak prudérní.“
„My s Amandou. Jediné jedlé bašty v dlouhé řadě osvědčených šílenců.“
Selena zastavila na semaforu a zamračila se na ni. „Chceš slyšet o té práci nebo ne?“
„Fajn,“ přinutila Jo neochotně. „Budu poslouchat, nebo když tak můžu vyskočit z auta a jít zpátky.“
Selena si odfrkla. „Moji přátelé se snaží rozjet vlastní kabelovou show.“
Jo náhle litovala své arogantnosti. „To opravdu zní slibně. Jakou show?“
Volání pekla. Ženy démonologie a posedlosti.
„Ahoj, otoč to zpět na tohle-ani-náhodou-neudělám výjezdovou rampu.“
„Fajn.“ Selena zatočila doleva. „Jen tak pro zajímavost, vím, že je to už skoro pět měsíců, ale už si řekla vašim o rozvodu a vyhazovu?“
„Nenávidím tě, Seleno.“
„Ne, ne. Miluješ mě vášní tisíce paparazzi, kteří uhánějí za Emmou Stone.“
Jo na svou sestřenku mlaskla. „Jen těm lžím věř dál.“
„Žádné lži. Jsem jasnovidka. Já to vím.“
Pobavená a znechucená, protočila Jo oči v sloup. I když to nerada přiznávala, Selena měla pravdu. Milovala a zbožňovala svou ukvákanou starší sestřenku víc než cokoliv. I přes to šílenství a vše okolo. „Kolik platí? A kdy by chtěli, ať začnu?“
„Jestli se jim podaří najít spolehlivou, vyrovnanou kameramanku, začnou zítra. Ale všichni, které na to místo přivedli, utekli pryč s křikem do patnácti minut.“
Wow, to bylo působivé. Dokonce i pro skupinu Seleniných speciálních podivínů. „Špatně se s nimi pracuje?“
„No, jsou vlastně docela milé… V místě, které prošetřují, straší.“
Tentokrát to Jo vzdala a vybuchla smíchy. „To nemyslíš vážně?“
„Přísahám.“
„A kde vyšetřují? Sídlo LaLaurie[1]?“
Selena zavrtěla hlavou. „Karmin dům.“
No jasně. V celé dlouhé rodinné řadě podivínů a těch, kteří věřili v létající víly, posednutí mimozemšťany a Santa Klause, byla Karma Devereauxová královnou šílenců… žena, co dokonce přezdívala vlastního syna ET a jeho skutečné jméno bylo Ian.
„Lainie, jestli ještě o něco víc protočím oči, asi mi zapadnou.“
Selena se natáhla a hravě ji plesknula.
„Hej!“
„Potřebovalas to. Kromě toho, ten cynismus nám dobře poslouží. Potřebujeme někoho, kdo se za kamerou nenechá vyděsit.“
„No, víš, poté, co jsem přežila mnohé z rodinných setkání a přespání s bandou magorů, jsem vůči většině imunní. Nepočítám do toho tetu Xillu.“
„To je dobře. Zavolám všem a řeknu jim, že je zítra v jedenáct sraz u Karmy. Hodí se ti to?“
„Možná.“ Jo na Selenu přimhouřila oči, když zastavila u cukrárny. „Ještě si mi neřekla, kolik dostanu za tu příšernou cestu do Podpaží Háda, alias ke Karmě.“
„Tři sta padesát dolarů denně, plus jídlo.“
Jo zírala. „Ty mě taháš za vocas.“
„Ne. Až tak vysoko jsme musely jít, abychom na tu práci někoho nalákaly. Ale ještě jsme nikomu nedaly víc než dvacet dolarů za těch patnáct minut, a většina z nich řekla, že si máme ty prachy nechat, protože se bojí, že jsou taky prokleté nebo posedlé.“
Jo se vysmívala té paranoie. „To je banda pověrčivých teploušů…“ Ale pro ni to mohla být dobrý věc. „Myslíš, že bych mohla dostat čtyři sta na den?“
„V tuhle chvíli? Pravděpodobně.“ Selena se natáhla pro telefon. „Napíšu Mama Lise a zjistím to.“
„Tak fajn. Dohodni to a máš nebojácnou fotografku, kameramanku, poslíčka, školníka… cokoliv.“
„Byla bys tam i ochotná strávit noc?“
„Ne,“ řekla Jo důrazně.
Selena vzhlédla od telefonu s vyklenutým obočím. „Myslela jsem, že se nebojíš.“
„Nebojím se duchů a démonů. Mám hrůzu z Karmy. Bez urážky, ale tvá ségra je blázen.“
„Ano, to je. Upřímně řečeno děsí i mě.“ Selenin úsměv se rozšířil. „Mama Lisa s tou cenou souhlasí. Řekla, že pokud zvládneš tři dny natáčení, dostaneš jako bonus tisícovku.“
Jo byla téměř u vytržení. Do chvíle, než přišla víla reality a praštila jíi. Najednou vyděšeně začala prohlížet oblohu nad nimi.
„Co ten pohled znamená?“ Zeptala se Selena, poté, co si také prohlédla nebe.
„Věci fungují až moc dobře.“ Vrátila se pohledem zpět k sestřence. „Čekám, až do mě praští blesk.“
„Nebuď směšná. Je zcela slunečný den.“
„Jo a peklo je jen horká vana. Říkám ti, Lainie, stane se něco hodně špatného. Vím to.“
Protože od prvního nádechu byla prokletá. A nikdy jí nic nevyšlo.

***
„Hej, mami?“
Karma Devereauxová si povzdychla, když zaslechla volání svého syna z chodby v patře. Vyšla z obýváku a podívala se do mezipatra. „Jsem trochu zaneprázdněná, Boo. Co potřebuješ?“
Její dvanáctiletý syn se naklonil přes zábradlí a podíval se na ni, tmavé kadeře měl kolem hlavy rozcuchané, jakoby stál ve větru. Což bylo divné, protože dnešek byl teplý a jen s troškou větru. „Víš o té příšerně děsivé a divné váze, která na sobě měla napsanou měsíční runu? Tu, o které si mi říkala, že se jí nikdy nesmím dotknout?“
Krev jí zmizela z tváře. „Nedotkl ses jí, že ne?“
„Ne. Ale Rug se snažil utéct, když jsem ho zahnal do kouta v pokoji, do kterého nesmím, a já ji viděl na podlaze, rozbitou. Ale přísahám, že při všem, co je svaté, já ani křeček jsme to neudělali. Jakoby to už bylo.“
Se strachem o svého syna vyběhla Karma po schodech tak rychle, jak jen to šlo. „Dotkl ses něčeho?“
ET zvedl křečka stočeného v jeho dlani. „Jen koberce.“
„Dej ho do klece.“ Počkala, než její syn odejde, než opatrně vstoupila do místnosti. Pohlcovala ji hrůza, a jakmile spatřila rozbitou vázu, věděla proč. Ta nespadla a nerozbila se náhodou.
To něco způsobilo, aby se rozbila.
A to vysvětlovalo, proč v jejím domě bylo poslední dobou tolik aktivit. Proč každý nováček běžel se křikem ke dveřím.
Jedna z nejstarších a nejnebezpečnějších bytostí ve vesmíru byla osvobozena.
S pocitem na zvracení vytáhla z kapsy telefon a vytočila poslední volané číslo.
Zeke odpověděl při prvním zazvonění. „Zvířecí Útulek, tady Zeke Jacobson. Co dnes žere tvou duši?“
„Opravdu nejsi vtipný.“
Ignoroval její suchý tón. „Karmo? To jsi ty?“
„Jo. Máme problém, kámo, a potřebuju tu kavalérii.“
„Cos provedla teď?“
„Přísahám, že jsem to neudělala. Vážně si nejsem jistá, jak se to stalo, ale… Valac unikl.“
„Prosím, řekni mi, že když si řekla „unikl“, měla si na mysli, že ti klepe na vrátka a chce si jít ven hrát. Ne, že je venku, venku, jakože venku.“
„Je pryč. Práší se mu za ocasem. Uprchl. Ani jsem nevěděla, že se rozbila. Nemám tušení, kdy vypadl.“
„Byl povolán?“
Poslouchala vázu. „Ano,“ vydechla. „Jak se k němu dostali přes mou ochranu?“
„Nemám tušení. Ale museli na to být silní a drastičtí. Takže zavolám těžké dělostřelectvo.“
Ty jsi těžké dělostřelectvo, Zeku. Není to celá pointa Necrodemianů? Dokážeš zabít velké zlo.“
„Ano i ne. Existuje zhruba sto známých démonů, se kterými nejsme schopni bojovat a nemůžeme je zabít. Ti, jejichž původ je tak starý a mocný, že byli zapečetěni a měli tak zůstat. Na démona této úrovně potřebujeme schopnosti jaderného výbuchu. Pouze někdo z jeho druhu s ním dokáže bojovat a nacpat ho zpátky do lahve, aniž by při tom umřel.“
„Počkej. Nenavrhuješ tady, že bychom přivolali silnějšího, zlejšího démona, aby ho zajal?“
Zeke se chystal přitáhnout Thorna do obrovského bordelu. A Karma více než kdokoliv jiný věděla, jak špatný nápad to byl. Poslední věc, kterou Thorn potřeboval, bylo pokušení. Každý den čím dál blíže sklouzával k říši svého otce, dokázala to cítit pokaždé, když spolu mluvili. Ale Zeke měl pravdu. Co jiného jim zbývalo?
„Jo, nepřivoláváme Pekelné lovce často. Jsou jako vzteklí psi a my s nimi obvykle také bojujeme. Nicméně to je v tomhle případě jediná možnost. Pokud tedy nechceš, aby se tu Valac volně pohyboval a nemyslím si, že je to dobrý nápad, zvlášť když se blíží Halloween. Jen se pevně drž a já tam budu hned, jak budu moct.“
Karma zavěsila a rozhlédla se po místnosti, kde skladovala a očišťovala některé z těch nejděsivějších předmětů a relikvií z nadpřirozené sféry. Nikdy si nechtěla Valaca nechat, ale když její sestra Tiyana zemřela, zdědila jeho opatrovnictví. Tiyana ji přinutila slíbit, že pokud se jí něco stane, Karma ho nesvěří nikomu jinému. Z žádného důvodu.
A teď…
Prosím, ať to není ta největší chyba mého života.



[1]Marie Delphine LaLaurie (kolem 1775 – kolem 1842), známá jako Madame Lalaurie, byla louisianská sériová vražedkyně známá tím, že brutálně mučila a vraždila své vlastní otroky.

12 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát z a překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát z a překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem a veľmi sa teším. DH mi už chýbali a toto vyzerá veľmi sľubne.
    Ciri

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat