čtvrtek 25. září 2014

Syn Nikoho - Kapitola 2



Jo akorát hodila své vybavení do zrezivělého starého Fordu Falcon 1964, který býval červený, ale teď byl spíš než cokoliv jiného šedý, když jí zazvonil mobil. Zvednula ho a přitom kráčela k místu řidiče, na které mrštila kabelkou.
„Hej, sestřenko. Rychlá změna plánů. Nesetkáme se u Karmy. Obdržely jsme tísňové volání z panského sídla Gardette-LePetre v Dauphine.“
„To si ze mě děláš srandu. To je to divné, staré místo, kde byl zavražděn sultán i s harémem?“
„To je ono. Uvidíme se tam… oh, a ten chlap nám dá balík. Tvému bonusu se právě narodilo dítě! Mazal tov[1]!“

S nadějí, že to není jen další znamení probíhající apokalypsy, Jo zavěsila a nasedla. No, vždycky ji to místo, které bylo jen pár bloků od Erzuliina Voodo obchodu, který patřil její rodině. Když ještě byly děti, teta Kalila jim vyprávěla děsivé příběhy o tom, jaké hrůzy se odehrály v tom starém domě před téměř dvěma sty lety.
Jasně.
Ale nedokázala zcela potlačit smutek při pomyšlení na to, že projede kolem obchodu, kde zemřela její sestřenka Tiyana. Od té hrozné noci se co nejvíce snažila vyhýbat celé ulici. Mohla si jen představovat, o kolik horší to bylo pro Selenu a její sestry, zejména Tabithu, která to místo nyní vlastnila.
Ze všech šílenců mezi Devereauxi, byla Tiyana jednou z Joiných oblíbenců. I když nikdy nevěřila v nic z toho, co její otec nazýval spirituálními blbostmi, zastavovala se tam Jo pro speciální oleje a mýdla, které T s jejich tetou Anou vyráběly pro Erzulii.
Nemysli na to.
To bylo těžké. Jedna lekce Jo naučila, jak se život rychle mění. V jednu chvíli kráčíte v malém spokojeném kokonu otupění. A v další… bum! Váš svět vykolejí a vaše srdce se rozprskne do malých krvavých kousků na chodník, a vy jen přemýšlíte, jak ho budete schopni vůbec někdy poskládat dohromady.
Opravdu by mělo být nelegální, aby vám život něco takového udělal bez jakéhokoliv varování.
Znechuceně otočila klíčkem v zapalování. Auto se probralo k životu se smrtelným chrastěním a říhnutím plným černého kouře, který obklopil celý blok. Jo, bylo to trapné, ale musela dát starému Falconu plus. I ve věku padesáti let v sobě měl víc života než ona.
Odtlačila z mysli vše kromě písničky v rádiu a zamířila do Dauphine, kde už čekala Selena i Karma, spolu se čtyřmi ženami, které ještě nikdy předtím nepotkala.
Jo zaparkovala za Seleniným džípem. Po velmi dlouhém a ponižujícím kolejasně-vytáhla-jsem-klíčky-ze-zapalování-a-motor-pořád-běží-ačkoliv-netuším-jestli-někdy-přestane-takže-mi-vlezte-na-záda-a-buďte-rádi-že-to-nejste-vy vylezla a vzala své bágly. Jak se blížila k ostatním, nemohla si nevšimnout výrazů ve tvářích, které říkaly, že se spolu vsadily o to, jak dlouho tam vydrží.
Docourala až k Seleně a usmála se. „Vsaď na osm.“
„Co osm?“
„Do kolika vydržím, než s křikem uteču domů.“
Karma se zasmála.
Zbytek vypadal zmateně.
S odmítavým odfrknutím ukázala Selene na drobnou bloncku po pravé straně. „Jo, tohle je naše neohrožená vůdkyně a hlavní exorcistka, Mama Lisa. To ona je hlasem rádiové show Hlasy Nesoucí se Internetem každou středu večer.“
Tu show dobře znala. Jako jedinou ji z těch, co Karma poslouchala, dokázala vystát.
Jo natáhla ruku a kývla na ženu s přátelskýma očima a krásným úsměvem. „Těší mě.“
„Mě taky.“
Poté Selena představila dvě brunetky, ženy, které si byly dost podobné na to, aby byly příbuzné. „Sestra Jordan a její skutečná sestra Sarah.“
Vyměnily si zdvořilosti.
„A poslední, ale nikdy ne nejmenší, paní Mercy.“
Baculatá a roztomilá žena na ni blýskla sadou hlubokých dolíčků. „Ahoj, Jo. Doufám, že se nenecháš snadno zastrašit. Dnes tu máme něco výjimečného.“
Jo na ni mrkla. „Už se těším.“
„Ty se nebojíš?“ Zeptala se Lisa pochybovačně.
„Setkala ses s Karmou, že jo? Představ si, že se s ní v létě musíš dělit o koupelnu i postel. Je to prase. Nic mě neděsí víc, než její půlnoční rituály ve vaně.“
Všechny se zasmály. Dokonce i Karma.
„Tak dobře, paní Neotřesitelná.“ Karma stáhla batoh z Joina ramena. „Připrav se na hrůzu!“ Jak odcházela, vydávala ze sebe falešný mu-ha-ha-ha-ha smích.
Jo po Seleně hodila ne zrovna ohromeným pohledem. „Cítím se, jako bych s ní už znovu uvízla v domě u jezera… pomoz mi.“
Selena zavrtěla hlavou, popadla stativ a odnesla jej dovnitř. Jo je následovala, ale v hale zaváhala. Ne proto, že by se bála, ale protože to bylo zcela úchvatné. Zatímco dům byl klasickou obnovou Řecka, s balkónem zdobeným tepaným železem – celých devět yardů – vnitřek byl zcela moderní a současný.
Leštěné dřevo. Stropní ventilátory. Krásné obložené stropy. Překrásné.
Jo se na to snažila úžasem nezírat. „Myslela jsem, že jsou tu apartmány.“
Selena položila stativ. „Byly. Před rokem v srpnu, kdy bylo sídlo zakoupeno, se změnilo v jediný dům. Devět ložnic, deset koupelen. Přes sedm tisíc čtverečných stop naprostého zla.“
„Nevypadá to tu zle. Vypadá to opravdu krásně.“
„Děkuju vám.“
Jo se otočila za zvukem hlubokého mužského hlasu. Měl na sobě zelené golfové tričko, byl ve středním věku a obklopovala ho aura, která napovídala, že je zvyklý mít vše na starost.
„Cale,“ řekla Lisa na pozdrav. „Díky, že si nám to dovolil.“
„Ne, já děkuji, že jste přišly vy. Po minulém týdnu se sem má žena odmítá vrátit. Již volala, aby to místo vrátila na seznam realit. Přál bych si, aby to udělala před platbou té poslední renovace. Ale co mohu dělat? Řekl bych, že je to levnější než rozvodoví právníci.“
Selena vytáhla notýsek svázaný spirálou, který na deskách měl roztomilé příšerky, a propisku ve tvaru plameňáka s pery. Tolik k profesionálnímu vzhledu. „Co se přesně stalo?“
„Upřímně řečeno, zpočátku nic. Téměř rok k ničemu nedošlo, když jsme tu bydleli. Stejně jako všichni ostatní jsme si mysleli, že příběhy o tom, že tady straší, jsou falešné. A pak…“
Selena vzhlédla. „Co?“
„Jednu noc jsme přišli z večeře a podivně to tu páchlo. Nemůžu ani popsat, jak hrozné to bylo. Napadlo nás, že možná došlo k poškození kanalizace nebo tak něco.“
Lisa se zarazila u stolku v chodbě. „Přímo tady něco nesedělo.“ Mávla rukou nad miskou mramorových kuliček.
Cal přikývl. „Někdo tam položil jedinou rudou růži.“
„Se shora se ozýval křik,“ zašeptala Jordan, zatímco opakovala to, co si myslela, že se stalo. „Vaše žena běžela k autu zavolat policii a vy jste to šel do čtvrtého patra prozkoumat.“ Pohlédla na něj. „Ale nic jste nenašel. Místnost byla zcela prázdná.“
Zamračil se a znovu přikývl. „Jak to víte?“
„Jsou velmi sensitivní.“ Karma se obrátila zpátky k Jo. „Neměla bys to natáčet?“
„Promiň.“ Jo položila bágl s kamerou na zem a vytáhla digitální videokameru. Přidržela si ji na rameně, zapnula, ale pak se zamračila, když znovu zmáčkla spínač. „Divné.“
„Co je?“ Zeptala se Selena.
„Těsně před tím, než jsem přišla, jsem vytahovala baterku z nabíječky, ale najednou je prázdná.“ Jo ji vyměnila, jen aby zjistila, že i obě záložní jsou vybité.
Selena si udělala poznámku. „Rychle, všichni. Zkontrolujte své mobily.“
Jedna po druhé ohlásily totéž. „Zcela vybitý.“
„Ech,“ vydechla Karma. „Už tu máme aktivitu.“ S dychtivostí dítěte o Vánocích pohlédla na Cala. „Viděl jste zjevení?“
„Muž se světlými vlasy. Mladý.“
„Kde?“
„Nahoře. Ve starobylém zrcadle v hale, které je nyní ve skříni. Bylo už v domě. Sundal jsem ho ze zdi, když o něm před měsícem začala mít má žena noční můry.“
„Pojďme se na něj podívat a uvidíme…“ Lisin hlas se vytratil, když otevřela dveře nalevo a vstoupila do tamní ložnice. Pak se ale zarazila.
Stejně jako všichni ostatní.
Jedna po druhé se otočily a podívaly na majitele.
„Máte rád starožitnosti, co?“ Zeptala se Selena.
Pokrčil rameny. „Jsem historik. Sbírám artefakty. Většinou z eBay, nebo od přátel, kteří jsou antropologové či archeologové.“
Karma se obrátila na Selenu. „Jaká doba?“
„Babylonská. Hodně z ní.“
Cal kývl. „Akkadové a Sumeřané jsou mým hlavním cílem. Je v tom nějaký problém?“
Karma zavrtěla hlavou. „Znáte doktorku Parthenopaeusovou?“
„Tory? Jo. Znám ji už léta.“
„A co doktora Juliana Alexandera?“ Zeptala se Selena.
„Toho taky.“
„Neměly bychom jim zavolat?“ Pošeptala Karma sestře.
„Nejsem si jistá. Zatím. Pojďme se tu trochu víc porozhlédnout.“ Selena zastrčila propisku do sešitu. „Ukažte nám to zrcadlo.“
Jo následovala ostatní, když zamířili po schodech nahoru. Snažila se nenechat se tím vším rozhodit, ale ta věc s bateriemi byla vážně divná. Znovu a znovu se v tom snažila najít logický důvod.
Nedokázala to. Nic by nemělo způsobit úplné vybití energie. V čemkoliv.
Bylo to zvláštní.
Cal je dovedl do další ložnice a otevřel dveře do velké skříně.
„Cítíš to?“ Zachvěla se Jordan.
Její sestra kývla. „Něco tu s námi je.“
„Povlečení,“ řekla Jo. „Keramika. Spousty a spousty koberečků a umění.“
Vrhnuly po ní otráveným pohledem, který jí napověděl, že by se její bonus mohl zmenšit.
Cal a Lisa přinesli zrcadlo. S více než dvěma metry bylo impozantně starodávné, takže jí připomnělo stovky těch, co viděla ve starožitnictvích lemující Royal Street. Z nějakého důvodu Jo zrcadla vždy fascinovala, zejména ty stará. A to natolik, že jako holka si s nimi olemovala celý pokoj. Bylo to něco, co jí prý kolovalo krví, neboť se jí máma přiznala, že jako malá byla stejná.
„Takže, kolik let smůly vás čeká, pokud to rozbijete?“ Pokusila se Jo odlehčit náladu.
Tím své společníky akorát otrávila.
„Předstírej, že si seriózní,“ řekla Mercy podrážděně. „Jsme profesionálky.“
Jo, která si připomněla, že její prémie bude mít dítě, pokud to nezkazí, ustoupila. „Promiň.“
Zatímco ho studovaly a blokovaly jí výhled, byla tak šíleně znuděná, že si začala prohlížet pokoj, ze kterého byl úžasný výhled na katedrálu St. Louis dole v ulici.
Bez vědomého pomyšlení se přesunula k oknu, které vrhalo odraz zpět do místnosti. Viděla, jak přes něj přeběhl stín.
Jsi ty ta prává…
Při šepotu se otočila. Nikdo tam nebyl. Ostatní stále obklopovaly zrcadlo, porovnávaly poznámky a spekulovaly o té zvláštnosti.
Hmmm…
Jo, začínám bláznit.
Měly tohle ve zvyku, když byla ještě dítě. Všechny ooooochovaly a ááááááchovaly, zvlášť kolem zrcadel, a viděly v nich věci, dokud ji nepřesvědčily, že je také vidí.
Ale ona nebyla žádný hlupák.
Devereauxky byly ty největší podivínky mezi podivíny. Od tety Rocky přes všech jejích devět vyšinutých, šílených dcer.
Když už na to přišlo, ani Joina matka nebyla zrovna normální. Mezi Flory byla dlouhá řada výstředních, ale hlavně roztomilých šarlatánek. Dokonce i jejich cikánská babička měla na nohou křečové žíly, o kterých přísahala, že naskáčou kdykoliv, když se blížila povodeň. Na to jste mohli vsadit klidně celou banku.
Ale aspoň jejich rodinné pikniky a sleziny nikdy nebyly nudné.
„Jdeš, Jo?“
Při Selenině otázce se otočila a uvědomila si, že všichni z pokoje odešli, zatímco stála a snila. „Jsem ti v patách.“
Jak je tak následovala, musela přiznat, že na tom místě bylo něco poněkud strašidelného. Tak zářivé a patologicky čisté, až to tam bylo znepokojující. Vážně, nikdo by neměl mít tak neposkvrněný dům, když v něm skutečně žil.
Jo, ten dům přetékal zvláštností.
Přeskočila pohledem na Karmu.
A tady to je. Zdroj vší šílenosti. Jo při tom pomyšlení potlačila smích.
A zatímco žvanily o věcech, o kterých nic nevěděla a ani nechtěla, si jich nevšímala a přešla k zadním dveřím, které vedly do malého nádvoří. Ztuhla, když narazila na tu nejneuvěřitelnější nástěnnou malbu, jakou kdy viděla. Byla vyrobena z něčeho, co se zdálo být panely starožitných zrcadel, které se odrážely do domu a byly pokryty kovovými prvky tak, že se zdálo, jako by na nich byly 3D stromy, v jejichž centru byly vyřezány zadní dveře. Budilo to iluzi, jako byste vešli do mystického sadu.
To potřebuju ve svém bytě…
„Krásné, že?“
Otočila se za zvukem Calova hlasu. „Ano, to ano. Bylo to tu, když jste koupili dům?“
„Ne, kamarád mé ženy je umělec. Dělá mnoho nástěnných maleb, jaké můžete vidět v takovýchto starších domech.“
„Chápu proč.“ Usmála se na něj. „Máte ten nejúžasnější domov. Musíte na něj být s manželkou velmi hrdí.“
Jakmile otevřel ústa, aby promluvil, Lisa na něj zavolala. Opustil ji, aby jim mohl věnovat pozornost.
Jo se o samotě přiblížila ke kovovým stromům a prohlížela si umění. Tohle zabralo víc trpělivosti, než měla. Ale umělkyně v ní tím byla velmi zaujata.
Když jemně prsty přejela přes smaltovanou hranu, pohledem sklouzla ke starým, obarveným zrcadlům, jenž byly pečlivě propojeny a umístěny pro efekt. Jo, tohle rozhodně chtěla udělat s nějakými, co v průběhu let nashromáždila.
Okenní tabulí se mihl stín.
Zamračila se a otočila, aby zjistila, zda za ní někdo je.
Místnost byla prázdná.
Nebuď hloupá. A nedovol jim se ti dostat do hlavy. Ne, pokud jim neplánuješ nasolit nájemné. Peníze by se ti šikly.
Zasmála se vlastním myšlenkám a vyrazila ke dveřím, rozhodnutá prozkoumat nádvoří, o kterém se říkalo, že na něm byl zaživa pohřben nájemce majetku během masakru, ke kterému došlo v domácnosti.
Ale jak se chystala projít dveřmi, zakopla o okraj koberce. Jo hmátla za sebe, aby se chytila. Jenže místo toho, aby se zrcadlových panelů dotknula, prošla skrz ně.
Úplně.



[1]fráze používaná k vyjádření gratulací během šťastné a významné chvíle či události. Používají ji zejména aškenázští Židé. Doslovně „Hodně štěstí.“

18 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad. Ciri

    OdpovědětVymazat
  3. Panebože! No jasně, jéééééééé tady je nějaké pradávné zlo, co může zničit svět! Nikoho se neptejme a pojďme ho vyvolat. Ach jo. Ash prolítne stropem hihi
    Fakt úžasný příběh! Tuhle sérii miluju. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježííííš, tvoj koment by mal dostať cenu za koment roka. Veľmi sa mi páči. :D
      Ciri

      Vymazat
  4. Dakujem velmi pekne za preklad dalsej kapitoly a korekciu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  6. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat