sobota 11. října 2014

Krvavá trojice - Kapitola 16



AMAZONSKÁ DŽUNGLE, JIŽNÍ AMERIKA

Vyan pozoroval svého vojevůdce, který se chystal poslat je všechny na smrt. Měl chuť ho nazvat bláznem, ale jeho inteligence a touha žít udržovaly to slovo mimo jeho slovník. Namísto toho použil mírný tón, který odporoval jeho skutečnému rozpoložení. „Rád bych vás ještě naposledy varoval, můj pane, abyste znovu promyslel tento plán, když máme k dispozici tak málo mužů.“

Poté, co prošli portálem, který otevřela čarodějnice, hnal je Batuk neúnavně k invazi na město.
„Deset je vše, co potřebujeme,“ promluvil nakonec Batuk. „Čekali jsme dost dlouho. Mám povinnost vůči svým mužům, vůči našim mužům.“ Jedinou ranou přeťal mečem strom o velikosti Vyanovy ruky. „S každou hodinou, kterou promarníme, stráví mí lidé další den v nesmrtelném utrpení pod Mount Meru. Nerozumíš tomu snad?“
abych tomu nerozuměl? Před dvěma lety jsem pro šanci osvobodit náš lid prošel portálem.“ Vyan si prosekal cestu skrze hustý podrost této džungle zvané Amazonská, tak rozdílné od ulic Atlanty, kde přebýval.
„Zmírnil snad čas strávený v této nové řiši tvou nenávist vůči Beladorům?“ zeptal se Batuk, aniž by se na něj znovu ohlédl.
„Jak můžete něco takového říct? Beladoři zabili mou ženu. Zpochybňuji pouze to, jak moc riskujeme, když hodláme čelit monstru s méně, než legií válečníků.“
„Máme něco, co ta bestie bude chtít. To zvíře bude náš štít proti Beladorům. Jak trefné, že nám pomůže jeden z jejich vlastních řad,“ uchechtl se Batuk sám pro sebe.
Vyan neplýtval dechem na odpověď. Mezi větvemi nad jeho hlavou se proháněly opice a vřeštěly na sebe. Prohlédl si jednu vypasenou, ze které by bylo skvělé jídlo, kdyby mu bylo povoleno zastavit se dost dlouho na lov. Jeho vůdce měl méně trpělivosti než pes v patách hárající feny.
„Batuku!“ zvolal jeden z mužů a spěchal kupředu. Když se Vyan a jeho vojevůdce otočili, Nhivoli se prodral džunglí kolem mužů pochodujících v řadě a bez dechu se zastavil. „Mám vaši oběť určenou jako nabídku míru.“
Batukovu tvář překryl spokojený úsměv. „Výborně. Neste ji vzadu, dokud vás nezavolám.“ Dovolil mu odejít a on se rozeběhl pryč a zmizel za řadou mužů skrytých ve vegetaci.
Batuk plánoval obětovat monstru zvíře.
To Vyanovi připomnělo čarodějčino sérum, které s sebou nesl, aby jím zvíře nakrmil. „Nejste zvědavý, jaké stvoření Nhivoli chytil?“
„Ne. Nepochybuji o tom, že přesně následoval mé rozkazy, jak by každý voják měl.“ Batuk se poškrábal ve svém černém plnovousu. „Od svého prvního důstojníka očekávám stejné odhodlání a věrnost.“
Už pomilionté si Vyan přál, aby jako mladý muž hledal jinou cestu, jak získat půdu, co on a jeho žena plánovali obdělávat. Pozvednout meč a následovat Batuka na základě příslibu vlastního kusu země kdysi dávalo smysl. Bláhové rozhodnutí, jak s odstupem času pochopil. Jen jedno z mnoha zklamání, které své ženě přivodil. Čas mu ukradl její tvář, ale ne pocit selhání při její ochraně.
Vyan zamrkal, aby odehnal pryč ostré bodání v očích a polkl, aby zvlhčil suchý krk. Jeho sliny chutnaly solí a výčitkami svědomí hořce.
Záchvěv energie mu přelétl po kůži, zahalený ve varování.
„Zastavte.“ Vyan zvedl paži, aby zdůraznil svůj příkaz. Postavily se mu chloupky na rukou. Začichal, aby prozkoumal ovzduší, jestli se v něm neskrývá náznak nebezpečí. Vzduch, který vdechl, mu spálil krk, což naznačovalo, že hrozba byla blízko a silná. Vstoupili do neviditelné klece monstra. Vyanův sluch se kvůli možnosti čelit nestvůře v boji zostřil. Tenké větvičky zapraskaly pod jeho nohama stejně hlasitě, jako když někdo seká do stromu.
On a jeho muži se pohnuli, aby se rozestavili kolem Batuka.
Ten zavrtěl hlavou a zvedl jediný prst, aby dal najevo, že kromě jeho prvního důstojníka mají všichni jeho muži zůstat za ním. Troufalý krok, když čelili neznámému nepříteli.
Rezignovaný vůči svému osudu, Vyan následoval svého vůdce, který se prodral na mýtinu.
Celá džungle ztichla. Nic nepřebíhalo po zemi ani nepřelétávalo z větve na větev nad jejich hlavami. Odporný zápach zaplavil Vyanův nos a hrdlo.
Zachytil hluk, hluboký, drásavý zvuk, které vydávalo velké zvíře. Získal Batukovu pozornost, než ukázal na druhou stranu mýtiny, na místo, kde palmový list dosahoval čtyři a půl metru nad zem a chvěl se s každým nepravidelným nádechem vydaným tím, co se tam skrývalo.
Batuk udělal další krok na mýtinu.
Silná vibrace proletěla vzduchem, následovaná hlubokým, ostrým zavytím naplněným výhrůžkou, jako kdyby je zvíře varovalo, že se vetřeli na jeho území a nebylo úniku.
Vyanovi se prudce zvýšil krevní tlak. Dotkl se meče, který visel v koženém pouzdru u jeho boku. Ale musel si dávat pozor. Čarodějnice, která osvobodila jejich malý počet, je varovala, že jakékoliv použití magie v začarované kleci monstra by se obrátilo proti nim.
V hustém lese před nimi zahřmělo vrčení. Stromy se rozhoupaly a zem se otřásla.
Zvíře nadzvedlo hlavu.
Vyan nikdy předtím neviděl nic tak odpudivého. Jak mohlo něco živého páchnout bažinnou hnilobou? Většina jeho těla byla pokrytá vředy a strupy. Ty malé části, které jich byly ušetřeny, se skládaly z ohavných spletí špinavých chlupů a šupin. Batuk měl za to, že hledali nějakou podobu muže, ale tahle věc byla tři metry vysoká a nemohla být nic jiného, než monstrum.
Vyan vytasil zbraň, potěšený kovovým zvukem osmi dalších mečů vytažených za jeho zády.
„Ne!“ nařídil Batuk. „Zasuňte zbraně zpět do pochvy. Hned!“
Abychom umřeli jako jehňata na porážce? Vyan pevně držel svoji frustraci na uzdě. Poslechl příkaz a postavil se vedle svého vůdce, kterému před mnoha staletími slíbil věrnost.
Zvíře ohrnulo popraskané rty a zavrčelo, naplno odhalilo nepravidelné šavlovité zuby. Zaklonilo hlavu a zařvalo. Ten zvuk nebyl ani lidský ani zvířecí, ale zcela jasně šlo o oznámení, že promarnili náskok, který jim bestie dala. Během jejího spěchu k nim vyvrátila z kořenů stromy silné jako Vyanův pas a hrnula se vpřed těžkými kroky otřásajícími půdou.
Když stvůra vstoupila na mýtinu, byla napůl člověk. Nebo alespoň široká hruď, dvě dlouhé nohy a dvě volně visící paže byly svou strukturou lidské. Měla na sobě obnošené džíny, ale žádné tričko nezakrývalo chlupy na její hrudi, slepené krví. Břicho jí pokrývaly šupiny a pokračovaly na shrbená ramena. Obě chodidla se třemi prsty byla dvakrát delší, než Vyanova.
Zpod vyčnívajícího čela si je prohlížely černé oči.
„Co to u všech svatých je?“ zašeptal Vyan, ale nedostal odpověď.
Zvíře nadzvedlo svá vyboulená předloktí se čtyřmi tlustými prsty na každé ruce. Roztřepené nehty namířilo na Batuka.
„Jsem tu, abych ti nabídl dohodu,“ promluvil Batuk a nadzvedl paži v tichém příkazu, aby zvíře zastavilo.
Namísto toho bestie udělala další krok vpřed a sevřela zavalité prsty do pěstí, až prořízly její dlaně. Jasné varování. Ale stvůra byla zvědavá, jinak by je všechny už dávno zabila.
Muži cosi mumlali v ostrých šepotech, zjevně zpochybňovali rozumnost tohoto pochodu. Dokonce i Vyan přemýšlel, jestli jeho vojevůdce neztratil rozum během cestování skrze portál.
Zvíře začmuchalo, zabručelo, pak nahlédlo za Vyana a Batuka. Při dalším zavětření zavrčelo, jako by se chystalo k útoku.
„Přiveďte tu ženu,“ zavolal Batuk přes rameno.
Ženu? Vyana při tom jediném slově zamrazilo. Zachytil vůni nevinnosti, než Nhivoli a další voják napochodovali vpřed s mladou dívkou, svázanou a s roubíkem, která za ruce a nohy visela z úzké větve opřené o jejich ramena. Nejprve se zdálo, že je v bezvědomí, ale zavrčení zvířete ji probralo. Ta nebožačka si scénu prohlédla s očima dokořán, pak sebou začala škubat sem a tam. Na místech, kde se provazy zařízly do její jemné kůže, krvácela.
Vyanovým mozkem projel vztek a hrozil, že vybuchne. Zabránil mužům vstoupit na mýtinu a obrátil se k Batukovi. „Tohle nemůžete.“
„Nedohaduj se se mnou.“ Batukova ruka zamířila k meči. Jeho tvář se zkřivila hněvem. „Tohle je jediný způsob, jak osvobodit naše muže. Bez pomoci té bestie nemáme proti Beladorům šanci, až se dozví o našem útěku z Mount Meru. Nestaráš se o svůj lid? Zapomněl jsi snad, co všechno jsi kvůli nim ztratil?“
Kdyby na něj opravdu vytáhl meč, byla by to pro Vyana menší urážka.
Zvíře zavrčelo a vycenilo zuby, nohou zahrabalo v zemi.
„Počkej, mám pro tebe dar.“ Batuk pokynul mužům, aby vešli na mýtinu.
Připomínka toho, co všechno Vyan ztratil v krvavé válce s Beladory, co vtrhli do jejich země, do něj tvrdě narazila. Bolest vytvořila spojenectví s jeho vztekem, aby uštědřily čerstvý šrám srdci, které v jeho hrudi v průběhu času seschlo. Strávil staletí sněním o odplatě, ochotný udělat v podstatě cokoliv, aby přiměl Beladory za to všechno zaplatit. Ale to, že se chystali takhle využít tuto ženu, uvnitř něj něco probudilo. Něco, o čem si býval jistý, že před osmi staletími zemřelo spolu s jeho manželkou.
Jeho svědomí.
Muži nejprve stáhli provazy svazující ženiny ruce a nohy z tyče a pak rychle ustoupili.
„Všechny války vyžadují oběti,“ zašeptal Batuk Vyanovi. „Mimoto, uvnitř téhle klece nemáš žádnou moc, tak nezabij mé muže nevhodnou ctí.“
Vyan se usilovně snažil najít řešení té nemožné situace, do které se dostal. Jelikož neměli možnost, jak oplatit útok, to zvíře je určitě všechny zabije. On sám by popravdě vítal konec svého soukromého pekla, ale ne za cenu dalšího nevinného života.
Zvíře stále sledovalo Batuka a jeho muže, zatímco si kleklo na jedno koleno vedle svíjející se dívky. Kůže se jí leskla smrtelným potem. Pod roubíkem na jejích ústech zaznívaly ztlumené zvuky. Bestie si ji prohlížela, jako by si nebyla jistá, co udělat, pak švihla ostrým nehtem přes provazy omotané kolem jejích nohou. Čistě projela skrz ně. Dívka ztuhla, očima naplněnýma hrůzou a podlitýma krví zírala na monstrum. Přeseklo provazy svazující její zápěstí. Roztřásla se, její malá ramena se otřásla chvěním. Prosté modré pytlovité šaty přiléhaly k ženským křivkám neodpovídajícím dívčinu mládí.
Zvíře jemně přejelo drápem mezi roubíkem a její tváří. S minimálním úsilím hadr přeřízlo.
Vykřikla, oči vytřeštěné hrůzou.
Vyan začínal přemýšlet, co stvůra nakonec doopravdy udělá. Stočil pohled k Batukovi, jehož černé obočí se v přísném výrazu stáhlo k sobě.
Tohle jeho vůdce očividně zmátlo.
Mladá žena začala hystericky plakat a chrlit ze sebe zkomolená slova v jazyce, kterým Vyan nemluvil. Jejich významu však rozuměl. Prosila o svůj život.
Sebenenávist kvůli zklamání své ženy, se kterou prožíval každý den, by nebyla nic ve srovnání s tím, co by cítil, pokud by nenašel způsob, jak ukončit tenhle výsměch. To, co zbylo z jeho duše, by se stalo opravdovou pustinou.
Když se dívka pohnula, aby se odplazila pryč, stvůra zařvala a otevřenou dlaní praštila do země. Z půdy vyrašily šlahouny, přetlačily dívku na záda a svázaly jí ruce a nohy. Zvíře odhalilo zuby. Z jeho tlamy se vyplazil tenký jazyk, natáhl se až dolů k ní a dotkl se její tváře.
Zděsila se, odvrátila obličej a její pláč zesílil.
Vyan zavřel oči a proklínal sám sebe spolu s ostatními. Tohle bylo špatné!
Její křik ho donutil otevřít oči a osvobodil to, co zbývalo z jeho lidskosti. Tohle nemohl Batukovi dovolit. Všichni Beladorům slibovali pomstu, ale předhodit monstru tuhle ubohou ženu, tak si válku nepředstavoval.
„Počkat!“ Vyan zcela očekával, že za tohle vyrušení zaplatí svým životem.
                  
Zlostný pohled bestie mohlo překonat jen vražedné zírání Batuka, které by mělo Vyana přimět se stáhnout, ale nestalo se tak.
„Ta dívka si nevzala sérum, co nám čarodějnice dala,“ vysvětlil Vyan rychle.
Tvář jejich vojevůdce zrudla vztekem, rozpaky, nebo obojím. „Nhivoli, proč jsi jí ho nedal?“
„Můj pane, já to sérum nemám, to Vyan.“
Batukovy nehty se prodloužily na ostré kovové drápy, znamení, že chtěl někoho zabít. Jelikož jeho žhnoucí žluté oči provrtávaly Vyana, nebylo těžké domyslet si, koho. „Jestli to nevypije, není nic víc, než jen jídlo. Dej jí to sérum!“
Její nářek naplnil džungli. Vzduch se zachvěl jejím zoufalstvím.
„Ta čarodějnice říkala, že není nutné vypít celou směs,“ vyhýbal se Vyan tomu, aby to musel udělat. „Vlastně nás varovala, abychom nepoužili příliš.“ Ve skutečnosti řekla, aby dali to sérum nějakému zvířeti a pak přivázali oběť, aby na ní bestie mohla hodovat. Věřila totiž, že lektvar bude působit pomaleji a vydrží déle, pokud nebude pozřen přímo, ale nevěděla to jistě. Vyanovi bylo jedno, co to udělá tomu monstru, ale nehodlal dovolit, aby ta dívka byla obětní beránek.
„Hned jí dej ten odvar!“ zařval Batuk.
Vyan se usilovně snažil rychle přemýšlet pod hrozbou své blížící se smrti. „Co jestli to sérum vypije a pak ho její žaludek vyzvrátí? Nemůžeme riskovat, že jakoukoliv část té tekutiny vyplýtváme. Tělo té bestie je o hodně silnější, než její. Dejte trochu tomu zvířeti a zjistěte, jestli funguje. Pokud ne, pak dejte zbytek dívce, ale nenechte ho, aby ji dřív zabilo.“ Neměl ponětí, jak tu ženu dostane pryč od monstra a Batuka, ale tímhle si zajistil pár minut, během kterých mohl vymyslet nějaký plán.
Stvůra je ignorovala a nadzvedla pracku nad ni, prsty zahnuté k útoku. Dívka vykřikla a pak omdlela.
Vyan udělal krok směrem k němu, rukou zamířil k meči. Hlava zvířete se otočila na stranu. Zíralo na Vyana s čirou nenávistí.
„Pane.“ Batuk rozpřáhl ruce, dlaně otevřené v gestu nabídky. „Přinesl jsem něco lepšího, než tu dívku. Mám sérum, co vám dá to, po čem nejvíce toužíte.“
Hřmící nádechy zvířete se zrychlily. Jeho černé oči pomalu přelétly od dívky k Batukovi, pak se vrátily k jeho kořisti. Zdálo se, že bojuje s nerozhodností. Dokud nad ní tlapou zvolna nepohnulo tam a zpět. Ten tichý příkaz způsobil, že šlahouny, co ji svazovaly, sklouzly z jejího těla a zmizely v džungli jako vystrašené zmije. Bestie znovu pohnula rukou. Nechala dívčino bezvládné tělo vzlétnout a snést se na jednu její nataženou paži, než se postavila a, k Vyanově zklamání, otočila směrem k hustým lesům.
Co teď?
Vyan byl Batukův nejlepší stratég, ale zatím nepřišel s žádným nápadem, jak to monstrum od dívky odehnat. Pokud vše ostatní selže, použije svůj meč. Kdyby to udělal, rozhodně by to vedlo k jeho vlastní smrti z Batukových rukou, ale i bez naložení úmrtí téhle ženy na svá ramena už měl Vyan dost nočních můr.
Zavolal na zvíře: „Takže ty nechceš sérum, co tě vyléčí, abys dál nebyl bestií? To je škoda. V tom případě tedy odejdeme.“
Při jeho výzvě k němu stvůra stočila pohled tak bezduchý, že se zdálo, že v černých očních důlkách nejsou žádné oči.
Vyan nabral do plic hluboký nádech a doufal, že nebude jeho poslední. „Polož tu dívku a já ti dám sérum.“
„Je to můj dar pro tebe,“ přerušil ho rychle Batuk, s dostatečným důrazem, aby dal všem najevo, že to on tady velí. Spojil dlaně před hrudí a pak se monstru poklonil, ale jeho oči vřely hněvem, když pohlédl na svého zástupce.
Vyan pouze doufal, že jestli tohle přežijí, dokáže později svého vůdce přesvědčit, že se je všechny snažil zachránit. Vytáhl kovovou kapesní láhev a postoupil dopředu.
Stvoření se otočilo. Žena visela z jeho ruky.
„Polož tu dívku,“ zopakoval Vyan. Šlo spíše o radu, než příkaz.
Když zvíře stále váhalo, Vyan otevřel placatku a naklonil ji, jako by chtěl její obsah vylít na zem. Při zaslechnutí Batukova prudkého vdechnutí vzduchu se připravil na smrt v další minutě.
Bestie odhodila dívku stranou, kde přistála na několika keřích a pak sklouzla na lesní půdu. Vyan sebou trhl, ale zatím nebyla zraněná. Pohmožděná a pravděpodobně psychicky poznamenaná. Ale fyzicky se zotaví.
Položil lahev na kus holé hlíny a ustoupil.
Zvíře nad kovovou nádobu pozvedlo tlapu a ona se vznesla do vzduchu na úroveň očí. Zíralo na ni, zjevně zpochybňovalo obsah, zatímco mu z hlouby hrudi při nádechu a výdechu vycházel hluboký hřmot.
„Potřebuji, abys nám pomohl, tak proč bych tě chtěl otrávit?“ zeptal se Batuk povzbudivým tónem.
Bestie dupla nohou.
Ze stromů se na Vyana a ostatní vyřítily šlahouny a znehybnily ho dřív, než mohl vytáhnout meč. Bojoval, aby se osvobodil, ale kdyby byl svázaný zapletenými kusy kovu, vyšlo by to nastejno.
Muži volali na Batuka, aby je osvobodil.
Jejich vůdce zůstal ve svém držení stát zpříma a zíral na monstrum. „Zabij mě, pokud chceš, ale mé muže nech jít. Jediná chyba, které se dopustili, je, že mi věřili. Má jediná chyba byla víra v to, že i ty si přeješ pomstít se Beladorům a přimět jejich velitelku Brinu zaplatit za to, v co tě proměnila.“
Stvůra přestala vrčet a pátravě si ho prohlédla.
V onu chvíli si Vyan všiml záblesku touhy v těch prázdných očích. Ta bestie chtěla Batukovi věřit.
Na pár vteřin všechny spoutalo ticho.
Pak stvoření nadzvedlo pracku a namířilo prst na lahev, která vzlétla do výšky jeho brady. Ale nedotklo se jí. Kovová nádoba se pohnula směrem k ústům bestie a naklonila se, zatímco ona zaklonila hlavu, aby hnědá tekutina mohla stéci do jejího krku.
„Stále nám možná nepomůže,“ upozornil Vyan polohlasně.
Batuk byl vzhledem k jejich situaci neuvěřitelně klidný. „Nikdy jsme neznali výsledek jakékoliv bitvy, až do prvního střetnutí mečů.“ Otočil hlavu a probodl Vyana hrozivým zlostným pohledem. „Nikdy dřív jsi o mojí schopnosti vést své muže nepochyboval. Nyní snad ano?“
„Ne. Má loajalita nijak neochabla.“ Vyan si dal práci, aby byl jeho hlas pevný a přesvědčený a dokázal skrýt tu lež. I když popravdě, jeho důvěra měla ochabnout dřív.
O hodně dřív.
Lahev tvrdě dopadla na zem. Zvíře si sevřelo břicho a zasténalo. Když zvedlo hlavu, v jeho očích plál rudý oheň. Zarylo si drápy do hrudi, jako by se snažilo něco dostat pryč, pak se zkroutilo do nemožného tvaru.
Z jeho popraskaných rtů se vydral výkřik agónie.
Vyan nemohl věřit, čeho byl svědkem. Modlil se, aby přežili dost dlouho na to, aby přiměli tu čarodějnici zaplatit za to, co dala té stvůře, co je určitě roztrhá na kousky, jakmile toho bude fyzicky schopná.
Odnikud se náhle objevil červený prach. Zakroužil kolem nich v pruzích, rychleji a rychleji, dokud zvíře nepohltilo mračno hřmící jako hlasitý roh. Písek, popadané větve a kameny se ve vířícím oblaku vznesly ze země a byly vrhány na Vyanovu kůži. Poranily mu tvář a ramena. Výkřiky mužů se ztratily v tom hluku, než vítr náhle utichl.
Klid zavládl tak nečekaně, že vojáci ztichli natolik, až Vyan slyšel pouze bušení svého srdce a každý těžký vdech, co vtáhl do plic. Na rtech cítil prach a krev.
Když se mlha usadila, zvíře už nebylo zvíře. Muž, který stále měl na sobě roztrhané džíny a žádné tričko, byl teď jen o pár centimetrů vyšší než metr osmdesát tři. Jeho blond vlasy a světlé oči se do téhle džungle nehodily stejně, jako bílé zuby a perfektní rysy.
Ty nepřirozeně jasně zelené oči nebyly lidské.
Měly jedinečný odstín Alterantů.
„Co chceš, válečníku?“ zeptal se muž, odlesk v očích stejně tvrdý jako svaly pokrývající horní polovinu jeho těla. Zkřížil předloktí na hladké hrudi.
Batuk zůstal klidný. „Bylo mi řečeno, že se jmenuješ Tristan. A že jsi Alterant, nečistokrevný Belador, přesto, že jsi byl zrozen pod jejich hvězdou. Proslýchá se, že máš krev temného ducha, ale tvé světlé vlasy a oči mě překvapují.“
Tristan si odfrkl. „Určitě jsi neprošel tímhle vším, abys mluvil o tom, jak vypadám, že ne?“
„Jak jsem řekl, přišel jsem s tebou uzavřít dohodu. Potřebuju někoho s tvými schopnostmi, aby nám pomohl.“
„Proč bych se měl starat o to, co chcete?“

„Protože pokud budeš souhlasit s mou nabídkou, můžeš zůstat v podobě, v jaké jsi teď… navždy. Už nadále nebudeš znám jakožto bestie.“
Tristanovo obočí překvapením vylétlo nahoru, pak zavrtěl hlavou a vrhl na něj podrážděný pohled. „Kdo si myslíš, že jsi, abys mi nabízel nemožné?“
Ale skrze sebevědomí v jeho slovech proklouzla zvědavost.
„Jsem Batuk, vojevůdce Kujoo. Mí muži a já jsme ochotní položit naše životy, abychom přiměli Beladory zaplatit za vyvraždění našich rodin a vyplenění naší půdy. Nezastavíme se, dokud všichni z nich nebudou mrtví.“
Vyana povzbudilo postřehnutí lehkého zájmu v Tristanových očích, když Batuk zmínil vedení války s Beladory.
„Nejdřív budeš muset odpovědět na moji otázku.“ Tristan přešlápl, jeho znuděný postoj dával najevo nedostatek trpělivosti.
„Propusť nás, abychom si mohli promluvit jako muži. Podobou, jakou v tuto chvíli máš, jsem dokázal, že nejsem tvůj nepřítel.“
Tristan trhl hlavou na stranu, jako by někomu tiše nařizoval, aby odešel. Šlahouny se odmotaly z Vyanova těla a odplazily se k nejbližším stromům. Čarodějka je varovala, že celá tato část džungle spadá pod Tristanovu vládu a moc, ale také je jeho vězením. Oblast dvou kilometrů čtverečních byla zahalená v kouzlu, které mu zabraňovalo odejít.
Jakmile byli muži volní, Batuk přistoupil blíž k němu. „Přísahal jsem pomstu Beladorům za to, že zavraždili naše lidi a způsobili, že jsme ztratili přízeň našeho boha Šivy. Mí muži unikli skrze portál, který jsme mezi dvěma světy otevřeli. Jsem ochotný pomoci ti získat, co chceš, pokud mi na oplátku pomůžeš získat, co potřebuji.“
„Co přesně potřebuješ?“
Batuk zaváhal dost dlouho na to, aby Vyan nevěřil jeho odpovědi. „Osvobodit mé lidi z vězení pod Mount Meru, ale jsem si jistý, že než tohoto dosáhneme, střetneme se s Beladory. Pokud se tak stane, budeme potřebovat tvoji pomoc s jejich porážkou, jelikož náš bůh nám zakazuje s nimi válčit. Ty s nimi můžeš bojovat. My ne.“
Tristan se zasmál. Šlo o zvuk plný výsměchu. „Uvědomuješ si, že Beladoři, co žijí dneska, jsou tlupa pokryteckých zženštilců, že jo? Dokud dodržují přísahu cti, ta mrcha Macha je chrání.“
Batuk zkřivil ret. „O jejich přísahy se nezajímám, a ani ty bys neměl.“ Přesvědčení, že koná oprávněně, nabývalo na síle s každým zaburácením jeho hlubokého hlasu. „Bylo mi řečeno, že Brina ti odepřela tvé nezadatelné právo. Že tě uvěznila tady a odmítá tě nechat odejít bez jejího svolení. Netoužíš snad po pomstě za to, že jsi byl zavrhnut jako nehodný?“
„Nic o mně nevíš, jenom klepy a příběhy směnované Nočními slídily a černokněžnicemi,“ odsekl Tristan. „Nemám důvod ti věřit. Odejdi, dokud jsem uvolněný. Nebo si jednoho z vás vyberu, vezmu ho s sebou zpět do své jeskyně a ukážu mu, jak jsem pohostil ostatní, co se vetřeli na moje území.“ Nadzvedl obočí při úšklebku, co se objevil na jeho hezounkovské tváři.
Vyan se dotkl rukojeti meče.
Tristan po něm šlehl pohledem. Oči mu plály jako zapadající slunce a byly by mohly uvařit tu opici, kterou chtěl Vyan k večeři. Vyšlehl z nich blesk prudkého světla a dopadl na zem u Vyanových nohou, dost blízko na to, aby mu osmahl špičky bot.
Vyan mu na oplátku věnoval neohromený pohled říkající, To je všechno co máš, což byla zábavná fráze, kterou slyšel od dětí ulice v Atlantě. Zesílil stisk prstů na jílci meče a zvážil použití magie jako odpověď na urážku, ale nehodlal riskovat zranění ostatních vojáků.
Neuniklo mu, že Batuk tu urážku přešel.
„Jedno vím.“ Batuk přitáhl Tristanovu pozornost zpět k sobě. „Nikdo by nepokračoval v životu jako zvíře, když by mohl svobodně chodit po zemi v těle, které v tuto chvíli máš. Pokud budeš souhlasit s mou nabídkou, mám klíč ke zbavení tě téhle prokleté existence navždy.“
Z Tristanova hrdla vyšel zvuk zpochybňující Batukovu nabídku. „Dobře mě poslouchej. Jednou sem ze zvědavosti přišel místní šaman. Držel jsem ho měsíc v zajetí a poskytl mu veškeré možnosti, aby na mě mohl používat to svoje voodoo a vyléčil mě. Nestalo se. Vlastně se mě kvůli mojí krvi pokusil zabít. Jeho lebka mi teď zdobí vchod do jeskyně. Dám ti jednu minutu na to, abys mě přesvědčil, proč bych neměl tvoji hlavu použít k vytvoření sbírky.“
Batuk se sebejistě usmál. „To sérum, kterým jsem tě obdaroval, bylo uvařeno naší čarodějnicí, která o Alterantech hodně ví. Já a mí muži jsme do té směsi přidali naši krev, abychom se s tebou podělili o naše síly, ale čarodějka nás varovala, že to dlouho nevydrží. Tvrdí, že tentokrát budeš v lidské podobě schopen uniknout z tohoto vězení, ale pouze na tři dny. Pokud se přidáš k mé armádě, nalezneme před vypršením lhůty Kámen Ngak, který má moc zlomit tvou kletbu navždy.“
Teď už Vyan chápal ten shon.
Tři dny na nalezení toho kamene a převzetí kontroly? Během toho času jim bylo souzeno zemřít. Dle legendy si kámen v minulosti pokaždé vybral mocnou bytost. Jaké byly šance, že by dokázali najít nového pána kamene, nebo že by ho Tristan jakožto Batukův zmocněnec mohl během tak krátkého času získat? Jak mohli Tristanovi věřit, že dodrží slovo, pokud bude souhlasit?
Bylo by hezké tohle všechno vědět dřív, než se Vyan vypravil sem a riskoval život pro nic.
Tristan na Batuka přimhouřil oči. „Co mi zatajuješ?“
„Že nemůžeme s Beladory bojovat, aniž bychom přitáhli pozornost bohů. Nemáme podporu Šivy, takže potřebuju, abys…“
Zase to zaváhání. Díky tomu Vyan musel přemýšlet, jakou hru to Batuk hrál.
„… souhlasil s tím, že budeš stát po našem boku, pokud bychom se měli s Beladory střetnout dříve, než opustíme tento svět. Zadruhé, Kámen Ngak si vybral nového pána. Šiva by se okamžitě dozvěděl, kdyby nad kamenem získal kontrolu jeden z nás, jinak bych už po něm šel sám. Potřebuji někoho s tvojí silou a bez pout k jakékoliv mocné bytosti, aby se pro nás toho kamene zmocnil a ovládl ho. Beladoři nyní zamořují zemi a bez pochyby také zjistí, že kámen přijal nového majitele.“
Tristan zavrtěl hlavou. „Takže si v podstatě potřebujete, abych tak řekl, udržet nízký profil, než se budete moct dostat z města?“
Batuk přikývl, aby to potvrdil. „Jakmile přesvědčíš nového majitele, aby ti dobrovolně odevzdal kámen, budeš ve své ruce držet sílu ke zlomení kletby, abys nemusel dál být zvířetem. Chci, abys na oplátku použil jeho moc k poslání všech z mého kmene osm staletí zpět do našeho domova – ne pod Mount Meru, ale do časů, kdy jsme žili jako muži s rodinami. A, jak jsem řekl, případně bojoval s Beladory, pokud vyvstane konflikt.“
Tristanovi zacukalo v očích, pak je přimhouřil při prohlížení si Batuka, než se jeho pohled rozjasnil s výrazem tichého porozumění, kterému Vyan věřil ještě méně, než Batukovým slovům. Něco se mezi těma dvěma právě událo. Kdyby tak jen mohl zjistit, co.
Celé Alterantovo tělo se uvolnilo. „Proč by mi majitel toho kamene pomáhal?“
„Protože jeho majitel bude žena. S tváří a tělem, které nyní vlastníš, nedokážeš snad ovlivnit jednu ženu, aby se podvolila tvé vůli?“
Tristan se překvapivě usmál. „Je spousta způsobů, jak přimět ženu podvolit se mé vůli. Některé příjemnější než jiné. Zdá se, že máme dohodu.“
Batuk měl možná dohodu, ale Vyan rozhodně neměl v úmyslu se před Tristanem sklánět nebo tomu bastardovi věřit, že pomůže jeho lidem.
Vyan už nadále nevěřil ani svému vůdci.
Tím pádem zbývala jen jediná osoba, na kterou se mohl spoléhat.
On sám. A pouze jediná věc, kterou mohl udělat. Bude muset najít tu ženu, co vlastnila kámen, dřív, než Tristan, a přesvědčit ji, aby pomohla osvobodit jeho lid, předtím, než je Batukův opravdový plán všechny zabije.

Vyan zaťal zuby, jak ho obtížnost úkolu ležícího před ním přiměla zakolísat v jeho odhodlání. Kruci, jeho svědomí si pro svůj návrat vybralo příšernou chvíli.

6 komentářů: