středa 1. října 2014

Styxx - 16. únor 9527 př. n. l.



Styxx se snažil na nic nemyslet, když platil za ručně vyřezávanou rákosovou flétnu, kterou vybral Galenovi k narozeninám. Nikdy ve skutečnosti nepochopil starochovu fascinaci tímto nástrojem, ale Galen rád hrál. Když s ním byl v kasárnách, zjistil, že jeho učitel omylem zapomněl svou flétnu u Antigone. Starý muž ji postrádal tak moc, že sebou jeho prsty škubaly pokaždé, když se ocitl u něčeho, co mělo třeba jen vzdáleně podobný tvar.

A alespoň ho Galen za jeho dar nepobodá ani neurazí. Třeba ho dokonce i ocení.
Když Styxx vzal flétnu a otočil se, zaslechl nedaleko psí štěkání. Ignoroval ho, dokud ho obří černý pes, který vypadal z poloviny spíš jako kůň, téměř neporazil. Obří pes na něj skočil a zaútočil na něj šťastným olíznutím.
Vrazilo do něj poznání. „Dynatosi?“
Pes znovu šťastně vyštěkl.
To nemůže být on. Styxx se rozhlédl po psově majiteli.
„Dyno? Tady, chlapče!“
Nemohl dýchat při zaslechnutí zvuku hlasu, který si nemyslel, že ještě někdy uslyší.
Co mám dělat?
Dala mu naprosto jasně najevo, že s ním být nechce...
Nikdy.
Najednou uviděl v davu její elegantní postavu, která mířila jeho směrem. Nemohl se pohnout, jak každou část jeho srdce i duše zachvátilo utrpení a rvalo mu je na kusy. Měla na sobě dlouhý bílý dórský chiton a rudý egyptský svrchní oděv. Byla ohromující. Což by zřejmé z jeho neschopnosti se pohnout nebo dýchat. Její dlouhé černé vlasy byly vyčesané do koruny na temeni hlavy, ze které spadaly dlouhé, bohaté kadeře. Její oříškově zlaté oči mandlového tvaru byly orámované uhlem, díky čemuž vypadaly jako kočičí. Zlaté náramky, které jí koupil, byly ovinuté kolem jejího předloktí od zápěstí až k lokti.
Všechno co chtěl, bylo se jí dotknout, ale ona ho vůbec nechtěla. A on byl unavený z odmítání a odsouvání na vedlejší kolej.
„Dynatosi?“ zavolala znovu. Pes se rozeběhl zpátky k ní, pak zase ke Styxxovi.
„Výsosti? Zapomněl jste si svoje drobné.“
Bethany okamžitě ztuhla.
Do prdele. Byl přistižen. Jestli promluví, okamžitě bude vědět, kdo je. Takže si vzal drobné a vyrazil pryč, aniž by řekl jediné slovo.
Ale když ji míjel, promluvila na něj. „Styxxi?“
Ignoroval pohledy lidí okolo, kteří na ně fascinovaně zírali. Promluvil hlubokým hlasem, aby ho zamaskoval, a obrnil se před pobouřením veřejnosti. „Ano?“
Oči jí naplnily slzy, když se k němu natáhla.
K čertu... nedokázal se zastavit. Vzal její ruku do svých a zvedl si je k tváři, kde si vychutnával hřejivost a jemnost její pleti a také jemnou vůni lilií a eukalyptu, která mu tolik chyběla. Vůně, ze které ztvrdnul tak rychle a divoce, že si byl jistý tím, že každý člověk, který na ně zírá, vidí jeho erekci.
Šťastně vzlykla, přitáhla si ho do náruče a políbila ho s vášní, která ho zanechala bez dechu.
Styxx popadl do pěsti její rudý svrchní oděv a přitáhl si ji blíž, zatímco Dynatos kolem nich kroužil a štěkal – jako by už tak nepřitahovali dost pozornosti i bez psího štěkotu, který na ně upozorňoval.
S přerývaným dechem se odtáhla a začala mu přejíždět dlaněmi po obličeji. „Tolik jsi mi chyběl.“
Styxx povytáhl obočí. „Líbáš každého muže, který se toulá po tržišti?“
Praštila ho do bicepsu dost silně na to, aby mu ublížila. „Vlastně ano. Jak že se to jmenuješ?“ Otočila se pryč od obchodníka a natáhla se po něm.
Styxx ji vzal za ruku a jemně si ji přitáhl k boku. Vzal její obličej do dlaní a políbil ji na tvář. „Myslel jsem, že jsi odešla navždy.“
„Musíme si promluvit a já se necítím příliš dobře, když na nás lidé zírají.“
Rozesmál se, než zabořil hlavu do jejích vlasů, aby se mohl nadechnout její vůně. „To dělají, vskutku ano.“ Neochotně se odtáhl a zasunul si její ruku do ohbí lokte, aby ji mohl provést skrze zvědavý dav.
„Řekni mi, až budeme sami.“
Styxx zaváhal. „Proč se mi z tónu tvého hlasu svírá zadek?“
„Nebuď hrubý.“
„Řekla jsi mi, abych k tobě byl vždycky upřímný, takže tady to máš.“
Obočí se jí stáhlo hněvem. „Ale nebyl jsi ke mně tak docela upřímný, že ne... princi?“
„Pořád jsme na veřejnosti.“
Zabubnovala mu prsty o paži a dala mu tak vědět, že se opravdu zlobí. „Už jsme sami?“
„Ne.“
„Nikoho neslyším.“
„To proto, že všichni zírají na to, jak procházíme.  Je to jako v chrámu, drahá. Všude sochy, které pozorně naslouchají každému slovu, které proneseme.“
Stará žena se zamračila, když kolem ní procházeli. „Myslela jsem, že poslal egyptskou princeznu domů?“ zeptala se svého společníka.
„Názorný příklad,“ zašeptal Bethany.
„Alespoň si myslí, že jsem princezna.“
„Pro mě jsi vždycky byla bohyně.“
Bethany díky poznámce, která padla až příliš blízko k pravdě, klopýtla.
Styxx se okamžitě zastavil. „Jdu příliš rychle?“
„Ne. Vrazil do mě pes.“
Pokračoval v chůzi... pořád dál a dál.
„Kam mě vedeš? Do Asie?“ zeptala se, když se jí začalo zdát, že nemá v úmyslu zastavit.
„Pryč od lidí... Didymos je hustě obydlen. Až doteď jsem nikdy o hustotě obyvatelstva nepřemýšlel. Kruci, tady je taky spousta lidí. A všichni se o nás hodně zajímají. Snad proto, že mě nikdy neviděli na veřejnosti se ženou, která by nebyla mou sestrou. Navíc na mě nepliveš, nefackuješ mě nebo nečastuješ jmény, podle kterých ví, že nejsi Ryssa.“
„Dokonce ani nejsem blondýna nebo Didymosanka.“
„To máš pravdu. Jak víš, že je Ryssa blondýna?“
„Stejně jako vím to, kdo jsi ty.“
„Neřekl jsem ti, že je Ryssa blondýna.“
„Jiní lidé ano.“
„Hej... Galene!“ zavolal, čímž ji překvapil a prozradil jí také, že vstoupili do vojenských kasáren. „Můžu si půjčit tvoji ubikaci?“
„Jistě. Dobrý den, lady Bethany.“
„Zdravím, mistře Galene.“ Snažila se s ním chvíli pohovořit, ale Styxx se nezastavil a táhnul ji dál.
„Zakryj jí uši, chlapče,“ řekl Galen a pak dodal, „A ujisti se, že jsi vyměnil moje povlečení, než odejdeš!“
„Ha-ha-ha,“ zapitvořil se Styxx. „Jsi vážně vtipný. Zabiju tě později.“
Konečně ji Styxx vtáhl do pokoje a zabouchl dveře. Ale jelikož Dynatos zůstal na jejich špatné straně, okamžitě začal štěkat a škrábat, aby ho pustili dovnitř.
Styxx tiše zavrčel, než je otevřel a nechal ho vejít. Pak je zavřel a zamkl. „V pořádku. Jsme sami... až na psa.“
„Úplně sami?“
„Až na psa,“ zopakoval.
„Dobře.“ Tvrdě ho udeřila do žaludku.
„Au! Neřekla jsi mi, že se mám ozbrojit.“
„Možná bys užil chvilku na to, abys popadl hoplon.“
„Proč?“
„Proč myslíš? Princi Styxxi.“
Podrážděně vydechl. „Neměl jsem ti v tom lhát. Ale nechtěl jsem tě vyděsit hned ten den, kdy jsme se potkali. Kdybych ti řekl, kdo jsem, vůbec bys se mnou nemluvila.“
„Jak to víš?“ zeptala se defensivně.
„Protože to nikdo nikdy neudělal.“
Kvůli jeho šeptané odpovědi jí projela bolest, ale i když ji pravda rozesmutňovala, jeho názor na ni ji štval. „Příliš jsi mi nevěřil, že?“
„Vážně?“ zavrčel. „Pletu se? Podívej se mi do očí a řekni mi...“
Zírala jeho směrem.
„Promiň.“
Bethany se natáhla a přitáhla si ho do náruče. „Nenávidím tě.“
„To většina lidí.“
„Já ne.“
„Právě jsi mi řekla, že ano.“
„To proto, že je to pravda.“
Povzdechl si vedle jejího ucha. „Možná bychom ti měli pořídit tabulku nebo kus papíru kvůli tvým změnám nálad? Nerad bych zaostal, když se změní.“
Políbila ho, pak se odtáhla a plácla ho po zadku.
„Au!“ vyštěkl Styxx a klidil se jí z dosahu. „Jsem velice zmatený.“
„Já taky. Strašně moc tě chci nenávidět, a přesto mi lámeš srdce.“
„Já nejsem ten, kdo odešel.“ Třas v jeho hlase způsobil, že se dusila slzami.
„Nevěděla jsem, co mám dělat, Styxxi. Zjistila jsem, kdo jsi, a zpanikařila jsem.“
„Mohla sis se mnou promluvit. Nejlépe bez bití.“
„Zasloužíš si bití.“
„Přísahám, že jsem byl v době tvé nepřítomnosti zbit dostatečně.“
Bethany sebou trhla, když si vzpomněla na pohled na jeho zkrvavené a pohmožděné tělo, když ho našla v jeho cele.
I když ho právě teď nemohla vidět, přikryla si rukama oči, jak se v ní svářely pocity frustrace, hněvu, zmatení a lásky. „Tohle setkání jsem v mysli prožila milionkrát. Viděla jsem se, jak ti padám do náruče, líbám tě a pak na tebe vytahuju meč za to, že jsi mi neřekl, kdo ve skutečnosti jsi. Ale moje emoce jsou teď promíchané. Nevím, co si mám myslet, a měla bych, ale nevím, a nenávidím to, že to nevím. Ale není pravda, že tě nenávidím, Styxxi. Nikdy tě nedokážu nenávidět.“
Styxx si ji přitáhl k sobě a políbil ji na čelo pod vlivem všech těch divokých emocí, které v něm sváděly boj. Ale ta jediná, která nakonec přehlušila všechny ostatní, ta kterou nedokázal potlačit, bylo to, jak moc ji miluje.
Natolik, že by pro ni zemřel.
Jak zatraceně je vděčný za to, že ji znovu vidí.
„A já na tebe chci být naštvaný, Beth. Ani nemáš představu o tom jak moc. Jsi to jediné, co jsem za celý svůj život miloval. To jediné, na co jsem se kdy těšil. A ty jsi mě opustila bez jediného slůvka. Jednoho dne jsi prostě byla pryč. A když jsi odešla, vyhnala jsi mě do té nejtemnější propasti v Tartaru, a já ani nevěděl, co jsem udělal, že jsem si to zasloužil.“
Zaskřípal zuby, jak se jím prohnala agónie. „Tvoji rodiče tě milují, Beth. Ano, tvoje matka tě štve, a bratranci otravují, ale tvůj otec žije a dýchá jen pro tvůj úsměv. Matka by zabila každého, kdo by tě ohrožoval. A já nemám vůbec představu o tom, jaké to je. Nikdy jsem neměl.“
Styxx se nad realitou své existence hořce zasmál. „Drazí bohové, nikdy jsem neměl teplé jídlo, protože jsem musel mít někoho, kdo moje jídlo ochutná, než ho sním. Pak čekáme, abychom viděli, jestli nezemřou nebo jim z něho nebude špatně. Moji postel každý večer kontrolovali, jestli v ní nejsou otrávené přikrývky nebo smrtelně nebezpečná zvířata. Moje rodina by byla nejraději, kdyby mě otrávili jako nějakého cizince. Šel jsem matce předat dárek a ona mě bodla, několikrát. Otec vtrhl do mého pokoje a uprostřed noci mi rozřízl ruku. Můj vlastní bratr a sestra mě probodávají pohledem kdykoliv se náhodou ocitnu v jejich přítomnosti. A můj strýc...“
„Co?“
„Na tom nezáleží.“ Žil ve světě naplněném nočními můrami a mučením. Takový, o který neměl právo žádat ji, aby jej s ním sdílela. Vlastně byl zvyklý být v něm sám. Nepotřeboval další věc, o kterou by se měl strachovat nebo procházet peklem při pomyšlení, že uteče a znovu ho tak bez udání důvodu opustí.
Měl toho dost. Všechno, co teď chtěl, byl klid. Pokoj od těch, kteří mu ubližovali.
„Víš ty co... vrať se ke své rodině, Beth. Nemůžu si dovolit nechat se dál zraňovat. Už jsem s tím skončil. Jsem unavený z toho, jak se natahuji k lidem a oni mě jen odhánějí. Až na to, že jsem ti neřekl, že jsem princ, jsem k tobě byl až brutálně upřímný. Dovolil jsem ti vstoupit do mého srdce a duše, kam nikdo předtím nesměl. A ty jsi mi vyrvala srdce a narvala mi ho do krku. Za uplynulý rok jsem opravdu dobře pochopil, jak moc nedůležitý ve skutečnosti jsem. Pro každého... včetně mě.“
Styxx vyrazil ke dveřím, ale ten hloupý zámek se zasekl. Zavrčel a kopl do nich.
„Styxxi...“ Bethany mu ovinula paže kolem pasu a přitiskla se k němu. „Nikdy jsem neměla v úmyslu ti ublížit.“
„Och, Beth...“ vydechl ve zmučeném zašeptání, „ty jsi mi neublížila. Ty jsi mě těžce zklamala... v mojí nejtemnější hodině, v době, kdy jsem tě potřeboval úplně nejvíc.“
„Já vím, akribosi. A ani se neodvažuji požádat tě o odpuštění. Nejsem si jistá, jestli bych ti, být já na tvém místě, odpustit dokázala. Ale chybíš mi a chci tě zpátky. Potřebuji tě mít ve svém životě.“
Oči mu naplnily slzy, když cítil, jak jeho rozhodnost slábne. „Na začátku jsem ti řekl, abys byla k mému nezkušenému srdci něžná. A já jsem do tebe byl vždycky blázen.“
„Takže mi odpustíš?“
Sundal si její ruce z pasu a přitiskl si je ke rtům. „Já nevím. Jsem právě teď uvnitř příliš zaneřáděný. Je to mnohem horší, než když jsem se vrátil domů z války. Nemůžu jíst. Nemůžu spát. Mám noční můry, které jsou tak skutečné, že nevím, jestli jsem vzhůru nebo jestli mám halucinace. Jsem kvůli všem kolem mě paranoidní. Dokonce nejen že v noci zamykám svoje dveře, vždycky je zablokuji a ani tak se necítím dost bezpečně.“
Bethany sebou trhla nad tím, jakou škodu způsobilo to, co se mu stalo. A všechno je to moje vina.
„Jestli mi odpustíš, Styxxi, přísahám, že už nikdy, ani jedinkrát neudělám nic, co by ti ublížilo. Prosím. Žadoním o ještě jednu šanci.“ Začala si klekat.
„Ne...“ Otočil se k ní tváří a přitiskl si ji k hrudi. „Neopovažuj se! Nechci slyšet tvoje prosby. Chci tvůj oheň, Beth. Ten mě zahřívá.“
„Od teď tě budu hřát a udržovat v bezpečí.“
Napjal se a pak ji políbil.
Bethany se rozplynula ve chvíli, kdy okusila jeho rty. Pak vyjekla, když zvedl lem jejích šatů a přejel jí rukama po těle. „Co to děláš?“
„Galen nám dal povolení... možná jsem princ, ale vím, jak se vyměňuje povlečení.“
Smála se, ale neřekla ani slovo, když ji odnesl k posteli a položil ji na ni. Ale smích jí odumřel v hrdle ve chvíli, kdy jí roztáhl nohy a okusil ji s vášní, která byla absolutně nepřekonatelná. Vyklenula záda, odtáhla stehna od sebe a umožnila mu tak k sobě ničím neomezený přístup. Kousla se do rtu, sáhla dolů a zabořila mu ruce do jeho jemných vlasů. Pak si uvědomila, že si je ostříhal tak nakrátko, že byl prakticky stejně holohlavý jako Galen. Byly dokonce ještě kratší, než když byl ve válce.
Chtěla se ho na to zeptat, ale jeho jazyk prováděl s jejím tělem ďábelské věci. Věci, které velice postrádala.
Styxx zavrčel nad tím, jak dobře chutnala. I když věděl, že po ní hladověl, až doteď neměl ponětí, jak moc. Chtěl se kolem ní ovinout a už nikdy se nepustit. Kdyby mohl, strávil by s ní zbytek věčnosti přesně takto.
A když o chvíli později dosáhla vyvrcholení, usmál se, zatímco pokračoval v lízání a škádlení dokud nežadonila o milost. Až pak se vyhoupl na její tělo a vklouzl do ní.
Divoce ho políbila a zamračila se. „Pořád jsi oblečený.“
„Nemohl jsem se dočkat, až budu v tobě.“
Zasmála se a stáhla mu chlamys i chiton.
„Oba máme boty...“ Došla mu slova a proměnila se v ostrý nádech, když zvedla boky, aby si svoje mohla sundat a dovolila mu tak proniknout hlouběji do jejího těla. „Skrývala jsi přede mnou skutečný talent.“
Kousla ho do ucha. „Na tvoje bohužel nedosáhnu.“
„Vážně chceš, aby přestal a sundal si je?“
„Ne.“
Styxx se zvedl na pažích, aby se na ni mohl podívat, zatímco se kolébal proti jejím bokům. Přejela mu rukama po těle a vyvolala v něm mrazení.
Kousl se do rtů, překulil se s ní a dával si přitom pozor, aby zůstal uvnitř, dokud se na něm obkročmo neusadila. Zvedl se, sundal jí z šatů spony a stáhl je z ní. V ústech se mu sbíhaly sliny, když vzal její ňadra dlaní. Ale jak se na něm pohybovala, přehlušila jeho rozkoš nezvaná noční můra.
Najednou nemohl dýchat. Zachvátila ho panika.
„Styxxi?“ Bethany ztuhla, když vyklouzl zpod jejího těla a převalil se na bok. „Zlato, co se děje?“
Příšerně se třásl.
Přitiskla mu dlaň na paži.
„Nedotýkej se mě,“ zavrčel a odtáhl se od ní ještě dál.
Oči jí naplnily slzy, když si uvědomila, co se stalo. Nikdy neměl rád, když byl fyzicky omezovaný nebo jakkoliv přivázaný. Bylo jen několik málo pozic, které při sexu dokázal tolerovat, aniž by mu nepřinášely bolestivé vzpomínky.
Se zlomeným srdcem ho znovu pohladila po hlavě. „Co se stalo s tvými vlasy, miláčku?“
Ztěžka polkl, než odpověděl. „Už jsem byl unavený z lidí, kteří je používali k tomu, aby mě ovládali nebo mi způsobovali bolest.“ Styxx zavřel oči a dovolil jí, aby si ho přitáhla k sobě, takže ho mohla tisknout ke svému nahému tělu. „Je mi to líto, Beth. Říkal jsem ti, že nejsem takový, jaký jsem býval.“
Políbila ho na tvář. „To je v pořádku. Vždycky pro mě budeš dokonalý.“
Ta slova mu pustošila srdce. „Jsem tak zlomený, Beth. Nevím, jestli ještě někdy budu znovu celý.“
„Nejsi zlomený. Jsi zraněný a zranění se mohou uzdravit.“ Pohladila ho po tváři, než ho tam něžně políbila. „Ta nejkrásnější srdce ze všech jsou ta, která dokáží milovat, i když krvácí, a zvláště poté, co byla roztříštěna na tisíce kousků. Jsi ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznala.“
V tu chvíli byl rád, že od něj utekla. Kdyby zůstala, byl by s ní ten podvodník. To by byla rána, kterou by nikdy nepřežil. Vědomí, že s ní takhle leží někdo jiný...
Snad mu koneckonců bohové projevili alespoň trochu milosrdenství. A zatímco se přes něj přelévala agónie a ponížení loňského roku, cítil, jak mu z koutků očí kanou horké, tiché slzy.
Slíbala mu je.
„Je mi to líto.“
„To nemusí, Styxxi. Jsi silnější, než kdokoliv, koho znám.“
Ale on se necítil silný. Cítil se ztýraný a zbitý. Skořápka toho, čím býval. Něco, čemu nepomáhalo, když sklouzla rukou přes jizvy na jeho boku. A přesto to její dotek jaksi spravil.
Nikdo ho nemiloval tak jako Bethany. Nedívala se na něj, jako by byl nedostatečný. Dobírala si ho místo toho, aby se mu posmívala.
A jak s ní tak ležel, zlíbala mu celé tělo od hlavy až k patě. V koutku jeho úst se objevil drobný úsměv, když mu sundala sandály a vůbec nic k tomu neřekla.
Pak znovu vyšplhala vzhůru po jeho těle, aby mu mohla položit ruku na tvář. „Tolik jsi mi chyběl.“
Přitáhl si její dlaň k ústům a začal jí oždibovat prsty. „Promiň, že jsem ti neřekl svoje pravé jméno. Prostě jsem byl unavený z toho, jak mě všichni nenávidí za to, kdo jsem.“
„O tom nic nevím. Vím jen, že tě miluji za to, kdo jsi.“
Zavřel oči, nadechl se její vůně a dovolil jí, aby se ho dotkla a vymazala tak tu jeho část, která pořád ještě krvácela a trpěla. A když ho vzala do dlaní, téměř se znovu cítil celý. Během několika úderů srdce ho přiměla ztvrdnout jako dřív. Vychutnával si pocit toho, jak ho její prsty škádlí, zatímco mu na kůži ulpívá její dech.
Převalila se na záda a přitáhla si ho na sebe. Styxx ji ochotně následoval, a když do ní začal přirážet tentokrát, žádná minulost ho nepronásledovala. Byli tu jen oni dva. Zíral do její předrahé tváře a dovolil jejímu doteku, aby uklidnil jeho zdivočelé emoce.
„Miluji tě, akribosi,“ vydechla.
Ta slova spolu s něžností jejího doteku ho vyslala přes okraj. Zabořil se hluboko do ní a zavrčel, když se jeho tělo uvolnilo. Ležel na ní, lapal po dechu a byl slabý jako moucha, ale poprvé po roce byl zároveň také šťastný.
Bethany ho kolébala proti sobě a chodidly přejížděla přes krátké chloupky na jeho nohou. Když mu začala oždibovat bradu, uvědomila si, že na ní usnul. Přitiskla mu čelo k tváři a povzdechla si. „Měla bych být vážně uražená.“ Kdyby to byl kdokoliv jiný, byla by. Ale v jeho případě to byl neskonalý kompliment.
Líbala ho a ušklíbala se nad tím, jak krátce má ostříhané vlasy. Ale její vztek necílil na něj. Mířil proti všem těm bastardům, kteří ho využívali tak brutálně, až se chtěl svých překrásných kadeří zbavit.
Bolelo ji pro něj srdce, když kolem něj ovíjela paže a tiskla si ho k sobě. „Přísahám ti, Styxxi. Vynahradím ti to.“

A slib, který učinila, ji svazoval na věčnost. Jestli tentokrát zklame, bude ji to stát život.

15 komentářů:

  1. Dakujem velmi pekne za preklad a korekturu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad a korekcu této krásné kapitolky.

    OdpovědětVymazat
  3. jeeeeej to bola asi zatial najkrajšia kapitola, skoro som plakala, wooow teším sa na pokračovnie, dík za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Musela jsem si to precist znovu. Konecne něco krásného :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní ! ! ! Díky moc za další kapitolku ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. No, keby sa to tak chcelo otočiť na jeho šťastie... ale to by sme chceli asi veľa... :(
    Ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  11. dakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat