Styxx - 23. únor 9527 př. n. l.

Bethany nechtěla nic víc, než vidět svého prince. Měla už dost Archona a ostatních, kteří zuřili nad skutečností, že nikdo nemohl najít Apostolose, a že mají sotva pár týdnů, než Apollymi vyjde ze svého vězení a půjde jim všem po krku. Jestli v tomhle budou pokračovat, odejde do Egypta a s nimi se všemi skončí.

Otevřela dveře domku. Dynatos se rozběhl a šťastně přitom štěkal. „Styxxi?“

„Přímo tady, drahoušku.“ Jemně si ji přitáhl k sobě a stiskl ji v náručí.

„Co se stalo?“

„Nic.“

„Nelži mi. Cítím to z toho, jakým způsobem se mě dotýkáš. Co se děje?“

Styxx zaskřípal zuby a pak se usmál. Nikdy před ní nedokázal skrýt své pocity. Nějakým prapodivným způsobem dokázala poznat všechny jeho emoce, jako by mu mohla číst myšlenky stejně snadno, jako je on četl všem kromě ní. „Myslím, že se mě můj bratr pokusil zabít, zatímco jsem spal.“

„Cože?!“

„Nikomu o tom ani muk, prosím. Nemám žádný důkaz a to poslední co chci je dívat se na to, jak trpí kvůli podezření, které může být falešné.“

Třásla se, když přejížděla rukama po jeho těle a hledala ránu. „Jak jsi zraněný?“

„Pobodaný.“

„Kde?“

Vzal ji za ruku a vedl ji ke svým stehům.

Když se toho místa dotkla, prudce vtáhla dech. „Tvoje srdce?“

„Ne. Moje srdce je tady.“ Položil její ruku na její vlastní hrudník.

„To není vtipné.“

Znovu si ji přitáhl do náruče a položil si hlavu na její rameno. „Jen mě chvilku drž. Prosím.“

Jeho pokorný, upřímný požadavek jí vehnal do očí slzy. Zabořila mu ruce do vlasů, které byly čím dál delší, a přitiskla ho k sobě. Potřeboval ji, a přesto tam pro něj zase nebyla, jelikož byla s ostatními pryč. Bylo jí špatně z toho, že ho znovu nechala na pospas osudu. Přesto se o tom vůbec nezmínil.

A jak minuty plynuly a on se od ní neodtahoval, uvědomila si, jak poraněný ve skutečnosti je. Ne fyzicky, ale emociálně. Kdo mu to mohl vyčítat? Jestli měl pravdu, jeho vlastní rodina se ho pokusila zabít, zatímco spal. Není divu, že má ten muž tolik potíží se spánkem.

„Řekl jsi o svém podezření Galenovi?“

„Ne. Měl jsem strach. I kdybych to řekl, nemám žádný skutečný důkaz. Vůbec jsem svého útočníka neviděl.“

Což znamená, že si o tom s nikým nepromluvil. Raději místo toho žil a tiše se tím trápil. „Kdy se to stalo?“

„Před čtyřmi dny.“

Vzteky zaskřípala zuby nad tím, že byl tak dlouho sám. „Promiň, Styxxi.“

„Není nic, kvůli čemu by ses měla omlouvat. Ty jsi mě nebodla, že ne?“

Nad jeho směšnou otázkou zavrčela a ignorovala ji. „Byl jsi zraněn a já jsem tu nebyla.“

„Byla jsi se svou rodinou. Chápu to.“

Tohle jí říkal vždycky. Jako by pro něj bylo důležitější, že dostála své povinnosti namísto lásky k němu. „Ty jsi také moje rodina.“

„To je v pořádku, Beth. Vážně.“

Dusily ji slzy, zatímco se k němu tiskla. Teď byl on její rodinou... víc, než si uvědomoval. Byl otcem jejího nenarozeného syna, ale tohle mu ještě nemůže říct. Bylo příliš brzy.

Uvědomila si to teprve včera. Už několik týdnů se necítila příliš dobře, což bylo pro bohyni velice neobvyklé. Pak, dvě noci zpátky, se jí zdálo o jejich synovi. Byl světlovlasý stejně jako jeho otec, s modrýma očima a překrásným úsměvem, a měl na sobě řeckou helmu... velice malá verze svého vznešeného otce.

Počala, když byl Styxx před osmi týdny v jejím chrámu, a jejich syn se narodí čtvrtého října. Chtěla to Styxxovi říct tak moc, že to téměř fyzicky bolelo. Ale bála se toho, jak by mohl zareagovat. Apollo a ostatní bohové si s jeho životem pohrávali už příliš dlouho. Jak bude reagovat, když se dozví, že jeho slepá lidská rybářka je bohyně pocházející ze dvou panteonů? Bohyně mnohem silnější než je Apollo?

I když ji bude Styxx dál milovat, bude zdrcený tím, že mu lhala. Nebo hůř, mohl by ji vinit za to, že mu nepomohla v jeho konfliktu s Apollem nebo při válce, ve které Styxx a jeho lidé bojovali s Atlantidou.

Vzhledem k tomu, jak reagoval v jejím chrámu, když objevil její znak...

Bylo možné, že ji bude navždy nenávidět. Nemluvě o tom, co mu udělal matčin panteon během toho roku, kdy ho ignorovala a nevěnovala jim vůbec žádnou pozornost. Měl by plné právo použít to proti ní. Její nepopiratelná hloupost si ani nic menšího nezasloužila.

Nakonec mu bude muset říct pravdu, ale dnes ještě ne. Dnes se chtěla soustředit jen na něj a na jeho potřeby.

Za pár týdnů mu o jejich dítěti řekne. Později přizná i ten zbytek. Jen doufala, že novinku o jejich synovi uvítá.

Nikdy spolu o dětech nemluvili. A vzhledem k brutalitě jeho vlastního dětství, se od toho tématu držela kvůli respektu vůči jeho bolesti dál. Ale musel o tom přemýšlet. Jako od dědice Didymosu se od něj očekávalo, že jednoho dne bude mít děti. Bylo zvláštní, že se o tom před ní nikdy nezmínil.

Bethany se postavila na špičky a přitiskla tvář k jeho. „Miluji tě, Styxxi.“

Vzal její tvář do dlaní. „Miluji tě. A vždycky budu.“

Usmála se a modlila se, aby až jednou odhalí celou pravdu o ní a o její nedbalosti vůči němu, dál tohle cítil.

 Ssx