sobota 25. října 2014

Styxx - 24. červen 9527 př. n. l.



Styxx se při balení zastavil a rozhlédl se po paláci, o kterém předpokládal, že jednoho dne bude jeho. Za pár krátkých hodin bude daleko odsud a snad už to tu znovu nikdy neuvidí.
Nechá Acherona a Ryssu, aby ho měli, nebo aby ho šťastně sdíleli po zbytek jejich životů.
Měl bych cítit něco jiného než úlevu.
Ale necítil. Po pravdě řečeno, nemohl se odsud dostat dost rychle.

Když nesl svou vavřínovou korunu dolů do otcovy pracovny, aby ji tam nechal, otevřely se hlavní dveře a dovnitř vstoupil Acheron se sebedůvěrou, kterou jeho bratr nikdy předtím neprojevil. Acheron se obvykle plížil kolem jako zbitý pes, který nechce být nikým spatřen.
Styxx se zamračil nad tou změnou a přemýšlel, co ji způsobilo. Byl snad jeho bratr opilý?
Acheron se k němu směle blížil s hrudí hrdě vypjatou. Byl to ten druh postoje, který čas od času využívali vojáci k tomu, aby Styxxe vyzvali k boji. Ale ten, kdo projevil takový druh hlouposti, se rychle naučil, že Styxx si s ostatními nehraje, a hlavně, že....
Neprohrává.
„Je ti špatně, bratře?“
Acheron ohrnul rty. „Je mi špatně z tebe a z toho, jak se nosíš sem a tam, jakoby ti patřil celý svět.“
Styxx si ztěžka povzdechl. Kdyby tak žil život, který si ostatní lidé myslí, že žije. „To nedělám.“
„Ano. Děláš. Vidím to pokaždé, když se na tebe podívám.“
Styxx se zamračil, když si uvědomil, že už neslyší Acheronovy myšlenky. Jak zvláštní.
Ne, že by na tom záleželo. Ležely mu v hlavě jiné věci. Jako vypadnout odsud tak rychle, jako by měl v patách Háda.
Styxx vyrazil k otcově pracovně, ale Acheron ho popadl za paži.
„Bojíš se mě, že ano?“
Styxx potlačil smích nad jeho absurdní otázkou. „Ne.“
Acheron ho chytil znovu.
„Jsi zdrogovaný, bratříčku?“
Smějící se Acheron přirazil Styxxe proti zdi stejným způsobem, jakým to často dělával Apollo. Pak se naklonil a zašeptal Styxxovi do ucha. „Vím, že nemůžeš zemřít, bratře. Ne dokud nezemřu já. Což znamená, že tě můžu držet a vyřezávat ti srdce pořád dokola a dokola a ty nebudeš moct udělat nic pro to, abys mě zastavil.“
V tom se Acheron pletl. Na Atlantidě se naučil, jak bojovat s bohy. Ale neměl náladu na to, aby bojoval se svým bratrem.
Ne dnes.
„To je vážně to, co chceš udělat?“
Acheronova ruka se mu sevřela kolem hrdla. „Nejsi lepší než já.“
Ne sakra. Nikdy si ani nic jiného nemyslel. „A ty nejsi lepší, než jsem já.“
Nenávist v těch stříbrných očích ho spalovala. Ale to nebylo to, co Styxx opravdu viděl. Viděl tu stejnou krvežíznivost, kterou vůči němu Acheron choval na Atlantidě, když ho jeho bratr pomáhal Estesovi prodávat a mučit. Acheron měl radost, když sledoval jeho ponížení.
„Zasloužíš si to.“
Bratrův zuřivý hlas mu pořád zvonil v uších, když mu zrak potemněl.
„Dosáhl jsem plnoletosti, Styxxi. Víš, co to znamená?“
„Můžeš vlastnit majetek? Vstoupit do senátu?“
Acheronovy zuby se prodloužily.
Styxxe zamrazilo, když konečně porozuměl všem těm kouskům skládačky z toho, co se mu stalo na Atlantidě. Proč byl tak fascinován Archonem, který měl podezření, ale držel v zajetí špatné dvojče...
„Ty jsi Apostolos.“
Šok vymazal z Acheronových očí nenávist. „Jak to, že znáš to jméno?“
Za ty dva roky, co na Atlantidě válčil a ten rok, který strávil v blízkosti jejích bohů, ho poučili o Apollymině ukrytém synovi.
Atlantští bohové by mu za tuhle informaci dali cokoliv...
Cokoliv.
Acheronova ruka mu začala drtit průdušnici. „Řekni to někomu a já tě zabiju!“
Styxx se té hrozbě vysmál. „Nechci od tebe vůbec nic, bratře. Až na to, abys mě sakra nechal na pokoji.“ Vykroutil se z Acheronova sevření a ignoroval přitom bolest, kterou mu to způsobilo. „Je mi jedno, jakou moc si myslíš, že máš, pořád tě můžu dostat.“
„Acherone!“ Ryssa lapala po dechu, zatímco běžela ke svému bratrovi. „Co to děláš?“
„Povídali jsme si. Že, Styxxi?“
Obrátil oči v sloup. „Jistě.“
Ryssa zírala na Styxxe, když od něj Acherona jemně odtahovala. „Víš, co otec udělá, když tě s ním nachytá.“
Poprvé v životě Styxx bratrovi nezáviděl Ryssinu lásku. Bylo pro něj snadnější opustit celou rodinu s vědomím, že Ryssa a Acheron mají mezi sebou nezlomné pouto. „Vy dva na sebe dohlédněte.“
Ryssa se na schodech zarazila a věnovala mu podezřívavý pohled. „Co to má znamenat?“
Mohl by být její tón ještě vyčítavější? „Nic, Rysso. Vůbec nic.“
Jelikož už se nechtěl ani jedním z nich dál zabývat, odebral se Styxx do otcovy pracovny, kde odložil svou korunu do truhlice, ve které přechovával otec tu svoji. Složitě zdobená zlatá truhlice s vyobrazením Sudiček, byla starodávná. Když byl chlapcem, někdy se do ní vplížil, aby se podíval na otcovu zdobenou korunu a přemýšlel přitom, jestli ji bude nosit taky tak důstojně, až bude mužem.
Zdálo se to být tak dávno a zároveň měl pocit, jako by to bylo včera. Ale bohužel ani koruna nebude součástí jeho budoucnosti. A kvůli tomu nenáviděl bratra a Atlantské bohy ještě víc.
Aby Apollymi ochránila Acherona, úplně zničila Styxxův život.
K čertu s nimi se všemi!
Ale koneckonců bohové, kteří pátrali po Apostolosovi hledali jedno dítě. Ne dvojčata. Jak ironické, že Acheron strávil většinu života přímo pod jejich nosy, zatímco oni trhali svět na kusy ve snaze ho najít.
„Cítím z tebe božství, Řeku. Čí levoboček jsi?“ Archonova zuřivá slova, se kterými se z něj bůh snažil vymlátit informace, které mu Styxx nevydal, pořád způsobovala, že mu běhal mráz po zádech.
Měl jsem poznat jejich hlasy, když jsem se s nimi setkal. Ale koneckonců slyšel za všechny ty roky tolik různých hlasů, že bylo těžké je odlišit a identifikovat jejich majitele, zvlášť když neměl s myslitelem osobní vztah. Stejně jako atlantští bohové si i Styxx myslel, že je potomkem Olympana. Proč jinak by se o něj Athéna a Apollo zajímali? Přičítal to protekci.
Teď měl podezření, že ať už cítili cokoliv, přitahovalo to k němu Archona a Asterose. Ať už Apollymi udělala cokoliv, aby ochránila svého syna, musela je nějak taky navést na něho.
Ačkoliv na ničem z toho už nezáleželo. Měl egyptskou polobohyni, o kterou se musel bát, a se kterou se musel setkat.
Zavřel víko a prakticky běžel do svého pokoje, aby si vzal věci a vypadl. Balení mu trvalo déle, než by chtěl.
Za chvíli padne soumrak. Ale pojede i pak. Mnohokrát pochodovali v noci, aby skryli svůj počet a ochránili vojsko. Navíc šetřilo vodu, když necestovali během horkých dnů. Vojáci a koně byli mnohem méně vyčerpaní.
Styxx se otočil k odchodu a ztuhl, když se v jeho pokoji objevil Apollo. Tiše zaklel nad bohovým nevhodným načasováním. „Co je?“
Apollo se hořce zasmál. „Ten tón, princi. Pořád ses nenaučil mluvit patřičným tónem.“
Styxx zaskřípal zuby a vážně chtěl toho bastarda udeřit. „Copak se se mnou ještě nenudíš?“
Apollo mu věnoval křivý úsměv. „Kdybys byl tvoje ukňouraná, podlézavá sestra, pak ano. Nudil bych se s tebou. Ale skutečnost, že se mnou pořád bojuješ i po tom všem, co jsem udělal, abych tě potrestal, mě fascinuje. Většina ostatních lidí svou lekci pochopí... ale ty ne. Proč to tak je?“
Styxx sáhl po svých sedlových brašnách. „Jsem hloupější než většina ostatních lidí.“
Apollo se pohnul rychleji, než Styxx čekal, popadl ho a otočil, takže se Styxx musel dívat do zrcadla sám na sebe a na Apolla stojícího za ním. Olympan se Styxxe nedotýkal. Místo toho se s ním pohledem setkal v zrcadle. „Kdybys byl, mohl bych ti odpustit. Ale vím, že jsi inteligentní, což mě fascinuje.“ Apollo se dotkl jeho tváře.
Styxx ucukl, ale Apollo ho odmítal nechat odejít z jejich odrazu. Přitáhl Styxxe zpátky k zrcadlu.
„Vidíš, co myslím? Proč se mnou pořád bojuješ?“
„Nemám v oblibě muže obecně a tebe zvlášť. Tvůj dotek mě odpuzuje.“ Kolikrát mu to bude ještě muset říct, než to Apollovi konečně dojde?
Apollo k sobě Styxxe prudce přitiskl. „A přesto jsi tak krásný... dokonce i tak zjizvený, a já po tobě toužím.“
Styxx se přikrčil. „Dal jsi všem slovo, že jsem volný.“
„A nikdy jsem ničeho víc nelitoval. Vzdej se mi ještě jednou... jen  jednou... přijď ke mně, jako bys byl se svou snoubenkou, skloň se před mou vůlí, a pak tě nechám být. Navždy.“
Jasně že jo.
„Nevěřím ti.“
Apollo se ho pokusil chytit, ale Styxx ho popadl za ruku a prudce ji strhl stranou. To vůbec Olympana neodradilo. Ovinul kolem něj paže a pokusil se ho políbit. „Nemůžu tě dostat z hlavy. Kolik dalších lidí ti ještě budu muset vzít, než se přede mnou skloníš?“
Styxx tvrdě bojoval o svou svobodu. „Zabil jsi Galena?“
„Ne osobně, ale ano. A zabiju i zbytek, jestli mi nedáš, co chci.“
Styxx vykřikl, když mu Apollo zabořil tesáky hluboko do krku, aby se nakrmil.
Dveře jeho pokoje se otevřely.
Ostré, ženské zalapání po dechu ho okamžitě přimělo ztuhnout. S vytřeštěnýma očima na ně zírala Ryssas hrůzou vyrytou do jejích křehkých rysů. Styxx si mohl jen představovat, jaký obrázek asi představují s Apollovou rukou pořád přitisknutou na jeho značku otroka ve slabinách a bohem krmícím se z jeho krku.
Apollo se nevzrušeně zasmál, zvedl hlavu a políbil Styxxe na tvář, zatímco ho hladil přímo před zrakem jeho sestry. „Chtěla by ses k nám připojit, Rysso?“
To ji přimělo vydat ze sebe jeden z jejích legendárních šílených skřeků, zatímco začala brát věci v pokoji a házet je po něm a Apollovi. Styxx uhnul před první hliněnou vázou, odtrhl se od Apolla a zíral na něj.
Apollo se na Ryssu zašklebil. „Tohle nemusím snášet. Vrátím se, až se uklidníš.“ Zmizel z pokoje a nechal Styxxe samotného s bláznivou ženskou.
Pokračovala ve křiku v tónině, která činila její slova nesrozumitelnými, zatímco používala vybavení jeho pokoje jako munici.
„Co se to tu ve jménu Dia děje?“ zařval otec, když jí vytrhl z ruky hliněný džbán na víno, než se z něj stala další hromádka úlomků na podlaze.
Ryssa hystericky vzlykala a ignorovala otázku, když soustředila svůj vztek na Styxxe. „Jak ses opovážil! Hnusíš se mi! Chci, abys byl mrtvý!“ Otočila se a vylétla z pokoje.
Otec vrátil džbán na stůl, zatímco se Styxx zvedla z podlahy. „Co jsi jí udělal?“
„Nic, otče. Neudělal jsem jí vůbec nic.“
Otec se pohnul, aby vyrazil za ní. Ale Ryssa se s ním střetla ve dveřích. Aniž by otci řekla jediné slovo, přešla přes pokoj s klidem, který ho přiměl zpozornět. Styxx očekával, že mu dá facku, proto ji chytil za levou ruku, aby ji zastavil. Ale jakmile to udělal, ucítil, jak se mu něco bolestně zabořilo do břicha.
Ohromeně se zapotácel a spatřil velký zakrvácený nůž, který ukrývala v záhybech svých šatů.
Vrhla se na něj, aby ho bodla znovu.
Styxx ji popadl za zápěstí a držel ji, když si otec konečně uvědomil, co se děje.
Místo aby zavolal stráže, odtáhl otec Ryssu zpátky a vzal jí z ruky nůž. „Co jsi to udělala, dcero?“
Styxxovi se podlomila kolena, zatímco se s ním pokoj točil. I když nikdy nebylo dobré být pobodaný, rány v břiše byly nejhorší. Namáhavě oddechoval, položil se a snažil se soustředit.
„Spí s Apollem! Sobecký bastard! Vzal mi úplně všechno! Všechno!“
Styxx ležící na zádech cítil, jak mu z koutku oka vyklouzla slza, jak ho týrala bolest, zatímco otec na opačné straně místnosti uklidňoval Ryssu.
Každý člen jeho rodiny, až na otce a Bethany, ho bodl.
Ale jsem pořád mladý. Je spousta času na to, to změnit.
Mezi prsty mu prosakovala krev, zatímco vyvíjel tak velký tlak na ránu, jaký jen mohl. Ale bylo to těžké. Ruce se mu třásly a měl pocit, že bude zvracet.
Přesto ho jeho otec ignoroval, zatímco se král pokoušel vypořádat s Ryssinou hysterií.
„Otče?“ vydechl.
„Ach drazí bohové... stráže!“ Otec konečně pustil Ryssu, aby ho zkontroloval. „Přiveďte lékaře!“ těžce polkl a pohnul se, aby se dotkl Styxxových krví pokrytých rukou, pak ale ucukl. „Bolí to hodně?“
Ne, je to úplná paráda. Žiju pro bodnutí od své rodiny.
Je ten muž blázen? Samozřejmě že to bolí. Sestra se ho právě pokusila vykuchat.
„Ať to bolí, jak moc chce, nebolí to dost za to, co udělal. Ponížil mě naposledy! Přála bych si, abys dokázal zemřít jako normální člověk, ty parchante! Nejsi nic než utrpení pro každého ode dne, co ses narodil. Jestli zítra zemřeš, nebudeš chybět nikomu kromě té egyptské děvky, kterou sis našel. A dokonce ani ona se tím nebude nijak dlouho trápit. Nejsi nic!“ Rozběhla se k němu.
Otec ji zastavil, než na Styxxe dosáhla. Jak ji otec táhl pryč, plivla Styxxovi do tváře.
Otřel si plivanec svou zjizvenou, zakrvácenou rukou.
Proč jsem odsud neodešel dřív?
Neměl se svým bratrem ztrácet ani pět vteřin. Bohové vědí, že Acheron by s ním čas neztrácel. Měl jsem nechat tu proklatou korunu v mém pokoji a už bych byl na cestě do Egypta.
Snad by i tak mohl později v noci vyrazit. Jen potřeboval, aby mu někdo zašil ránu. Jak Ryssa upozornila, nebylo to tak, že by kvůli tomu měl fyzicky zemřít. Ačkoliv aby byl upřímný, zemřelo něco uvnitř něj pokaždé, když na něj zaútočili.
Doktor zalapal po dechu, když ho uviděl na podlaze. „Výsosti?“
Styxx otevřel oči. Dal ruce pryč, aby ten muž mohl prozkoumat zející díru. Lékař vytáhl Styxxův chiton vzhůru, aby ho mohl ošetřit.
Ostře vtáhl dech nad rozsahem poškození. Hlavně proto, že u kohokoliv jiného, by to zranění bylo fatální. Ztráta krve nebyla problém. Ale Styxx už v bitvách viděl dost zranění, jako bylo toto, aby znal nevyhnutelný následek. Během několika dní voják vždycky zemřel v neskutečném utrpení. Kvůli tomu byli vojáci s takovýmto zraněním často zabiti, jen aby byli osvobozeni od bolesti. Bylo to něco, co ho stále pronásledovalo. Ale během války, si nemohli dovolit plýtvat svými omezenými zdroji na někoho, kdo už stejně nebude žít. A bylo kruté nechat je pomalu zemřít v agónii, když pro ně nebyla pomoc ani naděje.
Otec se nakonec vrátil. Hrůza v jeho očích potvrdila Styxxovo chmurné podezření.
„Je to zlé, Veličenstvo,“ řekl doktor, zatímco zastavoval krvácení. „Většina takové zranění nepřežije.“
Otec klesl na kolena vedle něj. Oči se mu zalily slzami. „Styxxi?“
Polkl zasténání. „Přežiju to, otče. Utrpěl jsem v bitvě i horší.“
Doktor se zdál být skeptický.
Styxx si přejel rukou po jizvách, které měl. „Věř mi.“
Poprvé lékař přikývl. „Vypadá to tak, výsosti. Musím to zašít a nemůžu ti dát víno.“
Styxx kývl hlavou k truhličce pod oknem. „Přines mi ji.“
Otec se zamračil, když lékař poslechl. „Co je v ní?“
Styxx neodpověděl. Doktor se s ní vrátil a Styxx vytáhl Morfeův kořen, který nepoužil od doby, co se do jeho života vrátila Bethany. „Víš, jak se to připravuje?“ zeptal se starého plešatého muže.
„Ohřeje se to, ale nevím, kolik použít.“
Styxx oddělil správné množství a podal mu ho, aby mohla začít s přípravami, zatímco ho otec zamračeně pozoroval. Styxx sykl bolestí a zatnul zuby. „Je to droga, otče. Taková, která neodstraní bolest, ale způsobí, že si nebudu dělat starosti s tím, že ji cítím.“
„Jak víš o takových věcech?“
Od tvého perverzního bratra.
Ta slova se mu drala na rty a bylo těžké je potlačit. Otec byl v Estesově případě slepý, a i když ho to štvalo, co dobrého by přineslo, kdyby na otce kvůli jeho zneužívání teď křičel?
Zabil toho bastarda a nekonečné utrpení skončilo. Nebylo nutné to ještě zhoršovat.
Naštěstí se vrátil lékař. Styxx vdechl bylinky a počkal pár minut, než zaberou. Pak kývl na muže, že může uzavřít ránu.
Styxx se snažil rozptýlit, proto se setkat s otcovým pohledem. V jeho tváři se zračila nevíra.
„Dochází mi, že vím o tvém životě a i o tobě hodně málo.“
Cože? Jeho otec si chce právě teď hrát na otázky? Vzhledem ke ztrátě krve a bolesti, Styxx vážně neměl náladu na dlouhou otcovo synovskou konverzaci.
Ale co ho vážně bolelo, byly vzpomínky na Galena, který byl při něm, kdykoliv byl zraněný. V duchu viděl sám sebe v den, kdy mu na Atlantidě bok probodl dřevěný bodec. Namyšlený a hloupý Styxx mu nevěnoval pozornost. Ale ve chvíli, kdy hrot pronikl dovnitř, vykřikl příšernou bolestí. Galen ho odtáhl pryč a chránil ho před nepřáteli. Příliš slabý třeba jen na to, aby držel dýku, byl Styxx úplně bezbranný.
„Mám tě, hochu. Nedělej si starosti. Přese mě nic neprojde.“
I když byl Styxx vyšší, nesl ho Galen přes bitevní pole a držel ho za ruku celou dobu, co šili ránu. „Křič, když to bude bolet, a nedělej si starosti, že by ses shodil, výsosti. Věř mi, když to moje zdánlivě silná Thia nedokázala vydržet během porodů, nemůžeš způsobit žádnou škodu. Alespoň mi nevyhrožuješ vykastrováním, osmažením mých koulí a nakrmením mě jimi.“ Jen Galen ho dokázal přimět ke smíchu i uprostřed takové bolesti a utrpení.
Potom ho starý muž opil.
Bohové, jak moc mu chyběl.
K čertu s tebou, Apollo! Copak nestačí, že zabil Galena? Proč mučí i Ryssu? Už tak k němu chovala spoustu nenávisti – proč to Apollo zhoršoval?
Měl jsem ho prostě ojet a měl bych to za sebou.
Ne že by na tom záleželo. Kdyby to udělal, Ryssa by viděla mnohem víc než to, jak se snaží s Apollem bojovat. Možná se za čas uklidní a uvědomí si, jak to skutečně bylo.
Děláš si srandu? Ryssa se nikdy v žádné záležitosti nepostaví na jeho stranu.
Když doktor skončil a pečlivě vyčistil Styxxovi ránu, otec přivolal stráže, aby mu pomohli do postele.
„To není nutné,“ řek Styxx, užaslý, že jeho mluva není nezřetelná. „Zvládnu to.“ Zatnul zuby nad bolestí, která jím projížděla navzdory jeho droze, zvedl se a odpotácel se do postele. Točila se mu hlava, když si lehl a snažil se přinutit pokoj, aby se přestal točit.
Slyšel, jak se otec blíží k jeho posteli. „Je něco z toho, co Ryssa řekla o Apollovi a o tobě, pravda?“
Styxx otevřel oči a věnoval mu prázdný pohled. Otec se vážně chce právě teď do tohohle pouštět?
A co u Háda? Proč ne? Nebylo to, jakoby Styxx trpěl v agónii nebo něco takového.
Příliš rozrušený, než aby se zarazil, zamrkal na otce. „Ano, Apollo mě měl. Opakovaně. Ne, nevybízel jsem ho k tomu. A zatraceně jistě jsem si to nikdy neužíval. A vážně bych si přál, aby ho udržela v sobě a mě ten bastard nechal na pokoji.“
Pro jednou otec neupozornil na jeho drzost. „Proč jsi mi o tom neřekl?“
Kdyby to nevěděl lépe, přísahal by, že si otec taky něco vzal. „Věřím, že jsi to řekl přesně tak, že mám cucat jeho koule a péro, a ohnout se před ním, kdykoliv to Apollo bude chtít a pustit ho kamkoliv bude chtít, dokud pro tebe bude šťastný.“
Otec vypadal přesně tak zděšeně a hrozně, jako vypadal Styxx, když mu to ten bastard řekl. Nemyslel jsem to tak.
Trochu pozdě na takové myšlenky.
„Jak dlouho to trvá?“ zeptal se otec.
„Od doby, kdy jsi mě strčil do dionýského paláce, když jsem byl kluk.“
Z otcovy tváře vyprchala barva. „Nerozumím.“
„Vyvolávali bohy, otče,“ řekl hořce. „Takže si pro mě přišli... více způsoby než jen jedním.“
„To proto mě tak nenávidíš?“
„No rozhodně tě kvůli tomu nemiluji, stejně jako tenhle zkurvený rozhovor. Pro lásku Olympu, otče, tvoje dcera mě pobodala a mě to bolí. Chci jen krvácet a trpět v tichu a klidu, copak žádám tak moc? Takže prosím, alespoň jednou v mém ubohém životě se nade mnou smiluj.“
„Odpusť mi.“ Konečně odešel.
Styxx se roztřeseně nadechl. Zíral na svoje sedlové brašny a proklínal Sudičky, které ho přinutily zůstat další noc.
„A ty té lži věříš, otče? Vážně?“ Trhl sebou při Ryssině pronikavém hlasu, který se jasně nesl přes stěnu.
Otcovou odpovědí bylo nesrozumitelné zahučení.
„Je to lhář. Jak to můžeš nevidět? Vždycky to byl chamtivý lhář, už ode dne, kdy se narodil. Nemohl vystát, že mám Apolla, takže se na něj vrhl. Neviděl jsi to, co jsem viděla já, když jsem k nim vešla. Tiskl si Apollovu dlaň k určité části těla. Bylo to nechutné!“ Její obviňování pokračovalo a s každým dalším vyřčeným slovem bylo čím dál směšnější.
„Přála bych si, abys mě nechal ho zabít. To je to, co si zaslouží. Jak mám teď být s Apollem, když vím, že spal s mým bratrem? Bratrem, kterého nenávidím každičkou částí své bytosti! Jak se třeba jen s jedním z nich můžu znovu posadit ke stolu, když vím, co dělali za mými zády? Kdyby to bylo naopak a já spala s jeho děvkou, nechal bys mě za to zmrskat a poslal bys mě pryč. Přesto ho z toho necháš vyváznout, jako jsi ho v jeho rozmazleném, hnusném životě nechal vyváznout ze všeho ostatního. To není fér!“
Bylo by příliš žádat, aby otec odtáhl tu děvku na opačný konec paláce, aby nemusel poslouchat její žárlivou hloupost?
Neschopný se vyrovnat s dalšími urážkami a obviněními, které se mu zarývaly do hloubi duše, sáhl po truhličce a vytáhl pytlík s bylinami, které nasypal do poháru s vínem. Nejspíš by je s takovýmto zraněním neměl pít, ale k čertu s tím. Ať klidně umře. A jestli ho bude bolet břicho, možná ta bolest rozptýlí jeho mysl natolik, že už neuslyší sestřiny velice hlasité a směšné odsudky.
Polkl to a zašklebil se, když víno a byliny doputovaly do jeho žaludku, který se na protest stáhl křečí. Na okamžik měl strach, že se mu udělá špatně.
Ale po chvíli byl tak dezorientovaný, že se sestřiny slovní útoky a výkřiky staly jen bezvýznamnými slovy, které ho nakonec ukolébaly ke spánku.

Když ale začal dřímat, začala s tím jeho mysl bojovat. Z nějakého důvodu ho chtěla vyburcovat. Jeho instinkty mu chtěly něco sdělit. Naneštěstí už byl příliš daleko na to, aby to varování pochopil. 

11 komentářů:

  1. Děkuju za překlad a věci s ním související :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Uz je to tu.dakujem

    OdpovědětVymazat
  5. Díky, člověk ani nechce vědět co bude příště :(

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad. GabiM

    OdpovědětVymazat