pátek 31. října 2014

Styxx - 25. červen 9527 př. n. l.



Tartarus

Hádes, řecký bůh smrti a Podsvětí, stál uprostřed svého trůnního sálu, a nevěřícně zíral na jejich nejnovějšího příchozího, který ležel v jedné z nejtemnějších cel Tartaru.
A on tam tohohle „hosta“ neumístil...

Což byl jeden z těch znepokojivějších faktů celé téhle situace.
Podíval se na hodinky na svém zápěstí a zaskřípal zuby. Bude trvat ještě tři měsíce, než se jeho manželka vrátí do Podsvětí, aby byla s ním. Ale upřímně řečeno, on s ní musel mluvit.
A, ať je jeho tchýně prokleta, nemůže to počkat.
„Persefono?“ zavolal a doufal, že její matka není poblíž, aby ho slyšela. Ta stará mrcha by dostala mrtvici, kdyby je nachystala spolu během jejího času. Ne snad, že by nějaká taková menší mrtvička byla od věci... tedy pokud by ji zabila.
Obraz jeho překrásné ženy zablikal v temnotě vedle něj. Jeho blonďatá, drobná žena byla jediným světlem jeho temnoty. „Koblížku!“ vydechla. „Strašně moc mi chybíš.“
Vážně nesnášel přezdívky, kterými ho oslovovala. Díky bohům, že je používala, jen když spolu byli o samotě. Jinak by se mu příšerně smáli. „Kde je tvoje matka?“
 „Dohlíží na nějaká pole, proč?“
Dobře. To poslední co potřeboval, bylo to, aby sem Démétér přišla a nachytala je při rozhovoru.
Což ho ale přivedlo zpátky k jeho současnému „dilematu.“ Projel jím vztek, když ukázal směrem ke zdi, která ukazovala cely, ve kterých měl svoje vězně. „Je mi vážně zle z uklízení bordelu po ostatních bozích, a právě teď bych opravdu rád věděl, čí zadek mám nakopat za tohle poslední fiasko.“
Ztuhla vedle něj. „Co se stalo?“
Vzal ji za ruku a vedl ji k cele, dokud neviděli dovnitř, i když je její obyvatel vidět nemohl.
Ukázal na modrého boha, který ležel stočený ve fetální pozici na podlaze. „Máš představu, kdo ho zabil a poslal ho sem?“
Persefoně se rozšířily oči a zavrtěla hlavou. „Co je to?“
„No, nejsem si tak docela jistý. Myslím, že bůh... atlantský... asi. Ale nikdy dřív jsem nic takového, jako je on, neviděl. Přišel před chvílí a nehýbal se. Pokusil jsem se zničit jeho duši a úplně ho tak vymazat, ale nemyslím si, že mám dost moci na to, abych to mohl udělat. Ve skutečnosti jsem si dost jistý, že kdybych to ještě zkusil, jen bych ho tím naštval.“
Persefona přikývla. „Dobře, zlatíčko, moje rada pro tebe zní: jestli ho nemůžeš porazit, spřátel se s ním.“
„Spřátel se jak?“ Jako bůh smrti nebyl zrovna společenský.
Persefona se na svého manžela usmála. Vysoký a svalnatý muž s černými vlasy a očima byl nádherný, i když byl zmatený a vytočený. „Počkej tady.“ Otevřela dveře do cely a pomalu se přiblížila k neznámému bohu.
Čím blíž k němu byla, tím víc rozuměla Hádově znepokojení. Z boha vycházelo tolik energie, že jí byl vzduch kolem něj úplně prodchnutý. Pohybovala se v blízkosti bohů celý život, ale tenhle byl jiný. Jeho vířící modrá kůže byla podivně přitažlivá, jak překrývala tělo s perfektními proporcemi. Kolem něj byly rozprostřené dlouhé černé vlasy. Měl na vršku hlavy dva černé rohy a také černé rty a drápy.
Ale děsivější než jeho vzhled bylo to, že nebyl bohem stvoření. Byl jedním z bohů totální destrukce.
Sef, vypadni tam odtud.
Zvedla ruku, aby dala svému manželovi znamení, že je v pořádku. Nohy se jí třásly strachy, když se natáhla, aby se boha dotkla.
Otevřel oči, jehož žluto-oranžové středy byly obkrouženéčervenou barvou. Z ničeho nic se změnily na vířící stříbrnou. A byly naplněné syrovou úzkostí.
„Jsem mrtvý?“ zeptal se svým démonickým hlasem.
„Chceš být mrtvý?“ Vlastně se jeho odpovědi bála, protože jestli netouží být na místě svého současného pobytu, mohlo by to mít vážné následky.
„Prosím, řekni mi, že jsem to nakonec dokázal. Že mě nepošleš zpátky.“
Ta zoufalá slova se jí zakousla do srdce. Natáhla se a odhrnula mu černé vlasy z modré tváře, aby ho upokojila. „Jsi mrtvý, ale jako bůh žiješ.“
„Nechápu to. Nechci být jiný než ostatní. Chci jen být sám.“
Persefona se na něj usmála. „Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Přivolala pro něj polštář a strčila mu ho pod hlavu. Pak ho přikryla hřejivou, silnou pokrývkou.
„Proč jsi na mě tak hodná?“
„Protože se zdá, že to potřebuješ.“ Poklepala ho po ruce, než vstala. „Pokud budeš chtít cokoliv dalšího, jsem Persefona. Můj manžel Hádes je tím, kdo to tady má na starosti. Zavolej nás a my přijdeme.“
Jemně kývl, než zavřel oči a vrátil se k tichému ležení v temnotě.
Byla z něj zmatená, když se vrátila ke svému manželovi. „Je neškodný.“
„Neškodný, to určitě kruci. Sef? Zbláznila ses? Copak necítíš moc, kterou vládne?“
„Och, cítím ji. Běž k němu blíž a budeš z toho mít noční můry. Ale on nic nechce. Je zraněný, Hádesi. Příšerně. To jediné co chce, je to, aby ho všichni nechali na pokoji.“
„Jo, no jasně. Nechali na pokoji tady, v mém Podsvětí? Další bůh, jehož moc soupeří s mojí? Jak pitomý bych musel být? Víš, že existují důvody pro to, aby se pantheony nemísily.“
„Může to být tvůj spojenec,“ řekla a snažila se ho uklidnit. „Mít přátele není nikdy špatná věc.“
„Dokud ti ten přítel neurve ruku.“
Potřásla hlavou. „Hádesi...“
„Jsem mnohem starší než ty, Sef. Viděl jsem, co se může stát, když se jeden bůh obrátí proti jinému.“
„A já si myslím, že nám od něj nehrozí žádné nebezpečí.“ Postavila se na špičky a políbila ho na tvář. „Musím jít, než matka zjistí, že jsem pryč. Víš, jaká je, když mě uvidí s tebou v době, která patří jí.“
„Jo, pytel sra -“
Hravě mu stiskla rty k sobě, než mohl dokončit svou urážku. „Miluji vás oba. Teď se hezky chovej slušně a postarej se o svého hosta.“
Jen jeho žena mohla dál žít, i když se k němu chovala takhle a být tak přezíravá k jeho tělu. Ale koneckonců vlastnila jeho srdce. Dal by jí cokoliv.
Políbil ji na prst. „Chybíš mi.“
„Taky mi chybíš. Už brzy budu doma.“
Brzy. No jasně...
Ale nemohl s tím nic dělat.
Hádes nevrle přikývl a pak zaklel, když zmizela. K čertu s tou mrchou, Démétér, že je proklela tak, že musí žít půl roku odděleně. Právě teď měl ale větší problém než manželčinu matku.
Víc než šest stop vysoký zabiják bohů v jeho cele byl rozhodně obrovský problém.


***


Apollymi zalapala po dechu, když ucítila, jak se zvedá závaží na její hrudi. Aniž by jí to kdokoliv musel říct, věděla, že teď dokáže odejít z Kalosis.
Odejít...
„Ne!“ vykřikla, když si uvědomila, co to znamená. Existoval pro ni jen jediný způsob, jak se osvobodit.
Apostolos je mrtvý.
Ta tři slova se jí proháněla hlavou, dokud se jí z nich neudělalo špatně.
Nedokázala tomu uvěřit. Rozběhla se k jezírku a přivolala všestranné oko. Pak tam ve vodě spatřila Xiamaru, její nejlepší přítelkyni a ochránkyni, která mrtvá ležela na podlaze paláce a Apostolose...
„Ne!“
Z nejhlubší části její bytosti vyšel výkřik vzteku a smutku, a když mu propůjčila hlas, roztříštil jezírko a srovnal ze zemí zahradu kolem ní.
„Jsem Apollymia Thenata Deia Fonia!“ křičela, dokud si nerozdrásala hrdlo.
Byla totální destrukcí.
A měla v úmyslu přivést svého syna domů.
Ať se nad sebou bohové smilují, protože ona to neudělá. Každý jednotlivý člen jejího pantheonu za tohle zaplatí!
Až skončí, nezůstane kámen na kameni.


***

Bethany zalapala po dechu, když ji zaplavila neočekávaná, příšerná bolest.
„Bet? Zlobí tě dítě?“
Zavrtěla na matku hlavou. „Ne. Bylo to spíš, jako by mi někdo vyrval srdce z těla a zničil ho. Něco je špatně. Cítím to. Musím se dostat za svým manželem... potřebuje mě.“
Něco se stalo Styxxovi. Věděla to každou částí své bytosti. Její srdce bylo zničené. Cítila to.
Matka ji hladila po zádech. „Dýchej. Jen dýchej, dcerko. Nestalo se nic špatného. Jsi těhotná. To s naší mocí dělá podivné věci. Jednou jsem kýchla, když jsem tě čekala a zapálila přitom tvého dědečka.“
Při té představě se zasmála. „Vážně?“
„Ano.“ Matka ji políbila na čelo. „Ale taky vím, že se neuklidníš, dokud nenavštívíš svého smrtelníka a neujistíš se, že je v pořádku. Takže se pojďme rozloučit s rodinou a pak tě pošlu tvou vlastní cestou.“
„Miluji tě, Matero.“
„A já miluji tebe.“

***

Apollymi vrávorala na skalách u moře, kde spočívalo Apostolosovo zničené tělo. Její vzácný syn tady byl pohozen, jako by nebyl nic víc než smetí. Po tom všem, co mu ti zasraní Řekové udělali, mu dokonce nemohli poskytnout ani slušný pohřeb.
Oslabovaly ji neprolité slzy, když k němu zamířila. Jeho tělo bylo tak ledové jako její srdce. Krásné stříbrné oči, které byly stejné jako její, měl otevřené a skelné. Ale i přes hrůzu jeho smrti byly jeho rysy klidné.
Vypadal tak překrásně a byl dokonale stavěný. Tak vysoký a silný...
Dusila se vzlyky, když přejížděla ruka nad dlouhou ránou v jeho hrudi, aby ji uzavřela. Pak začala plakat. Tohle bylo poprvé, co ho držela, od chvíle, kdy si ho vyřízla z lůna.
Agónie ji rvala na kusy, když si přitiskla jeho hlavu k ňadrům a vykřikla tak hlasitě, že se ten zvuk nesl na křídlech větru až do síní Atlantidy. „Proklínám tě, Archone! Proklínám tě!“
Zabořila tvář do synových mokrých blonďatých vlasů a křičela, dokud se její křik neproměnil ve vzlyky. Jak může být její vzácný Apostolos mrtvý? Jak?
Proč?
Ale znala odpovědi na svoje otázky, a ty odpovědi jí rvaly duši na kusy. Oni oba byli zrazeni těmi, kteří je měli milovat a ctít.
Jejich bezcennou rodinou.
Teď si pro ně půjde Kalosis, aby zaplatili.
Apollymi se zlomeným srdcem oblékla svého syna do černé formesty, odznaku jeho božství. Jelikož byl synem Ničitelky, bylo jeho symbolem zlaté slunce, které zastupovalo ji, probodené třemi stříbrnými blesky jeho moci.
Vyzvedla ho z příboje a vzala je oba domů do Katateros.
Tohle byl domov atlantských bohů. Obsadila tuhle oblast před věky a dovolila své rodině usadit se tu s ní. Podobně jako Atlantida to byl ostrov obklopený ostrovy. Nejvyšší z nich patřil jí osobně. Jeden z těch dalších byl rájem, kde odpočívaly duše atlantských lidí před další reinkarnací. Další patřil před jejím vyhoštěním Charontům, a jeden byl určen jako domov pro jejího syna. 
Ale ten, na kterém právě stála, druhý největší a nejvyšší, byl tím hlavním, tím, na kterém stála síň, ze které se vládlo a která spojovala všechny ostrovy.
Archonův.
Ze síně vycházela hudba. Nevšímaví k tomu, co se stalo, pořádali večírek.
Večírek!
Cítila uvnitř přítomnost každého atlantského boha. Každého.
A její vzácný syn byl mrtvý.
Přitáhla si ho blíž, vystoupala po schodech a rozrazila svou mocí dveře. Bíle mramorovaná vstupní hala byla lemována sochami bohů, které se tyčily v metrových rozestupech před čistě bílou zdí.
Přešla prostředkem haly, v jejímž středu byl vyrytý do podlahy její znak slunce. A jak přes něj přecházela, změnila ho na znak Apostolose.
Barvy, teď červená a černá, zastupovaly její žal a jeho prolitou krev.
Bez váhání přešla rovnou k páru zlatých dveří, které vedly do Archonova trůnního sálu. Sálu, kde se bohové veselili, zatímco její syn byl díky jejich zradě mrtvý.
Otevřela ty dveře s plnou silou svého hněvu. Zvučná rána rezonovala těžkými dveřmi, když se odrazily od mramorových stěn.
Hudba okamžitě umlkla.
Každý bůh v sále se otočil a podíval se na ni, a jednomu po druhém mizela z tváře barva. Přesně tak, jak by to mělo být.
Aniž by ty zrádce oslovila, přitáhla si Apollymi syna do náruče a kráčela vpřed s klidem, který necítila. Mířila k pódiu, kde stál její trůn hned vedle trůnu jejího manžela. Archon vstal, když se přiblížila a přistoupil blíž, jako by s ní chtěl promluvit.
Ale na to bylo už příliš pozdě. Neexistovala slova, která by kohokoliv z nich mohla uchránit před jejím hněvem. Ne po všech těch poníženích a zneužívání, která si její syn ve svém lidském životě vytrpěl.
Apollymi Archona ignorovala a položila Apostolose na Archonův trůn, kam patřil. Ruka se jí třásla, když ho usazovala a opatrně pokládala obě jeho paže na opěradla. Zvedla mu hlavu a odhrnula mu blonďaté vlasy z namodralé tváře. Když skončila, vypadal, jako by měl každou chvíli zamrkat a pohnout se.
Jenže on už nikdy znovu nemrkne.
A byla to jen jejich vina.
Srdce jí bilo hněvem, zatímco její moc vzrůstala. Sálem prolétl divoký vítr a rozvířil jí vlasy, zatímco oči začaly rudě zářit. Otočila se k bohům, namířila svůj nenávistný pohled na každého z nich, zatímco oni kolektivně zadržovali dech v očekávání jejího vzteku.
Vzteku, který bude vskutku divoký.
Nezarazila se, dokud nedoputovala k Archonovi. Až tehdy promluvila hlasem, který byl zdánlivě klidný. „Tvoje nemanželské dcery zbavily mého syna jeho života. Ty malé děvky ho zatratily. A ty,“ zavrčela to slovo, „ses opovážil chránit je namísto mého syna.“
„Apollymi -“
„Už nikdy nevyslovuj moje jméno.“ Zavřela mu ústa svou mocí. „Máš plné právo se bát. Ale tvoje nemanželské kurvičky se spletly. Nebude to můj syn, kdo zničí tenhle pantheon. Budu to já. Apollymia Katastrafia Megola. Pantokrataria. Thanatia Atlantia deia oly!“ Apollymi Velká Ničitelka. Mocná. Smrt bohů Atlantidy.
Tehdy se vrhli ke dveřím nebo se pokusili teleportovat pryč, ale Apollymi jim to nedovolila. Sáhla do nejtemnější části svojí duše a sál neprodyšně uzavřela. Nikdo odsud neodejde, dokud se neuklidní.
Archon padl na kolena a pokusil se ji požádat o milost. Ale uvnitř ní nezůstalo nic víc než nenávist tak mocná a hořká, že ji téměř cítila na jazyku. Odkopla ho stranou a vrhala po něm energii, dokud nebyl nic víc než sochou, jen pozůstatkem boha.
Basi vykřikla, když se k ní Apollymi přiblížila. „Pomohla jsem ti.“
„Neudělala jsi nic kromě toho, že jsi kňučela a štvala mě.“ Apollymi ji odstřelila do zapomnění.
Postupně šla po bozích, které kdysi považovala za svoji rodinu a měnila je v kámen, jak se její nevyčerpatelný vztek dožadoval uspokojení. Zaváhala jen před svým milovaným nevlastním vnukem Dikastisem – bohem spravedlnosti. Na rozdíl od ostatních se nekrčil ani neprosil. Stál tam s jednou rukou položenou na opěradle židle a setkal se s jejím pohledem jako rovný s rovným.
Ale on chápal spravedlnost. Rozuměl jejímu hněvu, který mířil proti jim všem.
Uctivě na ni kývl a nepohnul se, když ho ničila.
A pak tu byla Epithymia. Její nevlastní sestra. Bohyně touhy. Byla mrchou, které Apollymi věřila víc než komu jinému.
S křišťálově ledovými slzami v očích se před ni Apollymi postavila. „Jak jsi mohla?“
Drobná a křehká, éterická Epithymia k ní vzhlížela z místa, kde se krčila na podlaze. „Udělala jsem, co jsi mi řekla. Postarala jsem se, aby se narodil v královské rodině. Proč bys mě měla zničit?“
Apollymi jí chtěla za to, co udělala, vyškrábat oči. „Dotkla ses ho, ty děvko! Věděla jsi, co to s ním udělá. Zasažený dotekem touhy, bez božské moci, která by ho zaštítila... Způsobila jsi, že každý člověk, který ho spatřil, podléhal šílené touze ho mít. Jak jsi mohla být tak neopatrná?“
A pak v sestřiných očích spatřila pravdu.
„Udělala jsi to schválně!“
Epithymia polkla. „Co jsem měla dělat? Slyšela jsi, když dívky promluvily. Předpověděly, že to on bude naší zkázou.“
„A ty sis myslela, že by ho lidé mohli, v jejich šílené touze ho mít, zabít?“
Po Epithymiině tváři sklouzla slza. „Jen jsem se nás všechny pokusila ochránit.“
„Byl to tvůj synovec,“ odplivla si Apollymi.
„Já vím a je mi to líto.“
Ne tak líto jak brzy bude.
Apollymi se ušklíbla. „Tak jako mně. Je mi líto, že jsem ti kdy věřila v té jediné věci, kterou jsem, jak jsi moc dobře věděla, milovala nad všechno ostatní. Ty nevděčná mrcho. Doufám, že tě tvé činy budou pronásledovat celou věčnost.“
Zničila svou sestru.
„Co jsi to udělala?“
Apollymi se otočila za zvukem Symfořiny otázky. Vyslala sílu svého větru, aby zadržela Symforu a její dceru ve vstupní hale. Přemístila se, aby je mohla lovit jako dravec, kterým byla. „Co jsi udělala ty? Lovila jsi mého syna! Zabila jsi ho. Vy všichni jste ho zabili!“
„Nezabili jsme ho. Pořád žije.“
Apollymi zavrtěla hlavou. „Byl dnes ráno zavražděnřeckým bohem, kterého jste pozvali do mojí země.“
Symfořiny oči se rozšířily děsem. „Já jsem tady Apolla nikdy nevítala. To rozhodnutí jste učinili ty a Archon.“
„Drž hubu!“ Apollymi ji zničila za vyřčení pravdy, která v ní vyvolala další vinu.
Bethany svolala všechnu moc, která pocházela z její matky a její egyptské krve, když čelila starší, prvotní bohyni.
Apollymi zaváhala, když si uvědomila, že je Bethany těhotná.
„Neuvěznila jsem tě, ani jsem nelovila tvého syna, Apollymi. Víš to. Když jsem si myslela, že jsem narazila na jeho stopu, šla jsem s tou informací za tebou, ne za ostatními. Nikdy jsem před nimi nemluvila ani o jednom z vás.“ Dusily ji slzy. „Víš, že je to pravda. Přišla jsem sem dnes, abych navždy opustila tento pantheon, abych mohla žít se svým dítětem v míru. Prosím, nedělej mi to, co jsem neudělala já tobě.“
Apollymi zaváhala. Nehledě na to, jak moc toužila po Bethanině krvi, nemohla zabít další nevinné dítě. Ne když chápala, jak moc taková ztráta bolí. „Který z bohů je otcem?“
„Otec je smrtelník. Člověk.“
Člověk. To bylo něco, co by Apollymi nikdy nečekala od bohyně, o které věděla, že nenávidí lidi dokonce ještě víc než Apollymi. „Jeho jméno?“
„Styxx z Didymosu.“
Zaplavila ji nekontrolovatelná zuřivost. Ze všech smrtelníků jí právě tohle jméno neměla říkat. Ne potom, co skrze synovy vlastní oči viděla život, který žil, a to, co se mu stalo kvůli Styxxovi.
Bethany zadržela dech, když viděla, že Apollyminy oči mění barvu ze stříbrné na rudou. „Prosím, Apollymi... neubližuj mi. Moje dítě je nevinné.“
„To. Bylo. Moje. Taky!“  Bohyně se k ní vrhla a vyrvala Bethanina syna z jejího těla.
Bethany zavrávorala, když jí projela neskutečná bolest. Zalapala po dechu a zírala na svého nehybného synka v Apollyminých krutých rukou. Tak podobný svému otci byl tak drobounký a bezbranný...
Příliš malý, než aby mohl sám žít.
Zamrkala, aby se zbavila slz a natáhla ruce, aby se ho dotkla. Jen jedinkrát.
Starší bohyně ji odhodila zpátky a pak všechno zčernalo.


***

Styxx stál na lidské straně řeky Acheron v Podsvětí a sledoval, jak Charon převáží Ryssu a Apollodoruse, aby spočinuli na Elysejských polích. Jako stín nemohl mluvit, ale všemožně se snažil upoutat její pozornost. Ale odmítala ho dokonce i po smrti.
Dokonce se na něj ani nepodívala.
Osaměle se procházel po břehu a doufal, že otec brzy vloží do úst jeho mrtvoly obolos, aby také mohl zaplatit za převoz. Jinak bude odsouzen k toulání se tady po břehu v podobě ponurého stínu, v pasti mezi tímhle a lidským světem.
Dokud bude na téhle straně, nebude se moct napít z Léthé a zapomenout na bolest ze ztráty Bethany a jeho syna. Nebude moct zaujmout místo vedle Galena a všech ostatních, kteří bojovali pod jeho zástavou a zemřeli za Didymos.
Ohlédl se, zatímco Charonův člun s Ryssou a Apollodorusem zmizel v mlze. Jeho otec jim dal mince. Je možné, že tu jeho otec schválně zadržuje jako jeho poslední potrestání?
Dokonce ani jeho otec by jistě nebyl tak chladný.
Koho se snažíš obalamutit? Jistě že byl. Je to Styxxova vina, že jsou jeho sestra a synovec mrtví. Stejně jako Acheron byl i on opilý a neschopný jim pomoci.
Tohle je to, co si zasloužím. Ale co bolelo nejvíc, bylo vědomí, že tady se k němu Bethany nikdy nepřipojí. Až zemře, půjde k Anubisovi. A s největší pravděpodobností i jeho syn.
Takže tady zůstane, sám, neschopný na ně zapomenout, s vědomím, že dokonce ani na konci se jeho otec dostatečně nepostaral o jeho mrtvolu.
Styxx byl tak promrzlý, že se mu třásly ruce, ale neexistoval způsob, jak se zahřát. Takže se posadil, aby čekal a doufal. Ale jak čas plynul a další a další lidé byli převáženi, neměl nakonec jinou možnost než přijmout fakt, že on nikdy převezen nebude.

A že nikdy nezapomene. 

19 komentářů:

  1. Bože...:-((((( ...ďakujem za preklad .
    Katarína

    OdpovědětVymazat
  2. Tak už se nám to blíží. Fakt doufám, že v budoucnosti bude happyend, protože Styxe je celej asi nejsmutnější knížka kterou jsem četla. Kam se na něj hrabe Archeon ba co Archeon ale ani Zadist z bratrstva černé dýky a liga na jeho utrpení nemá

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.... Styxxe je mi fakt líto...

    OdpovědětVymazat
  4. Boze to je hroza. Nemyslela som si ze znici aj Bethany. Tak kkto bude ich syn? Dakujem za preklad. GabiM

    OdpovědětVymazat
  5. to ako fakt bol jeho otec taký hnusný že mu ani po smrti nedopraje pokoj?

    OdpovědětVymazat
  6. Som strasne zvedava ze kto bude ich synom .... snažím sa dať si ku Apollymi este nejakeho poloboha (okrem Strykera) ale nikto mi nenapadá

    OdpovědětVymazat
  7. Ja som rozmyslala nad Nickom. Ze mozno nejakym sposobom by mohol byt ich syn. Je to asi nepravdepodobne, ale aj nad nim visi niekolko otaznikom ohladom toho kto alebo co vlastne je. GabiM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nickuv otec je Adarian :) starsi Malachai http://www.sherrilynkenyon.com/character/adarian-2/

      Vymazat
    2. já mám podezření na Setha, je to polobůh, egyptan a "údajný" syn Seta a člověka. Necháme se překvapit, ale už se moc těším na závěr, jak to všechno do sebe zaklapne a dobře dopadne. A jako vždy děkuju holky za překlad a korekci.

      Vymazat
    3. Tak s Nickom som sa mylila. Vdaka za info. Hadam dalej. :-) GabiM

      Vymazat
  8. Děkuji za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuji za preklad :9

    OdpovědětVymazat
  11. Já už vím, kdo je jejich synem a musím říct, že je to právě ten, který mě napadl jako první. Malá nápověda pro hádající. Beth přece viděla, že bude malou kopií svého otce, takže...

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Devcata, nebojte, kdo je syn vam brzo dojde, hned jak si prectete prvnich par kapitol z pritomnosti :)

    OdpovědětVymazat