sobota 29. listopadu 2014

Styxx - 21. leden 2009


Styxx se vzbudil krátce po půlnoci pokrytý potem. Bylo mu tak chladno, že mu cvakaly zuby. Někdo mu přes ramena přetáhl další přikrývku. Po dobu jednoho kraťoučkého úderu srdce si myslel, že je to možná Bethany.
Ale nebyla.
Do zorného pole mu vstoupil Urian. „Jak jsi na tom?“
Zlomený. Úplně. Ale nebylo potřeba to říkat. Pořád nevěděl, jak se ten sen mohl zdát být tak skutečný. Cítil Bethinu kůži... její dech na své tváři. Jeho syn se brzy ráno dožadoval snídaně a zábavy, když se snažil vytáhnout Styxxe z postele.
„Pojď, tati, pojď!“

Kdyby jen mohl...
Když neodpovídal, dřepl si Urian vedle postele a setkal se s jeho pohledem. „Já vím,“ zašeptal. „Pořád jsem se budil a čekal, že vedle sebe najdu Phoebe. Nikdy jsem nezrušil její mobil. Nechával jsem si ho, abych mohl volat a slyšel její hlas, když jsem měl pocit, že už to dál nezvládnu. Není fér, že nás nutí žít bez nich, když svět jde dál a je lhostejný k tomu, že mu chybí ta nejdůležitější součást.“ Hořce se zasmál. „To proto jsem tu s tvým chlupatým zadkem. Nechci se dívat na Tory a Ashe. Ne proto, že bych ho nenáviděl tak jako ty, ale protože mi připomíná to, co jsem ztratil. A i když jim jejich štěstí nezávidím, moji osamělost to ještě zhoršuje.“
Styxx konečně zamrkal. „Proč se mnou mluvíš, Uriane?“
„Nevím. Jsi zábavný, když nejsi katatonický nebo v komatu. Nebo ve vražedném rozpoložení. Proč ty mluvíš se mnou?“
Odpověď mu vyklouzla, než ji mohl zastavit. „Protože neslyším tvoje myšlenky.“
„Prosím?“
Styxx si povzdechl. „Je to něco, co dokážu od narození. Kromě hrstky výjimek, k nimž patříš, slyším každou myšlenku ve všech myslích.“
„To musí být na houby.“
„To je, vskutku. To proto jsem byl na bitevním poli tak smrtící. Věděl jsem, co se moji nepřátelé chystají udělat, a mohl jsem jim to překazit.“
„Jo, dobře, tak tohle není na houby.“ Urian si myslel, že se tomu zasměje, ale jestli něco, tak to Styxxovu náladu ještě zhoršilo. Raději proto změnil téma. „Myslíš, že bys mohl něco sníst?“
„Nevím.“
Urian mu podal láhev vody. „Potřebuješ doušek tohohle. I když vím, že nezemřeš hlady ani žízní, pořád je cítíš. Než si dáš sprchu, omrknu, co je v ledničce.“ Vstal a odešel z pokoje.
Styxx si přál být mrtvý, když pomalu vstával a vzepřel se přitom na pažích, zatímco se zdola ozývaly sirény a hučení dopravy. Jak jen to tady nenáviděl.
Jo, Acheron ho umísil do města s miliony lidí, ale Styxx se s žádným z nich neznal. Těch pár žen, se kterými mluvil, když vyrazil z domu, mu dokázalo, jak mimo v dnešní době je. I když byl nadržený jako hrom, nedokázal se přimět k tomu, aby s některou z nich spal. Ve chvíli, kdy otevřely ústa a začaly mluvit o blbostech, ztratil zájem.
Chyběly mu rozhovory o filozofii, názorech a politice, které vedl s Bethany. Poslouchání jejího broukání, když nevěděla, že to dělá....
Žádná žena se nemohla vyrovnat její kráse a ladnosti.
S těžkým povzdechem se přiměl vstát a jít se osprchovat. Když se na sebe podíval, ušklíbl se. Pořád měl Acheronovy dlouhé černé vlasy. Zkřivil rty. Jak to může Acheron vystát? Styxx se takhle cítil jako žena. Nemluvě o tom, že to bylo nehygienické a lezlo to všude. Jak takhle může Acheron bojovat?
Nechtěl to mít na hlavě už ani minutu, proto se vrátil do ložnice, vytáhl ze šuplíku nůžky a vrátil se do koupelny, aby se ostříhal. Když je pak chtěl vyhodit, vzpomněl si na reklamu od Kadeří lásky, kteří dělali paruky pro oběti rakoviny. Stočil vlasy a nechal je na pultě, než se začal sprchovat.
Když byl čistý a oblečený, zamířil do kuchyně, kde našel Uriana, která právě jedl sendvič.
„Víš, jídlo pro mě pořád chutná divně. Je těžké zvyknout si jíst, když jsem žil jedenáct tisíc let z krve.“
Styxx se zašklebil při připomínce toho, co Apollo udělal svým vlastním lidem. „Překvapuje mě, že sis neodstranil tesáky.“
„Přemýšlel jsem o tom. Ale nikdy jsem se bez nich neviděl. Jsem příliš starý na to, abych to teď měnil. Bůhví co by mi to udělalo se skusem a navíc mám už tak dost problémů se žvýkáním. Nejspíš si neuvědomuješ, že žvýkání je dovednost. A když jsem se poprvé kousl do jazyka... buď rád, že jsi tam tehdy nebyl.“
Styxx se posadit a začal jíst svůj šunkový sendvič. „Proč ses rozhodl stát se Daimonem?“
„Převážně díky vzteku. Můj nejlepší přítel byl o pár let starší než já a odmítl s kletbou bojovat. Takže jsem sledoval, jak během čtyřiadvaceti hodin zestárl a celý den křičel příšernou bolestí, dokud se neproměnil v prach. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, že nikdy nikomu neublížil. Dokonce se nikdy nezúčastnil ani pěstní bitky. A to všechno kvůli mému vlastnímu dědovi kvůli něčemu, co se stalo předtím, než jsem začal chodit. Naštvalo mě to. Ale když jsem ztratil Phoebe, pochopil jsem, proč byl Apollo naštvaný a proklel nás. Udělal bych to také, a možná i víc, kdyby zavraždili mého syna a mou milovanou.“
Styxx si bolestně povzdechl. „On Ryssu nemiloval.“
Urian zvedl obočí. „Cože?“
„Byla jen jeho majetkem. Ničím víc. Většinu času jí kvůli jejímu breku a stížnostem nadával... a že to dělala pořád a kvůli všemu.“
„To není to, co říká Ash.“
„On a já jsme měli dvě naprosto odlišné sestry. Jeho hýčkala a mě nenáviděla.“
„Proč?“
Styxx spolkl sousto. „Co můžu říct? Jsem kretén. Pokud jde o Acherona, litovala ho. Ve své mysli byla přesvědčená o tom, že jsem bratrovi ukradl otcův trůn a jeho lásku.“
„To proto tě nazývá zlodějem?“
Styxx pokrčil rameny. „Nevím. Ironické je, že jsem ten trůn vůbec nechtěl. Chtěl jsem jen rodinu, která by ke mně necítila nenávist.“
Urian dojedl sendvič. „Rád bych ti nějaké bratry věnoval. Chlape, u nás doma bylo tolik testosteronu, že nechápu, jak nás matka a sestra dokázaly vystát. Ale většinou jsme byli šťastní. Ačkoliv mí starší bratři říkali, že otec byl úplně jiný, než nás Apollo proklel.“
„Jak jiný?“
Urian pokrčil rameny. „Byl šťastnější a tolerantnější.“ Zvedl z talíře nakládanou zeleninu. „To jediné, co jsem vždycky nenáviděl, bylo to, že nemůžu vidět slunce.“ Hořce se zasmál. „Můj otec ze mě kvůli tomu přicházel o rozum, když jsem byl dítě. Za úsvitu jsem stával ve dveřích a snažil se zahlédnout východ slunce. Vždycky začal křičet, že jestli chci vzplát plamenem, rád mi to dopřeje tím, že strčí můj zadek do ohně, jestli nepůjdu do bezpečí.“
Styxx se zasmál. „Miloval tě.“
„Jo, do dne, kdy mi podřízl hrdlo. To jsem nikdy nechápal. Když Darius zemřel, adoptoval jsem jeho syna dceru, kteří v té době byli dětmi. Když Ida a Mylinus zemřeli, skoro mě to zabilo. Nedokážu si představit, že bych se někdy rozčílil natolik, abych něco takového udělala a to technicky vzato nebyli moji.“ Bolest v jeho očích se Styxxovi zařízla do srdce. „Jak můžeš vlastnímu synovi podříznout hrdlo?“
„Já nevím, Uri. Taky jsem to nikdy nechápal. Když jsem byl malý chlapec, moje vlastní matka se mě pokusila zabít, když jsem jí přinesl dárek k narozeninám. Bodla mě tolikrát, že jsem to přestal počítat.“
Urian nevěřícně vytřeštil oči. „Tvoje matka?“
Přikývl. „A Ryssa taky.“
„Bodla tě?“
Styxx se napil mléka, než odpověděl. „Ryssa mě vykuchala den před svou smrtí.“
„Co jsi udělal?“ Způsob, jakým Urian tu otázku položil, byl téměř komický.
Naneštěstí jim nic neudělal. „Zaútočila na mě kvůli tvému dědovi.“
„Apollovi? Proč?“
Styxx sebou při té vzpomínce trhl. „Žárlivost.“ Zachvěl se odporem. „Hloupě si myslela, že jsem se ho pokusil svést jako milence, abych ji připravil o jeho pozornost.“
„Fuj!“
„Věř mi, nemohl bych souhlasit víc. Bez urážky, ale nenávidím tvého dědu vším, čím jsem. Jen být s ním v jedné místnosti mi dělá husí kůži a obrací žaludek.“
„Neboj se. Já ho bránit nebudu. Osobně si myslím, že je to odporný, pardon, sobecký zkurvysyn.“ Urianovi zazvonil telefon. Podíval se na něj a zkontroloval příchozí hovor. „Omluv mě, musím to vzít.“ Vstal a odešel z místnosti, zatímco Styxx si dojedl svoje jídlo. Díky tomu náhlému odchodu předpokládal, že ten hovor musel být od Acherona.
Urian se vrátil za pár minut, když Styxx umýval nádobí. „Musím vyrazit. Dáme pak onlinovku?“
„Jistě.“
Urian k němu natáhl ruku. Když ho za ni Styxx vzal, přitáhl si ho do bratrského objetí s rukama mezi jejich hrudí. Bez dalšího slova Urian zmizel.
Styxx dokončil domácí práce a šel si pro skicák. Listoval stránkami a dotýkal se tváří své minulosti, která ho neustále pronásledovala. Zastavil se u obrázku Bethany s jejich dítětem. Bylo to jako v jeho snu. Seděla na poli na dece a mazlila se s jeho synem. Teď věděl, že tyhle obrazy byly potravou pro jeho halucinace.
Chlapec, kterého držel, nebyl skutečný.
A Bethany byla pryč. Měl by vědět, že to byl jen sen, už jen na základě toho, že ho Bethany mohla vidět. Ale byl tak vděčný a šťastný, že o tom malém zázraku nepochyboval.
Z koutku oka mu vyklouzla jediná slza. Styxx si ji otřel a povzdechl si. Byl teď tak unavený. Unavenější, než kdykoliv předtím.
Vzpomněl si na dobu, před dlouhým časem, kdy věděl, co je jeho osudem. Věděl, kdo a co to je.
Teď...
Nikam nepatřil.
Ještě hůř, nikomu nepatřil.

V tu chvíli věděl, co musí udělat. Bylo načase vzít si zpátky svůj život, takový jaký byl. Možná na chvíli ztratil sám sebe, ale koneckonců, byl bojovníkem. To bylo všechno, co znal. A už byl unavený z toho, že jiní lidé činí rozhodnutí ohledně jeho existence. Od téhle chvíle je v tom sám. A najde si nějaké místo, kde ho už nikdy nebude nikdo ovládat nebo věznit. Místo, kde mu bude dobře. Místo, kam patří. 

22 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad a korekciu. GabiM

    OdpovědětVymazat
  5. díky za překlad. míša

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  7. vdaka za preklad a korekciu.....

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem za preklad a korekciu :)

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  12. Dík za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  13. Dakujem za preklade

    OdpovědětVymazat
  14. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat