sobota 1. listopadu 2014

Styxx - 25. červen 9527 př. n. l.



Olymp

Hubený a malý Hermes s tmavými vlasy a očima letěl chodbou bohů, a zarazil se až před svým otcem Diem. Hermes si nebyl tak docela jistý tím, co se to tu děje, ale většina zde shromážděných bohů se jen tak povalovala, jako by se snad neblížil konec světa.
Ignorovali Herma, dokud nepromluvil. „Znáte to pořekadlo, které říká ‚Nezabíjejte posla?‘ Mějte ho na mysli a chovejte ho opravdu blízko svému srdci.“

Zeus se na něj zamračil, když vstával z křesla, ve kterém hrál šachy s Poseidonem. Zeus oblečený ve splývavé bílé stole a chlamysu, měl krátké blonďaté vlasy a živě modré oči. „Co se děje?“
Hermes ukázal směrem ke stěně z oken, kterými se dalo shlížet dolů na lidský svět. „Podíval se někdo z vás na Řecko v poslední, řekněme, hodině nebo tak nějak?“
Apollo, který seděl u hodovního stolu spolu s Afroditou, Artemis a Athénou, obrátil oči v sloup a přezíravě mávl nad Hermovou panikou rukou. „A co jako? Reagují nějak na to, že jsem proklel Apollity za vraždu mojí milenky a syna? Není to jejich věc.“
Hermes potřásl hlavou v gestu sarkastického popření. „Nemyslím, že je to zajímá ani zdaleka tak, jako skutečnost, že jsou atlantské ostrovy pryč a že se teď atlantská bohyně Apollymi probíjí naší zemí, přičemž ničí všechno a všechny, kteří se jí dostanou do cesty.“
Posel bohů se na Apolla samolibě zašklebil. „A pro případ, že by tě to zajímalo, míří přímo k nám a křičí přitom tvoje jméno. Možná se pletu, ale hádám, že je bohyně destrukce vážně hodně naštvaná... na tebe.“
Apollo při tom prohlášení vykulil oči. Proč by po něm měla Apollymi jít?
Zeus se obrátil k Apollovi. „Co jsi udělal?“
Apollo zaprskal a zbledl. „Proklel jsem moje lidi, ne její. Neudělal jsem Atlanťanům vůbec nic, táto. I kdyby byla jejich krev promísená s mými Apollity, nebyli by mojí kletbou zasaženi. Tohle není moje vina.“
Když se podíval do tváře svému dvojčeti, která seděla proti němu, projel jím náhle špatný pocit.
Artemis si přikryla ústa dlaní, když jí došlo, k jakému pantheonu Acheron musel patřit. I když věděla, že o svých dvacátých prvních narozeninách dostal božskou moc, neměla ani ponětí, odkud pochází.
Vyděšená tím, co ona a Apollo nevědomky uvedli do pohybu, opustila halu, zatímco se bohové chystali do války. Vydala se do svého chrámu, aby mohla přemýšlet bez toho, že by se jí jejich vzteklé výkřiky zarývaly do uší.
„Co můžu udělat?“ Neměla nejmenší tušení.
Právě když se k sobě Artemis chystala přivolat svoje koris, objevili se v pokoji Sudičky. Vysoká trojčata mladistvé krásy měla tváře, které přesně kopírovaly jedna druhou. Ale to bylo to jediné, co měly společné. Nejstarší Atropos měla rudé vlasy, zatímco Klóthó byla blond a nejmladší Lachesis měla vlasy tmavé barvy. Nebylo jisté, kdo je otcem dcer bohyně spravedlnosti, ale mělo se za to, že je to Zeus.
Ne, že by na jejich otci záleželo. Každý z olympských bohů věděl, že tyhle tři dívky jsou z celého jejich pantheonu nejmocnější. Dokonce ani Zeus se je nepokoušel obejít.
Od chvíle, kdy se před deseti lety přistěhovaly za svojí matkou, se jim každý velkým obloukem vyhýbal. Když ty tři zvedly ruce a učinily prohlášení, stalo se zákonem vesmíru a nikdo vůči němu nebyl imunní.
Nikdo.
Artemis si nedokázala představit, proč by chodily sem, do jejího chrámu. Rozhodně nebyly přítelkyně nebo třeba jen známé. „Pokud dovolíte, mám právě teď dost práce.“
Lachesis ji popadla za paži. „Artemis, musíš nás vyslechnout. Udělaly jsme něco hrozného.“
To proto se jich bohové tak báli. Vždycky někomu udělaly něco hrozného. „Ať je to cokoliv, bude to muset počkat.“
„Ne,“ řekla Atropos ponuře, „tohle nepočká. Apollymi jde sem, aby nás zabila. My jsme těmi, po kterých jde.“
Artemis, ohromená tím prohlášením, se na ně zamračila. „Cože?“
Atropos popošla blíž. „Nikdy nesmíš nikomu nic říct o tom, co ti teď řekneme. Rozumíš? Naše matka nás přinutila přísahat, že to udržíme v tajnosti.“
„Udržíte v tajnosti co?“
„Přísahej, Artemis,“ požádala Klóthó.
„Přísahám. Teď mi řekněte, o co jde.“ A hlavně, jak se jí to týká.
Atropos polkla, než promluvila tlumeným šeptem, jako by měla strach, že by ji někdo před chrámem mohl zaslechnout. „Naším otcem je Archon – král atlantských bohů. Měl poměr s naší matkou, Themis, a z toho svazku jsme senarodily my. Když se tak stalo, poslala nás matka na Atlantidu, abychom žily s naším otcem. Apollymi je naší nevlastní matkou a my jsme nevědomky proklely našeho nevlastního bratra, když jsme se dozvěděly o jeho nadcházejícím narození.“
„Byla to nehoda,“ vyhrkla Klóthó. „Nechtěly jsme ho proklít.“
Lachesis přikývla. „Byly jsme jen děti a ještě jsme nerozuměly naší moci. Nikdy jsme nechtěly našemu bratrovi ublížit. Vážně ne, přísaháme!“
Artemis zamrazilo. „Acheron? Acheron je váš bratr?“
Klóthó přikývla. „Apollymi nás sotva tolerovala, když jsme tam žily. Byly jsme připomínkou nevěry našeho otce a ona nás za to nenáviděla.“
Tohle nedávalo smysl o nic víc, než jejich obavy. Artemis se pokoušela pochopit, co jí to vlastně říkají. „Ale každý ví, že Archon své manželce nikdy nevěrný nebyl.“
Lachesis si odfrkla. „To je lež, kterou atlantští bohové šíří, aby jim Apollymi neublížila. Nechápeš, jak mocná ona je. Dokázala by nás zabít bez mrknutí oka. Všichni bohové mají z její moci strach. Dokonce i Archon, který je stejně zrádný jako většina mužů, a proto jsme tady.“
„Touží po naší smrti,“ vložila se do toho Klóthó.
Přesto tomu Artemis pořád vůbec nerozuměla. Jenže jí pořád chybělo pár důležitých dílků skládačky. „Jak přesně jste Acherona proklely?“
„Byly jsme tak hloupé,“ řekla Atropos. „Když na Apollymi začalo být vidět těhotenství, vyjádřily jsme se mimo svou pravomoc a přiřkly Apostolosovi moc konečného osudu. Řekly jsme, že bude smrtí nás všech, a dnes se zdá, že se setkáme s naším koncem.“
Artemis byla ještě zmatenější. „Ale on není tím, kdo nás ohrožuje. To jeho matka.“
Klóthó přikývla. „A ta nás zabije všechny za náš podíl na jeho prokletí. Včetně tebe.“
Artemis na ně zírala. „Proč? Nic jsem neudělala!“
Artopos se ušklíbla, když ji mladé ženy obklopily. „My víme, co jsi udělala, Artemis. Vidíme všechno. Ublížila jsi Acheronovi mnohem víc než my. Otočila ses k němu zády, když ho Apollo kuchal na podlaze a Apollymi to ví. Viděla to na vlastní oči.“
Projel jí strach. Jestli je to, co říkají, pravda, Apollymi s ní nebude mít žádné slitování. Po pravdě řečeno si ani žádné nezaslouží, ale na druhou stranu Artemis vůbec netoužila po smrti a rozhodně ne po takové, jakou pro ni má přichystanou Apollymi. „Co můžeme udělat? Jak ji můžeme porazit?“
Atropos si ztěžka povzdechla. „To nemůžeme. Je všemocná. Tím jediným, kdo může spoutat její moc, je její syn.“
Který byl mrtvý.
Úžasné. Jsou v háji. To jí to někdo nemohl říct, než nechala Acherona Apollovi? Takhle informace přišla maličko pozdě. V dřívějších hodinách dnešního dne by byla mnohem přínosnější.
„Jsme mrtví,“ vydechla Artemis a myslí jí proběhla představa sebe samé vykuchané Acheronovou matkou. Apollymi způsobí, že to, co Apollo udělal Acheronovi, se bude zdát laskavé.
„Ne.“ Klóthó ji chytila za paži a získala si tak její plnou pozornost. „Můžeš ho přivést zpět ze smrti.“
Artemis se na ženu zamračila. „Zbláznila ses? Nemůžu ho přivézt zpět. Nemám tu moc. To dokáže jenom Hádes, a jelikož Acheron není Řek, vůbec nám to nepomůže.“
Lachesis ji vzala za druhou ruku. „Ano, můžeš, Artemis. Ty jsi ta jediná, kdo má tu moc.“
„Ne, nemám.“
Atropos na ni zavrčela. „Napila ses Acheronovy krve. Přijala jsi jeho moc, když jsi to udělala.“
Klóthó přikývla. „On může vzkřísit mrtvé, což znamená, že ty to můžeš udělat taky.“
Artemis se na ně zamračila. „Jste si jisté?“
Jednomyslně přikývly.
Dokonce ani tehdy si tím Artemis nebyla jistá. Je pravda, že okusila Acheronovu moc, když z něj pila, ale zrovna tahle schopnost byla rezervována pro vybranou skupinu bohů, a jestli se jim ho nepodaří přivést zpět...
Bude to jen horší, pokud se o to pokusí.
Artopos odtlačila sestry stranou. „Atlantští bohové použili svou moc, aby Apollymi spoutali s jednou podmínkou. Dokud bude Apostolos žít v lidském světě, bude ona zavřená v Kalosis.“
„To je naše šance,“ řekla Lachesis. „Přivedeme ho zpátky do lidského světa, a ji to znovu stáhne dolů. Navždy.“
„Budeme v bezpečí,“ přidala se Klóthó. „My všichni.“
„Budeš zachránkyní pantheonu,“ řekly jednohlasně a vzaly se za ruce.
Má vůbec na vybranou? Artemis se zhluboka nadechla, aby sebrala kuráž a přikývla. „Co musím udělat?“
„Musíš ho přimět, aby se napil tvé krve,“ řekla Atropos, jako by to byla na nejjednodušší věc na světě.
„A jak to mám jako udělat? Jestli sis toho nevšimla, nechala jsem ho zemřít. Vážně si nemyslím, že bude šťastný, až mě uvidí.“
„S naší pomocí to dokážeš.“


***

Acheron ležel sám na studené kamenné podlaze v tichém poklidu, konečně necitlivý k celé své minulosti i přítomnosti. Cítil mír takovým způsobem, jako nikdy předtím. Stěny jeho jeskyně ho zaštiťovaly před hlasy ostatních. V jeho hlavě momentálně dokonce nebyli ani bohové.
Poprvé v životě zažíval chvíle naprostého ticha. A bylo to úžasné. Jeho tělo netrápila žádná bolest, žádný zármutek. Nic. A on miloval tenhle pocit blaženého pokoje.
„Acherone?“
Při zvuku Artemidina hlasu se napjal. Samozřejmě, že ho ta děvka přišla rušit v jeho nebi. Nikdy ho nemohla nechat na pokoji.
K čertu s ní.
Pokusil se jí říct, aby šla pryč, ale jeho rty neopustil jiný zvuk než ochraptělé zaskřehotání. Odkašlal si a pokoušel se tak pročistit si hrdlo, aby mohl promluvit.
Žádná slova však nepřicházela. Co se to děje? Přišel snad o hlas?
Artemis mu věnovala něžný, účastný pohled. „Musíme si promluvit.“
Odstrčil ji, ale odmítla odejít.
„Prosím,“ žádala s pohledem, který by ještě před několika málo dny oslabil jeho rozhodnutí. Ale jeho zájem o ni už byl pryč. Nikdy jí neodpustí, že se k němu obrátila zády a nechala svého bratra, aby jej vykuchal na podlaze. „Jen pár slov a odejdu. Navždy, jestli si to budeš přát.“
Jak by si mohli promluvit, když nemůže mluvit?
Podala mu pohár. „Vypij to a já s tebou budu moct mluvit.“
Naštvaně popadl pohár a vypil jeho obsah, aniž by ho ochutnal. „Běž do Tartaru a shnij,“ zavrčel na ni, vděčný, že tentokrát uslyší jed v jeho hlase.
Pak se něco stalo. Jeho tělem projela bolest a oheň, jako by mu něco uvrhlo všechny vnitřní orgány do plamenů. Lapal po dechu a vzhlížel k Artemis. „Co jsi mi to udělala tentokrát?“
V jejím pohledu nebylo žádné slitování nebo výčitky svědomí. „To, co jsem musela.“
V jednu chvíli byl v tiché temnotě Hádovy říše a v té další stál na březích Didymosu, nedaleko od paláce.
Nebo spíš od toho, co z něj zbylo.
Zmateně se rozhlédl kolem a pokoušel se najít smysl v tom, co se stalo jemu a zemi. Než na to mohl přijít, projela jím tak surová a intenzivní bolest, že ho přiměla padnout na kolena do přílivu.
Acheron vykřikl a chtěl, aby to přestalo.
Najednou se před ním objevila Artemis. Vzala ho do náruče a přitáhla ho k sobě, zatímco do nich obou narážely vlny. „Musela jsem tě přivést zpět.“
Odstrčil ji od sebe, zatímco se rozhlížel po doutnajících zbytcích Didymosu. „Co jsi to udělala?“
„Já to neudělala. To tvoje matka. Zničila všechno a všechny, kteří se k tobě kdy přiblížili. A pak vyrazila na Olymp, aby zabila i nás. To proto jsem tě musela přivést zpět. Zabila by nás všechny, kdybych to neudělala.“
Podíval se na ni tak tvrdě, že si byl jistý, že má rudé oči. „Myslíš si, že mě to kurva zajímá?“ Pohnul se, aby se od ní vzdálil, pak ale ztuhl na místě, když mu žaludkem projela bolest. To utrpení ho přimělo zlomit se v pase, zatímco se pokoušel popadnout dech.
Artemis se k němu pomalu přiblížila. Postavila se nad něj a zhlížela na něj dolů. „Já jsem ta, kdo to tady řídí, Acherone. Připoutala jsem tě k sobě svojí krví. Patříš mi.“
Ta dvě slova podnítila jeho vztek. Cítil známé hřejivé čeření, jak jeho lidská podoba ustupovala té božské. Navzdory bolesti vstal, natáhl ruku a přitáhl si Artemis k sobě. „Vážně podceňuješ mou moc, děvko.“
Mlela sebou v jeho sevření a pokoušela se uvolnit jeho divoké sevření. „Zabij mě a stane se z tebe to nejpříšernější monstrum, které si dokážeš představit. Potřebuješ mou krev, aby sis udržel zdravý rozum. Bez ní se z tebe stane tupý zabiják, který zničí všechno a všechny, s kterými přijdeš do kontaktu... přesně jako tvoje matka.“
Acheron frustrovaně zařval. Ta děvka myslela na všechno. Dokonce i jako bůh byl pořád jen otrokem. „Nenávidím tě.“
„Já vím.“
Otočil se k ní zády a zamířil pryč.
„Acherone, copak jsi neslyšel, co jsem řekla? Budeš se ode mě muset nakrmit.“
Ignoroval ji, když se vydal na dlouhou cestu z pláže na kopec, kde kdysi stával královský palác. Nezbylo tam nic víc než doutnající popel a rozbité kameny. Všude tam byly rozeseté stovky a tisíce těl služebníků, měšťanů a obchodníků. Nevinné oběti matčina hněvu.
Oči mu naplnily slzy, když běžel skrze trosky a hledal stopy po Rysse nebo Apollodorusovi.
Rozbolavělý a zlomený použil svou moc a hýbal kameny a mramorem, dokud neodkryl pokoj, který býval její.
Tam v troskách našel tři deníky, které si tak pečlivě vedla. Byly trochu poškozené ohněm, ale jako zázrakem nějak přežily neporušené. Otevřel první z nich a zíral na její dětské písmo, kterým popisovala den, kdy se narodil a radost, kterou cítila kvůli tomu, že měla dva bratry. Otřel si slzy, zavřel ho a přitiskl si ho k srdci, jako by slyšel v těch slovech její hlas.
Styxx měl pravdu. Jeho drahá sestra byla pryč a byla to jeho vina. Zničený tou pravdou spatřil jeden ze stříbrných hřebenů do vlasů, které jí dal k jejím posledním narozeninám jen před několika dny.
Zvedl ho a přitiskl k němu rty. „Je mi to líto, Rysso. Je mi to strašně líto.“
A v tu chvíli mu došlo, jak je patetické, že to jediné, co mu zbylo z života tak zářivého, byly jen takové nepatrné věci. Tři deníky a zlomený hřeben do vlasů. Zaklonil hlavu a vzlykal bolestí nad tím, že ji ztratil.
„Apostolosi... prosím, neplač.“
Cítil matčinu přítomnost. „Co jsi to udělala, Matera?“
„Chtěla jsem, aby zaplatili za tvou bolest.“
Záleželo na tom? To, co mu udělali oni, nebylo nic ve srovnání s tím, co se dnes stalo kvůli matčiným činům jim. „A teď mě vlastní Artemis.“
Matčin výkřik odpovídal tomu jeho. „Jak?“
„Aby tě zastavila, spoutala mě svojí krví.“
Cítil, jak se jeho vztek zrcadlí v matčině hlase. „Přijď za mnou, Apostolosi. Osvoboď mě a já zničím tu děvku a ty spratky, kteří tě prokleli.“
Acheron zavrtěl hlavou. Měl by to udělat. Vážně měl. Nezasloužili si nic lepšího, a přesto nemohl přimět sám sebe zničit svět.
Zabít nevinné lidi...
Rozhlédl se po tělech a trhl sebou. Ne. Navzdory všemu tohle nemohl světu udělat.
Matka se před ním objevila v podobě průsvitného stínu. Acheron ostře nasál dech, když ji poprvé v životě spatřil. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Vlasy bílé jako čerstvě padlý sníh spadaly zpod koruny třpytící se diamanty. Její světlé, stříbrné oči vířily stejně jako ty jeho. Černý šat jí splýval po těle, když k němu natáhla ruku.
Pokusil se jí dotknout, ale jeho ruka projela skrze její.
„Jsi můj syn, Apostolosi. Ta jediná věc, kterou v životě skutečně miluji. Dala bych svůj život za tvůj. Přijď za mnou, dítě. Chci tě obejmout.“
Cenil si každého slova, které vyřkla. „Nemůžu Matera. Ne pokud to znamená obětovat svět. Odmítám být tak sobecký.“
„Proč chráníš svět, který se k tobě otočil zády a zneužíval tě?“
„Protože vím, jaké to je být potrestaný za něco, co není moje vina. Vím, jaké to je být nucen proti své vůli dělat věci, které jsou špatné. Proč bych to měl dělat komukoliv jinému?“
„Protože by to bylo spravedlivé!“
Rozhlédl se po rozesetých tělech těch, kteří si nezasloužili takto zemřít a hnít venku. „Ne. Bylo by to jen kruté. Spravedlnost pro lidi musí být víc než jen to, co si zaslouží.“
V očích se jí vztekle zablesklo. „A co Apollo a Artemis?“
Při zmínění jejich jmen zaskřípal zuby. „Mají moc slunce a měsíce. Nemůžu je zničit.“
„Já můžu.“
A tím by zničila i celou planetu a všechny, kteří na ní žijí. To proto ji nemohl osvobodit. „Nestojím za konec světa, Matera.“
Její oči zahořely upřímností. „Pro mě ano.“
V té chvíli by zaprodal duši, aby ji mohl objímat. „Miluji tě, mami.“
„Ani zdaleka ne tolik, jako já miluji tebe, m’gios.“
M’gios. Můj synu. Celý život čekal na to, až ho tak někdo nazve. Ale ať chtěl mít matku sebevíc, nemohl kvůli tomu ukončit svět.
Najednou se kolem něj objevil studený vítr, rval mu šaty i vlasy, přesto mu ale neublížil. Svět kolem něj se vytratil, když se ocitl na neznámém místě. Matčin stín se objevil vedle něj. „Tohle je Katateros. Tvoje rodné právo.“
Zamračil se na hromadu trosek. „Je to ruina.“
Vrhla na něj rozpačitý pohled. „Byla jsem trochu naštvaná, když jsem sem přišla.“
Trochu?
„Zavři oči, Apostolosi.“
Jelikož jí plně důvěřoval, poslechl.
„Nadechni se.“
Zhluboka se nadechl a pak v sobě ucítil matčinu přítomnost. Její moc splynula s jeho a během mrknutí oka se ruiny proměnily v překrásný palác ze zlata a černého mramoru. Matčina přítomnost ho opustila.
„Vítej doma, palatimosi.“ Nejdražší.
Dveře se otevřely, a když jimi Acheron prošel, jeho oblečení se změnilo. Vlasy mu zčernaly a prodloužily se a zahalilo ho splývavé roucho, zatímco kráčel před bílou mramorovou podlahu. Zarazil se při pohledu na symbol slunce, které bylo probodnuté třemi stříbrnými blesky.
Matka zpomalila, když si všimla, na co se dívá. „Slunce je můj symbol a zastupuje den. Stříbrné blesky jsou noc. Blesk vlevo je pro mě a pro minulost, a ten vpravo je tvého otce a budoucnost. Tvůj je blesk uprostřed, který nás tři spojuje a který zastupuje přítomnost. Je to symbol Talimosinu a reprezentuje tvou moc nad minulostí, přítomností a budoucností.“
Zamračil se nad atlantským slovem. „Harbinger?“
Přikývla. „Ty, Apostolosi. Ty jsi Talimosin. Konečný osud všech. Tvá slova jsou zákonem a tvůj hněv znamená všechno. Buď opatrný než promluvíš, protože jakákoliv tvá vůle, dokonce i nedbale vyslovená, předurčí osud člověka, o kterém promluvíš. Je to břímě, které jsem nikdy nechtěla, abys nesl. A to proto ty děvky tak nenávidím. Ale nemůžu odejmout to, co ti daly. Nikdo nemůže.“
„Jakou přesně mám moc?“
„To nevím. Vzala jsem ti ji a nikdy jsem se na ni nepodívala ze strachu, že tě odhalím ostatním. Znám jen kletbu, kterou vyřkly Archonovy dcery. Ale časem se všechno naučíš. Jen bych si přála, abys za mnou přišel. Pomohla bych ti, dokud nebudeš silnější.“
„Matera -“
„Já vím.“ Zvedla ruce. „Vážím si tě za to, že jsi mužem, jakým jsi, a jsem na tebe pyšná. Ačkoliv... až budeš mít tohoto světa dost a změníš názor, víš, kde mě najdeš.“
Usmál se na ni.
„Do té doby je tohle všechno tvoje.“
Acheron se podíval na sochy a nějak věděl, kdo každý z nich byl. Když se přiblížil k páru zlatých dveří, spatřil na jejich levé polovině vyobrazení své matky a na pravé obraz Archona.
Dveře se otevřely a on uviděl pozůstatky bohů na místech, kde na ně jeho matka zaútočila. Byli ztuhlí v hrůze svých posledních okamžiků.
Jeho matka neprojevila ani ten nejmenší kousek lítosti nad tím, co udělala svojí rodině. „Jestli tě pohled na ně trápí, je pod trůnním sálem místnost, kam je můžeš uložit. Jelikož jsem zamčená v Kalosis, moje moc je tam nemůže přemístit, ale ty bys s tím neměl mít problém.“
Zavřel oči a přál si, aby sochy zmizely. V tom okamžiku byly pryč. Netoužil dívat se na obrazy lidí, kteří si přáli jeho smrt.
Matka se souhlasně usmála. „Měl bys mít schopnost přecházet odsud do lidského světa a zpátky podle své vůle. Zjistíš, že Katateros je velké místo s neprozkoumanými oblastmi. Vrcholky hor jsou větrné... a na nejsevernějším výběžku můžeš zaslechnout zvuk tvé babičky, Severního Větru. Zenobi k tobě bude šeptat a pomůže ti v době mé nepřítomnosti. Kdykoliv zatoužíš po útěše, jdi tam a nech ji, ať tě obejme.“
„Děkuji, Matera.“
„Teď půjdu a nechám ti dostatek času na to, aby sis zvykl. Když mě budeš potřebovat, zavolej a já se objevím.“
Kývl na ni, než zmizela a nechala ho samotného na neznámém místě.
Bylo tak zvláštní tady být. Nějaký čas bude trvat, než si zvykne. Když zavřel oči, mohl vidět bohy, kteří tu žili. Slyšet v ozvěně jejich hlasy v tom nejtišším šepotu. A když je znovu otevřel, byli pryč a on neslyšel vůbec nic.
Jak se pohyboval místností, uvědomil si, že na sobě má jakési kožené legíny.
Kalhoty.
Jak zvláštní znát název všeho a všech, aniž by se o to snažil. Jakoukoliv informaci potřeboval, okamžitě tady byla.
Přešel přes místnost a přiblížil se k černému a zlatému trůnu... Archonově. V mysli se mu objevil obraz jeho vlastního mrtvého těla. A v té další na něm Acheron seděl a rozhlížel se po blyštivé, prázdné místnosti. I když byla vyzdobená a krásná, byla prázdná.
V paláci nebyl žádný život. Žádné pohodlí.
Vstal, a když to udělal, objevila se po jeho pravici velká hůl. Víc než sedm stop vysoký předmět měl na vrcholku jeho zlatostříbrný znak. Do hladkého dřeva byla vepsána atlantská slova.
Bude znám jako Talimosin. Bude bojovat za sebe i za ostatní. Buď silný.
Buď silný. Acheron sebou trhl, když mu v mysli šeptala slova démonky Xiamary. Přemístil se na vrcholek nejsevernější hory. Právě vycházelo slunce, zatímco mu vítr rval jeho formestu. Pevně popadl hůl a ohlédl se přes rameno, kde pod sebou uviděl palác.
Pak to zaslechl.
Apostolosi... cítíš mou sílu. Bude tvoje, když ji budeš potřebovat.
Zlověstně se usmál, když na kůži ucítil babiččino pohlazení. Zavřel oči a přijal její útěchu a sílu.
A když otevřel oči, věděl, že teď rudě září. Jeho zrak viděl mnohem víc, než když byl lidský. Cítil v žilách pulsvesmíru. Cítil moc primárního zdroje a poprvé si uvědomil svoje místo v kosmu.
Jsem bůh Apostolos. Jsem smrt, destrukce a utrpení. A budu tím, kdo přinese Telikos – konec světa.
Tedy, pokud někdy přijde na to, jak používat svou moc. Acheron se nad pravdivostí té myšlenky zasmál.
Otočil se a zamířil dolů z hory, zpátky do trůnního sálu Archonova paláce. Ne... teď byl jeho. Hluboko uvnitř něj se usadil smutek, že i když jsou s ním duše jeho babičky a matky, pořád je na světě sám.
Úplně osamělý.
Ztuhl, když uslyšel, že se za jeho trůnem něco pohnulo. Byl to lehký zvuk utíkajících nohou... jako velký hlodavec. Zamračeně se k němu teleportoval, připravený zabít cokoliv, co se opovážilo vtrhnout do jeho nového domova.
Ale to, co našel, ho úplně omráčilo.
Byl to malý démon s mramorovanou červenobílou kůží a dlouhými černými vlasy. Z kadeří jí čouhaly malé rudé rohy a dívala se na něj rudýma očima, které byly lemované oranžovou.
„Jsi můj akri?“ zeptala se ho dětským hláskem.
„Nejsem ničí akri.“
„Och...“ rozhlédla se. „Ale akra mě sem poslala. Řekla, že na mě bude můj akri čekat. Simi je zmatená. Přišla jsem o svou maminku a tak teď Simi potřebuje svého akri.“ Posadila se a začala plakat.
Acheron odložil hůl a zvedl batole. „Neplakej. Bude to v pořádku. Najdeme tvou matku.“
Zavrtěla hlavou. „Akra řekla, že Simina matera je mrtvá. Ti zlí Řekové zabili Siminu maminku. Teď Simi potřebuje svého akri, aby ji miloval.“
Acheron ji jemně kolébal v náručí, když se před ním objevil matčin stín.
Simi přestala plakat. „Akra, on řekl, že tady Simin akri není.“
Jeho matka se na ně usmála. „On je tvůj akri, Simi.“
Acheron se při tom prohlášení zamračil. „Cože?“
„Její matka Xiamara byla tvou ochránkyní. Stejně jako ty, zůstala i Simi na světě úplně sama a nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Potřebuje tě, Apostolosi.“
Podíval se do těch velkých očí, které zabíraly většinu démončiny malé, kulaté tvářičky. Zamrkala a vzhlížela k němu s tou samou důvěrou a nevinností jako Apollodorus. A on byl v tom milujícím pohledu, který ho nesoudil ani neodsuzoval, dočista ztracen.
„Spoutej se s ním, Simi, chraň mého syna stejně, jako tvoje matka chránila mě.“
Myšlenka na něčí spoutání Acherona vyděsila. Nechtěl, aby se kdokoliv stal jeho otrokem. „Nechci démona.“
„Copak bys ji samotnou vyhnal do světa?“
„Ne.“
„Pak je tvoje.“
Než mohl znovu zaprotestovat, matka zmizela.
Simi se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno. „Chybí mi maminka, akri.“
Ve chvíli kdy zašeptala ta slova, ho zasáhla vina nad tím, co se stalo démončině matce, když ji omylem zabil namísto Apolla. Přitáhl si ji blíž k sobě. Ale pro něj byla její matka pořád ještě naživu, aby ji milovala. „Kde je tvůj otec, Simi?“
„Zemřel, než se Simi narodila.“
„Pak budu tvým otcem.“
„Vážně“ zeptala se nadějeplně.
Přikývl a usmál se na ni. „A přísahám, že nikdy nebudeš muset o nic prosit.“
Její nevinný úsměv ho zahřál u srdce. „Pak má Simi toho nejlepšího akri-taťku na světě.“ Pevně ho objala. „Simi miluje svého akriho.“ Ve chvíli, kdy to řekla, zbledla stejně, jako to dělávala jeho matka. Ale když se vytratila, začala ho pálit kůže nad srdcem.
Acheron sykl, vyhnul si tuniku a našel na své kůži obrázek malého barevného draka. Opatrně se ho dotkl a v hlavě uslyšel Simin smích. Tetování se pohnulo a začalo šplhat vzhůru k jeho krku. Její pohyb ho na kůži lechtal, než se usadila těsně nad jeho klíční kostí.
„Simi je teď tvojí součástí, Apostolosi. Když je na tvém těle, neuslyší tě, dokud ji nezavoláš. Ale dokáže sledovat tvé životní funkce. Když si uvědomí, že jsi v nebezpečí, objeví se ve své démonské podobě, aby tě ochránila.“
„Ale je to jen dítě.“
„I když je dítě, je smrtící. Nikdy si nemysli opak. Charonti jsou od přírody zabijáci. Bude hladová a ty ji budeš muset často krmit. Pokud selžeš, sní cokoliv, co bude v její blízkosti... dokonce i tebe. Ujisti se, že nikdy nedostane příliš velký hlad. A ještě bys měl vědět, že její druh stárne velice pomalu. Jeden lidský rok zhruba odpovídá tisíci jejich.“
To neznělo dobře. „Co to říkáš?“
„Tvoje Simi má přes tři tisíce let.“
Acheron na ni po tom sdělení zíral. „Neměla by být s jiným démonem, který by ji mohl vycvičit?“
„Je poslední svého druhu. Jsi všechno, co na světě má, m’gios. Postarej se o ni. Jak jsi řekl, jsi teď jejím otcem. Ty budeš tím, kdo ji naučí všechno, co potřebuje vědět.“
Acheron položil dlaň na tetování na svém rameni. Je otcem...

Ale jak může cvičit a chránit démonskou dceru, když ani neví, jak používat svou vlastní moc?

14 komentářů:

  1. Dakujem velmi pekne za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak mám pocit že t hezké už jsme si vybrali a čeká nás další díl pekla :( Děkuji za překlad, korekci, vytrvalost a odvahu :

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad dalsej kapitolky. GabiM

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  8. ach som strašne zvedavá ako to bude ďalej so Styxxom

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat