úterý 4. listopadu 2014

Styxx - 3. ledna 2004




DRUHÁ ČÁST

O jedenáct tisíc, pět set třicet jedna let později...


Vyčerpaný a zpocený Styxx si povzdechl, zatímco kopal v mokrém písku, aby objevil svůj oběd. Už našel dvě škeble. Ještě jedna a bude si moct připravit jídlo. Jak se pokoušel odhazovat těžký písek, dřevěná násada jeho ručně vyrobené lopaty se zlomila. Klekl si, aby dokončil kopání kamennou lopatkou a přidal škebli do malého ručně vyrobeného koženého váčku, kam umístil i předchozí dvě.

Umyl si v příboji ruce od písku a zamířil zpátky do doškové chýše, kterou postavil před staletími jako úkryt před větrem a krutým, nemilosrdným slunečním svitem.
Odhodil lopatu vedle dveří, aby ji mohl později opravit a otřel si pot z čela. Vešel dovnitř a vzal si svůj poslední kokosový ořech. Bude muset najít další, až se nají.
Styxx se vrátil ven, aby rozdělal oheň, na kterém si bude moct připravit své skromné jídlo.
Ale když došel k jámě, ve které si připravoval jídlo, něco se jasně zablesklo. S reflexy vybroušenými tisíci lety nečekaných a velice divokých útoků zvířat, Styxx popadl své kopí a připravil se k boji.
Jenže to nebyl srstí pokrytý predátor.
Tenhle chodil po dvou nohách.
Dionýsos. I když se od doby, kdy ho Styxx viděl naposledy, trochu změnil, dobře si na toho bastarda, díky svému krátkému uvěznění v Apollově chrámu na Olympu, vzpomínal. Bůh vína a přebytku si ostříhal svoje dlouhé hnědé vlasy nakrátko a přidal do nich blonďaté proužky. Měl na sobě oděv, který Styxx nikdy předtím neviděl. Také si pěstoval upravenou bradku.
Styxx se nad bohovým náhlým a nečekaným zjevením zamračil. Má snad halucinace? Otrávilo ho něco, zatímco hledal mušle? Už chvíli ho nic nekouslo, ale...
Už to byly tisíce a tisíce let od doby, co někdo z jakéhokoliv důvodu zavítal na jeho ostrov.
Dionýsos promluvil, ale on mu nerozuměl. Bůh přistoupil blíž.
Styxx, podezřívavý jako samo peklo, napřáhl kopí a zamířil jím na bohovo srdce.
Olympan se zastavil a zvedl ruce. „Promiň. Zapomněl jsem použít starověkou řečtinu. Už jsem trochu vyšel ze cviku. Už mi rozumíš?“
Ironií bylo, že i tak Styxxovi trvalo nějakou chvíli, než si vzpomněl. Už dlouho nepřemýšlel slovy. Neměl s kým mluvit a hlasy v jeho hlavě také zmizely, takže mu po bezpočet staletí dělaly společnost pouze obrazy.
Přikývl.
Znovu Olympan řekl něco, čemu Styxx nerozuměl. Udělal krok vpřed.
Styxx mu přitiskl hrot kopí k hrudi, aby ho varoval.
Frustrovaný Dionýsos rozhodil ruce a poslal na něj výbuch energie. Styxx pustil elektřinou nabitý oštěp, když ho zvedl ze země a mrštil jím na ni znovu tak tvrdě, že mu zabrněny všechny kosti v těle.
V uších mu zvonilo bolestí.
„Už chápeš, co říkám?“ zavrčel bůh.
„Slyším tě.“
Dionýsos překonal vzdálenost mezi nimi.
„Nepřibližuj se ke mně!“ zuřivě zavrčel Styxx a odkulil se od něj. Skončil s nimi se všemi.
Dionýsovi oči změnily barvu na temně, zlověstně rudou. „Snažím se ti pomoct.“
Styxx si odfrkl. „Žádný bůh mi nikdy nepomohl. Vyhoň si.“
Povytáhl nad tím své arogantní obočí. „Wow... to je od tebe ohromně statečné. Ale víš, radši než abych si vyhonil, mohl bych říct Apollovi, kde jsi. Myslí si, že už jsi dlouho mrtvý. Po vší té době bys pro něj nejspíš byl zase jako nová hračka. Jsem si jistý, že by miloval pohled na tvou bederní roušku, zvlášť v kombinaci s těmi neuvěřitelně vypracovanými svaly. Kruci, předtím jsi byl sexy. Ale teď...“ Kousl se do rtu a přejel Styxxovo tělo chlípným pohledem. „Dobře jsi narostl, chlapče.“
Styxxovi při té hrobě zamrzla krev v žilách.
„Nebo,“ pokračoval Dionýsos,“bys mě mohl vyslechnout a skoncovat se svým peklem. Co bys raději?“
„Poslouchám.“
Dionýsos si založil paže na hrudi. „Svět se hodně změnil od doby, co jsi v něm byl naposledy. Jedna z těch věcí, které mě štvou nejvíc, je to, že řecký pantheon v podstatě upadl do naprostého zapomnění. Jsme jen takový vtip, ze kterého Disney dělá kreslené postavičky. Zbylo nám pár věřících, ale většina na nás zapomněla. Trochu se mi stýská po těch starých časech, kdy lidé konali oběti a živili tak mou moc... za měsíc a kousek od teď, bude portál mezi Kalosis a lidským světem oslabený dost na to, aby jej bylo možné narušit.“
Styxx si byl dobře vědom proroctví, o kterém doufal, že se vyplní. Byla to ta jediná naděje, že někdy opustí tohle odporné vězení. „Ničitelka bude propuštěna ze zajetí.“
Jestli bude Apollymi znovu volná, zničí svět a Styxxe s ním. Nebo ještě lépe, podaří se mu zarazit jeho atlantskou dýku do černého srdce té děvky za to, co udělala jeho ženě a synovi. Vždycky věděl, že existuje důvod, proč jednu získal během války tam. Jako člověk ji měl kvůli své paranoii z Archona nebo někoho z ostatních, kteří po něm půjdou. Přimělo ho to dobře si ji hlídat.
Teď to byl jeho slib pomsty. Atlantská dýka byla jedinou zbraní, kterou znal a která mohla zabít jednoho z jejích bohů.
Ale nechápal, proč je Dionýsos tady. Pro něj. „Co to má co dělat se mnou?“
„K otevření portálu potřebujeme krev skutečného Atlanťana. Ne Apollita, ale někoho zrozeného z Apollyminých lidí a z její krve. A na planetě zbývá jen jediný.“
„Acheron.“ To bylo jediné vysvětlení.
Dionýsos na něj kývl. „Vidíš, proč tě potřebuji?“
Jasně, nikdo jiný nemůže bojovat s Acheronem nebo ho porazit. Jen jeho dvojče má tu schopnost.
„Pořád ale nevidím, jak by tohle mělo pomoct mně.“
„Co je tou jedinou věcí, kterou chceš víc než cokoliv jiného, princi?“
„Moje žena.“
Dionýsos obrátil oči v sloup. „Dobře tak druhou věcí, kterou chceš?“
„Můj syn.“
Tentokrát si bůh dlouze, podrážděně povzdechl. „Třetí? A jestli řekneš jméno dalšího rodinného příslušníka, nechám tě tu Apollovi, Zeus mi pomáhej.“
Bohužel Styxx neměl žádného dalšího rodinného příslušníka, kterého by mohl jmenovat, takže zbývala jen jediná další věc, po které toužil. „Smrt.“
„Ach, dokážeš se poučit. Jo! A jo no, smrt. Zabiješ Acherona a zemřeš. Já budu vládnout lidskému světu a všichni budeme šťastní.“ Dionýsos si dal ruce v bok a vyklenul obočí. „Tak co říkáš?“
„Říkám: dostaň mě sakra odsud.“
Styxx sebou trhl, když ho Dionýsos vyrval z jeho ostrova a přemístil ho do... jakéhosi pokoje. Byly tam stoly a židle jaké nikdy předtím neviděl. Bylo tam i množství dalších věcí, které nedokázal identifikovat ani pojmenovat.
„A než uděláš něco pitomého a uvedeš nás do rozpaků svými zpátečnickými, barbarskými způsoby...“ Dionýsos položil ruku na Styxxovo rameno.
V lebce mu explodovala bolest, když bůh najednou narval do jeho hlavy jedenáct tisíc let historie. Bylo to tak odporné, že se mu spustila krev z nosu.
Dionýsos se od něj vzdálil, zatímco si Styxx přitiskl prsty k nosním dírkám. A bohové se diví, proč je nenávidí.
Super být zpátky ve světě smrtelníků. Parchante.
„Koupelna?“ zeptal se Dionýsos.
„Dveře za tebou.“
Styxx do ní vešel a popadl hrst toaletního papíru. Jak si ho držel u nosu, zamračil se nad všemi těmi novými věcmi kolem něj, o kterých se mu nikdy ani nesnilo. Zavřel víko mísy a sedl si, zatímco mu hlava třeštila ze smyslového přetížení. Zvuky, obrazy, vůně...
Ty zatracené hlasy, které křičely v jeho hlavě.
Bylo to ohromující.
I když věděl, že byl sám hodně dlouho, nikdy by nehádal, že uplynulo tolik století.
Jedenáct tisíc let.
Bylo to neskutečné. Ale doopravdy ho bolelo to, že Acheron věděl, že je naživu, a celou tu dobu ho naprosto ignoroval.
Bratr od něj odešel a nikdy se neohlédl.
Ani jednou.
Necítíš se teď jako naprostý kretén? Styxx bratra nikdy úplně neopustil. Jako chlapec riskoval všechno, aby mu pomohl. A Acheron žil svůj život s Artemis, a choval se, jako by Styxx byl mrtvý a pohřbený.
Sejde z očí. Sejde z mysli.
Proč ho to vlastně překvapuje?
A co že Styxx nasazoval svůj zadek za Acherona, když byl uvězněný na Atlantidě a v Didymosu? Alespoň jsem ti přinesl čerstvé jídlo a víno, bratře. Dokonce, i když si Acheron vybral pomalou sebevraždu hladem, dal mu Styxx něco k jídlu.
A na rozdíl od něj, Acheron nebyl smrtelný chlapec, který musel balancovat kolem otce, který ho nenáviděl a vyhrožoval mu. Ten, který byl zbit, kdykoliv se dozvěděl, že Styxx dělal něco za jeho zády. Acheron měl dostatek moci na to, aby se i jejich staří bohové báli bratrova hněvu.
Podíval se na svoje zjizvené dlaně. Artemis ho nechala na ostrově, aniž by mu dala třeba jen jedinou lžíci. Všechno, co měl během těch nespočetných staletí, si musel vyrobit nebo najít.
Jak ho mohlo jeho dvojče nechat takhle trpět?
Nenávidím tě, Acherone.
Styxx si odhrnul stranou leopardí kůži, kterou měl na sobě, aby viděl značku kurvy, kterou ho Acheron pomohl označit.
Jo...
Mezi nimi nebyla žádná láska.
Naprostý nedostatek respektu jeho bratra by ho neměl překvapovat, ani by mu neměl dělat starosti. Přesto ho Acheronova nedbalost a naprostý nedostatek lidskosti zasáhly na místě, které by už teď mělo být na kopance zvyklé.
Takže tolik k tomu, že jsou dvojčata.
Ale to nebyla pravda a on to věděl. Možná měli shodné rysy, ale Acheron byl strčen do Aařina lůna dlouho poté, co tam Styxx vznikl. Apollymi mu vnutila svého bastarda do života a pěkně tak s ním v celém tom procesu vyjebala.
Možná bylo tohle všechno součástí božství. Naprostý nezájem o to, co děláte lidem. Neschopnost mít s nimi třebas jen špetku soucitu.
Alespoň ses mohl vrátit a zabít mě. Acheron měl tu moc. Tři vteřiny. Tři pitomé údery srdce a Acheron ho mohl vysvobodit z jeho utrpení.
Místo toho ho nechal trpět. Věčně. Samotného v opuštěné pekelné díře.
Styxx zamrkal, když jím projely vzpomínky. Nekonečné dny osamění a sebenenávisti. Dokonce i před staletími, kdy za ním Artemis ještě posílala sluhy s jídlem, byli slepí, hluší a němí... preventivní opatření, kterým si zajistila, že nikdo nepromluví třeba jen o jeho samotné existenci.
Navíc měla na hraní mazlíčka, který vypadal úplně stejně jako on.
Neměl nikoho. Nikoho kromě hořkosladkých vzpomínek na svou ženu a syna, se kterým se nikdy nesetkal. Vzpomínky, které ho týraly tak moc, jestli ne ještě víc, jak moc ho utěšovaly.
Ale co na tom záleží? Nemůže změnit minulost. Byla pryč a on to nějak přežil. K čertu s ním, jestli ví jak.
Vstal, umyl si krev z tváře, vousů, rukou a hrudi a pak se vrátil do pokoje za Dionýsem.
„Lepší?“ zeptal se bůh sarkasticky.
„Vlastně ne. Ačkoliv krvácení ustalo.“ To vnější tedy.
Vnitřní, arteriální krvácení neustane nikdy.
„Dobří bohové, vypadá úplně jako on.“
Styxx se otočil a uviděl boha, kterého nedokázal zařadit. Blížil se k němu. Ani zdaleka ne tak vysoký jako oni, měl dlouhé černé vlasy snažené do ohonu. Bylo na něm cosi ďábelského, ale takovým darebným způsobem.
„Seznam se s Camulusem. Keltsko-galským bohem války.“
Styxx se začal ptát, co znamená to „keltsko-galské“, ale než mohl zformulovat otázku, jeho mysl vyplivla odpověď díky informacím, které mu Dionýsos nacpal do hlavy. Byly to dvě rasy, které existovaly dlouho poté, co byla jeho země zničena a znovu vybudována z popela Apollymina hněvu.
Camulus po něm přejel uštěpačným pohledem. „Není oblečený jako on. Ani nestojí jako on. Myslíš, že projde?“
Dionýsos pokrčil rameny. „Temní lovci jsou dojemně hloupí. Nemělo by být příliš těžké je oklamat.“
Styxx se při tom neznámém označení zamračil. „Temní lovci?“
„Ach, kruci. Zapomněl jsem udělat úplný upload?“ Dionýsos znovu položil ruku na Styxxovo rameno.
V té chvíli uviděl odvíjející se události. Apollo si připsal zničení Atlantidy, prohlašoval, že je to odplata za to, co se stalo Rysse. Jelikož tam nebyla Apollymi, která by proti tomu něco namítala, byl to ten nejčastěji opakovaný mýtus.
Apollo proklel svoji apollitskou rasu, aby se museli vzájemně sytit svou krví. Horší ale bylo, že je odsoudil k bolestivé smrti v den jejich sedmadvacátých narozenin... tedy ve věku, ve kterém Ryssa zemřela.
Tak trochu. Otec jí rok ubral, aby byla na sňatkovém trhu přitažlivější a nikdy neřekl Apollovi pravdu. Ten pitomý bastard si tu lež zasloužil.
Pak Apollymi, která byla naštvaná kvůli Apollově zmrzačení a zabití Acherona, sebrala Apollova dědice Strykeriuse, kterého bůh omylem proklel spolu se svými lidmi.
Ironické, že slunečnímu bohu nebylo nikdy všechno jasné. Styxx nedokázal pochopit, jak mohli Řekové ustanovit Apolla bohem proroctví.
Netřeba dodávat, že Strykerius ke svému otci choval asi tolik lásky jako Styxx k tomu svému. Ale přesto Stryker musí Apolla ještě zabít. Ne, že by se tedy dost nesnažil. Pravidelně vedl útoky proti svému stvořiteli a lidskosti.
Stryker a jeho armáda Daimonů tady pořád byli, jelikož je Apollymi naučila, jak obejít Apollovu kletbu krádežemi lidských duší, ze kterých mohou být živi – její odplata lidstvu za zneužívání jejího syna. Ale od chvíle, kdy Apollité přijmou do svého těla lidskou duši, navždy je to fyziologicky změní. V mnohých případech i mentálně. Už nejsou Apollity, ale takzvanými Daimony. Zlými duchy, kteří žijí výhradně pro krmení se lidskými dušemi.
Dva tisíce let po Apollově kletbě, stvořila Artemis Temné lovce, kteří loví a zabíjí Daimony dřív, než lidská duše v nich zemře a bude navždy ztracena v bolestné prázdnotě.
Tohle alespoň byla Artemisina veřejná historka. Ale stejně jako její bratr, i ona lhala. Skutečným důvodem existence Temných lovců, bylo ovlivnění Acherona. Jsou nástrojem, jejichž prostřednictvím jím může manipulovat a ovládat jej.
Styxx se té hořké ironii zasmál. Pořád jsi kurva, bratříčku. Pořád otrok.
Některé věci se nikdy nezmění.
„Máš to?“ zeptal se Dionýsos.
„Jo. Chceš, abych se dostal mezi bratrovy muže a štval je proti němu až do noci, kdy mu konečně oplatím laskavost.“
Camulus se zamračil. „Jakou laskavost?“
Styxx si přejel rukou přes jizvu uprostřed hrudi. „Probodl mi srdce dýkou, zatímco jsem spal. Jenže já nejsem takový zbabělec jako Acheron. Já chci, aby věděl, že jsem to byl já, kdo zasadil ránu.“
Camulus tiše hvízdl. „Není divu, že jsou Řekové nejlépe známí svými tragédiemi. Vy bastardi byste mohli psát knihy o dysfunkčních rodinách.“
Dionýsos se ušklíbl. „Vážně? Mám vytáhnout historii tvého pantheonu?“
Zvedl ruce na znamení kapitulace. „Vzdávám se, ale nezvykej si na to. Nemám to v povaze.“
Dionýsos přivolal pro Styxxe moderní oblečení a podal mu ho. „Nezapomeň se napřed vykoupat.“
Styxx bojoval s nutkání udělat na něj obscénní gesto, když si bral oblečení a mířil do sprchy. Rychle si do ní vlezl a povzdychl si nad tím, jak neuvěřitelné to je. Nekoupal se v teplé vodě ode dne, kdy zemřel. I když měl hlavu až po sprchovou hlavicí, horká voda tekoucí po jeho kůži byla úžasná. Jak se sprchoval, skřípal zuby nad všemi těmi jizvami, kterými byl pokrytý od hlavy až k patě. Ale nejvíc ho bodaly dvě. Ta nad jeho srdcem od Acherona a ta na břiše od Ryssy. Nevěděl, proč ho rozčilují víc než ta od matky, ale bylo to tak.
Jizvy, ze kterých se mu vždycky objeví v očích slzy, si vyřezal sám do svého levého předloktí obsidiánovým nožem, který vyrobil.
Βηθαvία.
Γαληvός.
Bethany nad jizvou, kterou mu udělal otec. Galen pod ní. Galen tam nebyl jen jako jeho učitel, ale také jako syn, který se jim nikdy nenarodil. Jeho trvalý hold lidem, kteří pro něj znamenali všechno.
Těm, které už nikdy neuvidí. Jeho jizva byla tím jediným, co mu po nich zbylo.
„Chybíte mi,“ vydechl. Čas nezpůsobil, že by jejich úmrtí bylo snesitelnější. Svým způsobem se to zdálo být ještě horší.
Zamrkal, aby zahnal slzy, vyhnal podobné myšleny z hlavy. Nemůže nic udělat. Byli pryč, a jestli bude mít štěstí, nebude už bez nich muset dál žít.
Políbil jejich jména, vypnul vodu a vylezl ven. Ve chvíli, kdy se dotkl ručníku, se mu zadrhl dech. Byl neskutečně měkký. Na ostrově nebyly žádné látky. Ručníky žádného druhu. A ta vůně...
Jako květiny.
Jaký neuvěřitelný luxus. Ztuhl, když spatřil sám sebe v obrovském zrcadle, které bylo mnohem kvalitnější, než cokoliv, co kdy vlastnil ve svém smrtelném životě. Matka a Ryssa by osleply z toho, jak intenzivně by v něm na sebe zíraly.
Pohled mu padl na příšerné jizvy, které poznamenaly jeho tělo. Znechuceně se zašklebil. Byl ohyzdný. Kdyby Bethany nebyla slepá, okamžitě by ho vyhodila, kdyby tohle uviděla.
S povzdechem se rychle oblékl, oholil a vešel do pokoje, kde oba bohové osnovali Acheronovu smrt a vzestup své vlastní moci. Měl by se za svůj podíl na tom všem cítit provinile, ale upřímně řečeno...
Do prdele s Acheronem. Bratr mu neprojevil žádné slitování, tak proč by to měl dělat on?
Styxx se zamračil, když zachytil závan čehosi...
„Je tohle jídlo?“
Camulus přikývl. „Objednal jsem u pokojové služby steaky. Chceš?“
Poklesla mu čelist, zatímco souhlasně kýval. „Hovězí?“
„No jo, nemají tu vegetariánské.“ Camulus zatnul biceps. „Sója tohle nedokáže.“
Styxx ho ignoroval, zvedl z talíře poklop a kousl se do rtu. Neviděl steak už tak dlouho, že zapomněl, jak vypadá.
A jak voní.
„Kruci, Dione. Myslím, že tvůj kluk má díky tomu steaku erekci.“
„Dokážu si představit, že bude mít erekci několik týdnů, než si zvykne být znovu na světě.“
„Jen se ujisti, že mu nepředložíš čokoládový dort. Mohl by z toho orgasmu zemřít.“
Styxx se zamračil, zatímco se usazoval k jídlu. „Čokoládový dort?“
Camulus si odfrkl. „Nějaký později objednáme. Teď buď zticha a nech bohy mluvit.“
Styxx se musel nutit, aby za tohle nemrštil po Camulusově lebce nůž. Ale nechtěl plýtvat ostřím, když tu bylo skutečné jídlo, které může sníst. A nebude ho muset napřed zabít.
Stálo ho všechny jeho síly, aby jedl civilizovaně, jako člověk. Aby do toho nezabořil ústa jako zvíře, kterým se stal. Bohové, bylo to tak dobré. Zapomeň na dort... nic nemůže být lepší než tohle.
Natáhl se po víně, ale zarazil se nad nádobou, ve které bylo. Vypadala tak křehce a jemně.
Camulus si ztěžka povzdychl. „Tohle nebude fungovat.“ Ukázal na Styxxe. „Zírá na to sklo, jako by to byl nějaký cizí vetřelec.“
„Nikdy takové sklo neviděl.“
„Můj názor je, že se nikdy nedokáže vydávat za Acherona.“
Příliš zvyklý na kritiku a výsměch, než aby na ně reagoval, se Styxx zamračil. „Čím si to mám naředit?“
Camulus začal odpovídat, ale Dionýsos ho utnul. „Nemáš.“ Zvedl ruku, aby zabránil Styxxovi v protestu. „Vím, že v tvé době bylo necivilizované pít víno bez zředění. Ale to už je velice dlouho. Vypij to tak, jak to je. Věř mi, je to dobré. Nedovolím ti znásilňovat a drancovat vesnice.“ Pak se vrátil k rozhovoru.
No, jestli někdo ví, jak se pije víno, je to řecký bůh vína.
Styxx doufal v nejlepší, když se váhavě napil. Bylo těžké to přiznat, ale Dionýsos měl pravdu. Bylo to lahodné. A velice odlišné od toho, co znal z Didymosu.
Jak Styxx naslouchal jejich rozhovoru, dozvěděl se, že byl Dionýsos vyhnán z Olympu a přinucen žít ve smrtelné říši... skutečný důvod jeho plánovaného nepřátelského převratu. Dionýsos se chtěl vrátit na Olymp a svrhnout svého otce z hory.
Stejně tak bylo pryč i Camulovo božství, a on chtěl vyrvat srdce z někoho jménem Talon.
Uprostřed rozhovoru se zarazili a zírali na něj. „Člověče?“ řekl Dionýsos.
Ne, že bych to chtěl.
„Bože opilých bláznů?“ oplatil Dionýsovi.
Camuluse to rozesmálo.
Dionýsa už tolik ne. „Můžeš předstírat atlantský přízvuk?“
Styxx si otřel ústa ubrouskem. „Už je to nějakou dobu, co jsem ho slyšel, ale myslím, že to zvládnu.“
Zdálo se, že to na Olympana udělalo dojem. „Kde ses to naučil?“
„Strávil jsem na Atlantidě tři roky. Slyšel jsem jí hodně.“
„Ach, dobře, jen abys věděl, tvůj bratr ten přízvuk někdy používá a někdy ne.“
„Beru na vědomí.“
Dionýsos zakroužil svým vínem ve své... sklenici. To bylo to správné slovo. „Možná těch slov budu litovat, ale myslím, že to dokážeme.“
Styxx si přál být stejně optimistický jako on. Lépe bych si tak vychutnal svou omezenou svobodu. Ale dřív nebo později se něco stane a on bude znovu přinucen vrátit se do pekla.

Byl si tím jistý. 

10 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem. Je ti skvele. Tesim sa na pokracovanie. Dobra praca. A este raz velka vdaka. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. takže Betany je fakt v čudu?
    dík za kapču

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Momentálně jo, uvidíme, jestli a kdy se nám tam znovu vyloupne :-)

      Vymazat
  4. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat