pátek 7. listopadu 2014

Syn nikoho - Kapitola 3




Jo ztuhla, když se ocitla na tom nejpodivnějším místě, jaké kdy viděla. Hrůzostrašný vílí les s pokroucenými stromy, které vypadaly, jakoby každou chvilku mohly oživnout a snažily se jí sežrat hlavu.
No není tohle smůla… spadla jsem do TV Landu[1] a nemůžu se probrat.
A jak se zdálo, byla to rovnou chybějící epizoda z Addamsovy rodiny.
Nebo možná Munstersovi.
Rozhodně jedna z těch dvou. Pomalu se otáčela dokola a neviděla nic kromě nekonečné tmy. Žádné barvy. Dokonce i její pleť měla odporně bledý, šedivý odstín. Tolik k jejímu pigmentu východní Evropy.
Divné.
To byl důvod, proč se filmy začaly dělat pomocí Technicolor…
Chladný vítr skučel kolem, neustále jí rozvíval vlasy a zhoršoval tak husí kůži. Objala sama sebe a klopýtala kupředu nocí, hledala cestu domů.
„Seleno! Karmo!“ Odmlčela se a naslouchala, ale neslyšela nic než vítr. „To není vtipné! Přísahám, Karmo, že Jo je tady mrchou! Tohle ti vrátím! Někdy musíš spát!“
No tak, Jo. Prober se.

Je to jen hloupý sen.
Přesto jak se vteřiny měnily v minuty a nic se neměnilo, začala si dělat starosti. Dokonce se i bála.
Najednou nepříliš daleko zaslechla dopadání běžících nohou. „Lainie? Tady! A vezmi sebou baterku!“
Zvuk zpomalil a pak zamířil směrem k ní.
S úlevou dlouze vydechla. Dokud neuviděla zdroj toho zvuku.
Oh, sakra…
Byli to hnijící uprchlíci z jednoho z těch děsivých zombie filmů, při kterých sestřenka Tabitha každou noc usínala.
Jo se vyděšeně otočila a rozběhla tak rychle, jak jen to šlo. Ale jak bylo jejím štěstím, tohle nebyli ti pomalu se pohybující zombie ze Živí mrtví. Ach, ne…
Vsadila do loterie – a vyhrála -  super zombie z Resident Evil, na steroidech a se přípravou na olympiádu. Jak ji jedna dohnala, pokusila se ji kousnout. Jo se sehnula a otočila, než se rozběhla opačným směrem. Horečně hledala zbraň, ale jediné co viděla, byla mlha, tma a první sestřenka temnoty.
K ničemu!
Příště, až budu snít, chci brýle pro noční vidění a mačetu! Nemluvě o pár sexy bodyguardech.
Ale co Jo vždy nejvíc nenáviděla ve všech těch děsivých filmech, které jí Tabby nutila, byla křičící idiotka, která bezmocně utíkala, obvykle v podpatcích, a ani se nesnažila samu sebe zachránit.
Ale co, sakra? Nemohla dělat nic jiného.
S hrůzostrašným výkřikem se rozběhla a vrazila rovnou do tvrdého, nemilosrdného stromu, který se z ničeho nic objevil.
Nebo to si alespoň myslela. Černý strom jí obtočil kolem ramen dvě ruce a stáhl ji za sebe, než se obrátil a vytáhl meč tak rychle, že jí minutu trvalo zpracovat, co dělal. Při zvuku kovu se skrz ni rozlil ještě větší chlad.
Pohledem stěží sledovala, jak extrémně vysoký muž seká skrz ty věci, jak se ho snažily zabít a ji chytit. Lidi, oni byli vyškolení. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím chlapem. Točil se, odrážel a bodal jako nějaká hrůzná baletka.
Bylo zjevné, že proti nim stál více než jednou.
I když to několik minut trvalo, zahnal je pryč s absurdní zručností a přesností.
Poté, co zbytky ležely v mlze kolem nich, se pomalu otočil, aby si ji prohlédl. V nechutné temnotě nedokázala rozeznat detaily jeho těla. Vůbec. Zahalen v černé barvě jí připomínal vraždícího mnicha.
Schoval meč do pochvy a promluvil k ní v jazyce, jaký ještě nikdy neslyšela.
Když neodpověděla, chytil ji za ruku a zavrčel další blábol.
Strčila do něj. „Kámo, nemám s sebou překladač. Ani Rosettskou desku. Ani netuším, z jakého kontinentu to pochází.“
„Člověk?“ Při jeho hlubokém barytonu ztuhla. Ooooo, sexy hlas, dvojitě obalen nádherným přízvukem. Milý a uklidňující na rozdíl od pevného sevření na její paži.
„Po svém prvním kafi. Většinu dní. Jo, jsem člověk.“ Snažila se vypáčit ruku z jeho sevření. „Měls svůj kofein? Denní klystýr?“
Sevřel její biceps pevněji a táhl ji pryč od těl.
„Hej! Ty vysokej, znervózňující a děsivej, nejsem tvá štětka.“ Praštila ho do jeho pancířem zakryté ruky. „Nechceš zboží chytit jemněji? Co zlomíš, to koupíš a není to levné. Musím podporovat tři psy, víš? A sušenky jsou nákladné. A Maisey je závislý na drahém máselném popcornu z mikrovlnky. Značka z obchodu mu jednoduše nestačí.“
Cadegan neměl ponětí, co ta ženská říká. I když chápal většinu slov, co použila, jiné ho zanechaly tak zmateného, jako její náhlé zjevení v jeho říši. A její věty byly naprostým nesmyslem.
Podle šatu poznal, že pochází ze současného lidského světa. Ale proč byla tady?
Jak se sem dostala? Někteří z ostatních, co nazývali tohle peklo domovem, mohli přicházet a odcházet, ale to byli čarodějové, Adoni či jiní obyvatelé podzemí. Lidé neměli ten luxus toho, že by se sem dostali bez pomoci.
A když sem byli lidé posláni pro něj, cítil z nich dotyk démona na tisíc loktů[2] daleko.
Byla jiná. A zatímco mu na ní bylo něco povědomého, nevoněla ničím jiným než lidskostí.
Laskavostí.
To bylo to, co k ní přilákalo zvrácené graylingy a přimělo je zaútočit. Nevinnost byla tím nejdrahocennějším a nejcennějším zbožím v téhle pekelné oblasti. A nikdy netrvalo dlouho, než nevinného přetáhli na druhou stranu.
Nebo zabili.
Cadegan ztuhl, když zaslechl další graylingy[3] a Sídhe[4], jak si pro ně běží. A ještě hůře, znělo to, jako by sebou měli Psy. Přisluhovači Smrti by dali cokoliv za sousto nedotčeného lidského masa. Sežrali by ji jen proto, aby ji slyšeli křikem škemrat o milost.
„Zůstaň.“ Pustil ji, aby se postavil temným, pokrouceným bytostem, které lovili kohokoliv dost hloupého na to, aby byl v tuhle hodinu v Nachtmorském lese.
Duw[5]! Již mnoho z nich si jí všimnulo, a zdálo se, jakoby se jich každým okamžikem zjevovalo víc. Uhnul meči graylinga, než na něj skočil PS.
Žena popošla kupředu, směrem k boji.
V nepozornosti cítil, jak si z něj stvoření, se kterým bojoval, ukouslo. Zaklel, odhodil jej zpět a zabil dřív, než se mohla ona dát znovu do běhu.
„Stůj!“
Ztuhla a zvedla ruce nahoru, pryč od boků. „Nestřílej!“
Proč si to myslela? „Nemám luk ani kuš, děvče. Tak jako tak jsou proti nim k ničemu.“
„Okie-dokie.“ Otočila se k němu čelem.
Cadeganovi se zadrhl dech v hrdle, když si konečně všiml jejích drzých rysů. Byla vysoká, hubená a postrádala křivky, které na ženském těle kdysi preferoval. Ale její tvář patřila temnému, nevinnému anděli. Hedvábné černé vlasy a tmavé oči mu připomínaly domov. Horší bylo, že pocítil náhlou touhu dotknout se těch dlouhých kadeří, aby zjistil, zda jsou tak hedvábně jemné, jako vypadaly. Chtěl vdechovat její sladkou vůni.
Canolbwyntio[6]! To musela být jakási past. To bylo to jediné, co čekalo v téhle nekonečné říši šílenství. Nebyl to ani lidský svět, ani Camelot či Avalon, ale Terre Derrière le Voile – temná propast mezi těmito světy, kam ho jeho bratr vhodil, aby zde strávil věčnost. Věčnost, ve které mohl vidět barvy plnící okolní říše, ke kterým se již nemohl natáhnout ani je navštívit, bez ohledu na to, jak byl mocný.
Nech jim ji a odejdi.
To by bylo nejrozumnější. Ale on již před staletími zešílel.
Takže…
Jako ti, co se ji snažili získat, ji chtěl u sebe. Na okamžik. I kdyby jen pro nic jiného, než aby zmírnila osamělost, která byla jeho jedinou společnicí.
Bylo by pár minut konverzace opravdu příliš?
K čertu s Luciferovým zatraceným peklem.
A k čertu i s ním.
Než se mohl zastavit, natáhl k ní Cadegan ruku. „Násladuj, děvče, a já ťa odvedu do bezpečí[7].“
Jo zaváhala a snažila se pochopit smysl jeho zpěvavých slov. „Kdo jsi?“
„Cadegan.“
Hej, ten chlapík měl vážně silný přízvuk. A taky divný. Zvláštní směs něčeho, co spadalo někam mezi irštinu, skotštinu a těžkopádnou angličtinu. Přesto to bylo něco, co nikdy neslyšela. „Cah-kdo?“
Vyslovil to pro ni pomaleji. „Cuh-doo-gun.“
„Cadegan.“ Přikrčila se a doufala, že ho neurazila svou nesprávnou výslovností. Pokud ano, neopravil ji. „Mé jméno je snadné. Jsem Jo.“
„Jo. Musíme to udělat hned. Je jim ošklivě, ale nemůžeme zůstat. Bude více. Vždycky je.“
Tohle bylo horší, než se snažit pochopit její romskou babičku, když chrlila tu svou anglickorómštinu. „Snažíš se mi pomoct?“
„Aye.“
„Fajn, ale mám boty, kámo, a nebojím se je použít.“
Cadegan netušil, co to znamená, ale vzdáleně to znělo jako hrozba. Kdyby měl víc času, rozesmál by se pomyšlení na to, že si taková vyhublá žena myslela, že by mu mohla ublížit. Jakýkoliv muž či žena. Ale na to nebyl čas. Museli se dostat pryč, než mu ji něco vezme.
Konečně vložila drobnou ruku do té jeho a on proklel fakt, že na sobě má rukavice, které mu bránily cítit její kůži. Byl bez lidského dotyku již tak dlouho, že si na ten pocit vůbec nedokázal vzpomenout. Ne, že by ho někdy nějak extra poznal.
Ale… všichni do určité míry toužili po fyzickém kontaktu.
Dokonce i ti prokletí a zatracení.
Táhl ji k zákopu, který mu sloužil jako domov od chvíle, co ho tu Leucious uvěznil. Nebylo to nic moc. Vážně, spíš taková bouda. Přesto byla čistá a použitelná. A hlavně, mohla se zamknout a zapečetit tak, že udržela ostatní venku, alespoň na tak dlouho, aby se najedl a vyspal.
Mocí otevřel kamenné dveře a dovolil jí, aby jako první vstoupila do jeho domovu. „Je mi líto, že je to taková daever.“
„Plína?“
„Plenka?“ Zopakoval, nechápavý k jejímu termínu stejně jako ona k jeho. „Díra,“ zkusil to znovu.
Jo se usmála, když konečně pochopila. „To je podobné.“
„Ah.“
Zamračila se, když sledovala, jak natáhl ruku a masivně obrovský balvan zavalil vchod, jakým přišli. V okamžiku, kdy byl na místě, se kolem ní rozsvítilo deset pochodní a odhalily tak hobití díru, kde žil. Podlaha pod jejíma nohama byla vyrobena z naleštěných prken z tvrdého dřeva, a zdálo se, jako by pokroucené stromky držely omítnutý strop nad jejich hlavami. Také držely malé, vyvýšené podkroví, kde byla skromná postel na malé plošině, která v sobě měla šuplíky a umyvadlo. Celkově jí místnost připomínala zemní apartmán. Měl dohromady pravděpodobně kolem několika set čtverečních stop.
Nalevo od ní byl krb s malým černým kotlíkem s cedníkem. Z háčků na krbu visely další dva hrnce a pekáček. Stěny byly holé, až na kolekci lehkých mečů, kopí a sekyr. A bylo tam víc štítů, než viděla za celý svůj život. Teprve až v tu chvíli si uvědomila, že tady uvnitř vidí barvy. Na rozdíl od venku, kde byla jen černá a bílá.
„Dala by sis žvanec, děvče?“
Vrátila se pohledem k němu a pak zalapala po dechu, když si uvědomila, o kolik je vyšší, než předpokládala. Ježkovy voči! Musel mít přes sto devadesát centimetrů a měl pozoruhodně široká ramena. Oblečený v černém rouchu ve stylu mnichů a plášti, s páskem z lana, byl jako hora. Sundal si rukavice a zastrčil je za opasek.
Když neodpověděla, sklonil kapuci pláště, aby jí konečně odhalil svou tvář. Dech se jí zadrhl, když spatřila oči tak modré a jasné jako Karibské moře. Byly elektrizující. Nepřirozené. Tmavé blond vlasy byly ostříhané příliš na krátko. Divoký vojenský styl. A zatímco světlé vousy měl trochu dlouhé, jako kdyby se několik týdnů neholil, nebyl to plnovous a ani nebyly neudržované. Byly sexy a to přidalo extrémně drsnou kvalitu jinak již dokonalé, krásné, mužské tváři.
„Slyšelas, děvče? Chceš žvanec?“
Pokud by si mohla ukousnout z Cadegana v posteli, tak to teda sakra jo! Zapište si ji a spamujte jí mail! Nechala by si i přidat.
„Nejsem si zcela jista, na co se mě ptáš.“
Líně, škádlivě se usmál a jeho hezký obličej tak vypadal atraktivněji, rozkošněji. „Jídlo. Pití. Toužíš něco… zakousnout?“
Vyzařovalo z ní zklamání. To nebyla nabídka, co hledala. Zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě. Ale díky.“
Kývl hlavou, než si sundal rozmáchlým gestem plášť a pověsil ho na věšák na zdi. Otočil se k ní a zaváhal. Jeho nečekaná stydlivost byla tak sladce okouzlující a zdál se díky ní téměř reálný.
„Takže, Cade… jsi vysoký, sexy, fešný a žiješ v hobití noře. Měla bych o tobě vědět ještě něco? Jako třeba, jestli je tady paní Velká-Hobitová, se kterou sdílíš svůj příbytek?“
Neodpověděl a zdálo se, že se jí snaží porozumět. Nakonec sklopil oči k její ruce. Oči mu potemněly hladem, jaký nedokázala pochopit. „Mohu?“ Zeptal se váhavě.
„Co?“
Pomalu k ní přistoupil a sáhl po její ruce, jako by čekal, že se vypaří. S nepředstavitelnou něhou ji za ni vzal a zavřel oči, jako by si ten pocit vychutnával. Kousl se do spodního rtu v tom nejžhavějším výrazu, jaký kdy na jeho tváři viděla, jak držel její ruku v jeho. Přerývavě dýchal, když si její ruku vedl k tváři a přitiskl si klouby ke kůži, jako kdyby byly posvátnou relikvií. Skutečně se roztřásl a mumlal něco v tom melodickém jazyce, jaký nedokázala nijak dešifrovat.
Část z ní byla vyděšená jeho chováním. Byl zcela šílený? Ale neohrožoval ji. Spíš se choval, jako kdyby velmi dlouhou dobu nebyl v blízkosti jiné osoby.
„Jsi v pohodě?“
Zhluboka se nadechl její kůže okamžik předtím, než ji pustil a ustoupil. „Omlouvám se, děvče. Nechtěl jsem tě vyděsit.“
„V pohodě. Byla jsem na mnohem děsivějších rande, než je tohle. A trapnějších taky, a to jsem při nich byla skutečně vzhůru… se svědky, které jsem znala.“
Tomu se usmál, než přešel k ručně dělanému kredenci, u kterého nalil pohár vína. A jak se chystal se napít, něco vrazilo do kamene, který před okamžikem posunul na místo jako dveře.
Jo strachem zalapala po dechu a přiskočila k němu.
Cadegan jí podal pohár. „Uklidni nervy, děvče. Něco zakousni. Slibuju, že se sem nedostanou. A nikdy skrze mne.“
Poděkovala mu a vzala si víno, zatímco to, co bylo venku, ať už to bylo cokoliv, se snažilo udělat vše pro to, aby prokázalo, že lhal. „Mohu se tě na něco zeptat?“
Nalil si další pohár. „Aye.“
„Jakým jazykem mluvíš?“
„Angličtinou, myslímže.“ Způsob, jakým to vyslovil, zněl spíš jako Ang-lish.
„Nejsi Angličan?“
Vztek mu v očích vzplál tak prudce, že okamžitě ustoupila.
„Promiň, Cade. Nechtěla jsem tě urazit.“
V čelisti mu škubalo, než jedním douškem vypil obsah poháru a dolil si další. „Jsem Brythoniaid.“
„To zní zcela úžasně. Nemám tušení, kde to je, nebo proč se při tom můj mozek rozkašlal, ale fajn. Budu muset znovu prokřižovat Wikipedii.“ Ťukla svou kovovou číší proti té jeho. „Takže na Bri… na to, cos právě řekl.“
Cadegan se rozesmál jejím slovům a pak ztuhl, jako by ho ten zvuk šokoval. Upřímně si nemohl vzpomenout, kdy se naposledy smál. Čemukoliv. Znělo to jeho uším tak divně.
Bylo děsivé, jak moc ho přitahovala.
Přiměla ho toužit po věcech, o kterých věděl, že nikdy nemohou být jeho. „Ty mě můžeš znát jako Cymry[8]… nebo Velšana.“
„Ah. Teď už vím! A vysvětluje to mnohé, fakt… Úžasná šťáva.“ Dopila své víno a postavila pohár na stolek. „Vždy jsem chtěla vyrazit do Británie. To musí být důvod, proč si můj mozek vykouzlil zrovna tohle během mého bezvědomí. Teď, když o tom tak přemýšlíš, trochu mi připomínáš frajera, který hraje v Arrow… jo, už vidím to spojení.“
Cadegan si odfrkl nad jejím blábolením. „Jestli ti připadá, že mluvím koniny, jako si to myslím já o tobě, děvče, pak se za to v hloubce jeskyně omlouvám.“
„Myslím, že na tuhle otázku je správnou odpovědí ano. Ale to je v pohodě. Kóma by nemělo dávat smysl. Že jo?“
Ušklíbl se její otázce. „Nechci být zvěstovatelem špatných poselství, ale ty nespíš.“
Jo se napjala. To nemohla být pravda. Prosím, lži mi. „Cože?“
Ukázal na jeho jeskyni. „Je to stejně skutečné, jako Branovy trnité rohy.“
„Ne, to není.“ To, že by tohle bylo skutečné, jí nedávalo o nic vetší smysl, než jeho slova.
Přikývl a odložil pohár stranou.
„Nevěřím ti. Dokaž to.“
Cadegan neměl ponětí, jak to udělat, aniž by jí ublížil a z nějakého důvodu to bylo to poslední, co by chtěl. Docela si užíval její škádlivé žvanění a líbilo se mu, že se ho nebála.
„No?“ Provokovala.
Ďábelský úsměv mu zakřivil rty, když si vzpomněl na způsob, jak jí to dokázat a neublížit jí. Než to mohl přehodnotit či se zarazit, sklonil rty k jejím a hluboce ji políbil. Ale byl zcela nepřipraven na to, jaké to bude ji tak důvěrně ochutnat. Na to, jaké pocity v něm ten polibek zažehne.
Ostře se nadechl, když vzal její hedvábné vlasy do pěsti a prozkoumával její ústa se zapomenutým hladem a touhou, které se znovu objevily s pomstychtivými drápy. Tělo mu ožilo potřebou tak intenzivní, že měl co dělat, aby se ovládl.
Duw dej mu sílu.
Jo by nebyla víc ohromená, ani kdyby jí ten chlap vlepil facku. Ale když ji tiskl ke svému svěžímu, pevnému tělu, zatímco odvážně zkoumal její ústa, uvědomila si, jak byl svalnatý. Jak neuvěřitelně mužný a sexy. Hříšně rozpálená, ho objala a přitáhla k sobě, toužící po těle, o kterém si byla jistá, že v ní probudí neuvěřitelné pocity.
Jestli to byl jen sen, nechtěla se probudit. Ne, dokud v něm bude s ní.
Když se konečně odtáhl a zadíval se na ni s hořkou toužebnou bolestí, cítila tíhu na hrudi.
„Už mi věříš, děvče?“
Natáhla ruku a přejela mu prstem přes rty, zatímco na jejích stále otálela jeho chuť. Milovala to, jak ji škádlily jeho vousy. „Když nejsem v bezvědomí, kde to jsem?“
Trhl sebou, než ji pustil a ustoupil. „Peklo.“
„Ne,“ rozhlédla se po pusté, ubohé jeskyni, do které se ty bytosti stále pokoušely dostat. „Ne,“ opakovala, tentokrát ne tak jistě. „Ne, to není možné.“
„Proč ne?“
„Protože… jsem si peklo nezasloužila.“ Najednou naštvaně zírala na strop. „Co? Jednou podvádíš při oční zkoušce v desáté třídě, protože nechceš nosit brýle a vypadat jako pitomec, a vykážou tě za to do pekla? Vážně?“
Pohlédla na Cadegana. „Jo, máš pravdu. To je přesně mé mizerné štěstí. Věděla jsem, že mám podvádět na daních! Alespoň jednou. Ale ne. Jedu podle pravidel a jsem v prdeli. Tak je to vždy. Klidně si na to vsaďte, lidi.“ Přikývla, jak přecházela po malé místnosti. „Věřím ti! Jsem v pekle. To je prostě super, co?“
Ušklíbl se jejímu výbuchu. „Nepatříš sem. V tom máš pravdu. Jak ses vlastně dostala dovnitř?“
„Zakopla jsem o koberec a musela si rozrazit hlavu o desku a zemřít. Že je to velkolepé?“ Podívala se znovu na strop. „Díky, Seleno! Ty děvko! Nemohla jsem ani chcípnout, zatímco bych se dusila kouskem banánu. Ne, musela jsem odpadnout a to ještě, když jsem byla na dietě. To není fér! Měla jsem si k snídani dát francouzský toast, dort a zmrzlinu, ne hnusný dietní jogurt. Kde si mohu podat stížnost?“
Smál se.
Až dokud ho lehce nepleskla přes břicho. „To není vtipné! Celý můj život nebyl nic víc než to, že jsem sloužila jako odstrašující případ pro ostatní. Neuvěřitelné.“
Třel si žaludek a nevěřícně na ni zíral. Nikdo se s ním nikdy nechoval tak snadně. „Ty nejsi mrtvá, Jo. Jsi v Glastonbury Tor.“
„To je něco jako opatství?“
„Stručně řečeno ano. Je to Terre deniere le Voile – oblast, kam se věci posílají, aby byly zapomenuty.“
„Jo, ale mě sem nikdo neposlal. Spadla jsem sem.“
Poškrábal se na tváři, jak přemýšlel o jejích slovech. „Pak si musela klopýtnout o skrytý vstup. Není to normální, ale viděl jsem zde již mnohem divnější věci.“
„Znamená to, že se můžu vrátit domů?“ Zeptala se s nadějí.
Z důvodu, jaký nechtěl pochopit, ho pomyšlení na to, že jej opustí, hluboce zranilo. „Ano, děvče. Pokud nalezneme tvůj vstup.“
„Ach, to je snadné. Jdi do leva tmou a jdi dál, dokud díky ní neoslepneš.“ Zvedla ruku, když se chystal promluvit. „Byla jsem sarkastická.“ Zamračila se na něj. „Ty jsi sem taky spadl?“
Kéž by. „Ne, děvče. Byl jsem sem vhozen, zcela záměrně.“
Jo se zarazila, když uvažovala o jeho slovech. Nedávalo jí to žádný smysl. Jak tu mohl být úmyslně? „Za co?“
„Na tom nezáleží. To bylo již dávno.“
Přejela pohledem přes mnišské roucho, které mohlo být i staré či moderní. Bylo velmi podobné tomu, jaké bratr Anthony nosil v neděli na mši. „Jak dlouho tu přesně si?“
Zaváhal, než odpověděl. „Od dob, kdy Edward Vyznavač vládl Anglii.“
Kdyby tu byla Selena, zasténala by nad její hloupostí, ale Jo historie nikdy příliš nezajímala. „Takže to je tak kolik? Patnácté stolení?“
„O tom ničehož nevím, děvče. Ale bylo to v letech Páně 1045, když jsem byl uvězněn v tomto pekle.“
Jo se nad jeho slovy zatočila hlava. Myslel to vážně? „Doopravdy?“
„Ano.“
„Páni… to je prastaré.“
Nad jejím šeptavým tónem povytáhl obočí. „Jak prastaré?“
„Tisíc let prastaré.“
Cadegan nemohl dýchat, jak mu došla realita a krev mu stekla z tváří. Z pohledů přes skla věděl, že jak roky plynuly, vše se docela drasticky změnilo. Ale tohle…
Tisíc let.
Celé tisíciletí.
Jeho srdce sevřela hořká bolest a dusila ho, když si uvědomil, že ho Leucious opravdu opustil. I přes to, jak to teď vypadalo hloupě, se část z něj držela naděje, že mu bratr odpustí a vrátí se, aby ho propustil.
To však neudělal.
Jako všichni ostatní se k němu Leucious otočil zády a vystrčil ho z mysli, jako nějakého chvějícího se cythrala, kterého poslal na mučení.
Třepotá se mi z tebe maso! Dor, jak by někdo mohl milovat netvora, jako si ty? Cadegan zaskřípal zuby, jak se snažil umlčet tu slepou nenávist, která ho pronásledovala v průběhu staletí. Nenávist, která ho vedla k tomu, aby zničil vše, co mu bylo drahé.
Vše, co kdy poznal.
„Jsi v pohodě?“
Ne. Ale nechtěl, aby Jo poznala pravdu, tak přikývl, odvrátil se a bojoval proti naprostému zoufalství, které drtilo to, co zbylo z jeho ztrhané duše.
Jak mohl být Leucious tak chladný a bezcitný po všech ranách, které kvůli němu Cadegan ustál?
Po všem dobru, které Cadegan šířil, to byl jen jediný akt podložený vztekem, který ho navždy zatratil.
Bratrova vlastní ruka.
Jak moc si přál, aby tu Leucious byl. Jen na jediný poslední úder srdce, kdy by z něj vymáčkl život.
Jo mlčky přihlížela, jak jeho rysy zakryl ten nejtemnější smutek, jaký kdy viděla. Nedokázala si ani představit, čím si prošel.
Není to skutečné, Jo. Není to realita. Jen sen.
Ale co když ne?
Jo, jasně, teď zněla stejně bláznivě jako celý zbytek její idiotské rodiny. Přesto… zdálo se to skutečné. Znělo to skutečně a neexistoval žádný způsob, jak by mohla popřít jeho chuť.
Žádný sen se tomuhle nikdy nepodobal. Byl pevný a komplexní. Dokonce dokázala cítit popel v krbu.
Natáhla ruku a přejela přes hrubou vlnu jeho mnišského roucha. Drsná látka jí poškrábala kůži a cítila strukturu kovové košile, kterou měl pod ním.
Byla to realita.
Jaksi.
Ale jedna věc jí bránila v tom to zcela přijmout. „Pokud si tady už tisíce let, jak to, že mi rozumíš?“
Ušklíbl se, jak se jiskřičky pobavení vrátily do jeho očí. „Většinu času ne. Mnohé z toho, co říkáš, je z poloviny zahalené. Ale znám tuto verzi angličtiny, protože slyším tvůj svět, když jsem dost blízko hranice. Nemluvě o tom, že jsem se narodil s vrozenou schopností rychle se učit jazyky.“
„Opravdu?“
Přikývl, jak se do celého jeho vystupování vrátil beznadějný smutek. „Musíme tě přemístit do tvého, děvče. Nuže, za okamžik. Zvenčí je to teď poněkud šílené. Nejlepší bude, když vyčkáme do rána.“
„Wow. Je to jako snažit se rozluštit Shakespeara nebo Chaucera.“
Naklonil hlavu na stranu a zamračil se na ni. „Promiň?“
„Však víš? Slavní spisovatelé?“
„Myslíš písaře?“ Zvedl levou ruku, jako by na něco psal.
„Jo. Moje chyba. Ty je totálně přecházíš, co? Nemáš ani ponětí, o čem tu blábolím. Bože, co nepředcházíš?“ A pak ji ještě něco napadlo. Na rozdíl od svých sestřenic nebyla žádná historička. Vážně nedokázala zrovna uchopit žádnou z historických časových os. „Takže si byl něco jako křižák?“
„Nejsem si zcela jist, na co se mě ptáš, děvče.“
„Tvé oblečení a brnění. Byl jsi mnich? Rytíř? Muž s mečem?“
„Byl jsem rytíř.“
„Krále Edwarda… ne, počkat, nenávidíš Angličany. Krále velšského? Ne, že bych znala nějaká existující jména, ale krále Walesu?“
Zavrtěl hlavou a šel pro ni vytáhnout židli a podušku. Když se teď rozhlédla, uvědomila si, že je to jediná židle, co měl. „Nechceš spočinout?“
„A kde sedíš ty?“
„Podlaha je vhodná pro takové, jako jsem já.“
„Tvoje… hobití díra. Nepřipadá mi vhodné zabrat ti jedinou židli.“
Cadegan sundal svůj meč a pověsil ho vedle pláště, než pokrčil rameny. „Jak je libo.“ Posunul se a sednul si na podlahu zády ke zdi. Natáhl jednu šíleně dlouhou nohu kupředu a druhou ohnul.
Protože ji nepoužíval, si Jo nakonec sednula na židli. „Takže, jak se tady bavíš?“
„Nechápu tvou otázku.“
„Zábava. Víš, věci, kterými se bavíš?“
Zamračil se na ni. „Tady není žádná zábava. Pouze přežití.“
„Jo, ale když jsi zalezlý, tak jako teď. Jak trávíš čas?“
„Ah. Hraji tafl, cross a disiau.
Milovala zvučnost jeho řeči a silného přízvuku, ale sakra, začínala mít migrénu ze snahy ji pochopit. „Mám pocit, že vážně potřebujeme překladatele.“
Zasmál se, než se zvedl a přesunul k malému stolku, na který položil starou krabičku. Vytáhl z ní menší skříňku a opotřebovaný kožený váček. Jo mu nakoukla přes rameno, aby zjistila, co ještě v té větší krabici je. Byly v ní ručně vyřezávané kousky podobné figurkám. A když jí teď věnovala větší pozornost, uvědomila si, že je celá krabička rýhovaná a mřížkovaná jako kdyby představovala plochu pro šachy či dámu, s krásným keltským designem nad tím vším.
Cadegan bez komentáře otevřel skříňku, ve které byly dřevěné kousky označené římskými číslicemi. Váček obsahoval sadu dřevěných kostek, které jí podal.
Chytila je mezi prsty, užaslá jejich kvalitou a věkem. „Jak dlouho je máš?“
„Dal mi je bratr Eurig, když jsem byl sotva ždibec… chlapec.“
„Bratr Eurig? To byl kněz?“            
„Mnich.“
Zírala na opotřebované kostky ve své dlani, jak se to znovu snažila strávit. „Jsou téměř tisíc let staré?“
„Spíš třináct set. Narodil jsem se, když rok páně měl sedm stovek a dvacet zářezů.“
„Sedmset dvacet?“
Kývl.
„Kolik ti bylo let, když ti je dal?“
„Kolem osmi.“
To sakra nebylo možné. V úžasu pozorovala kostky, až jí došel jeho věk. „Počkat… to znamená, že si sem byl poslán, když ti bylo kolik? Tři sta?“
„Ano. Tak nějak.“
Z toho nového vyzrazení se rozechvěla. To nemohlo být dobré. Lidé nežili tak dlouho.
Ne přirozeně.
Zamračila se na něj. „Jsi upír?“
„Zase jsi mě popletla, děvče.“
Co jsi?“
Cadegan ustoupil při náhlém strachu, který spatřil v jejích tmavě hnědých očích. Panický výraz, který ho zasáhl jako pěst do břicha. Vždy to bylo stejné. Všichni se ho báli. Vždycky. I když byl pouhý chlapec, mniši i kněží věděli, že není tak úplně člověk a podle toho se k němu i chovali – jako by byl jen výkal, který by bylo lepší zahrabat, než nakazí lidi kolem. Ale bylo to již tak dávno od chvíle, co byl kolem další osoby, že zapomněl, jak moc bolí být takhle odmítnut.
„Jsi pro Boha pouhá ohavnost! Prokletý bastard! Nevhodný k tomu, abys byl kolem těch, co jsou lepší.“
Trhl sebou při dávné vzpomínce na svého velitele. Kdysi sám sobě přísahal, že už nikdy nebude tak hloupý. Tak zoufalý. V žádném případě nikoho dalšího nevpustí do svého světa a srdce.
Jednoduše to nestálo za tu bolest, co vždy následovala.
Ačkoliv takový nebyl v boji či bitvě, věděl, že bude nejlepší ustoupit z tohoto konfliktu dřív, než ho napadne. Z toho by nevzešlo nic dobrého. Kromě toho, na samotu byl zvyklý. Nebylo třeba zjišťovat opak.
„Zůstaň v bezpečí, děvče. V brzkém ráně se navrátím a ukážu ti cestu domů.“ Svou mocí přivolal plášť a meč a rychle zanechal své malé cwtch[9], přičemž se jen krátce zastavil, aby se ujistil, že je uvnitř chráněna a nic se k ní nedostane.
Venku v bezútěšné tmě stanul s rukou na kameni, který používal jako dveře, a povzdechl si, jak jím projely staré vzpomínky. Akorát kdysi na něj v hrůze hleděla drobná blondýnka, zatímco nepřátelé plenili její domov a podmaňovali si její lid.
Zabili by i ji a její rodinu. Ale jako blázen riskoval svůj život, aby ochránil ty jejich.
Promnul si jizvu na hrudi a odsunul tu myšlenku pryč. Stejně jako Æthla, byla již minulost dávno pryč.
A nic se s tím nedalo dělat. Sám si připravil svou trnitou postel. A teď už věděl, že někdo zbytečný jako je on, nikdy nenalezne úlevu. Tohle byla jeho věčná realita.
Zahořklá izolace a nejtvrdší snaha přežít.
Budiž.
Ale když se otočil, aby prošel pokrouceným, trnitým lesem, kde čekali nepřátelé, aby s ním bojovali, vzpomněl si na chuť Joiných vřelých rtů a na dotyk něžné ruky.
Mohl by sis ji tu nechat.
Neměla jak přejít bez jeho pomoci. Nikdy by to na vlastní pěst nezvládla k portálu.
Ale když zaslechl pronikavý výkřik Banshee a zvuky nočních predátorů, kteří pátrali po krvi, věděl, že by tohle někomu jinému nemohl udělat.
Nebyl jako bratr.
Na rozdíl od něj neudělala nic špatného. Sama to řekla. Nezasloužila si být odsouzena k tomuto peklu.
A jak si toho dne po milionté přál, aby byl smrtelníkem, se Cadegan změnil v malého kosa a vletěl do hnízda na stromě, aby přečkal noc.

***
Jo s těžkým povzdechem vrátila kostky do koženého váčku a zastrčila je i se skříňkou do krabice, kde je Cadegan skrýval. Srdce ji bolelo z jeho ubohé zábavy.
Tolik k XBoxu. Nejspíš by zabíjel pro to, aby tu něco takového mohl mít.
Když zavřela víko, zamračila se na zářivě rudou skvrnu na vrchu dřeva. Byla to čerstvá krev. Rozhlédla se kolem a všimnula si kapek a skvrn a uvědomila si, že Cadegan musel být během boje, kdy ji chránil, zraněn.
Proč nic neřekl?
Když se postavila, mohla v mysli vidět obrazy toho, jak Cadegan sedí sám u stolu a celé hodiny si hraje s vlastním stínem, zatímco čelí tenké hliněné zdi.
Noc co noc.
Jak to mohl přežít? Taková samota musela být nesnesitelná. Žádná hudba. Žádná televize.
Žádný rozhovor.
Ve skutečnosti byla schopná celé místo prohledat za méně než půl hodiny. Byl to ten nejmenší domeček.
Ve skříni měl nějaké sušené maso a ovoce. Pár kousků cibule, malou misku sušeného pórku a ječmene. Džbán vína a medoviny. Hrnce ve starém stylu byly tenké a holé stejně jako okolní vybavení. Na podlaze leželo pár kusů kůže.
Sakra.
Poté, co vylezla po úzkém dřevěném žebříku, stanula v malém podkroví a zírala na jednolůžkovou palandu, která jí napovídala, že ve své posteli nikoho nevítal. Nikdy. Vlastně přemýšlela, jak se na ni sám mohl vejít.
Tenká matrace ze slámy byla pokryta čistým prostěradlem a kožešinami. Vedle ní byla staromódní truhla, ve které bylo černé roucho jako to, které měl na sobě, společně s kůží potaženou sadou, která sloužila k opravám železné košile. Jehla a nit. Dvě bílé plátěné tuniky a tři vlněné kalhoty. Tři páry hrubých vlněných ponožek.
Sakra, jeho život stál za nic. Už si nikdy nebude stěžovat na ten svůj. Možná zažila okamžiky nejvyšší bídy, ale vždy kolem sebe měla svou rodinu, která ji rozesmála bez ohledu na to, jak mizerně se cítila.
Jak tam seděla na posteli, zaslechla slabý rachot. Ohlédla se a ze všeho, co mohla najít, objevila starý dřevěný růženec, který tam visel.
„Myslím, že nemůžeš být upír, když spíš s tímhle.“
Když se opřela o čelo postele, uvědomila si, že to je jakýsi starověký štít. Keltský design, ačkoliv vždy předpokládala, že zrovna oni používali malé kulaté štíty jako ty, co mu visely po zdech. Tenhle jí připomínal ty dlouhé, římské. A zdálo se, že byl z masivního zlata.
„Blýskavý,“ vydechla a přejela rukou po ozdobném gravírování na povrchu. Mezi keltskými spirálami byly harfy a kotlíky. Ve středu kruhu byl vyobrazen dub s tím, co se zdálo být jako rubínová jablka visící z větví.
To byla jediná věc z toho, co vlastnil, co měla skutečnou hodnotu a zdála se podivná. Na rozdíl od ostatních zbraní na sobě neměl ani oděrku či škrábnutí. Byl tak nedotčený jako v den, kdy byl vytvořen.
Jo, vážně, z podivností hobití nory bylo tohle nejzvláštnější.
Ale nic z toho jí nedalo sebemenší náznak o tom, jaké stvoření by Cadegan mohl být. Za předpokladu, že tohle byla skutečnost a ne jen kóma či sen. Co za tvora žilo stovky let a nestárlo? Měl růženec, jedl jídlo, postrádal tesáky…
Nic z toho nedávalo smysl.
Poprvé v životě si přála, aby věnovala větší pozornost šílenství a zájmům své rodiny. Ti cvoci by pravděpodobně nejen dokázali přečíst runy na jeho věcech, ale pravděpodobně by i věděli, kdo nebo co je zač. Někdo v její rodině pravděpodobně dokonce napsal knihu o jeho rase.
Sundala růženec ze sloupu a propletla ho mezi prsty. Na zadní straně kříže byla vytepaná sedřená latinská slova. Pax Vobiscum… Mír s tebou.
Jo, podivně seděla k tichému muži, který překonal útočníky s děsivým umem a lehkostí. Měl v sobě mír, který podivně seděl k násilí, o němž věděla, že je ho schopen.
V té chvíli litovala, že ho odehnala. Ale nakonec, přesně to dělala. Každý muž, se kterým kdy byla, utekl dveřmi. Někteří dokonce s křikem.
Zvlášť Barry.
Na jeho obranu, házela po něm hořící předměty, když ho hnala z domu. Ale to byl jiný příběh.
Přesto, co bylo nejsmutnější? Její exmanžel jí příliš nechyběl. Jak mohl být někdo ženatý pět let, randit dva a nad rozvodem nebrečet? Hodně křičela. Dokonce dovolila Seleně a Tabithě, aby udělaly jeho voodoo panenku. A Karmě, aby proklela jeho penis.
Ale žádné slzy. Ani jedna.
Rozesmutňoval ji prázdný dům. Volné poličky, kde kdysi byly jeho věci. Chybělo jí tělesné teplo, zejména v noci.
Jsem rozbitá.
To byl důvod, proč tak moc milovala své psy. Neposuzovali ji a nehledali na ní chyby. Nikdy ji nekritizovali. Místo toho ji milovali, i když jich nebyla hodna.
Samozřejmě, že milovali kohokoliv s palcem v opozici potřebným k otevření granulí a dobrot.
Jo. Nechtěla přemýšlet o pravdě těch slov, a tak se přesunula k malému umyvadlu, které stálo vedle truhly a smyla si make-up. S ničím dalším na práci šla do postele a doufala, že se dopoledne probere ve svém vlastním světě.
Ale spánek nepřicházel, jak ležela uhnízděná v kožešinách, které na sobě nesly bohatou, mužnou vůni toho nejzáhadnějšího stvoření, jaké kdy potkala. A to ji přimělo přemítat nad tím, kde večer spí. Určitě tam nebyl sám s těmi obludami.
Nebo jo?
Proč se staráš?
Jo se rozhlédla po holé místnosti osvětlené pochodněmi a přemýšlela nad mnohými bezčetnými nocemi, kdy tady Cadegan ležel. V osamělém utrpení. V tu chvíli si uvědomila, proč se starala.
Tohle si nikdo nezasloužil.
„Cadegane?“ Zašeptala. „Jestli mě slyšíš, tak je mi líto, že jsem ti ublížila. A jestli mě slyšíš, můžeš se vrátit? Nechci být sama. Prosím, neopouštěj mě tu takhle.“
Slza jí sklouzla z koutku oka, jak se do ní zakousla ta nejkrutější realita. Protože měla tak obrovitánskou rodinu, nikdy nestrávila ani pět minut o samotě. To byl důvod, proč měla tři psy.
Jejím peklem byla izolace. Nedokázala vydržet ten pocit, když byla sama a nikdo nebyl kolem.
A jak tiše plakala, štít začal zářit a hučet. Jo zvedla hlavu a zamračila se na něj.
Co to…?
A v hlubině zlata se zatřpytil rozmazaný, mužný obličej.



[1] Americká kabelovka, která se původně soustředila na reality show a divadelní filmy
[2] Tady je použita stará anglická míra  - pro ty, co to zajímá, to je leagues – což je v přepočtu zhruba 3 míle. Loket je půl metru.
[3] No, když se tenhle výraz přeloží, tak to je buď ryba (lipan) a nebo určití zástupci motýlů… takže budeme předpokládat, že si to Sherri vypůjčila jako název pro novou rasu a necháme to v AJ.
[4] V češtině se používá irský výraz Sídhe, volně se to dá ale přeložit jako „mocnosti hory“, které se v české mytologii vyskytují jako známé Svatováclavské vojsko na hoře Blaník – dědictví po keltských praobyvatelích našeho území.
[5]Ve velštině to znamená „bože.“
[6] Velšsky „Soustřeď se!“
[7] Asi by bylo vhodné vysvětlit, že Cadegan mluví takovou směskou staré angličtiny a velštiny, takže občas neumí moc poskládat větu.
[8] Velšsky „Velšané“ :D
[9] Bezpečné místo

4 komentáře:

  1. Děkuji, jako vždy skvělí překlad i korekce :-)

    OdpovědětVymazat
  2. waw, skvelý diel :) ďakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  3. Skělé.. mnohokrát děkuji, doufám, že brzo přibydou další kapitolky..

    OdpovědětVymazat