čtvrtek 13. listopadu 2014

Syn Nikoho - Kapitola 4 1/2




Jo vyděšeně uskočila od štítu, zatímco se tvář stávala stále jasnější.
„Jo?“
Ztuhla, když tam spatřila Cadeganův odraz, který ji pozoroval. „Co to k čertu je? Cade, vážně si musíme promluvit o velikosti tvého iPhone, kámo. Snažíš se si tím něco vynahradit? Hmmm?“
Ze zmateného výrazu v jeho tváře poznala, že je zcela bezradný.
Usmála se na něj. „Promiň. IPhone používáme k mluvení, přesně takhle. Jen jsou asi takhle veliké.“ Natáhla ruce, aby ilustrovala rozsah.

„Aha. Nad slovem tím jsem již přemítal.“ Odmlčel se. „Máš potřebu, děvče?“
Přikývla dřív, než se mohla zarazit. „Můžeš sem přijít?“
Roztomile rozpačitý se zhmotnil vedle postele. S přísným zamračením přejel klouby přes její mokrou tvář. „Jsi zraněná?“
Jo ho vzala za ruku a pevně ji držela, když si ji přitiskla k tváři. „Nejsem ráda sama. Vím, že je to v mém věku divné, ale no, tady to máš.“
Mile se usmál. „Není to divné. Víc než rozumím tvému trápení.“
Samozřejmě že ano. Znal tohle utrpení mnohem lépe než ona.
Pohledem sjela k jeho druhé ruce a konečně spatřila krev, která již zaschla. „Jsi zraněný?“
Nonšalantně pokrčil rameny. „Grayling mě trochu sekl.“
„Grayling?“
„Hrbolatí tvorové, co při tvém příchodu na tě zaútočili. Jsou rychlí. Chvílemi dokonce rychlejší než já.“
Jo vstala, došla k umyvadlu a namokřila látku. „Ukaž mi tu ránu.“
Nepohnul se. „Nestrachuj se. Za okamžik zahojí se.“
Nakrčila nos. „Pořád tu frázi opakuješ, ale nedává žádný logický smysl. Okamžik je seriózní oxymóron.“
Odfrkl si: „To ty ráda, že ano? Kárán ženou, z jejíchž vět rozumím jen každému třetímu slovu.“
Se smíchem zatahala za roucho. „Dolů s tím, ty kecale. Chci tu ránu vidět.“
Cadegan zaváhal, než poslechl. Přetáhl roucho přes hlavu a složil jej, poté ho odložil na truhlu.
Podrážděně se na něj zašklebila a strčila prstem do jeho kovové košile. „To bylo docela zbytečné, že?“
S polovičním úsměvem rozvázal a poté sundal kroužkovou košili a vycpávky, než si vyhrnul rukávy košile pod tím.
„Ach můj Bože, y si jako ruská matrioška. Kolik vrstev na sobě máš?“
Pokrčil rameny nad jejím šokovaným, škádlivým tónem. „Jen tolik, kolik vždy nosím.“
Protočila oči a odsunula rukáv, čímž odhalila syrovou, zubatou ránu. Při pohledu na ni se zděsila. Muselo to bolet jako ďas. Přesto nijak nereagoval. A to více než cokoliv jiného jí povědělo o tom, jak ubohý žil život.
Jo zaváhala, když zkoumala skutečnou hloubku kousnutí, stejně jako řadu dalších jizev přes jeho předloktí. Drápance, kousnutí a další věci, u kterých ani nedokázala odhadnout původ. Jeho tělo jimi bylo prolezlé. Nejpodivnější však byly jizvy obtočené kolem jeho pravé ruky a prstů, které řádek po řádku tvořily kosočtverec. Připomínalo jí to jakýsi lis, který by se mu přitiskl k paži. Strkal tu ruku do ždímačky, nebo tak něco?
Přejela prsty po zjizveném vzoru. „Od čeho to máš?“
Tváře mu zrudly, než se odvrátil. „Z ničehož.“
„Z něčeho jo. Proč tě to uvádí do rozpaků?“
Začal mu škubat sval v čelisti. „To nic.“ Začal se zas odtahovat.
Jo ho držela u sebe. „Tak proč mi to neřekneš?“
Pravou ruku sevřel v pěst a povzdechl si, než to nakonec vzdal. „Když jsem byl malý kluk, bratr Owain byl zvyklý brát si ze skříňky pro své hazardní hry. Když si otec Bryce všiml zmizelých mincí, vinil za to mne, jelikož já byl poslední, kdo byl s tím vším v místnosti, dle slov bratra Owaina. Jizvy jsou za mé opovážení.“
Jo se snažila sledovat jeho slova a porozumět příběhu. „To ti udělal tvůj bratr?“
„Ne, byl jsem obětina.“
Držela ho za ruku, jak smívala sraženou krev. „To slovo nechápu.“
„Má matka mě hodit mnichům, jakmile mě porodit. Byl jsem vychován v klášteře, určen pro slib.“
No, to vysvětlovalo ten benediktýnské roucho. „A složilš?“
Zavrtěl hlavou. „Těsně před tím, než jsem mohl, král přišel a vzal mě do bitvy.“
To byl divný způsob, jak to vyjádřit. Měl to na mysli tak, jak to znělo? „Unesl tě?“
Ušklíbl se hořkou nelibostí. „Byl to král, děvče. Bylo to buď jít dobrovolně, nebo zemřít.“
Zamrkala na tou hroznou volbou, co mu byla dána. Muselo být těžké jít od života mnichů do války s tak malou přípravou. Což přímo škemralo o další otázku, a to zejména jestli byl do kláštera dán už jako dítě… „Věděls, jak bojovat?“
„Ne, ale bitva mě to naučila rychle.“
To si dokázala představit. Byl zázrak, že nebyl zabit první den a vysvětlovalo to mnohé o těch šermířských dovednostech, jimž byla svědkem při příchodu. „Kolik ti bylo?“
„Deset a čtyři.“
Spadla jí čelist, když si představila, jak byl hubený chlapec odvlečen ze svého domova, aby bojoval jako rytíř ve středověké bitvě. Musel být vyděšený. „Šels do války ve čtrnácti?“ Zeptala se nevěřícně.
„Ano.“ Bylo to prosté konstatování bez emocí. Ale nebyla hlupák. Neexistoval způsob, jak by dítě mohlo projít takovými hrůzami a nebát se při tom. To bylo nepředstavitelné.
A to, co mu udělali, bylo nespravedlivé.
Jak očistila jeho zranění a skutečně spatřila, kolik jizev na něm z těch bitev zůstalo, zlomilo jí to srdce.
Prsty přejela po těch ve tvaru kosočtverce, které začaly tu brutální cestu. „Takže říkáš, že si byl mučen, protože jeden z mnichů kradl z kláštera pro hazard a vinil za to tebe?“
Unaveně si povzdechl. „Všichni jsme čas od času vhozeni pod vanu.“
„Což znamená?“
„Dřív nebo později každý z nás na sebe vezme vinu za něčí špatné činy.“
Ty nejpravdivější slova…
Ale nevzaly pryč vnitřní muka, která za sebou takové věci zanechávaly. Ten pocit brutální zrady. Nikdo nebyl rád viněn za věci, které udělal, a vzít na sebe vinu za něco, co neudělal, to bylo ještě horší. Nemluvě o tom, že Cadeganovi bylo méně než čtrnáct, když k tomu došlo. Jak mohl dospělý člověk dovolit, aby pouhý chlapec trpěl za jeho zločiny? Nikdy takovou krutost nechápala.
„Je mi to líto, Cadegane.“
Pokrčil rameny. „Bez obav. Mohlo to být horší. Mohl jsem zcela ztratit ruku. Měl jsem k tomu zatraceně blízko. Naštěstí mě zůstala jen otřískaná ruka.“
Znovu se zamračila nad slovem, co v tomhle kontextu nikdy neslyšela. “Otřískaná?“
„V těchto dnech používám hlavně svou levou ruku.“ Podíval se přes rameno na růženec, co zanechala na posteli. Beze slova jej vrátil na sloupek.
„Byl ze tvého kláštera?“
Přikývl, sroloval si rukávy a zavázal je. „Nechám tě spát.“
Když se vydal k žebříku, chytila ho za ruku. „Nejsem tady ráda sama. Můžeš zůstat v podkroví se mnou,“
Cadegan pohlédl na malou postel, než mu znovu zrudly tváře.
Sama proti té myšlence nebyla imunní, ale její uhánějící krev nespěchala k tvářím. Spíš k těm částím těla, které se dožadovaly něčeho, o čemž si nebyla jistá, že by bylo zrovna chytré. Proti veškerému rozumu ji škemraly, aby z něj stáhla šaty a prozkoumala každý centimetr toho obrovského pevného těla.
„Jsi si jistá, že mě tady se sebou chceš, děvče?“
„Prosím.“  
Odvrátil pohled od postele i jí a přesunul se, aby se posadil na podlaze nedaleko štítu. S nohama nataženýma před sebou si založil ruce na prsou, sklonil hlavu a zavřel oči, jako by tak chtěl spát.
Byl to tak sladký, nevinný, nenáročný čin, že se usmála.
„Cade,“ vyplísnila ho. „Když jsem řekla, že máš zůstat v podkroví, chtěla jsem, abys se mnou sdílel postel.“
Jeho obočí vystřelilo až k severu, když otevřel oči a uzamkl s ní pohled. „Promiň?“
„Jsme oba dospělí, že jo? Můžeme spolu jen tak sdílet postel. Ty zůstaneš na své půlce. A já zase na své.“
Vážně našpulil rty a uvažoval nad jejím návrhem. Po několika vteřinách přikývl. „Dobře tedy, děvče. Pokud se ti to tak líbí.“
Poslouchala, jak kráčí k posteli a převalila se na bok, aby pro něj udělala místo.
Cadegan zaváhal při pohledu na ni v jeho posteli. Nikdy předtím s nikým lože nesdílel. Alespoň ne na déle než pár tělesných hodin.
A to nikdy nebylo v jeho posteli, ale spíše v ženině.
S úsměvem na okraji rtů sledoval, jak se snaží uvelebit se bez polštáře. Vzhledem k tomu, že strohé opství sotva nabízelo nějaké pohodlí, Cadegan vyrostl bez něj. Poté, co byl povolán do války, měl ještě méně tělesného pohodlí, když bojovali proti Angličanům.
Doteď ho to nikdy nenapadlo. Ale nyní… vykouzlil pro ni polštář.
Když jí ho podal, celá tvář se jí rozzářila. „Děkuju ti!“
Krátce kývl a sledoval, jak si ho rychle zastrčila pod hlavu a rameno. Vypadala tak rozkošně. Drahocenně sladce a mnohem lákavěji, než by měla.
Snažil se nesoustředit na tu nepříjemnou linii myšlení, když vklouzl do postele vedle ní a otočil se k ní zády. Vsunul si ruku pod hlavu a zavřel oči, aby spal a nemyslel na teplo, co se mu tisklo k zádům, nebo na vanilkovo-mandlovou vůni, ze které se mu sbíhaly sliny a tvrdly slabiny.
Zaskřípal zuby ve snaze zamáčknout zbytečnou fantazii.
„Cade?“ Zašeptala po několika minutách. „Ty na sobě máš pořád boty?“
„Ano.“
„Není to nepohodlné?“
„Nechápu tvou otázku.“
Jo se převalila a vrazila do něj, chvíli se vrtěla, až se tváří tiskla k jeho ztuhlým zádům. Od pasu dolů na sobě měl pořád kroužkové brnění. Dokonce i ostruhy. „Vždy spíš v brnění?“
„Ano.“
„Vážně?“
Nepohnul se ani nijak nereagoval na její šok. „Ano.“
„Vždy?“ Zopakovala.
„Ano,“ řekl znovu v tom neustále-trpělivém tónu.
Zvedla se a pohlédla na něj. Měl zavřené oči, a kdyby nebylo jemného vzestupu a klesání jeho hrudi, myslela by si, že už spí. „To tě nedře?“
„Hádám, že jo… záleží na tom?“
No, jo.
Asi by to tak být nemělo, ale přesto se jí nelíbilo pomyšlení na to, že by byl v neustálé bolesti. „Sundáváš jej někdy?“
„Ano, při koupeli.“
„Ale ne při spaní?“
„Ne, děvče.“ Povzdechl si, než to vysvětlil. „Zvyk z armády. Mercianské úskoky se na nás vrhaly uprostřed hodiny úsvitu Sidského dvoru.“
Zamračila se nad jeho slovy. Co to sakra právě vlastně řekl? „Anglicky, kámo. Mluv. Anglicky!“
Zasmál se jejímu předstíranému vzteklému výbuchu. „Naši nepřátelé, často nás napadali uprostřed noci. Proto jsme spali ozbrojení, aby nás v boji nenachytali s holými zadky.“
Oh…
Krutost jeho života ji zaplavila. A než si uvědomila, co dělá, natáhla se a přejela rukou přes jeho krátké, pichlavé vlasy. Měly sotva centimetr. Její sestřenice Molly měla delší chloupky na nohou, než vlasy, co měl na hlavě. Ale nakonec, neměl tu nikoho, pro koho by si je nechal narůst či upravit.
Z toho, jak vypadaly, je řezal jedním z mečů, aby se s tím nemusel přehnaně obtěžovat.
Měla špatný pocit z toho, jak klidně přijímal tento život, jako by nikdy nepoznal nic jiného. A to ji přimělo přemítat nad jednou věcí. „To tě nikdo nikdy nemiloval?“

Cadegan ztěžka polkl, protože její otázka probudila hořké vzpomínky. Vzpomínky, které ho zavedly k jediné pravdě. „Ne, děvče. Nemám pro to slovo pochopení.“

16 komentářů:

  1. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za skvelé pokračovanie, a som zvedavá na ďalšie kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za túto kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. Já tu holku miluju, ona je tak vtipná. Matrioška mě fakt dostala. :DDD

    OdpovědětVymazat
  7. Ta je ale šťoura. Díky moc za překlad, už se těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za preklad. Uz sa tesim ba pokracovanie. Skvela kniha. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Vdaka za super preklad, tesim sa na pokracovanie, lebo musim povedat ze ked som to citala v originale tak som na tom bola podobne ako Jo, tiez som mu polovicu toho co vravel nerozumela :-)

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za další kapitolku.....skvělá kniha

    OdpovědětVymazat
  11. ďakujem.
    ona ma neskutočné hlášky a proste zbožňujem tých bezbranných nežných alfa samcov :D
    ciri

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji, a hlavní hrdinové jsou opravdu skvělí :-)

    OdpovědětVymazat