sobota 13. prosince 2014

Syn Nikoho - Kapitola 5



Jo si spokojeně povzdechla, když se probudila s tím nejneuvěřitelnějším pocitem, že je v teple a v bezpečí. Nikdy nic podobného nepoznala. Cítila se nepřemožitelně. Jak moc pitomé tohle bylo? Byla v díře, nahá jako palec, a přesto měla pocit, že se jí nic zlého nemůže stát. Nikdy.
Zamrkala, otevřela oči a zjistila, že leží na Cadeganovi, který spal. Objímal ji jednou paží, zatímco druhou měl přehozenou přes oči.

Pravda, slamník byl všechno, jen ne pohodlný, zato jeho tělo, to bylo něco úplně jiného. Perfektně k němu pasovala. Jako by křivky jejího těla byly vymodelované přesně pro to jeho. Usmála se tomu pomyšlení, přejela mu konečky prstů přes bradavky a prohrábla krátké tmavě blonďaté chloupky, které je obklopovaly. Obdivovala, jak mu světlo z pochodně tančí po snědé kůži a svaly pod ní. Její dobrou náladu kalil jen pohled na jeho nesčetné jizvy.
Tolik zbytečné bolesti.
Vzala do prstů medailon, který byl zahřátý jeho tělesným teplem, a přemítala, jak k němu přišel. Byl to snad dar od někoho? Nevypadal jako muž, který by si sám pro sebe něco takového koupil.
„Ten kdo trpí, vítězí.“
Jo, znělo to jako něco, co by mu mohli dát mniši z jeho dětství, aby mu dodali odvahu a připomněli mu, že se věci mohou zlepšit. I když pro něj to tak nikdy nebylo. Bolelo ji, že je tady zavřený jako zvíře v ZOO.
Jak mohl každý den nalézt sílu vstát a bojovat, i když se neměl na co těšit, ji ohromovalo. Jak to mohl dělat tisíc let? Bývaly dny, kdy se jí vůbec nechtělo vylézat z postele.
Dnešek byl jedním z těch dnů, ale mělo to úplně jiný, šťastný důvod.
Když mu položila medailon zpátky na hrudník, všimla si, že je vzhůru a sleduje ji zpod své paže.
„Dobré ráno, sluníčko,“ ušklíbla se na něj.
Nabídl jí sexy poloúsměv. „Ránko, caru.“
Zmocnil se jí vztek. A kvůli tomuhle blbci se cítila špatně! Ten kretén! „Jsem Jo! Ne Karen. Och můj bože, nemůžu uvěřit, že si nepamatuješ moje jméno!“
Když se začala odtahovat, držel ji u sebe silou, která ji teď děsila, když si uvědomila, jak snadno by jí mohl ublížit, kdyby se tak rozhodl.
„Pamatuji si tvoje jméno, Josette. Jak bych ho někdy mohl zapomenout? Caru není další ženské jméno. Znamená to láska... používá se jako projev náklonnosti. Neměl jsem v úmyslu tě tím urazit.“
Najednou si kvůli své přehnané reakci připadala jako idiot. K čertu s tebou, Barry. „Och. Je mi to líto.“
Přejel jí rukou po jejích rozcuchaných vlasech. „To já lituji muže, který ti tak ublížil, že si o dalším myslíš, že si nevzpomene na dotek, tvář a jméno bohyně Afrodity po noci, kterou strávila v jeho náruči. Jak bych si tě někdy mohl splést s jinou, když ty jsi tou nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl?“
Při jeho upřímných slovech se jí oči zalily slzami. Nikdo k ní nikdy nemluvil tak poeticky. „Jen díky tobě se cítím krásná,“ přiznala. Když už je o tom řeč, jen díky němu se cítila v bezpečí a ochraňovaná. Jak hloupé tohle bylo? Neznala ho ještě ani den, a přesto nemohla popírat to, co cítila hluboko uvnitř sebe.
Kruci, zamilovala se do naprostého cizince.
Přejel jí prsty po hraně čelisti, z čehož jí zamrazilo. „Pak jsi nikdy nepotkala skutečného muže, Josette. Jen obrovské hlupáky.“
S úsměvem se konečky prstů dotkla jeho rtů. Když se pokusila posunout, aby ho mohla políbit, přitiskl ji k sobě.
„Pozor na moje vybavení, lásko. Tam dole mám pár věcí, které bych si rád ještě nějakou dobu ponechal.“
Se smíchem ho políbila na tvář. „Velice nerada bych tě o ně připravila.“ Jo se rozhlédla po místnosti a uvědomila si, že v ní něco velice důležitého chybí. „Ehm... jen tak ze zvědavosti, kam tady jeden může zajít vyřídit si své soukromé záležitosti?“
Mrak na jeho tváři ji sdělil, že nemá ponětí, o čem to mluví.
„Koupelna, Cade. Potřebuji ji. A ne až tak za minutku. Spíš teď jako teď hned.“
„Ach.“
Na jejich tělech se okamžitě objevilo oblečení. V jednu chvíli byli uvelebení v posteli a v tu další se ocitli venku, poblíž malé říčky v lese.
Když od ní Cadegan vyrazil pryč, popadla ho za paži. „Kam jdeš?“
Při její otázce povytáhl obočí. „Myslel jsem, že budeš chtít mít pro svoje soukromé záležitosti trochu soukromí.“
„Jo, ale kde je koupelna?“
Ukázal na shluk stromů.
„Vážně?“
„Ano. To je všechno, co máme.“
Fuj! Bylo to stejné zlé jako kempovat se strýčkem Tomem, Essie a Tiyanou. Příroda stála za houby, když přišlo na koupelnové záležitosti. „Asi nemáš nějaký TP, že?“
„TP?“
„Toaletní papír, pro lásku Boha a jeho svatých, chlape. Cottonelle. Scott. Quilted Northern, Angel Soft? Nic z toho ti není povědomé?“
Odvážil se smát jejímu rozhořčení. Chtěla ho kvůli tomu uškrtit. S ďábelským úšklebkem natáhl ruku, ve které se okamžitě objevila rulička té moderní vymoženosti. „Tohle chceš, děvče?“
„Ano! Děkuji.“ Popadala roličku a zamířila do křoví. Kdyby se tam snad objevili Rytíři, kteří říkají Ni (pozn. překl. ‚knight who said Ni‘ je skupina rytířů z filmu Monty Python a Svatý Grál – jsou to strážci posvátného slova Ni, ve scéně z filmu rytíři zastaví v lese krále Artuše a požadují oběť nebo přinést křovisko), začala by ječet.
Nahlas. S obrovskou vášní, rozpaky a neohrožeností.
Když skončila, vrátila se zpátky k místu, kde čekal Cadegan s malou miskou šedých bobulí s jadérky. Žvýkal něco, co vypadalo jako nějaký klacek.
„Co je to?“ zeptala se a ukázala na to, co muselo být tou nejméně chutně vypadající snídaní, zatímco to žvýkal doslova jako pes surový kus kůže.
Polkl, než odpověděl. „Merlinův kořen.“
„Je to dobré?“
Tvář se mu stáhla. „Ani trochu.“ Natáhl k ní ruku s miskou. „Tyhle chutnají mnohem lépe, ale nebylo jich tam moc, jelikož většinou kvetou jenom v noci. Schoval jsem je pro tebe.“
Váhavě vytáhla z misky jednu šedivou kulatou bobuli. „Proč tady nejsou žádné barvy?“ Dokonce i jejich kůže teď byla zase šedivá.
„Říká se, že velký Penmerlin Aquila vytrhl Avolon a Camelot z lidské říše, aby ochránil lidskou rasu před armádou královny fey. Část Morganina dvora utekla do opatství, protože si mysleli, že tam budou před její mocí v bezpečí. Když to udělali, přitáhlo to sem Merlinovu magii a zatratilo to nešťastné obyvatele k věčnému přebývání ve stínech.“
Mluví snad o Morgen a kouzelníku Merlinovi? „Kamelot? Jako král Artuš a Lancelot?“
Přikývl. Zakousla se do bobule a zjistila, že navzdory své nevábné barvě chutná docela dobře.
Jo se rozhlédla kolem a posuzovala okolí novýma očima, zatímco zpracovávala jeho slova. Takže tohle bylo Glastonbury Tor, o kterém mluvily a diskutovaly její sestřenice. Wow. To by ani náhodou nečekala. „Byl jsi jedním z Artušových rytířů?“
Uražený Cadegan si odfrkl. „Zas tak starý nejsem, děvče. Artuš zemřel dlouho předtím, než jsem se poprvé nadechl.“
„Och, tak promiň.“ Vzala si další bobuli. „Musíš ale přiznat, že jsi starší, než starší bratranec staršího.“
Cadegan nechtěl nic takového přiznat. Ignoroval její sarkasmus a nasál dech, když si všiml na jejích rtech krůpěje šťávy z bobulí. Než se mohl zarazit, zvedl jí bradu a slíbal ji z nich. Srdce mu bušilo touhou a potřebou, zatímco ji ochutnával, a přál si, aby mohl zůstat přímo tady, v jejím objetí, celou věčnost.
Ale bohužel ji musel nechat jít si svou cestou. A musel to udělat spíš dříve, nežli později. Každou vteřinu, kterou tady strávila, zvlášť v otevřené krajině, ohrožovala jeho život.
Zvedla ruku a nabídla mu bobuli. „Můžu se tě na něco zeptat?“
Téměř odmítl vzít si od ní jídlo. Ale než se mohl zastavit, snědl jí ho z dlaně, a dovolil jí tak zkrotit ho způsobem, jakým to nikdo nikdy nedokázal. Za normálních okolností by to komukoliv, kdo by byl tak hloupý, aby se o to s ním pokusil, vyrazil z ruky. Sdílet podobný druh intimnosti s ní, mu však kupodivu nevadilo. Spíš po tom toužil. „Samozřejmě, děvče.“
Zamračeně k němu vzhlížela. „Jak tady můžeš vydržet? No vážně? Jak můžeš vystát to nekonečně ticho a nepomást se z toho?“
Nepomást se? Odfrkl si nad tím legračním slovem. „Tohle nikdy nebylo to, co by mi vadilo.“
Byla zděšená. „Jak je to možné?“
Pokrčil rameny. „Hádám, že to má co dělat s tím, že jsem vyrůstal v Cymara Clas.“
„Vyrůstal kde?“
„V Cymara Clas...“ Zarazil se, zatímco přemýšlel o tom, jak to nejlépe přeložit. „Hm... v prostředí... kláštera?“ Když přikývla, pokračoval. „Tamní mniši měli ve zvyku rozjímat v tichu, takže jsem nikdy neslyšel lidský jazyk, dokud nepřijel král, který nás přinutil otevřít pro jeho muže brány, a který mě odvedl pryč.
Jo spolkla svoje bobule. Trvalo nějakou tu minutu, než jí došel plný význam jeho prostého prohlášení. „Snažíš se mi říct, že tě vzali do války, a ty jsi jim vůbec nerozuměl a nemohl s nimi komunikovat?“
„Ano.“
Točila se jí hlava, když se pokoušela najít smysl v tom všem, co jí řekl. „Ale znal jsi jména mnichů. Jak to?“
Pohnul rukama v půvabném gestu, kterým jí to vysvětlil.
„Znaková řeč? Mniši s tebou mluvili ve znakové řeči?“
„Ano. Dokonce i teď myslím v obrazech a ne ve slovech.“
Vzala jeho zjizvenou pravou ruku do svých, když jí přišla na mysl další příšerná myšlenka. „A když ti ublížili kvůli krádeži, které ses nedopustil, nemohl jsi použít znakovou řeč, že ne?“
Poslal po vodní hladině kámen, zatímco šli lesem. „Skoro rok ne.“
Naprosté ticho. Žádný způsob, jak promluvit a komukoliv cokoliv říct. Žádný způsob, jak požádat o pomoc...
Hrdlo se jí ucpalo neprolitými slzami. „Cadegane, jak jsi to dokázal vydržet?“
Svraštil obočí, jako by nedokázal pochopit, proč je kvůli němu pobouřená. „Bylo to všechno, co jsem znal, děvče. Nemůže ti chybět to, co neznáš. Je to stejné jako se ptát ryby, jestli není smutná, protože nemůže létat.“ Poškrábal se na tváři. „Zvláštním způsobem shledávám zdejší ticho a samotu útěšnými. Když je mám.“
„A co tě na tomhle místě štve? Když tohle tedy není ta nejotravnější věc?“
Zvedl další kameny. „To, že mě sledují a loví. Nejvíc se bojím toho, že mě zajmou kvůli mučení a já se z toho nikdy nedostanu.“
Znovu jí spadla brada. Bylo to snad přesně tak, jak to znělo? „Jak často se to stává?“
„Doteď, nikdy. Nakonec jsem si vždycky našel cestu, když mě zajali.“
 A byla úplně ztracená. „Jak často tě zajímají?“
Cadegan se zašklebil a zarazil se, jako by skutečně počítal. „Teď to není tak časté, jako to bývalo kdysi.“
„Což znamená?“
„V dnešní době s nimi dokážu obstojně bojovat, děvče.“
Drahý pane, je to přesně tak, jak to zní. Byl to tak běžný jev, že sebou vůbec netrhl, ani neváhal o tom mluvit. „Cadegane... musíme tě odsud dostat. Jak můžeme zlomit kouzlo?“
Hořce se zasmál. „Nedrží mě tu kouzlo, které by muselo být zlomeno. Můj bratr mě poslal do jediné reality, o které věděl, že ji nikdy nemůžu opustit.“
„Tvůj bratra? Myslíš dalšího mnicha?“
Se smutnýma očima zavrtěl hlavou, než hodil do řeky další kámen. „Můj nevlastní bratr, Leucious. Když jsem byl jednou zraněn ve válce, přišel a nabídl mi, abych se připojil k jeho armádě a bojoval s ostatními našeho druhu. Souhlasil jsem, s výhradami, které jsem měl dodržovat.
„Tak proč tě uvěznil tady?“
Cadegan si povzdechl. „To je dlouhý příběh. Příběh, na kterém vůbec nezáleží.“
Nesnášela, jak vynechával věci, na kterých záleželo ze všech nejvíc. Bylo to, jako by si myslel, že když je bude zlehčovat, nebudou tolik zraňovat. Ale takhle to nefungovalo. Jediný způsob, jak překonat bolest, bylo si jí projít s někým, komu na vás záleží. S někým, kdo vás bez váhání zvedne, když upadnete, a kdo vás nebude soudit vaši minulost.
Jo k tomu měla vždycky svoji rodinu.
Cadegan neměl ani jedinou duši.
„Je tvůj bratr tvou jedinou rodinou?“ zeptala se.
„Ne. Oba mí rodiče jsou pořád ještě naživu a oni oba mají soustu dětí.“
„Nemůžou tě odsud dostat oni?“
Hořce se zasmál. „Děvče, sotva mě matka vypudila ze svého těla, hodila mě mnichům a nikdy se neohlédla. Můj otec mě zplodil jen proto, aby mě mohl využít proti ní, což je důvod, proč se mnou ona nechce mít nic společného. Za což ji nemůžu vinit. Moji sourozenci mají své vlastní životy, které nikdy nebyly součástí toho mého. A potom, co Leucious udělal, mi došlo, že je mi lépe bez nich. Popravdě řečeno, mnohem raději budu jen sám se sebou, než s těmi, kterým nemůžu věřit.“
Jak může mít někdo tak velkou rodinu a přitom ani jediného jejího člena, který by ho bránil? Miloval? Nedokázala pochopit jeho postoj o nic víc, než on dokázal pochopit ten její.
„Odmítám uvěřit, že jsi tu uvíznul.“
Smutně se usmál. „Na tom nezáleží.“
„Cade! Přestaň to říkat! Samozřejmě, že na tom záleží. Jak by ne?“
Zastavil se a věnoval jí intenzivní, upřímný pohled. „Jsem tu tisíc let, děvče. Co bych podle tebe měl dělat ve tvém světě? Kde bych žil? Jak bych mohl pracovat? Rozumím sotva polovině z toho, co říkáš. Mluvíš o věcech, které jsou daleko za mými obzory.“
Rozhořčená a vzteklá ho přejela sžíravým pohledem. „Och dobře, jen na mě klidně pojď s logikou a rozumem, proč vlastně ne? Co jsi to za vola, že argumentuješ takovými důvody, he?“
„Když něco nepoznáš, nemůžeš vědět... co tím chceš říct, děvče? Nedává mi to smysl.
Upřímně řečeno, ona taky nevěděla, o co jí jde. Sotva se dokázala postarat o sebe. Zklamala ve všem, o co se kdy pokusila.
Ale byla tu jedna pravda, kterou nemohla popřít. Přinutila ho zastavit a položila mu ruku na tvář. „Lámeš mi srdce, zlato. Bojí mě vidět tě vyhnaného do tohohle zasmušilého, pustého pekla.“
Držel si její ruku na tváři, jako by se snažit vypálit si její dotek do mozku. „Byl jsem odsouzen.“
„Neměl bys být odsouzený k tomuhle! Nikdo by neměl.“
Podržel její ruku svou, než ji políbil na klouby. „Nic se nezmění, lásko. Nikdy. Naděje je nestálá bestie, která nás přichází mučit nespokojeností. A já už jsem skončils ní, s jejími prázdnými sliby i nesplněnými přáními.“
Jeho zmučený pohled ji rval na kusy. „Tisíc let.“ Každé další slovo vyslovil s prudkou hořkostí. „Byl bych raději, kdybys mi servala maso z kostí, než ničila moje srdce věcmi, které nemohou být. Vezmi si svou neužitečnou naději zpátky do svého světa. Jen doufám, že k tobě bude mnohem laskavější, než kdy byla ke mně.“
Najednou se ozval hlasitý jekot.
Když dosáhl nervy drásajících decibelů, Jo si zakryla uši.
Cadegan si prohlížel fádní šedou oblohu and jejich hlavami. „Čas vypršel, lásko. Musíš jít.“ V jeho hlase zazněl panický podtón.
„Co je to?“
Přitiskl čelo k jejímu. „Nepřátelé, kteří chtějí to, co jim nikdy nevydám. Přísahal jsem bratru Eurigovi, a tu přísahu nikdy neporuším.“ Svraštil obočí a přitiskl jí k tváři hřbety prstů. „Vzali mi všechno, děvče. Nedovolím, aby si vzali i tebe.“
Teleportoval je od potoka kamsi do hlubokého lesa s pokroucenými větvemi. I když teď bylo větší světlo než minulou noc, pořád bylo temně šedé a bezbarvé. Ale mezi dvěma malými stromy po její pravici se něco zvláštně lesklo. Připomínalo jí to šikmé jezírko, které k nim odráželo světlo.
Cadegan ji k němu pošťouchl. „Musíš tím projít. Pak budeš u svých.“
Při pomyšlení, že by ho tu měla nechat, jí projela intenzivní bolest. Navzdory tomu, co řekl, věděla, že je ve své izolaci osamělý. Byl příliš vděčný za její dotek, než aby to bylo jinak.
„Pojď se mnou! Společně na něco přijdeme.“
Jeho pohled potemněl bolestí, když vzal její tvář do dlaně překryté rukavicí. „Nemůžu, děvče. Bez ohledu na to, jak moc bych si to přál.“
Jekot se blížil.
„Musíš jít, Josette.“
Oči se jí naplnily slzami. Nedokázala se přimět projít bránou. Ne bez něj. „Cade –“
Umlčel její protest polibkem. „Jdi. Žij za nás za oba.“
Jo slyšela, jak ji Selena a Karma na druhé straně mihotajícího se obrazu zběsile volají. Podívala se na Cadegana. „Víš určitě, že nemůžeš jít se mnou?“
Položil dlaň na mihotající se portál, aby jí ukázal, že pro něj je to pevná, neproniknutelná zeď. „Ne, děvče. Jsem odsouzený k tomu, abych tady zůstal. Teď jdi, dokud můžeš. A rozbij sklo, až projdeš.“
Jekot už byl téměř nad nimi. Tasil meč a posunul se tak, aby ji chránil.
„Můžu tě přijít navštívit?“
Cadegan zaťal zuby, když vyslovila otázku, která ho rvala na kusy. Nic by mu neudělalo větší radost. Ale bohužel za ním nemohla přijít. „Je to příliš nebezpečné. Pro nás pro oba.“
„Jo! Kde jsi! Nenuť mě zavolat mámě! Myslím to vážně, holka! Udělám to!“
Ignorovala Karmin rozzuřený hlas vycházející z druhé strany zrcadla. „Cadegane...“
Řekl něco velšsky, než ji postrčil dopředu.
Ale stejně jako on před chvílí, i ona narazila do zdi. „Přestaň!“ zavrčela, když do ní pořád strkal. „Taky nemůžu projít skrz!“
Cadegan ztuhl, když si uvědomil, že i ona je tady v pasti. Ne. To není možné!
Zmocnil se ho vztek, když udeřil do portálu se vším vztekem, který dusil uvnitř.
 Jo zalapala po dechu, když uviděla část Cadegana, která ji děsila. Byl mimo, když mlátil do portálu a velšsky řval. Alespoň předpokládala, že je to velština.
Najednou byl jekot přímo nad nimi. A když uviděla to, co ten zvuk vydávalo, spadlo jí srdce do kalhot. Temné a pokroucené bytosti rozhodně nebyli lidé.
„Cadegane?“ natáhla ruku a poplácala ho po rameni. „Co jsou zač?“
Otočil se a vypustil z úst další salvu nadávek. „Drž se za mnou.“ S tou samou dovedností jakou použil i předchozí noci, s nimi bojoval, dokud nezemřeli nebo se nedali na útěk.
Když bylo po všem, byl celý pokrytý rudou krví – ta jediná barva byla v téhle podivné zemi patrná.
Otřel si tvář. „Pojď, děvče.“ Natáhl k ní ruku.
Nebyla si jistá, jestli by s ním měla být, ale vložila dlaň do jeho a dovolila mu je oba vrátit zpátky do jeho hobití nory.
Odložil meč, než se teleportoval k umyvadlu, aby se očistil. Jen co od ní odešel, vrazilo cosi do jeho dveří.
Vyděšená, že by se mohli dostat dovnitř, vylezla nahoru po žebříku tak rychle, jak jen mohla. „Jsem strašně zmatená. Proč jsi s nimi bojoval, když jsi nás mohl jednoduše přenést svou mocí sem?“
Hořce se zasmál. Byl to ten nejnepřirozenější smích, jaký kdy slyšela. „Nechat je být je stejné jako podojit býka, lásko. Nejde se přitom vyhnout bolesti.“ Otřel se ručníkem, než se k ní otočil. „Kdybych otevřel éter, abych jím mohl cestovat, mohli by jít za námi. Dveře by pak byly k ničemu. Musím mít kolem sebe určitý prostor, aby bylo bezpečné použít tuhle mou moc.“
Och... to dávalo smysl.
„Co byly ty věci vlastně zač?“
„Graylingové.“ Projel si krátké vlasy ručníkem. „Kdysi to byli bytosti fey, které se vzepřely Morgen, za což je proklela do této zkroucené podoby.“
Divoce se na ni namračil. „Nechápu, proč nemůžeš odejít. Neměl by to pro tebe být žádný problém.“ Přitáhl si ji k hrudi a držel ji tam. „Slibuji, že tě dostanu domů, Josette.“
„Vím, že ano.“
Odstoupil od ní. „Vrátím se. Za chviličku.“
„Kam jdeš?“
„Zjistit, jak tě můžu osvobodit.“
I když věděla, že je to k ničemu, pokud se rozhodne použít svou moc, zablokovala mu cestu. „Nenechám tě jít samotného.“
„Josette,“ vyčinil jí. „Nemáš tušení, jaká nebezpečí se třesou na to, aby mohla pohltit tvou duši. Tam, kam mířím, bys stejně dobře mohla být krvácejícím, třínohým jelenem přímo uprostřed smečky hladových psů.“
„Velice popisné a nejspíš i pravdivě. Ale –“
„Žádné ale. Prosím. Nech mě to udělat.“
V žaludku se jí usadit příšerný pocit. Věděla ale, že ve skutečnosti nemá na vybranou.
Ustoupila a přikývla. „Hodně štěstí.“
***
Karma se zarazila, když z dálky uslyšela Join hlas. „Josie Jo!“
Nepřišla žádná odpověď.
„Hej, Karmo!“ zavolala zdola Selena. „Potřebuji tě.“
Rozběhla se ze schodů tak rychle, jak jen mohla a vyhledala sestru, která byla v jídelně. Sama. „Co je?“
Selena jí podala Join telefon. „Tohle bylo u dveří.“
To bylo zvláštní. Jo by se nikdy dobrovolně nevzdala svého telefonu. „Šla zadem?“
Selena pomalu zavrtěla hlavou. Pak naznačila Karmě, aby ji následovala na malý dvorek. „Máme problém.“
„Jo, to sakra jo. Ztratily jsme Jo, a naše matky nás zabijí, jestli ji nenajdeme v jednom šťastném kuse.“
„No, to je pravda. Ale ne. Poslouchej mě... viděla jsem ji.“
„Kde?“
Selena se podívala na dům, než zašeptala: „V zrcadle. Byla s mužem, který byl oblečený jako středověký rytíř.“
Z tváře jí vyprchala krev. „Cože?“
„Je v jiné dimenzi, K.“
Karma zaklela. „Co budeme dělat?“
Selena si nebyla tak docela jistá. Ale nemohly nechat svoji sestřenici uvězněnou v nějaké zrcadlové realitě. „Nevím. Zavolej Zekovi a řekni mu, aby se tady s námi setkal. Já seženu Ashe. Možná jeden z nich bude vědět, kde je a jak ji odtamtud dostat.“
„Jdu na to.“ Vešla do domu, a začala stoupat po schodech, když si uvědomila, že Selena za ní nejde. Místo toho postávala před zrcadlovými dveřmi. „Co to děláš?“
„Zůstanu tady v jídelně pro případ, že by našla cestu domů.“ Selena se rozhlédla kolem sebe, když ji zamrazilo. „Mám z toho špatný pocit.“
Karma přikývla. „Já taky. Je tady něco opravdu zlého. A upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli ještě někdy naši Jo-Jo uvidíme.“


13 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelé pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za preklad a korekciu ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Nikol: Dakujem velmi pekne za preklad dalsej kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za ďalšiu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat