středa 21. ledna 2015

Krvavá trojice - Kapitola 30



Vnitřek dodávky bez oken, která na zadních pružinách poskakovala přes každou nerovnost, byl cítit po mužském potu a odhodlání. Evalle pochybovala, že by Laredu Jonesovi, vůdci těchto mužů velikému jako hora, mohla říct cokoliv, díky čemu by si rozmysleli ji Isakovi předat.
A co Isak, když si nemyslel, že by její aura byla lidská? Držela zpocené ruce sepjaté před sebou, aby si zabránila v třesu.

Viděla, co jeho démony-zabíjející megadělo dokázalo.
Měli tihle muži jakékoliv tušení, že by mohla být Alterant?
Aspoň jí ti chlápci nenacpali na hlavu pytel, ale i tak neměla ponětí, kam míří.
Zastavili. Pak zvenčí zaznělo skřípání kovu v pohybu. To by mohly být kovové dveře garážového typu na nějaké budově. Opravdu velké, vzhledem k tomu, jak dlouho jejich otevření trvalo. Když hluk ustal, dodávka přejela asi patnáct metrů dopředu a zabrzdila.
Nikdo se nepohnul, dokud se neotevřely zadní dveře. Čekala na pobídnutí, pak vystoupila ven a ocitla se v hangáru, který uprostřed dosahoval výšky třípatrového domu.
Neslyšela na cestě sem letadla, takže tohle mohlo i nemuselo být na letišti. Jízda trvala půl hodiny. Dle toho by teď mělo být kolem tří hodin ráno, ale nehodlala se podívat na hodinky, aby se ujistila.
Žádné náhlé pohyby v blízkosti mužů se superzbraněmi.
Laredo se otočil. „Následujte mě.“
Udělala, jak jí nařídil, a šla za ním skrz budovu, do které by se vešel Boeing 747. Teď v ní ale byla jen ta dodávka, ve které sem dorazila, dva tmavě zelené Hummery a zlatý Dodge Ram 250 diesel pickup. Na vzdáleném konci konstrukce kdosi postavil kanceláře. Laredo otevřel dveře a ustoupil stranou, s jediným prostým pokynem. „Pokračujte tou chodbou ke dveřím na konci, madam.“
Pochybovala, že by byl v tuhle chvíli možný útěk, a dveře byly pouhé tři dlouhé kroky vzdálené. Došla k nim, obemkla prsty kolem kliky. Když je otevřela, její čich jí řekl: lasagne.
No, aspoň měl Rambo rád italskou kuchyni.
Na druhé straně dveří byl velký kancelářský prostor. Po jejím levém boku stál připravený stůl se dvěma prostíráními a židlemi. Pokračovala dál dovnitř, až spatřila linku, na které bylo vyrovnané jídlo.
Isak stál před ní a připravoval dva talíře. „Nechce se mi věřit, co člověk musí udělat, aby se s tebou najedl.“
Zamyslela se nad svou reakcí. Přešla od nervozity ke vzteku, pak k rozmrzelosti, po ní k překvapení a skončila u pobavení. Koneckonců, dvakrát nepřišla na schůzku s ním. A nezdálo se, že by byl rozčilený nebo jí vyhrožoval. Ale i tak ji unesl uprostřed ulice.
„Únos a míření na mě hlavněmi mě dostává do děsně uvolněné nálady. Máš na pozdějc film?“
Zadíval se jejím směrem, nejprve s úsměvem, pak zamrkal a prohlédl si ji od hlavy k patě. Jeho pohled se změnil ve vražedný a on zamířil ke dveřím. „Jones je mrtvej.“
„Jones?“ Uvědomila si, že Isak se domnívá, že jeho muž je ten, kdo může za to, jak je zřízená. „Ne, ne, ne.“ Ukázala na sebe. „On tohle neudělal.“
Isak se zarazil uprostřed kroku a otočil se, aby se zastavil přímo před ní. Prsty se dotkl její tváře tak jemně, že jí to připomnělo vítr, co se o ně v noci otíral. „Vybourala ses na motorce?“
„Samozřejmě, že ne!“ Ublížila by tomu, kdo by její zlatíčko škrábl. „Řekněme, že jsem měla v práci špatný den.“
Jeho oči skrývaly tisíce otázek a na žádnou z nich nemohla odpovědět. Tím spíš, když stál tak blízko a konečky prstů přejížděl po její pohmožděné tváři. Prsty jí sklouzl pod bradu a jemně ji nadzvedl. „Hádám, že mi neřekneš, kdo tě tak zřídil, že ne?“
„Kdyby jo, co bys s tím dotyčným udělal?“
„Něco o hodně horšího, než co se stalo tomu Birrn démonovi.“
Musel být ten nejokouzlivější únosce na světě. „Ne, nemůžu ti to říct. Ta vůně jídla mě zabíjí. Ráda bych se nejdřív umyla.“
„Koupelna je támhle.“ Ukázal na dveře na druhé straně místnosti.
Odstoupila od jeho prstů a vešla do koupelny, která byla čistá a prostá. Velké zrcadlo jí prozradilo, jak moc zlých posledních dvacet čtyři hodin bylo. Tedy aspoň pokud se její vyčerpané oči, pohmožděná kůže a rozcuchané vlasy daly pokládat za známky téhle skutečnosti. Vydrhla si tvář, ruce a odhalenou kůži na hrudi a odstranila tak bláto, do něhož ji Tristan v parku přitiskl, a které mezitím uschlo. Znovu si zapletla vlasy. Se svým roztrhaným tričkem toho moc udělat nemohla.
Znovu vstoupila do kanceláře-jídelny a opět nasála vůni horkých lazaní. Měla by odmítat jíst, mluvit, nebo se smířit se svým zajetím, ale nejedla už tak dlouho, že se začínala třást kvůli nízké hladině cukru v krvi.
Neslintej.
V pozadí jemně hrála hudba. Tak akorát na to, aby zjemnila ostré hrany pokoje. „Pěknej bejvák. Řídil ses průvodcem k únosu od Marthy Stewartové?“
Náznak úsměvu na jeho rtech byl jediným, čím dal najevo, že ji slyšel.
Možná by měla ubrat na tom sarkasmu. Radši neprobouzet jeho démony-zabíjející stránku.
„Víno?“ Isak na každou stranu stolu položil talíř.
„Vodu, prosím.“ Byla vážně nevhodně oblečená ve svém teď špinavém maskáčovém tričku, které bylo nové před dvaceti lety, bundou stále pokrytou blátem, a džínech, které měly jednu nohavici roztrženou.
Isakova černá košile s krátkými rukávy a čisté černé džíny mu padly jako hříšný šepot. S jeho očima měla pravdu. Modré jako oceán v obličeji, co nesl stopy norských předků. To by vysvětlovalo vhodnou genetiku pro stavbu těla podobnou tanku. Měla chuť nad ním slintat stejně, jako nad tím jídlem.
Ty rychlé oči, kterým nic neuniklo, se setkaly s jejími a viděly onen obdiv, který si měla nechat pro sebe.
Kolika způsoby ze sebe v jeho přítomnosti ještě udělá pitomce? Vrať se zpátky do módu zachraň-svůj-zadek. Zaměřila pozornost na bezpečné téma. „Voní to nádherně.“
To pozvednutí jednoho koutku rtů ji mělo znepokojit namísto zrychlení úderů srdce. „Dej se do toho.“
Zvedla vidličku a napíchla na ni salát ve skleněné misce vedle svého talíře. Měla by se zmínit o tom, proč se podruhé nedostavila. „Nemohla jsem znovu neprošvihnout naše setkání.“
„Práce, že?“
„Vlastně ano. Jak jsi mě našel?“ Možná se s ním bude muset dál setkávat, jestli ji bude takhle krmit.
„Mám přátele na nízkých místech, pamatuješ?“
„Takže… co? Stáhnul sis celou moji složku?“
„Mám toho dost.“ Jedl tak, jak by měl muž jíst, nedržel se zpátky. Ale stále v jeho pohybech zaznamenávala něco, co nesouhlasilo s jeho zemitou osobností. Tam. Když zvedl sklenku vody. Padla mu do ruky, jako by byl zvyklý na křišťálové sklo stejně, jako na stravování se MREs—Meals Ready to Eat (americké armádní dávky potravy) —v poli.
„V tom případě, co je v mé složce?“ Vložila si do úst další sousto té italské delikatesy.
„Vím, že tvé jméno je E. Valerie Kincaidová, ale ne, co to E představuje.“
„Já taky ne. Jestli na to přijdeš, dej mi vědět.“ Teta, která ji vychovala, jí nikdy nevysvětlila, proč má jen iniciálu E a ne křestní jméno. Mohl Isak přijít na to, kdo byli její otec a matka? Její teta se s ní nikdy nepodělila o jméno ani jednoho z nich. Řekla Evalle jen to, že matka byla šmejd a otec ji nechtěl.
„Proč to nevíš?“
Pokrčila rameny. „Vždycky jsem měla jen E, proto se Evalle stalo mojí přezdívkou. Ta žena, co mě vychovávala, mi chvíli říkala E. Valerie, pak se to změnilo na E-val. Nezjistil jsi náhodou, kdo byl můj otec, když jsi byl u toho?“
Naklonil hlavu na stranu s překvapeným výrazem, co na jeho tváři vypadal dost zvláštně. „Ne. Záznamy mluví jen o ženě uvedené jako tvá adoptivní matka.“
Takže on nevěděl, že ta žena byla její teta? „Co dalšího o mně víš?“
„Vím, že tvoje aura není lidská.“
Zarazila se s vidličkou u úst. Přejdi na útok, když nemáš žádnou obranu. „To nebylo vtipné, když jsi to řekl včera v noci, a není to vtipné ani teď, Isaku.“
Isak dožvýkal a polkl poslední sousto, pak si otřel rty ubrouskem. „Lidé mají světle akvamarínovou a někdy narůžovělou auru. Tvoje je stříbrná.“
V pauze před jeho posledními třemi slovy cítila každý těžký úder svého srdce. Položila vidličku a zadívala se na něj. Svaly v jejím těle se napjaly pro případ, že by čelila možné hrozbě, i když Isakův tón zněl spíše zvědavě než vyzývavě. „Z čeho mě obviňuješ? Že jsem něco jako ten Birrn démon?“
Konečně se jí podíval do očí - nebo se aspoň zdálo, že se dívá přímo skrz její brýle – pak se jeho pohled stáhl zpět a prohlížel si její hlavu a ramena. „Z ničeho tě neobviňuju. Jen jsem zvědavý, proč je tvoje jiná.“
Jak na tu otázku odpovědět? „Já nevím. Nevidím aury. Jsi si jistý tím, co vidíš?“
Nebo si špatně vyložila jeho šarm a on si s ní hrál?
„Ano, ve čtení aur jsem dobrý.“
Nikdo jí neřekl, že má stříbrnou, ale neustále se pohybovala v okolí nelidských bytostí a sama aury neviděla. Bylo možné, že všichni z nich měli zvláštní aury, a ta její jim nepřišla divná. Musela ho buď přesvědčit, že není hrozba, nebo odsud sakra rychle vypadnout.
Jenže potřebovala informace, co ohledně Birrn démona měl, a pokud možno zjistit cokoliv dalšího věděl. Zeptat se na to hned teď by nijak nezmírnilo jeho podezření. Stočila hovor zpátky k němu. „Vždycky jsem si myslela, že aury vidí lidé jako psychici. Jsi psychik, nebo něco jiného?“
„Něco jiného.“
„Člověk?“
„Rozhodně.“
Začala prsty poťukávat o stůl. „Tohle je dost jednostranný. Ty mě sem dotáhneš jako zajatce a chceš, abych odpovídala na otázky, ale sám se nepodělíš o jedinou věc. Chceš vědět o mně? A kdo jsi ty? Odkud pocházíš? Pro koho pracuješ? Kde jsi sehnal tu super zbraň? Jak je možné, že jsi člověk, a dokážeš najít nelidské bytosti?“
Zhluboka se nadechl a při výdechu se naklonil dozadu. Opřel se loktem o stůl a podepřel si bradu ohnutými prsty, zatímco o něčem přemýšlel. „Vyrůstal jsem ve vojenské rodině, takže než jsem vstoupil do armády, žil jsem všude možně. Loni jsem z armády odešel. Všichni mí muži měli v minulosti něco společného s ozbrojenými silami. Všichni pracují pro Nyght, Inc. Nemůžu s tebou rozebírat, co děláme, ale zachraňujeme životy, co jsou v ohrožení. To já navrhl tu zbraň, co jsi tenkrát viděla. A hádám, že se dá říct, že mám pro nalézání nelidských bytostí vrozený talent.“
Kde byl Storm, když potřebovala lidský detektor lži? Odstrčila talíř. „Nemůžu si pomoct, ale mám za to, žes mě sem přivedl, protože si myslíš, že nejsem člověk.“
Postavil se a začal uklízet talíře na linku, pak se znovu posadil před ni. „Z toho jsem tě neobvinil. Jen o tobě chci vědět trochu víc. Jako třeba kde jsi vyrůstala.“
Jestli měl její záznamy, musel vědět nějaký základ, ale kolik z těch záznamů bylo zfalšovaných, když její teta byla uvedená jako adoptivní matka? Neřekne mu nic, co už nevěděl.
Jelikož se choval rozumně a ona stále chtěla informace, řekla: „Vyrůstala jsem v malém městečku v západní části Indiany.“
„Nikde tam není žádná škola, co by tě měla zapsanou.“
„To proto, že jsem do školy nechodila.“
„Tvé jméno by se někde objevilo i v případě, že by ses učila doma.“
„Neučila jsem se doma.“
To ho na chvíli zarazilo.
O tom, odkud pocházela, věděla tak málo, že by ráda viděla tu složku, co měl. Ale to nebyla v tuhle chvíli její největší starost. „Proč je pro tebe důležitý můj původ?“
Znovu se posadil, ruku položenou na stole, stejně uvolněný jako tygr, co se na ni může každou chvíli vrhnout. „Budu k tobě upřímný. Byla jsi na místě s tím Birrnem. Kromě něj byli ve městě dva další démoni. Sleduju každé vodítko k čemukoliv zvláštnímu. Ty jsi zvláštní.“
„Zvláštní? V jakém smyslu?“
„Nikdo tě během dne nevidí.“
„Koho tím nikdo myslíš?“
Nadzvedl ruce a začal odpočítávat na prstech. „Márnice, ve které pracuješ, tě má zapsanou jen na noční směny, bez výjimky. Tvá motorka se na dopravních kamerách objevuje jen v noci.“
Zachytila jeho pohled typu musím pokračovat? „Co přesně myslíš, že to ze mě dělá?“
„Řekl bych upíra, nebýt tvojí aury. Mrtví aury nemají.“ Prohlásil to sice žertovným tónem, ale pochybovala, že tenhle muž o věcech jako tahle vtipkoval.
Jestli mu nedá vysvětlení svého nočního života, které by mohl přijmout, stane se z něj pro ni problém. „Narodila jsem se se vzácnou kožní nemocí. Vitamín D je pro moje tělo jako jed. Tak jednoduché to je.“
„A co ta stříbrná aura?“
„Nemám pro tebe odpověď. S čím dalším, co má stříbrnou auru, ses setkal?“
„Ničím.“
No aleluja! Dovolila zadržovanému vzduchu uniknout z jejích plic, ale zachovala si lhostejný výraz. „Možná je ta zvláštní aura prostě jen součást celé té věci s alergií na slunce.“
„Možná.“
On to nehodlal nechat být, aspoň ne uvnitř té jeho mysli ze železa. I přes své obavy se usmála a bezstarostným tónem se zeptala: „Hodláš mě zatknout pro podezření, že jsem něco neobvyklého?“
„Já nic nezatýkám.“
Tahle konverzace nabrala vážný směr. „To je fakt. Ty střílíš s úmyslem zabít, a posíláš svůj oddíl rváčů jako řidiče limuzíny.“ Někdy byl drsňácký přístup nejlepší zbraň po ruce. Postavila se. „Večeře byla skvělá. Opravdu si cením jak jí, tak toho donáškového servisu.“
„Já mám pořád otázky.“
„Já mám pořád nabitý program. Nech si je na naši příští tajnou večeři.“
„Jak dlouho už mluvíš s Nočními slídily? Ani žádný z nich tě nikdy nevidí přes den.“
Kruciš. Kdyby odsud teď odešla, vzal by to jako strach, a to nehodlala dopustit. Posadila se. „Už jsem ti řekla, proč za dne nevycházím ven. Co po mně chceš, Isaku?“
„Pravdu.“
Tak to se rozhodně nestane. Tzader ji varoval, že Isak jde po Alterantech a má se od něj držet dál. Přijít sem nebyl její nápad. Jakou pravdu by mu mohla dát, co by ukončila jeho podezření a otevřela dveře k tomu, aby zjistila, co ví?
„Ještě jednou. Pravda je, že jsem se narodila se závažnou reakcí na slunce. Zabije mě. Nejsem démon ani monstrum.“ Většinou. „Mí rodiče byli lidé. Má matka zemřela při porodu. Ta žena, co mě vychovávala, byla moje teta, pokud tedy tvoje definice výchovy je být celých osmnáct let držena dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu ve sklepě, kde jsem každý den dostávala najíst.“
Při tom se zamračil, ale nepřerušoval ji.
„Naučila mě číst, psát, a mluvit, abych nevyžadovala tolik péče. Nenáviděla mou matku a řekla mi, že můj otec nechtěl za dítě nějakou zrůdu. Opravdu vidím duchy a někdy s nimi mohu mluvit. Pracuju v márnici a neubližuju lidem, zvířatům, ani mimozemšťanům, co neubližují mně. Co dál?“
„Sundala by sis brýle?“
Jestli věděl, jak vypadají oči Alteranta – což nejspíš věděl, když jednoho zabil – kdyby viděl její světle zelené oči, skončilo by veškeré blafování.
Byla vystavovaná a otáčená na podstavci, aby si ji všichni mohli prohlédnout ze všech stran, už od chvíle, co utekla od své tety. Mohl ji zabít, jestli chtěl, ale ona tady nebude sedět a plazit se před ním. „Degradoval jsi mě na vzorek, co zkoumáš pod mikroskopem, a teď chceš, abych riskovala svůj zrak, jen abych uspokojila tvoji zvědavost. Odpověděla jsem ti na otázky a naplnila slib, že se s tebou najím. Tak co to bude, Isaku? Roztřílíš mě na kousky, abys svět ochránil před zrůdou přírody, nebo mě necháš jít?”
Když neodpověděl, vstala a ustoupila od stolu, zamířila ke dveřím. „Odcházím, tedy pokud mě nezastřelíš.“
Šustění oblečení doputovalo k jejím uším dřív, než jeho hlas. „Počkej, Evalle.“
A jeho hlas zněl jinak. Chraplavěji.
Zarazila se krok od dveří, a když se otočila, zjistila, že Isak stojí blízko u ní. Hodně blízko. Mohla cítit jeho čerstvě osprchované tělo. Čekala, že uvidí ocelový pohled muže horlivě chránícího svět před monstry, jako byla ona.
Ale jakmile k němu vzhlédla, překvapilo ji, že v jeho pohledu spatřila znepokojení. Když stál takhle blízko v tomhle příšeří, mohl skrz ochranné sklo vidět tvar a pohyb jejích očí, ale ne jejich barvu.
Pomalu nadzvedl ruku, jako by byl velmi opatrný, aby neudělal špatný pohyb.
Nedotýkej se mých brýlí. Srdce jí divoce bušilo.
Jedním prstem se dotkl její tváře, pak nadzvedl malý pramínek vlasů, co jí do ní spadal. „Mám odpovědnost chránit lidi, každou minutu každého dne, ale nemyslím si, že jsi démon nebo monstrum. Co si myslím, je to, že jsi zvláštní. Jedna z nejvýjimečnějších žen, jakou jsem kdy potkal.“
Naklonil se k ní a vtiskl jí polibek na čelo, pak na tvář.
Nemohla by se pohnout, ani kdyby tady hořelo.
Svou velkou dlaní přikryl její obličej, naklonil se k ní a políbil ji. Čím déle jeho rty omamovaly její, tím více jí srdce nezvladatelně prudce bušilo. Měl přesvědčivá ústa, která ji přemluvila, aby mu líbání oplácela.
Chutnal jako poslední doušek vína, který měl.
Když polibek ukončil, měla ruku omotanou kolem jeho zápěstí, držela se ho jako opory.
Co si to myslela, že ho líbala? Pustila ho a nechala ruku klesnout ke svému boku.
Nemyslela. Její empatická stránka už nějakou dobu otevírala dveře emocím, kterým nikdy dřív nedovolila vyjít na povrch. Tohle bylo nebezpečné. Nejdřív Storm, co byl v líbání stejně tak úžasný, a teď Isak.
Přejel prstem po jejím krku. „Jsi jiná a nádherná.“
Kdyby doopravdy nevěřila, že je člověk, myslela by si, že na ni právě sesílá nějaké kouzlo. To poslední dny vysílala k mužům nějaké feromony? Fungovaly Alterantí feromony na lidi?
Nebo se potýkala s hormonálním přetížením, že cítila chvění z toho, že stála tak blízko muži, co sotva před chvílí ohrožoval celý její svět? Určitě šlo o její zrající empatický smysl.
Musela to dostat pod kontrolu.
Dlouze se na ni zadíval. „Chci tě znovu vidět.“
Když byla nervózní, přicházela ke slovu její sarkastická stránka. „To jsi dal dost najevo, když jsi mě odtáhl z chodníku. To všechna svá rande získáváš takhle?“
„Vlastně jsem už dlouho s nikým nerandil. Věděl jsem, že jsi příliš houževnatá, aby ses bála, takže jsem doufal, že s Jonesem půjdeš ze zvědavosti.“
Jeho přiznání, že nějakou dobu nerandil, ji překvapilo. Musela přiznat, že ohledně její zvědavosti se trefil, ale ona musela najít Kámen Ngak, a taky mohla každým dnem zmizet, jestli to s Tribunálem nepůjde dobře. „Budu k tobě upřímná, Isaku. Zrovna teď mám na talíři spoustu věcí a pár obtížných lidí v zádech. Možná budu muset na chvíli odejít, a říkám ti to rovnou, aby sis nemyslel, že se ti vyhýbám, pokud se to stane.“
Po jeho tváři přelétla obava. „S obtížnými lidmi ti můžu pomoct.“
„O tom pochybuju.“
Rty se mu stočily do úsměvu, co oponoval jejím slovům. „Lovení démonů není to jediné, co dělám, zlato. Jsem dobrý v nechávání lidí zmizet. Jestli tě někdo obtěžuje, prostě mi dej vědět.“
Nebyla si jistá, jestli to bylo to, jak ji oslovil, nebo slib, že ji ochrání, co navýšilo hodnotu jeho šarmu, ale srdce se jí při jeho zájmu zachvělo. „Budu si to pamatovat.“
A opravdu bude. Ale teď by bylo nejlepší zjistit, jestli se podělí o informace týkající se Birrna a zmizet odsud, dokud má stále na očích brýle a on si myslí, že je jen další anomálie přírody. „Jestli je to mezi námi v pohodě, ráda bych věděla víc o tom Birrnovi, co jsi zlikvidoval.“
„Možná příště. I když bych si tě tu rád nechal o trochu déle, ty se musíš před rozedněním dostat ke své motorce, a já musím najít Nočního slídila a zjistit pár odpovědí.“
Jestli byl Isak člověk, tak s Nočním slídilem nemohl za potřesení uzavřít dohodu, což znamenalo, že by neměl dostat žádnou pořádnou informaci. Zasmála se, aby se její další slova zdála věrohodná. „To zní, jako by Noční slídilové byli informátoři.“
„Jsou, pokud si potřesou rukou s někým, kdo má moc.“
Přehodnotila pohled na něj. „Říkal jsi, že jsi člověk.“
„To ano, ale mám své zdroje.“
A kruci. „S tím bych být tebou byla opatrná. Většina Nočních slídilů jsou v první řadě blázni.“
„Ne ten, kterého hledám.“
„A to je kdo?“
„Říká se mu Grady. Chystám se ho najít a na pár věcí se ho zeptat.“
Silou vůle si zachovala uvolněnou pózu. Grady o ní Isakovi nic neřekne, správně? Jenže pak jí došlo, že Grady ve středu večer kvůli něčemu potřeboval hodinu v lidské formě.
Vyměnil by ji za to?


11 komentářů:

  1. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Veľká vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat