úterý 20. ledna 2015

Syn nikoho - Kapitola 7



„Takže tohle je hrad Galar.“ zopakovala Jo jméno, které jí Cadegan předtím řekl. Přála si, aby dokázala převalovat po jazyku písmeno r stejně snadno jako on. Jeho středověký velšský přízvuk byl tou nejvíc sexy věcí, jakou kdy slyšela. Měla podezření, že by ji mohl přivést k orgasmu už jen tím, že by jí jednoduše šeptal do ucha nesmysly. Zabila by, aby ho slyšela takhle mluvit.
Muselo by to být neuvěřitelné.

Když se přiblížili k hradu, zpomalila, zčásti kvůli obdivu... a zčásti kvůli neúprosné, ledové hrůze. I když byl překrásný, vznášel se celý hrad ve vzduchu. Už to by bylo děsivé až dost, ale i když k němu vedl kamenný most, na jeho obou koncích byly zavěšené dva vratké dřevěné mostky. Myslí to vážně? Nikdo se zdravým rozumem by nešel po něčem, co se houpalo tak vysoko nad zemí, že to skoro ani nebylo vidět.
S doširoka rozšířenýma očima zírala na jedinou věž, která sahala až do oblak, a na spirálové schodiště, které ovíjelo její vnější stranu, a které vedlo na menší věžičku. Mlhavě jí připomínala pochodeň sochy Svobody vyčuhující z jejího boku. Tam měl nepochybně svoje komnaty hradní pán.
Jo, tohle bylo pro zemi fey určitě patřičně děsivé.
„Galar. To jméno zní krásně.“
Cadegan si při jejích slovech odfrkl. „Galar znamená ‚žal,‘ lásko. To místo má příhodné jméno.“
Ach...
„Tvůj jazyk je vážně příšerný, když může takhle překrásně pojmenovat takovou děsnou věc. Stejně dobře bys mohl být i Francouz. Bez ohledu na to, co řekneš, to zní vždycky jako kompliment.“
Zamračil se na ni. „Francouz? Co je Francouz?“
„No víš... kdybys vzal svou loď a vydal se na cestu přes velkou vodní plochu, které se říká kanál La Manche, a trefil se na velký kus země na kontinentu na jih od Anglie? Těm lidem, kteří tam žijí, se říká Francouzi.“
„Aha. Normani, Frankové a Galové,“ nakrčil na ni nos. „Ať jsou to, kteří chtějí, lásko, nemám je rád.“
„A je někdo, koho máš rád?“
Pobavení mu vyprchalo z očí, zatímco mířili k padacímu mostu. Sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha. „Tebe.“
To prosté prohlášení ji přimělo se zachvět a chtít ho jaksepatří políbit. Ale důkladně ji varoval, aby držela svoje emoce na uzdě.
Přesto si nemohla pomoct a musela ho trošku poškádlit. „Jen pro pořádek, Cade – já jsem zčásti Francouzka.“
Tiše zabručel. „Pak tedy hádám, že mám rád Franky víc, než jsem si myslel.“
„To doufám.“
Když trhl hlavou směrem ke stínu, znovu mu zmizel úsměv z tváře. Než se mohla zeptat, co se děje, zhmotnil si ohnivou kouli a mrštil jí proti staré kamenné zdi.
Stín vyjekl a rozběhl se pryč.
Cadegan po něm dál pálil oheň, dokud jim úplně nezmizel z dohledu.
Když se blížili k padací mříži, byla Jo zděšená tím, co bez zjevného důvodu udělal. „Co to jako bylo? Nějaký podivný druh ohnivého Touretteova syndromu?“
Ztrápeně se na ni podíval zmateným pohledem, než promluvil. „Byl to sharoc, který nás špehoval. Jsou to stínoví fey. Musíš si dávat pozor. Jsou to velice zrádné bestie.“
„Och. Tak proto ten ohnivý klystýr. Dobře, mám to.“
„Ohnivý klystýr?“
Lehce ho pohladila po tváři, zatímco klepal na bránu. „Plameny vybuchující v zadní části kalhot.“
Než mohl odpovědět, dveře se otevřely a odhalily ohromného šedého muže s černýma očima a šedivou kůží. Přejel Cadegana odshora dolů nepříjemným pohledem, a pak se zvědavě obrátil k ní. „No nejste vy rychlí?“
Jo se vytáhla do plné výšky, když se muž opřel o zeď naproti nim.
Podle náhlé ztuhlosti Cadeganova těla, poznala, že je to spíš nepřítel než přítel.
„Není času nazbyt.“ Cadegan se postavil mezi ně. „Josette, seznam se s Breninem Gwynem ap Nuddem.“
Teď se zmateně tvářilaona. „Které jméno používá?“
Cadeganův pohled se neochvějně upíral na nově příchozího, když ji vzal za paži. „Odpusť. Brenin znamená král. Jmenuje se Gwyn, syn Nuddův. Ale pro jistotu mu říkej Vaše Veličenstvo. A vyhýbej se mu, kdykoliv to bude možné.“
Král se na něj zašklebil. „Pořád drzý.“
„A ty mě pořád štveš, můj liegu.“
Král ustoupil a udělal místo dalšímu stínovému muži, který se k nim připojil. „Gage vám ukáže vaše nové pokoje.“ Zamračil se na Cadegana. „Písek ti rychle ubývá, chlapče. Začínáme dnes. Do nešpor ti nezbývá moc času. Nemělo by ti to dělat starosti?“
„Nenávidím tě,“ zavrčel Cadegan.
Král obrátil svůj ďábelský zlověstný úšklebek k Jo. „Budeš mě nenávidět ještě víc, jestli nestihneš svůj termín. Och, možná jsem ti to měl říct už dřív. Ale je tady určitý pořádek, ve kterém musí být položky shromážděny. Nejdřív musíš ukrást dračí spár.“
Pohled na Cadeganovu tvář říkal, že má král štěstí, že je ještě pořád v jednom kuse. Z očí mu sálala nenávist a vztek, když se k ní otočil. „Musím teď odejít, Josette. Ale vrátím se hned, jak budu moci.“
Když vyrazil pryč, popadla ho za paži. „Hej, počkej chvilku. Proč nemůžu jít i já?“
„Kam?“
„No přece s tebou, hlupáčku.“
Podíval se znovu na krále. „Myslím, že to vlastně bude úplně nejlepší řešení.“
Gwyn přimhouřil oči a jeho úsměv teď vypadal krutě. „Dobrá. Mohl bych to dovolit.“ Pohnul se rychleji, než stihla mrknout a připjal jí na paži malý mosazný náramek.
Cadegan zaklel. „Ty bastarde!“
Král se na něj nevzrušeně ušklíbl. „Tohle zajistí, že se vrátíte.“
„Co?“ zeptala se Jo a zatahala za náramek. „Co tohle je?“
Gwyn odpověděl za Cadegana. „Jestli bez použití své magie neprojde padací mříží ve stanovený čas, přijdeš o ruku, děvče. Možná i o víc, to bude záležet na mojí náladě.“
Vykulila oči. „Víš, Cade, myslím, že bych tady mohla přece jen počkat.“
„Na to je příliš pozdě.“
Král přikývl. „Sám sis stanovil podmínky.“ Rozezněl se zvon. „No podívejme, máš hodinu, aby ses sem vrátil s dračím spárem. Hodně štěstí.“ Gwyn zmizel.
Cadegan vypustil proud zuřivých velšských nadávek, popadl ji za ruku a rozběhl se s ní zpátky k mostu. Když byli venku z hradu, použil svou moc a vrátil je do lesa.
„Otázka.“
„Ano, děvče.“
„Nemůžeš používat svou moc uvnitř hradu, že ne?“
„Ne. Je to zakázáno, a jakékoliv porušení je přísně trestáno. To proto Gwyn nikdy neopouští svůj domov. Je to svým způsobem zbabělec.“
Zvedla ruku a ukázala mu náramek. „To proto se chtěl ujistit, že se vrátíme? Nemohl by opustit svůj domov, aby nás našel?“
Přikývl, zatímco obezřetně kráčel lesem. „S největší pravděpodobností.“
Jo nesnášela, když jí někdo poroučel. Zvlášť magie. Tolik k tomu, že v ni nevěří. „A kamže to vlastně jdeme?“
„Musím získat dračí spár.“
To nebylo to, co čekala, že uslyší. A upřímně řečeno, byla z toho trochu nervózní. „Takže tady v těch lesích jsou draci?“
„Jen jeden. No... Jsou tu hodně mandragory, ale jen jeden drak, o kterém vím. A Gwyn řekl dračí spár, ne mandragoří spár. Takže předpokládám, že chce spár z toho jediného opravdového draka.“
Byla fascinovaná tím odhalením, ale zajímala ji ještě jedna věc. „Jaký je rozdíl mezi drakem a mandragorou?“
„Mandragory jsou bytosti zrozené z fey. Jsou to tvar měnící bastardi, kteří na sebe mohou vzít podobu muže nebo draiga.“
„Draiga?“
„Draka. Všichni jsou momentálně zotročení Morgan a žijí v okolí Kamelotu. Ale jeden... je poslední z jejich druhu, který tu žije. A podřimuje v yon denu.“ Ukázal bradou směrem k hoře tyčící se před nimi.
„Bezva. Já ho rozptýlím. Ty ho praštíš do hlavy a budeme venku raz dva. Přinesl sis pár obřích nůžtiček na nehty v dračí velikosti?“
Věnoval jí rozkošné zmatené zamračení. Kruci, byl tím nejvíc sexy objektem, s jakým se kdy setkala. „Sarkasmus?“
Při jeho otázce se zasmála. „Co mě prozradilo? Slova nebo tón mého hlasu?“
Ušklíbl se na ni, zatímco prozkoumával oblast a opatrně je vedl vpřed, aniž by jakkoliv komentoval její další jízlivou poznámku.
Když se přiblížili k hoře, uviděla množství lidských kostí rozesetých po zemi. Což v ní svou příšernou realitou znovu vyvolalo děs.
Při tomhle by mohli zemřít.
„Ehm, Cade?“
„Ano, děvče.“
„Jak je tenhle drak vlastně velký?“
Zarazil se a přemýšlel o tom. „Viděl jsem ho jen z dálky. Když letěl po obloze a lovil kořist. Ale řekl bych, že od huby po ocas má takových dvacet pět až třicet stop.“
„Huby?“
„Tlamy.“
„To je zatraceně velký drak. Chrlí oheň?“
„O tom nic nevím, ale předpokládám, že ano.“
Super. Obří, oheň chrlící drak. Přesně to, co by si napsala na svůj seznam vánočních přání.
Vlastně ani ne.
Najednou si Jo uvědomila, že v lese nejsou tak docela sami. Snažíc se nepropadnout panice, tiše natáhla ruku a položila ji Cadeganovi na paži. „Jaký asi mohou mít jeho plameny dosah?“
„Nemám ponětí, děvče. Proč?“
Přitáhla si ho k sobě. „Protože se na něj právě koukám a on nevypadá, že je nadšením bez sebe z toho, že má návštěvu.“
Cadegan ztuhl, když mu došel pravý význam jejích slov. Z tváří mu vyprchala krev, když se otočil a uviděl přikrčeného draka, který je pozoroval.
„Hodný dráček mráček,“ vydechla Josette monotónním hlasem. „Ty ty milé lidi nechceš sníst. Že ne?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, to nechceš. Nejsme dost velcí ani jako svačinka.“
Spadla mu brada. Přeskočilo jí snad? „Co to děláš, děvče?“
„Tiše,“ odsekla. „Jsem zaříkávačka draků.“
Její slova ho vyděsila ještě víc. „Cože?“
„Zaříkávačka draků.“ Sklouzla pohledem na Cadegana. „Předpokládám, že kdybys s ním bojoval, byla by to krvavá mela. Správně?“
„Pravděpodobně.“
„Jejímž výsledkem by bylo to, že by nám oběma vyrval vnitřnosti?“
„Nejspíš.“
Vlídně ho pohladila po paži. „Takže mě nech zkusit napřed tohle. Dobře?“
Ušklíbl se nad její nabídkou. „Nejsem si jistý, jestli se mi tvůj způsob líbí, Josette. Zdá se být ještě nebezpečnější než ten můj.“
Mrkla na něj. „Ani já si nejsem jistá, jestli se mi můj způsob líbí. Jen mi slib, že jestli se mě pokusí sežrat, vezmeš nás odsud.“
„Udělám, co budu moci.“
„Bezva, teď ztichni a nech mě udělat něco galakticky idiotského.“
Pobavený a zděšený Cadegan zadržel dech, zatímco sledoval, jak se zvolna statečně blíží k drakovi. Chtěl ji zastavit, ale měla pravdu. Boj je nedostane nikam jinam, než do míst, kde utrpí zranění a ona pravděpodobně i smrt.
I když bojoval a zvítězil proti mnohým mandragorám, téhle bestii se nikdy dřív nepostavil. Neměl ponětí jakou, jestli vůbec nějakou, má slabost. Byla to obří žluto-oranžová nestvůra s černými křídly a hlavou plnou trnů.
Nevěděl dokonce ani to, jak rychle se pohybuje. Jak jí řekl, viděl ho jen z dálky, a vždycky za letu. Nikdy ne na zemi.
Jo se zastavila dřív, než se dotkla tvorova čumáku. Spolkla svůj strach, protože věděla, že tohle musí udělat. I když ve skutečnosti spíš chtěla s křikem utíkat opačným směrem.
„Ahoj, pane Draku. Jak se dnes máš? Máš dobrou náladu, že ano? Ano, přesně to máš. Nechceš jíst lidi, že ne? Ne. Ne, lidi chutnají hnusně. Jsou samá šlacha a špek. Nebudeš jíst lidi.“ Zakroutila hlavou, aby zdůraznila svá slova. „Ty jsi určitě zlatíčko, že ano?“ Tentokrát přikývla.
Možná to bylo z její strany jen zbožné přání, ale zdálo se, že drak rozumí tomu, co říká, jen je zmatený kontextem jejích slov. Vídala stejný výraz na Cadeganově tváři.
Udělala krok vpřed.
Drak o kousek couvl. Vydal zvláštní, dunivý zvuk. Nebylo to tak docela zavrčení.
„Pst, to je v pořádku, pane Draku. Nechceme ti ublížit. Ne. My máme draky rádi. Když jsem byla dítě, pořád jsem vás kreslila. No vážně. Měla jsem celou sbírku dračích hraček. Protože jste slaďoušci, to ano.“
Naklonil hlavu na stranu.
Jo se krátce zarazila, když si uvědomila, že jedno z křídel spočívá na zemi v podivném úhlu. „Máš bebíčko, pane Draku?“
Cadegan se k ní přiblížil. „To křídlo je zlomené.“ Povytáhl meč z pouzdra.
Drak se k němu se syčením otočil.
„Ne!“ řekla jim oběma. „Cade, dej ten meč pryč.“
„Proč? Teď je čas vyrazit do útoku.“
Zavrtěla hlavou. „Myslím, že mi rozumí.“
Drak znovu otočil hlavu k ní.
„Rozumíš mi, že ano?“
Zdálo se, že přikývl.
Blížila se k němu krok za krokem, až mohla natáhnout ruku a dotknout se šedivých odstínů kolem jeho čumáku. Chovala se k němu jako k psovi a dovolila mu, aby si očichal její kůži. „Vidíš, nemám v úmyslu ti ublížit, malý velký dráčku.“
Nehýbal se, jen ji opatrně pozoroval. Jako by byl vůči ní stejně podezřívavý jako ona vůči němu.
Pomalu pohnula rukou a dotkla se jeho hlavy, poblíž ucha. „Je to v pořádku.“ Přitáhla si jeho mohutnou hlavu k hrudi a hladila jeho suchou, tvrdou kůži. Pak se podívala na Cadegana. „Vidíš? Je neškodný.“
„To bych netvrdil. Ale chápu jeho motivaci. Taky bych byl zticha, abych dostal šanci položit si hlavu na tvoje prsa.“
Zrudla.
Drak na něj zavrčel.
„A teď, kluci,“ poškádlila je, „si hezky hrajte.“
Drak se uklidnil a zavřel oči, zatímco ho dál hladila.
Dala mu pusu na ucho. „Jen potřebujeme dračí spár, správně? Nemusíme mu kvůli tomu ublížit, že ne?“
„To záleží na tom, jak moc s námi kvůli němu bude bojovat.“
Drak znovu zavrčel, jako by přesně věděl, co Cadegan říká.
Jo ho pohladila po uchu. „Můžeš ho uzdravit?“
Cadegan zaváhal. „Mohu, ale nevím, jestli je rozumné uzdravit draka, který by nás mohl sníst.“
Když mě uzdravíš, neublížím vám.
Jo byla dočista ohromená, když v hlavě uslyšela neznámý mužský hlas. „To jsi byl ty?“ zeptala se Cadegana.
Pomalu zavrtěl hlavou. „To ty?“ zeptal se draka.
Illarion, a ano.
Cadegan si pořád nebyl jistý. „Můžeme ti věřit?“
Drak na něj zíral. Kdybych vám chtěl ublížit, démone, už byste oba tančili v plamenech.
„Tak tedy dobrá.“ Cadegan se přesunul ke zlomenému křídlu. „Ustup, děvče. Tohle by ho mohlo bolet a já nechci, aby se pohnul a ublížil ti.“
Raději udělej, co říká. Běž do jeskyně.
Jo poplácala draka po čumáku. „Neubliž ani Cadeganovi. Vážně bys mě tím naštval.“
„Ani já bych z toho nebyl nadšený,“ zabručel Cadegan.
Illarion si odfrkl, když se Cadegan postavil k jeho zlomenému křídlu a Jo šla vyhledat úkryt.
Než zamířila pryč, Cadegan ji zastavil. Přetáhl si svůj medailon pro štěstí přes hlavu, políbil ho jako by mnich líbal posvátnou relikvii a zavěsil jí ho kolem krku. „Nikdy si ho nesundávej a on tě vždycky ochrání.“
„Děkuji, zlatíčko.“ Políbila ho na tvář a popřála mu štěstí.
Když byla mimo palebnou linii, doslova, Cadegan se dotkl křídla.
Drak se bolestně zašklebil.
„Cos dělal?“ zeptal se ho Cadegan.
Spadl. Spravíš to teď nebo budu mít k večeři velšskou mňamku?
Jeho poznámka byla stejně působivá, jako byla pitomá. „Oho, jsme poněkud ostří, no ne?“ Cadegan přivolal svou moc. „Připrav se. Bude to pálit.“
Udělej to.
Cadegan použil svou moc, spojil kosti a vrátil šlachy zpět na své místo. Musel dát drakovi body za to, že nevydal ani hlásku, ani že se vůbec nepohnul. Ne dokud nebylo po všem.
Pak zvedl křídlo, aby vyzkoušel jeho pohyblivost.
Cadegan se musel zapřít před prudkým větrem.
„Můžu už jít ven?“ zavolala Josette.
„Ano, lásko. Už je to dobré.“
Jo sledovala, jak se Illarion vypjal do své působivé výšky, posadil se na zadek a pozoroval je děsivě žlutýma očima.
Děkuji.
Cadegan na něj kývl. „Není zač.“
Jo se na ně usmívala, dokud se její drak neproměnil v neuvěřitelně vysokého muže. Oči se jí rozšířily, když skočila za Cadegana, který na to reagoval pouze tím, že položil ruku na jílec svého meče.
Když už teď Illarion nebyl šupinatý plaz s křídly, byl to osmasedmdesát palců vysoký, neskutečně sexy kus chlapa. Byl dokonce ještě svalnatější než Cadegan, měl dlouhé, tmavě hnědé vlasy s kaštanovými odlesky a stříbřitě modré oči.
„Proč je barevný?“ zašeptala směrem ke Cadeganovi.
„Nejsem si tak docela jistý,“ odpověděl jí přes rameno, zatímco dál pevně upíral pohled na Illariona.
Morganina ani Merlinova magie na mě nepůsobí.
Cadegan vyklenul obočí. „Vážně?“
Illarion přikývl, zatímco testoval svou paži, aby se ujistil, že je plně uzdravená.
„Jsem zmatená.“ Jo zůstávala za Cadeganem. Jen pro případ. „Myslela jsem, že to mandragory jsou těmi, kdo mění tvar a ne skuteční draci?“
Cadegan pokrčil rameny.
Illarion jí nabídl trpělivý úsměv. V mojí skutečné a přirozené formě jsem drak – vylíhl jsem se z vejce, stejně jako všichni moji příbuzní přede mnou. Ale kvůli magii řeckého krále, který žil před staletími, má můj druh schopnost měnit se za jistých okolností v lidi.
„Věděl jsi to?“ zeptala se Jo Cadegana.
Zavrtěl hlavou, než Illarion pokračoval. Najednou tam bylo velké množství ras a druhů draků. Šli jsme do lidské říše a bojovali proti sobě v mnohých bitvách. Ale mezi našimi válkami a nenávistí obou druhů, byli všichni drakokyni dohnáni k zániku, nebo na jeho pokraj.
Těch pár z nás, kteří zbyli, jsou zotročeni jako mandragory, nebo se jako já, skrývají.
Cadegan na Illariona přimhouřil oči. „Jaký je tvůj druh?“
Jsem Katagariánský Drakos. Pokud je mi známo, jsem posledního svého druhu.
„A nemůžeš mluvit, ani když jsi v lidské podobě?“ zeptala se Jo.
Ukázal na místo na svém krku, které vypadalo, jako by ho tam někdo bodl. Když jsem byl jako mládě zotročen, lidé se mi pokusili vzít mou schopnost chrlit oheň. Ale plameny nevycházejí z mého hrdla, jen skrze něj procházejí.
Zděsila se nad tou příšernou jizvou. „To je mi líto, Illarione.“
Položil si ruku na srdce a vlídně se jí uklonil. A teď, co je s tím dračím spárem, který potřebujete?
„Je potřeba do sharockého lektvaru.“
Illarion se na Cadegana zamračil. Odkdy dělají lektvary?
„Doufám, že od teď.“
„Počkat,“ přerušila je Jo. „Jestli na tebe zdejší magie nepůsobí, Illarione, můžeš z téhle říše odejít?“
Jeho oči potemněly smutkem, když zavrtěl hlavou. Jako drak jsem pro portál příliš velký, a kdykoliv se jím pokusím projít jako muž, proměním se zpět na draka, který se zasekne. Je to ponižující. Jednou jsem strávil dva dny se zadkem trčícím ven, zatímco jsem se snažil dostat hlavu portálem zpátky.
Jo stiskla rty, aby se nerozesmála nad představou, která se jí objevila v hlavě.
„Tak jak ses sem dostal?“ zeptal se Cadegan.
Byl jsem sem proti své vůli přiveden, abych bojoval s Morganinými mandragorami. Udělala to řecká kouzelnice, kterou podplatila. Kývl hlavou k hromadě kostí, které byly přišpendleny po straně jeho jeskyně v mimořádně bolestivé póze. Netřeba říkat, že jsem kvůli tomu nebyl příliš šťastný. Ale to nakonec nebyla ani ona.
„Divím se, že ses nespřátelil s mandragorami.“
Při Joině komentáři se ušklíbl. Drakokyni jsou velice teritoriální, má paní. Nevycházíme s ostatními příliš dobře. To proto nás zbylo tak málo. Raději zemřu sám, než abych se dělil o doupě se svými nepřáteli.
„Připomínáš mi někoho, koho znám.“ Významně se zadívala na Cadegana, a pak Illariona impulzivně objala. „Ještě jednou, je mi velice líto toho, co se ti stalo.“
Výraz na jeho tváři jí připomněl Cadegana. Jako by nedokázal pochopit soucit pocházející od jiné osoby. Celý nesvůj se podíval na Cadegana, který nevypadal šťastně z toho, že objímá jiného muže.
Nechtěla, aby žárlil, proto přešla od Illariona ke Cadeganovi a políbila ho na tvář. „Netvař se tak, zlatíčko. Nepotřebujeme zjišťovat, jestli dračí maso chutná jako kuře.“
Co?
Cadegan si odfrkl. „Tohle dělá pořád. Rozumím sotva polovině z toho, co říká. Je to součástí jejího kouzla.“ Podíval se na oblohu. „Potřebujeme rychle ten spár. Téměř už nám vypršel čas.“
Věříš sharocovi?
„Ani ne.“
Chytrý muž. A když si řekl o spár, jaká slova přesně použil?
Cadegan se zarazil a zamyslel se. „Dračí spár. Kámen od Emrys Merlina. Lví srdce. Trocha srsti bílého jelena. Artušova krev a krev a pot waremerlina.“
Illarion tiše hvízdl. To je tedy pořádný seznam.
„Jo, věř mi, že to vím.“
A není to ani tak seznam, jako spíš hádanka.
Cadegan vyklenul obočí. „Jak to?“
Kámen od Emrys Merlina by mohlbýt kámen, ze kterého se rodí chrliči, ne obyčejný kámen. Artušova krev je květina, která vykvétá na opačné straně Tor, a dračí spár není nehet.
Cadegan tiše zavrčel. „Ten záludný parchant. Měl jsem vědět, že je to trik.“
Ano. Jsem si jistý, že i ostatní jsou hádanka. Ale ty neznám. Ty tři znám protože zárodky chrličů se živí mandragory. Je snadné na ně nastražit past, když se jdou najíst. Adoni používají Artušovu krev k léčení, a naprosto přesně vím, co je můj spár.
„A?“
Jedna z nejposvátnějších věcí draků. Je to skoro to samé, jako požádat tě o varle.
Cadeganovi lehce zrudly tváře. „Dávej si před mou paní pozor na pusu!“
Illarion, který se vůbec nestyděl, se na ni usmál. Odpusť mi, má paní. Pak se otočil ke Cadeganovi. Proč potřebuješ ten lektvar?
„Moje dáma se nemůže dostat přes portál bez klíče. Gwyn ap Nudd řekl, že by jí mohl jeden sehnat.“
Cena?
„Zaplatím ji. Později.“
Illarion sebou trhl, jako by rozuměl tomu, jak drsná ta platba bude. Kvůli tomu, co jsi pro mě dnes udělal, ti svůj spár půjčím, ale musíte mě vzít sebou a vrátit mi ho, až tohle skončí. Rozumíš?
„Máš moje slovo.“
Slovo démona. Illarion potřásl hlavou, jako by nedokázal pochopit, jak může být tak hloupý.
„Stojí si za ním,“ řekla bez zaváhání Jo. „Nebudeš litovat toho, že jsi mu uvěřil.“
Cadegan ztuhl, když mu věnovala ten nejcennější dar jeho života, aniž by si uvědomila, co udělala.
Věřila mu. Věřila, že není tím zparchantělým démonem, za kterého ho všichni považovali. Už jen proto by tu ženu mohl milovat. Ale dala mu toho mnohem víc.
Z toho důvodu byl ochotný vyměnit svůj život a pohodlí za její svobodu.
Illarion zaváhal, než si z paže odvázal koženou manžetu. Zdálo se, že na jejím vrcholku sedí kovové dračí mládě. Se zbožnou úctou ji podal Cadeganovi.
„Jak tohle může být spár?“ zeptala se Jo.
Illarion vytahoval tyč, které se drak držel, dokud se neozval zvuk, jako by zapadla západka. Když se to stalo, vystřelily z něj dva ostré hroty a jeden další z dračí hlavy.
„Krucifix! Co tohle je?“
Illarion se nad její šokovanou otázkou usmál. Dračí spár. Každý Katagariánský Drakos ho dostane, když dospěje do správného věku, aby nás chránil, kdybychom byli magií uzamčeni do lidské podoby.
„Vaše slabina.“
Kývl na Cadegana.
Jak jsem řekl, moji lidé byli loveni až na pokraj vyhynutí.
Cadegan, který respektoval posvátnost toho předmětu, ho přijal se stejnou úctou. „Budu to střežit svým životem a ujistím se, že ti to bude vráceno stejně nedotčené, jako mi to bylo předáno.“
Jo se zamračila, zatímco to Cadegan ovíjel plátnem, aby to ochránil. „Mám divnou otázku. Proč by to sharoc potřeboval? K jakému účelu by to mohlo v lektvaru sloužit?“
Má pravdu. Nemohli vědět, že ti to jednoduše dám, když bych normálně zabil, než abych komukoliv dovolil si to vzít.
Zatímco Cadegan spár ukládal, povzdechl si. „Věřte mi, už jsem o tom přemýšlel. Účelem je zřejmě to, aby jeden z nás zemřel. Možná oba.“
A abys při svém pátrání selhal.
„Ano, to je jisté. Pro tenhle úkol neexistuje žádný jiný důvod.“ Cadegan na ně mrkl.
„A teď, co říkáte na to, že bychom zašli ke Gwynovi, a zkazili mu den?“

***

Gwyn ap Nudd narazil do zdi za sebou tak tvrdě, až byl překvapený, že nemá zlomenou páteř.
„Ty hlupáku! Co sis myslel?“
Gwyn si otřel z úst krev, zatímco čelil obřímu démonskému vládci před sebou. Na jeho kůži a roztažených křídlech poskakoval oheň, díky kterému byl ještě děsivější než obvykle. Což vypovídalo mnohé, jelikož jeho obvyklé vystupování dokázalo i to nejzatvrzelejší srdce přimět k tomu, aby spadlo až do kalhot.
Celá staletí nabízel Paimon nepředstavitelné bohatství a dokonce i magii výměnou za polapení jeho syna. Vzhledem k tomu se zdálo být opodstatněné myslet si, že ten bastard ke svému synovi vůbec nic necítí.
Mýlit se bylo velice bolestivé.
Gwynovi se třásla ruka, když si ji spouštěl z tváře. „Myslel jsem, že budeš šťastný. Teď ho budeš mít.“
Paimon ze sebe vydal nesrozumitelnou démonskou kletbu. „Jeho duše ke mně nepřijde. Ne snad, že bych se o to staral.“ Ale to Cadegan naštěstí neví. „Potřebuju jeho živé tělo!“ Chytil Gwyna pod krkem. „Když bude mrtvý, nebude moct používat svůj štít. Pak je k ničemu! Jen někdo z jeho krve ho může ovládat!“
Och, to smrdí.
„Odpusť mi, můj pane. To jsem nevěděl.“
Paimon ho odhodil přes místnost. „Samozřejmě, že ne. Hlupáku! Měl by ses ze všech sil modlit, aby přežil tenhle sebevražedný podnik, do kterého jsi ho uvrtal. Navíc po něm teď jde kvůli tvé drahé Morgan i Valac. Jestli ho ten bastard dostane...“
Gwyn vyklenul obočí. „Proč po něm jde tolik příslušníků temných sil?“
„To není tvoje starost! Tvojí prací je vrátit mi ho, živého a dýchajícího. Jinak si budeš přát, abych tě dnes býval zabil.“ Paimon v okamžení zmizel.
Gwyn si z úst slízl krev, zatímco mu myslí kroužilo to odhalení. I když po Cadeganovi jejich temná paní a další démoni vždycky horlivě šli, nikdy to nebylo takto intenzivní. Stalo se něco zvláštního. Nedávno. Potřeboval zjistit, co to bylo.
Jedna věc byla jistá. Dokud nezjistí, o co tu jde, měl v úmyslu na Cadegana osobně dohlížet. Možná by mu mohla pomoct i bestie.
Bez ohledu na to všechno bude muset postupovat velice obezřetně. Cadegan je opatrný, zkušený bojovník, který vykuchá kohokoliv natolik hloupého, aby na něj zaútočil.
Tohle bude vyžadovat dovednosti, velké množství magie, a také opovážlivý útok, který Cadegan neuvidí přicházet.

A on k tomu využije tu jedinou slabost, kterou ten chladnokrevný démonský zplozenec má. 

17 komentářů:

  1. Nikol: Dakujem velmi pekne za preklad dalsej kapitoly .-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Diky moc za tak rychlou kapitolku ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další kapitolu,Míša

    OdpovědětVymazat
  6. Super :-) vďaka za super pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za preklad a tesim sa na pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji, jsem moc ráda za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad a korekturu! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  12. děkuji za překlad a korekci !!! :-)

    OdpovědětVymazat