pátek 23. ledna 2015

Syn nikoho - Kapitola 8



Ne snad, že by Cadegan pochyboval o tom, že Gwyn touží po jeho smrti, ale šokovaný výraz na jeho tváři, když včas procházeli padací mříží, mu to s jistotou potvrdil.
Král fey na něj nevěřícně zíral. „Sotva jsi to stihl včas.“
„Řekl bych, že je mi líto, že jsem tě zklamal. Ale není.“
Král ignoroval jeho sarkasmus a přimhouřil na Cadegana oči. „A kde je spár?“
Cadegan ho vyndal a opatrně rozbalil. Když se pro něj Gwyn natáhl, ucukl a zavrtěl hlavou. „Je to jen půjčka.“ Ukázal kývnutím hlavy na Illariona. „Drak ho chce zpátky, až skončíš, a já mu to slíbil.“
Gwyn zbledl, když si uvědomil, kdo a co je Illarion. „Jak je tohle možné?“

Cadegan se ušklíbl na Josette. „Je úžasné, co dokáže zaříkávačka draků.“ Podal spár zpátky Illarionovi. „Teď, kdyby ti to nevadilo, jsme trochu unavení a rozčilení z našeho dobrodružství, takže bychom nepohrdli návštěvou pokojů, které jsi nám slíbil.“
„No dobrá.“ Gwyn luskl prsty.
Stínový sluha se odpoutal ode zdi. Beze slova jim ukázal pokoje. Ale Cadegan svůj odmítl.
„Vyspím se na podlaze před tvým pokojem, děvče. Postarám se, aby tě nikdo nerušil.“
Jo se kvůli jeho milé starostlivosti kousla do rtu. Milovala, jak je ušlechtilý a čestný. „Taky bys mohl spát v pokoji se mnou. Tak mě bude snadnější ochránit.“
Tvář mu rozkošně znachověla jako kdykoliv jindy, kdy byl z něčeho v rozpacích. „Jsi si tím jistá?“
Přikývla a vtáhla ho za sebou do pokoje.
Cadegan se zarazil a podíval se zpátky na Illariona s vyklenutým obočím.
Vrátím se ráno. Nejsem si jistý, že bych na tomhle místě dokázal spát.
„Sdílím tvé pocity, bratře. Kdybych měl na výběr, šel bych s tebou.“
Uvidíme se tedy ráno.
Cadegan natáhl směrem k Illarionovi ruku. „Děkuji ti.“
Illarion měl v očích tu stejnou podezřívavost jako Cadegan, kdykoliv mu někdo projevoval soucit či laskavost. Jako kdyby čekal, že to bude jen krutý trik.
Nakonec Cadeganovi potřásl rukou, otočil se a odešel.
Cadegan přimhouřil oči na stín, který je sem dovedl. „To bude pro teď všechno.“
Okamžitě zmizel.
Zavřel dveře a zamkl je. Ne že by na tom ve skutečnosti záleželo. Neexistoval způsob, jak udržet stínové fey venku, zvlášť když jste byli na jejich vlastním domácím území.
Jo neušel Cadeganův neklid, když zamykal okenice. „Co se děje?“
„Mám mnoho nepřátel, Josette. Nevěřím, že mě tu nenajdou.“
„Proč po tobě tolik jdou?“
„Má matka je strážkyní nesmírně mocného předmětu. Takového, pro jehož vlastnictví by můj otec udělal cokoliv. Ale i kdyby ho měl, nemohl by ho používat. Musíš být potomkem krve mojí matky, abys ho mohla využít.“
„Tak proč nejít po jednom z tvých sourozenců? Říkal jsi, že jich máš hodně, že ano?“
Hořce se zasmál. „Moje matka je bohyně, děvče. Takže moji sourozenci z její strany jsou také plnokrevní bohové. Já jsem jím jen částečně, což ze mě dělá jedinou osobu, kterou by můj otec mohl ovládnout. To proto ji svedl.“
„A nemohl bys přemoci svého otce?“
„To není tak jednoduché. Můj otec není typický démon. Je jedním z těch nejstarších a nejsilnějších. Velí třem stovkám legií. Já jsem ale sám. Neexistuje způsob, jak se probojovat tím zástupem, abych se k němu dostal a zároveň přitom zůstal naživu. Přemohli by mě a vykuchali dřív, než bych se dostal do jeho blízkosti. A kdybych zemřel, patřil bych mu. Navždycky.“
Čehož se Cadegan obával ze všeho nejvíc. Že ho uvězní a budou ho mučit, aniž by z toho všeho existovala cesta ven.
Teď už to opravdu dávalo smysl. „To je mi líto, Cade.“
„Není to nic, čeho bys musela litovat. Takhle to prostě je. Nikdo se nemůže rozhodnout, jakým rodičům se narodí.“ Dvakrát zkontroloval okna a dveře. „Nebylo to tak zlé, dokud můj otec nevypsal na mou hlavu obrovskou odměnu. Kdokoliv, kdo mě k němu dopraví, obdrží nepředstavitelné bohatství a nižší démony, které bude moci ovládat.“
„Au.“
Přikývl. „Au, vskutku.“ Vzal ji za ruku, posadil se na postel a přitáhl si vedle sebe. „Ale já o nich nechci mluvit. Vyprávěj mi o svých rodičích, Josette. Očaruj mě svými šťastnými příběhy.“
Jeho skromný požadavek jí vehnal slzy do očí. Kousla se do rtu a nemohla si pomoct, aby neobdivovala krásu svého démonského ochránce. „Nevím, co bych měla říkat. Rodina mé matky je tak trochu praštěná. Jsou to z části Romové.“
„Co jeto?“
„Cikáni.“
Rozkošně se zamračil a poškrábal se na uchu. „Pořád jsem mimo.“
Zasmála se. „Nevím, jak jinak je popsat. Pocházejí z východní Evropy, přešli přes Řecko a emigrovali do Francie a Anglie, než se vydali do Ameriky. Je to velice zvláštní kultura a já jsem hrdá na to, že jsem její součástí. Je ale velice osobitá a odlišná od všech, se kterými ses kdy setkal. Můj otec je typický kajunský Kreol s kořeny pevně vrostlými do louisianských bažin.“
S úsměvem se natáhl na postel a poslouchal.
„Nemáš ani ponětí, co to všechno znamená, že ne?“
Obdařil ji kouzelným, hřejivým úsměvem. „Ani v nejmenším. Ale slyším ve tvém hlase lásku, když o nich mluvíš, což je přesně to, po čem toužím. Řekni mi víc o svém smíšeném rodinném dědictví.“
Stočila se vedle něj do klubíčka a přála si, aby si sundal zbroj, aby se mu cítila být blíž. „Moje teta Marie, která žije genealogií, přísahá, že otcova rodina má ve skutečnosti velšský původ a že v nás koluje druidská krev. Ale to už by musela být staletí... možná dokonce ještě předtím, než ses narodil.“
Cadegan se smál tomu, jak se dotýkala jeho věku, zatímco poslouchal její příběhy o sestřenicích a jejich šílenství, když pátraly po duších a goblinech, a o tom, jak by prodaly duši, jen aby mohly strávit noc v hradu fey.
Byla tak strašně normální, díky čemuž se ptal sám sebe, jaké by to asi bylo mít rodinu, jako byla ta její.
Jako chlapec míval ve zvyku snít o tom, jaký je asi svět za zdmi kláštera. Bratr Eurig mu často vyčiňoval za jeho zahálčivé myšlenky.
Modli se, abys nikdy nepoznal hrůzu a utrpení zbytku světa, chlapče. Buď vděčný, že jsi tu s námi a pracuješ pro Našeho Pána.
Ze zvonice Cadegan vídal svěží, bohatý svět, který se zdánlivě táhl donekonečna všemi směry. Tam snil o normálnosti. O prožívání dobrodružství, kdy mu každý den přináší nové, vzrušující věci k vidění a dělání, namísto těch fádních stěn a nudné rutiny modliteb, prací, a dalších modliteb.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy powysský král Elisedd ap Gwylog, přivedl svou armádu k jejich branám, aby našel útočiště před Merciany, kteří je pronásledovali. Mercijský král Æthelbald právě nastoupil na trůn a toužil se předvést Velšanům, Sasům, a také svému vlastnímu mercijskému lidu.
I když sám sebe viděl jako bretwalda – krále celé Británie – to nejlepší, čeho Æthelbald dosáhl, než ho jeho vlastní bodyguardi zabili, bylo vládnout anglické zemi jižně od Humberu.
Hloupý bastard.
Æthelbaldovo válečné tažení a Elisedd způsobili, že byl Cadegan vytržen ze svého domova a vržen do krvavé války ve věku, kdy by měli být chlapci v náruči své matky, a ne po kolena ve vnitřnostech nasáklých polích. Rychle pochopil, že měl bratr Eurig pravdu, když ho káral za přání opustit klášterní život.
Jediné, co Cadegan chtěl, bylo vrátit se zpátky k tomu, co znal, k tomu, čím tak hloupě opovrhoval. Trvalo mu tři roky, než jeho armáda přitáhla k tichému kopci, kde byl klášter postaven.
Žilami mu proudila radost, když pekelnou rychlostí cválal k bratrům, aby je objal.
Ve chvíli, kdy dosáhl vrcholku kopce a uviděl, co zbylo, se mu srdce rozpadlo na kusy. Pár dní po tom, co byl odveden, přivedl Æthelbald své vojáky ke klášteru a zničil ho jako odplatu za pomoc, kterou byl nucen poskytnout Eliseddovi a jeho vojsku. Mniši byli brutálně povražděni a klášter vypálen do základů.
Zbyl jen popel a trosky zvonice, do které Cadegan kdysi šplhával, aby svolal mnichy k modlitbám.
Zuřivý vztek nad tou nespravedlností v něm uvolnil démona. Démona, který se divoce pustil do Mercianů, Sasů a kohokoliv, kdo se mu postavil do cesty. Zaslepený nenávistí ve válce ztratil sám sebe.
Až do dne kdy potkal Æthlu.
Ona mu vrátila jeho duši zpátky. Nebo si to alespoň hloupě myslel. Lži, podvody, bezohlednost.
Nenávist.
To bylo přesně to, co si démon jakým je, zasloužil.
„Posloucháš mě?“
Prohrábl prsty Josettiny jemné, tmavé vlasy. „Ano, lásko. Slyšel jsem každé tvé slovo. A je mi líto, že jsi naštvaná kvůli tomu, že tě tvoje sestřenice Amanda opustila a z tebe se tak stala jediná normální osoba ve vašem klanu. Vůbec se neměla stavět na stranu svého dvojčete a přijmout nadpřirozeno za své.“
Sladce se na něj usmála. „Poslouchal jsi.“ Sklonila se a políbila ho na rty.
Cadegan chtěl utéct před něžnými city, které probouzela v jeho srdci. Děsily ho.
Byla to zase jenom faleš? Mohla by, stejně jako Æthla, jen využít jeho osamělosti? Æthla ho dočista ošálila. Přísahal, že už nikdy nikomu nedovolí, aby mu tohle udělal znovu.
Přes všechnu bolest jeho života ho nikdy nic nezasáhlo hlouběji než Æthlino přiznání, že ho nenávidí... že ho vždycky nenáviděla.
Jsi zrůda! Žiji jen pro den, kdy uslyším, že jsi byl zabit v bitvě!
„Cade? Co se děje?“
Přerývaně oddechoval a snažil se vymanit se z minulosti. Ale nechtěla zmizet. To poslední co chtěl, bylo být znovu zničený. „Lžeš mi, že je to tak?“
Oči jí potemněly rozhořčením, když se od něj odtahovala. „Co prosím?“
Se zasyčením vstal z postele a začal přecházet po pokoji. „Sakra! Vím, jak to je. Nejsem hlupák, Josette. Nenechám tě si se mnou zahrávat.“
Jo držela svůj vztek na uzdě, i když mu chtěla jeho urážku oplatit. Vážně ano. Ale díky tomu, že Barrymu před jeho zradou naservírovala svoje srdce na stříbrném podnose, chápala jeho obavy. Jeho neschopnost uvěřit.
Ale neudělala nic, díky čemu by jí měl nedůvěřovat.
„Proč si myslíš, že ti lžu?“
„Protože nejsem člověk. Ty víš, že nejsem člověk. Stojíš proti svojí bláznivé rodině a jejich víře. Přesto jsem zde. Ztělesnění všeho, co na nich nenávidíš.“
Do očí jí vstoupily slzy, když jí došlo, co bezděčně udělala, když hanila jejich posedlost nadpřirozenem. „Nic z toho nebylo cíleno na tebe, zlato.“
„Jak by mohlo nebýt?“
„Protože... tímhle tomu dávám průchod. Je to můj přetlakový ventil. Ale nemyslím to tak. Není pravda, že nenávidím svoji rodinu. A rozhodně necítím nenávist k tobě.“ Vstala z postele a vzala jeho tvář do dlaní. „Nejsi monstrum.“
Poprvé uviděla, že se mu v očích lesknou slzy.
„Nechci ty pocity, které ve mně probouzíš, Josette. Vezmi si je a jdi.“
„Jaké pocity?“
Přitiskl si její ruce k srdci a držel je tam, zatímco očima vyhledal její. „Nutíš mě znovu snít. Doufat. A já už si to nemůžu dovolit cítit. Kdykoliv jsem to udělal...“ Zaskřípal zuby a uhnul pohledem.
Jo se ze všech sil snažila porozumět strachu a vzteku, které viděla v jeho očích. Což podnítilo její vlastní hněv nad tím, že mu ostatní ublížili tak moc, že teď nedokázal přijmout její srdce. „Co?“
„Na tom nezáleží.“ Pokusil se odtáhnout.
Jo ho držela před sebou. „Záleží na tom. Na tobě záleží.“
Zavrtěl hlavou. „Nevěřím ti. Nemůžu.“
„Proč?“
Když na ni pohlédl ztrápeným, bolestným pohledem, viděla každý kousek jeho zmučené duše. „Protože mě budeš muset také opustit. A s tím už jsem skončil. Jsem unavený z toho, jak mě všichni nechávají za sebou.“
Jo si ho přitáhla k sobě a objala ho. „Pak s tebou zůstanu.“
„To nemůžeš udělat. Musíš se vrátit ke své rodině, ke svému životu.“
Odfrkla si. „Můj život je katastrofální, Cadegane. Rozvod mě zruinoval. Přišla jsem o dům. Musela jsem svou sestřenici prosit o práci. Právě teď jsi ty, tedy kromě mých psů, tou jedinou věcí v mém životě, která mě nutí chtít ráno vstát z postele. No, ne tak docela. Vlastně bych s tebou raději zůstala nahatá v posteli navždy, ale ty víš, jak to myslím.“
„Ne, Josette, to nevím. Když mě naposledy žena omámila takovými sentimentálními řečmi, vyrvala mi srdce a krmila mě jím, dokud jsem se nezadusil.“
„A mně můj manžel řekl, že jsem tou jedinou ženou na světě, kterou by nikdy nemohl milovat nebo chtít. Pak jsem ho našla v posteli ne s jednou, ale se dvěma barbínami. Všimni si, že jsem nepoužila jeho debilitu proti tobě.“
„Nemůžeme spolu zůstat, děvče. Víš to.“
„Tomu odmítám věřit. Jsem tady z nějakého důvodu. Správně?“
„Ano. Abys mě ještě víc mučila.“
Lehce ho praštila do břicha. „Přestaň s tím! Nevzdám se tě, Cadegane. Ne bez boje.“
Oči mu potemněly bolestí, když zavrtěl hlavou. „Jsem Cadegan Maboddimun... syn nikoho. Nikým nechtěný. Zplozený s ďábelským záměrem. Přišel jsem na tento svět sám a je mi souzeno tak i zůstat. Nebudu tě žádat, aby ses pro mě obětovala.“
Lámal jí srdce. Což nedávalo smysl. Vůbec ho neznala, a přesto vlastnil tu její část, kterou nikdy nikomu neodhalila.
To jediné, co chtěla, bylo ho zachránit. Odtáhnout ho do bezpečí a držet ho daleko od těch, kteří by mu chtěli ublížit. Bylo příšerně nespravedlivé, že je tak slušný muž uvězněný zde, zatímco svět, který znala, byl plný naprostých kreténů.
„To je to, co je na lásce zvláštní, Cade. O nic nemusíš žádat.“
Hořce se jejím slovům vysmál. „Nemiluješ mě, děvče. Nemůžeš.“
Jak by si přála, aby bylo tak snadné ovládat city. To by pak mohla mávnutím kouzelného proutku odejmout bolest a smutek, a poručit svému srdci, pro koho chce, aby bilo. A ono by ji poslechlo.
Naneštěstí takhle ten malý bastard nefungoval. Dělalo si, co chtělo, bez ohledu na její pocity a cíle. Bez ohledu na zdravý rozum a její přání.
Přitulila se k jeho rameni. „Pak jsem ztratila hlavu pro někoho, kdo vypadá stejně příšerně jako ty, kámo. Ty samé oči. Stejné rty. Ta samá otravná tendence dívat se na mě, jako bych byla blázen. Má dokonce i příjmení, které zní, jako by šišlal, kdykoliv ho vysloví.“
Cadegan se zasmál. „Co ty všechno nevymyslíš, děvče. Opravdu jsi skutečná hvězda, že ano?“
„Asi jako vombat na kukuřičném poli.“
Zamračil se na ni. „Co prosím?“
„Nejsi jediný, který může spojovat náhodná slova, které nedávají smysl a používat je ve větách.“
Cadegan se nad jejími hloupými nesmyslnými slovy rozesmál. Jak ho dokáže přimět ke smíchu, když se cítí jako totální nicka? Přimět ho chtít být v ní, i když by měl utíkat pryč tak rychle, jak jen ho jeho nohy dokážou nést?
Neschopen uspořádat všechny ty protichůdné emoce, které v něm vířily, jí zabořil ruku do tmavých kadeří a sevřel ji v pěst. Pak udělal tu jedinou věc, kterou udělat chtěl.
Políbil ji, zatímco se mu hlava plnila její sladkou vůní.
Jo byla na jeho intenzivní polibek naprosto nepřipravená. Na hlad, který ji přinutil cítit. Jelikož mu chtěla ukázat, jak moc pro ni znamená, zatahala za jeho oděv. „Dej pryč ty šaty, Cadegane. Chci cítit tvou kůži na svojí.“
Sotva dokončila větu a už byli oba nazí a on byl hluboko v ní.
Ostře vtáhla dech a hlasitě zasténala, zatímco ji držel a přirážel proti jejím bokům. „Vážně si budeme muset promluvit o předehře, zlatíčko.“
Zarazil se a shlédl na ni. „Chceš u toho mít víc lidí?“
„Ne!“ Jeho předpoklad ji rozesmál. „Předehra je mazlení vedoucí k tomuhle. Ne, že by tohle snad nebylo úžasné, ale trocha laskání to prodlužuje.“
„Promiň. Vždycky jsem si myslel, že s tím ženy chtějí být hotové tak rychle, jak to jenom jde.“
„Proč sis to myslel?“
„Protože mi to vždycky říkaly. Rychle, ať jsem s tebou hotová. Když byly uspokojené, byly připravené k odchodu.“
Vzala jeho tvář do dlaní a zírala do jeho překrásných očí, které vyzrazovaly bolest, jež mu nemilosrdně poskytovalo jeho okolí. „Není nic, čeho bych si cenila víc, než mít tě v sobě, Cadegane. Dej si načas a nech mě se s tebou milovat, dokud z toho neoslepneš.“
Vjel do ní hluboko, zabořil se až po jílec a zůstal tak, aniž by se hýbal.
Líbala ho na tvář a pevně ho objímala. Přerývaně oddechoval a zíral na ni zpod přivřených víček pohledem, který ji sežehl. Zašeptal cosi ve starověké velštině, než zajal její rty svými a začal se s ní pomalu, metodicky milovat. Celou tu dobu se na ni díval, jako by byla jediným paprskem světla v jeho temnotě.
Nikdo se na ni takhle nikdy předtím nedíval.
Jo se snažila popadnout dech, zatímco do ní prudce vnikal. Bez námahy ji držel, zatímco si vychutnával její tělo. Přejela mu rukama po svalnatých zádech a ramenou. Neexistoval lepší pocit, než když proti sobě a v sobě cítila jeho tvrdé tělo.
V tu chvíli už se nikdy nechtěla vrátit domů. Nikdy nechtěla být bez něj.
Cadegan si přitiskl tvář k její a vdechoval vůni jejích vlasů. Kdyby mohl, zemřel by přímo tady a teď, v tomhle jediném okamžiku čiré blaženosti. V okamžiku, kdy mu bylo teplo a kdy byl šťastný. Kdy se cítil milovaný a žádoucí.
Je to lež.
Musela být. Přesto se to zdálo být skutečné. Doufal, že jestli mu lže, nikdy to nezjistí. Mnohem raději bude žít v téhle lži, než se muset vypořádat s realitou svého života.
Vykřikla a zabořila mu nehty do zad, když dosáhla orgasmu. Zrychlil svoje pohyby, aby prodloužil její rozkoš a přiměl ji tak křičet potěšením.
A počkal, dokud úplně neskončí, než ji následoval.
Naprosto nasycený a klidnější, než kdykoliv předtím, ji odnesl k posteli a položil ji do ní. Vklouzl vedle ní a přitáhl si ji do náruče, zatímco na hradní okenice zaútočila bouře.
Zvedla hlavu. „Je to normální déšť, že ano? Není to útok vzteklých, piraním podobných kobylek nebo něco takového, že ne?“
Zasmál se její panice. „Jsou tu takové bouře. Příležitostně tu máme při sklizni roje rozzuřených kobylek. Ale tohle zní jen jako malý podzimní déšť.“
Úlevně si oddychla. „Dobře. Nejsem si jistá, jestli bych dnes zvládla další vzrušení.“ Sklonila se k němu a začala mu oždibovat vousy na bradě.
Vyklenul nad tím, co dělala, obočí. „Co to děláš?“
Nakrčila nos a ďábelsky se na něj usmála. „Nemyslel sis snad, že už jsem s tebou skončila, že ne?“
„Myslel, vskutku.“
Zavrtěla hlavou. „Och, zlatíčko. Teprve jsem začala. Než tahle noc skončí, budeš mě prosit o milost.“
Vzal její ruku do své a vedl ji ke svému penisu, který opět začal tvrdnout. „To zní jako výzva, má paní. Uvidíme, jestli dodržíš svoje slovo.“
Když začalo svítat, muset Cadegan své čarodějné paní přiznat vítězství. Vážně ho vyčerpala a přiměla ho prosit o milost a o pár hodin spánku.
Ale ten nebyl klidný. Jeho sny ho mučily nočními můrami, v nichž si pro ni přišly otcovy legie a vyrvaly mu ji z náručí. Přiměly ho dívat se, jak před ním umírá.
Když se probudil, cítil se, jako by vůbec nespal.
„Cadegane?“
Při zvuku hlubokého mužského hlasu vedle svého ucha se zamračil. Otevřel oči a zjistil, že je roztažený přes mužské tělo.
Co to sakra je?
Vzteklý a ohromený se odtáhl, připravený bojovat. Pak šokovaně ztuhl.
Bylo to jeho tělo, na kterém ležel.

A on byl v tom Josettině. 

15 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Bóóže, ten chlap má taký smutný osud :-(
    Som zvedavá ako to bude s tou výmenou tiel. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad,Míša

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Tak nakonec takový zvrat, už aby bylo pokračování. Moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Zaujimave. Vdaka za preklad a korekciu. GabiM

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat