pondělí 9. února 2015

Krvavá trojice - Kapitola 32



Laurette zívla, ale nechtěla ani za nic ukončit konverzaci s tímhle mužem jménem Vyan. Žila sama tak dlouho, že zapomněla, jak hezké je mít někoho, s kým mohla pojíst a mluvit o věcech, co by jednou diskutovala se svým dědečkem.
Co by si dědeček o Vyanovi myslel?
Odkud se vzala tahle myšlenka?

Vyan ji vtáhl zpátky do konverzace, když dojedl pastýřský koláč, co Laurette upekla k obědu ze základních potravin. „Má žena také svýma rukama tvarovala misky a hrnky. Měla šikovné ruce, stejně jako ty, že dokázala ze země vytvarovat takové umění.“
Neuvědomila si, jak moc jí chybělo slyšet kompliment jejímu umění. Ten poslední jí na rozloučenou řekl dědeček, než vyrazil na výlet, o kterém nechtěl diskutovat, a nikdy se nevrátil.
Dědeček držel její ruce ve svých, když jí kladl na srdce: „Tvé ruce jsou neobyčejným darem. Slib mi, že vždy budeš vytvářet keramiku, obzvláště tu velkou, a značit ji, jak jsem tě naučil. Vždy měj jeden ze svých květináčů před každými dveřmi, aby vítaly návštěvníky.“
Zatím ho ještě nikdy nezklamala. Možná kdyby ho přiměla slíbit, že se k ní vrátí, byl by teď tady. Vrátil se k ní v jejích snech, kde jí řekl, že ho mrzí, že nepřišel zpátky domů, a pak ji ujistil, že na ni bude vždycky dohlížet a pošle za ní ostatní, kdyby někdy potřebovala pomoc.
Teď by byl pro tu kavalerii vhodný čas, dědečku.
Ty sny se zdály tak skutečné, že věřila, že na ni opravdu dohlíží.
Možná k ní poslal Vyana. To jí na rty přineslo úsměv, dokud si neuvědomila, že válečník přestal mluvit o své mrtvé ženě. „Je mi líto tvé ztráty.“
„Děkuji ti.“ Zdálo se, jako by jeho oči hleděly do minulosti, pak v rozpacích sklouzly stranou. „Již si nedokáži vybavit její tvář.“
To muselo být hrozné. Nemít představu, díky které se dá na někoho vzpomínat. „Najdeš ji, až se vrátíš zpátky?“
Zavrtěl hlavou. „Nemohu se vrátit do času, kdy byla naživu, pouze do posledního dne svého života, než jsem byl poslán pod Mount Meru.“ Znovu lehce zavrtěl hlavou, jako by se zbavoval nějaké myšlenky, pak dodal: „Bylo to dávno, a jsem rád, že nemusela pod Mount Meru žít. Co tvá rodina?“
„Teď už taky žádnou nemám.“ Ona tvář svého dědečka stále viděla, ale ten nebyl pryč osm staletí.
Vyan nadzvedl ruku zjizvenou z bitev a dotkl se malé keramické vázy, kterou měla na stole, a ve které byl čerstvě nařezaný tymián a máta z její malé zahrádky za domem. „Přeji si obdělávat zemi, ne bojovat s meči.“
„Tak nebojuj.“
„Bojím se, že nyní to rozhodnutí nezáleží na mně, ale možná jednoho dne budu moci svůj meč odložit.” Odstrčil talíř a narovnal se. “Odevzdáš mi ten kámen?“
„Ne. Zkusíš mi ho vzít?“
Zavrtěl hlavou. „Neublížím ti a ani to nedovolím komukoliv jinému, dokud v mém těle zbývá třeba i jediný dech.“
Srdce se jí při jeho slibu roztálo. Proč tenhle muž nemohl být z její doby? Tohle ráno s ním strávila více času, než s jakýmkoliv jiným mužem za celá léta.
Nikdy muže nedokázala pobláznit jako jiné ženy. Ne s hlavou plnou divokých rudých vlasů a nevýraznými rysy, co je doprovázely. To, že byla umělkyní, z ní udělalo ještě větší samotářku.
„Uvědomil jsem si, že můj vojevůdce a Tristan plánují pomstu proti Beladorům. Na to budou potřebovat Kámen Ngak. Obávám se, že náš lid bude více prokletý, pokud budeme prahnout po odplatě, ale i když ji nevyhledáme, stále potřebujeme sílu kamene. Chci poslat své lidi domů, nebo kamkoliv jinam, kam chtějí jít.“
„Kam jinam by šli?“
„Někteří jsou unavení žitím a raději by přešli na druhou stranu, aby byli s rodinou, co ztratili. Kdybych měl kontrolu nad mocí kamene, požádal bych o vyplnění jejich přání.“
„Chceš ty přejít na druhou stranu, abys byl se svou ženou?“ Laurette pocítila bodnutí lítosti při představě, že by odešel. Což bylo absurdní, protože tohohle muže sotva potkala a zdál se tak osamělý. Nikdy by mu nechtěla bránit v dosažení pokoje.
„Ještě si nepřeji zemřít, ale také si nepřeji žít navěky. Darovala bys mým lidem šanci jít tam, kam si zvolí, kdybys mohla?“
„Samozřejmě, že bych to udělala.“ Nedokázala si představit, že by žila v jiném světě a nemohla se vrátit ke všemu, co považovala za svůj život. Ale ten kámen nikomu nehodlala dát.
„Promluvím se svým vůdcem, Batukem, a zjistím, jestli dokážu změnit jeho názor. Pokud se nevrátím do čtyř hodin po půlnoci, jdi za Beladory pro pomoc. Oni tě ochrání.“
Jít k další partě lidí se schopnostmi? To nemusel být dobrý nápad. „Proč? Nemůžeš se vrátit?“
„Nevím. Mému vůdci pomáhá mocná černokněžnice a už mě včera zaklela, aby mě využila k zajmutí dvou mladých lidí pro krevní oběti.“
Její vyděšený pohled, kterého si určitě všiml, musel být důvod, proč rychle dodal: „Předstíral jsem slabost, abych těm dvěma dovolil uniknout, a varoval jsem Beladora stojícího s nimi, aby se měl na pozoru před čarodějnicí. Běž k Beladorům, pokud se včas nevrátím.“
Laurette nemohla uvěřit, o kolik se to za jedinou minutu zhoršilo. „Jak je najdu?“
„Požádej kámen, aby k tobě přivedl Beladora. Pokud to nebude fungovat, neměj ten kámen ve své ruce, až zítra vyjde slunce.“
„Myslela jsem, že jsi říkal, že jsou Beladoři tví nepřátelé.“
„To je pravda, ale věřím tomu, že ti neublíží, a to samé o svém vůdci říct nemohu. Pokud se setkáš s Beladory, bude to znamenat, že jsem prohrál, proto ti pro ně dám zprávu. Pověz jim, že se Kujoo vrátí do svého času jakožto silnější nesmrtelní válečníci a žádného z Beladorů nenechají stát na nohou.“
Co tohle znamenalo? „Budou se Beladoři snažit mi ten kámen vzít?“
Vyan se natáhl k ní a jemně položil svou dlaň na její. Ani se nehnula, ale ne ze strachu. Soucit, co z něj vycítila, ji naplnil pocitem bezpečí a klidu, jaký už dlouho nezažila.
Jeho smutný hlas se odrážel i v jeho očích. „Přál bych si, aby sis mohla kámen ponechat a znovu získat svůj zrak, ale udělat to by tě vystavilo kletbě, jíž by ses nikdy nezbavila.“
Chtěla věřit tomu, že šlo jen o planou výhrůžku, která ji měla od kamene odehnat, ale po tom, co s tímhle mužem čtrnáct hodin mluvila, mohla slyšet pravdu v jeho slovech. „Jaké kletbě?“
„Ten kámen je sobecký a nebezpečný. Pokouší tě svou silou, jako by někdo lákal dítě na sladkosti a tím ho lstí přiměl, aby ho následovalo do nebezpečí. Jakmile jsi jednou s kamenem spojená po zbytek svého života, donutí tě poslouchat jeho příkazy, ať už chceš, nebo ne.“
Vyan odtáhl dlaň, a oddálil spolu s ní své teplo a sílu. Povzdychla si jako puberťačka a bylo jí to fuk. Poslední dny byl její život cokoliv, jen ne normální. Jestli dokázala přežít nález magického kamene, sledování muže, jak vrhá blesky na ženu s neviditelnými silami, a setkání s mužem, který žil před osmi staletími, s tím, že ji přitahoval cizinec, neměla žádný problém.
Vyan se postavil a přešel do obýváku, kde zvedl svůj meč a zasunul to nebezpečně vypadající ostří do pouzdra u svého boku, pak si oblékl kabát. „Odříkám speciální modlitbu svému bohu za tvůj zrak.“
„A co tvá zranění?“
„Tvé laskavé ruce a má nesmrtelnost je vyléčily. Jsem v dobré kondici pro boj.“
Na tom jí nesešlo. „Jak tě znovu najdu?“
„Sama mě nehledej!“ nařídil tak prudce, až o krok ustoupila. Na okamžik zavřel oči, pak je otevřel a jeho pohled se změnil ve ztrápený. „Nechtěl jsem tě vylekat. Ale nesmíš mě jít hledat, nebo tě Batuk a Tristan zajmou. Rozumíš?“
Rozuměla tomu, že se ji snaží chránit před nebezpečnými lidmi. „Ano. Spojím se s Beladory, když se do zítřejších čtyř hodin ráno nevrátíš.“
Usmál se, zřejmě potěšený jejím souhlasem, pak se na ni dlouze zadíval.
Když pohladila kámen ve své kapse, mohla cítit jeho myšlenky, vycítit, že touží po něčem, o co nechtěl žádat. „Co?“
Vyan přešel zpět k ní a položil jí ruce na ramena. „Děkuji ti za den plný pokoje, jaký jsem si neužil po mnoho staletí. Byla jsi balzám pro mou znavenou duši.“
Ten muž kousek po kousku kradl její srdce.
Stiskla rukou jeho paži. „Přála bych si, abys neodešel.“
„I já, ale nemohu zůstat, když tě každá minuta vrhá do většího nebezpečí.“
K čertu s normálností. Život už neměl být nikdy stejný, a ona ho už možná znovu neuvidí. Byl příliš velký gentleman na to, aby udělal krok vpřed, ale ona chtěla něco, čím by si ho uchovala v paměti. Nadzvedla se na špičkách a dotkla se rty jeho. Po celý úder srdce se nepohnul, pak jí polibek oplatil.
A líbal ji dál, dokud neucítila, že se vznáší, což mohlo být proto, že ji přitiskl do své náruče. Dobrý bože. Žádný muž takhle nelíbal.
Když ji postavil zpátky na podlahu a nadzvedl hlavu, láska v jeho očích ji zanechala bez dechu. „Dala jsi mi mnoho darů, které ti nikdy nemohu oplatit.“
„Tak se vrať živý a já sepíšu splátkový kalendář.“
Usmál se, ale ten úsměv nezakryl smutek v jeho očích. Vtiskl jí polibek na čelo, pak ustoupil a vyšel ke schodům vedoucím do druhého patra.
„Kam jdeš?“
„Odejít ze střechy, aby nikdo nemohl sledovat mou stopu zpět k tvému domu.“
Proč nemohla potkat muže, jako byl on, ve své době? „Děkuju, že sis ten kámen nevzal, když jsi mohl.“
Jeho tvář se rozzářila překvapením a vřelostí, pak zmizel.

Zvedla kámen do výše očí a zadívala se do roztavených hlubin. „Neslíbila jsem mu, že po něm nebudu pátrat na vlastní pěst.“

8 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. díky za kapitolu, míša

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat