pátek 27. února 2015

Syn nikoho - Kapitola 12



Jo přecházela po obří jeskyni, kterou Illarion nazýval domovem a okusovala si přitom palec.
Illarion se ve své dračí podobě krčil pár metrů od ní a sledoval ji přivřenýma očima. Bude to v pořádku, Jo.
Jak jen si přála, aby tomu dokázala věřit. Ale s každou další uplynulou vteřinou její obavy vzrůstaly, až z toho šílela. Nemohla vystát to, že nic neví. „Nevíme, kde Cadegan je, ani co se stalo… Kdo ho má?“
Co ho má?
Já vím, dítě. Chceš se po něm jít znovu podívat?

„Prosím ano.“ Usmála se na draka. „A děkuji, Illarione. Za všechno.“
Pořád ve své obří dračí podobě na ni lekce kývl hlavou, než se sklonil tak, aby mu mohla vyšplhat na záda. Cítila, že sebou trhl, když se usazovala v malém sedle, které pro ni vykouzlil.
„Jsi v pořádku? Jsem na tebe příliš těžká?“
V hlavě se jí ozval jeho hořký smích. Ne, děvče. I když vím, že jsi v současnosti uvězněná v Cadeganově těle, jsem si bolestně vědom faktu, že ve skutečnosti nejsi mužem. Připomíná mi to mou drahou Edilyn, která kdysi vyjížděla do bitev v sedle, ve kterém právě teď sedíš. Byla to poslední a jediná žena, které jsem dovolil mě osedlat.
„Cože?“ zeptala se. Vzhledem k bolestné něžnosti v jeho hlase, měla nepříjemný pocit, že nemá na mysli, že na něm Edilyn jezdila jen kvůli přepravě.
Illarion smutně přikývl. Odtamtud pochází legendy o panenských obětinách drakům. Ve skutečnosti to nebyly obětiny. Spíš nám byly nabízeny jako adeptky na manželky.
Před staletími byl náš druh využíván jako válečná zbraň. Aby nás přiměli za ně bojovat, nabízeli nám lidé své syny a dcery, aby se ujistili, že budeme mít na boji v lidských armádách, a jejich příčinách, osobní zájem. Mnozí mého druhu se spářili s nejsilnějšími z tvých lidí a společně pak bojovali jako jeden.
„Edilyn byla tvoje žena?“
Jednoduše vyjádřeno, ano. Ale byla mnohem víc než jen to. Byla mojí nejlepší přítelkyní a kyslíkem, který jsem dýchal.
„Co se stalo?“
Nepodařilo se mi ji ochránit.
Srdce se jí svíralo kvůli utrpení, které v něm vycítila. „Je mi to líto, Illarione.“
Děkuji, děvče… jen proto vám dvěma pomáhám, i když bych vás jinak klidně nechal shnít. Vím, jaké to je, žít bez své lepší poloviny. Je to příšerně bolestivé a já bych to nikomu nepřál. Tvoje odvaha a odolnost mi v mnohém připomíná moji Edilyn. Chci tě znovu vidět s Cadeganem.
Naklonila se dopředu a objala ho. Jak jen si přála znát slova, kterými by ho dokázala utěšit. Ale jeho smutek byl tak hluboký, až byl téměř hmatatelný. „Byl jsi tam, když umírala?“
Přikývl. Bylo to zároveň prokletí i požehnání. Slíbil jsem jí, že ji neopustím v tomhle, ani v žádném dalším životě. Že vždycky budeme spolu, a že si nikdy nikdo nezíská mé srdce tak jako ona.
Když se můj druh sváže, měli bychom zemřít s našimi milovanými. Ale její lidé měli čaroděje, který přišel na kouzlo, jež zrušilo naše, takže neztratili celý bitevní tým. Moje tělo tedy nakonec přežilo, i když moje srdce a duše následovaly Edilyn na věčnost. Za to jsem její lid nenáviděl.
Jediná část mojí přísahy, kterou jsem dokázal dodržet, bylo to, že jsem tam byl a držel jsem ji za ruku, když si ji brala smrt. Kromě ní jsem nikdy nikoho nemiloval.
A nikdy ani nebudu.
S hlavou položenou na jeho krku ho pohladila po šupinách. „Je mi to neuvěřitelně líto.“
Děkuji.
Jo popadla otěže a přála si, aby tam bylo něco, cokoliv, co by mohla udělat a čím by mu pomohla. Naneštěstí nebylo snadné zvrátit tak hluboký smutek, jaký cítil. Smutek, který dokázal danou osobu zničit. Z první ruky sledovala, co s její rodinou udělalo, když zemřela Tiyana. Dokonce i teď měla srdce zlomené nad tou ztrátou. Neminul den, aby na Tiyanu nepomyslela alespoň desetkrát.
I když už uplynulo téměř deset let, pořád truchlili.
A vždycky budou.
Stejně jako Illarion truchlil pro svou drahou Edilyn. Chudák drak. Život nebyl fér a ona to věděla stejně dobře jako kdokoliv jiný. Ale teď bylo jasné, proč za ni Illarion tak tvrdě bojoval, i když k tomu neměl žádný důvod. Proč byl odhodlaný osvobodit ji od démonů, kteří si pro ni přišli, a pak také od Morganiných ďábelských mandragor a chrličů. Ti všichni byli pevně rozhodnutí ji zajmout a dovést ji ke svým pánům. A po celou tu dobu stál Gwyn stranou a nechával ty dvě skupiny jít proti sobě a proti Illarionovi. Doufala, že Lord Švýcarsko jednoho dne dostane zasloužený trest.
Když dala, Illarionovi signál, že je připravená, opustil jeskyni a vzlétl.
Jo si dál kousala rty, zatímco si prohlížela ošklivou šedivou scenérii, aby zachytila třeba jen náznak svého Cadegana a poznala tak, kde by ho mohli držet. Sklonila se dolů a pohladila Illarionovy šupiny. Tolik jí připomínal Cadegana. Byla škoda, že se ti dva nenašli už dřív. Mohli by to být skvělí přátelé, kteří by dohlíželi jeden na druhého.
Nebo by se navzájem zabili.
Možná si byli až příliš podobní. Ti dva by si mohli jít vzájemně na nervy podobně jako Amanda s Tabithou. Dvojčata přísahala, že nemají vůbec nic společného, a přesto si byly tak podobné, že bylo více než zřejmé, že pocházejí z jednoho vejce.
Zatímco letěli, Jo se té myšlence zasmála. Pořád nemohla uvěřit tomu, že se Illarion vrátil jen pár minut poté, co Cadegan zmizel z hradu. Jeho psychické schopnosti ho varovaly, že je něco v nepořádku a on je chtěl zoufale zkontrolovat.
Nedalo se říct, co by se s ní stalo, kdyby se drak nevrátil.
Illarion zpomalil, vystoupal výš a vznášel se nad zemí jako sokol. Něco je špatně.
Jo se k němu pevně přitiskla a prohlížela si krajinu. „Nic nevidím.“
Nevidím to, ale cítím. Je to jako změna ve vzduchu. Morgen znovu vysílá svou armádu. Chrliči a mandragory, vzlétají. Míří sem.
„Co si myslíš, že to je?“
Jedním slovem – nebezpečí. Nemám ponětí, proč to dělá. Ale ani pro jednoho z nás to nevěstí nic dobrého.
Jo se zamračila, když v dálce něco zahlédla. „Je to součást její armády?“
Illarion se podíval stejným směrem. Nejsem si jistý. Tyhle bytosti kdysi sloužily králi Artušovi, ale po jeho smrti byly zotročeny někým jiným.
„Jiným, myslíš jako…?“
Naším přítelem Gwynem.
„Měli bychom na ně zaútočit a zjistit, jestli nám pomůžou dostat zpátky moje tělo?“
Jsi připravená k boji?
„Jsem Cadegan, no ne? Mám jeho moc. Nemám ponětí, jak ji používat, ale jsem ochotná do toho jít, jestli ty taky.“
Odfrkl si. Drž se pevně a modli se.
Illarion zamířil přímo k nim.
Jo mu ležela na krku, zatímco letěli. Cítila, že mu burácí v žaludku. „Jsi hladový, zlato?“
Připravuji se k chrlení ohně, kdyby to bylo zapotřebí.
„Takže oheň vychází z tvého žaludku?“
Ne. Moje anatomie se od tvé liší. Zůstaňme přitom.
Tak fajn. Nebyla si jistá, jestli touží po přednášce z dračí biologie.
Když se přiblížili k obřím, svalnatým gryfům, Jo na jejich zádech spatřila dva jezdce. Tohle není dobré.
Illarion se připravil k útoku a snášel se k nim shora.
Ale když se dostali dost blízko, uvědomila si, že jí je jeden z jezdců strašně povědomý.
„Počkej! To je Cadegan!“
Illarion vyrazil vzhůru. Jsi si jistá?
„Celkem dost. Myslím, že svoje tělo bych poznala kdekoliv.“
V hlavě se jí ozval jeho smích. Vyslal svoje myšlenky k jezdcům.
„Josette?“ zavolal Cadegan.
„Jsme to my, Cade!“
Illarion zamířil k louce pod nimi. Obrovští gryfové přistáli nedaleko, zatímco Jo seskočila z Illariona a rozběhla se jim vstříc.
Jedna její část nedokázala uvěřit tomu, že je to Cadegan, dokud nebyl v jejím náručí. Zabořila mu tvář do krku a držela se ho, jak nejpevněji mohla. „Myslela jsem, že jsi pryč navždy.“
Roztřásl se úlevou. „Myslel jsem, že tě má Morgen. Právě jsme se, chystali zaútočit, na Kamelot.“
Jo se při pohledu na jeho obrovskou dvoučlennou armádu zasmála. „Zaútočili jak, zlato? Bez svého těla a moci bys neměl šanci.“
Mrkl na ni. „Zatím jsem to neměl tak docela promyšlené. Doufal jsem, že dostanu nápad, až tam dorazím.“
„Jsi blázen.“ Políbila ho.
Pak její pohled padl na muže, kterého poznala díky Cadeganovým vzpomínkám.
Náhle ji všechen humor opustil a nahradil ho hořký vztek.
„Ahoj.“ Natáhl k ní ruku. „Já jsem –“
Než mohl říct cokoliv dalšího, praštila ho do brady tak tvrdě, jak jen mohla. Pak zaklela, když jí rukou projela ostrá bolest následovaná divokým pulzováním. Wow, ve filmech to vypadá mnohem snadněji a bezbolestněji.
„Ach můj bože, myslím, že jsem si zlomila ruku.“ Přitiskla si ji k hrudi.
Cadegan si ji s vyklenutým obočím prohlédl. „Není zlomená, lásko. Připomeň mi ale, že tě mám naučit, jak někoho praštit.“
Thorn na ni zíral, zatímco si třel svou zhmožděnou čelist. „Za co to sakra bylo?“
„Ty hajzle!“ zavrčela na něj. Chtěla mít moc zmlátit ho do modra. „Za to, cos udělal Cadeganovi. Jak jsi jen mohl!“
„Nevíš, co se stalo.“
„Ne, Leuciousi. Ty jsi ten, kdo neví, co se stalo! Mám Cadeganovy vzpomínky. Ty bezcenný zkurvysynu!“
Nemluvil, když jeho pohled padl na jizvy na jejích pažích. Zamračeně ji obešel.
Jo si vytáhla tričko, aby viděl celkové poškození Cadeganova těla. Většina z toho se stala kvůli němu. „Jsi na sebe pyšný?“
S pobledlou tváří se setkal s Cadeganovým pohledem. „Co ti udělali.“
Cadegan jí stáhl tričko zpátky na místo. „Na tom nezáleží.“
Jo se natáhla, aby mohla Leuciouse praštit, ale Cadegan ji zastavil.
„Nech to být, děvče.“
Nech to být, u všech svatých! Jak může být vůči tomu kreténovi tak shovívavý? „Proč jsi s ním?“
„Je přítelem tvých sestřenic. Je tu, aby tě vzal domů.“
Prošla kolem Cadegana a zabodla Leuciousovi ukazováček do hrudi. „Ne. Vezmeš domů nás. Bez Cadegana se odsud nehnu.“
„Děvče…“
„Myslím to vážně, Cade. Já tě na rozdíl od tvé bezcenné rodiny nikdy neopustím. Rozhodně tě nenechám samotného v tomhle pekle.“
Cadegan si ji přitáhl do náruče a objal ji. Jak jen si přál, aby jí mohl věřit. Ale věděl, že život má ošklivou tendenci dělat z nich všech lháře a ničit i ty nejlepší úmysly. Políbil ji na tvář. „S tím si budeme dělat starosti později. Nejdřív nás musíme vrátit zpátky do našich těl.“
Leucious se zašklebil. „Tohle je divné, že ano? Slyšet tvoje slova vycházet z jejího těla? Jo. Myslím, že se mě zmocňuje migréna.“
„Mohl by to být tumor,“ řekl jeden z gryfů. „Nebo aneurysma. Viděl jsem pořad, ve kterém –“
„Mohl bys už držet hubu, Talfryne?“ vyštěkl na něj druhý gryf. „Copak se nikdy nenaučíš držet se ze scény?“
„Tady žádná scéna není.“ Talfryn se rozhlédl kolem sebe. „Jsi snad pitomý?“
Jo se na ně zamračila, než se znovu podívala na Cadegana. „Měla bych se ptát?“
„Ne, děvče.“ Cadegan je rychle přestavil.
Když skončili, Jo si poklepala na náramek na svojí paži. „Myslíš, že tohle má něco společného s tou Invazí Únosců Těl, které čelíme?“
„Ano. Měli bychom se vrátit do hradu a mlátit Gwyna, dokud tohle nespraví.“
Leucious si odfrkl. „Tohle je Cadegan, kterého si pamatuji. Když všechno ostatní selže, bij je holí.“
To se mi líbí.
Cadegan na Illariona kývl. „Mám podezření, že ty a já bychom mohli být dobrými přáteli.“
Leucious se na bratra ušklíbl. „Proč ten náramek nesundáme a nezjistíme, co se stane? Jdeme na to?“
Ioan postoupil vpřed, aby ho zastavil. „Tohle asi není dobrý nápad. Kdo jí ho dal a proč?“
„Gwyn, aby se ujistil, že se vrátíme na Galar na feyské nešpory,“ povzdechl si Cadegan. „Souhlasím s Ioanem. Je pravděpodobné, že jí to ublíží. Věřím Gwynovi dokonce ještě méně než tobě.“
Leucious na něj zíral. „Jako bys mi nepodřízl krk.“
„Jo, to bych udělal. Kdybych k tomu někdy dostal příležitost.“ Cadegan vzal Jo za ruku.
Když zamířil k Ioanovi, obloha nad nimi potemněla.
Jo vzhlédla a zalapala po dechu. Morganiny draci a chrliči zaplnili oblohu.

A mířili přímo k nim. 

17 komentářů:

  1. Nikol : Dakujem velmi pekne za doterajsi preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Mockrát děkuji za překlad další kapitoly. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Sakryš, teť to bude napínavé. Děkuju moc :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Mňa vždy tak mrzí, keď vidím, že prichádzam pomaly na koniec :D Je to neskutočný preklad :) ďakujeme :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. MOC DÍKY ZA PŘEKLAD.

    OdpovědětVymazat
  10. moc díky za pokračování, míša

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za prekad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat