středa 11. února 2015

Syn nikoho - Kapitola 9



Jo zděšeně zírala na svoje tělo zvenčí. „Cade? Jsi to ty? Prosím, řekni mi, že jsi to ty, na koho se dívám.“
„Ano, děvče... a ty jsi v mém těle?“
Přikývla. „Co se nám to stalo?“
Cadegan zvedl ruce, aby si je prohlédl. Pak, ve chvíli, kdy si uvědomil, že má ženská ňadra, která jsou odhalená, popadl přikrývku a zakryl se.

Zasmála se jeho reakci. „Nepříjemné, když nejsou schované, že?“
Potřásl hlavou.
„Och, kruci!“ Nadskočila, když část její anatomie nečekaně ztvrdla. Ošila se a kousla se do rtu. „Takže takové to je. Není to zrovna příjemné, že ne?“
„Ne, lásko, a zvlášť ne ve chvílích, kdy si toho všimnou ostatní.“
Šklebil se a křížil a zase rozevíral paže.
„Co?“
Velice neatraktivně se ušklíbl a přitiskl bicepsy ke ‚svým‘ ňadrům. „Jak můžou tak moc překážet a přesto být tak malá a měkká?“
„No hej! Taky bych mohla... no, tak dobře, ty vážně nejsi malý, ale stejně! Tohle bylo hrubé! A jen pro pořádek, mám solidní B-éčka.“
„B-éčka?“
„Mám na mysli, že tohle,“ ukázala na jeho ňadra, „je normální velikost. Průměrná. Nejsou zase tak malá.“
Zazubil se, jenže na její tváři ten výraz nebyl ani zdaleka tak okouzlující jako na jeho vlastní. Ve skutečnosti bylo velice děsivé dívat se na sebe z jiného těla.
Jak se Tabitha a Amanda dokázaly vypořádat s tím, že jsou dvojčata? Vždycky si myslela, že musí být super mít identické dvojče.
Nebylo. Nenáviděla, když se na sebe musela dívat. Bylo to jako děsné, kruté zrcadlo, které ukazovalo každičký nedostatek, z každého možného úhlu. „Až se vrátím do svého těla, dám se na dietu. A ty si raději dávej bacha na to, co jíš, zatímco jsi tam, frajere. Jestli přiberu třeba jen kilo... přijdu na způsob, jak tě za to potrestat.“
Pohnula se, aby se poškrábala na stehně, které ji svědilo, a přikrčila se, když její ruka přejela po chloupcích. Měl je i v podpaží. „Och můj bože, strašně moc potřebuji křovinořez! Na tomhle těle je vážně nutné provést údržbu. Jak můžeš vystát být tak chlupatý? Je to všude, kromě hlavy, kde by to mělo být.“ Začala se škrábat všude, kam dosáhla, zvláště na obličeji a hrudníku. „Je to jako bych měla blechy.“
„Nemluv se mnou tímhle tónem. Přísahám, že to nesnese srovnání se svěděním v mých dolních partiích. Co je to a proč to tam je?“
Přestala se škrábat. „No jo, neměla jsem v poslední době peníze na to, abych si zašla na vosk. Máš pravdu. To svědí taky. Jsme si kvit. Svým způsobem.“ Spustila ruku do klína a ostře vtáhla dech, když se náhodou praštila. Och drahý bože a jeho svatí!
Útrpně padla na bok na postel a úpěla bolestí.
„Dýchej, děvče. Za chvíli to přejde.“
Nemohla mluvit, zatímco se svíjela na posteli a držela se za postiženou část svého těla. Když se konečně vzpamatovala natolik, že se dokázala znovu nadechnout, podívala se na něj se slzami v očích. „Už nikdy se nebudu smát, když kluk dostane ve filmu ránu do koulí. Panebože! Sotva jsem se toho dotkla! Co se stane, když tě tam někdo opravdu kopne?“
„To je lekce, kterou si nechceš projít. Nikdy.“
„Bez legrace. Chraňte si rodinné klenoty! Myslím, že bych si měla zavolat do obchodu pro nějakou vymakanou věcičku. Teď už chápu, proč mají muži tak rádi suspenzory.“
Najednou z Cadeganovy tváře vyprchala barva. „Nemám žádnou moc. Je v mém těle?“
Tohle nevypadá moc dobře. S prudce bušícím srdcem se setkala s jeho zpanikařeným pohledem. „Nevím. Jak ji používáš?“
Pokrčil rameny. „Je to stejné jako hýbat končetinami. Myslím na to a ono se to stane.“
Zavřela oči. „A co teď?“
„Představ si nás oblečené.“
Udělala to, a když znovu otevřela oči, vyprskla smíchy.
Cadegan se tak docela nebavil, zatímco zíral na ni v jeho těle, které teď bylo oblečené v krajkovém růžovém tričku s výstřihem do V a v džínsech. „Tohle je na mém těle ohavnost. Mohla bys prosím respektovat moje tělo a moji důstojnost? Už tak jí mám dost málo a nemůžu si dovolit o žádnou další přijít.“
„Promiň.“ Změnila svoje oblečení na mužské bílé tričko a zazubila se. „Ačkoliv musím říct, že víc sexy vypadám v kroužkové košili. Tenhle pohled se mi líbí.“
Odfrkl si. „Hm, zato tvoje svaly jsou tak slabé, že sotva zvednu paže. Jak se dokážeš vyrovnat s tím, že nemáš víc síly, děvče? Och, tohle je peklo!“
Lehce zatahala za drátěný rukáv na ‚jeho‘ paži. No, i když bych asi každý den nechtěla pobíhat kolem v padesátikilovém brnění. Už chápu, proč je můj přítel tak nabušený.“
Její slova ho zarazila. „Přítel?“
Jo se zděsila nad tím, co bezděčně vyslovila. „Promiň, nechtěla jsem cokoliv předpokládat.“
Usmál se na ni. „Líbí se mi, jak to zní. Až na to, že si myslím, že jsem právě teď spíš tvoje přítelkyně. Kruci! Tohle je v mnoha ohledech vážně znepokojující.“ Sykl a položil si ruku na břicho. Pak se zašklebil a zasténal.
„No jo. PMS. Je to na houby, co?“
„Jo, je to jako ďábelské píchání v boku po divokém běhu.“
„Jasně, navíc na steroidech. Prostě to rozdýchej. Za chvilku to přejde.“ Zatímco se držel její rady, oblékla ho do trička a džínsů, které víc vyhovovaly jeho vkusu.
Natáhla se a dotkla se jeho tváře, která vlastně patřila jí. „Máš pravdu. Tohle je příšerně znepokojující a přesto...“ Naklonila se, aby ho políbila. „Chceš zkusit něco ujetého?“
„Nerozumím.“
„Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je milovat se jako muž. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, jaké to je zažít sex jako žena?“
„Ne, vlastně ani ne. Neměl jsem z něj nic moc ani jako muž. A zdálo se mi, že ty, které jsem měl, si to neužívají ani zdaleka tak jako já.“
V jeho hlasu zněl zvláštní podtón. „Co? Platil jsi jim za to nebo něco takového?“
Začervenal se.
„Och můj bože, platil!“ Zavrtěla hlavou. „Cade, je velký rozdíl v tom spát s prostitutkou a se ženou, kterou přitahuješ.“
„To jsem nevěděl, děvče. Ty jsi jediná žena, které jsem se dotkl, a která mě chtěla z jiného důvodu, než kvůli zisku mincí nebo přístřeší.“
Díky jeho slovům se jí v hrdle utvořil knedlík. Jak by nějaká žena mohla tohoto muže nechtít? Krucinál, když už na to přijde, kdyby ona byla prostitutka, zaplatila by ona jemu. Nedokázala si představit, že by za takového sexy a nádherného muže, nebojovala každá žena, která se na něj podívá.
„Já tě budu chtít vždycky, Cadegane, a nikdy ne z jiného důvodu než z lásky. Je mi jedno, jak vypadáš nebo kde jsme.“ Znovu ho políbila a položila ho zpátky na postel.
Pokusila se odstranit jejich oblečení svou mocí, ale pořád jí tak docela nepřišla na kloub. Takže se raději uchýlila k jeho odstrojování pěkně postaru.
Cadegan se zachvěl, když poškrábala jeho tělo vousy. „Připomeň mi, že se kvůli tobě musím holit pečlivěji.“
Vzhlédla s vyklenutým obočím. „Cože?“
Dotkl se prsty jejích rtů. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak hrubé jsou moje vousy na tvé pleti, děvče. Je to jako smirkový papír.“
„Jo, ale mně se ten pocit líbí.“ Sklonila bradu k jeho ňadrům a zmocnila se bradavky.
Cadegan ostře vtáhl dech, když se jeho těla zmocnila zimnice. „Jo, už chápu ty výhody.“
Smála se. Dokud nesáhl dolů a nevzal ji do dlaně.
Jo nemohla dýchat při pocitu čirého potěšení, které jí projíždělo, zatímco jemně tiskl její tělo a přejížděl prsty po celé její délce. „Teď už vím, co ti tam dole dělat. Ty jo! Neměla jsem ani ponětí, jak skvělé tohle pro chlapy je.“
Přikývl. „Smutné, že mám ve zpracovávání sebe sama hodně praxe.“
Zalapala po dechu, když jí došlo, co právě řekl. „Takže bys už teď měl být slepý, co?“
Rozesmál se a políbil ji. „No, abych řekl pravdu, nebylo co jiného dělat. Kolikrát můžeš hrát kostky sama se sebou, aniž bys přišla o rozum, he?“
Ušklíbla se na něj. „Tuhle malou perličku jsi mi neprozradil, když jsem se tě ptala, co děláš, aby ses zabavil.“
„Není to tak docela něco, co bys přiznala cizince, se kterou ses setkala poprvé. No chlape, co nejraději děláš, když jsi o samotě? Rozsévám semeno po své přikrývce, samozřejmě... ale, ne, tohle přiznání se mi nelíbí.“
„Rozlévám semeno po své přikrývce,“ zopakovala, a pak se rozesmála. „Miluju způsob, jakým vysvětluješ.“
„Jako vombat na kukuřičném poli.“
Teď už se smáli oba.
Dokud ho znovu nepolíbila.
Cadegan se nadechl a třásl se pod vlivem emocí, které v něm probouzela. Štěstí. Radost. Teplo. Starostlivost. Po staletí žil ve strnulé kukle. Nic necítil. Nesmál se. Jen přežíval.
Ale ona byla jako paprsek slunečního světla v jeho temnotě. Dech v jeho plicích.
A když do něj vklouzla, vykřikl.
„Pěkné, že?“ vydechla mu do ucha.
Ano a ne. Upřímně řečeno, nebyl si jistý, co si o tom má myslet. „Tohle je strašně zvláštní, děvče.“
„Jo, je to vážně divné, ne že ne. Stejné, ale přesto jiné.“
Přesto to nebylo jen potěšení v jeho těle, co činilo tento okamžik výjimečným. Bylo to teplo v jeho srdci, které vycházelo z toho, že ho drží někdo, komu na něm záleží. Někdo, kdo se na něj nedívá s opovržením nebo se strachem.
Nebo hůř, se znuděnou lhostejností.
To proto se většinou sexu se ženami vyhýbal. S výjimkou Æthly věděl, že sledují přesýpací hodiny, když tam je, a čekají, až vyprší čas a ony budou moct odejít hned, jak s nimi skončí.
A i když s ním Æthla sdílela svoje tělo, cítil její odtažitost, kdykoliv byli spolu. Její strach. Jelikož nikdy nespal s nikým jiným než s prostitutkami, přisuzoval to jejímu vznešenému, nevinnému stavu.
Nikdy ne chladné, zaslepené nenávisti. Nebo jejím bezohledným ambicím, které ji vedly k využití jeho zoufalého, krvácejícího srdce, aby udržela sebe a svou rodinu v bezpečí, zatímco jemu přála, aby zemřel a shořel.
Ale tohle bylo jiné. Josette se mu dávala celá. Bez výhrad.
S humorem a láskou.
A nejlepší ze všeho bylo, že Josette ho nejen milovala.
Měla ho i ráda – což bylo nepochopitelné.
Hlavně to ale pro jeho typ bylo mimořádně nebezpečné. V průběhu dějin býval jeho druh pokládán na lopatky jemnou rukou služebné. Už jednou byl blízko ztrátě života.
Teď...
Nemohl si zabránit v tom, aby ji chtěl. V tom, že se potřeboval dotýkat její kůže. Ona bude můj konec.
Ale existoval lepší způsob jak odejít?
Jo zavřela oči a zabořila tvář do Cadeganova krku. Tohle byla ta nejdivnější chvíle celého jejího života. Není divu, že po tom muži touží. Byla uvelebená v teploučku. V něžné měkkosti. V pokrývce z končetin. Ale bylo v tom víc než jen to. Cítila se s ním tak bezpečně. Přijatá. I když se její život rychle řítil do pekel, cítila se, jako by ji vytáhl na světlo.
Jo, nedávalo to smysl. Pořád přicházela o dům. Pořád neměla skutečnou práci.
Přesto věděla, že dokud bude s ní, udělá cokoliv, aby jí zajistil přístřeší. Že ji bude bránit až do posledního dechu.
„Miluji tě, Cadegane.“
„A já miluji tebe, děvče. Víc, než kdy dokážeš pochopit.“ Sotva ta slova vyřkl, vykřikl, jak se ho zmocnil orgasmus.
Jo se tomu zvuku smála, když ji zachvátil její vlastní. Nebyla si jistá, jak se díky tomu cítí. Jo, bylo to úžasné.
Ale pořád strašně divné.
Lapajíc po dechu se z něj uspokojená odvalila a začala se smát. „Takže – dělá ze mě tohle lesbičku, nebo jen někoho opravdu narcistického?“
„Lesbičku?“
„Ženu, která touží po ženách.“
„Ach... to absolutně netuším. Ale kdybych já byl ženou, určitě bych jí byl.“
Vyklenula na něj obočí. „Vážně?“
Přejel prstem po oblouku jejího obočí. „Ano. Jsi tím jediným mužem, se kterým bych tohle kdy dělal.“
Zasmála se jeho něžnému škádlení. „Jsi hrozný.“
„Je to čistá pravda.“
Přitiskla hravě svůj nos k jeho. „Musím dostat svoje tělo zpátky. Ačkoliv se mi líbí mít tě na sobě, raději bych tě na sobě měla jako pokrývku, než jako kůži, ve které chodím po světě. Nejvíc mě na tomhle všem děsí celý ten aspekt Hannibala Lectera.“
„Hannibala Lectera?“
„Je to televizní a knižní postava. Není to důležité. Jako vombat v mixéru.“
Odfrkl si. „Nejsem si jistý tím, co je tenhle mixér zač, ale myslím, že bych se kvůli tomu ubohému vombatovi měl cítit špatně.“
Vybuchla smíchy. „Zbožňuji ten zvrácený způsob, jakým pohlížíš na svět.“
„A já zbožňuji tebe.“ Vzal ji za ruku s úmyslem začít ji líbat, pak se ale divoce zamračil. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak jsem odporný.“
„O čem to mluvíš?“
Překulil ji a dotkl se jizev na jejích zádech. Což ji přimělo uvědomit si, jak hluboce zjizvený je. Jeho tělo bylo tak poškozené, že sotva cítila na kůži jeho ruce. Byl to podivný, znecitlivělý pocit.
Jak hrozně ho museli bít a mučit, aby takhle zničili nervová zakončení?
„Jsem nechutný,“ zašeptal. „Není divu, že se všichni dali na útěk. Že mě nikdy žádná žena nechtěla.“
Otočila se zpátky k němu. „Nejsi nechutný, Cade. Jsi jedním z nejhezčích mužů, které jsem kdy viděla.“
Dotkl se prstem jizvy na jeho krku. Ve chvíli, kdy to udělal, stalo se něco zvláštního.
Viděla v mysli obrazy zranění, které ji způsobilo.
Najednou už s ním nebyla v místnosti. Tiše ležela v anglosaské posteli v kamenné ložnici s žebrovanou klenbou nad sebou. Na zemi před velkým krbem spali dva velcí deerhoundi.
Nahá a vyčerpaná, tedy spíš nahý a vyčerpaný Cadegan ležel v posteli a naslouchal praskání ohně. Už téměř rok bojoval spolu s bratrovou armádou. Ne proti Sasům a Mercianům.
Proti démonům.
Někdo jich osvobodil celé velké hnízdo a oni teď válčili s lidmi. Kvůli přísaze, kterou složil, když se připojil k Leuciousovi, neměl před nikým dovoleno vydechnout ani slovo o svých povinnostech.
Bylo mu zle z krve a z bitev. Zle z toho, že přijížděli příliš pozdě, než aby pomohli nevinným. Z pohřbívání jejich ostatků, zatímco ho dusila vina za to, že mnohé z těch činů způsobil jeho otec.
Konečně mu Leucious poskytl týden na odpočinek. Okamžitě vyrazil za Æthlou. Měl v úmyslu si ji vzít, aby ji mohl chránit a udržet ji stranou od hrůz a nebezpečenství jejich světa.
Už požádal jejího otce a dostal požehnání ucházet se o její ruku. Zítra měl jako první věc v úmyslu předat jí dary, které jí koupil. Hedvábné látky, šperky a slonovinové hřebeny do vlasů, které kdysi viděla a ukázala na ně.
Na pokraji spánku sotva slyšel, jak se otevřely dveře. S nervy rozdrásanými válkou se překulil, připravený k boji. Uvolnil se, až když spatřil obraz anděla.
Æthla na sobě měla jen světle zelené šaty a její dlouhé, volně rozpuštěné vlasy jí splývaly kolem vnadného těla. Pomalu se k němu blížila s klidným výrazem ve tváři.
V okamžení byl rozpálený a roztoužený. Vrátil svou dýku do stojanu vedle postele a pak se otočil zpět, aby ji přivítal. „Už tě hlava tolik nebolí, lásko?“
„Ne, je to teď mnohem horší.“
„Pak bys měla odpočívat.“ Natřepal jí polštář. „Pojď, budu tě střežit, zatímco budeš spát.“
Zaváhala. Tvář jí ozářil oheň a ona tak vypadala ještě víc andělsky a sladce. Vzácně. Na celém světě byla jedinou útěchou, kterou kdy poznal. „Právě jsem mluvila s otcem.“
Žaludek se mu sevřel strachem, že její otec pokazil plánované překvapení. „Vážně?“
„Ano. Řekl mi, že se stanu tvou nevěstou.“
Cadegan zaklel nad načasováním toho bastarda. Ale očekával od ní spíš radost, než tuhle smutnou rezervovanost. „Neměl jsem v úmyslu tě nutit, lásko. Myslel jsem, že mě chceš za manžela.“
„Proč sis to myslel?“
Úzkost v jejím hlase se do něj zahryzla hlouběji než démonské drápy. Byl zmatený, jak se snažil pochopit, co mu říká její tělo. „Odevzdala jsi mi své panenství. Vítala jsi mě zdvořile a vřele, kdykoliv jsem tě navštívil. Předpokládal jsem, že tak činíš, jelikož mě miluješ.“
„Miluji tebe?“ ušklíbla se. „Jak by někdo mohl milovat monstrum, jako jsi ty?“
Její slova ho tvrdě zasáhla. „Monstrum? Riskoval jsem všechno, aby zachránil tebe a tvé drahé. Kdy jsem se k tobě choval jinak než něžně?“
Když se připojil k bratrově armádě, Leucious mu zakázal účastnit se jakýchkoliv lidských bitev. Jejich posláním bylo bojovat s něčím mnohem silnějším a neměli riskovat kvůli malicherné lidské politice.
Každé porušení přísahy se setkalo s přísným trestem. Leucious netrpěl neposlušnostnikomu. Cadegan byl jako jeho bratr nucen dodržovat ty nejvyšší standardy, a byl trestán mnohem důrazněji, kdykoliv se vzepřel Leuciousovým nařízením.
Ale i přesto, když narazil na ni a na její rodinu, jak se skrývají v příkopu, zatímco jeho vlastní lidé pálí jejich mercianský dům, porušil každou přísahu, kterou kdy učinil.
Pro ni.
Æthlin strach se dotkl srdce, o kterém ani nevěděl, že ho má. Tam, na tom poli, ji uklidnil a slíbil jí, že se postará, aby je nikdo nenašel. Že ji uchrání před zraněním.
Bojoval s vlastními lidmi kvůli dceři jeho lidských nepřátel. Kvůli dceře rasy, která udělala všechno pro to, aby zničila tu jeho. Rasy, která nemilosrdně vypálila jeho klášter a povraždila mnichy, kteří se sami nemohli nijak bránit.
Když zajistil její bezpečí, přemístil její rodinu do úkrytu. Platil za jejich ubytování a stravu svými nedostačujícími mincemi, a postaral se, aby se mohli bezpečně vrátit k jejich vznešeným příbuzným na severu.
„Můj otec mě donutil se ti vzdát, abys nám dál pomáhal. Ale z tvých doteků se mi vždycky dělalo zle. Zvedá se mi z tebe žaludek.“
Ta slova ho protnula jako bitevní kopí.
„Teď mi bylo řečeno, že ti mám být prodána jako zvíře, jinak mě můj otec zavrhne a ze mě se stane děvka, abych si vydělala na živobytí. Řekla jsem mu, že bych raději byla děvkou v kolonii malomocných, než protrpět další noc, kdy budeš ve mně. Řekl mi, že jestli to neudělám, zabije mě.“ V očích, kterými se na něj dívala, zářila čirá nenávist. „Nenávidím tě.“ Vrhla se na něj.
Až tehdy, když ucítil, jak mu po krku přejela dýka, si uvědomil, že v záhybech svých šatů skrývá zbraň.
Křičela a bodala ho znovu a znovu, zatímco se do toho rozzuřeně zapojili její psi.
Až tehdy se Cadegan dokázal osvobodit zpod jejích ran a kousanců jejích psů. Odkopl ji pryč ve chvíli, kdy se dveře rozlétly, a kdy se v nich objevili její tři bratři.
„Znásilnil mě!“ vzlykala a ukazovala bratrům jeho krev, která na ní ulpěla. „Pomozte mi! Řekl, že mě dnes v noci zabije!“
Měl použít svou moc, aby se přemístil pryč. Ale Leucious ho přiměl přísahat, že nikdy neodhalí své schopnosti před lidmi, kteří se jejich magie báli. Ale ještě víc než jen to – nebyl zbabělec a nemohl vystát, že ho obviňují z něčeho, co neudělal. Zvlášť z něčeho tak nechutného.
„Nic takového jsem neudělal!“
„Lháři!“ Její nestarší bratr ho obvinil jako první.
Zatímco bili a bodali do jeho nahého těla, udělal tu chybu, že se podíval na Æthlu, které to celé sledovala s nechutně spokojeným zábleskem v očích.
„Chci jeho srdce za to, co udělal!“ vykřikla. „Neprovdám se za toho démonického bastarda!“
Její drsné odsouzení a touha po jeho srdci, způsobily, že se něco uvnitř něj zlomilo. Prohnal se jím vztek, který neochutnal ode dne, kdy spatřil zbytky kláštera, a probudil démona, kterého se ze všech sil snažil udržet na uzdě.
V souladu s přísahou, kterou dal svému bratrovi, nepoužil svou moc. Nemusel. S dovednostmi, které vypiloval k dokonalosti na stovkách bitevních polí, bojoval s jejími bratry, dokud nestál nad jejich mrtvými těly.
Když to Æthla uviděla, vykřikla jako banshee. „Netvore! Syne Zhouby! Ty nejsi člověk! Jsi odporný! Hnusíš se mi!“
Její urážky se slily v jeden proud, když přišel k sobě a uviděl, co udělal. Prohnala se jím hrůza z toho, co způsobil, a zlomila mu srdce.
Jsem netvor.
Zrozený jen proto, aby ukončoval životy.
Otřesený a otupělý Cadegan se oblékl, zatímco konečně přišel její otec a zavolal vojáky, aby ho zatkli. Ale on věděl, že i kdyby ho pověsili, nezemřel by a odhalil by tak před lidmi pravdu, na kterou nebyli připraveni.
Utekl do haly a vrátil se do bratrova tábora.
Cadegan vstoupil do Leuciousova stanu, aby mu řekl, co se stalo. Ve chvíli, kdy ho Leucious uviděl, zbledl. Jeho jasné oči změnily barvu z modré na zelenou a pak na hlubokou, démonicky rudou. „Co jsi to udělal?“
„Zabil lidi,“ zašeptala Misery, jedna z Leuciousových chovatelek, která se zhmotnila vedle něj. „Lidi, kteří se pokoušeli ochránit svou sestru, po které on toužil.“
Leucious na něj zíral a jeho oči plnilo odsouzení. „Je to pravda?“
„Ano, ale –“
Leucious ho udeřil. „Není tu žádné ale! Přísahal jsi, že už nikdy neproliješ lidskou krev. Takhle ty dodržuješ svou posvátnou přísahu?“
Cadegan spolkl svou zuřivost. „Napadli mě jako první.“
„Jsi synem Paimona! Žádný člověk ti ve skutečnosti nemůže ublížit. Víš to! Zkrvavený nos nebo modřinu bys přežil.“
Chtěl se hádat, ale Leucious měl pravdu. Měl použít svou moc a zmizet. Vůbec s nimi neměl bojovat. „Odpusť mi, bratře. Byla to chyba.“
Leucious zavrtěl hlavou. „Ne, chybu jsem udělal já, když jsem si třebas jen na minutu myslel, že jsi něco víc než bezduchá bestie, jakou ses narodil. Hnusíš se mi! Nemůžu uvěřit, že jsem v tebe vložil svou důvěru a víru.“
Ta slova rozbila jeho srdce na kusy. „Prosím, Leuciousi –“ jeho bratr uťal jeho slova tím, že ho popadl pod krkem a zbavil ho tak dechu.
Cadegan se zakuckal, když ho zachvátila bolest. Leuciousova ruka se zabořila do rány, kterou mu způsobila Æthla.
„Za zločiny proti Našemu Pánu, za porušení mé důvěry, tě odsuzuji k životu ve stínovém světě tvojí matky. Už nikdy nebudeš kráčet touto zemí jako živoucí bytost. Strávíš věčnost vzpomínáním na to, co jsi udělal a lítostí nad svými činy. Už nejsi jedním z nás. Za to jsi odsouzen a vyhoštěn z lidského světa. Navěky.“
Cadegan se snažil osvobodit z jeho sevření. Prosit ho, aby ho neposílal do stínového světa. Říct Leuciousovi, proč by ho tam neměl odsuzovat. Byla by to ta největší chyba. Ještě horší než padnout do otcových rukou. Jestli se Morgan někdy dozví o jeho tajemství, lidský svět bude zničen.
Ale bylo to k ničemu.
Leucious jím mrštil proti malému zrcadlu, které měl u své postele.
Místo, aby spadl na něj, propadl skrze něj... do pekelné říše Terre Derrière le Voile.
Cadegan bušil do skla a prosil o propuštění.
Leucious se chladně otočil a přikryl portál, aby se už nikdy nemusel dívat na Cadeganovu tvář.
Zrazený a krvácející Cadegan zvedl ze země svou helmu a statečně se vydal touhle novou dírou, do kterého ho strčili.
Nedošel daleko, než ho přemohla Morganina armáda fey. Přitáhli ho v řetězech na její dvůr v Kamelotu.
Svůdná blonďatá čarodějnice se ho pokoušela svést svými nástrahami a svým tělem. Ale on věděl, že není rozumné věřit třebas jen jedinému slovu, které přejde přes její čarodějný jazyk. „Syne Brigid. Řekni nám, kam tvoje matka schovala štít tvého děda.“
Když jí odmítl dát to, co chtěla, přešla rovnou k mučení.
Cadegan prosil o smrt. Milionkrát po ní toužil. Ale nebyla tam žádná úleva. Ne pro takové, jako byl on.
Ne dokud útok nerozptýlil jeho stráže, zatímco ho vedly zpátky do jeho cely. Utekl z Kamelotu do toho jediného útočiště, které dokázal vymyslet.
Prodíral se zrádnou zemí a vyhýbal se Morganiným psům, špehům a vojákům, a mířil na Ostrov Avalon.
Jen na jediný úder srdce, kdy spatřil hrad, na kterém žili Artušovi přežívající rytíři, jež dál bojují proti Morganinu zlu, si vydechl úlevou.
Pak se tam ale objevil rytíř Ademar spolu s dalšími třemi a zablokovali mu cestu. Tasili meče a nutili Cadegana ustupovat.
„Co tu chceš, demonkyne?“
„Musím vidět Penmerlina.“
Ademar zabořil špičku svého meče tak hluboko do Cadeganova hrdla, až se objevila krev. „Netrpíme tu Morganiny psy.“
Vyčerpaný a z mučení stále krvácející Cadegan se jim vydal na milost a nemilost. „Jsem waremerlin. Obdařený Štítem Dagda... musím vidět Penmerlina dřív, než podlehnu Morganinu mučení.“ Pak udělal tu jedinou věc, kterou nikdy v životě neudělal.
Prosil.
„Prosím, smilujte se nade mnou! Potřebuji úkryt. Nechte mě si alespoň na jedinou noc v klidu odpočinout, abych se mohl trochu uzdravit.“
Ademar ho kopancem odrazil. „Lháři! Žádný strážce by nesvěřil Artušův artefakt do rukou démona! Za jaký druh hlupáka mě považuješ?“
Cadegan se pokoušel hádat, ale přivolali další rytíře a zatlačili do zpět do stínově šedého světa. A tam strávil tisíc let snahou vyhnout se démonům, kteří byli vysláni, aby ho doručili jeho otci a Morganiným bestiím. Většinu času byl úspěšný.
Když nebyl, snášel jejich mučení, dokud nenašel cestu k útěku. A celou tu dobu mlčky dodržoval přísahu, která mu byla vnucena bez jeho souhlasu. Přísahu své matce, která ho vyhnala pár hodin po jeho narození.
A to vše kvůli bratrovi Eurigovi, který mu dal Dagdův štít, když ho král povolal do války.
„Tohle patřilo tvé matce. Řekla mi, abych ti to dal, kdybys odsud někdy musel odejít. Ať už uděláš cokoliv, chlapče, nikdy nedovol zlu to získat. Přísahej!“
Jo nemohla dýchat, zatímco se jí hlavou míhaly Cadeganovy vzpomínky. Váha skutečné hrůzy jeho života ji drtila.
„Josette?“
Přitáhla si ho do náruče. „Je mi to strašně líto.“
„Co jsi udělala?“
Oči se jí naplnily slzami. „Ne něco, co jsem udělala. To, co se stalo tobě.“ Zabořila mu ruce do vlasů a přitiskla si ho k sobě. „Dostanu tě z tohohle pekla, Cadegane. Ještě nevím jak, ale přísahám, že to udělám.“
„Tak v tom ti přeju hodně štěstí, děvče. Po pravdě řečeno, už jsem z toho všeho tak trochu unavený.“
Pro jednou si to nemusela přestavovat. Věděla přesně, jak moc unavený je. Jak sklíčený a poražený na duchu. Přesto nedovolil, aby se to kdokoliv dozvěděl. Nikdy. Nesl si své vnitřní jizvy se stejnou důstojností a grácií jako ty, které poznamenávaly jeho tělo.
Vnější jizvy, které mu ve skutečnosti připomínaly ty vnitřní, kdykoliv je uviděl.
Na mně nezáleží.
Teď viděla pravdu s křišťálovou jasností, která byla děsivá. „Vždy můj silný, divoký válečník,“ zašeptala proti jeho rtům.
Než mohl odpovědět, stěny kolem nich se začaly mihotat.
Cadegan se odtáhl, aby mohl bojovat, pak ale zaklel, když si uvědomil, že nemá své tělo, ani žádné schopnosti.
U Alfrédových chlupatých koulí!
Gwyn se v místnosti objevil s jedním z démonů, o kterých Cadegan věděl, že slouží jeho otci.
„Co má tohle znamenat?“
Gwyn si ho nevšímal. „Má teď jeho vzpomínky a krev. Ale nedokáže bojovat ani použít jeho moc proti tobě.“ Poplácal démona po zádech. „Dobrou chuť.“
„Ty zatracený bastarde!“ zavrčel Cadegan. Vrhl se na feyského krále, ale dřív, než na něj dosáhl, se s ním místnost zatočila a on z ní byl násilně vysát.



14 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Nikol: Dakujem velmi pekne za preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju, už se vážně nemůžu dočkat pokračování!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat