čtvrtek 19. března 2015

Krvavá trojice - Kapitola 38



Svět se točil a rozmazával v Laurettině zamlženém pohledu, jakmile sevřela ruku muže, kterého Evalle nazvala Quinn.
Stiskl její prsty a hlesl: „Už tam skoro jsme.“
Čekala, že se každou chvíli probere a zjistí, že v Piedmontském Parku spadla, praštila se do hlavy a tohle celé byla jen zlá noční můra. Ale když se pak její chodidla dotkla pevné země, byla naprosto vzhůru a stále se zoufale tiskla k nějakému muži, který by určitě na jméno Quinn slyšel. „Už jsme tam?“
„Pokud žiješ v okouzlujícím domku s modrými okenicemi a velkou hliněnou vázou vedle dveří, řekl bych, že ano.“

Viděla jen rozmazané světlo. „To je můj dům, ale asi budu potřebovat trochu pomoct dostat se dovnitř.“
Zvuk jeho pohybu byl následovaný známým zavrzáním při otevírání jejích dveří. Jemnými prsty ji vzal za ruku a pomalu ji vedl dovnitř. „Jak poškozený je tvůj zrak?“
Měl milý hlas plný porozumění, ale Evalle už jí řekla, že její zrak nikdo spravit nemůže. Laurette nehodlala naříkat. „Teď, když jsem uvnitř, dokážu to zvládnout.“
„Vezmi si tohle.“ Vtiskl jí do dlaně mobil. „Vím, že tohle celé byl otřesný zážitek, ale teď jsi součástí rodiny Beladorů. Zvládneš najít číslo pět uprostřed klávesnice?“
„Ano.“
„Zmáčkni ho, abys mi zavolala, až budeš připravená promluvit si o slepeckém psovi a přizpůsobování se změnám, co tě čekají. Nenecháme tě jim čelit samotnou.“
„Děkuju.“ Potřebovala, aby teď odešel, nebo se před ním zhroutí. Ten kámen ji rozhodně svedl, protože cítila ztrátu svého zraku stejně bolestně, jako když přišla o svého dědečka. Navíc se nemohla zbavit nutnosti vidět znovu Vyana. Ale ten byl tam, kde chtěl být.
Bude šťastná za něj a bude si pamatovat to, jak ji přiměl k úsměvům. To, jak se postavil mezi ni a nebezpečí.
Pamatovat si jeho polibek.
„Děkuju, že jsi mě odvedl domů, ale…“ Běž pryč.
„Cítím, že chceš být sama. Odejdu, ale čekám, že mi brzy zavoláš. A měj na paměti, že můžeš zavolat kdykoliv, ve dne v noci.“
Jen přikývla, protože nedokázala ze svého staženého hrdla dostat ani slovo. Když se dveře zavřely, poddala se té bolesti šířící se její hrudí. Unikl jí vzlyk nad vším, co ztratila. Ale zjistila, proč se její dědeček nikdy nevrátil domů. Byl Belador. Mluvili o něm, jako by byl hrdina. Říkával jí, že Barretovic ženy byly silné, že její předci byli bojovníci. Bojovníci!
Ona byla Belador.
Slepý Belador.
A dědeček by se na ni právě teď mračil, že se poddává zoufalství. Popotáhla a utřela si nos hřbetem dlaně.
Zatni zuby a chovej se jako moje vnučka. Skoro ho slyšela tohle říkat.
Jelikož poslední dobou cvičila v předtuše, že se její zrak zcela vytratí, zastrčila mobil do své kapsy a pohmatu přešla přes místnost. Možná už nebyla schopná vytvářet své vzory na velkou keramiku, ale právě teď potřebovala vnořit prsty do hlíny a cítit, jak ji opět obklopí dědečkův duch.
U dveří do sklepa položila ruku na zábradlí podél schodů a pomalu sešla dolů. Došla na poslední stupínek a udělala dva kroky vpřed, když náhle uslyšela, jak někdo prudce vtáhl vzduch do plic.
Její nádechy byly najednou krátké a zběsilé. „Kdo je tam?!“
„To já.“
Strachy se jí rozproudila krev a prudce vtrhla do jejího srdce. „Kdo?“
„Vyan.“
To nebylo možné. „Co děláš tady?“ Srdce jí teď divoce bušilo z úplně jiného důvodu.
„Nemám ponětí.“ Zněl ztraceně, což prorazilo skrze její nadšení z toho, že ho tu našla.
„Je mi to moc líto. Neměl jsi uvíznout v téhle době.”
„Co jsi tomu kameni řekla, když jsi Kujoo posílala pryč?“ Jeho kroky se přiblížily k ní.
Zavzpomínala na svá přesná slova, která zvolila na základě toho, co jí Vyan řekl. „Požádala jsem ho, aby Kujoo poslal tam, kam jejich srdce touží jít. Myslela jsem, že půjdeš s ostatními domů.“
Odsoudila ho snad k setrvání v tomhle světě tím, že to neřekla víc specificky?
Zasmál se a chytil ji za ruce, sevřel je ve svých. Při dalším nádechu zachytila jeho vůni. „Věděl jsem, že jsi moudrá žena. A mé srdce je někdy moudřejší, než má hlava. Netušil jsem, kam chci jít, ale nechtěl jsem se s Batukem vrátit do války, ani jsem tě nechtěl nechat samotnou. Zdá se, že mé srdce si zvolilo zůstat zde.“
„A ty jsi s tím spokojený?“
„Věřím, že zde naleznu štěstí, které jsem necítil již mnoho let.“
Nedokázala by vidět skrze své slzy, i kdyby neměla poškozený zrak. „Jsi dar, který jsem nikdy nečekala, že dostanu.“ Zvykat si na slepotu nebude snadné, ale teď, když Vyan zůstával v tomhle světě, se tmy nebála. Nemohla uvěřit tomu, že je opravdu tady.
Stiskl její ruku ve své. „I já požádal o dar, ale nebyl jsem vyslyšen.“
V místnosti zahřímal hluboký hlas. „Ne, můj věrný Vyane, byl jsi vyslyšen. Pouze jsem čekal, abych viděl, jestli jsi skutečně spokojen s tím, že zůstaneš v tomto čase a stále si budeš přát vzdát se své nesmrtelnosti, než ti přání vyplním.“
Vyan byl na chvíli potichu. „Pokud se s ostatními Kujoo vrátím domů, bude ode mě očekáváno, že opět pozvednu meč. Má rodina by stále byla mrtvá. Jaký důvod bych měl pro pokračování žití tam? Žádný mě nenapadá. Ale zvládal jsem to po dva roky a vím, že zde dokážu přežít. Víc než to. Mohu zde začít znovu.“
Laurette si otřela uslzené oči. „Ty opravdu nechceš jít domů?“
„Mé srdce by tě postrádalo.“ Promluvil hlasitěji: „Jsem připraven k výměně, Šivo.“
„K výměně čeho—“ Její slova se změnila v zalapání po dechu, když místností problesklo jasné světlo. Zakryla si oči rukama. Teplé prsty stiskly její a odtáhly je.
Její zrak zaplavily ostré detaily všeho ve studiu. Vyanova šťastná tvář byla zcela zaostřená. „Co se stalo? Moje oči… Já vidím. Vyane, já vidím!“
Jeho vřelé oči—vřelé hnědé lidské oči—se přimhouřily štěstím. Přikryl její tvář svou dlaní. „Když jsem nemohl uniknout Tristanovi a Batukovi, abych se vrátil k tobě a ujistil se, že budeš v bezpečí, řekl jsem svému bohu Šivovi, že si přeji nabídnout svou nesmrtelnost výměnou za tvůj zrak. Nechtěl jsem tě nechat samotnou a slepou. Očekával jsem, že v boji s Beladory zemřu, ale přežil jsem. Nepřeji si žít dalších osm staletí—jen po tu dobu, co budeš žít ty.“
Po tvářích jí tekly slzy. „Jsem potomek Beladora. Jsi si jistý, že tu chceš zůstat se svým nepřítelem?“
Mým nepřítelem nikdy nebudeš.“ Sklonil se a jemně jí políbil. Váhavý dotek, který jí dodal odvahu mu polibek oplatit.
Cítila, jak ji zaplavila vlna požehnání od jejího dědečka

9 komentářů:

  1. Super :-) vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat