úterý 3. března 2015

Syn Nikoho - Kapitola 13



Cadegan bez velkého rozmýšlení vytáhl z pouzdra u Josettina boku svůj meč, odhodlaný s nimi bojovat až do hořkého konce svých sil. I když byla v jeho těle, strčil ji za sebe, zatímco draci a chrliči sestupovali níž, aby na ně zaútočili.
Ve chvíli, kdy to udělal, se ze země zvedl podivný rudý opar a vytvořil nad jejich malou skupinkou kopuli. Kopuli, do které Morganiny vojáci narazili, a která je odrazila jako míčky. Nebýt faktu, že tohle by pro ně mohla být ještě větší hrozba, bylo by to komické.

Cadegan se zamračil a podíval se na svého bratra. „Ten štít jsi udělal ty?“
Leucious zavrtěl hlavou. „To jsem rozhodně nebyl já.“ Podíval se na Adar Llwch Gwin. „Fricku? Fracku? Můžete to vysvětlit?“
Ti dva na to zírali s otevřenou pusou, zatímco unisono kroutili hlavami.
Illarion se stáhl, aby mohl zaštítit Josette a Cadegana. Je to cítit jako fey, ale není to tak temné jako Morganina magie.
Chvíli poté, co jim tu myšlenku strčil do hlavy, se země pod jejich nohama otevřela a spolkla je.
Klející Cadegan se ovinul kolem Josette, aby zmírnil její pád, zatímco se řítili do hluboké, tmavé jeskyně. Na chvíli se bál, že je bezedná.
Pak ale narazil na tvrdou, černou podlahu. I když tam byla tma, na stěnách kolem nich zářila světélkující popínavá rostlina.
Josette přistála na něm.
Prudce zasténal. „To já potřebuji shodit, má paní. Uf! Vážím aspoň tunu. Jak na sobě můžeš udržet mou váhu?“
Tváře jí zčervenaly, než mu zašeptala do ucha: „Miluji, když jsi na mě. Ale ne takhle.“
Lehce ji políbil, než ji pustil, aby se podíval, jaké další nebezpečí na ně číhá.
Josette sklouzla z jeho těla. Zvedl se na nohy a ostatní ho následovali.
„No, no, copak to tu máme?“ ozval se z temnoty ženský hlas.
Cadegan popadl svůj meč, vzal Josette za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Proč jste vnikli na moje pozemky?“ V ženině podrážděném hlase zněl ostrý podtón.
„Nechtěli jsme nikoho urazit,“ promluvil jako první Leucious.
„Pro mě jsou mnohem důležitější činy než slova, která vyjadřují záměry, jelikož tyto činy ve většině případů prozrazují vaše skutečné úmysly…“ Rudá mlha se objevila před Cadeganem a Josette. „Vy dva beze slova chráníte jeden druhého. Znamená to snad, že se nestaráte o nikoho jiného?“
Když Josette začala mluvit, Cadegan jí stiskl ruku, aby ji varoval, ať to nedělá. Alespoň ne dokud nebudou vědět víc o tom, čemu čelí.
Mlha se přesunula k Leuciousovi. „Koho chráníš?“
„To není tvoje věc.“
Mlha se zformovala do podoby překrásné ženy. Měla dlouhé černé vlasy, oválnou tvář a velké, tmavé oči. „Ty mluvíš rád, že ano?“
„Je známo, že mi to dobře slouží.“
Ušklíbla se na Leuciouse, než přešla ke Cadeganovi a Jo. Její rty zkřivil pomalý úsměv, zatímco její pohled přejížděl po Cadeganově pěkném těle. Pak naklonila hlavu na stranu a prohlížela si jejich spojené ruce. „Ty musíš mít pro svou paní obrovský význam, když tě tak kryje a chrání.“
Než některý z nich mohl promluvit, byla Jo od Cadegana odtržena. Cadegan, pořád ještě v jejím těle, se k ní vrhl.
Zatímco se na něj Jo snažila dosáhnout, vyjela ze země zlatá klec, obklopila ji a uzavřela v malém prostoru. Podobné klece uvěznily i Illairona, Ioana, Talfryna a Leuciouse.
Žena se pohnula, aby se postavila Cadeganovi, který byl v Joině těle. „Víš, kdo jsem?“
„Královna Cordelia.“
Souhlasně přikývla. „Takže mě znáš?“
„Každý v Glastonbury zná příběh o Gwynovi a jeho manželce, Creiddylad.“
Zahrozila mu prstem před obličejem. „Ne, ne do Večera všech svatých. V tuto chvíli patřím Gwythyrovi ap Greidawlovi, který mě znovu vyhrál posledního Květnového dne.“ Těžce si povzdechla a znovu se pohledem vrátila zpět ke Cadeganovu uvězněnému tělu. „Už mě unavuje být trofejí. Bývaly časy, kdy bych za Gwythyra dala duši. Ale ty dny už jsou dlouho minulostí, už dlouho toužím po jiném vlastníkovi. Muži hodném toho titulu, který vždy nad ostatními vyhraje mou ruku.“
Královnin spekulativní pohled přejel po Cadeganově těle, než se vrátila k tělu Josette. „Co říkáš na to, že bychom o tvého muže bojovaly a ta lepší by si ho nechala?“
Cadegan zaváhal. Copak nevěděla, že jsou každý v jiném těle?
Byl tohle nějaký trik?
Nejistě se na ni zamračil. „Bojovaly jak?“
„Turnaj. Ty proti mému šampionovi. Jestli je tvoje láska a srdce skutečné, vyhraješ svého muže zpátky. Ale dej si pozor… jestli jsi o svých citech lhala, všichni se to dozvíme a ty určitě prohraješ.“
V jeho vlastním těle, se svou silou a schopnostmi, byl Cadegan více než připraven porazit jakéhokoliv soupeře. Ale lhát feyské královně se zdálo jako hloupý nápad. A on si cenil Josettina života až příliš, než aby s ním hazardoval.
„Veličenstvo, víš, kdo já jsem?“
Počastovala ho rafinovaným úsměvem. „A ty to víš?“
No dobrá. Upřímně řečeno, většinou sám sebe sotva znal. A dnešek byl obzvláště matoucí. Ale to jediné, o čem nepochyboval, byly city, které choval k Josette. „Znám své srdce.“
„Pak bude turnaj.“
„Ne!“ vykřikla odmítavě Josette, zatímco bojovala se zlatými tyčemi, které ji držely. „To nedovolím! Co když se zraníš?“
Cadegan ji vzal za ruku a přitáhl si ji k tváři. „Uzdravím se.“ Otočil se zpátky ke královně. „Ale je tu jedna věc, kterou za to chci.“
Cordelia povytáhla obočí. „A to?“
„Ať už vyhraju, prohraju nebo to bude nerozhodně, Josette se vrátí do svého skutečného domova nedotčená. Její tělo i duše.“
Na chvíli se nad tou nabídkou zamyslela. „Jen pokud budeš souhlasit, že když prohraješ, budu Cadegana vlastnit navždy. Tělo i duši.“
Byla to vysoká cena, ale byl ochotný ji zaplatit. „Dohodnuto.“
„Ne!“ vykřikla Josette. „Ne! Já s tím nesouhlasím. Odmítám to!“
Cordelia si odfrkla. „Tohle není tvůj obchod. Dohoda je uzavřena.“ Ustoupila a tleskla rukama.
Jeskyní se přehnal vzdušný vír a všechno rozfoukal. Přilepil jim oblečení k tělu a přitáhl do místnosti krutý chlad. Náhle se tam objevil zlatý hřebec. Měl rudé oči a třpytivou hřívu. Podupával o zem a zlobně na Cadegana zíral.
V mžiku mu celé tělo pokryla zlatá zbroj, spolu s helmou s odklápěcím hledím, rudým peřím a válečným kopím.
Kůň na Cadegana zíral, když se mu vyhoupl do sedla, aby bojoval s jakýmkoliv protivníkem, kterého Cordelia vybere.
Kopí, které povstalo z feyské magie, se vznášelo nad zemí po jeho boku, dokud si ho nevzal. Sotva ho sevřel, objevil se na opačné straně zářícího prostoru jeho protivník. Jezdec na sobě měl stříbrnou zbroj a modré peří, a jel na stříbrném koni. Zíral na Cadegana zpod helmy démonicky rudýma očima.
Cordelia si zhmotnila obří, trnitý trůn ve stejné chvíli, kdy se poblíž pole objevil okřídlený skřítek držící vlajku.
Cadegan počkal, až skřítek spustí vlajku. Když to udělal, pobídl koně kupředu. Kopí měl připravené a připravoval se na úder.
Než mohl udeřit, rozplynul se jeho soupeř ve vzduchu. Jeho kůň tryskem procválal kolem, a když se to stalo, Cadegan už nebyl na poli.
Dokonce nebyl ani v Josettině těle.
Byl v dávné minulosti. Vyděšený chlapec mezi královými vojáky.
Cadegan ztuhl, když je uslyšel vyslovovat slova, která mu nedávala žádný smysl. Když jeho směrem vysílali pohrdavé pohledy, jako by byl psím hovnem na podrážkách jejich bot.
Jeden z rytířů mu hodil koš se zrezivělou drátěnou košilí a mečem, který byl tak poškrábaný, že vypadal, jako by ho vylovili ze dna Temže…
Obojí to páchlo jako obsah dětských plín.
Zmateně vzhlédl k mužům, kteří se mu vysmívali slovy, jež nedokázal pochopit. Jejich tón ale vypovídal o tom, že jedině tohle si takoví jako Cadegan zaslouží.
Další se smáli jeho nové zbroji, kterou jim pro něj přikázal opatřit král, dokud nebude mít nějakou vlastní.
I tak se mu ale posmívali.
Opuštěný a po domově toužící Cadegan se začal prohrabávat košem. Až tehdy mu došlo, že nějací rytíři potřísnili celý jeho obsah svou močí. A smáli se ještě víc, zatímco sledovali, jak znechuceně krčí nos.
Ještě horší bylo, že to pořád ještě bylo pokryté krví posledního rytíře, který to nosil, nebo spíš, vzhledem k velikosti díry na boku, který v tom zemřel.
Cadegan, který nechtěl dát ostatním najevo, jak moc jej jejich slova a činy trápí, očistil zbroj, jak nejlépe mohl a vyspravil ji koženými řemínky, které si odřízl z horní části svých bot.
Prvního dne bitvy si na sebe navlékl zbroj a ignoroval jejich posměšky a pohrdavé poznámky. Byl přitom vděčný, že rozumí jen tónu jejich kousavých hlasů a ne tomu, co ve skutečnosti říkají. To první bylo už tak dost zlé. Rozhodně to druhé nepotřeboval.
Jelikož neměl koně, poslali ho do boje pěšky, jen s poničeným mečem. Nedali mu ani štít.
Nikdo z nich mu nedovolil stát se součástí armády. Jeden po druhém ho odstrkovali, až dokud nestál vedle jejich řad, aby bojoval úplně sám. Vedle něj nikdo nebyl.
Ani za jeho zády.
Byla to ta nejhorší chvíle jeho života. Jelikož ho všichni vojáci odmítli trénovat, nevěděl o válčení vůbec nic. Sotva věděl, jak má správně držet svůj meč. Ale ve chvíli, kdy Merciané zaútočili a po bitevním poli a jeho nohou začala proudit krev, držel se ho Cadegan vším, co měl. Byl odhodlaný toho dne nezemřít.
Nicméně se mu jeho protivníci nemilosrdně snažili useknout hlavu a srazit ho k zemi.
Odmítal dát jim to, co chtějí. Neměl v úmyslu padnout. Ne dnes ani ne jindy.
Zatímco bojoval, uviděl, že jeden z Powysových jezdců spadl ze sedla. Merciané se na něj vrhli jako smečka hladových vlků. Divoce. Nemilosrdně.
Sekali do něj, dokud se jim nepodařilo srazit mu přilbu.
Byl to ten samý muž, který znečistil Cadeganovu zbroj a který se smál, když to dělal.
Na kraťoučký úder srdce měl Cadegan škodolibou radost při pohledu na to, co muže čeká.
Pak mu ale hlavou bleskla představa bratra Euriga, který používal své ruce, aby ho trpělivě a s láskou naučil slušnosti a milosrdenství.
„Čest je to, co liší člověka od zvířete. Nejlepší způsob, jak na tomto světě žít čestně, je být přesně takoví, jací předstíráme, že jsme. Nech ostatní vysmívat se těm z nás, které vnímají jako podřadné, ale pamatuj, dobrý Cadegane, čest leží uvnitř našich srdcí, díky čemuž můžeme s milosrdenstvím a soucitem čelit těm, kteří nám nejvíc ublížili. Dokonce, i když šakal zraní tvou pýchu, neodměňuj jeho lotrovství tím, že se vzdáš své cti. Jen tehdy o ni můžeš skutečně přijít. Nikdy nedovol nikomu, aby si vzal tvou duši, nestojí to za tvoji věčnost ani za tvé srdce.“
Namísto toho, aby Cadegan odešel a nechal toho rytíře zemřít stejně krutě jako žil, vyrazil kupředu a statečně bojoval, aby ho ochránil před jeho nepřáteli.
I když rytíř střet přežil a Cadegan – sám zraněný – ho odnesl k léčiteli, byla rytířova zranění tak vážná, že příštího dne zemřel. Ale hodinu před svou smrtí povolal Cadegana ke svému loži.
S hřejivým pohledem natáhl ke Cadeganovi ruku a dal mu svůj vlastní meč, zbroj a helmu, a řekl vojákům, kteří byli s ním, že chce, aby Cadegan dostal i jeho koně.
Byl to rytířský meč, který Cadegan nosil dodnes. Byla to připomínka toho, že i ten, kdo se zdá být tím nejhorším a nejkrutějším člověkem na světě, může být spasen. Že, díky správným činům, může být srdce každého změněno. Také to Cadeganovi připomínalo, že si všichni lidé zaslouží nejvyšší možnou úctu. Připomínal tak sám sobě, že nesmí dovolit, aby ze z něj stal někdo, kdo do životů jiných bytostí přináší bolest a utrpení.
Jak bratr Eurig často říkával… „Nikdo se nikdy nepřenese přes bolest jakéhokoliv druhu. Formuje to ale duši v silnějšího, lepšího člověka.“
Nikdy by nezneuctil bratra Euriga nebo jeho učení.
„Obětoval bys svou čest pro svou lásku?“
Cadegan ztuhl, když uslyšel královnin netělesný hlas. „Cože?“
„Čeho si ceníš víc?“ zeptala se ho.
„Mé paní. Rozhodně.“
„Tak to dokaž. Sundej si šaty.“
Cadegan zavrtěl hlavou. „Jsem v jejím těle a rozhodně jej tak nezneuctím. Ptala ses mě, jestli bych obětoval svoji čest a to bych i udělal. Ale teď po mě chceš, abych obětoval její, a to neudělám.“
„Dokonce ani, aby sis zachránil život?“
„Ne. Můj život pro mě nemá žádnou cenu. Nikdy bych nezneuctil svou paní.“
Cordelia ho popadla pod krkem a praštila jím o zeď. „Vyrvu ti srdce!“
„Slíbila jsi mi, že Josette neublížíš. Ať už vyhraju, prohraju, nebo to skončí remízou, má paní půjde domů živá a nedotčená. Dala jsi mi slovo.“ Jeho tělem projelo zvláštní chvění.
Královna na něj záštiplně přimhouřila oči. „A co teď?“
„Co teď?“
„Máš své tělo zpátky, lorde Cadegane. Obětuješ mi teď kvůli své paní svou čest?“
Cadegan shlédl dolů a zjistil, že měla pravdu. Znovu byl sám sebou. „Dám za její svobodu cokoliv.“
Kývla na něj. „Střetneš se s mým šampionem třikrát. Jestli spadneš z koně, vzdáš se Morgen. Bez otázek. Bez úniku. Jestli prohraješ, patříš mi jako můj otrok. Navždy.“
Cadegan by byl raději, kdyby ho zabili. Ale nepochyboval o svém vítězství. Nikdy v žádném klání neprohrál. „Dohodnuto. Ale mohli bychom to tentokrát skutečně dokončit?“
Tleskla rukama.
Cadegan se znovu ocitl na svém koni. Byla to ta chvíle těsně předtím, než se jejich kopí střetla, chvíle, kdy jeho protivník zmizel. Tentokrát protivníkovo kopí narazilo do jeho ramene a vyslalo do celého jeho těla bodavou bolest.
Naklonil se v sedle dozadu a téměř z něj vypadl. Na místě se udržel jen čirou silou své vůle.
Ale au… to bolelo. Bolest z toho jediného úderu byla ohromující. Protivníkovo kopí se rozlomilo ve dví, ale to Cadeganovo zůstávalo dokonale neporušené.
Téměř ho přemohlo nutkání zařvat. Ale dobře věděl, že bude lepší nic neříkat.
Cordelii to bylo jedno. Tohle nebylo o spravedlnosti. Bylo to o vítězství.
Na rozdíl od ní a temných sil, který sloužila, nebylo vítězství to, co chtěl tak moc, aby kvůli tomu podváděl. Vrátil si rameno zpět na místo, snažíc se ignorovat bolest, zatímco obracel svého koně.
Znovu se tam objevil skřítek s vlajkou.
Podívala se na obra, proti kterému stál a pak na něj. S rychlým přikývnutím směrem ke královně spustila vlajku dolů.
Cadegan pobídl svého koně vpřed. Tentokrát zamířil na obrovo srdce a znovu se obrnil proti ráně. Zasáhl svého soupeře přímo. Obr zavrávoral, ale vzpamatoval se dřív, než spadl z koně.
Leucious a Josette nad Cadeganovým jasným vítězstvím šťastně vykřikli.
Cordeliin pohled potemněl, dával tak najevo, že s nimi rozhodně nesouhlasí a že nebere prohru na lehkou váhu.
Cadegan hodil zbytky svého kopí na zem.
Jo se kousala do rtu, zatímco sledovala, jak si Cadegan ze vzduchu vzal další kouzelné kopí a připravoval se na svůj poslední střet. Byl neuvěřitelný. Sotva si dokázala představit, jak děsivé musí být čelit v bitvě jemu a jeho schopnostem.
Zvedl si hledí helmy, usmál se na ni a mrkl.
Jo ovinula ruce kolem zlatých tyčí a přála si, aby vyhrál tohle poslední kolo a oni odsud mohli vypadnout. Ale když zamířil na další kolo, projel jí špatný pocit.
Tohle bylo příliš snadné.
Což se ukázalo být naprosto pravdivé, když obr naposledy vyrazil, aby Cadegana zabil. Když to udělal, uviděla něco ještě mnohem děsivějšího.
Cadeganova zbroj se rozlétla všemi směry. Vynořil se z ní jako démonický motýl ze své kukly. Měl teď dlouhé blonďaté vlasy, zářící žluté oči a tesáky. Obrovské tesáky. Jeho kůže se změnila a měla teď nepřirozenou žluto-oranžovou barvu. Ze zad mu vyrazila ohromná černá křídla.
Leucious zaklel, když uviděl Cadeganovu náhlou a mimořádnou transformaci.
„Co je to?“ zeptala se bez dechu.
„Jsme opravdu, ale opravdu v prdeli. Právě se jim podařilo probudit addanc.“
„A to je co?“
Setkal se skrze mříže s jejím pohledem. Díky jeho náhlé bledosti spatřila jeho skutečnou paniku. „To proto jsem tady Cadegana uvěznil.“ Trhl bradou směrem k monstru. „Aby nevypustil tohle. Každý démon má ve svém srdci svou pravou podobu. Bezduchou, krvelačnou bestii, která je prakticky neporazitelná. Takovou, kterou nelze zastavit.“ Trhl sebou, znovu zaklel a jeho pohledné rysy zdeformoval smutek.
„Addanc ho pohltil a my jsme další položky na jeho jídelním lístku.“



15 komentářů:

  1. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za opäť skvelú kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za překlad další kapitoly. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  8. Cadeganův bratr je moc velký pesimista :-) , to dopadne určitě dobře! Díky za překlad a korekturu :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat