pátek 6. března 2015

Syn nikoho - Kapitola 14



Leucious vypustil řadu nadávek, která přiměla Jo zčervenat, a ustoupil od mříží své cely. „Jo? Podívej se na mě. Udělám teď něco opravdu zatraceně hloupého. Až to udělám, musíš si kvůli mně zapamatovat tři slova. Omni rosae spina.“
Zamračila se na něj. „Každá růže má trny?“
„Dobře. Umíš latinsky. Ano. Ulož si ta slova do paměti pro případ, že ztratím kontrolu. Dobře?“
Nelíbilo se jí, jak to zní. Vůbec. „Jak jako ztratíš kontrolu?“ Doufala, že tím myslí jen svůj močový měchýř.
Tedy alespoň dokud se mu barva očí nezměnila na zelenou s rudým lemem. Pak málem ztratila kontrolu ona nad tím svým, když pohlédla do tváře jeho skutečné démonské podoby.

„Takhle.“ V jednu chvíli byl Leucious člověk, a v tu další byl také démonem. Měl křídla a zlatou zbroj, která jí připomínala římského generála.
Talfryn začal ve své kleci zdivočele pobíhat. „Pomozte nám! Kdokoliv! Rambo! Musíme se odsud dostat!“
„Proč?“ zeptala se Jo.
Než mohl odpovědět, nasměroval Leucious svou moc a vystřelil je z jejich klecí. Illarion k ní přispěchal, aby ji chránil, zatímco se Leucious a Cadegan pokoušeli jeden druhého zabít.
Smějící se Cordelie se obrátila k Joině skupince se samolibým úsměvem. „Děkuji, že jste mi dovolili mít tu jedinou zbraň, kterou Morgan ani Merlin nedokáží zastavit. Teď je můj!“
V jednu chvíli byli v jeskyni a v tu další, byli oni všichni, včetně Leuciouse – který byl pořád v démonské podobě – zpátky v domě, na opačné straně zrcadlových dveří.
K jejímu údivu tam byli také čtyři její sestřenice a malé skupinka lidí, se kterými se nikdy předtím nesetkala.
Leucious se k nim otočil ve svém démonském těle a divoce zařval. Pohnul se, aby na ně zaútočil.
Řekni ta slova!, varoval ji Illarion.
„Omni rosae spina!“
Ve chvíli, kdy je vyslovila, sebou trhla Leuciousova hlava vzad. Vykřikl, jako by trpěl bolestí. Ztuhl, jako by bojoval sám se sebou ještě tvrději, než předtím s Cadeganem.
Jeho démonské tělo se pomalu měnilo v lidské. Po tvářích mu stékaly slzy, zatímco se viditelně třásl a lapal po dechu.
Beze slova si hřbetem ruky otřel obličej a vyšel ven bočními dveřmi.
Karma ho následovala.
Selena popadla Jo do zuřivého objetí. „Jsi to ty? Že ano?“
„Jo. Proč?“
„Po tom šíleném chlápkovi v tvém těle předtím, jsem se jen chtěla ujistit.“
„Cadegan,“ řekla Jo, vytočená tím, jak o něm Selena mluví. Podívala se na Illariona a zarazila se při pohledu na mohutného draka, který tam stál. Byl tady, v téhle říši. V lidské podobě. Feyská královna ho konečně jaksi osvobodila z Gastonbury. Ale dalo by se říct, že kvůli tomu nebyl tak šťastný, jak by si bývala byla myslela. Spíš vypadal zmateně a dezorientovaně.
Zíral na jednoho z blonďatých cizinců, jako by viděl ducha. Blonďák na něj zíral úplně stejně.
„Illarione? Jsi to opravdu ty, bratříčku?“
V Illarionových očích se objevily slzy, než přikývl a přitáhl si druhého muže do pevného objetí.
Podle toho, jak se na sebe dívali, poznala, že spolu mluví v hlavě a ostatní nejsou k jejich rozhovoru zváni.
Ne, dokud Illarionův pohled nesklouzl z jeho bratra a nesetkal se s Joiným zvědavým pohledem.
Josette, tohle je můj bratr, Maxis.
Kývla na něj. „Ráda tě poznávám.“
„I já tebe. Děkuji, že jsi pomohla mému bratrovi.“ Zíral na Illariona. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady. Myslel jsem, že jsi zemřel s ostatními.“
Když se postavili stranou, aby si mohli promluvit, Jo se vrátila k Seleně. „Musím se vrátit pro Cadegana.“
Když zamířila k zrcadlu, objevili se tam tři Leuciousové a zablokovali jí cestu. „Teď ho nemůžeš pustit.“
Jo zírala na bytosti, které se právě měli setkat s její špatnou cajunskou stránkou. O ženách z Jihu platilo, že jsou tvrdé. Nikdo jim neřekne ne a neodkráčí. Zvlášť ne, když tu jde o milovaného člověka. „Nenechám ho tam. Samotného. Jestli se tam mám vrátit sama, udělám to.“
Leucious se vrátil s Karmou do místnosti a tři obrazy blokující její cestu zmizely. Přejel pohledem lidi, kteří se tam shromáždili. „Pro lásku všech bohů, může prosím někdo vpravit do Královny Tvrdohlavky trochu rozumu?“ Zíral na Jo. „Nemůžeš jít do Terre Derrière le Voile a vypustit vypuzeného démona do lidského světa.“
Projel jí vztek. Než si to mohla promyslet, vrhla se k Thornovi a strčila do něj. „Nikdy jsi ho tam neměl vyhnat! Tohle všechno je tvoje chyba.“
„Neměl jsem na vybranou,“ zavrčel na ni Leucious. „Sklouzával přes hranu každým dnem, byl čím dál zahořklejší a vzteklejší. Viděl jsem to v jeho očích. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ho udržel při zemi. Když ke mně ale té noci přišel, aby mi řekl, co udělal, viděl jsem, že se potácí na pokraji addancu, který jsi dnes viděla.“
Jo nemohl uvěřit tomu, co jí tím říká. Jak mohl udělat něco tak krutého? „Takže proto jsi ho opustil?“
Trhl sebou, než se znovu setkat s jejím pohledem. „Vážně chceš pravdu, Jo?“
Jo, to chtěla.
Leucious k ní natáhl ruku. „Chyť se a já ti ukážu, s čím přesně máš tu čest.“
Zaváhala, jelikož z toho měla špatný pocit. Leuciousovi nevěřila, a na tomhle všem bylo něco velice zvláštního. Něco, o čem si nebyla jistá, že to chce vědět. Vztáhla ruku a dotkla se medailonu, který jí Cadegan dal.
Aby ji chránil.
Cadegan nebyl démonská bestie. Věděla to. Nikdo, kdo miloval tak hluboce jako on, nemohl být takový, jak Leucious tvrdil. Leucious tady byl ten špatný, ne Cadegan.
Nechtěla se nechat zastrašit, proto ho vzala za ruku.
Ve chvíli, kdy to udělala, se jí zatočila hlava. Už nebyla v domě, teď se ocitla ve starém středověkém kamenném klášteře.
Mnich, ve kterém poznala bratra Euriga, a opat stáli vedle skromné postele, kde se žena, kterou díky Cadeganovým vzpomínkám identifikovala jako jeho matku, chystala k porodu. Kněží měli tonsury a oba byli oblečení do prostých černých hábitů.
Cadeganova matka byla nadpozemsky krásná. Dlouhé černé vlasy měla úsilím, jež vynakládala, prosáklé potem, ale to na její kráse nic neměnilo. S posledním zatlačením a výkřikem vstoupil její syn na svět a vyklouzl do čekajících rukou porodní báby.
„Svatá matko Boží!“ pokřižoval se bratr Eurig.
Porodní bába se přikrčila a ucukla od novorozence. Vlastně ho upustila na postel mezi nohy jeho matky. „Co je to za věc?“
„Zabijte to!“ zavrčel opat.
„Ne!“ Brigid se vyškrábala do sedu, popadla své dítě a přitiskla si ho k hrudi. Ovinula kolem miminka vlněný šál, jako by ho snad mohl ochránit.
Tohle nebyla ta bezcitná matka, která přišla za Cadeganem, aby si od něj vzala jeho štít. Ta, která se pokoušela vyměnit jeho svobodu za to, co chtěla.
Dítě křičelo, protože potřebovalo vzduch.
Jo přistoupila blíž a zalapala po dechu, když uviděla Cadeganovy nelidské rysy. I když měl křídla, měl humanoidní podobu, s oranžovou, šupinatou kůží a jasně žlutýma očima. Ten malý ještěrce podobný tvor byl zvláštně roztomilý, jak plakal, aby mu někdo poskytl útěchu. Brigid si ho přitáhla k ňadru a on se přisál. V mžiku se uklidnil.
 Opat zkroutil rty. „Tohle je ďáblův syn! Musíme to zabít teď, dřív, než to vyroste.“
Zavrtěla hlavou. „Je synem TuathDé. Vnukem Dagdy. Je po zásluze bohem. Zabít ho by znamenalo narušit vesmír, jak ho známe a vypustit na tento svět armády démonů, se kterými by nikdo nedokázal bojovat. Chceš rozpoutat Armagedon?“
Opat zavrtěl hlavou. „Nemůžeme tomu dovolit tady zůstat.“
Popadla opata za hábit a táhla ho k sobě, dokud se téměř nedotýkali nosy. „Nemáš na vybranou. Rozumíš? Když se bude od zla držet dál, nebude o něm vůbec nic vědět. Bude silou dobra. Dokud bude jeho srdce čisté a nezkažené, nedokáže ho jeho otec nikdy dostat na svoji stranu a použít ho proti nám.“
„A když se z něj stane zlo?“
Obočí se jí stáhlo obavou, když pohlédla dolů a pohladila dítě po tvářičce, zatímco se krmilo. A jak tak pil od své matky, pomalu se jeho vzhled měnil na lidský.
„Zničí celý tenhle svět a všechny, kteří na něm dlí. Jediný, kdo ho dokáže zabít, bude démon Malachai.“
Bratr Eurig ostře vtáhl dech a pokřižoval se v hrůze. Po chvíli vrhl na dítě spekulativní pohled. „Může zničit Malachai, má paní?“
Několik minut to zvažovala. „Jako dospělý bude mít tu moc, ano.“
Kněz se setkal s opatovým pohledem. „Nedává snad smysl postarat se o takovou zbraň, kterou bychom mohli použít proti Malachai, kdyby nás začali ohrožovat?“
„Je to příliš nebezpečné.“
Eurig byl ale neústupný. „Všechny zbraně jsou smrtící, když se ocitnou ve špatných rukou, otče. Ale když jsou použity k dobrým účelům…“
Opat si odfrkl. „Jsi šílený! Vy oba jste.“
„Ne. Tohle jsou zlé časy.“ Bratr Eurig si pohrával s tím samým růžencem, který měl Cadegan vedle svojí postele. „Sephirot je pro nás ztracen. Ale jestli můžeme v téhle bitvě získat pro naši stranu další pomoc, mohli bychom naklonit misky vah na naši stranu. Mohli bychom tuhle válku vyhrát. Jednou provždy.“
Opat i přesto jeho žádost nadále odmítal. „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“ Eurig kývl bradou k Brigid. „Jeho matka je svatá. Není důvod se domnívat, že krev otce bude silnější než její nebo jejího otce, natož tak jich obou.“
„Jsi ochoten na to vsadit naše životy?“
Eurig přikývl. „Vezmu si to dítě na starosti a povedu ho. Nikdy tomu dovolím sejít z cesty.“
„Jemu,“ opravila ho Brigid. „Je to můj syn, žádné to.“
Eurig se setkal s opatovým zamračeným pohledem. „Udržíme ho dál od zla. Já tomu věřím.“
„Souhlasím tedy, i když mám hrozný pocit, že nás za náš podíl na celé té věci budou budoucí generace proklínat.“ Opat přimhouřil oči a podíval se na Euriga. „Poneseš za něj zodpovědnost a budeš tvrdě potrestán kdykoliv se přikloní k temné straně.“
„Dám mu sílu zůstat neochvějně věrný. Naučím ho, jak se vyhnout pokušení. Pevně věřím, že to máme udělat.“
Leucious se objevil v klášteře po Joině boku a odvedl tak její pozornost od scény před ní. „To Cadegan byl důvodem toho, že složili přísahu mlčení a žili v klášteře. Než byl poslán do Terre Derrière le Voile, byl klášter jeho úkrytem před pokušeními jeho otce.“
I když oceňovala to, co se pokusili udělat, rozhodně měli být chytřejší. „To nelze zařídit, Leuciousi. Zlo si vždycky najde cestu.“
„Já vím.“ Vzal ji za ruku a přenesl ji do té osudné noci, kdy se Æthla obrátila proti Cadeganovi a pokusila se ukončit jeho život. „Tohle jsem viděl, když ke mně přišel.“
Leucious, který byl znám spíše jako Thorn v připomínce toho, proč se musí vyvarovat vypuštění démona ze svého nitra, seděl u svého přenosného stolku a pročítal zprávy o Malachai a jeho armádě. Armádě, se kterou Thorn bojoval tisíce let. Temnota ohrožující celý svět sílila rychleji, než ji dokázal ničit.
Během několika uplynulých týdnů přišel o patnáct svých Pekelných lovců, kteří podlehli silám Malachai. Dva byli zmasakrováni, když šli hloupě žádat o osvobození Sephirota, aby mohl Jared bojovat společně s nimi.
„Co mám dělat?“ vydechl.
Thorn zíral do zrcadla, na které jeho otec jen noc předtím napsal krví Pekelných lovců hrozbu jemu a Cadeganovi.
Každým dnem byli blíž a blíž porážce. A každým dnem ztráceli další území.
A navíc….
Nedokázal se ani přimět přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby dovolil otci dostat se znovu do jeho srdce. 
Thorn srazil pergamen mávnutím paže na podlahu. „Nevyhraješ, otče! Ne s mou pomocí. Neodevzdám tento svět tobě a těm, kterým sloužíš.“
Popadl svůj pohár, aby do sebe hodil zbytek jeho obsahu, když do jeho stanu vešel Cadegan. Thornův žaludek se při tom neutěšeném pohledu zkroutil. Jeho oči měly svou přirozenou démonickou podobu. Ve světle svíček zářily jasnou rudo-žlutou barvou. Bylo to něco, co Thorn nikdy předtím neviděl.
Jeho zbroj byla potřísněná lidskou krví. Cadeganovy ruce se třásly, jako by se sotva držel té svojí části neposkvrněné Paimonovou krutostí.
Pod kůží se mu vlnilo démonické maso.
Thorn cítil, jak se jeho vlastní moc připravuje k boji, zatímco sledoval Cadeganovu temnotu. Vzrůstala přímo před jeho očima. Pokusil se to zastavit, ale jeho vlastní oči se začaly měnit. „Co jsi to udělal?“
Cadegan zahanbeně sklopil pohled k zemi v tu samou chvíli, kdy se po jeho boku objevila jeho služebnice Misery. I když té svůdné démonce ani v nejmenším nevěřil, věděl, že by mu nikdy nelhala.
Jen před ním tajila pravdu.
„Zabil lidi,“ zašeptala Thornovi do ucha. „Lidi, kteří se pokoušeli ochránit svou sestru, po které on toužil.“
Ne! Thorn sebou trhl obavou, že Paimon, i přes veškerou Thornovu snahu, přetáhl Cadegana na svou stranu. Ta zrada se do něj zařízla hluboko. Na celém světě byl Cadegan to jediné, co mu zbylo.
Jediný, koho miloval, kdo ještě žil.
Doufal, modlil se, aby to bylo lež a Cadegan to popřel. Thorn zíral na svou drahou rodinu. „Je to pravda?“
„Ano, ale –“
Rozčílil se, jeho vlastní démonská krev vzplála a on Cadegana udeřil. Jak to mohl udělat? Cadegan znal jejich pravidla a věděl, proč je mají. Záviselo na nich křehké příměří s Arelimy a Seraphimy. Jeden chybný krok a oni všichni budou vyhoštěni do pekelné říše, která byla osídlena nepřáteli, jež by udělali cokoliv, aby je dostali do rukou. Nepřáteli, kteří by je rozervali na kusy a sami se stali ještě mocnějšími. Tak mocnými, že by je ostatní nikdy nedokázali zastavit.
Thornovi bylo jedno, co by udělali jemu osobně. On si zatracení více než zasloužil a už dávno se s ním smířil, ale ti ostatní, kteří mu věrně sloužili…
Ti si zasloužili spasení, které si vybojovali.
„Žádné ale! Přísahal jsi, že už nikdy znovu neproliješ lidskou krev. Takhle dodržuješ svoje posvátné přísahy?“
Cadeganovi oči se kompletně přeměnily z lidských na démonské. „Zaútočili na mě jako první.“
Thorn sebou trhl, jelikož vycítil, že se jeho bratr vydal vstříc temnotě. Ospravedlňování krutosti byl kluzký svah. Jak jednou začnete, už není cesty zpět. Zlo se sytí takovým druhem chování, které nepřizná vinu a podporuje jej v srdcích svých nástrojů.
„Jsi Paimonova krev! Žádný člověk ti ve skutečnosti nemůže ublížit. Víš to! Zakrvácený nos nebo černé oko přežiješ.“
Cadegan sklonil hlavu. „Odpusť mi, bratře. Byla to chyba.“
Thorn mu chtěl věřit. Vážně ano. Ale už ho podrazili mockrát.
Dusily ho slzy, když pohlédl do očí, které byly stejné jako ty otcovy. Když si uvědomil, že Cadegan padl. Dovolil tomu dítěti, aby se až příliš přiblížilo jeho srdci. Přesně takhle zlo pracovalo. Nikdy nepocházelo od nepřátel, které vidíte přicházet. Jen ti nejbližší vás mohou zničit. Jen ti, ve které jste hloupě vložili svou důvěru.
Jen ti, kterým dovolíte vás klamat, jelikož bolest ze života bez nich je větší, než bolest z toho, že tolerujete jejich lži.
Tím, že Cadegan porušil svou krevní přísahu, udělal první smrtící krok směrem k nejtemnějším silám. Jestli udělá ještě jeden další, bude tak mocný, že se mu nikdo nedokáže postavit.
Nikdo z nich.
Thornův pohled padl na stůl, kde byla do dřeva vyryta jména Malachai v připomínce toho, jak silný je jako bestie.
Kdyby addanc splynul s Malachai…
Všechno by bylo navěky ztraceno. Patřil by jim celý svět a ta jediná věc, kterou by Thorn mohl udělat, by bylo postavit se stranou a sledovat, jak pod jejich jednotným velením hoří.
Nezáleželo na tom, jak moc Thorn Cadegana miloval. Nemůže dovolit, aby se tohle stalo. Ne po všech těch hrůzách, kterých byl svědkem.
A zvláště ne po slibu, který učinil.
Thorn potřásl hlavou. „Ne, chybou bylo, když jsem si třeba jen na minutu myslel, že jsi něco víc, než jen bezduchá bestie, kterou ses narodil.“
Celá Cadeganova tvář se změnila, jak démon v něm přebíral otěže. Jakýkoliv náznak soucitu z jeho očí zmizel.
Thorn zkroutil rty. „Znechucuješ mě! Nemůžu uvěřit, že jsem v tebe vložil svou důvěru.“
Cadeganova tvář byla znovu lidská – stejně jako u ostatních. Byl to trik sloužící k vyvolání soucitu, který téměř vždy zafungoval a oslabil hlupáka, který je miloval. „Prosím, Leuciousi –“
Thorn ho popadl pod krkem, aby zastavil ta slova, než se jim podaří změnit jeho názor a dovolí mu zapomenout, jak je Cadegan nebezpečný.
Není to to nevinné dítě, které miloval.
Dnes v noci to nevinné dítě hloupě vypustilo monstrum. Monstrum, které nedokázalo vystoupit z těch, kteří byli příliš slabí, než aby s ním bojovali.
Cadegan se koupal v jejich krvi. Vypustil vnitřního démona plného hněvu. Ze všech bytostí znal Thorn tu euforii nejlépe, mnohem lépe, než by býval chtěl. Nemohl Cadeganovi dovolit, aby se stal tím, čím býval Thorn.
Pak už by ke Cadeganovi nikdo nedosáhl.
Jeden muž, dokonce, i když to bylo milované dítě, nikdy nemohl být důležitější než blaho zbytku světa.
Thorn zpevnil své sevření a modlil se, aby to bylo správné rozhodnutí. Že Brigid konečně udělá to, co měla udělat už před staletími.
Přivítá svého syna ve své říši, kde na něj bude moci dohlížet a kde ho udrží dál od otcových spárů.
„Za zločiny proti Našemu Pánu, za porušení mé důvěry, tě odsuzuji k životu ve stínovém světě tvojí matky. Už nikdy nebudeš kráčet touto zemí jako živoucí bytost. Strávíš věčnost vzpomínáním na to, co jsi udělal a lítostí nad svými činy. Už nejsi jedním z nás. Za to jsi odsouzen a vyhoštěn z lidského světa. Navěky.“
Cadegan se pokoušel vymanit z Thornova sevření. Na krátký okamžik Thorn málem polevil.
Pak se ale Cadeganovy ruce proměnily v drápy. Vyděšený, že vypustí na svět addanc, ho Thorn prohodil malým zrcadlem, prostřednictvím kterého Paimon minulou noc sliboval, že díky Cadeganově krvi pohltí svět.
Cadegan se okamžitě propadl do matčiny říše. Bušil na sklo a prosil o propuštění.
Thorn přiměl sám sebe neprojevit žádnou emoci. Zůstat silný navzdory lásce, která ho nenáviděla za to, co udělal.
Musí to tak být. V téhle věci nemá na vybranou.
Thorn se kvůli svým činům nedokázal vypořádat sám se sebou, proto se otočil a přikryl portál, aby Cadeganova tvář neoslabila jeho rozhodnutí.
Miluji tě, dítě.
Thorn, který nedokázal unést tu bolest, zaklonil hlavu a zařval v agónii…
Jo se celou dlouhou minutu nedokázala nadechnout, zatímco se odtahovala a zírala do Thornových očí. Ten démon Cadegana opravdu miloval.
Z jeho úhlu pohledu události vypadaly naprosto odlišně. Jeho obavy, minulost a povinnosti zatemnily jeho vidění, a zamžily mu, úsudek.
Cadegan dělal to samé.
„Nikdy by se neotočil proti tobě, Thorne.“
„Dala bys mu šanci, kdybys byla mnou?“
Upřímně? Nevěděla. Každý dělal chyby. Každý někdy vložil svou důvěru ve špatného člověka.
Cadeganovým slepým místem byla Æthla. A jejím byl nepochybně Cadegan.
„Promiň, že jsem tě špatně odhadla.“ 
„Všichni jsme něčím vinni, Jo. Ale teď víš, proč ho musíme nechat tam, kde je.“
Zavrtěla nad jeho závěry odmítavě hlavou. Tak jednoduché to nebylo a ona to věděla. „To nemůžeme. Probudili jsme v něm addanc. Je teď tou zbraní, kterou ses bál, že se stane. Co když ho teď jeho nepřátelé najdou? Dokážeš ho dnes zabít spíš než kdysi?“
Thorn odvrátil pohled.
„Přesně to jsem si myslela. Než tohle všechno začalo, byl Cadegan zalezlý ve své jeskyni. Sám a v bezpečí. Ty a já jsme probudili démona v jeho nitru, a je tedy na nás, abychom udělali to, co jsi měl udělat už před tisícem let.“
„Zabít ho?“

„Ne, Thorne. Zachránit ho.“ 

19 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nikol: Dakujem za preklad ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za skvelé pokračovanie a som zvedavá ako bude ďalej :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Skvelé pokračovanie :) len tak ďalej :)

    OdpovědětVymazat