pondělí 16. března 2015

Syn nikoho - Kapitola 16



Cadegan se ponořil do zčernalých vln, zatímco se pokoušel najít nějaký úkryt před peklem, ve které se proměnil jeho svět. Bez ustání do něj bušily nenávist a krvežíznivost. Chtěl ochutnat vnitřnosti všech bytostí dost hloupých na to, aby se k němu přiblížili. I když nikdy nebyl zrovna přátelský, tohle bylo úplně jiné.
Ztratil schopností cítit cokoliv ke komukoliv.
Otevřel oči a vdechl vodu a pach krve, který na něm stále ulpíval. Jeho první obětí byl obr.

Cordelia bohužel s křikem utekla dřív, než dostal šanci dokončit to s obrem a přidat si ji na svůj jídelníček. On se pak rozlétl krajinou, aby se podíval po dalším jídle. Vážně miloval muzikální kadenci výkřiků, které mu zněly v uších.
Opravdu neexistoval lepší zvuk.
Opilý panikou, kterou vyvolal, se ponořil hlouběji do vody. Tohle bylo to, co potřeboval. Pohlazení vody. Tlukot jeho srdce, který mu zněl v uších. Svaly mu ztuhly, když jeho instinkty zachytily zvuk blížících se bytostí.
Zvědavý zabral nohama a zamířil k hladině. Vynořil se jen maličko a prohlížel si břeh, kde spatřil Morgeniny muže. Feyská Adoni zbroj se leskla ponurými, šedavými odlesky. Vyzbrojeni kušemi a oštěpy, vyslali návnady, aby ho dostali ven.
Copak si mysleli, že je stejně hloupý, jako je bez duše?
Ha! Dostanou lekci o tom, co je jeho druh ve skutečnosti zač.
„Cadegane?“ zavolala Morgen. „Jsme tu, abychom tě osvobodili.“
Její oděv byl jedinou barevnou věcí v šedivé krajině. Krvavě rudé šaty objímaly křivky smyslného těla. Což v něm vyvolalo nový hlad, jak pokoušela jeho chtíč.
„Pojď za námi, lásko. Postaráme se o tebe způsoby, jaké si nedokážeš představit.“
Byl v pokušení. Přesunul svůj pohled na osobu po Morgenině levici.
Bracken. Jeho strýc, který ho kdysi na Morgenin příkaz mučil. Chtěl probodnout toho parchanta v místě, kde mu chybělo srdce. Ale odmítal dát jim znát svou polohu.
Zvlášť, když měla polovina její armády sítě, o kterých věděl, že by ho zastavily.
„Cadegane? Pojď, dítě. Nech mě se o tebe postarat.“
Když uslyšel hlas, který byl stejný jako hlas jeho matky, dočista ztuhl.
Na kratičký okamžik byl znovu chlapcem sedícím ve výklenku věžního okna, který počítal údery zvonu. Který vyhlížel na nekonečnou zemi a ptal se sám sebe, jestli tam někde venku je jeho matka.
Jestli někdy věnovala třeba jen letmou myšlenku dítěti, které opustila.
Zuřivě vyrazil kupředu, toužil po další krvi.
Ale když se pohnul, voda pohladila jeho démoní kůži jako ruka milenky.
Hladila ho jako…
Snažil se, si vzpomenout. Bylo důležité si ten pocit připomenout.
To nic není. Sežer je!
Zarazil se. Položil si ruku na tvář a zachytil v mysli slabou vzpomínku na smích.
Na něžné škádlení.
Jako vombat v kukuřičném poli.
„Josette,“ vydechl, když si vzpomněl jaké je to cítit něco jiného než spalující nenávist a bodavou touhu po smrti a krvi.
Nikdy tě neopustím.
Ale opustila ho. Stejně jako všichni ostatní.
Vztek ho rozžhavil doběla. Je to pravda. Zradila ho. Opustila ho při první příležitosti, kdy se mohla dostat domů.
A tak byl tady. Sám a ničím.
Morgen tě chce.
Ne, nechce. Nebyl tak hloupý, aby se nechal tak snadno oklamat. Chtěla ho využít. Stejně jako všichni ostatní.
Nikdo ho nikdy nechtěl. Ne doopravdy.
„Cade?“
Nejprve si myslel, že sní. Že si představuje zvuk hlasu, který pro něj byl navěky ztracen.
„Miláčku? Kde jsi?“
Byla to Josette. Srdce se mu rozbušilo, když celou jeho bytost naplnila naděje, kterou pohrdal.
Je to trik Královny Děvek. Jen další past plná lží…
Jeho pozornost upoutal nepatrný pohyb po jeho pravici. Nízko přikrčená v křoví na něj zírala ta poslední osoba, kterou čekal, že uvidí.
Josette.
Natahovala k němu ruku. „Jsem tu, abych tě vzala sebou domů. Pojď, můj pane. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“
Cadegan instinktivně vyrazil vpřed. Jenže pak si všiml, že není sama. Byli s ní tři muži. Jeho zatracený bratr a jeden další, který byl jeho příbuzný. Další muž vypadal jako Acheron, ale nebyl to démon.
Zamračil se na jejich malou skupinku. Nebyl si jistý, jak ví, že je jeden z nich jeho příbuzný, ale vždycky dokázal vycítit členy Tuath Dé, kteří se dostali do jeho blízkosti.
Najednou si jich všimly Morgeniny jednotky a vyrazily do útoku.
Z oblohy se snesli dolů dva draci a dva Adar Llwch Gwin, aby upoutali pozornost Morgen a její armády.
Morgeniny jednotky vyrazily do akce a vrhly se na nově příchozí. Kolem se rozléhaly výkřiky a kletby, jak se ty dvě skupiny střetly. Jeho chřípí naplnil pach krve, který ho volal do boje. Bylo to víc, než dokázal snést.
Bez přemýšlení se na ně vrhl.
Jo polkla, zatímco sledovala, jak Cadegan bez váhání či slitování trhá Morgeniny mandragory a chrliče na kusy. Není divu, že se ho tak báli. Ve své démonické podobě to byl stroj na zabíjení.
V tu chvíli vážně pochybovala, jestli je moudré přivést ho do jejího světa. V uších jí znělo všechno to, co Thorn řekl o jeho schopnostech. Kdo nebo co by ho mohl zastavit?
Přesto, jak to sledovala, vzpomněla si na tichého muže, který ji chránil před újmou. Na něžného muže, který ji škádlil a který se s ní miloval. Viděla jeho skutečné srdce.
Násilí sídlí v nás všech. Věděla to. Také věděla, že je Cadegan schopen se ovládnout.
Ale existovala jen jedna cesta, jak se o tom ujistit.
Zatemnila ti snad láska zdravý rozum? Neopovažuj se!
On za to stojí, řekla si. Neublíží jí. Dokonce ani v této podobě. Věděla to.
Bylo na čase dokázat to i ostatním.
A také sama sobě.
Zhluboka se nadechla a obrnila se vší odvahou, kterou se jí podařilo shromáždit. Pak se rozběhla přímo ke Cadeganovi, zatímco Morgen a její armáda prchali před jeho hněvem, načež obrátil svou zuřivost proti Adar Llwch Gwinům.
„Cadegane!“ vykřikla, než mohl ublížit Ioanovi nebo Talfrynovi. „Přestaň! Oni nejsou tví nepřátelé.“
Obrátil se k ní s divokým, démonickým syknutím.
V tu chvíli byla vážně ráda, že nemá schopnost chrlit oheň. Jinak by z Jo byla Topinka. 
Pohled do jeho očí jí napověděl, že má v úmyslu přidat si ji na své menu a to ne způsobem, který by se jí líbil.
Styxx, Thorn, Max, Illarion a Talon se vrhli vpřed, aby ji ochránili.
Cpala se kupředu.
„Dovolíte? Nikomu z vás nevěří.“
Cadegan, který pořád zůstával ve své děsivé addanc formě přistál přímo před ní a kroužil kolem ní jako lev.
 „Proč bych měl věřit tobě, malé soustíčko?“ zavrčel svým démonickým hlasem.
Jo se bez mrknutí oka setkala s jeho pohledem. „Protože tě miluji a ty to víš. Slíbila jsem, že jim nedovolím, aby tě dostali a myslela jsem to vážně. Pojď se mnou domů, Cade. Dovol mi dát ti lásku, kterou si zasloužíš.“
Cadegan se nad těmi slovy krátce zarazil, protože uvnitř něj zahrály na zvláštní notu. Dvakrát zamrkal, když si vzpomněl na teplo.
Na laskavost jejího doteku.
Ne! Lže ti. Tohle je ten nejhorší úskok, kterému jsi kdy čelil, chlapče. Nebuď takový idiot.
Ale neviděl v jejích očích žádnou lest. Neslyšel chvění jejího hlasu.
Odváží se tomu uvěřit?
Než se mohl zarazit, přiblížil se k ní. Čekal, že vykřikne, až uvidí, jak vypadá. S rohy a křídly, celý špinavý. Když na chvíli spatřil sám sebe, pomyslel si, že to nemůže být pravda.
Přesto byla. Jeho zevnějšek teď prozrazoval původ jeho krve. Dával světu najevo, jakým monstrem byl zrozen.
Ale Josette byla bojovnice a když se k ní přiblížil, neuhnula. Neviděl v jejích tmavých očích odsouzení. Jen laskavé přijetí, které nepoznal nikde jinde než v její náruči.
Znovu se po něm natáhla. „Jsem tu kvůli tobě, zlato. Nebojím se tě milovat.“
Odtáhl se. „Nedívej se na mě. Jsem odporný.“
„Pro mě na tobě není nic odporného.“
Ve chvíli, kdy na kůži ucítil její ruku, se uklidnil. To klidné přijetí osvobodilo jeho duši. Násilí a touha po krvi byly pryč. Svou láskou a odvahou ho dokonale zkrotila.
Už nechtěl zabíjet. Chtěl jen Josette.
Ovinula svou útlou dlaň kolem jeho barevné, drápaté ruky.
„Navždy můj hrdina. Děkuji, že jsi mě ochránil před Morgeninou armádou.“
Cadegan zíral na jejich propletené prsty. Její pleť měla jako vždy perfektní porcelánový odstín. Byla nepředstavitelně měkká. „Ty se mě nebojíš?“
Zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem se tě nebála. Vidím tě, Cadegane, takového, jaký ve skutečnosti jsi. Nedívám se na zevnějšek, za který nemůžeš. Tvůj vzhled pro mě není důležitý. Miluji tvoji duši a tvoje srdce. Tvé skutečné já, které znám jen já.“
Než si stihl uvědomit, co má v plánu, políbila ho na jeho zjizvené rty.
Jo se snažila nemyslet na to, že by ji mohl roztrhat na kusy, když zvedl ruce a vzal její tvář do dlaní, zatímco ho líbala. Jejím tělem projel mráz následovaný teplem rychleji, než čekala. Víc než to, líbal ji s nepředstavitelnou vášní.
Když se odtáhl, očekávala pohled do jeho plazích očí.
Ale byly znovu jasně modré. Usmála se na něj, zatímco přejížděla pohledem po jeho dokonalém, mužném těle. Vypadal stejně jako předtím. Člověk v každém ohledu.
Zvolna na ni upíral pohled. Pak jí položil hlavu na rameno jako utahané kotě a přitiskl si její dlaň na tvář.
„Má drahá Josette.“
Projela mu rukou vlasy. „Můj nádherný Cadegane.“
Cadegan přerývaně oddechoval, zatímco ho objímala. Uvědomil si, že to co chce, se nemůže stát. Že se narodili v neslučitelných světech. Ona byla světlo a barvy a on byl uvězněn v ponurém šedém pekle.
„Pořád nemůžu tohle místo opustit, má paní. Jsem odsouzen k tomu, abych tu zůstal navždy.“
„Ne, zlato. Přišla jsem, abych tě odsud dostala. Můžu tě vzít skrze portál, stejně jako jsme odsud předtím dostali Illariona.“
Zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. „Přísaháš?“
„Na sto procent.“ S úsměvem mu podala ruku. „Pojď se mnou domů, Cadegane. Zpátky na světlo, kam patříš.“
Podíval se na bratra, který ho sledoval s ustaraným výrazem.
„Jsi tu, abys nás zastavil?“
Leucious zavrtěl hlavou. „Jsem tu, abych pomohl.“
Cadegan si přál, aby tomu mohl věřit. Ale jeho zkušenosti s Leuciousem mu napovídaly, že nemůže věřit ničemu z toho, co jeho bratr říká.
„A ty jsi?“ zeptal se Cadegan blonďatého muže vedle jeho bratra, který vypadal jako Acheron.
„Jsem Styxx. Vzali mě sebou, protože mám taky problém s debilním bratrem. Takže naprosto chápu ten tvůj. Co se týče toho mého, jeho božská holka mě na jedenáct tisíc let strčila do díry. Vím přesně, jak je těžké znovu uvěřit. A taky vím, jak moc toužíš opustit tohle místo. Navždy. Pojď s námi a my tě vezmeme někam, kde už nikdy nebudeš sám.“
„Budeš tam?“ zeptal se Cadegan Josette.
Přikývla. „Slíbila jsem, že tě nikdy neopustím a já své sliby neporušuji.“
Přesto se to zdálo být příliš snadné. V jeho životě nikdy nic nešlo jednoduše.
Cadegan se podíval na dalšího blonďáka, který tam byl s nimi. Toho, se kterým byl v nějakém příbuzenském vztahu. To mužské stvoření mělo všude po těle visačky s nápisem Mórrígan.
„Jsem Talon Morrigantes. Moje žena je vnučkou Mórrígan a Dagdy. Jsme bratranci a já přísahám každým kouskem mé dobré keltské krve, že tohle není žádná léčka, bratře. Nám můžeš věřit.“
Cadeganovi se třásla ruka, když si přitiskl Josettinu dlaň na tvář, zatímco uvažoval o tom, jestli má jí a ostatním věřit nebo ne. Zoufale to chtěl. Ale kdyby mu křivě přísahala, zničilo by ho to.
Nakonec došel k té jediné skutečné pravdě.
Bez Josette nebyl celý. Odstranila jeho vnitřní bolest a naplnila jeho srdce nepředstavitelným teplem a štěstím. Navzdory zdravému rozumu a všem důvodům proti, ji potřeboval.
„Vezmi mě sebou domů, Josette. Je to to jediné místo, kde chci být.“
Thorn ustoupil, zatímco sledoval, jak Cadegan v lidské podobě líbá Jo do dlaně. Byla to ta nejzatracenější věc, jakou kdy viděl.
V jedné minutě byl Cadegan plnohodnotným, po krvi bažícím démonem.
V tu další byl naprosto klidný. Dokonale nevzrušený. Acheron měl pravdu. Dokud budou mít Jo, dokážou Cadegana zvládnout. Ona byla kotvou jeho lidskosti. Možná to po tom všem bude fungovat.
Ale když Thorn otvíral portál a dovolil jim projít skrz, věděl, že tak snadné to nebude.

Stane se něco špatného. Vždycky to tak bylo. 

17 komentářů:

  1. Veľká vďaka za skvelý preklad a teším sa na ďalšie pokračovanie príbehu:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji, a už se těším na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat