sobota 21. března 2015

Syn nikoho - Kapitola 17



Zatímco ostatní procházeli portálem, Cadegan váhal. Styxx zůstával za ním a za Josette.
Leucious, který už byl na druhé straně, se otočil a podíval se na ně. Jeho výraz se zdál být hodně upřímný. Ale Cadegan nebyl zvyklý mu věřit.
V ničem.
„Jsem tu pro tebe, bratříčku.“
To Cadegana jen ještě víc znepokojilo. Leucious zabíjel nebo vyháněl bytosti, jako byl on. Netrpěl jim život v lidském světě, a zatraceně jistě jim nepomáhal se do něj dostat.

Cadegan se nejistě setkal s Josettiným tmavým pohledem a pevně sevřel její jemnou ruku.
„Věřím mu, Cade. Nezradí tě. A jestli ano, slibuji, že mu urvu část anatomie, kterou bude určitě postrádat.“
Usmál se.
„Jsem tu pro tebe, zlato. Navždy.“
Ta slova se dotkla jedné jeho části, se kterou se nikdy dřív nesetkal. V krku se mu utvořil knedlík. V tu chvíli po ní toužil tak šíleně, že se démon uvnitř něj roztřásl strachy. Vzal její tvář do dlaní, políbil ji a přál si, aby byli sami a on mohl utišit tu další bolest uvnitř sebe, která žadonila po jejím doteku.
Nadchl se, aby si dodal odvahy, a zatímco ji držel za ruku, udělal krok dopředu a čekal, že narazí do zdi, která ho udeří do tváře. Že nakráčí do pevné překážky, která ho udrží tam, kam patří.
V pekle.
Ale nestalo se to.
Zadržel dech, otevřel oči a zjistil, že je v děsivě světlé místnosti. Nebyl zvyklý na skutečné denní světlo, proto sebou trhl a zvedl ruku, aby si zastínil mžourající oči. Dokonce i tak ho to ale bolelo.
Sluneční světlo. Opravdové a skutečné. Téměř na kůži cítil teplo.
Ohromeně před sebe natáhl ruku a nechal paprsky tančit po svém těle.
„Kruci, Karmo! Zatáhni závěsy. Hned!“
Žena, která byla podobná Josette se rozběhla poslechnout.
Jo se kousla do rtu, zatímco sledovala, jak po Cadeganově pohledné tváři přebíhají úžas a obdiv. Byl jako dítě, které zjistilo, že se může postavit na nožky.
Vypadal nemístně se svou černou mnišskou kutnou, drátěnou košilí a s ostruhy.
Karma se ušklíbala, když ho přejížděla pohledem, ale vůbec jí nevěnoval pozornost. Ne dokud se mu po tváři nerozlila neskutečná radost, když se otáčel v malých kruzích a rozhlížel se po místnosti vymalované světlými barvami a lemované policemi plnými knih.
Setkal se s Joiným pohledem. „Kde to jsem?“
„V Karmině domě.“
Cadegan tu novinku pomalu vstřebával, zatímco se dál rozhlížel kolem. Zamračeně se zarazil a naklonil hlavu na stranu při pohledu na povědomé cizince.
V protějším rohu stál Acheron, který byl opravdu stejný jako Styxx, až na vlasy, které měl černé a vířící stříbrné oči namísto Styxxových modrých. Tentokrát na sobě Acheron neměl tu podivnou masku, která mu předtím zakrývala oči.
„Vážný problém s debilním bratrem,“ zopakoval Styxx Cadeganovi. V jeho hlase zněl humorný podtón, když se široce ušklíbl. „Pokaždé, když si pomyslíš, že jsi na tom špatně, vzpomeň si, že nevidíš Thornovu tvář pokaždé, když se postavíš před zrcadlo.“
Cadegan si odfrkl. To vůbec nebylo legrační. „Připouštím, že v tomhle máš bod, můj pane. Tohle je to zdaleka největší ponížení.“
Poplácal Cadegana po rameni. „Kdybys jen tušil, bratře. Kdybys jen tušil.“ Styxx si promnul ruce a zamířil k Acheronovi. Navzdory tomu všemu, co Styxx řekl, se zdálo, že s Acheronem vychází dobře.
Ve skutečnosti ho Acheron objal. „Jsem rád, že jsi zpátky. Začínal jsem si dělat starosti.“
Styxx ho poklepal po rameni a kývl bradou směrem k nim. „Acherone, představuji ti Cadegana. V jeho skutečné podobě.“
Acheron zdvořile sklonil hlavu. „Vítej zpět, můj pane.“
Zdál se být upřímný a slušný. Ale Cadegan byl podezřívavý kvůli démonské krvi, kterou cítil uvnitř Acherona. Krvi, kterou s ním Styxx nesdílel.
Co byl zač? Proč bylo jedno z dvojčat démonické a to druhé ne?
„Máme pro tebe oblečení,“ řekl Acheron vlídně. „Až budeš připravený, Styxx nebo já ti ukážeme tvůj nový domov.“
Cadegan vyklenul obočí. „Můj nový domov?“
„V místě zvaném Katateros.“
Sevřel se mu žaludek a jeho vztek vzrostl. Takže nakonec nebyl volný. Jen přejde z jednoho vězení do jiného. To má za to, že jim věřil. Už by měl být ponaučený. „Takže nezůstanu v téhle říši?“
Muži v obavách ustoupili.
Jo si položila ruku na jeho a snažila se ho zklidnit, protože viděla, že se démon dere do popředí. Pak mu položila ruku na tvář a přinutila ho, setkat se s jejím milujícím pohledem.
Jeho oči změnily barvu ze žluté na modrou tak rychle jako předtím. „Pst, Cade. Takhle to nemysleli. Budeš moct přicházet a odcházet, jak budeš chtít. A já budu pořád s tebou. Jestli je to to, co chceš.“
„Budeš?“
Přikývla. „Budu s tebou, dokud mě budeš chtít. Jen mi slib, že pokud se mě budeš chtít zbavit, řekneš mi to a neutrhneš mi hlavu nebo neuděláš něco podobně ošklivého.“
„To bych nikdy neudělal, děvče.“ Přitiskl tvář k její, než ustoupil a podíval se na Thorna. Tentokrát ale alespoň zůstal v lidské podobě.
Jo hravě nakrčila nos, zatímco ji bral za ruku. „Tvoje oči jsou jako staromódní náladový prsten. Naštveš se a bác… démon vystrčí svou ošklivou hlavu a zírá na mě. Docela děsivé.“
„Nikdy bych ti neublížil, Josette.“
„Myslíš tím, že doufáš, že jí nikdy neublížíš.“
Všichni se otočili k Thornovi, který promluvil. Vůbec se nestyděl, když vysvětloval, co tím myslel. „Démona v naší krvi nemáme vždycky pod kontrolou. Proto se musíš naučit, kdy máš utíkat, Jo. Kdyby ti ublížil, zničila by ho jeho vlastní neschopnost se ovládnout.“
„Vážně?“ zeptala se, když se jí zmocnil strach o Cadegana.
Acheron přikývl. „Kdysi jsem v agónii téměř zabil svoji ženu. A to bych si předtím raději vyřízl srdce, než aby se kvůli mně moje Tory musela mračit.“
Cadegan po těch slovech zaváhal. Jelikož se v blízkosti jiných lidí nacházel zřídka, a nikdy nebyl s někým, koho by miloval, vůbec o tomhle nepřemýšlel. „Je to pravda?“ zeptal se Leuciouse.
„Bohužel ano, bratře. Ale to ty víš. To proto jsem tě vyhostil. Vypustil jsi démona a zabil bez důvodu.“
Ano, udělal to. Ale na rozdíl od Josette pro něj ti lidé nic neznamenali. Najednou ucítil, jak v něm roste strach. Sevřel její ruku pevněji. „Pak bych se od tebe měl držet dál.“
„Ne v tomhle životě, kámo. Říkej mi Lepítko. Ty jdeš, já jdu. Slíbila jsem ti to a já nikdy svoje slovo neporuším.“ Oči jí potemněly, když Styxxe přejela vědoucím úsměvem. „Myslíš, že bys nám teď mohl ukázat náš nový domov? Chtěla bych Cadegana představit svým třem dětem.“
Špatně se nadechl a začal se dusit. Myslela to vážně? „Cože, děvče?“
Jo nevinně zamrkala, když si všimla paniky v jeho hlase. „Tys to nevěděl, zlato? Jsi otcem.“
Výraz na jeho tváři byl k nezaplacení.
„Jen ty můžeš vypadat s hrůzyplným výrazem sexy, Cade.“ Políbila ho na tvář. „Uklidni se, zlato. Jsou to jen mí tři psi. Zamiluješ si je.“
Konečně se uklidnil a zavrtěl hlavou.
Smějící se Styxx se vrátil k nim. „Jestli jsi připravený?“
Cadegan přikývl.
V jednu chvíli byli u Karmy se skupinou, která zachránila Cadegana. V tu další se ocitli uvnitř starověkého chrámu vystavěného v prudkém kopci, obklopeného spoustou dalších v podobném stylu. Jasné sluneční světlo se dotýkalo bílého mramoru ve vstupní hale, kde právě stáli.
Cadegan se zmateně podíval na Styxxe, aby mu to vysvětlil.
„Tady žiji se svojí rodinou.“ Styxx kývl hlavou k oknu, ze kterého bylo vidět na chrám nejblíže tomuto, kousek výš na kopci.
„Moje žena, Bethany, je atlantskou bohyní strastí. Ona, já a náš nejmladší syn žijeme v jejím chrámu celý rok. Náš nejstarší syn, Urian, bydlí v malém chrámu za těmi stromy, kdykoliv je tady a ne s rodinou svojí ženy v Minnesotě. Ta budovy na vrcholku hory je domovem Acherona. Bydlí tam také Simi, její sestra a jeho přátelé. Vzhledem k tomu, že Acheronova žena byla člověk, tráví s jejich syny většinu času v New Orleans… v domě nedaleko Karmina. Až se usadíš a budeš připravený, všem tě představím.“
Styxx mu nabídl laskavý, trpělivý úsměv.
„Vím naprosto přesně, jak je tohle všechno ohromující… Moje Bethany pro vás dva otevřela tenhle chrám. Měli byste mít všechno, co potřebujete… kdyby ne, zavolejte nebo přijďte.“ Založil si paže na hrudi. „Mysleli jsme si, že pro tebe bude snadnější přizpůsobit se tady, než přímo v lidském světě. I když tam můžeš žít, jestli chceš, měl bych tě varovat, že moderní lidé jsou naprostí cvoci.“
Jo se zasmála něčemu, co Cadegana mátlo. Ale jestli jsou ti lidé takoví jako ti, se kterými se doposud setkal, celkem chápal, co tím Styxx myslel.
„Jako že to nemají v hlavě v pořádku?“
Styxx ho poplácal po zádech. „Budu ti ty příběhy vyprávět, až se budeš cítit na medovinu a pivo, můj příteli.“ Zamířil ke dveřím.
Cadegan se zamračil. „Styxxi?“
Zarazil se a podíval se na Cadegana. „Ano?“
„Děkuji. Za všechno.“
Styxx na něj kývl. „Kdyby někdo z vás něco potřeboval, jen mi dejte vědět.“ Pak zmizel.
Konečně byli sami. Josette se otočila ke Cadeganovi. „Jak ti z toho všeho je? Opravdu?“
Neměl ve zvyku se někomu svěřovat. Ale přesto, když se podíval do jejích tmavých očí, byl ztracen a pravda se z něj jen hrnula. „Jsem z toho celý spletený, děvče.“
Chápavě přikývla. „Zamotal ses do toho, že?“
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co tím myslí. „Spletený, ne zamotaný.“
Vyslovovala ta dvě slova, jako by je pokoušela pochopit.
„Jo, řekl jsi to, jako by mezi těmi dvěma slovy nebyl žádný rozdíl… ne hlupáčku, je to díra, ne díra.“ Protáhla druhé slovo, aby znělo směšně. „Vidíš, ty sexy vombate? Vůbec to nedává logický smysl.“
Odfrkl si a zavrtěl hlavou. „Zmatený, děvče.“ Pak hned zvážněl a máchl rukou, aby ukázal na chrám, ve kterém se nacházeli. „Tímhle vším.“
„Opravdu tu nejsi v pasti, Cade. Přinutila jsem je to odpřisáhnout. Vždycky odsud můžeš odejít. Ale mysleli jsme si, že dáš přednost tomu postupovat po malých krůčcích, než se vrátíš do skutečného světa, aby ses tam necítil mimo.“
Její soucit zasáhl jeho srdce. To z toho důvodu pro něj tolik znamenala. Nikdy dřív se na jeho pocity nikdo neohlížel. V žádném ohledu. Jen mu rozkazovali bez ohledu na jeho mínění. Ale jeho Josette taková nebyla.
Jí na něm záleželo.
„To bych rád, lásko. Děkuji.“
„Jo! Hádali jsme správně.“ Šťastně se zasmála, popadla ho za ruku a provedla ho dveřmi do malého solária. Ve chvíli, kdy vstoupili, rozběhli se k nim se šťastným štěkotem tři obrovští bílí psi s jasně modrýma očima a začali je olizovat.
Jo si klekla a objala je. Její úsměv byl zářivější než samotné slunce.
„Moje chlupaté malé dětičky!“ řekla tím samým, vysoce posazeným tónem, který má většina lidí vyhrazena pro mluvení na mimina. „Jak jste se měli, co? Chyběla vám vaše mamka? Mamce její děťátka chyběla! Strašně moc! Moji malí mazlíčci! Tolik vás miluji! No ano, opravdu! Pojďte sem, moje děťátka! Dejte mi pusinky. Spousty a spousty pusinek!“
Objala a pomazlila se s každým z nich, než je představila Cadeganovi.
„Tohle je Henri. Náš jediný syn.“ Poškrábala na nose největšího z nich. „Pak tu máme Belle.“ Mlaskla jazykem na nejmenšího z nich, který měl kolem očí šedavé skvrnky. Pak položila ruku na hřbet třetího psa.
„A poslední, ale rozhodně ne poslední v mém srdci je moje drahá Maisel, nebo taky Maisy Waisy, jak jí často říkám.“ Znovu promluvila tím vysokým hlasem. „Jsi kráska, no že jo? Jo, to jsi, moje sladká Maisy Waisy.“
Znovu je objala, a pak ukázala na Cadegana. „Běžte se seznámit s taťkou! No tak. Pozdravte ho! Ukažte taťkovi, že i jeho moc milujete.“
Okamžitě se na něj vrhli.
Cadegan, nezvyklý na takový druh chlupaté pozornosti, zavrávoral. „Jsou trochu…“
„Rozmazlení, to je to slovo, které hledáš. A ano. Vážně jsou. Tvrdě jsem dřela, abych to zařídila.“
Smál se nad tím, jak ho psi otevřeně a bez otázek přijali. Vzhlédl a ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, viděl v jejích očích ten samý hlad, který ho užíral, zatímco k němu natahovala ruku. Smích ho v mžiku přešel, jak ho přehlušila obrovská potřeba být s ní o samotě.
Přejela jeho tělo žhavým pohledem. „Proč tě nezbavíme všech těch hader, což?“
Vyklenul nad jejími odvážnými slovy obočí. „Na co myslíš?“
„Ty víš, na co myslím, milovníku.“ Roztomile si skousla palec a zamračila se na několikery dveře.
„Zajímalo by mě, které z nich vedou do ložnice.“ Zamířila k těm nejbližším, ze kterých se vyklubala vestavěná skříň.
„Jejda. Příliš malé.“
 Se smíchem sledoval její průzkum a byl každou chvíli víc a víc frustrovaný, zatímco pobíhala kolem a pátrala po místě, kde by ho mohla zneužít.
Když konečně našla dveře vedoucí do chodby, vzala ho za ruku a společně vyrazili najít postel. Zvláštní, jak dokázala udělat z toho pátrání zábavu. Pokaždé, když zkusila špatné dveře, strhla z něj další část jeho oblečení.
Sledoval, jak mu z levé ruky stahuje rukavici. „Nikdy dřív jsem žádnou podobnou hru nehrál.“
„Variantu svlékacího pokeru?“ Zarazila se a přejela ho dalším žhavým pohledem. „Jo, hádám, že to tak bude. Jsi starší než on, viď?“
„Nutíš mě cítit se staře, děvče.“
„Jsi starý.“
„Ale musíš mi to připomínat? A navíc tak často?“
Ďábelsky se usmála, když konečně našla správný pokoj, zatlačila ho do něj a zastavila se až u obří postele.
„Ano, musím.“ Přetáhla mu jeho roucho přes hlavu. Zatímco bojovala s kroužkovou košilí, použil svou moc a oba je vysvlékl.
Souhlasně přikývla a začala mu oždibovat bradu. „Tahle tvoje schopnost se mi pořád líbí úplně nejvíc. Tahle a to, jak dokážeš způsobit, že jsem nadržená, kdykoliv se na tebe podívám.“
Rozesmál se. Když před ním ale klesla na kolena, smích mu odumřel na rtech. Než se jí mohl zeptat, co to dělá, vzala ho do svých hřejivých dlaní.
Jeho myšlenky se rozlétly do všech stran, když zavrávoral pod náporem rozkoše. Na chvíli se bál, že mu nohy vypoví službu a on se bude poroučet k zemi. Díkybohu za ním byla zeď, takže se mohl zachytit dřív, než stihl upadnout.
Přerývaně oddechoval, zatímco mu důkladně působila potěšení. Cadegan jí zabořil ruku do vlasů, když pomalu a metodicky zkoumala každý kousek jeho tvrdého penisu svými ústy. „Děvče, ty nemáš ponětí, co se mnou děláš.“
Hrdelně se zasmála, když na něj vrhla vzhůru rozpustilý pohled, který mu napověděl, že ví úplně přesně, co dělá. A že si to užívá.
V tu chvíli naprosto přesně věděl, jak moc tu ženu miluje. Jak rychle by na její příkaz zemřel. Nic na světě pro něj neznamenalo víc.
Už nikdy nechtěl prožít jediný den bez ní.
I když to bylo to poslední, co chtěl udělat, vymanil se jí, zvedl si ji do náruče a odnesl ji do postele.
Jo zadržela dech, když spatřila divoký výraz jeho tváře. I když v ní nebyly žádné stopy po démonovi, vypadal skoro stejně posedle. „Jsi v pořádku?“
Odpověděl jí polibkem tak žhavým, že díky němu zůstala úplně bez dechu. Doslova pustošil její rty, zatímco se k ní tiskl celým tělem a rozevíral jí stehna kolenem.
Jeho ruce a rty se po ní natahovaly, škádlily ji a pokoušely, až její rozkoš došla vyvrcholení.
Byla právě uprostřed orgasmu, když do ní vklouzl a ještě tak zvýšil její potěšení. Křičela jeho jméno a tiskla se k němu, zatímco narážel do jejích boků.
Smál se, když bral její tvář do dlaní a díval se jí upřeně do očí. Viděla hlad, který v něm byl. Ale víc než jen to, viděla i lásku a zbožňování. Žádný muž se na ni takto nikdy nedíval.
„Miluji tě,“ vydechla.
„A já tebe.“ Vzal ji za ruce a políbil je. Přitiskl si je k tváři, zabořil se hluboko do ní a dosáhl vrcholu.
Sledovala, jak se mu tvář stáhla v extázi, než se na ni zhroutil a pevně ji objal.
„Děkuji, děvče.“
„Za co?“
Zvedl hlavu a podíval se na ni s výrazem palčivé upřímnosti.
„Že jsi dodržela svoje slovo. Nikdy dřív to nikdo neudělal.“
Lámalo se jí pro něj srdce, zatímco mu prstem přejížděla po vousech a rtech. „Pak to byli ohromní hlupáci, můj pane,“ řekla a pokoušela se přitom napodobit jeho přízvuk.
Věnoval jí veselý, rozpustilý úsměv. „Tvůj falešný přízvuk je příšerný.“
„Zato ten tvůj ne. Mohla bych poslouchat tvůj hlas celý den.“
Oči mu zněžněly, když si prolíbával cestičku od jejích rtů k bříšku, kam si s povzdechem položil hlavu. Jo si hrála s jeho vlasy, zatímco ji na kůži šimral jeho dech. Během několika vteřin ucítila, že se uvolnil a pak si uvědomila, že usnul s tělem uloženým mezi jejíma nohama.
Usmála se a pak se zasmála. Její ubohý Cadegan. Takhle se zdál být neškodný a sladký. Ale ona věděla, jakého násilí je schopen. Jakého vzteku.
To nebyl muž, kterého pozvala do svého srdce. Byl jedním z nejdivočejších démonů, který se kdy narodil.
Víc než jen to, byl to polobůh.
Co jsem to udělala?
Jo zatajila dech, když do ní tvrdě narazila realita. Rozhlédla se po místnosti, která se nacházela uvnitř chrámu bohů na mystickém ostrově, který existoval mimo lidský prostor a čas.
Těmhle kecům přece nevěříš.
Jenže už dlouho to nemohla popírat. Tohle bylo stejně skutečné jako démonský bůh spící v jejím klíně.
Krucinál. Neměla strkat ani palec do toho paranormálního bazénu, do kterého spadla po hlavě. Po Cadeganovi půjde po zbytek jeho života spousta nepřátel.
Thorn ji před tím varoval. Částečně to byl důvod, proč ho vzali sem, kde na něj nikdo a nic nedosáhne. Jen Acheron a ti, které pozval, mohou vstoupit do atlantské božské říše. Tady by měli být navždy v bezpečí.
To si alespoň myslela, než se vedle nich objevilo jasné světlo.

V jednu chvíli ležela Jo mírumilovně pod Cadeganem. V tu další byla vytržena z jeho náruče a vytažena z postele. 

16 komentářů:

  1. Čo sa zasa stalo???
    Vďaka za preklad a strašne sa neviem dočkať pokračovania.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za další super kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat