čtvrtek 26. března 2015

Syn nikoho - Kapitola 18



„Brit? Jsi to opravdu ty?“
Jo zírala na neuvěřitelně krásnou rudovlasou ženu před sebou. „Promiň?“
Žena ji popadla za bradu a natáčela jí hlavu ze strany na stranu, aby se mohla pořádně podívat do Joiných očí. „Jsi to ty!“ vydechla s nadšeným úsměvem. Po tváři se jí začaly koulet slzy, když popadla Jo do šťastného objetí a pevně ji sevřela.
Jo vykulila oči a zírala přes její rameno na Cadegana, který právě vstával z postele, aby se postavil ženě, která ji držela.
„Pusť ji!“

Žena se otočila a přezíravě si odfrkla. „A ty!“ Přitáhla si ho do těsného objetí. „Strašně se mi po vás dvou stýskalo!“ Zavrčela na ně a potřásla hlavou. „Proč jste kdy chtěli být smrtelní? Nikdy jsem nechápala vaše důvody. Museli jste to přehodnotit, jinak byste teď vy nebyli vy, že ano?“
Cadegan si s Jo vyměnil bezradnou grimasu. „A to jsem si až do teď myslel, že ty mě mateš nejvíc, děvče.“
Ženiny jasně zelené oči potemněly smutkem. A když o tom Jo tak přemýšlela, vypadala hodně jako Acheronova dcera Kat.
„Vůbec si na mě nepamatujete, že ne?“
„Artemis?“
Při Joině otázce se jí na překrásnou tvář vrátila radost. „Znáš mě! Věděla jsem, že nemůžeš zapomenout. Ne po tom všem, co jsme pro sebe navzájem udělaly!“ Přitáhla si Jo do dalšího těsného objetí.
„Nikdy jsem ti neměla dovolit odejít do Británie. Ošklivé místo. Proč jsi nepřišla domů?“ Našpulila na Jo rty a pak jí uhladila vlasy. „Ale teď jsi zpátky, že ano? Vy oba jste!“
Jo se kousala do rtů. Nebyla si jistá, jak má odpovědět.
Artemis ji poplácala po rameni.
„To je v pořádku. Vzpomeneš si na mě. Časem. Vím, že ano.“ Sklopila oči a začervenala se, když si uvědomila, že tam Jo stojí nahá a že je vyrušila v posteli. „Och… och! Omlouvám se. Nemyslela jsem. Když mi Katra řekla, že jsi zpátky… hned jsem tě chtěla vidět. Odpusťte mi to vyrušení!“
Vzala Cadegana a Jo za ruce a spojila je. „Vy dva jste byli vždycky moji oblíbenci. A tentokrát už nebude vůbec řeč o smrtelnosti. Žádné další rozhovory o tom, že mě a ostatní opustíte, už nikdy. Jste dvěma polovinami celku a já vás příliš miluji, než aby jen stála a sledovala, jak vás rvou od sebe. K čertu s kletbou těch děvek. Tohle bude nezrušitelné. Máte mé slovo.“ V mžiku zmizela.
Jo popleteně zírala na Cadegana. „Zdá se mi to, nebo vážně přitahuji všechny podivíny ve vesmíru?“
Zasmál se. „Přitahuješ mě, takže si myslím, že bych to raději neměl komentovat.“
Políbila ho a pak se zamračeně odtáhla. „Cítíš se reinkarnovaný?“
„Vůbec ne. A ty?“
Zavrtěla hlavou. „Divné, že?“
„Máš tušení, co myslela těmi gwiddonod?“
„Anglicky, kámo. Mluv anglicky.“
Se smíchem ji políbil. „Děvkami, lásko. Mluvila o kletbě nějakých děvek.“
„Nemám ponětí.“ Přejela pohledem po jeho vysokém, svalnatém těle a cítila, že se znovu rozpaluje. Přistoupila blíž a zvedla bradu, aby mohla začít oždibovat tu nejvíc sexy čelist, jakou kdy viděla.
Cadegan zavřel oči, zatímco si vychutnával její rty a jazyk na své kůži. Rozkoš ho rvala na kusy. „Pokračuj v tom, děvče, a nikdy tohle místo neopustíme.“
Sáhla dolů a začala hladit tu jeho část, která kvůli ní už zase tvrdla. „To se mi líbí.“
Překryl její ruce svými a pohyboval se proti jejím dlaním, užíval si hřejivý tlak jejího doteku.
Jo se zamračila, když k ní promluvil svým silným velšským přízvukem. „Cože?“
„Jsi světlem v mojí temnotě, děvče. Bez tebe nemám žádnou naději. Žádnou víru. Sotva existuji. A žádám tě jen o jedno. Pokud mě někdy opustíš, buď tak milosrdná a raději mi vyrvi srdce, než abys mě nechala žít v nekonečné noci bez tvé přítomnosti.“
Hrdlo jí ucpaly slzy. Nejen kvůli jeho slovům, ale také kvůli nefalšovaným, syrovým emocím, které je podkreslovaly. „Přála bych si, abych dokázala být také tak poetická, Cadegane. Co se týče vztahů a romantiky, stojím za houby. Vždycky jsem stála. Nikdy jsem nedokázala ve správný čas přijít na ta správná slova. Ale miluji tě. Teď a navěky. A nikdy nechci žít bez tebe.“
Políbil ji a ponořil se do jejího těla. Když se s ní miloval tentokrát, nebylo to jemné ani něžné, ale žádostivé a divoké. Jako by se bál, že už ji možná nikdy znovu neuvidí.
Jo se ztratila v pocitu jeho tvrdého, silného těla uvnitř ní. Odpovídala na každý jeho pohyb a snažila se zmírnit bolest, která nikdy z jeho očí nemizela. Alespoň ne úplně.
Ale pokaždé, když se na ni podíval, zmenšila se. A kvůli tomu se cítila výjimečná a drahocenná.
Tohle bylo to, co vždycky chtěla. Někoho, komu by na ní záleželo. Mít někoho, na koho by se mohla spolehnout, když ho bude potřebovat. Někoho, kdo nezradí její důvěru. Život nebyl jednoduchý. Asi to tak nemělo být. Ale s tou správnou osobou byla i ta nejtěžší cesta snesitelná. Víc než to, mohla to být i zábava. Nebylo to jen o tom přetrpět bouři, abyste se dostali na denní světlo. Život je o tom, běžet deštěm a smát se, i když se vám vsakuje až do kostí. Vyhýbat se bleskům a troufnout si natáhnout ruku k tomu, co chcete.
Cadegan ji přiměl se takto cítit. V jeho náruči byla neporazitelná. Ne proto, že by ji nemohli zranit, ale protože věděla, že on by ji neopustil chladnou a samotnou. Zvedl by ji a bojoval by po jejím boku, dokud by bouře neskončila.
Pevně se kolem něj ovinula, když ji sevřela oslepující vlna extáze.
Cadegan hrdelně zasténal a připojil se k ní. A dokonce ani tehdy ji nepustil. Zůstal stát a bez protestů nesl celou její váhu.
A když se setkal s jejím pohledem, spatřila žlutavé oči démona, který se v něm skrýval.
Beze strachu mu přitiskla dlaně k tváři a políbila ho na rty.
Cadegan si vychutnával její chuť, která jím otřásla až do hloubi jeho duše. „Vezmi si mě, děvče,“ vydechl. „Zůstaň se mnou navždy.“
Sklonila hlavu a hravě se na něj zamračila. „Co znamená ten pohled?“
„Jaký pohled?“
Přimhouřila oči. „Nepochybuješ snad o mojí odpovědi, že ne?“
„Pochybuji každou chvíli, kdy jde můj život až příliš dobře.“
Štípla ho do brady a pak ho pevně objala. „Nikdy bys o mě neměl pochybovat, Cade. Samozřejmě, že si tě vezmu. Řekni, u kterého oltáře a já jsem v mžiku tam, v celé Selenině zvonečkové parádě.“
„V Selenině zvonečkové parádě?“
 „Moje bláznivá sestřenka je přišívá na lem svých sukní. Myslí si, že odhání zlo.“
„Jestli si to vezmeš, mohlo by to odehnat mě.“
Ušklíbla se na něj. „Ty nejsi zlý. Zlověstný, to určitě. Ale ne zlý.“
Cadegan zavřel oči, zatímco si vychutnával způsob, jakým ho přijala. Poprvé za celou svou existenci se necítil jako příšernost, která nikdy neměla být zrozena. Cítil se naplněný.
Ale hlavně se cítil šťastný.
Což ho děsilo.
Štěstí bylo něco, co vždycky měli jen ostatní. On nikdy. Štěstí od něj prchalo jako by byl malomocný přenašeč neštovic nesoucí morem prosáklý chléb.
Jeho pohled padl na medailon, který jí dal kolem krku. Zvedl ho, vložil jí ho do dlaní a ty překryl svými. „Kdybych někdy nebyl poblíž a ty bys potřebovala, abych tě ochránil, vezmi tohle do dlaní a řekni tato slova… Ysym arglwydd gwrdd gorddifwng ei far, gorddwy neb nyw ystwng.“
Nějakou chvíli jí trvalo, než to dokázala říct správně.
„Zapamatuješ si to, děvče?“
„Ano. Ale co to znamená?“
„Tohle je pro mě mocný lord nesmírného hněvu – nebude tolerovat žádný druh útlaku.“
Jo se na něj usmála. „Je to krásné a velmi se to k tobě hodí.“
„Dokážeš ze mě vytáhnout to nejlepší.“ Políbil medailon a urovnal jí ho mezi ňadry. „Můžeš ho použít jen v případě, že na tebe budou útočit, nikdy proti nikomu jinému. Kvůli ničemu. Rozumíš?“
„Mám to.“
Krátce přikývl, otočil se a zamračil se, jako by po něčem pátral.
„Co se děje?“
„Není tu ta nejdůležitější místnost. Hledal jsem místo, kde bychom se mohli umýt.“
Jo se zasmála. „Vím, že je to starověké místo, ale… musí tu být nějaká koupelna, no ne? Předpokládala bych, že by stejně jako tahle místnost, měla existovat, snad-“
„Jsou to ty dveře nalevo.“
Jo při zvuku neznámého hlasu vykulila oči, vypískla a schovala se za Cadegana, aby zakryla své nahé tělo. „Kdo to řekl?“
„To já,“ řekla kamenná lampa ve tvaru sochy v rohu místnosti.
„Kdo jsi?“ Co jsi?
„Jsem Electra. Ale nedělejte si starosti. Ve skutečnosti nevnímám, jsem spíš takové chytré zařízení nebo prostředník, chcete-li, který tu je kvůli vašemu pohodlí. Aktivuji se jen při položení jistých otázek. Jako třeba kde je která místnost, nebo kdybyste potřebovali světlo, nebo kdybyste si přáli kontaktovat další osoby, které nazývají Katateros domovem.“
Cadegan se k tomu pomalu přiblížil. Natáhl se a dotkl se chladného mramoru. „Skutečně nic necítíš?“
„Ani nevidím. Jen slyším a mluvím.“
Jo si přetáhla přes hlavu Cadeganovo roucho, než se k němu přidala, aby to také prozkoumala. „To je boží vychytávka, co?“
„Ano, mramor se obvykle používal pro zobrazení božstev.“
„Ne, ne boží jako boží, Cade!“
„Ach… zase jeden vombat na koni, děvče.“
Zasmála se. „Ubohý vombat má dnes hodně práce.“ Lehce ho políbila a ustoupila. „Kde že je tedy ta koupelna?“
Ukázalo to směr.
Jo si pořád nebyla jistá tím, co si o tom má myslet, ale zamířila tam. Objevila obří, zlacenou koupelnu, ve které byl místo vany bazén připomínající starověký Řím. „Hej, Cade?“ zavolala. „Myslím, že tohle se ti bude vážně líbit.“
Strčil do dveří hlavu a pak se zašklebil jako roztomilý malý chlapec. „Jo, to se mi líbí.“
Než si stihla uvědomit, co má v úmyslu, sundal jí svou mocí šaty, hodil si ji přes rameno a skočil s ní do bazénu. Smála se a prskala, zatímco on dál plaval pod hladinou.
Jo ztuhla, když jí něco došlo. Cadegan byl obojživelník. Nebo měl ty nejobjemnější plíce, které kdy viděla.
Když se konečně vynořil, pořád neviděla celou jeho hlavu. Jen jeho oči. Nos a ústa měl pod vodou.
„Dýcháš?“
Přikývl.
„Pod vodou?“
Znovu přikývl. Ponořil se, připlaval k ní a pohladil ji po celé délce nohou, než se konečně úplně vynořil nad hladinu a přitáhl si ji na hruď. „Jsem addanc démon. Je to jedna z našich schopností. Mnozí mého druhu jsou obyvatelé jezer.“
„Co ještě umíš?“
„Ve vodě můžu měnit tvar.“
„Ale na zemi ne?“
Tvář mu zkřivil úšklebek. „Jen do mojí okřídlené démonské podoby a do podoby ptáka nad zemí. Ve vodě mám mnohem víc možností.“
„A budeme mít dítě nebo pulce?“
Cadegan při její hravé otázce ztuhl, když ho tvrdě zasáhla.
Děti. Byly něčím, na co nepomyslel už víc než třináct set let. Předtím než poznal Leuciouse, neměl ani ponětí o svém démonském původu. Nevěděl o síle, která se v něm skrývala. Tehdy sám sebe považoval za muže, stejného jako byli ostatní, a doufal v manželství se ženou a v potomky, které s ní bude mít.
Pak byl mnohem opatrnější. Až do doby, než potkal Æthlu. S ní měl v plánu si jedno pořídit a zjistit, jaký druh dítěte to bude. Zda feyské nebo lidské.
A poté, co ho Leucious vyhnal, už neměl žádnou naději.
A teď…
Viděl realitu, která ho opravdu děsila. Není divu, že jí poskytl slova přivolání, i když by je teoreticky neměla být schopná použít.
Ano, dávalo to smysl, a tohle vyšší spojení s ní ho vyděsilo ještě víc.
„Jsi v pořádku, zlato? Jenom jsem si dělala srandu.“
Vztáhl třesoucí se ruku a dotkl se jejího plochého bříška. Kousl se do rtu a pak se usmál. „Nedokážu vymyslet větší čest, než mít s tebou dítě, moje paní. Nebo pulce,“ dobíral si ji. „Možná dokonce i vombata.“
Zasmála se a podala mu kostku mýdla, kterou našla. „Ty jsi tak pitomý. Miluji tě.“
„A já tebe.“
Jo ho sledovala, když se vrátil k dovádění ve vodě. Zajímalo by ji, jestli Styxx a ostatní věděli, že bude chtít bazén. Pravděpodobně ano. Zdálo se, že toho o něm vědí hodně. Mnohem víc než ona sama.
Ale učila se. A i když nebyl dokonalý – čas od času byl dokonce naprosto děsivý – pro ni byl perfektní.
Neměnila by na něm vůbec nic…
Zbytek dne strávili lenošením a objevováním těla toho druhého. Toho, co se jim líbí a co ne.
Byl to nejlepší den jejího života. Nechtěla, aby někdy skončit. Když se přiblížil západ slunce, vyšli ven, posadili se na pláž a sledovali ho. Katateros bylo zvláštní místo. V některých ohledech jí připomínalo Havaj.
V jiných pak, stejně jako podivné bytosti, které je obývaly, z něj měla pocit jako by spadla do králičí nory.
Cadegan prohrábl Jossete vlasy, zatímco ležela na pláži s hlavou v jeho klíně. Poprvé za celá dlouhá staletí se cítil být skutečným člověkem. Skutečně naživu.
Poprvé v životě se cítil milovaný a ceněný.
„Co budeme dělat teď, Josette?“
„Máš hlad?“
„Umírám hlady, ale to jsem na mysli neměl. Co s námi po dnešku bude?“
Vzala jeho ruku do dlaní. „To nevím.“
„Můžeš dělat to co Styxx a pracovat pro Acherona.“
Jo se s povzdechem posadila, když se Cadegan napjal. Pár metrů od nich stála překrásná egyptská dáma oděná do šortek a trička. Dlouhé černé vlasy měla stažené do ohonu a v náručí nesla spící blonďaté batole.
Pomalu se k nim přiblížila s přátelským úsměvem. „Jsem Bethany. Styxxova žena.“ Stáhla si chlapce z ramene a uložila si ho na paže. „A tenhle drahoušek je Ari.“
Jo si přitiskla ruce k hrudi, zatímco zírala do tváře kudrnatého cherubínka. „Ten je naprosto rozkošný! Kolik mu je?“
„Včera mu byl rok.“
„Vážně?“
Přikývla. „Chtěla by sis ho pochovat?“
„Ach, strašně moc.“
Bethany jí podala svého synka.
Jo tála, zatímco jí chlapec hřál v náručí. „Spí tak tvrdě!“
„To on vždycky. Jeho otec se ho vždycky pokouší probudit, když si zdřímne. Dostaneš z něj tak maximálně to, že tě plácne po ruce. Ale ani se při tom nikdy neprobudí. Jen se prostě přetočí a spí dál.“
Malé rtíky se mu pohybovaly, jako by mluvil s anděly. „Nikdy žádným dětem neodolám.“
Cadegan tiše sledoval, jak se Josette s chlapcem mazlí. Ať už šlo o zvířata nebo o děti, měla velice mateřské instinkty. Zaslouží si mít svého vlastního syna. Ale její předchozí slova ho teď trýznila.
Jaký druh dítěte by měli?
Démona, poloboha, nebo člověka?
„Jsi v pořádku?“
Při Bethanině otázce zamrkal. „Ano.“
Překryla jeho ruku svojí. „Já vím. I já jsem zpátky v lidském světě teprve krátce. Ani ne dva roky. Je toho hodně, na co je nutno si zvyknout.“ Zatahala za svoje tričko. „Oblečení je rozhodně jednou z těch věcí. Ale máš svoji Josette a nás. Přátele nebo rodinu… nebo otravné známé, říkej nám, jak chceš. Jsme tu, abychom ti pomohli jakkoliv budeme moci.“
„Nejsem zvyklý na takovou ohleduplnost.“
„Stejně jako můj Styxx. Nikdy nevěří. Dokonce ani teď. Ale jeho úsměv se každým dnem rozzáří o trošku víc, jak se vyrovnává s tím, že tohle je teď jeho život, a že ho z něj nikdo nevytrhne.“
Bethany se dotkla jizvy na Cadeganově ruce. „Všechna zranění potřebují čas, aby se mohla zahojit. Jednoho dne se ale probudíš a bolest už tě dál trápit nebude. Uplynou dny, možná dokonce měsíce, než ti to dojde. A jednoho dne, pokud budeš mít štěstí, už na to vůbec nepomyslíš.“
Jo k ní vzhlédla. „Jsi velice moudrá, Bethany.“
Rozpačitě se usmála. „Někdy. Ale jsem bohyní hněvu, a jaké taková mám někdy sklony k tomu, aby se moje nálada řídila mými pocity. Nikdy nechtějte být poblíž, když se to stane. Jsem vážně děsivá.“
Ari s mrkáním otevřel očka, která se mu rozšířila, když si uvědomil, že Jo není jeho máma.
„Jsem přímo tady, cukroušku.“
„Mami!“ Rychle se přesunul do Bethaniny náruče, promnul si oči a našpulil rtíky. „Táta?“
„Už brzy bude doma.“ Políbila ho na buclatou tvářičku, a pak se ušklíbla. „Někdo tady potřebuje vyměnit plenku. „Pokud mě omluvíte…“
Bethany vstala. „Ráda jsem vás oba poznala.“ Pohladila Ariho po zádech a setkala se s Cadeganovým pohledem. „Se zítřkem si nedělej starosti. On přijde. Vždycky budete mít místo tady jako členové naší nesourodé rodiny.“
„Děkuji ti, má paní.“
Kývla na něj a odešla.
Jo se znovu přisunula ke Cadeganovi. „Pořád vypadáš… nezdravě.“
Ztěžka si povzdechl. „To není kvůli tobě, děvče. O tobě jsem nikdy nepochyboval, ale… mám v žaludku divný pocit. Něco si pro mě jde. A nedá to pokoj, dokud to nezničím.“
Potřásla hlavou a pokusila se ho uklidnit. „Nevymýšlej si tak.“
Cadegan se na ni pokusil usmát, ale problém byl v tom, že on si nic nevymýšlel.

Věděl, že je to skutečně tak. 

14 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Krásna kapitola, vďaka za jej preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. moc díky za pokračování, míša

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat