středa 18. listopadu 2015

Dračí prokletí - Kapitola 1



Útočiště
New Orleans, 2015

„Víš, vážně by měl někdo celé tohle místo prostě obehnat plotem z ostnatých drátů a prohlásit to tu za ústav pro choromyslné.“
Max si odfrkl nad kousavou poznámkou Deva Peltiera, zatímco přerovnával čisté sklenice z plastového odkapávače na podnos, aby je mohla Aimee Kattalakisová uklidit na místo. S blond vlasy o pár odstínů světlejšími než měl Max, byl Dev v Útočišti také jedním z mála mužů, který byl zároveň i svalnatější.

Aimee se opřela o pult vedle Deva, ovinula jednu dlouhou, půvabnou paži kolem bratrova pasu a nakrčila na něj nos. „Správný název je zařízení pro duševní zdraví. Jdi s dobou, ty jeskynní medvěde s artritickými klouby.“
Max se rychlé replice medvědice zasmál. O majitelce baru jednoznačně platila jedna věc. Aimee vždycky dokázala srovnat svoje bratry a zaměstnance do latě. Ustoupila, zvedla z tácu dvě sklenice a vložila je do police pod barem, přičemž si spolu s jukeboxem prozpěvovala jakousi metalovou píseň. I když byla medvěd, měla hlas jako anděl.
Tahle prchlivá, dlouhonohá blondýna byla Maxovým oblíbeným členem Peltierova medvědího klanu ode dne, kdy nalezl domov ve věhlasném Útočišti, baru a grilu, který její rodina založila v srdci New Orleansu.
Zraněný a sotva živý Max po ošklivém střetu se starověkým nepřítelem zkolaboval ve třetím patře téhle budovy, u Aimeeiných nohou. Když se o týden později probral, seděla vedle něj na podlaze jejich podkroví, hladila ho po jeho šupinaté hlavě, naprosto nevyděšená jeho dračí podobou, a broukala mu něžnou francouzskou ukolébavku. Ona sama se o něj starala, dokud se neuzdravil, a ujistila se, že zůstane naživu. Neuvěřitelná hloubka její laskavosti a soucitu vůči ostatním, ho nikdy nepřestala udivovat.
V téhle budově, ani v té sousední, nebyl jediný tvaroměnič, který by neobětoval život, aby ji zachránil.
Ale nikdo víc než ten šťastný tmavovlasý mizera, kterého nazývala svým.
Fang Kattalakis přistoupil zepředu k baru a poslal dokola speciálně připravované pivo v lahvích s dlouhým hrdlem, které bylo určené pro jejich ‚unikátní‘ tvaroměničský metabolismus, čímž dal všem najevo, že zamknul přední dveře. Tento rituál značil, že Útočiště je nyní zavřené pro lidi, aby si zvěrolovci na pár hodin odpočinuli. Poslal svoje vzácné pivo Maxovi. „Tolik vesnických balíků, bratře. A tak málo oheň plivajících draků.“
Dev propukl v smích.
Max si vzal svoje pivo a vyklenul obočí nad tou podivnou poznámkou, zvědavý, co jej k ní přimělo. „Cože?“
Fang si dlouze trpitelsky povzdechl a spočinul pohledem na své družce. „Jak moc ráda máš Codyho? Můžu ho nabídnout jako obětinu Maxovi? Prosím?“ Mrknul na Maxe. „Vím, že to není žena a dokonce ani panic, ale jak moc jste vy draci v těchhle věcech vybíraví?“
 Max, který se do tohohle z několika osobních důvodů nechtěl pouštět, se sklonil a začal čistit automat na sodu, zatímco Dev připravoval výčep. „To záleží na drakovi.“
Aimee se na něj zašklebila. „Prosím nezabíjej a nejez mého brášku. Nechci poslouchat, jak si stěžuješ na zažívací potíže, které by ti způsobil. Navíc pochybuji, že má Carson dost Rennie na to, aby zahnal takovéhle pálení žáhy. Nejspíš by k jeho zahnání byla potřeba polovina neworleanského hasičského sboru.“
„Kruci.“ Fang si znovu povzdychl. Pak nadějeplně vzhlédl. „Hej, a co kdybych ti čirou náhodou fouknul do obličeje pepř, Maxi, a tys náhodou kýchl – jaká je pak šance, že by ho celého zachvátily plameny?“
Max vypustil perlivou vodu do kovové nádoby a zakroutil na vlka hlavou. „Takhle to nefunguje.“
„Tak k čemu je pak dobré mít po ruce oheň vydechujícího draka?“
„Vždycky je tu Simi,“ řekl Dev. „S dostatečným množstvím barbecue omáčky, dokáže sníst cokoliv. Dokonce i otravné medvědí příbuzenstvo.“
„Vy všichni jste děsní.“ Aimee si položila dlaň na své vypouklé bříško a ostře vtáhla dech.
Fang se okamžitě teleportoval na opačnou stranu pultu, aby ji podepřel. „Jsi v pořádku?“
Opřela se o svého manžela a usmála se na něj. „Tvůj syn tam dovádí jako by se sjel medem.“
Po jeho tváři se rozlil široký úsměv. „Malé vlčice jsou noční tvorové... stejně jako jejich taťka.“
Odfrkla si. „Přísahám, že jestli budu mít štěňata, udělám si z tebe předložku.“
Fang se zasmál a políbil ji na tvář. „Proč nejdeš nahoru a neodpočineš si? Zavřu a o všechno se postarám.“
Aimee zaváhala.
„Nedělej si starosti. O papírování se vůbec pokoušet nebudu. Po tom příšerném nepořádku, který jsem v tom nadělal posledně, jsem se naučil držet od toho tlapy dál.“ Fang kývl směrem k vysoké blonďaté Amazonce, která zametala podlahu. Bývalá temná lovkyně Samia, byla Devovou lepší, mnohem půvabnější polovinou. Navzdory řecké bohyni byla Samia kdysi zotročena, což Max nedokázal vystát. Max měl Sam opravdu rád, zvlášť proto, že toho moc nenamluvila. A nikdy se ho neptala na jeho střeženou minulost – což oceňoval ještě víc.
Stejně jako Aimee byla i Sam soucitná a laskavá, když přišlo na ostatní, ať už se jednalo o lidi, zvířata nebo kombinaci jich obou.
Jakmile bylo oznámeno Aimeeino těhotenství, Sam a Dev se přestěhovali zpátky do Devova starého pokoje v Peltierovic domě, aby utišili Devovy obavy, jelikož se o zdraví a blaho své jediné sestry strachoval jako stará ženská. Ne že by to snad Aimee potřebovala. S jedenácti pokrevními bratry a dalšími příbuznými a blízkými přáteli, měla víc než jen spravedlivý podíl mužů snažících se jí pomoct cokoliv zvednout, a také ukroutit jejímu manželovi jistou část anatomie za to, že riskoval její život komplikovaným hybridním těhotenstvím.
„Sam?“ oslovil Fang Amazonku, když se zastavila u přepážky. „Mohla bys prosím místo mě vzít Aimee do postele a ujistit se, že tam zůstane?“
„Jistě. Ráda.“ Sam natáhla svou ruku v rukavici směrem k Aimee. „Pojď, zlato. Určitě se nechceš přetěžovat. Musíš dávat pozor na ty hafany, které nosíš v břiše.“
Aimee zasténala při připomínce její největší obavy – toho, jak by její medvědo-vlčí děti mohly vypadat. „Už nejsi na mém vánočním seznamu, Sam. Ještě někdo další?“
Dev zvedl ruce a zavrtěl hlavou.
Krásná medvědice na něj krátce mrkla a pak se otočila směrem ke svému manželovi, zatímco se k nim šoural Devův identický bratr, aby si od Fanga vzal pivo. Divoký, krvežíznivý výraz na jeho tváři by dokázal zahnat ječící děcka zpátky k jejich maminkám a přinutit ostřílené gladiátory nadělat si hrůzou do kalhot.
Aimee se nad jeho výrazem ušklíbla. „Fangu, ujisti se, že Dev Rémiho nezabije, zatímco budu pryč.“
Medvěd odfoukl z vršku piva pěnu a zamračil se na ni ještě divočeji. „Ne Rémiho... Cherifa. Kruci, Aims, ty nás obvykle jako jediná dokážeš rozeznat. Ubralo ti snad těhotenství nějaké mozkové buňky?“
Aimee se kousla do rtu. „Promiň, bráško. Díky tomu, jak se celou noc mračíš, bych přísahala, že jsi Rémi.“
Dev, Rémi a Cherif byli spolu s jejich bratrem Quinnem, který doplňoval počet, identická čtyřčata. Jednotlivě byli medvědi pořádní drsňáci. Dohromady měli zatraceně blízko k nezničitelnosti.
Pokud tedy nemáte to štěstí a nejste oheň chrlícím drakem. Pak na tomhle světě není pro vaše zdraví a duševní pohodu příliš mnoho hrozeb.
Cherif si odfrkl. „Jo no, cos taky čekala? Nechalas mě celý večer nahoře s Etiennem. Leze mi na nervy. Sakra, Maman nám všem měla udělat laskavost a sníst ho hned po narození. Aspoň by mi to zachránilo smysl pro humor... a příčetnost. Vy všichni máte štěstí, že mě odsud právě teď nepředvolávají ve věci vraždy.“
„Tady to máš.“ Dev si s ním přiťukl. „Kde je ten mrňavý zmetek?“
„Dohrává partičku pokeru s Erosem. Doufám, že vyhraje a ten bůh ho ve vzteku rozmázne o zeď. To je bordel, který dobrovolně uklidím.“
Aimee se setkala s Maxovým pobaveným pohledem. „Och můj bože, vy všichni jste příšerní! Jsem tak ráda, že ty máš svého bratra rád.“
Max pokrčil rameny, zatímco oplachoval trysky v automatu na sodu a vracel je zpět na místo. „Co můžu říct? Něčí nepřítomnost vskutku dokáže nafouknout srdce. A navíc vina nad tím, že jsem ho nechal tisíc let zavřeného v pekelné říši, přináší toleranci a nekonečnou trpělivost k jakýmkoliv otravným zvykům, které snad Illarion má.“
Praštila Deva do břicha. „Vidíš, jak jsou draci skvělí? Měl by sis dělat poznámky.“
„Dobrá. Zavři Etienna a Rémiho na tisíc let do pekelné říše a já slibuji, že na ně budu milý, až se dostanou ven.“
Fang se rozesmál. „Vzdej to, Aimee. Tohle prostě nevyhraješ.“
„Vážně se stavíš na jeho stranu?“
Fang zbledl. „Ou, ne. To nikdy. Nejsem hloupý vlk a rozhodně netoužím dnes v noci spát v psí boudě.“
Hravě mu pohrozila prstem, pak ho klepla do nosu a políbila ho.
Náhle se seshora ozvala hlasitá rána, která napovídala, že se Cherifovi možná splnilo přání a Eros Etienna zabil za to, že vyhrál. Ale nebyl to neočekávaný hluk, který způsobil, že Maxovi vstaly vlasy na hlavě. Byla to puklina v realitě, kterou necítil už věky. Projela mu po páteři jako ledové prsty.
Všechny jeho smysly byly najednou v pohotovosti.
Ne. Tohle přece nemůže být pravda...
Prostě nemůže.
Dech se mu zadrhl v hrdle, když na schodech uviděl krvácejícího Serra, který šel před malou skupinkou žen oblečených ve starověkém válečnickém oděvu a zbroji dávno mrtvé rasy. Útočiště o půl páté ráno zavíralo pro lidi, ale zbytek dne pak zůstávalo otevřené pro jakékoliv nadpřirozené bytosti, které potřebovaly úkryt a odpočinek před bitvou. Limani jako byli tito, vždycky bylo málo a byli rozptýlení. A ve dvacátém prvním se jich vyskytovala jen hrstka. 
Jako preventivní opatření, aby lidem zabránili v náhodném objevení jejich nadpřirozených druhů a následném zešílení, měla Peltierovic rodina celou budovu chráněnou. Kdokoliv sem použil magickou cestu, byl odkázán pouze na třetí podlaží, ve kterém vždycky hlídkoval tvaroměničský vyhazovač.
Dnes večer tahle povinnost připadla Serrovi Peltierovi. Byl stejně blond jako jeho bratři a sestra, a rozměry měl jako menší čtyřkolka, což znamenalo, že byl větší než většina bytostí. Ale ani to nezabránilo Arkádským nově příchozím v tom, aby mu nenakopaly zadek a nehnaly ho před svou skupinkou dolů.
Takže tolik k dodržování eirini, takzvaného mírového zákona, který stanovili Savitar a Omegrion, a který jejich druhy musely dodržovat.
Blonďatá, vražedně stavěná vůdkyně malé skupinky žen popadla Serra za jeho krátké vlasy a trhnutím mu zvedla hlavu, aby ukázala jeho dobitou tvář jejich skupince. Přitiskla mu k hrdlu staromódní řecké kopí. „Komu tohle místo patří?“
Když Aimee vykročila vpřed, Max, její bratři a její manžel ji odřízli, aby ochránili ji a nenarozené děti, které nosila. Bylo zřejmé, že tyhle si přišly pro válku, ne pro mír nebo příměří.
Fang postoupil vpřed, aby se setkal s těmi válečnickými bestiemi tváří v tvář, zatímco Max zaštítil Aimee. „Ten, koho držíš, je můj bratr. Navrhuji ti, abys ho pustila dřív, než přijdeš o hlavu.“
Změřila si Fangovo tělo tvrdým pohledem. „Jsem Drakaina Arcadia a my nejednáme s podřadnými druhy. Ustup, zvíře.“
Sam se postavila vedle Fanga. Ruce v rukavicích měla opřené v bok a ženám čelila s otevřeným nepřátelstvím někoho, kdo je připraven k boji. „A já jsem Samia, Královna Thurianských jezdců, vnučka Hippolyte – která byla dcerou Arese. Představ se.
„Nala, Královna Drakaina, největší oblíbenkyně Arese, Artemis a Athény.“
Samia si odfrkla. „Promiň, že mě to neohromilo. Teď pusť mého nejmilovanějšího bratra nebo zakusíš můj hněv a bitvami zocelené čepele.“
Nala zpevnila sevření jeho vlasů. Bolest z jejího stisku musela být ohromná, protože jen o chvíli později se Serre nedobrovolně proměnil do svojí rodné medvědí podoby. Což se dělo jen, když Katagariáni cítili velkou bolest nebo utrpěli elektrický šok.
Sam přivolala svou hůl. Muži vykročili vpřed, aby upoutali pozornost jejich skupiny a Aimee vystřelila kupředu, aby kryla Serra.
„Počkat!“
Všechny oči se upřely ke schodům. Max celou minutu zůstal úplně nehybný, jak se značka na jeho dlani rozehřála a rozpálila v odpověď na její přítomnost. Každá část jeho těla ožila způsobem, jakým se to nestalo víc staletí, než si dokázal vzpomenout.
Drak uvnitř něj začal slintat a pohltil člověka v něm tak rychle, že si sotva udržel lidskou podobu.
Snažil se znovu popadnout dech. Kdyby teď vypustil draka, zničil by dobrou polovinu baru. Ve svém rodném těle byl příliš velký na to, aby se mohl proměnit tady a teď.
Ale nebylo snadné zůstat člověkem...
Ne, když bylo zvíře v jeho nitru takhle rozjitřené. Ne, když chtělo krev.
Její krev.
Sestupovala ze schodů jako majestátní královna zahalená v plášti z rudých, hnědých a zlatých peříček. Byla to podmanivá kráska lepých tvarů s tiziánovými vlasy. Rudá helma ve tvaru ostrého zobáku jí kryla tvář a stínila její oči.
Ale on věděl, jakou mají barvu. Pronikavě, překrásně zelenou ozdobenou zlatem. Byly naplněné ostrou inteligencí. A dokázaly na něj pohlížet s takovým opovržením, až se mu z toho scvrkávaly koule.
Seraphina z Drakaina-Skytských jezdců. Smyslná. Vášnivá.
Jak jen nenáviděl každičký její nádech.
Amazonky jí vytvořily uličku, aby mezi nimi mohla projít a stanout vedle jejich královny. Na rozdíl od nudných lidských zbrojí, ta její vypadala jako malovaný, šupinatý bronz. Přesto nebyl. Tohle byly vyčiněné šupiny katagariánských draků, které zabila. Označovaly ji za jednu z nejkrutějších drakobijek jejího kmene.
Nejlepší jezdkyni jejich královny.
Seraphina se udeřila na pozdrav do hrudi a sklonila hlavu. „Odpusť mi to přerušení, Královno, ale snad bych mohla pomoci?“
Nala zaváhala. „Je tady?“
„Ne, má královno. Obávám se, že tvůj informátor lhal. Věděla bych, kdyby byl můj druh zde.“
Nala zaklela a kopla Serra do žeber. Se zavířením jejího jasně rudého pláště se otočila k Seraphině. „Já toho démona vykuchám.“ A s těmi slovy odvedla své válečnice zpátky nahoru.“
Když odcházely, Seraphina se držela vzadu. Lhát své královně bylo naprosto stupidní. Věděla to, a přesto…
Přejela pohledem shromážděné muže. Ten s havraními vlasy rozhodně nebyl Drakosem, kterého hledala. Podle jeho odporného zápachu v něm poznala katagariánského vlka. Všichni ostatní byli blond. Všichni mimořádně pohlední a dobře stavění. Dva byli dvojčata. Oni nemohli být jejím Maxisem. Oni, stejně jako ten sípající, který se znovu proměnil v člověka a zvedl se na nohy, byli medvědi.
Takže zbýval jediný.
Stejně jako ostatní na sobě měl i on podivné oblečení – ne oděv válečníka či tradiční oděv Draků. Tmavě blond vlasy měl ostříhané velice nakrátko, ale když se jejich pohledy setkaly, rozeznala ty perfektně vymodelované mužné rysy. Tu silnou, pevnou a rozhodnou čelist. Ten divoký pohled plný odporu, který ji zasáhl spolu s jeho pýchou a arogancí. Hrdostí, která ji vyzývala navzdory jejich tradicím a kultuře.
Dlaň se jí rozehřála známým pálením. Něco, co se dělo jen když se dva druhové znovu setkali po velmi dlouhém odloučení.
Odhodlaně k němu zamířila, ale do cesty se jí postavila ta druhá Amazonka v místnosti.
Samia ukázala ke schodům. „Musíš odejít se svým kmenem.“
Seraphina zavrtěla hlavou. „Máte něco, co patří mě.“
Samia zůstala neochvějně stát. „Tady pro tebe nic není.“

„Ale ano, je.“ Zvedla ruku, aby Samia spatřila dračí značku na její dlani. „Přišla jsem si pro svého druha.“ 

14 komentářů:

  1. Tohle vypadá moc dobře. Děkuji za překlad a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Wau :-))
    Vďaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Báječné ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  6. Nikol: Dakujem velmi pekne za preklad a pokracovanie serie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Tohle vypadá velice zajímavě :-) Díky za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  8. moc díky za kapitolu, míša

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Kočky nesmierne ďakujem za preklad , už sa teším na pokračovanie. Ste úžasné 😉

    OdpovědětVymazat